Konec dobrý všechno dobré, řeklo by se. Systém elektronického přihlašování na střední školy nakonec, přes počáteční škobrtání, celkově nehavaroval, ustál i hackerské útoky. Využila ho drtivá většina rodičů, přihlášek přišlo 143 tisíc. Papírovým přihláškám tak můžeme konečně zamávat jako ozvěně minulého století. Hurá.
Zdroj: www.irozhlas.cz 25. 2. 2024
Jenže
nadšení není tak úplně na místě. Celý, ve finále úspěch, ve skutečnosti paradoxně
ukázal, co je na české veřejné správě špatně. A co naši zemi brzdí.
Když se
podíváme na celý příběh, je to především příběh guerilly. Posuďte: Organizace
Cermat vybrala dodavatele na systém přihlášek, jenže výběrové řízení nakonec
kvůli odvolání jedné z firem zkrachovalo. A tak se vývoje chopil po partyzánsku
tým sestavený ředitelem Cermatu Krejčím, který byl ochotný zkusit připravit
systém v nemožném termínu za nemožně málo peněz.
Nakonec se
složitý IT systém, který měly využít desetitisíce lidí, dodělával na poslední
chvíli u Krejčích doma v kuchyni, kde na něm kutil ředitelův nezletilý syn.
Krejčí by měl možná za odvahu, risk a finální úspěch dostat státní vyznamenání,
jak teď kde kdo navrhuje, ale opravdu je tahle partyzánština vzorem pro fungování
státu?
Aby bylo jasno, to není v žádném případě kritika Krejčího. Ten skutečně prokázal kreativitu a nasazení, které by jeden ve státních službách pohledal. To, co je třeba kritizovat, je celkový systém fungování veřejné správy.
Vadná jsou už neuvěřitelně složitá pravidla výběrových řízení zatížená lhůtami, byrokracií, nekonečným odvoláváním neúspěšných a strachem vypisovatelů, že jsou jednou nohou v kriminále. Výsledky jsou pak logicky tristní. Všechno hapruje, kulhá a zpomaluje se, což jsme viděli nejen na elektronických přihláškách na školy, ale třeba i na digitalizaci stavebního řízení.
Další věcí
jsou peníze. Všichni volají po digitalizaci všeho, ale když se schopní vývojáři
podívají na platy, které jim mohou státní organizace nabídnout, protírají si
oči, jestli je to míněno vážně. A když si je protřou a zjistí, že ano, začnou
se z plna hrdla smát.
Za tak málo
peněz jde pro stát pracovat jen totální idealista, nebo například nezletilý syn
ředitele Cermatu, aby pak jeho otec musel nedůstojně vymýšlet, jak mu poslat
aspoň almužnu pár desítek tisíc, protože napřímo to podle státních pravidel
nejde. Pak je jasné, že stát musí všechno outsourcovat, což je ve finále
dražší, pomalejší a někdy, jak jsme viděli na elektronických přihláškách,
řešitelné nakonec jen jakousi dobrovolnickou guerillou.
Šulíme sami
sebe
Prostě když
to shrneme: Vymýšlíme si tak složitá pravidla a tak nemožné podmínky pro
cokoli, až to připomíná pověstnou Hlavu 22, takže v Česku se standardním
způsobem a v rozumném čase ve státní režii nedá udělat skoro nic. Vidíme to na
digitalizaci, infrastruktuře, stavbách, na všem, na co si vzpomeneme.
Naší
výhodou, coby Čechů, je ovšem to, že jsme kreativní a dokážeme stanovená
pravidla obcházet, najít v nich skulinky, chceme-li cokoli ošulit. A tak se
občas nakonec něco povede a začne to fungovat. A pak si řekneme: A je to!
Jenže problém
je v tom, že tak šulíme sami sebe. Stát vymýšlí zamotaná pravidla, takže se s
nimi musí jeho úředníci, kteří skutečně něco chtějí prosadit, vypořádávat po
partyzánsku. V ojedinělých případech to udělají, většinou si ale řeknou:
„Necháme to být.”
Takže si
nakonec můžeme položit otázku, nakolik je funkční stát, který je sám sobě
největší překážkou. A pokud v něčem zafunguje, jako se to stalo v případě
elektronických přihlášek na školy, tak sám sobě navzdory. Odpoví si jistě už
každý sám.
____________________
Autor je komentátor
Hospodářských novin
Žádné komentáře:
Okomentovat