Tomáš Mikeska: Hlavní problémy současného pojetí dějepisu

Prezentace Mgr. Tomáše Mikesky z katedry dějin a didaktiky dějepisu PedF UK z kulatého stolu SKAV 19. 3. 2009 „Kam se má ubírat výuka dějepisu?“.



Výstup z kulatého stolu si můžete přečíst ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Zdeněk Beneš: Předmět školního dějepisu

Prezentace Prof. PhDr. Zdeňka Beneše, CSc., z Ústavu českých dějin FF UK z kulatého stolu SKAV 19. 3. 2009 „Kam se má ubírat výuka dějepisu?“.



Výstup z kulatého stolu si můžete přečíst ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Helena Mandelová: Pohled Asociace učitelů dějepisu

Teze předsedkyně Asociace učitelů dějepisu (ASUD) PaedDr. Heleny Mandelové ke kulatému stolu SKAV o dějepise 19. 3. 2009 „Kam se má ubírat výuka dějepisu?“.



Výstup z kulatého stolu si můžete přečíst ZDE.


Zdálo by se až nepatřičné a zarážející, že téměř 20 let po pádu komunistického režimu je předkládáno téma dnešního kulatého stolu – Kam se má ubírat výuka dějepisu – a otázka po tom, jaký je smysl a cíle výuky dějepisu na základních a středních školách. Že tato problematika není zpracována a je ji třeba od základu řešit, svědčí o buď o dlouholeté bezradnosti vedení rezortu, neinformovanosti odborné i laické veřejnosti nebo lhostejnosti k úrovni a obsahu výuky dějin v uplynulém období. To je politováníhodné. Zdá se, že diskuse se většinou otevírají jen v případě nějakého problému (např. neuspokojivých výsledků výuky v mezinárodním měřítku), kauzy podobné vystoupení školské komise KSČM nebo historických výročích s anketami prozrazujícími až katastrofální neznalosti žáků. Referát vychází z pohledu učitelů dějepisu, kteří se po dvě desetiletí potýkají se závažnými problémy, které musí řešit, aniž by jim byla ve fundamentální oblasti vyjádřené tématem kulatého stolu poskytnuta výraznější pomoc.

V tomto úvodním slově bych chtěla nejprve alespoň přehledně zrekapitulovat některé nejzávažnější, málo všeobecně známé, většinou neúspěšné pokusy, jimiž chtěli historikové a učitelé přispět k novému koncipování obsahu i pojetí dějepisné výuky v nových podmínkách demokratické společnosti v období po roce 1990. Šlo o řadu jednání historiků a učitelů dějepisu s pracovníky MŠMT, jichž jsme se v předchozích dvaceti letech účastnili jako aktivní i pasivní aktéři, také o žádosti, prosby a upozornění z učitelských seminářů a letních škol. Chci i připomenout něco z toho, co uvádíme – písemně i v rozhovorech, diskusích a setkáních podobných tomuto – již mnoho let.

1) Nejprve k největším iniciativám. Již na jaře 1990 se tehdejší ředitel HÚ prof. F. Šmahel obrátil na vedení MŠMT s nabídkou spolupráce historiků a učitelů dějepisu. Odpovědí mu byl dopis, že je ještě příliš brzo. V roce 1992 inicioval výbor HK jednání se členy školského výboru ČNR; vznikla pracovní skupina poslanců, historiků zastupovaných prof. Z. Kárníkem, členů UO HK a dvou pracovníků MŠMT. Výstupem byl Statut pracovní skupiny historiků a učitelů za účasti MŠMT na řešení této problematiky. Nebyl vzat v úvahu. – Dalším počinem bylo v roce 1995 několik set podpisů pod protestem proti tzv. generalizovanému plánu pro osmiletá gymnázia – výsledkem bylo, že místo dvou ročníků byl D zařazen do tří, nikoliv do maturitního. Mnohem závažnější bylo jednání členů výboru SH vedeného prof. Pánkem v průběhu roku 1999, jehož výsledkem bylo sepsání smlouvy o vytvoření pracovní skupiny pro řešení problematiky dějepisu na školách mezi SH a MŠMT. Na sjezdu historiků v září 1999 v HK oznámil prof. Pánek, že smlouva byla před podepsáním zrušena. V roce 2000 se na poslance, senátory a veřejnost obrátily výbory SH a ASUD otevřeným dopisem, kde upozornily na neuspokojivé podmínky pro výuku dějepisu a ohrožení její úrovně, a požádaly o pomoc. Senátní výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu reagoval 12. října 2000 veřejným slyšením o dějepise, z něhož vyplynulo pro ministra E. Zemana Usnesení o nezbytné potřebě větší péče didaktice a metodice dějepisu na VŠ a doporučení zařadit dějepis po dvou hodinách do všech tříd základních škol a gymnázií až do maturity. Nic se nezměnilo, ačkoliv navíc bylo známo, že v mezinárodním průzkumu Mládež a dějiny z let 1995–1997 za účasti 29 zemí se ČR umístila jen průměrně nebo v dolní polovině tabulek.

