Markéta Hronová: Rodiče jedou na výkon a soutěží. Děti jsou akorát přesycené, přitom potřebují něco jiného, říká psycholožka

Opravdu musíme vozit dítě do lepší školy přes celé město? Mít každý víkend nabitý zábavnými aktivitami? A nedostatek času s nimi kompenzovat další krabicí lega? Podle psycholožky Lenky Šulové se rodiče sami dostali do pasti. Jak z ní ven, proč je potřeba rodičovství udělat reklamu a jakých chyb se vyvarovat při rozvodu.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 24. 10. 2025

 

Mateřství v Česku není hodnota. Porodnost klesá a přibývá mladých, kteří děti vůbec nechtějí. Podle psycholožky Lenky Šulové, která celoživotně působila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, bychom měli učit už děti ve škole, jak navazovat vztahy a žít v partnerství. Společně s dalšími odborníky v Česku se snaží najít recept na to, jak zvýšit porodnost. Finanční pobídky podle ní nestačí. „Potřebujeme nějak mladým sdělit, proč mít děti,“ říká v rozhovoru pro HN.

 

Problémy ale podle ní působí i to, že lidé se stávají rodiči ve věku, kdy od sebe, ale i svých dětí chtějí maximum. Podle Šulové si na sebe dnešní generace rodičů upletla bič. Snaží se všechno stihnout, ale vlastně nedělají nic pořádně. Co by se měli naučit?

Dá se říct, že dnešní společnost nepřeje rodině?

 

Asi ano. Jsem součástí expertní skupiny ministerstva práce a sociálních věcí, v níž demografové, sociologové, psychologové a řada dalších profesí řeší otázku, proč se nám snižuje porodnost. A nejenom nám, jde to de facto napříč vyspělými evropskými zeměmi. Je tam zajímavý paradox, na který dlouho upozorňuji, že čím chudší společnost, tím soudržnější vztahy. Různá krizová či poválečná situace tmelí vztahy. Zatímco doba dostatku je rozděluje.

 

Ale co s tím? Přece se teď nevzdáme veškerých výdobytků nebo nebudeme přivolávat válku. Nejde to jinak? Vzděláváním, společenským nastavením, „zpopularizováním“ rodinného života?

 

O tom jsem hodně přemýšlela. Od 80. let vedu na vysoké škole kurz Partnerské a rodinné vztahy. Na něm jsme se studenty vytvořili metodiku, jak vychovávat k manželství a rodičovství, která má pomoci zejména dětem nejvíce ohroženým nefungujícími rodinnými vztahy. Ne že si v sedmé třídě řekneme o antikoncepci a sexuálních polohách, ale opravdu systematické vzdělávání. Vyšla k tomu kniha, metodiku jsme ověřovali na dvou stech školách, je napsaná tak, aby dokázala zpřetrhat případnou negativní zkušenost z rodiny. 

 

Platí tedy, že když dítě vyrůstá v nefunkční rodině, předává to dál?

 

Pokud je v rodině nějaký malý vztahový konflikt, tak další generace už má třeba konflikt, který vede k rozchodu, následující už nemá děti a příští ani neuzavře sňatek. Když nefunguje mezigenerační poselství, tak se problém prohlubuje. Potřebujeme do toho vstoupit preventivně, ne až jako terapeuti, to je pozdě. Tedy systematicky a dlouhodobě v rámci školní výchovy předávat komunikační dovednosti, nacvičovat řešení konfliktů. Vysvětlovat, co je to rozvod, že lze konflikty řešit i jinak. Ve školách s žáky probírám dopady rozvodu na děti, ještě v době, kdy je nemají a uvažují o nich jen teoreticky. Mluvíme tam o antikoncepci, interrupci. Řešíme velmi složité otázky. Když je dětem předložíte v pravý čas, tak o nich opravdu hluboce přemýšlejí. I školáci v sedmé či osmé třídě to řeší a jsou schopní velmi dobře argumentovat. 

