Matěj Skalický: Školy mají začít pracovat s emocemi a stresem, ministerstvo chystá změnu osnov

Kdo je v pohodě, lépe se učí. Kdo je v pohodě, lépe učí. Wellbeing na školách – duševní zdraví jako priorita ministerstva školství. Je to tak doopravdy? A jak se budou nově žáci a žačky učit na základkách pracovat s emocemi? Ví Eva Mikulka Šelepová z domácí redakce. Ptá se Matěj Skalický.

 

Zdroj: www.irozhlas.cz, podcast Vinohradská 12, 26. 2. 2024

 

Chystaná reforma výuky by měla mezi osnovy na základních školách vnést práci s emocemi. Jak?

Revize rámcových vzdělávacích programů základních škol zatím nemá příliš konkrétní podobu. Podrobnosti bychom se měli dozvědět někdy v polovině března, takže už zanedlouho. Podle nových vzdělávacích programů by se mělo začít učit od září 2027. Proklamace uvádějí, že by se žáci měli ve škole naučit pracovat s emocemi, zvládat stres, naučit se kvalitně relaxovat, odpočívat, a měli by si také umět říct o odbornou pomoc v případě, že je situace vážná.

 

Napsat něco do osnov je jedna věc, ale mnohem důležitější je to, aby to učitelé vzali za své, aby se to skutečně propsalo do běžných školních dní a přeneslo se to do praxe. Víme, že poslední velká školská reforma, která proběhla v roce 2005, se moc nepovedla. Takovéto dokumenty často zůstaly v šuplících učitelů a ti jeli dál tak, jak byli zvyklí. V tuto chvíli máme k nové reformě zatím jenom dokument, který se jmenuje Hlavní směry a ten dává reformě rámec. Píše se v něm například, že se při workshopech ukázalo, že učitelé potřebují explicitně ukázat, jak na ty věci v praxi mají jít. Sami si říkají o ukázky konkrétních příkladů. V dokumentu se pak také píše, že je důležitá podpora, a že součástí implementace má být právě to, že se bude učitelům skutečně explicitně ukazovat, jak na to.

Metodika 4R

Reformy se promítnou v rámci už daných předmětů, nebo to bude speciální předmět?

To se ještě neví. Může to být jeden předmět, někteří učitelé se pro to dokonce vyslovují. Mohou probírat modelové situace – jak na ně reagovat, jak třeba zvládat enormní stres nebo problémy doma a jak vytvářet bezpečnou atmosféru. Wellbeing je ale velice komplexní záležitost. Podle mě se musí prolínat celou atmosférou ve škole – napříč všemi hodinami, přestávkami, školními výlety. Musí to být něco, co se propisuje do všech aspektů života ve škole. A kdyby to měly být jenom jednotlivé hodiny, tak třeba organizace Society for all (SOFA) už má pro školy připravené návody, jak na to. Je to program, který označili jako 4R – respekt, rozmanitost, rovnost a resilience. Je to soubor metodik původně z Austrálie, přetvořený pro české prostředí.

 

Na několika školách už se to pilotovalo, a zkušenost jedné střední technické školy v Mostě, která toho byla součástí, je velmi pozitivní. Pedagožky, které se do toho zapojily, využily problematické situace jedné ze studentek přímo v hodině. Vzaly si pracovní list, který měl název Umění kompromisu, a na něm rozebraly nepříjemnou rodinnou situaci z pohledu všech účastníků. To pomohlo k pochopení situace, k respektu k ostatním. Takže takové techniky v nějakých speciálních hodinách jsou jedna věc, ale wellbeing je hodně komplexní záležitost. Mám teď poměrně čerstvou zkušenost z Kladna – Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie, kde se na wellbeing specializují. Byla jsem v hodině, kde měli studenti mít připravené referáty. Měli je přednášet u tabule, aby se naučili prezentačním dovednostem. Učitelka ale byla shovívavá. Řekla, že protože jsem tam já, jako jakýsi vetřelec, tak ti citlivější a stydlivější studenti mohou prezentaci odložit, až bude ve třídě zase bezpečné prostředí, kde studenti všechny znají. 

 

Byla i situace, kdy si jeden ze žáků zapomněl referát doma. Omluvil se, učitelka mu řekla, že to chápe, že se to může stát, a že doufá, že ho skutečně jenom zapomněl, že se na to nevykašlal. Taky mu ale dala najevo, že to není úplně v pořádku a do příště ho musí přinést. Celé to bylo v takové přátelské, respektující atmosféře. Studenti, se kterými jsem mluvila, říkali, že si váží toho, že učitelé nekomentují jejich vzhled – ze základní školy byli zvyklí, že když na sobě měli něco extravagantního, setkávalo se to s nepochopením. 