Posledním v řadě těchto pokusů bylo Slovo k dějepisu prof. Čorneje a prof. Beneše z dubna roku 2003; v něm doložili závažnost historické problematiky na školách, potřebu změny, varovali před nepřipravenými a neuváženými změnami, apelovali na odpovědné pracovníky ve školství a navrhli neprodleně zřídit odborné grémium, které by provedlo strukturální analýzu učiva … na níž by bylo možné koncipovat nová kurikula. Na semináři v Telči seznámil prof. Čornej přítomné s negativním vyjádřením vedení ministerstva. – Není zde vhodný prostor pro informace o velké řadě jednání členů výboru ASUD s řediteli odborů, náměstky a také osobně s několika ministry. Z toho posledního setkání s ministryní Buzkovou v červnu 2003 jsme si od ní odnesli poučení, že ministerstvo je pod velkým tlakem a nemůže nic ve prospěch dějepisu učinit. Nové pojetí dějepisné výuky tedy nebylo kvalifikovaně připraveno, místo toho byly realizovány jednostranně pojaté pokyny lisabonské bílé knihy O učící se společnosti, připravené úředníky EU a evropskými podnikateli v roce 1995.

To, co jsme se snažili zcela bez úspěchu vyjádřit ve svých rozborech nedostatků nejrůznějších dokumentů od tzv. Výzvy pro 10 milionů, přes několik verzí RVP pro ZV k RVP pro G bohužel ani dnes neztrácí svou naléhavost. Důsledky dlouholetého neuspokojivého stavu výuky v různých směrech – bohužel i v českém jazyce – se dnes projevují na vysokých školách; řada velmi kritických referátů nebo statí předních vysokoškolských pedagogů je jistě všeobecně známa.

2) Otázku po smyslu a cílech výuky dějepisu není třeba pokládat. Přestože v RVP je poslání dějepisu vymezeno jen několika řádky v rámci vzdělávací oblasti Člověk a společnost, podrobnější materiál byl zpracován již v roce 2002. Účastníci semináře pořádaného MŠMT v Telči za účasti deseti pracovníků fakult, pěti učitelů zákl. a stř. škol a deseti pracovníků MŠMT, jeho ústavů a školní inspekce se po dvoudenním jednání shodli na závěrečných tezích, kde tři skupiny v podstatě shodně (byť různými slovy) formulovaly vše základní o smyslu dějepisu, jeho úkolech, má-li výuka vést k tomu, aby to, co se od dějepisu očekává, bylo naplněno. Tyto Závěrečné teze jako výstup ze semináře byly zveřejněny ve sborníku MŠMT Historie a škola I, Praha 2002. Samozřejmě by bylo možné tyto myšlenky dále rozpracovávat. Problémem je jejich realizace.

3/ Druhá otázka v záhlaví úvodu k diskusi V čem spatřujete hlavní problémy současného pojetí dějepisu je aktuální, i když by měla být rozšířena o slovo podmínky výuky. Že dějepis obecně nepřináší uspokojivé výsledky, je zřejmé z mnoha zjištění; (nelze samozřejmě pominout výjimky na školách s příznivými podmínkami, i když jejich výsledky nejsou známy). To hlavní, co zůstalo z desetiletími ověřeného modelu, je chronologický systém, který umožňuje porozumět událostem a procesům jak v jejich příčinách a důsledcích, tak ve vazbách na vývoj v Evropě a ve světě. Naštěstí se neprosadil západní model některých států se střípky historických dějů, jejichž výsledkem je – podle tisku překvapení Britů, že žáci nedovedou zařadit a charakterizovat Churchilla a Hitlera nebo, jak konstatoval na konferenci v Senátě 24. 2. prof. Pešek – třeba zjištění, že ve Švédsku 40% žáků netuší, co byl gulag a 80% z nich se domnívá, že komunismus přispěl k prosperitě a tomu, že ve 2. světové válce zahynulo méně než 1 milion lidí.

V běžné praxi spíše než o pojetí jde o různé druhy problémů, s nimiž se dějepis potýká. Domníváme se, že nezbytných podmínek pro dosažení dobrých výsledků je několik. Jsou ostatně obsaženy v základním dokumentu – Bílé knize prof. Kotáska z roku 2000. Měla je řešit navržená Národní rada pro vzdělávání, která však nikdy nevznikla.

K těmto podmínkám podle naší zkušenosti patří:
a) kvalitní učitelé a vhodné metody jejich práce
b) kvalitní a době odpovídající pomůcky,
c) obsah učiva a přiměřený čas na výuku, s ohledem na cíle a očekávané výsledky,
d) příležitosti k uplatnění tvořivosti a iniciativy žáků a studentů za pomoci učitelů

