Květen je měsícem školních zahrad. Ačkoliv to tak možná nevypadá, vlastní zahrada je – nebo aspoň může být – pro školku nebo školu požehnáním. Může být místem, kde si děti nejen hrají, ale kde se také hodně učí. Jak funguje příroda, jak namáhavé je vypěstovat něco k jídlu. „Děti uchvacuje práce s půdou,” říká zakladatelka a ředitelka lesní školky Johana Passerin. „Zahrada je v našem pojetí nejvíce ze všeho milovaný domov a živá bytost.”
Zdroj: Magazín
EDUzín 7. 5. 2024
Proč jste se rozhodla umístit
zahradu do prostoru školky?
Celá věc se má trochu jinak: Zahrada
není ve školce, nýbrž školka je v zahradě. Když jsem se rozhodla založit
školku, tak bylo důležité, že bude v zahradě. A tohle rozhodnutí tady nějak
podvědomě bylo už dávno: když jsem seděla v lavici gymnázia Jana Keplera a celý
den si tam namáhala hlavu, tak jsem toužila po stromech. Ve školním dvoře byl
jasan. Dívala jsem se na něj. Potom jsem šla pěšky domů přes Petřín a Kinského
zahradu, a snila jsem o škole, kde se děti učí pod stromy a od těch stromů. V
té době nic jako lesní školky nebo školy neexistovalo, ale když se o dvacet pět
let později objevily, tak mě to zavolalo. Mně osobně to dává smysl.
Kde jste se při zapojení zahrady do vzdělávacího
procesu inspirovala?
Myšlenka vzdělávání v přírodě není nic nového a po celá
staletí, až tak do konce 19. století ta příroda byly zahrady, protože
symbolicky i prakticky obsahovaly cíle vzdělávání nejen předškolního, ale i
školního. Pedagogičtí inovátoři jako Komenský, Pestalozzi a Froebel zahradu
považovali za ideální vzdělávací prostředí: Froebel je autorem názvu
Kindergarten – dětská zahrádka, který se ujal v evropském kontextu. Zahradu
vnímá jako posvátný prostor a protiváhu k nemocné uspěchané společnosti. To byla
první polovina 19. století, začátek průmyslové revoluce. Až s jejím rozmachem a
prudkou industrializací přišlo obdivování divoké přírody, a také sentimentální,
idealizované a romantické pojetí divoké přírody jako metafory svobodného ducha.
Tohle pak žilo dál v odkazu skautingu a trampingu, prohloubilo se to oběma
válkami a enviromentální a klimatickou krizí.
Na druhou stranu zažíváme renesanci přírodních a komunitních
zahrad, komunitou podporovaného zemědělství, regenerativního hospodaření,
biodynamického zemědělství a návrat ke školním zahradám. Mnoho školních a
školkových zahrad a pozemků bylo ztraceno a rozprodáno v 90. letech a teď se to
pracně znova hledá.
Jaký přínos vidíte ve vzdělávání dětí v prostředí
zahrady?
Je toho velká spousta. První, co mě napadne, je opravdová
práce. Děti vidí dospělé opravdu pracovat rukama, dělat něco užitečného, z čeho
možná bude jídlo. Pro děti je to velký zázrak, doslova zázrak. Vidět dospělé
pracovat, něco vyrábět, opravovat, opečovávat, je hodně důležité, protože
klíčovým principem učení v předškolním věku je nápodoba. Není nutné dětem nic
vysvětlovat nebo je motivovat nějakými aktivitami. Stačí, že vás jen vidí, jak
se se zaujetím o něco staráte. Na zahradě je pořád co dělat. Ne náhodou má
podle průzkumu Asociace lesních mateřských škol 85 procent lesních školek
zahradu, kde s dětmi zahradničí.
Jaká je v tomto procesu role
dospělého?
Když se dospělí věnují nějaké zjevně
smysluplné činnosti, vytvářejí tím podmínky pro nápodobu (dítě přijde a chce
pomáhat, je zvědavé), nebo pro hluboce zaujatou sebeřízenou činnost dítěte
(volnou hru). Když má dítě po svém boku pečovatele, který se zaujetím a láskou
něco dělá, dítě napodobuje nejen vlastní činnost dospělého (třeba nějaké
okopávání), ale hlavně toto zaujetí a zájem! Proto je zahrada ideálním
připraveným prostředím pro vzdělávání. Učitel v předškolním věku je hlavně
předobrazem. Tím, že je dobrým předobrazem, rozvíjí znalosti, dovednosti,
schopnosti, ale hlavně hodnoty a postoje.
Jaké hodnoty a postoje prostředí
zahrady rozvíjí?
Jednou z těchto hodnot a postojů je
láskyplná péče. Bez toho se v zahradě neobejdete. Rostliny a stromy potřebují
laskavost a péči, aby daly dobré plody. Je dobré, když děti a rostliny mohou
růst pomalu. Dobře víme, že zelenina ze skleníku nechutná vůbec dobře.