 

Tady nic takového neslýchají. Oceňovali, že se učitelé snaží mluvit jejich jazykem. Oceňovali i to, že mají odpočinkové zóny na chodbě. Tam se mohou jakkoli zrelaxovat, vyspat, nasvačit se, napsat si úkol. Byli taky rádi za bufet, že si tam mohou kdykoli dojít koupit něco k jídlu a pití, zaplatit kartou. Nebo se na dívčích toaletách objevilo veliké zrcadlo, ve kterém se dívky vidí celé, takže si tam pořizují selfíčka. Jsou to zdánlivé drobnosti, ale přispívá to k celkovému pohodovému naladění školy i k bezpečnému prostředí.

 

Četl jsem výrok ředitelky ZŠ v Borotíně Lenky Pípalové: „Dlouhodobě sledujeme, že když jsou děti v klidu a v pohodě, jsou jejich vzdělávací výsledky na daleko lepší úrovni“. Ty jsi ale zmiňovala střední školu. Wellbeing jako takový tedy není jenom téma základních škol, ale i středních škol. Dohlíží na něj někdo ve školách?

Pokud vím, žádného arbitra, který by na toto konkrétně dohlížel, v ČR nemáme. Samozřejmě je tady Česká školní inspekce, která má provádět pravidelnou inspekční činnost ve všech školách, a wellbeing je tak jedním z faktorů, který inspektoři při kontrole kvality výuky sledují, jako třeba klima ve třídě. Jsou k tomu nějaká data, nicméně že by se tím někdo explicitně zabýval, tak to podle mě není.

Chybí školní psychologové

 

Do wellbeingu jako takového spadá i institut školních psychologů? 

To si nemyslím. Ten institut je samostatný.

 

Ale jeho prezence k tomu možná přispívá, ne?

Jednoznačně by k tomu přispívat měl, ale v tom jsme hodně na štíru. Podle statistiky ministerstva školství z roku 2020 běžné základní školy, kterých bylo asi 3 900, vykázaly jenom 376 úvazků školních psychologů. To je zlomek. Mělo by se to zlepšit, politici se o to dlouhodobě snaží. Byl tady plán tuto profesi do škol institucionalizovat, ale to se zatím nepovedlo. Teď nastává přelomový moment, kdy se to bude muset začít řešit. Školní psychologové totiž mohli být doposud financováni z peněz EU, ale tento zdroj od roku 2025 vyschne. Budeme ho tedy muset nějak nahradit ze státního rozpočtu, a to zatím vyřešené není.

 

Víš, zda za školními psychology žáci a studenti chodí, že se nestydí sdílet své příběhy a své pocity?

Jednoznačně ano. Ti, se kterými jsem mluvila, vždycky říkají, že mají plné ruce práce, že se tam dveře netrhnou. Samozřejmě dělají intervenci studentům, mohou však poskytovat rady i učitelům. Je to můj pocit, nejsou tu žádná přesná čísla nebo data, ale přijde mi, že tato přicházející generace je tak obklopená psychickými problémy svých vrstevníků, že už tam není tak silná stigmatizace toho, že jsou psychické problémy něčím, za co by se měli stydět. Jsou daleko otevřenější v tom, že dokáží mluvit o svých pocitech a tolik se neostýchají přiznat, že se necítí dobře. Ale jak říkám, čísla na to nemám.

 

Proč se ptám – loni jsme měli poměrně velký průzkum a alarmující zjištění od Národního ústavu duševního zdraví, o kterém jsme ve Vinohradské 12 mluvili. Rozebírali jsme, že velká část dětí trpí depresemi a úzkostmi. Víme, zda proběhla aktualizace dat?

Žádná aktualizace zatím podle mých informací není. Byl to poměrně rozsáhlý průzkum, svým rozsahem byl unikátní i v rámci EU. Z průzkumu vyplývá, že víc jak 50 procent žáků devátých tříd projevuje známky zhoršeného wellbeingu, 30 procent dotazovaných navíc projevilo známky, které vykazují středně těžké až těžké úzkosti a 40 procent z dotázaných deváťáků mělo známky středně těžké až těžké deprese. To je skutečně alarmující. Ve zprávě se také píše, že téměř každému třetímu deváťákovi by z těchto důvodů prospělo vyhledání odborné pomoci. Když to převedeme na průměrnou třídu o dvaceti žácích, tak šest z nich vykazuje příznaky úzkosti, osm má příznaky středně těžké až těžké deprese a dalších pět vykazuje mírné příznaky deprese. To je hrůza, když si to uvědomíme.

 

Můžeme taky říct, že v oblasti duševního zdraví jsou více zasaženy dívky. To vyplynulo i z tohoto průzkumu. Oproti chlapcům jich depresivními úzkostmi trpí víc než dvojnásobek. Je také důležité zmínit, že to není legrace a není dobré to brát na lehkou váhu, protože většina duševních onemocnění vzniká už v dětství a v adolescenci.