ad a) Kvalitní učitelé jsou takoví, kteří mají k této práci předpoklady, mají odpovídající odborné vzdělání, jsou tvořiví, ze studií vybavení potřebnými znalostmi a dovednostmi v oblasti pedagogiky, psychologie, didaktiky a metodiky atd. a své vzdělání si po celý život průběžně doplňují a zkvalitňují. Je všeobecně známo, že didaktiky na VŠ nemají odpovídající postavení. – Systém průběžného vzdělávání – pro dějepis s ohledem na nové poznatky a změny v pojetí, terminologii, periodizaci atd. nepostradatelný – byl po roce 1990 postupně omezován, až posléze s OPS a KPÚ téměř zcela zrušen. Mnoho učitelů dějepisu, kteří přesto pociťují potřebu prohlubovat své znalosti, ať účastí na nemnoha vzdělávacích aktivitách u nás nebo v zahraničí, se potýká se značnými překážkami – jednak při získání prostředků na financování své účasti na různých kurzech, letních školách apod., a – pokud se konají v pracovní době – s uvolňováním kvůli zastupování (výjimkou jsou zřejmě např. akcentované a organizátory hrazené vynikající akce Památníku Terezín). Z nouze se situace řeší nesystémově – pořádáním vzdělávacích akcí – buď dosti nákladnými akcemi agentur nebo účastí na přednáškách, worshopech a exkurzích atd., často ve volném čase, o prázdninách nebo o sobotách a nedělích, jako je tomu v případě LŠH, fakult nebo naší asociace. – V tomto bodě zcela pomíjím velmi nepříznivé zjištění ČŠI o 25 – 30% hodin D vyučovaných neaprobovaně.

ad b) Z dějepisných pomůcek jsou školám v hojném výběru nabízeny jen učebnice, vytvářené autory a nakladateli bez zadaných kritérií a posuzované do značné míry subjektivně (je jich dnes sedm řad, dalších cca 5–6 bylo již bylo ze seznamu doporučených titulů vyřazeno); k dispozici jsou i dějepisné atlasy. Nástěnné mapy dodávané zahraničními výrobci jsou pro mnohé školy nákladné, stejně jako další pomůcky pro didaktickou techniku, pokud existují. A tak, ačkoliv si dnes školy nové přístroje pořizují, tvořiví čeští učitelé dějepisu si na rozdíl od svých zahraničních kolegů metodický materiál s různými prezentacemi témat připravují sami. Mnoho let si učitelé přetáčeli dokumentární filmy a další pořady z televize – ty jsou však z valné části svou délkou, nepřiměřenou náročností a šíří problematiky pro výuku, zvlášť na ZŠ, nevhodné a je třeba je pro využití ve škole upravovat. V zahraničí vydávání kvalitních moderních pomůcek, zejména textových, obrazových a filmových dokumentů, podporuje stát, různé nadace, event. sponzoři.

ad c) K obsahu dějepisu: Vymezení obsahu v RVP – v obecných tezích nazvaných Očekávané výstupy a Učivo – na třech stránkách pro výuku na ZŠ na 4 roky, a totéž pro G bez jakékoliv další odborné nebo metodické pomoci, považujeme za jeden z největších problémů a obtíží současné práce učitelů. Je to materiál v Evropě unikátní a zdá se prozrazovat, že na konkrétním obsahu dějepisu příliš nezáleží. Zodpovědnost za konkrétní obsah, výběr faktografie atd. je přenesena na učitele a ředitele škol. Když jsme na potřebu pomoci učitelům upozorňovali na jednání u ministryně Buzkové v roce 2003, přítomný náměstek Müllner slíbil podrobný manuál ke každému dějepisnému tématu. Zpracován bohužel nebyl – ani podrobný, ani žádný jiný. To prudce kontrastuje s metodickou a jinou pomocí, jakou známe ze zahraničí.

K času pro výuku: Jednohodinový naučný předmět na základní škole nemůže přinést žádoucí výsledky; ještě horší je, když některý týden hodina odpadne a interval se zvětší na 14 dní. Podle našich zjištění byl pro žáky ve věku 11–19 let dějepis od roku 1918 (kromě okupace) dotován dvěma až třemi hodinami týdně v každém ročníku. Dotace 6 hod. povinného dějepisu na ZŠ, 4 hod. na G a 2–3 hod na SOŠ nemůže vést k úspěchu a už vůbec neposkytuje příznivé podmínky pro realizaci cílů obsažených např. v tezích z Telče a souhrnně označovaných jako výchovné – zejména v oblasti etické, občanské, utváření hodnotového systému a charakteru atd. nebo k realizaci Doporučení evropských ministrů školství z roku 2000 (čímž není řečeno, že čas sám úroveň dějepisu může zachránit). Škemrat a žadonit u vedení škol o větší počet hodin není ani důstojné ani obecně úspěšné a k této cestě by neměli být učitelé nuceni. Osvícených a renesančně myslících ředitelů škol bohužel není většina. Jen někteří zařadí do učebního plánu navíc dějepisné semináře. – Na počátku 21. století přibyly k obsahu dramatické události několika desetiletí, ale dějepisný čas se zkrátil na 2/3 nebo 1/2. Laciné a neuvážené řešení redukcí nebo dokonce vynecháním počátečních období vývoje lidstva v pravěku a starověku event. středověku by nejen znemožnilo porozumění genezi současných nebo aktuálních problémů (jako jsou všemožné omluvy Evropanů za otrokářství a kořistění z kolonií, bělochů indiánům za masakry při ovládnutí území, papeže za křížové výpravy atd., k pochopení kořenů sporů na Balkáně, na Předním východě, oživování totalitních ideologií atd.), ale nesmírně by také ochudila duševní obzor a svět kulturního Evropana, navštěvujícího historická města, památky, galerie a čtoucího nejrůznější literární díla, ani by neposkytla z jejich tematiky žádoucí podněty v oblasti citové nebo estetické.