Urychlování a průmyslová hnojiva nedělají dobře ani dětem. Navíc existují
výzkumy, které říkají, že děti si velmi dobře všímají, jak se pečovatelé a
učitelé starají o prostředí, a jsou přesvědčené, že se stejným zájmem
přistupují k nim samotným.
Jaké další přínosy jste
vypozorovala? Může být zahrada součástí environmentální výchovy?
Další přínos je naděje. V naší
školce Hvězdy v lese máme motto: Kdo
buduje zahradu, věří v budoucnost. My máme v našem školním
vzdělávacím plánu jako jeden z integrovaných bloků vzdělávání pro udržitelný
rozvoj, neboli klimatickou adaptabilitu. Když zahradničíte, tak vás to naučí
dívat se na počasí úplně jinak. Už to není prostě jenom je hezky, nebo
je ošklivo. Díváte se jinak na hospodaření s vodou. My nemáme přípojku
vody – schraňujeme dešťovou vodu a tou konvemi zaléváme. Podotýkám, že zahrada
má asi dva tisíce metrů čtverečních.
Po skoro letních teplotách přišly
nečekané mrazy. Zmrzly meruňky a třešně, jasany a ořešáky mají úplně spálené
listy. Je sucho, přibližně čtrnáct dní nespadla ani kapka. Přesto je potřeba
uchovat si naději, umět přijímat změny a budovat resilienci. Resilience
– odolnost tváří v tvář osudovým zkouškám a zátěžovým situacím se buduje
na základě několika faktorů: pevné vztahové vazby, možnosti zapojit se a
participovat, a možnosti zažívat smysluplné a láskyplné životní situace.
Jaké dovednosti péče o zahradu
rozvíjí? A proč jsou tyto dovednosti důležité?
V první řadě vytváříme podmínky pro
rozvoj měkkých dovedností, které jsou už označovány nikoliv jako soft skills,
ale lépe essential skills, klíčové kompetence: laskavě komunikovat, řešit
problémy nenásilně, spolupracovat, pečovat o sebe navzájem a o místo, kde žiju,
tvořit a být přesvědčen, že mohu nevyhovující věci měnit – ať už přímo, nebo pomocí
vyjednávání s „autoritami”, schopnost sebeuvědomění, umění vyjadřovat své
emoce. Jsem přesvědčená, že tam jsou obsaženy všechny klíčové kompetence – kompetence k učení – zahradničení je učení všemi smysly,
učení se děláním, učení se nápodobou vyžadující odvahu experimentovat,
kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, sociální, činnostní a
občanské. Je tam všechno.
Jakým způsobem k rozvoji těchto
dovedností prostředí zahrady přispívá?
Velice důležitá je kontinuita.
Kontinuita a koloběh jsou pro děti časomíra. To, že se věci opakují, přináší
bezpečí a srozumitelnost. Děti chodí jen k nám do školky, neumožňujeme nějaké
částečné modely docházky, čili vytváříme podmínky pro vybudování silné vztahové
vazby nejen k nám, ale i mezi dětmi navzájem a k té zahradě jako k domovu.
Zahrada je v našem pojetí nejvíce ze všeho milovaný domov a živá bytost. Sama
se proměňuje a my ji také proměňujeme. Spolupracujeme.
Jakým způsobem děti do zahradničení
zapojit? Které aktivity patří mezi jejich nejoblíbenější?
Asi čekáte, že řeknu sázení semínek. Ale já řeknu – hra. Nejoblíbenější a
nejdůležitější činností dítěte je jeho hluboce zaujatá, autonomní, sebeřízená
hra. Je to paradox, ale my jsme nejspokojenější, když naše hluboce zaujaté
zahradničení způsobí, že si děti vedle nás rozjedou nějakou fantazijní a
kooperativní hru. Není u nás výjimkou, že si hraje osm nebo deset dětí spolu,
všechny aktivně zapojené, od tříletých až po šestileté.
Taky máme radost, když za námi přijdou a řeknou, že chtějí
dělat to, co děláme my, sázet, hrabat, plít, sklízet. Různé děti baví různé
věci. Skoro všechny děti bez výjimky jsou fascinovány opravováním a budováním,
úklidem, stříháním stromů, čištěním kurníku, přerýváním kompostu. Všechny nejmenší
děti naprosto uchvacuje práce s půdou, protože se tam nalézají žížaly. Ty jsou
důležitější než brambory. Vyrývání brambor na podzim je nejlepší didaktická
pomůcka pro adaptaci nových dětí. A jak děti nejlépe zapojit? Tak, že se se
skutečnou láskou a zaujetím do něčeho sama pustím.
Co by na zahradě mělo být?
Klouzačka? Prolézačka? Domeček? Pískoviště? Nebo klacíky a bláto stačí?
