Markéta Hronová: Umět řešit problémy a vždycky si poradit. Reportáž ze školy, která se zaměřuje na posilování odolnosti žáků

Při příchodu do páté třídy pozornost na první pohled upoutá vánoční stromeček ozdobený barevnými hrnečky. „Ráno jsme tu ještě neměli ozdoby, tak jsme to vyřešili takhle,“ pohotově odpovídá Tobiáš. Když po skončení hodiny češtiny paní učitelka přinesla ozdoby, děti se samy sebe zeptaly: Chceme je vůbec vyměňovat? „Pojďme hlasovat,“ okamžitě navrhla jedna z dívek. Vyhráli zastánci přezdobení stromečku z hrníčků na běžné vánoční ozdoby. Skupina vyměnila hrnečky, když někdo omylem ozdobu rozbil, někdo jiný hned přiskočil a bez řečí automaticky střepy zametl.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 22. 12. 2025

 

Základní škola Chlum u Třeboně patří ke školám, které se cíleně snaží posilovat v dětech odolnost a tím je také vést ke kreativnímu myšlení, umění řešit problémy a nezhroutit se, když něco nejde úplně podle jejich plánů.

 

A na první pohled to bylo vidět nejen u vánočního stromečku, ale i v hodině češtiny, kterou měly Hospodářské noviny možnost navštívit.

 

Učitelka Monika Bočková rozdá žákům kartičky s vyjmenovanými slovy po M. Žáci je mají za úkol seřadit, a protože už je to opakování probrané látky, mají pak říct, jaké slovo jim dělá největší problémy. „Paní učitelko, mně jedno slovo chybí,“ přihlásí se Ema. A přidávají se i ostatní – tento drobný chyták čekal na všechny. Děti měly přijít na to, že jim jedno slovo chybí, přijít k učitelskému stolu, najít ho a zařadit do svého seznamu. 

A učitelka se ptá – věděly jste hned, co dělat? Proč vám to tak trvalo, asi jste nečekaly, že byste tam nějakou chybu měly hledat a musely jste přemýšlet, že? 

 

„Děti, a proč se učíme vyjmenovaná slova?“ pokračuje. „Abychom uměli správně psát bez chyb. A abychom dostali dobrou práci, když o ni budeme žádat,“ odpovídají žáci. U dalšího úkolu mají po třídě hledat kartičky s příslovími a ze tří možností vybrat, jaký je jejich význam. Učitelka je ujišťuje, že nemusí vše vědět, stačí odhadnout, a že se nic nestane, pokud nenajdou všechny kartičky. Na konci aktivity si pak společně prošli správná řešení a Bočková se ptá: „Může se stát, že někdy nedokončím úkol, i když se snažím?“ Děti souhlasně přikyvují, právě si to vyzkoušely.

 

Česká školní inspekce sestavila publikaci, v níž ukazuje dobrou zkušenost škol s posilováním odolnosti žáků. Vychází z hospitací inspektorů a z dat mezinárodního šetření PISA. Z posledního šetření v roce 2022 totiž vyplynulo, že čeští žáci patří k těm méně odolným v Evropě – častěji prožívají stres, nejistotu a obavy z neúspěchu.

 

Inspekce proto chtěla poradit školám, co lze dělat, aby dětem pomáhaly zvládat zátěž, jak se učit z chyb a rozvíjet vnitřní rovnováhu. Klíčovou roli hraje prostředí, které kombinuje důvěru, jasná očekávání a respekt. Školy, které s rozvojem odolnosti pracují vědomě, pomáhají žákům nejen zvládat školní nároky, ale i lépe reagovat na zátěž, změny a nejistotu mimo školní lavice.

