Pavla Francová: Nutit děti do čtení nejde, říká zakladatelka Česko čte dětem. Jde na to jinak

Děti přestávají být schopné číst a pochopit souvislé texty. Úroveň čtenářské gramotnosti v Česku výrazně klesá, podle posledních výsledků testů PISA nedokáže víc než čtvrtina patnáctiletých dětí u nás porozumět ani krátkému textu. Přitom právě čtení je zásadní pro kritické myšlení i schopnost orientovat se ve světě, a v době umělé inteligence to je nutné ještě víc.

Zdroj: Forbes 7. 10. 2026

 

 

„Ke čtení děti donutit nejde, ale můžeme je pro něj nadchnout,“ říká zakladatelka neziskové organizace Celé Česko čte dětem Eva Katrušáková. Už dvacet let se svým týmem povzbuzuje rodiče k pravidelnému čtení dětem pro radost. „Myslím si, že nám všem teče do bot,“ říká Katrušáková, podle které společné čtení není jen cestou, jak zlepšit dovednosti kritického myšlení, ale především je to čas, který rodiče skutečně tráví s dětmi. 

 

Rodiče mohou podle Katrušákové dětem lásku ke knihám předat tím, že v nich probudí touhu po čtených příbězích a ukážou jim, že společné čtení může být radostnou součástí každodenního života. Rozhodující je, aby neudělali jednu z nejčastějších chyb. V rozhovoru vysvětluje, která to je, proč by rodiče měli předčítat i teenagerům a proč kniha v souboji s mobilem není bez šance. 

 

O tom, jak je důležité porozumět souvislému textu, se mluví hodně. Jak ale můžeme přimět děti číst?  

Přimět děti, aby měly rády čtení, nemůže nikdo. Teče nám opravdu do bot a počínaje rodiči, učiteli, psychology a dalšími odborníky vidíme, že se potýkáme se stále narůstající závislostí na sociálních sítích a chytrých telefonech.

 

Proto Celé Česko čte dětem se dvacet let snaží obnovit krásný rituál společného čtení v rodinách. Uvědomujeme si, jak zásadní je naučit děti, aby měly rády mluvené a čtené slovo. Je klíčem k porozumění světu, odhalování dezinformací i k moudrému přístupu k životu. 

 

Jak to tedy udělat?

 

Vše podstatné se rodí v rodinném kruhu. Rodiče jsou hlavní, nikdo cizí za nás potomky nevychová. Žádný trenér, učitel ani vedoucí výtvarného kroužku rodičovskou výchovu nenahradí. Škola zalévá, co vyklíčilo doma. Takže je to o nás rodičích. 

 

Pokud rodiče nemají o předčítání zájem a nenajdou si každý den chvilku pro své dítě, ať už malé, nebo o něco starší, nic nezmůžeme. V naší organizaci často narážíme na limity a uvědomujeme si, jak omezený máme dosah na rodiče nečtenáře nebo rodiny s nízkým kulturním kapitálem. Stále také vidíme malé zapojení otců.

 

Spousta rodičů dětem čte, dokud jsou malé. Jakmile se naučí číst samy, předčítání skončí. Je to chyba?  

Ano, je to jeden z našich největších omylů. Předčítání má obrovský význam ještě dlouho poté, co se dítě naučí samo číst. Představte si dítě, které miluje příběhy. Je to nadšený posluchač, vyžaduje ten rituál, má čtené slovo rádo. A najednou je mu šest sedm a máma nebo táta řeknou a dost. Už umíš číst, tak jdi do pokoje a čti si. 

 

Z nadšeného posluchače uděláme znechuceného louskače textů. Než dítě začne číst s porozuměním a má z toho skutečnou radost, než se naučí vnímat text jako něco příjemného, co ho obohacuje, uplyne hodně vody. Pokud mu ale rodiče čtou celé dětství, může to být mnohem plynulejší. 

 

Do kolika let bychom tedy dětem měli předčítat?  

Klidně do dvanácti nebo třinácti let, pokud to náš potomek přijímá. Znám rodiny, kde se předčítá i později, protože je to součást společného večera stejně jako třeba hraní deskových her. 

 

U čtení jde totiž o mnohem víc než jen o samotnou knihu. Je to časoprostor štěstí. Zejména u starších dětí je to důležité. S rostoucím věkem se totiž začínají uzavírat a s rodiči už tolik nemluví. Když jim ale čtete příběh jejich vrstevníků, něco, co se jich bytostně týká, může to v nich rezonovat. Dítě se pak otevře a začne sdílet věci, které by vám jinak vůbec neřeklo. 

