Jana Potužníková: Sněhové vločky? Děti jsou takové, jaké jsme je vychovali, říká Lenka Felcmanová

„Cítit se někde dobře“ ještě pořád nepovažujeme za úplně důležitý parametr spokojeného života. To už mnohem spíš (a často právě dětem) říkáme, co je třeba vydržet nebo překonat. Přesto dnes vrcholí projekt Týden wellbeingu ve školách, který téma spokojenosti vytahuje na světlo. Ať už ve vztahu ke vzdělávání, nebo v souvislostech se zráním dětské osobnosti a celoživotního nastavení. V čem nejvíce pokulháváme a kde můžeme pomoct my rodiče?

 

Zdroj: Magazín Eduzín 16. 2. 2024

 

Co bylo tím mezníkem, který ukázal, že už je čas se otázkou wellbeingu ve vztahu k českému školství zabývat? Upřímně doufám, že to nebyl až covid…

 

Já si troufám říct, že to covid byl. Do té doby jsme příliš nevnímali, že se dětem nedaří dobře. Nějaké signály tu samozřejmě byly, ale chyběla data vztahující se k jejich duševnímu zdraví. Něco málo říkaly studie PISA, které upozorňovaly, že české děti se do školy netěší. Určitá fakta vyplývala ze šetření České školní inspekce – například jsme věděli, že ve více než polovině základních škol existovala šikana, a na středních ještě víc. Ale až pandemie v plné míře ukázala, jak je téma wellbeingu důležité. 

 

Tehdy jsme o svůj dobrý životní pocit přišli všichni…

 

Ano. Naše životní realita se zásadně změnila. Najednou tu byl všudypřítomný pocit ohrožení dopadající opravdu na všechny, i na děti. A co se ještě dětí týče, paralelně jejich wellbeing začal ovlivňovat také rozmach technologií. To je něco, co nám doslova uteklo v kontextu pandemie mezi prsty. Ano, byly potřeba pro online vzdělávání, ale děti tehdy začaly technologie používat k tomu, aby se vyrovnaly se stresem a napětím. Víme přitom, že v dlouhodobém měřítku je to pro ně velmi nezdravé. Zároveň se začaly dostávat k závalu negativních informací. A dalším velkým milníkem, který může wellbeing dětí výrazně narušit, je teď nástup umělé inteligence. 

 

Je to vlastně už třetí milník v krátkém časovém úseku!

 

A nasazuje pomyslnou korunu tomu, jaké úzkosti a strachy děti dnes zažívají. Ve světě s AI třeba i s ohledem na hodnocení sebe sama. Najednou se totiž neporovnávají s kamarády jako kdysi my. Ve vztahu k nim spíše ztrácejí sociální dovednosti a kontakt. Dokonce se už neporovnávají jen s kýmkoliv z druhého konce světa. 

 

Dnes tu máme neexistující, umělou inteligencí stvořené modelky. A tak se především dívky začínají porovnávat s nimi. S někým, kdo je dokonalý, ale reálně neexistuje. Náš mozek ale není na odlišení virtuálního obrazu od reality nastaven, takže ho vnímá jako skutečný. Klidně mohou reálné kamarády vyměnit za virtuální a mít k nim úplně skutečný vztah. O to důležitější je se wellbeingu věnovat.

 

Co v úplném základu nejvíc posiluje životní wellbeing jako takový?

 

Pocit životní spokojenosti nastává, když máme naplněné základní potřeby. Kromě těch fyziologických je to potřeba bezpečí, která souvisí i se sociálním bezpečím, tedy bezpečnými vztahy. Pak je to potřeba sociální, která souvisí s láskou a přijetím, pocitem, že někam patřím, někdo mě má rád… A je tu také potřeba, která souvisí s uznáním, s tím, že vidím, že někdo vnímá mou hodnotu, že mě ocení.

 

Tady to možná začíná skřípat právě v souvislosti se školami?

 

Často ano, protože ve školách pořád máme tendenci se zaměřovat na chyby. Naplňování potřeby uznání je pak něco, co může v některých téměř úplně chybět. Může se to ale týkat naplňování všech základních potřeb. A pokud se to děje, má to své následky. Tím dětem totiž ubývá prostor pro seberealizaci. Pro to dělat něco, pro co mají dispozice, co je těší, v čem vidí smysl. Když každou tuto potřebu vezmu jako nádobu, potřebuju ji mít naplněnou po určitou hladinku. Pokud v některé z těch oblastí pomyslná hladinka příliš klesne, dostane mě to z rovnováhy a způsobuje mi to stres. Takže kdybych to měla říct jednoduše, stav wellbeingu je vlastně stav, kdy mám své potřeby rovnovážně naplněné, nejsem ohrožena nadměrným stresem a můžu naplno rozvíjet svůj potenciál. 