 

 

Nezhroutit se z pětky

 

Ředitelka chlumské školy Patricie Vondrková do školy nastoupila před čtyřmi lety s jasnou vizí – škola stagnovala a ona ji chtěla posunout, přijít s moderním vzděláváním zaměřeným na to, aby děti byly kreativní, uměly řešit problémy, nebály se přijít s něčím inovativním. Před nástupem do Chlumu dvacet let vedla jazykovou školu. „Uvědomila jsem si, že to, jak umím anglicky, vůbec nebylo zásadní. Zásadní byly měkké dovednosti, proto jsem se na ně chtěla zaměřit i u nás ve škole,“ vysvětluje Vondrková.

 

Oslovili organizaci Schola Empirica, která školám pomáhá právě měkké dovednosti rozvíjet na základě vědecky ověřených metodik. V Chlumu se jejich rozvoji věnují už rok a půl v normálních, ale speciálně i ve třídnických hodinách. Po roce a půl už mají děti tyto dovednosti tak zažité, že se postupně chystají systém třídnických hodin trochu pozměnit. Zatím hledají, jak je nově nastavit.

 

 

Základní škola Chlum u Třeboně umí v dětech posilovat odolnost

  

„Učíme děti naslouchat, prezentační dovednosti, kreativní myšlení, spolupráci, pozitivní přístup. A já mám z toho obrovskou radost, protože se to začíná projevovat,“ popisuje Vondrková s tím, že dříve žáci často mluvili o tom, jaké mají splíny. Teď ale mají pocit, že když jim není dobře, mohou s tím něco udělat. Když dostanou špatnou známku, nezhroutí se, ale vědí, že mají možnost si ji opravit. Že to není konečná, ale spíše výzva k akci. „Děti mi říkaly, jaký je pro ně stres říkat před třídou básničku. I já sama si to pamatuju. Tak to trénujeme a myslím, že současní deváťáci dnes prezentují lépe než já," vypráví. Zvládnou odmoderovat školní akci, mluvit do televize nebo rádia.

 

Umí také bez problému vysvětlit, co jsou to měkké dovednosti, s čímž mají problém leckteří dospělí: „Umění vyřešit problém. Že si umím vždycky poradit. Naučil jsem se, co je to vést skupinu. Týmová práce. Kreativní myšlení. Umět prezentovat svoje nápady,“ sypou děti bez váhání odpovědi.

 

Žáci mají také školní parlament, v rámci participativního rozpočtu třeba rozhodují o tom, co si koupí nebo jaké organizaci přispějí penězi vybranými na školním jarmarku. A ředitelka Vondrková považuje za součást výchovy k odolnosti také to, že žáci skládají v 9. ročníku cambridgeské zkoušky na úrovni B1. „Musí se na zkoušku speciálně připravovat, i když se jim třeba nechce, je to výzva, které se musí postavit,“ přibližuje.

 

Pro odolnost žáků je důležité také prostředí – jaké mají nastavené vztahy s učiteli, ale i s rodiči, a jestli jsou „v pohodě“ také učitelé. Tedy i oni musí být odolní. V Chlumu mají supervizorku v rámci projektu Člověka v tísni, která pomáhá učitelům zvládnout všechny povinnosti včetně zvládání náročných situací třeba s komplikovanými kolektivy. Učitelé s ní mohou bez obav řešit všechny své těžkosti. „Přijde mi to skvělé, protože některá selhání se těžce přiznávají ve sborovně,“ říká Vondrková.

 

Svou „terapeutickou“ skupinku mají i asistentky, které na škole působí čtyři. „Napeču, uvařím dobrou kávu a sdílíme své těžkosti. Snažíme se si navzájem poradit, i když je to těžké, protože každé dítě je úplně jiné a má odlišné potřeby,“ říká vedoucí asistentka Lenka Urbanová. Ze začátku bylo náročnější rozmluvit se, proto si pomáhají speciálními kartami.

