Anna Brzybohatá: Plány psát umíme a jsou hodně sexy, ale pak je neplníme, říká k první fázi Strategie 2030+ Miroslav Hřebecký

EDUin na půdě Senátu představil letošní Audit vzdělávání, kde se programový ředitel Miroslav Hřebecký v analýze věnuje naplňování Strategie 2030+. Výsledky nejsou příliš uspokojivé, protože v první fázi se naplnila zhruba čtvrtina. „A aby nedošlo k mýlce, zdůrazňuji, že jde o 20 až 30 procent v prvním období. To vůbec neznamená, že jsme naplnili 20 až 30 procent celé Strategie,” říká expert na vzdělávací politiku.

 

Zdroj: Magazín Eduzín 5. 3. 2024

 

Jak se dá ve zkratce popsat Strategie 2030+? Co to přesně je?

Je to dlouhodobý jízdní řád pro české školství a celé vzdělávání do roku 2030 a dál. Je to dokument přijatý vládou, tedy jakási ústava, která by po dobu naplňování měla být závazná i pro další ministry, co přijdou po tom současném. 

 

Proč je vůbec potřeba Strategii 2030+ naplňovat? Proč k tomu EDUin udělal Audit a proč by to mělo zajímat i širokou veřejnost? 

 

Jde o řízení složitého systému. A pokud nevím, kam pluji, tak takto sofistikovaná loď buď pojede zleva doprava, neustále měníc směr, a výsledkem bude, že bude jezdit kolem dokola a nikam se neposune. Nebo vždycky pojede plnou parou vpřed, pak zabrzdí a pak to otočí a zamíří zase zpět nebo úplně jinam. Takovou lodí nebude chtít nikdo jezdit, protože ví, že se s ní nedostane z bodu A do bodu B. Strategie má smysl právě proto, že ministři jsou ve vedení krátce a nestihnou nic většího realizovat, takže je potřeba nějakých dlouhodobějších závětí, které budou ostatní uznávat a pokračovat v nich. Strategie je v podstatě resortní ústava. Současná navíc vznikla skutečně konsensuálně a byla velmi výjimečná tím, že se podařilo ji tak zpropagovat, že většina ředitelů ví, co v ní je.

 

V rámci Auditu neplnění Strategie kritizujete poměrně ostře a dokládáte to daty i argumenty. Aby to bylo přehledné, jejích pět karet hodnotíte barvami semaforu. Žádná nedostala zelenou. Proč? Opravdu to plnění plánů tak neumíme? 

 

Odpověď by bylo třeba hledat na druhé straně hřiště. A ač to bude znít pichlavě, berme celý Audit EDUinu jako službu státu, aspoň my to tak vnímáme. Děláme hlídacího psa, vycházet z toho může stát i ministerstvo. Je to stejné, jako když školám například vysvětluji, že návštěva České školní inspekce je především tu pro ně a je strašně dobře, že k nim přišla. 

 

Proč? 

 

Protože jim kvalifikovaný hodnotitel přijde říct, co je špatně a co je dobře, což oni sami zevnitř svého skleníku nevidí dostatečně objektivně. Byť nejsme zdaleka tak profesionální, jako je Česká školní inspekce v inspekční činnosti, snažíme se i my dělat přesně to – popsat konkrétní problémy, podložit je daty, navrhnout řešení a mít je ještě oponované od odborníků. Doporučení jsou v našich Auditech dlouhodobě. Není to nějaké ostřelování na sítích nebo plivání jedu, ale konstruktivní kritika i hledání pozitiv. A především návrhy řešení. 

 

Proč tedy nic nedostalo zelenou, ale jen červenou a oranžovou?

 

Dohromady se nám podařilo za první období naplnit 20 až 30 procent z toho, co jsme si na něj naplánovali. A aby nedošlo k mýlce, zdůrazňuji, že jde o 20 až 30 procent plánu na první období. To vůbec neznamená, že jsme naplnili 20 až 30 procent celé Strategie. Z toho, co jsme si řekli, že v první třetině jako stát stihneme. Tedy z té třetiny jsme stihli zhruba čtvrtinu. Logicky proto ani jedna z pěti karet nemůže dostat zelenou.