 

V životě se nicméně děti se stresem setkají…

 

Ano, a stres je pro vývoj důležitý. Jde ale o to, s jakým stresem se děti setkávají a jak mají rozvinutou schopnost seberegulace. Tedy jak dokážou stresovou reakci zmírňovat. V tom jim můžeme pomoct.

 

Učit je, že jim může pomáhat pohyb, že jsou tu dechová cvičení, že jim může prospět i to, že se dobře nají. Protože dobře vyživený organismus je odolnější. A děti pak nehledají uvolnění v cukru, kofeinu, nikotinu nebo v sebepoškozování. Vždyť i bulimické zvracení je cestou k uvolnění napětí. Cena, kterou za něj platí, je ale příliš vysoká. A když tohle všechno víme, měli bychom my dospělí o to více děti učit vědomě pečovat o naplňování všech základních potřeb. A měli bychom se starat o to, že i prostředí, ve kterém tráví většinu svého času, k naplňování jejich základních potřeb přispívá. Už proto, že jsou na jejich naplňování druhými mnohem závislejší než my dospělí. 

 

Zkusíte mi to vysvětlit víc?

 

Když nás bude někdo šikanovat v práci, můžeme dát výpověď a odejít z toxického prostředí. Tuhle možnost děti nemají. Nemohou bez následků opustit ani rodinu, ani školu. Proto jsou mnohem víc závislé na tom, jak jim pomáháme naplňovat jejich potřeby. Ale zároveň je můžeme učit, že čím budou starší, tím více si z toho mohou zařídit samy – a proto je důležité učit je, jak o svůj wellbeing vědomě pečovat.

 

Kdybychom zkusili pojmenovat zatím nejslabší místa podpory wellbeingu ve školách, co to bude? 

 

Velmi významným zdrojem wellbeingu jsou vztahy. A tam máme opravdu co dohánět. Poslední studie PISA z roku 2022 hodnotila, jak vnímají žáci vztahy učitelů vůči nim. A z hodnocených zhruba čtyř desítek zemí jsme byli na posledním místě. V otázkách sounáležitosti se školou, podporou vnímanou ze strany učitelů, ve vztazích mezi učiteli a žáky… tam vykazujeme nejhorší výsledky. A myslím, že právě tam je největší příležitost ke změně. Protože ze zahraničních studií i dat z českých škol víme, že kde učitel pečuje o vztahy, tam mají děti i lepší akademické výsledky. Zatím mají české děti relativně dobré výsledky tak trochu učitelům navzdory. Nechci samozřejmě devalvovat práci učitelů, kdyby ale péče o vztahy ve školách byla prioritou, byly by výsledky českých dětí lepší a více by se do školy těšily. 

 

Možná by stačilo pozměnit to, jak vnímáme konstatování, že školy mají děti připravit na život. Vznikla tu celospolečenská domněnka, že nejlepší přípravou je tlak a „otužování“.

 

Tohle je nesmírně nebezpečné nepochopení působení stresu na lidský mozek. Vím, že jsme dlouho žili heslem „co tě nezabije, to tě posílí“. Přitom dnes už víme, že když je toho moc a je to toxické, tak to naopak ubližuje. Proto tu máme tolik traumatizovaných dětí, které se projevují náročným chováním. Protože když jste vystavená dlouhodobému, intenzivnímu stresu, tak vás neposiluje.

 

Ano, bez stresu není vývoje. Ale pozitivní stres má jasná kritéria. Je předvídatelný, mírný, máme možnost nějaké kontroly a přichází v přiměřených dávkách. A také jsou období, kdy pomine. Pak máte možnost uzavřít tu stresovou reakci a na fyzické úrovni klesne hladina stresových hormonů. Ale když se ve škole děti bojí, a bojí se pořád, vyplavování stresových hormonů nekončí. A podepisuje se to i na jejich kognitivních schopnostech. Ve stresu vnímáte ohrožení a váš mozek se snaží přežít, a to, co se v matematice říká o zlomcích, jde mimo vás. Mozek to nevnímá. A pak tu máme ještě sebenaplňující proroctví. Jde o to, že když dětem pořád říkáte, že jsou zlobivé nebo neschopné, tak se takovými stanou. Děti si budují svůj sebeobraz na základě toho, co slyší od nás dospělých.