 

Co dalšího se změnilo, že lidé nechtějí mít děti?

 

Náš svět se začíná atomizovat. Ve velkých městských aglomeracích je spousta singles, kteří si nikoho vzít nechtějí, protože jsou tak šťastní. Občas si najdou na internetu nějakou společnou večeři, třeba společně vaří, znají se jen křestními jmény, občas mají sex. Ale nemají spolu vztah, je to absolutní osobní svoboda.

 

Proč se to děje? Tak to přece není jen u nás, ale i v dalších západních státech.

 

Protože máme nadbytek. Máme hodinového manžela, máme služby, jako je Rohlík.cz, polotovary, zábavu pro jednotlivce. Není to divné jet sám na nějaký zájezd, kde nikoho neznám. Přizpůsobila se tomu nabídka různých služeb, což způsobilo, že mně se žije samotnému dobře.

 

Co navrhuje vaše skupina expertů?

 

Myslí, že tím klíčovým, co můžeme udělat, jsou finanční či materiální pobídky. Levné byty, školy, školky, novomanželské půjčky, peníze při narození dítěte, prostě věci, po nichž přišla početná generace Husákových dětí. Jenže teď jsme v jiné době.

 

Vy se s tím tedy neztotožňujete?

 

Současná mladá generace je úplně jiná. Hodně cestuje, nesrovnává se jen se sousedy, ale s celým světem. Mladí žijí v cizině, studují tam, neučí se jen jazyky, ale i pohled na svět, sdílejí hodnoty. Podle mě chybí spíše nějaký filozoficko-přesahový rámec, nějak současné generaci sdělit, proč mít děti.

 

Tedy něco jako reklamu na rodiny? Nevybavuji si, že by v nějakém časopise byla na titulní stránce oslavována žena, natož pak muž za to, že je dobrým rodičem. Mám pocit, že společenský narativ je spíš takový, že být „jen“ máma nebo táta je hrozně málo.

 

Prostě jsme ztratili celospolečenské prorodinné klima. U našich sousedů, jako je Bavorsko či Rakousko, ale třeba i ve Švýcarsku, je ten narativ jiný. Ve všech těchto zemích je ale velmi silná evangelická či katolická víra. Mateřství a výchova dítěte je tam nesporně mnohem silnější hodnota. Češi jsou výrazně ovlivněni tím, že na nás působily různé kultury. Proto jsme možná takoví zdrženliví ve víře a vysoké procento populace se prohlašuje za ateisty. Ale ani na rodiny, které chodí do kostela, třeba na jižní Moravě, to nemá takový dopad jako ve Švýcarsku nebo Rakousku. V Česku nevidíte prestiž, úctu k rodičovství ani zobrazování světlé stránky rodičovství.

 

Pravda, spíše si mámy stěžují na svůj těžký úděl.

 

Ano. A když se mluví o rodičovství, spousta mladých lidí vám spočítá, kolik je to bude stát. Já si vždycky říkám, počkejte, až se to malé narodí. Úplně zapomenete, kolik vás stojí jeho trička. Uvidíte svět úplně jinak. Budete nadšení, jak vám visí na rtech, když něco budete vyprávět. Jako tatínek nebo maminka budete bůh. A nebude třeba to ještě dokazovat pracovním či jiným výkonem. 

 

Z vlastní zkušenosti vím, že tohle se komunikuje těžko. V práci si také spíš postěžuju, jak náročné dnes bylo vypravit děti do školky nebo že už jsou zase nemocné. Ale zároveň chápu, že to není pro bezdětné kolegy moc motivační.

 

To se dřív dělo také, ale vstoupily do toho sociální sítě, to srovnávání nebývalo tak masivní. Dnes se navíc rozvinula taková rodičovská soutěživost. Nedělají věci pro svoji radost, ale pro vlastní sebeprezentaci. Dítě se stává součástí určitého sociálního statusu. I to bylo dřív, ale ne v takové míře. Přitom je to směšné, každá rodina je jiná. Myslím, že rodiče na sebe upletli bič. Život současné mladé generace je neuvěřitelně rychlý. A to ne proto, že by to po nich někdo chtěl, ale nastavili si to tak sami. 

