web o změnách ve vzdělávání
Abych Vám mohla na každý den připravit nějaký aktuální článek o vzdělávání, sleduji převahu všeho, co lze z této oblasti najít v médiích na internetu. Když jsem dnes prohlížela svoje záznamy, abych vybrala články na poslední dny před vánočními prázdninami, ustrnula jsem: za poslední čtyři měsíce byly titulky převážně negativní.
Zveřejnění návrhu Etického kodexu učitele vyvolal přímo explozi reakcí pedagogů v tisku i na sítích. Nebyli přizváni všichni, nikdo jim přece nemůže vnucovat pravidla, dokonce i zasahovat do soukromí, kodex není právně vymahatelný… Ale jak byste postupovali vy? Nějak a od něčeho se začít musí. Vybavila se mi zkušenost SKAV.
Nejsou místa na středních školách. Je to obrovské překvapení, protože přece nikdo nemohl tušit, že se bude hlásit tolik dětí! Ne, dělám si legraci. To, že místa nebudou, bylo úplně jasné zhruba patnáct let. Od momentu, kdy se začalo rodit více dětí než obvykle. Jenom se na to úplně všichni vykašlali. Ministerstvo školství i kraje coby zřizovatelé. A tisíce dětí na jejich ignorantství doplatí.
Jak asi čtenáři vědí, hodně pamatuji. Učitelských aktivit usilujících o změny ve vzdělávání se účastním od roku 1990. Snad si tedy mohu dovolit přičinit pár poznámek.
Okamžitě mě napadlo „Konečně!“ A vzápětí: „Proč až nyní?“ Pokud se dobře pamatuji, takto oficiálně a proklamativně se naše nejstarší univerzita (ani kterákoli jiná) jako instituce k úsilí o systematické zlepšování vzdělávacích aktivit a posilování moderních pedagogických přístupů zatím nepřihlásila.
Ne že by se neúčastnili jednotliví příslušníci akademické obce – hráli ve formulování představ o budoucnosti vzdělávání velmi významnou roli. Ale tíhu pokusů o realizaci nových myšlenek nesli od počátku především učitelé z praxe. Teprve postupně tyto ideje prosakovaly do vzdělávacích institucí a oficiálních dokumentů ministerstva (hodně pod vlivem evropských a světových trendů) a často zůstávaly na papíře. Jednotlivci, byť zapálení a nadšení, nemohou systém změnit. Proto často vyhoří. Musí se to opravdu odehrávat oficiálně, společně a koordinovaně a velmi důležitou roli hraje vysvětlování záměrů odborníků učitelům, rodičům, politikům i ostatní veřejnosti.
Proto oceňuji jako důležité cíle think tanku iniciovat a moderovat diskusi a vysvětlovat veřejnosti, co je to kvalita vzdělávání a jak ho proměnit. Čím více známých a uznávaných osobností s těmito myšlenkami se objeví v médiích, tím lépe. Je však potřeba také přesvědčovat učitele a hlavně je na moderní výuku včetně zvládání ICT a navazování dobrých vztahů s žáky, studenty a rodiči, připravovat na fakultách. Tady mají univerzity velké pole působnosti (a velké dluhy). Především učitel (s podporou svého dobrého ředitele) je ten, kdo může školu a výuku skutečně změnit. Musí být ale připraven, dostat dobré podmínky a nesmí zůstat sám. Statut pokusného ověřování ve školském zákonu stále chybí. Slibovaná záštita univerzity by věci velmi prospěla.
V novém tink tanku mi proto chybí aspoň jeden či dva učitelé z praxe, kteří o své výuce již dávno přemýšlejí a zkoušejí nové přístupy. Mnozí publikují a je tedy z čeho vybírat. Zastoupení také nemají odborné školy, jejichž problémy jsou hluboké a specifické. Veřejné i odborné diskuse by se neměly vyhýbat odlišným názorům a měly by hledat společné průniky a východiska. Škoda, že se taková dlouhodobá, otevřená a odborně moderovaná diskuse neodehrávala během uplynulých 30 let – mohli jsme být mnohem dál.
Forma popularizace témat, vysvětlování záměrů a souvislostí a uvádění příkladů dobré praxe musí být srozumitelná i laikům – akademický jazyk odborných periodik k tomu opravdu není vhodný. Tady by se hodila spolupráce think tanku s osvědčenými publicisty se zaměřením na vzdělávání, kterých už je dnes naštěstí řada. Přitažlivě a poučeně psát už dovedou i mnozí učitelé, což se nám v začátcích příliš nedařilo.