 

Navrch pak o dětech držených dlouho pod tlakem mluvíme jako o sněhových vločkách, které se při každé příležitosti „rozpustí“. 

 

Ale my jsme je vychovali, to je přece výsledek naší práce! 

 

Proč vlastně tedy neprobíhá Týden wellbeingu v rodinách, ale Týden wellbeingu ve školách? Neměli bychom začít jinde?

 

Přesně proto, že v mnoha rodinách děti nemají příležitost nějak zdravě rozvíjet svou osobnost. A není to tam nijak kontrolovatelné. Školní prostředí je jediný další prostor, kde můžeme případně „napravit“ to, co se v rodině nedaří. A kdyby i školy selhávaly tam, kde rodiče na něco nestačí, tak všechny děti z takových rodin „házíme přes palubu“. 

 

Školy jsou také místem, kde se – vyjma opět rodiny – trénují vztahy. A to je v době umělé inteligence, která umí suplovat i kamarády, zásadnější než kdy dřív. Navíc školní vztahy jsou první důležité nerodinné, nepříbuzné vztahy. Děti se musí naučit komunikovat s jinými dětmi. Učitel je v roli toho, kdo pomáhá rozvinout potřebné dovednosti při řešení problémů, vede děti k tomu, aby poznávaly, jak se cítí ten druhý, jak vnímá vzniklou situaci… A tohle přece nemůžeme učit, když se děti ve škole necítí dobře. Žádný učitel matematiky by neřekl, že se dítě naučí počítat tím, že mu bude sázet jednu pětku za druhou. Ale co se chování týče, co vlastně dnes používáme za prostředky usměrňování? Kázeňské postihy, poznámky… a máme pocit, že se na základě toho děti začnou chovat dobře?

 

To pak ale musíme vyřešit i smýšlení pedagogů, protože každý má na to, co je vhodné chování i prospěch, laťku jinde.

 

Mnohde – ne všude, ale mnohde – ani sami učitelé nemají to, co by měli učit své žáky. Nechtějí spolu komunikovat navzájem, jejich největším strachem je komunikace s rodiči… Nesdílejí své zkušenosti a každý učitel je pak vlastně neskutečně sám. Proto je důležité, aby se dospělí ve školách pravidelně potkávali, společně profesně rostli. Nejde jen odučit a jít domů. Důležitá je profesní komunita, sdílení, společné plánování, intervize, supervize… Bez toho je těžké dělat dobře cokoliv, protože když jste pořád jen s dětmi, tak vás mozek prostě táhne dolů a zrcadlí chování dětí. A pak se také snadno stane, že i když jste dospělý, řešíte najednou problémy způsobem, kterým ho řeší vaši žáci. Tím, že se urazíte, oplácíte, berete si něco osobně, vysmíváte se druhému, zlehčujete jeho problém… Takto vznikla řada emočních zranění dětí během školní docházky. Když vás učitel naprosto nedospěle zesměšní před celou třídou, nesete si to v sobě hodně dlouho. A vyvolá to ve vás čirou nenávist. 

 

A co s tím?

 

V tuto chvíli se mění kompetenční rámec začínajícího učitele, který řadu věcí může pomoci zvědomit a změnit. Ale není to dost. Pedagogové jsou kromě rodičů těmi, kteří mají na děti v jejich životě největší vliv. A přesto nemají daný žádný systém povinného profesního růstu. Mnozí jedou z toho, co se naučili ve škole, a je jedno, jak dávno to bylo. Nikdo a nic je – pokud sami nechtějí – nenutí k osobnímu rozvoji. Ani nejsou motivovaní možností kariérního růstu, protože ten tu není. V tomto nám mimořádně chybí více systémového přístupu. Stejně jako v otázkách wellbeingu. Protože určitě nestačí, aby tu byl jeden týden projekt, který se bude wellbeingu věnovat. Potřebujeme, aby podpora wellbeingu přirozeně prosákla do celého školství. Tak, aby si učitelé uvědomovali, co je potřeba. Ale také aby si stát uvědomil, že učitelé potřebují podporu. 

 

Zde bezezbytku platí rovnice – spokojený učitel rovná se spokojený žák. A my se musíme ptát, co naši učitelé potřebují, aby i oni sami pociťovali wellbeing. Legitimně se musíme zabývat otázkami podpory jejich sebepéče a uzpůsobování pracovních podmínek tak, aby umožňovaly naplňování jejich základních potřeb. Když se nemůžete najíst nebo si dojít na záchod, když potřebujete, bojíte se svého vedení nebo někoho z kolegů, necítíte žádné uznání, tak se projeví ve vašem profesním i osobním životě.