 

Proč?

 

Klíčová hodnota je výkonnost. Ne kvalita, ale množství věcí, které dokážou stihnout. Jaký z toho mají pocit, je až druhá věc. Tím, že na děti nemají tolik času, dávají je do kroužků, zvládnou je tam dovézt, dát si kafe, pak je zase odvézt jinam, ale kvalita společně stráveného času už je jiná. Nebo když je celý týden spěch, chtějí nedostatek času dětem vynahradit v neděli, koupí jim dvě barbíny, další lego. Jenže k čemu to zase vede? Jsou přesycení. Aktivitami, kroužky, hračkami. Přitom hračka má být stimul, který je zvedne ze židle. Já často vidím, že si děti ani nerozbalí dárek. Je toho zkrátka moc. 

 

Jak bojovat s nedostatkem času? Upřímně nemám pocit, že by se mi naši nějak extra věnovali, když přišli z práce. 

 

Ale vy jste měla pravděpodobně povinnosti. Rodiče vás zahrnovali do děje, musela jste koupit mléko, hlídat mladšího bráchu, utřít prach, ustlat. Dnes je trochu zakopaný pes i ve věku rodičů. Když se jim narodí děti, už všechno mají. Byt, peníze, kariéru. Jediné, co nemají, je čas. I když jsou na rodičovské, dost často mají home office nebo něco dělají z domova. Setkávám se s tím, že mi mladá žena řekne: já teď půjdu na mateřskou, rodičovskou a udělám si doktorát nebo státnice z jazyka. Už do toho jdou s představou, že nemůžou ten čas jenom promrhat s dítětem. Problém je v tom, že v tom věku kolem 35 let od sebe očekáváme realizaci životních plánů, to stejné chceme potom i od dětí. Jsme maximalističtí k sobě, ale i ke svým dětem. Chceme, aby naše dítě bylo bezchybné, dobře se učilo, bylo pořád zdravé. Říkají mi pediatři, že k nim chodí rodiče a jsou naštvaní, že má jejich dítě teplotu, a chtějí po nich, aby je rychle uzdravili, protože mají jet na víkend pryč.

 

Musím říct, že je mi 35, mám dvě děti a ve vašem popisu se dost poznávám. Co teda máme dělat? Vykašlat se na rozvoj, na práci, zvolnit?

 

Rozhodně je dobré mít náhled, umět se podívat sám na sebe, jak na tom jsem. V čem se ženu dopředu nebo soutěžím zbytečně. Jestli nedělám nějaké věci jen naoko. 

 

Jenže co když mi všechny ty věci přijdou důležité? Aby děti měly něco rozumného k večeři, chodily na nějaké kroužky, chci dělat práci, kterou mám ráda, ale zároveň je vyzvednout v rozumnou dobu a chvíli se jim odpoledne věnovat. To přece není tak moc, ale stejně se to dá jen obtížně stihnout. 

 

Tak se podívejte na svůj život z trochu delší perspektivy. Všechno nemusí proběhnout teď. Říct si, teď mám dvě děti, kterým je třeba tři až šest a které na mě visí. Jsem pro ně neuvěřitelně důležitá. Chtějí se mnou trávit čas, je to pro ně důležité a nebude to tak pořád. Chápu, vařit je důležité, protože vidíme, jak na něj spousta lidí rezignovala, a pak se potýkáme s obezitou a špatnými stravovacími návyky. Ale dá se to rozdělit – jednou uvaříte vy, jednou manžel, jednou třeba přinese něco babička, pak si zajdete do restaurace nebo ven na piknik, což je vlastně i společně strávený čas. 

 

A ty další věci?