 

Pokud vezmu Strategii 2030+ jako takovou, působí na mě jako černý Petr. Je to schválený, závazný, vládní dokument, který ale ministři moc naplňovat nechtějí, protože to schválila předešlá vláda. Je naplňování Strategie 2030+ politický boj? 

 

To je naše hlavní bolest, kterou také EDUin dlouhodobě opakuje – že nemáme ve společnosti shodu na cílech vzdělávání. Nemáme vzdělávání jako absolutní prioritu, viz debaty o rozpočtu. Pokud bychom neměli státní finance v takovém rozvratu, určitě by se našly peníze na leckterou systémovou změnu, ale takhle to je improvizování a spíš snaha ušetřit, než snaha něco zreformovat skutečně systémově. Tím pádem tady není žádný veřejný tlak na všechny politiky, kteří v parlamentu jsou, kteří ministerstvo vedou, nebo kteří přijdou po nich, aby tu jasně definovanou objednávku naplňovali. Pokud by to chtěl každý druhý občan, žádný politik si netroufne jít proti tomu. Tím, že jsme tak roztříštění, žádného politika v tomto směru nic k ničemu nezavazuje. 

 

Kde jsou největší mezery? 

 

Ten problém je v několika oblastech, jednou z hlavních je, že není jasně určená zodpovědnost, případně se nevymáhá. Dokud to nebude spadat pod konkrétní lidi, kteří za to budou personálně odpovědní, bude to jak horký brambor. 

 

Jak by to tedy mělo vypadat konkrétně? 

 

Ideálně by to lidé měli dostávat služebním příkazem. Pak jsou tady termíny. Je dáno, že do určitého času má být hotová určitá část. Konkrétní člověk by na to měl proto dohlížet, aby to v termínu bylo hotové. Nadřízení by měli chtít odpovědi. A vyvozovat důsledky. Deklarace sama o sobě nestačí. My totiž strategie psát umíme a jsou hodně sexy. Akorát že pak je nenaplňujeme, a mimo jiné proto, že na ně nevyčleníme peníze. Jakékoliv hezké snahy, které nemají pokrytí ze státního rozpočtu, jsou spíše přáním. Další otázkou je, jak vysoko by lidé zodpovědní za naplňování Strategie měli být. 

 

Jak to myslíte?

 

Má to být hned pod ministrem? Nebo níž? Strategie 2030+ se vytvořila za Roberta Plagy a jsem přesvědčený, že mu o ni opravdu upřímně šlo. Proto si stáhnul její realizaci přímo pod sebe a přímo v kabinetu ministra na ni byli lidé. Hned okolo trůnu. Jakmile to dáme někam do garáží, sebeobětavější úředník bude velmi vzdálený od mocenského centra, neprojde k němu ani od něj skoro nic. A poslední faktor je personální.

 

Mít na to kvalitní lidi? 

 

Přesně tak. Státní správa se bez nich neobejde. Robertu Plagovi se podařilo natáhnout na ministerstvo spoustu mladých a nadějných lidí, kteří buď už odešli, jsou na odchodu, anebo se tam prostě zapouzdřili a jsou ve značně rezignovaném stavu.

 

A zaslouží si v něčem současné vedení pochvalu? 

 

Zaslouží. Například pořád u nás děláme vzdělávací politiku tím, že ji řídíme pouze zákony a nepromýšlíme ji z hlediska systému jako takového. Pochvalu si ministr Bek a jeho současné vedení zaslouží za to, že jejich návrhy na systémové změny jsou z mého pohledu promyšlené, inovativní a mohly by pomoct. Problém je, že to chtějí realizovat rychle a kvůli škrtům to nepůjde, nebo to bude nedomyšlené a zbrklé.