ad d) Oblast, která se v posledních dvou desetiletích postupně obohacuje a rozšiřuje, jsou různé formy aktivit žáků a studentů jako jednotlivců i jako kolektivů. Koncem minulého desetiletí se výboru ASUD podařilo prosadit historii jako samostatný obor SOČ (která dosud tvořila jednu skupinu se všemi společenskými vědami), zařadit historickou soutěž žáků ZŠ k ostatním oborům mezi olympiády. Teprve po roce 2000 jsme se jako jedni z posledních v Evropě zapojili do mezinárodní soutěže organizované Kőrbrovou nadací z Hamburku zvanou Eustory, na níž se podílí ÚSD a výbor ASUD. Žáci a studenti se postupně začleňují do různých projektů a soutěží. Bohaté podněty přinášejí Památník Terezín a Památník Lidice. Aktivní školy našly své partnery ve školách zahraničních a podnikají spolu různé projekty, zapojují se do nejrůznějších soutěží, využívají příležitosti poskytované Člověkem v tísni, festivalem Mene Tekel, akcemi typu vědomostní soutěže G v Chebu apod. Z účasti v nich je zřejmé, že za příznivých podmínek jsou žáci, studenti i jejich učitelé aktivní a úspěšní. Zřejmě i o nich zde bude řeč.

Jitka Gobyová: Kam se má ubírat výuka dějepisu?

Březnový kulatý stůl Stálé konference asociací ve vzdělávání a Střediska vzdělávací politiky PedF UK hledal odpověď na otázku, kam se má ubírat výuka dějepisu. Panelisté se vyjadřovali k otázkám, jaký je smysl a cíle výuky dějepisu na ZŠ a SŠ a v čem.



PaedDr. Helena Mandelová, předsedkyně Asociace učitelů dějepisu ČR, prezentovala pohled členů Asociace učitelů dějepisu, kteří po dvě desetiletí řeší závažné problémy, s nimiž se potýkají, aniž by jim byla poskytnuta výraznější pomoc (příspěvek najdete ZDE).

Autorka příspěvku zrekapitulovala některé nejzávažnější, málo však všeobecně známé a většinou neúspěšné pokusy, jimiž chtěli historikové a učitelé dějepisu přispět ke koncipování obsahu i pojetí dějepisné výuky v nových podmínkách demokratické společnosti po roce 1990. Šlo o řadu jednání historiků a učitelů dějepisu z ASUD s pracovníky MŠMT, žádosti, prosby a upozornění ze seminářů a letních škol.

Podle PaedDr. Mandelové není třeba otázku po smyslu a cílech výuky dějepisu pokládat. Poslání dějepisu je stručně vymezeno v RVP ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost. Rozpracováno pak bylo za účasti pracovníků fakult, učitelů ZŠ a SŠ a pracovníků MŠMT, jeho ústavů a školní inspekce již v roce 2002. Všichni aktéři se shodli na závěrečných tezích, v nichž formulovali vše základní o smyslu dějepisu a jeho úkolech. Problémem však zůstalo jejich naplňování.

Co se týká hlavních problémů současného pojetí dějepisu, je z mnoha zjištění zřejmé, že vyučování dějepisu obecně nepřináší uspokojivé výsledky. Přitom je však dle PaedDr. Mandelové nutno ocenit skutečnost, že je stále uplatňován desetiletími ověřený model, kterým je chronologický systém, umožňující porozumět událostem a procesům jak v jejich příčinách a důsledcích, tak ve vazbách na vývoj v Evropě a ve světě. Naštěstí se u nás neprosadil západní model se střípky historických dějů, jejichž výsledkem je, že žáci nedovedou zařadit a charakterizovat Churchilla a Hitlera nebo že ve Švédsku 40 % žáků netuší, co byl gulag a 80 % z nich se domnívá, že komunismus přispěl k prosperitě a tomu, že ve 2. světové válce zahynulo méně než 1 milion lidí.

V běžné praxi, spíše než o pojetí dějepisu, jde o různé druhy problémů, s nimiž se dějepis potýká. Nezbytných podmínek pro dosažení dobrých výsledků je několik a jsou obsaženy v základním dokumentu – Bílé knize prof. Kotáska z roku 2000. Měla je řešit navržená Národní rada pro vzdělávání, která však nikdy nevznikla.

K těmto podmínkám patří:
- kvalitní učitelé a vhodné metody jejich práce,
- kvalitní a době odpovídající pomůcky,
- obsah učiva a přiměřený čas na výuku, s ohledem na cíle a očekávané výsledky,
- příležitosti k uplatnění tvořivosti a iniciativy žáků a studentů za pomoci učitelů.


Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. z Ústavu českých dějin FF UK Praha (prezentaci najdete ZDE) konstatoval, že v otázce předmětu školního dějepisu existuje obecná shoda v souladu s pojetím H-H. Jeismanna v publikaci Geschichtsbewusstsein als zentrale Kategorie. Je to institucionalizovaná forma předávání, zachovávání a kultivování historického vědomí. Naproti tomu otázky po smyslu a cílech dějepisu si kladou i v mnoha dalších zemích. Výuka dějepisu by neměla spočívat jen v předávání informací o tom, „co bylo“, ale zejména, jak to, „co bylo“, dnes působí. Když se tento princip neuplatňuje, ztěžuje žákům pochopit důvod, proč se dějepisu učí. Žáci musí získat představu o tom, že minulost je rozměrem současnosti a implikuje budoucnost. Zájem o minulost nemá smysl bez perspektivy budoucnosti.

V návaznosti na tyto skutečnosti je třeba řešit otázku, jaký je vztah mezi kurikulem ZŠ a SŠ. Z řady poznatků se zdá, že učivo dějepisu na SŠ opakuje to, co bylo obsahem učiva na ZŠ. Pokračujeme ve starém osvědčeném modelu opakování, ale je otázka, zda ještě dnes přináší uspokojivé výsledky.

V člověku může vzniknout zájem o dějiny a historii různými cestami. Kurikulární reformy by měly využívat ty cesty, které jsou sociálně a zkušenostně blízké mladé generaci. Cílem dějepisu by mělo být naučit žáky, jak zacházet s určitými typy historických informací, které se v současné historické kultuře prezentují.

Branami do světa dějin a historie, jichž je třeba využívat k vytváření historického vědomí, jsou v dnešní době:
- film a televize (ve 4 základních televizních stanicích u nás je téměř 20 % pořadů, kde se prezentuje nějakým způsobem minulost),
- internet,
- každodenní život,
- žurnalistika,
- reklama,
- politika,
- pohádky a krásná literatura vůbec,
- rodinná tradice (vyprávění, památky atp.),

Dějepis řečník označil jako matematiku sociálně humanitního vzdělávání. Stejně, jako není možné se v přírodních vědách obejít bez znalosti základního matematického pojmového aparátu, tak se při pohybu v lidské společnosti neobejdeme bez historických znalostí, protože jsme neustále v kontaktu s historickými fakty a zacházíme s nimi, ať jsme si toho vědomi, či nikoliv. Zacházíme s minulostí, která je aktualizovaná, zpřítomněná, přizpůsobená nějakým momentálním potřebám (od reklamy až po politickou manipulaci s minulostí).

Na závěr svého příspěvku profesor Beneš konstatoval:

- Český školní dějepis potřebuje změnu, ale ta není realizovatelná pomocí souboru nějakých opatření, ale měla by to být změna kontinuitní, měla by respektovat určitou rytmiku vývoje školství, vyučovací styl učitelů. Inovace mohou být jenom částečné.

- Problémem je začlenění dějepisu do školního kurikula. Zkušenosti s integrací předmětů z jiných zemí jsou spíše varující. Žáci nevnímají integrovaný předmět jako jeden předmět, ale jako několik oddělených předmětů. Struktura školních předmětů vytváří pro mladého člověka základní znalostní vědomostní katalogizační princip. Nepodařilo se ale najít integrativní linie, které by byly zároveň odborně relevantní a současně pochopitelné žákovi. Existuje určitá možnost, jak překonat mezipředmětové bariéry prostřednictvím průřezových témat nebo historických seminářů. Regionální dějiny jsou přímo ideální pro seminární formu výuky a lze na nich mnohé ukázat.

- Posledním velkým problémem je příprava učitelů dějepisu i jejich další vzdělávání. Postavení didaktiky v systému věd není rovnocenné, bylo by třeba rehabilitovat didaktiku dějepisu jako obor, jako teoretickou empirickou vědní disciplínu, učinit z ní disciplínu habilitační.


Mgr. Tomáš Mikeska, odborný pracovník katedry dějin a didaktiky dějepisu PedF UK Praha a současně učitel dějepisu na Gymnáziu Sázavská, hovořil o svých zkušenostech z obou pozic, které zastává (prezentaci anjdete ZDE).

Za hlavní problémy současného pojetí dějepisu považuje:
- výběr témat z dějepisu,
- množství informací podávaných žákům a studentům (často je redukován se na jména a data),
- hodinová dotace dějepisu ve školách,
- motivace studentů (je velmi důležitá, bez ní se zhroutí i velmi dobře připravená hodina),
- motivace učitelů (bylo by dobré iniciovat setkávání praktiků k výměně zkušeností),
- pomůcky (materiály pro učitele),
- zpětná vazba (problémem je např. kvalita vytvářených testů, byla by zde zapotřebí výměna zkušeností),
- absence dějin 20. století.

Výuka dějepisu musí zahrnovat co nejvíce forem – výuku klasickou (dějepis potřebuje předání nějakých informací), interaktivní, skupinovou, projektovou (chybou je, když iniciativa nevychází z potřeb žáků, je velmi náročná na přípravu), dějepis v terénu, práci s dokumentem a také práci s obrazovým a filmovým materiálem a s obrázkem. Měla by také využívat nejrůznější aktivit, jako jsou „kufr“, poznávání osobností, výroky, bingo, ABC, ověřování pochopení výkladu, rozbor textu, muzeum a škola, KRASOHLED, výchovu ke kulturně historickému dědictví, školní projekty, historie regionu – historie v terénu (vycházka, exkurze), průřezová témata a mezipředmětové vztahy.