 

Zhodnoťte si, co vám bere nejvíc energie. Stojí vám za to vozit děti do prestižní školy přes celé město, být denně ve stresu, jestli všechno stihnu včas? Nebo by stačilo, kdyby chodily samy čtvrt hodiny pěšky třeba do méně prestižní školy, která ale bude blízko a budou tam chodit s kamarády. Pokud vychovám zdravé, samostatné děti, tak ony ten nedostatek třeba v jazykové přípravě úplně v klidu v šesté sedmé třídě doženou. V tomhle si myslím, že řada rodičů neumí ubrat. 

 

Často slyším, že si to děláme sami, že se kolem dětí moc točíme.

 

To také, ano. Děti jsou součástí mého života. Nejsem tady pro ně, nebo jsem, ale ne abych je bavil, byl jejich servisní vozidlo a řešil za ně jakékoli problémy ve škole. Jsem tu pro ně, abych je vychoval tak, aby si uměly velmi brzy poradit samy. Teď jsem se podílela na knížce Odolnost. Jak přežít ve světě plném výzev. Zabývali jsme se otázkou, jak rodiče mohou svoje děti připravit na život, když nevědí, jak bude vypadat, až budou dospělé. Shodli jsme se, že mezi klíčové hodnoty patří kreativita, samostatnost, schopnost řídit sám sebe. 

 

To se nám nedaří? 

 

Vezměte si, kolik existuje lidí, kteří neudělají ani čárku, aniž by jim to někdo poručil. Protože jsou zvyklí, že jsou jen takové vozidlo na dálkové ovládání. My ale potřebujeme mít kolem sebe lidi, kteří si vědí rady, umí improvizovat, jsou kreativní a schopní vymyslet nějaké řešení.

 

Ještě bych se vrátila k tomu, že večeři uvaří manžel. Dnes se obecně muži zapojují mnohem více než dříve, ale nemám pocit, že by ženy byly méně uštvané nebo by je to motivovalo mít děti. Spíš naopak. 

 

My v Česku máme dvoukariérové manželství už strašně dlouho. Ženy pracují už od poloviny 19. století. To není žádná novinka. Agenda žen a mužů se pořád víc přibližuje, jsou zastupitelní. A ano, naši pradědečkové by byli překvapení, co všechno dnešní muži dělají. Řada zemí do toho dokonce silně intervenuje. Třeba ve Skandinávii se dlouho zaměřovali na posilování role otce. Mluví se o tom, že se mají ženy a muži na rodičovské střídat. A směřuje k tomu i střídavá péče. Dělit si děti napůl. Jsou takové signály, že jsou obě pohlaví zástupná. Ale je třeba říct, že muži a ženy mají jiné dispozice ve výchově dětí. Že nejsou stejní a dělit si dítě napůl je trochu směšné.

 

Často vystupujete jako odpůrkyně střídavé péče. Proč?

 

To je trochu mylná informace o mně. Když se rodiče dokážou domluvit a spolupracovat, tak je to nejlepší porozvodové uspořádání. Pokud se ale ti dva nejsou schopni na ničem domluvit, vstupují do toho advokáti, soudní znalci a armáda dalších odborníků, tak to nejlepší není. Je potřeba, aby dokázali spolupracovat a vzájemně se v očích dítěte neshazovat, nedevalvovat autoritu toho druhého.

 

Jak to udělat?

 

Třeba občas někam vyrazit společně, na večeři, být spolu o Vánocích, společně dítě vypravit na školu v přírodě. Pak dítě celou situaci vůbec nevnímá jako velkou katastrofu. Mám v péči klienty, kteří to takhle zvládají, a jejich děti nemají pocit, že se děje něco špatného. Důležité je, že necítí ten tlak a manipulaci. Děti jsou chytřejší, než bychom čekali. 

 

A pokud ten tlak cítí?

 

Velmi rychle pochopí, že třeba před jedním rodičem nesmí o tom druhém mluvit nebo ho pochválit. Rodiče si někdy po letech střídavé péče stěžují, že je jejich dítě vychytralé a umí toho využívat. A já jim říkám: Nedivte se, vy jste ho k tomu vedli. Aby nikdy neřeklo úplnou pravdu.