 

Strategie 2030+ není první dokument, který je pozitivně hodnocený. Co zdržuje naplňování strategií a podobných dokumentů?

 

Faktorů je víc, ale především školství je velmi decentralizované, což vychází draho. Tuší to zřizovatelé, tuší to politici, ale tím, že tam není tlak společnosti, vůle být politicky odvážný chybí. A pak jsou tady ještě černé labutě alá covid, protože i ministr Plaga by toho stihnul mnohem víc, pokud by nemusel řešit pandemii. Ministr Bek musel řešit přijímačkový výbuch z loňského roku, kdy nastal kolaps ohledně málo míst na gymnáziích. 

 

Rozumím. Na druhou stranu jeden výbuch byl nečekaný, a to byl covid. Fakt, že nebudou místa na středních školách, se ví 15 let od doby, co se děti narodily. Že jsou potřeba peníze na vzdělávání, se ví také a navíc každá vláda říká, že to je její priorita. Takže ano, jsou tam výbuchy typu covid, ale plánování evidentně vůbec neumíme.

 

Souhlasím, všechno ostatní jsou další objektivizující problémy, které jsou zákonité a zadělali jsme si na ně sami. Za to není zodpovědný současný ministr Bek, ten dluhovou spirálu neroztáčel. Proto je potřeba říct i to B, že to s rozpočtem není jednoduché. Protože kdy se přidalo učitelům? Kdy jsme se přiblížili pěti procentům HDP do vzdělávání? Za Roberta Plagy. Kdo byl premiérem, když byl Plaga ministrem? Andrej Babiš. Kdo je zodpovědný za největší sekeru ve státním rozpočtu? Andrej Babiš. Takže ono se rozdávalo, mimo jiné se rozdávalo i učitelům a konečně se jim srovnal dlouhodobý deficit, ale černobílé to není. Je potřeba vnímat, že investice do vzdělávání jsou skutečnou investicí, která roztáčí spirálu prosperity nahoru, nikoliv dolů. 

 

Každá analýza v Auditu má i doporučení. Jaká jsou ta vaše, kdybyste je měl shrnout do jedné odpovědi? 

 

Doporučení je hodně, ke každé oblasti a jsou zcela konkrétní. Hlavní doporučení k celé Strategii 2030+ jsou, aby to bylo jasně řízené co nejblíže trůnu. Pouze tehdy, kdy to bude zcela konkrétní personální odpovědnost jednotlivých osob, s konkrétními termíny, se budou dít věci. Úředníci jsou zvyklí rozmělňovat svoji odpovědnost tak, aby na ministerstvu přežili, protože ministři se mění. Objednávky se mění. Jakmile je půl roku před volbami, práce ministerstva se takřka zastaví, protože se všichni schovají a čekají, až přejde válečná fronta. A ministři se často mění ještě během vlády, průměrně tam vydrží tak rok a půl. To jsou strašné průtahy, které školství škodí.

 

A druhá zásadní věc jsou jasné přidělené finance ze státního rozpočtu, nikoliv z bruselského. Potřebujeme vědět, co chceme udělat a kolik na to potřebujeme peněz. Je to strašně náročná činnost, která se ve státě plánuje dlouhodobě. Než se něco stihne dostat do dlouhodobých rozpočtových výhledů, trvá to opravdu několik let. Což jsou aspoň dva ministři či dvě období. A nikdy se nic neprosadí, pokud se nebude postupovat podle něčeho, co má ústavní sílu. Tu má dokument, který přijme vláda, která je víc než ministerstvo. To v podstatě zpracovává vládní zakázku, která se jmenuje Strategii 2030+ a každá vláda by to měla respektovat.

 

 

 

 

_______________________

 

Miroslav Hřebecký absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a Centrum školského managementu tamtéž. Osmnáct let strávil ve školství jako učitel chemie a občanské výchovy a jako ředitel veřejné základní školy i soukromého gymnázia. Je programovým ředitelem informačního centra o vzdělávání EDUin.