PaedDr. Marie Rauchová, zástupkyně MŠMT, odboru předškolního, základního a základního uměleckého vzdělávání informovala, jak MŠMT podporuje zlepšení kvality výuky dějepisu na školách.

- V současné době zpracovává návrh metodického pokynu,jak učit o období 2. poloviny 20. století (o období totality), ve spolupráci s ASUD, Ústavem soudobých dějin, Ústavem pro studium totality, zástupci ZŠ a SŠ, VÚP, zástupci přímo řízených organizací – NÚOV. Nebude to příkaz, půjde pouze o doporučení, kterým obdobím by bylo dobré věnovat větší pozornost. Bude obsahovat doporučenou literaturu, výběr filmů, odkaz na webové stránky, které se této tématice věnují. Po projednání a pilotáži bude zveřejněn do konce června 2009.

- V loňském roce navázalo intenzivní jednání s Ústavem pro studium totality, s Konfederací politických vězňů a Ústavem soudobých dějin.

- Od roku 2004 akreditovalo 682 vzdělávacích programů zaměřených na oblast dějepisu, z nich 8 % se zabývá dějinami 2. poloviny 20. století.

- Každoročně je organizováno setkání pracovní skupiny MŠMT pro dějepis v Telči (7. setkání se uskutečnilo v listopadu 2008), z něhož vychází sborník, který je distribuován do škol.

- V rámci dotačních programů podporuje řadu institucí – Památník Lidice, Památník Terezín, Muzeum Ústí nad Labem, Pedagogické muzeum J. A. Komenského.

- Vydalo pedagogicko-organizační pokyny, v nichž je akceptováno, že 2. polovina 20. století je povinnou součástí základního vzdělávání, jsou zde uvedeny odkazy na zveřejněné podpůrné materiály, na další instituce.

Upozornila na možnost podání projektů v rámci ESF se zaměřením na dějepis. Informace je možno nalézt ZDE.


Mgr. et Mgr. Aleš Franc z Výzkumného ústavu pedagogického se svém příspěvku jen krátce zmínil o smyslu a cílech výuky dějepisu a věnoval se především otázce problémů a tomu, jak VÚP může vyučujícím dějepisu pomoci s jejich řešením (prezentace ZDE).

Smysl výuky dějepisu na ZŠ a SŠ vidí v tom, že jeho předmětem nemá být minulost sama o sobě, ale historické vědomí, má být kladen důraz na morálně etickou rovinu historických jevů a událostí, je třeba žáky vést k tomu, aby si uvědomili, že minulost je vrstvou přítomnosti, tj. že každá (i naše) přítomnost se automaticky stane minulostí a jádrem výkladu dějepisné látky by mělo spočívat v jevech a procesech, nikoliv v událostech.

Za cíle výuky dějepisu na ZŠ a SŠ považuje:
- odklon výuky dějepisu od ideologické manipulace či propagandy,
- pěstování variant v historických interpretacích,
- vytváření úcty ke kriticky zjištěným faktům, odlišení faktů od interpretace,
- budování vědomí, že nikdo nemá „monopol“ na historickou pravdu, že pravda není nikdy konečná,
- formování kritických pohledů na historické skutečnosti s využitím historických pramenů,
- prosazování tendence k akceptování odlišných názorů, uvědomování si „pohledu těch druhých“,
- schopnost diskutovat, schopnost argumentovat, zdůvodňovat a hájit své názory,
- snaha o to, aby dějepis pomáhal vnímat současnost, orientovat se v ní a svým přiměřeným podílem pomáhat žákům včleňovat se do občanské společnosti.

Hlavní problémy současného pojetí výuky dějepisu spatřuje v neucelené profesní přípravě učitelů, neaprobovanosti jisté části učitelů pro výuku dějepisu, neexistenci komplexního systému DVPP v oblasti společenskovědních předmětů, přetrvávajícím nedostatečném materiálním zabezpečení pro výuku dějepisu (chybějící odborná literatura, DVD, CD, video apod.), důrazu kladeném na výuku starších dějin na úkor dějin moderních a zejména nejnovějších (po 2. světové válce), snaze pojmout do výkladu pokud možno „vše“ (důležitý je výběr a přiměřenost vyučované látky) a lpění na důsledném dodržování chronologického přístupu ve výuce.

Na závěr řečník uvedl některé příklady pomoci VÚP/NPI učitelům dějepisu. Byl vytvořen metodický portál, na němž lze publikovat příspěvky (informativní, teoretické, praktické). Tento portál obsahuje také složku Digitální učební materiály (DUM), pomůcky (obrázky) a zcela nově blogy, diskusní fóra, on-line rozhovory a digifolio (www.rvp.cz). V důsledku probíhající transformace VÚP a NIDV v Národní pedagogický institut (NPI) lze očekávat zkvalitnění a zefektivní systému DVPP, jež bude obsahovat mimo jiné také e-learning. VÚP spolupracoval také na návrhu úpravy výuky dějepisu na gymnáziu, v němž se počítá s výukou dějin údobí od konce 18. století se zařazením úvodního modulu dějin po 2. světové válce. Ve spolupráci s MŠMT připravuje metodický pokyn k výuce dějin 20. století. Na závěr upozornil na další možnosti podpory mimo rámec VÚP/ NPI – využívání strukturálních fondů, zejména ESF.