 

Párovou terapií se zabýváte už mnoho let. Liší se nějak partnerské problémy, nebo se důvody, proč se lidé chtějí opouštět, nemění?

 

Mění se spíše okolnosti. Je toho víc. Například mizí protirozvodové bariéry. Dříve se stávalo, že dítě z rozvedené rodiny ostatní nepozvali na oslavu narozenin, ředitel školy nemohl být rozvedený, protože by šel špatným příkladem. To dnes není. Rozvod se stal úplně běžnou součástí života. Děti nedostávají žádnou protiváhu, že jsou také harmonická manželství a rozhodně jich není málo. Ta rozvedená však budí větší zájem a pozornost, a tím pádem my máme zkreslený pocit, že rozvod do života patří. Za druhé, úplně běžně se začaly uzavírat předmanželské smlouvy.

 

A to je špatně?

 

Vy tak vlastně už dopředu počítáte s rozvodem, rozdělujete si majetek, řešíte, kdo bude kde bydlet. To dříve nebylo vůbec přijatelné. Kdybyste něco takového udělala, už byste dopředu vyjadřovala, že vztahu nevěříte. A také nastavení společnosti z hlediska sociálních dávek je vytvořené tak, že řada lidí si rozvodem vlastně ekonomicky trochu přilepší, protože jestli žiju s alkoholikem, tak když ho pak nemám doma a nemusím řešit jeho pití nebo patologické hráčství, tak jsem na tom líp. Chudším lidem se vyplatí sňatek neuzavírat, protože díky tomu pak dosáhnou na řadu různých dávek.

 

Že tyto bariéry zmizely, je podle vás chyba?

 

Existuje celá skupina autorů, kteří se zaměřují na rodinné a partnerské vztahy a tvrdí, že v populaci je pořád přibližně stejně funkčních a dysfunkčních dvojic. Jenom ten kontext se mění. A třeba naše prababičky někdy v 19. století měly také odluku od stolu a od lože. Oni se nesnášeli, neměli se rádi, měli konfliktní domácnost, ale neopustili se, protože jim v tom bránila víra. A také obavy, jak to dál finančně zvládnou.

 

Ale to je přece dobře, že už teď nemusí setrvávat ve vztahu, který jim nevyhovuje.

 

Bylo by to dobře z pohledu dospělých lidí, kteří spolu nemají děti. V okamžiku, kdy s sebou vedou dítě z předchozího vztahu do dalšího, a to třeba dvakrát v životě, vznikají znovusložené rodiny. V Česku se tomu někdy říká patchworkové rodiny. Výzkum na tohle téma dělal Meinrad Perrez a taky Blaise Pierrehumbert. Studovali, jak děti vnímají tu poněkud neuchopitelnou a proměnlivou rodinu v průběhu svého dětství a vývoje do dospělosti. Když tím rodiče vlastně znemožní svým dětem získávat normální životní potřeby důležité pro zdravý psychický vývoj, tak už to není tak úplně dobře.

 

Na jaké problémy tím zadělávají?

 

Hrozí, že tím vychovají další rodičovskou generaci, která bude mít ještě hlubší problémy ve vztazích, protože třeba nebudou mít žádnou takzvanou mentální reprezentaci toho, jak vypadá domov. 

 

 

 

 

_________________________

 

Lenka Šulová (70) absolvovala jednooborové studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, specializace klinická a sociální psychologie. Působila i na řadě dalších českých univerzit.

Její stěžejní publikace Raný vývoj dítěte se zabývá vývojem dítěte od prenatálního období do předškolního věku, s důrazem na prvotní kontakt a primární vztahy s rodiči.

Od devadesátých let provozuje vlastní terapeutickou praxi. Zaměřuje se na klienty v předrozvodové či porozvodové situaci, zejména na komplikované případy, kdy se rodiče nemohou dohodnout na uspořádání péče o děti.