 

Není dnes ale pro knihu ten souboj ještě těžší? Děti mají sociální sítě a telefony, rodiče také. Má proti tomu kniha vůbec šanci?  

Ano, kniha a společné čtení mají v dnešní době obrovskou šanci, paradoxně možná větší než kdy dřív. V éře digitálních technologií a různých podnětů z obrazovek totiž plní roli, kterou žádný algoritmus nedokáže nahradit. Společné čtení představuje záměrné zpomalení. Učí děti udržet pozornost, rozvíjí jejich představivost a prokazatelně snižuje stres. Společný čas dává bezpečné prostředí, ve kterém naše dítě emočně kotví. 

 

Problém ale je, že ani rodiče sami příliš nečtou, ne?  

Všichni známe obrázek maminky s kočárkem, která celou dobu scrolluje na mobilu a na dítě nepromluví. Ale změna je možná. Vezměte si kouření. Ještě před dvaceti roky bylo úplně normální kouřit všude, i v kancelářích. Dnes by to téměř nikdo neudělal.

 

Dokázali jsme neuvěřitelně důsledně změnit způsob, jakým společnost přemýšlí. Pořád věřím, že taková změna může přijít i u vztahu k mobilům či předčítání. Chtěli bychom do celé naší kampaně od příštího roku více zapojit ordinace dětských lékařů. 

 

Jak to myslíte?

Lékaři by měli při preventivních prohlídkách dětí posuzovat nejen jejich fyzický a psychický vývoj, ale také to, jak s nimi rodiče tráví volný čas. Klíčovou roli hraje odkládání telefonů a právě láskyplné bytí spolu, sdílení. Rodiče na dětské lékaře slyší mnohem víc než na nějaký anonymní apel. Ze všech stran by měli opakovaně slyšet jedno zásadní pravidlo, čím později dáme dítěti do ruky chytrý telefon, tím lépe. 

 

Děti se obejdou bez mobilů v ruce a doma nemusí jako kulisa neustále běžet televize. Dá se to udělat i jinak, jen to vyžaduje mnohem aktivnější zapojení rodičů. Nevěřme tomu, že nemáme čas. Nikdy jsme ho neměli víc než dnes. 

 

Mají rodiče ovlivňovat, co jejich děti čtou?  

Když je dítě malé, literaturu samozřejmě vybíráme my. Můžeme vzít knihu, o které si myslíme, že je dobrá, že je napsaná krásnou češtinou a má vkusné ilustrace, a nabídnout mu ji. A uvidíme, jak se bude dítěti líbit. Rodičovským posláním je otevírat dveře a ukazovat, co všechno svět kolem nabízí. U dětí, které se stanou čtenáři, už pak výběr přichází velmi přirozeně.

 

A co když dítě chce číst něco, co rodič považuje za brak?  

Arnošt Goldflam mi kdysi řekl, že je dobré číst všechno. Jenže Arnošt Goldflam je člověk, který dokázal přečíst jednu knihu denně. Pokud svým dětem přečtete desítky knih, jejich vkus tím přirozeně tříbíte. Dítě možná neumí pojmenovat, že je něco literární brak, ale poznává rozdíly.

 

Já jsem se snažila vybírat dobrou literaturu. To ale vůbec neznamená, že knížka nemůže být ujetá, vtipná nebo že to nemůže být komiks. Klidně čtěte životopisy hokejistů. Směřujme tam, kam směřují zájmy našich dětí. 

 

Počítají se i audioknihy? Má smysl poslouchat je společně?  

Ano. Ty jsou skvělé. The second best, jak se říká. Když čtete i když posloucháte příběh, musíte si v hlavě vytvořit vlastní mentální obraz. Podporuje to představivost a bez bohaté představivosti nevznikají žádné velké projekty ani myšlenky.

 

Všechno nejdřív vzniká v naší mysli. Když nebudeme rozvíjet představivost dětí my, kdo to za nás udělá? V digitální době je tenhle úkol náročnější. Kniha je jeden z nejlevnějších a zároveň nejvlivnějších a nejlepších způsobů, jak mohou rodiče i prarodiče s dětmi vzrušujícím způsobem společně trávit volný čas. Čtení má být potěšením pro dítě a rodiče. Pak se z něj stane krásný rituál, který rámuje den.