Mgr. Petr Albrecht má s danou problematikou zkušenost ve třech rolích – jako realizátor programu Tváří v tvář historii, učitel dějepisu a také jako člen vedení školy. Nejprve je třeba najít konsensus v tom, co má dějepis dělat, jaká je jeho úloha ve vzdělávání a až poté, jak to má dělat, tedy jakých má využívat prostředků.

Hlavním obecným cílem snažení učitele dějepisu by mělo být přispět k výchově svobodného a kriticky myslícího člověka, demokratického občana, který je schopen přijímat zodpovědnost za svět, ve kterém žije a má rozlišovací schopnosti. Tohoto cíle je možno dosáhnout prostřednictvím dílčích cílů, za které řečník považuje:
- zprostředkovat žákům všeobecný přehled, tzn. znalosti (otázkou je, kde jsou hranice),
- má vést k určitým dovednostem (studijním, komunikačním, kritickému myšlení – řešení problémů),
- motivovat žáky (je třeba, aby děti učivo bavilo, probudit v nich zvědavost).

Současnou situaci (po roce 1989) je možno považovat za novou v tom smyslu, že dějepis je vyučován v demokratické společnosti a také proto, že jeho úloha v dnešní době roste jako protiváha síly a rozkladnosti médií, populární kultury i politického boje. V těžkých a složitých dobách se často lidé utíkají k zjednodušujícím polarizujícím pohledům, je dopřáváno sluchu extrémním názorům.

Sílu dějepisu vidí řečník v tom, že může dělat opak toho, co dělají média, eventuálně politici, kteří často zjednodušují. V dějepisu lze ukazovat vývoj, složitost jevů. Dějepis může plnit funkci „občankářskou“ – ukazovat příklady aktivit a postojů, které přinesly změnu ve společnosti, ukazovat, že něco změnit znamená dlouhou cestu a někdy je za to třeba i platit.

K výuce dějepisu je možno přistupovat dvěma způsoby. První přístup, který má mnoho výhod, je tradiční přístup, kdy postupujeme rovnoměrně, máme široký záběr, ale kloužeme do značné míry po povrchu. Jiným modelem je výběr určitých období a jejich prezentace do větší hloubky. Tento přístup, kdy se pedagog věnuje určitým jevům a událostem delší časové období, mu umožňuje snáze žáky naučit nějakým dovednostem a vede to také spíše k reflektovaným občanským postojům. To všechno ale zabírá mnohem víc času, protože je třeba uvádět příklady.

Změny se nedosáhne žádným rozhodnutím, debatou, vytvořením portálu, ale kontinuálně a postupně s využitím všech souborem prostředků.

Na závěr řečník upozornil na vzdělávací program Tváří tvář historii, nabízející originální metodu výuky moderních dějin, jejímž cílem je výchova k mírovému a obohacujícímu soužití v různorodé společnosti. Celým programem se prolínají historické případové studie (především z období holocaustu), které jsou moderními výukovými metodami vykládány způsobem odlišným od klasických škol. Důraz je kladen na individuální odpovědnost každého z nás a na závažnost voleb a rozhodnutí, která činíme. Tento program je zveřejněn na www.rvp.cz.


Diskusi moderovala Mgr. Jaroslava Simonová, předsedkyně SKAV, o. s.

Mgr. Simonová konstatovala, že řečníci se shodli na:
- důležitosti přípravy učitelů dějepisu (námět – habilitace oboru didaktiky dějepisu)
- nízké úrovni podpory výuky z hlediska pomůcek,
- obtížné orientaci v metodických materiálů, jejich kvalitě a dostupnosti.

Naopak rozdílnost názorů se projevila na způsob výběru vzdělávacího obsahu. Na jedné straně někteří zastávají názor, že stát by měl určovat obsah, a to tím, že by měl rozepsat podrobně osnovy dějepisu (bylo by užitečné, aby takový materiál vznikl, ale bez toho, že by byl závazný), na straně druhé zaznívaly názory podporující pojetí, umožňující učitelům vybírat konkrétní obsah, konkrétní data a témata, kterými se budou hlouběji zabývat.

Několik řečníků využilo možnosti pozvat své kolegy na akce, které jsou připraveny na nejbližší období:
- 23. 4. 2009 konference „Standard učitele“ za účasti ministra školství,
- 21. 5. 2009 výstava „Dějiny dějepisu na českém území“ (PMJAK),
- 23.–26. 9. 2009 konference „Jinakost našich společných dějin“ (informace na www.msmt.cz),
- říjen setkání „Dějiny ve škole, škola v dějinách“, se třemi okruhy témat – dějiny dějepisu, výukové metody, dějiny školství (PMJAK).