 

Pokud se ale budu chtít na wellbeing podívat já jako rodič se zájmem o dobré životní nastavení svého dítěte… Co můžu udělat pro to, aby mému dítěti vzrostl ten životní pocit „je mi fajn“?

 

Vrátím se k základním lidským potřebám. Je to o tom vést děti k nějakému zdravému, vědomému stravování. K pravidelnému režimu, aby si uvědomovaly své fyziologické potřeby. Měly by mít dostatek pohybu, ideálně na čerstvém vzduchu. A ideálně dostatek pohybu přirozeného. Protože právě přirozený pohyb v přírodě pomáhá lidskému mozku se zklidnit a snížit hladinu stresových hormonů. Klíčový je také dobrý spánkový režim. Nedostatek spánku je pro mozek skutečně silný stresor, který má celou řadu negativních důsledků, zdravotních i těch spojených se vzděláváním.

 

A co podpora wellbeingu dětí ve vztahu ke škole?

 

Pokud chcete vědět, jak se v ní vaše dítě cítí, povídejte si s ním. Ale bez obligátní věty „jak bylo ve škole“. Zaměřte se na to, co zažilo, s kým se setkalo, jak se v průběhu dne cítilo. Pokládejte co nejkonkrétnější otázky, protože tak projevujete zájem. I formulací dáte najevo, že nepouštíte jen frázi, ale skutečný dotaz. Otázek určitě nemusí být dvacet, ale musí být vhodně zvolené. Protože pak mohou dětem pomáhat porozumět tomu, jaké emoce prožívají a proč… 

 

Tohle porozumění jim také umožní snáz poznat, kdy potřebují pomoct v tom smyslu, že mají problém, který už samy vyřešit nezvládnou. Tohle všechno dohromady spolu s podporou seberegulace, například těmi dechovými cvičeními, dostatkem spánku nebo i s obyčejnými momenty, kdy spolu jen jste (dokonce i když spolu jen koukáte na pohádku), je důležitou součástí naplnění základních potřeb dítěte. Tedy dosažení wellbeingu. 

 

To abychom ale také začali u sebe, ne? 

 

Samozřejmě. A děti můžeme podpořit i tím, že jim říkáme o tom, jak se cítíme, co nás těší, co nám dělá radost, z čeho máme obavy, jak zvládáme stres a jak řešíme problémy. Tím můžeme dětem ukazovat dobré strategie. Říká se také, že od nás nemusí dostávat stovky hodin soustředěné péče, že stačí pár minut denně, kdy odložíme telefony, vystoupíme ze svých bublin a potkáme se třeba v objetí. Ono se totiž také jinak svěřuje v podobném spolubytí, kdy dítě vnímá, že nás má jen pro sebe, než od počítače. Takové mikrochvilky významně sytí potřebu přijetí, ale i potřebu bezpečí. Protože děti si hodně spojují pocit bezpečí se svou pečující osobou. A čím jsou vystrašenější z toho, co se děje ve škole nebo jinde, tím víc potřebují vnímat nás a bezpečí s námi spojené. 

 

Můžeme dětem nějak pomoct, když je jim těžko při odchodu do školy, kde se bude zrovna psát písemka?

 

Učte je vést něco, čemu se říká pozitivní vnitřní dialog. Ten máme z toho, jak je nastavená společnost, orientovaný negativně. V tom, jak promlouváme sami k sobě, akcentujeme strach, znejisťujeme sami sebe, soustředíme se na to, co je špatně. Ale tohle nepomáhá ani nám, ani dětem. Je potřeba momenty, v nichž přijde strach nebo nepříjemný pocit, umět otočit. Mít víru v to pozitivní, protože pozitivní psychologie opravdu funguje. To jsou ty prokázané Pygmalion a Golem efekty: když věřím, že věci dobře odpadnou, je daleko větší pravděpodobnost, že skutečně dobře dopadnou. Když věřím, že dopadnou špatně, vlastně sám sobě ubírám možnost dobrého konce. 

 

 

 

 

_______________________

 

Lenka Felcmanová je předsedkyně a zakladatelka Society for All, vysokoškolská pedagožka, dlouhodobě se věnuje podpoře duševního zdraví dětí a působí také jako expertka pracovní skupiny Partnerství pro vzdělávání 2030+ zaměřené na systémovou podporu wellbeingu ve vzdělávání.