 

Zaznamenal jsem petici studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Stát podle nich s tím, že nejsou žádní pedopsychologové, dětští psychiatři a tak dále, nic nedělá, a pomoc se k dětem a mladistvým nedostává včas. Přitom ministerstvo školství – pokud vím – tvrdí, že duševní zdraví je priorita. Jak tato debata rezonuje na vysokých školách a jak se k tomu staví ministerstvo?

Nezdá se mi, že by ministerstvo mohlo nějak zasahovat do toho, jak fungují vysoké školy, protože jsou hodně autonomní. Ty můžou maximálně něco doporučovat, takže to spíš nerezonuje. A ano, dílčí strategické dokumenty, kde se ministerstvo zavázalo k naplňování cílů, které by měly vést k podpoře duševního zdraví, samozřejmě existují. Je to třeba Strategie 2030+, která byla schválená už za vedení bývalého ministra školství Roberta Plagy. Dnes tam nějaké proklamace jsou, ale že by se na to ministerstvo zaměřovalo a že by se to řešilo na vysokých školách, o tom nevím.

 

Já jsem ani nutně nemyslel, že by muselo ministerstvo nějakým způsobem intervenovat. Představuji si hypotetickou situaci, že jsem student, který má strach ze zkoušky, neměl jsem čas se učit, a tak se z toho celý sesypu. Teď nemůžu zavolat třeba ani na tísňovou linku do Bohnic, protože ji někdo zrušil…

Je to tak. To je právě to – možná existují proklamace a strategické dokumenty, mluví se o tom, že by bylo dobré se zaměřit na duševní zdraví mladých lidí. Realita však pokulhává. Právě příklad zrušení bohnické linky na konci minulého roku to dobře ilustruje, protože systémové kroky jdou proti těmto výrokům. Hlavní město Praha a Psychiatrická nemocnice Bohnice se nedokázaly domluvit na tom, aby krizovou linku udržely v chodu. Problémem byly jednak peníze, ale také personální nedostatek, takže na konci roku tato krizová linka skončila. Podobných krizových linek psychiatrické pomoci je v ČR jenom něco přes třicet, takže je to velká škoda.

Týden pro wellbeing

 

Ale abychom jen nekritizovali – máme za sebou týden pro wellbeing.

Zatím nultý ročník trval od 13. do 20. února a stojí za ním Partnerství pro vzdělávání 2030+. To je organizace zřízená proto, aby naplňovala cíle už zmíněné Strategie 2030+. Dalo se dohromady asi šedesát neziskových organizací, které se shodly na myšlence, že wellbeing není jenom nadstavbou ve vzdělávání, ale naprosto základním principem, bez kterého není šance dosáhnout zlepšení v oblasti duševního zdraví a ani dobrých vzdělávacích výsledků. Jejich mottem je: „Chceme školy, kde se všichni cítí dobře, navazují funkční a podpůrné vztahy a mohou naplno rozvinout svůj potenciál“.

 

Už jsme zmiňovali, že se plánují změny, v rámci kterých by se ve školách mělo více pracovat s emocemi. Bude se to učit, bude se o tom mluvit. Zaznamenal jsem slova šéfky neziskové organizace SOFA Lenky Felcmanové, která tvrdí, že změny přicházejí pozdě. Proč až nyní? Znamená to, že jsme dlouhodobě ignorovali to, že je wellbeing fenomén, který se má řešit? Nebo jsme na tom byli doteď tak dobře, že jsme to řešit nemuseli?

Bohužel spíš naopak. Dlouho se to neřešilo. Až teď, když začínají být výsledky některých průzkumů alarmující, tak se o tom začíná mluvit a začíná se to řešit. Například velký mezinárodní průzkum šetření vzdělávání PISA z roku 2022 – zúčastnilo se ho osmdesát zemí světa a ukázalo se, že patnáctiletí žáci v ČR vnímají velmi malou podporu od svých učitelů. Byl to dokonce druhý nejhorší výsledek mezi zeměmi EU a OECD. Celkem 60 procent českých patnáctiletých je přesvědčeno, že kdyby přišli do školy smutní, tak to učitele nebude vůbec zajímat, a tento stav potvrzují i zjištění České školní inspekce. Například víc jak 10 procent žáků v pátých a devátých třídách říká, že jim učitel téměř denně řekne něco urážlivého před ostatními spolužáky, a jenom 63 procent českých dětí si myslí, že si jich učitelé váží. Průměr ve světě je víc než 86 procent. Jsou to alarmující výsledky.

 

Taky je dobré zmínit, že wellbeing ve školách se týká i učitelů, protože i ti musí být v pohodě. To není žádná novinka ani nic objevného, známe to z byznysu – velké firmy se už před lety začaly zajímat o psychickou pohodu svých zaměstnanců, protože vědí, že když budou v pohodě, tak budou i lépe pracovat, a firma na tom může jedině benefitovat. Úplně stejný princip platí i ve školství.