Markéta Hronová: Nejen peníze, univerzity vyprazdňuje i neprůhledné rozdělování funkcí. Odlivu mozků má zabránit nový vysokoškolský zákon

Ze zahraničí se chce vrátit jen desetina českých vědců, kteří běžně vyjíždějí na světové univerzity sbírat zkušenosti i kontakty. Doma jim vadí nejen nízké platy, ale také celkové fungování českých vysokých škol, třeba netransparentnost výběrových řízení či obsazování pozic vlastními absolventy. To brání nejen návratu Čechů, ale i získávání zkušených vědců ze zahraničí. Vyplývá to z průzkumu organizace Czexpats in Science.

Zdroj: Hospodářské noviny 24. 4. 2026

 

Ministerstvo školství o nedostatcích v řízení univerzit ví a už chystá zákon, který by měl řadu věcí změnit. Řešit má třeba změnu volby rektora nebo praxi doživotního udělování titulů.

 

Jakub Tomek po absolvování Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy odešel se svou ženou, rovněž vědkyní, studovat na Oxford na doktorandské studium. V Anglii žijí už třináct let, na univerzitě vedou vlastní výzkum a k návratu by je nyní přesvědčily jen zdravotní problémy někoho z rodiny, kterou nechali v Česku. 

 

Vadí jim hlavně tři věci – fungování grantového systému, nastavení řízení univerzit a finanční ohodnocení. „Je těžké získat peníze na nějaký ambiciózní výzkum, který je třeba trochu riskantní a nemá jasný výsledek. Zajímavé pozice na univerzitách často získávají lidé, kteří už tam pracují či dlouho pracovali. Navíc se v zahraničí často ani nedozvíme, že se relevantní pozice otevírá. Instituce někdy působí poměrně uzavřeně,“ popisuje Tomek. Ten zároveň působí ve zmíněné organizaci Czexpats in Science, která sdružuje vědce a vědkyně v zahraničí i ty, kteří se vrátili zpět do Česka. 

 

Z jejího výzkumu vyplývá, že hlavní bariérou pro návrat vědců jsou sice nízké platy, ale hned na druhém místě stojí netransparentnost výběrových řízení, nepotismus a akademický inbreeding, tedy obsazování pozic vlastními absolventy. „Tuto bariéru označila za klíčovou více než polovina dotázaných,“ shrnuje výsledky průzkumu ředitel Czexpats in Science Matouš Glanc.

 

„To, že se ze zahraničí chce určitě vrátit jen desetina vědců, je pro českou vědu i ekonomiku velká prohra,“ říká Glanc.

 

Vznik novely zákona proto velmi podporuje. Změna v organizaci i řízení univerzit je podle něj nutná právě i k tomu, aby nedocházelo k odlivu mozků a zároveň se české vysoké školy více otevřely vědcům z ciziny.

 

 

Kdo má volit rektora

 

Podle analýzy Institutu pro rozvoj vysokého školství je český systém řízení vysokých škol v rámci kontinentální Evropy netypický. „Podobá se tradiční akademické správě, kterou většina států postupně od devadesátých let opouštěla,“ popisuje spoluzakladatel institutu Tomáš Fliegl. Zásadní odlišností proti Evropě je třeba to, že rektora volí často velmi početný akademický senát, kterému se rektor zároveň zodpovídá.

 

Rektor tak sice formálně odpovídá za univerzitu, ale bez souhlasu akademického senátu, součinnosti děkanů a dalších aktérů nemůže prosadit skutečnou změnu. „Stávající systém volby bohužel často nahrává spíše udržování statu quo než odvaze k inovacím, které jsou pro moderní instituci nezbytné,“ říká Fliegl.

 

Vymyslet, kdo by tedy měl rektora volit, ale není jednoduché. V některých evropských státech má na to vliv třeba ministr školství nebo rektora volí správní rady univerzit složené jak z akademických pracovníků zevnitř univerzity, tak z externistů zvnějšku. I české univerzity nyní mají správní rady, ty ale fungují zcela jinak – nemají téměř žádné pravomoci. Podle Fliegla je volba správní radou jednou z možných variant, která by v českém prostředí mohla fungovat lépe než třeba politická volba. V takovém případě by se ale jejich složení i proces jmenování členů musely změnit. 

 

V praxi se dá z pohledu prosazení změn očekávat, že reakce vysokých škol nebudou stoprocentně pozitivní. „Principiálně se nám zdá, že současná volba je funkční, a nevidíme důvod k její změně,“ uvádí například předseda Rady vysokých škol Tomáš Kašparovský. Neakceschopnost rektora radě nepřijde jako dostatečný důvod – je to prý otázka konkrétní osobnosti, a pokud rektor volbu vyhraje s vlastní vizí, měl by ji naplňovat. 

 

Vysoké školy se navíc obávají, že by změna volby mohla přinést zpolitizování funkce. „Máme strach o nezávislost vysokých škol. Nechceme v čele univerzit trafikanty nebo vysloužilé politiky,“ říká Kašparovský. Ministerstvo školství tyto obavy vnímá. „Veškeré možné varianty rozhodně budou obsahovat pojistky, které nepřipustí přímý vliv politiků nebo stakeholderů, tedy takzvaných zainteresovaných stran, na univerzity a zamezí také jakémukoliv narušení skutečných akademických svobod,“ uvedl mluvčí úřadu Ondřej Macura.

 

 

Profesor nemá být navždy

 

Další prostor pro změnu je podle Institutu pro rozvoj vysokého školství i Czexpats in Science v systému udělování titulů. V Česku je třeba profesor doživotní titul, který není spojený s žádnou funkcí. V zahraničí je ale běžně spojen s konkrétní činností a odpovědností v rámci vysoké školy. Navíc se uděluje třeba na pět až deset let, kdy probíhá pravidelné hodnocení, jestli profesor podává takový výkon, který se od něj očekává, a až poté dochází k potvrzení jeho role.

 

Součástí reformy má být ale víc bodů, včetně změny financování. Ministerstvo školství chce věcný záměr zákona předložit vládě do konce roku. Nyní bude jednotlivá témata konzultovat se zástupci vysokých škol a dalšími aktéry.

 

Glanc zároveň upozorňuje na to, že jen změnit systém řízení univerzit nestačí, potřeba je i navyšování financí. „Ale určitě je lepší začít od reformy systému. Když bude funkční systém, bude jednodušší přesvědčit politiky, ale i soukromé investory, aby do něj přidali peníze,“ říká.

 

Rada vysokých škol není a priori proti reformě, bude podle ní ale nutné o změnách univerzity přesvědčit: „Dělat změny na sílu v akademickém prostředí nefunguje.“ 

 

Fliegl počítá s tím, že reforma vyvolá v akademické obci živou debatu. Na druhou stranu ale říká, že o změnách hovoří s desítkami lidí v různých funkcích na vysokých školách, a řada z nich si přeje, aby se současný systém změnil.