Zahradu definuji jako bezpečné,
ohraničené místo, kde člověk láskyplnou péčí přírodu přetváří tak, aby mu
poskytla svoje plody, radost, odpočinek, bezpečí. Aby přispěla k tomu, aby byl
spokojený a měl naplněné potřeby. Proto na zahradě potřebujeme dospělé, kteří
budou umět být předobrazem, rádi zahradničí, poznají rýč od lopaty, nebojí se
umazat. Učitele, kteří jsou šťastní venku. Pokud má školka nebo škola údržbáře
nebo zahradníka, poprosme ho, aby dělal svou práci, když jsou děti poblíž, aby
jim dovolil pomáhat. Ale motorové nářadí pak musí nechat schované, protože děti
nemají rády hluk.
Hodně se teď mluví o digitální gramotnosti.
Právě pro tuto novou důležitou kompetenci je důležité, aby děti zažily a skrze
vlastní zkušenost pochopily analogový svět. Jak se řeže pilou, jak funguje
vodováha, jak se seká tráva srpem nebo kosou, kolik síly je třeba vynaložit na
donesení konve s vodou k záhonu, že dlouho trvá, než ze semínka vyroste
ředkvička.
Jenom tak si děti osvojí
polytechnické dovednosti. Těch nelze nebýt pouze hlavou a intelektem, to se
člověk naučí jen tím, že to zkusí a udělá, třeba s mnoha chybami. Proto
potřebujeme nářadí a nástroje. Lopaty, rýče, hrábě, motyčky. Pískoviště, dost
velké, aby se tam vešlo patnáct dětí, ale zároveň chráněné a útulné, ne jen
takový čtverec ohrazený trámy. Hodně hrnců a pokliček, konviček a lavůrků, aby
mohly děti vařit, a také místo, kam se tyhle věci uloží. Nyní se tomu říká
blátivá kuchyňka.
Také je dobré vyčlenit v zahradě
místo, kde děti mohou kopat, kutit, budovat z cihel a prken, vybudovat si doupě
trochu skryté pohledům dospělých, například v nějakém houštíčku. Dát dětem
palety, prkna, odřezky dřeva, provázky, cihly, trubky na stavbu jejich
vlastních věcí. Zahrada má mít svoje tajemná místa, skrýše a schovky, místa,
kam si dítě může zakopat poklad. Taky nesmíme zapomenout na ohniště a na nějaké
místo pro setkávání. Stromy ovocné i divoké, keře s jedlými bobulemi, květiny
pro krásu i bylinky na čaj.
Co tam naopak raději nemít?
Je důležité říci, že zahrada není
hřiště. Proto bych doporučila na zahradě nemít věci, u kterých musíte stát a
dohlížet na bezpečnost dětí, na to, aby se dětem něco nestalo. Hračky typu
vozítka, odrážedla a auta. Trampolíny, houpačky pro jednotlivce (výjimku tvoří
různé jednoduché věci, jako například lano na stromě, protože houpání je velice
důležité).
Potřebujeme na vybudování zahrady
architekta, nebo si poradíme sami?
To velice záleží na zkušenosti a dovednosti těch, kteří zahradu budují. Architekti mohou pomoci nastínit nebo uvědomit si prvotní vizi, ale problémem může být, že výsledkem jejich práce má být nějaký produkt. Ale zahrada ve vzdělávání, zahrada jako místo pro děti je proces. Málokdy se začíná na zelené louce, a pokud ano, pak může být pomoc architekta zcela zásadní. Určitě doporučuji vyjít z toho, co už na pozemku je, nepřebít to vlastní představou a myšlenkami.
Úplně první věc, kterou můžete začít
i bez architekta, je kompost. Pro vzdělávání je přínosem, když věci necháte
uležet, když vás děti vidí, jak se s tím moříte a vymýšlíte to za pochodu, když
vás nouze nutí recyklovat a přemýšlet, jak využít toho, co najdete. Pokud si
můžete dovolit luxus pomalosti a nedokončenosti, malých radostí a neustálých
proměn, bude vaše zahrada pro děti místem štěstí. Protože uvidí, že se zahradou
máte vztah. Ten vztah chcete mít na celý život a navíc víte, že když se to
povede, tak ta zahrada vás přežije.
___________________
Johana Passerin stála u založení Asociace lesních MŠ, kde působí dodnes jako členka Rady
a koordinátorka Skupiny pro kvalitu. V lesní školce působí od roku 2010. Je
ředitelkou lesní MŠ Hvězdy v lese, kterou v roce 2014 založila. Absolvovala
čtyřleté studium waldorfské předškolní pedagogiky (2014) a mnoho stáží v
předškolních zařízeních (Německo, Izrael, Dánsko, Švédsko, Rakousko, Skotsko a
Island). Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudovala speciální pedagogiku
předškolního věku (2020) a navazující magisterský obor Muzikoterapie (2023).
Žádné komentáře:
Okomentovat