Zástupkyně MŠMT informovala o tom, že v dubnu bude zveřejněna výzva k podávání projektů v rámci evropských strukturálních fondů, zaměřených na výuku dějepisu, zejména na 2. polovinu 20. století, které umožní školám zkvalitnit výuku dějepisu (spolupráci s neziskovkami, vytvoření sítě škol, výměnu zkušeností, využití multimediálních prostředků). Další možností, jak získat peníze na podporu výuky dějepisu je rozvojový program na podporu vzdělávání v jazycích národnostních menšin a multikulturní výchovy. Bližší informace naleznete na www.msmt.cz

Profesor Beneš upozornil, že ostych k výuce moderních dějin není příznačný jen pro nás, ale i pro další evropské země – země střední a východní Evropy, Španělsko, Portugalsko, Itálii, Německo. Přesto, že tyto země prožily totéž, jejich pohled je odlišný.

V diskusi se objevovaly názory, že cestou pro výuku dějepisu by měla být redukce učiva – je nepodstatné, jak některé události probíhaly, důležité je zachytit ducha doby. Důležité je, v jakém poměru je třeba se věnovat na jedné straně oblasti výběru faktů a na straně druhé oblasti dovedností. Dějepis nelze učit bez faktů, jsou to základní stavební kameny, bez nichž se dějepis neobejde, není ale možné se omezovat pouze na předávání faktů, je třeba naučit děti s nimi pracovat, vnímat je v širším kontextu, a to jak z hlediska minulosti tak z hlediska současnosti. Důležité je, aby z našich škol vycházeli žáci, kteří by měli pocit společně sdílených dějin.

V diskusi také zazněla úvaha o kvalitě nových učebnic dějepisu, které učitelům nejsou pomocníkem při výběru učiva. Bylo také doporučeno, aby byl podporován vznik různých materiálů pro výuku.

Diskutující se také vyjadřovali k výuce integrovaných předmětů a jejich úspěšnosti. Zkušenosti od nás i ze zahraničí jsou různorodé. Problém patrně spočívá v tom, že příjemcem není dospělý, racionálně uvažující člověk, ale děti, jejichž myšlení se teprve vyvíjí a utváří. V integrovaných předmětech se na malém prostoru kombinují informace, jejichž souvislost není nezralému žákovi zřejmá. Nebezpečné také může být to, že se jeden předmět více prosazuje na úkor ostatních. Je to konceptuální problém, který se zatím nedaří řešit.

Na závěr Mgr. Simonová citovala část prohlášení SKAV k diskutovanému tématu, které si můžete přečíst ZDE.

Změna redakčního systému portálu Učitelské listy

Vážení přátelé,

proběhl převod Učitelských listů do nového redakčního systému. Opět na našem portále budete nacházet nové články s obvyklou frekvencí.

Omlouváme se za dočasnou nedostupnost webu v posledních dnech.

Obsáhlý archív článků bude v novém redakčním systému postupně obnoven. Zatím jej najdete v předchozí podobě ZDE.

Sylva Konečná: Školní hodnocení žáků a studentů

Publikace se zabývá hodnocením pokroku žáka při výuce, v níž se rozvíjí kromě vědomostí také životní dovednosti a postoje. Kniha jednak vymezuje teoretický rámec pro přemýšlení o hodnocení, jednak přináší příklady a praktické postupy, které lze uplatnit při práci se žáky ve třídě. Publikace, skládající se z deseti kapitol, je především určena pedagogům.


Článek

Děti a média

Výzkum LSS Děti 2008, který realizovala v první polovině roku 2008 společnost Mediaresearch pro Českou televizi a AKA, odpovídá na mnoho otázek týkajících se životního stylu dnešních dětí a jejich vztahu k médiím.


Článek

Martin Foret: Olomouc jako první v ČR otevírá obor Kulturální studia

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci akreditovala nový studijní obor zaměřený na studium kultury, který je první svého druhu v celém visegrádském prostoru. Kulturální studia budou otevřena již od akademického roku 2009/2010. Zájemci o nově akreditovaný obor mohou podávat přihlášky do 20. května 2009.


Článek

Jana Hrubá: Co nejvíc ovlivňuje mladé lidi?

Jaké jsou názory a hodnoty dnešních středoškoláků? Kdo má na ně největší vliv? Jaký je jejich životní styl? Na tyhle a další otázky chtěl získat odpověď sociologický průzkum, který na přelomu roku 2008/2009 provedla společnost Člověk v tísni, o. p. s. a jehož výsledky zpracovala agentura Millward Brown.


Článek

Tereza Urbanová: Zavádění alternativního komunikačního systému VOKS u žáků s kombinovaným postižením

VOKS (Výměnný obrázkový komunikační systém) ve světě známý jako PECS tj. Picture Exchange Communication System využívá obrázků k nonverbální komunikace např. s dětmi s poruchami autistického spektra.


Článek

Dana Hübelová: Lidské zdroje a funkce školy v postindustriální společnosti

Světově uznávaný futurolog A. Toffler již téměř před třiceti roky ve své knize »The Third Wawe« napsal, že lidstvo stojí před kvantovým skokem vpřed. Stojí před nejhlubším společenským pohybem a tvořivým restrukturováním ve své historii. Bez toho, že bychom si to zřetelně uvědomovali, zapojujeme se do budování pozoruhodné, od základů nové civilizace…


Článek