 

Důležitá součást je také komunikace s rodiči. Zavedli proto takzvané rodičovské kavárny, kde se několikrát do roka schází a probírají témata, která je trápí. Jako třeba jak mají svým dětem pomoci při učení nebo jak zlepšit jejich psychické rozpoložení. „Pomáhá jim to, navzájem se utvrdí v tom, že podobné problémy neřeší sami, což jim pomůže,“ říká ředitelka.

 

Zároveň mají tripartitní třídní schůzky a uzavírají trojdohody učitel–žák–rodič, které podle ní fungují skvěle, vtahují rodiče aktivně do dění. 

 

 

Otevřené dveře

 

Chlum je malá škola, byť devítiletá. Mají necelých 160 žáků, což znamená, že nedosáhnou na školního psychologa, na něhož mají nárok školy až od 180 žáků. „To nás velmi trápí,“ říká ředitelka.

 

I u nich na škole se objevily případy, kdy děti řešily závažné psychické problémy. Ve spolupráci s rodiči i odborníky se je ale nakonec podařilo vyřešit. Chybějícího psychologa tak trochu nahrazuje vedoucí asistentka Urbanová a metodička prevence a zároveň učitelka informatiky a fyziky Tereza Suchá. „Neřekla bych úplně nahrazujeme, ale jsme taková kotva. Mohou přijít, máme otevřené dveře. A chodí, opravdu se nebojí zaťukat na dveře. Trochu funguje davový efekt, když jde jeden, přijdou další,“ popisuje Suchá. 

 

Suchá má praxi z probační a mediační služby, kde dříve pracovala, a mediaci používá i při řešení konfliktů ve škole. „Děti sedí u stolu naproti sobě, musí pojmenovat, kde se stal problém, mluvit o svých emocích a říct tomu, kdo na ně zaútočil, jak se cítily, proč to vlastně vzniklo,“ popisuje Suchá. Když s mediacemi začali, bylo pro žáky těžké mluvit o svých emocích, nyní je to prý už záležitost na pár minut. Většinou odchází s tím, že je problém vyřešen.

 

Snaží se o pěstování vztahů mimo třídu a vybudovat si u žáků důvěru. „Dává to smysl. Když jsou zvyklé chodit si popovídat i o celkem běžných věcech, je větší pravděpodobnost, že přijdou, když budou mít opravdu velký problém,“ říká Urbanová. Někteří učitelé si s dětmi tykají, jiní ne. Třeba Tereza Suchá je místní a většinu dětí zná od miminka, přijde jí to tak přirozenější. 

 

Rozdíl mezi dětstvím na základní škole v Chlumu, které prožila ona, a současností vidí obrovský – dětství mění digitální zařízení, mobily, počítače, informace jsou dostupné. „Věci, které jsme si my vyříkali na hřišti, si dnes děti vyříkávají na sociálních sítích,“ popisuje. Děti z prvního stupně mají mobilní telefony o přestávce zakázané, na druhém už ne. „Nejsem zastánce zákazů. Je to věc, kterou používají denně, měly by vědět, jak to dělat a jak ji využít, a nenechat se tou technologií zneužít. Je to velké téma v rámci kyberbezpečnosti, o které s nimi mluvíme,“ říká Suchá.

 

Řeší, kolik času strávily scrollováním na sítích, jak snadné je nechat se lapit algoritmem a kolik času tím ztrácíme. „Ale zakazovat znamená vytvořit prostředí, kde se za porušení zákazu bude trestat, a to mi přijde jako nesmysl,“ míní.

 

Za sníženou odolnost dnešních dětí mohou podle ní také rodiče, kteří byť mají ty nejlepší úmysly, děti vědomě odolnosti zbavují. Vyšlapávají jim cestičku. „Když má dítě problém se spolužákem, řeší to rodiče. To samé s učitelem. Místo toho, aby nechali dítě vyřešit problém samotné a byli spíš oporou v konfliktu než jeho přímým účastníkem. Pokud budu dítěti každý den připravovat tašku do školy, tak si ji v devítce najednou nebude umět připravit samo,“ říká.