Na tiskové konferenci několikrát zazněla slova jako „propojení“, „v synergii“, „společně“. A to je klíč: Jedině společnými silami můžeme vzdělávání změnit.
A ještě poznámka pod čarou: Univerzita by měla pro pedagogické fakulty vytvořit zvláštní status. Jejich hlavním posláním je připravovat dobré učitele a nikoli „produkovat“ vědu a projekty.
S postupujícím časem se v médiích objevují stále častěji výzkumy a průzkumy z oblasti on line vzdělávání, zkušenosti ředitelů, učitelů i rodičů s jeho zaváděním i zamyšlení, co by mělo nastat, až koronavrová krize skončí.
Generál Petr Pavel nedávno kdesi napsal: „Měli bychom využít tento oddechový čas, kdy je epidemie na ústupu, pro zlepšení toho, co fungovalo hůř, než bychom si přáli, abychom byli dobře připraveni, než přijde druhá vlna.“ Všechny nečekané události vždy ověřují připravenost. Nejen v armádě a ve strukturách státu. Také ve školách. Vždy lépe obstojí ti připravenější.
Abychom mohli tuto nečekanou zkušenost opravdu zhodnotit, musíme mít s čím porovnat stav předtím a poté. Dobře se dá využít mezinárodní výzkum TALIS 2018, který mapuje zkušenosti, názory a postoje učitelů a ředitelů v porovnání 48 států.
Proč připomínám tento výzkum? Výrazně se tam objevuje nízká sebedůvěra českých učitelů. Jejich pocit připravenosti na zvládnutí obsahu předmětu a didaktiky od roku 2013 dokonce poklesl. Necítí se dost připraveni na výuku různě nadaných žáků (dokonce jen 34 %!), ale i na chování žáků, vedení třídy, sledování pokroku žáků a využívání ICT (jen 47 %!) Nemluvě o připravenosti na motivování žáků, jejich vedení ke kreativitě, kritickému myšlení, samostatné práci, k řešení problémů a připravenosti na projektovou výuku.
Nemůžeme se tedy divit, že v čase koronaviru nezvládli všichni ředitelé a učitelé on line výuku stoprocentně, že nedokázali podchytit, motivovat a netradičně hodnotit všechny žáky. Naopak si myslím, že mnoho škol obstálo vzhledem k uvedenému pocitu nepřipravenosti velmi dobře. Ti, kteří dokázali komunikovat navzájem, s rodiči i žáky, spolupracovat, pomáhat si a rychle se učit jeden od druhého, novou situaci zvládli. (Možná to souvisí s pozitivním dopadem zpětné vazby, mentoringu a profesního rozvoje – i to se ve výzkumu TALIS objevuje.) Jejich sebedůvěra může výrazně vzrůst.
Pravdivé sebehodnocení by teď mělo rychle nastat na všech úrovních – u jednotlivých učitelů, vedení škol, celých sborů, zřizovatelů i představitelů státu. Měli bychom se ptát na názor i žáků a rodičů. Zvládli jsme všichni všechno dobře? Byli jsme na nenadálou situaci dobře připraveni po stránce koordinace, technické i lidské? Co způsobovalo, že to někde drhlo?
Vlastně jde o připravenost na změnu. Svět kolem nás se mění nesmírně rychle a nikdo neví, jaká překvapení nám vliv člověka, techniky a reakce přírody ještě mohou přichystat. Mnoho autorů dnes píše o tom, že bychom se neměli vracet k navyklým pořádkům a přístupům. Souhlasím – měli bychom zhodnotit dobré zkušenosti, využít je a doplnit své dovednosti. Pak můžeme hledět do budoucnosti s větší sebedůvěrou, že dokážeme zvládnout změny a naplnit své poslání.
Mediální dům Economia a zpravodajský portál Aktuálně.cz uspořádaly 14.–16. 11. 2019 s mnoha dalšími partnery a spolupracovníky novou akci na pražském Výstavišti – první ročník Veletrhu vzdělávání PREF zaměřeného na moderní trendy ve výuce a vzdělávání na základních a středních školách.
Cíl byl vysoký a je otázka, zda v krátké době pro přípravu už splnitelný: „…inspirovat odborníky i širokou veřejnost nejnovějšími přístupy ke vzdělávání dětí a vytvořit platformu, v rámci které mohou odborníci sdílet aktuální trendy, technologie a zkušenosti s učiteli, žáky i rodiči a společně je zavádět do škol. Nastartovat progresivní změny českého vzdělávacího systému a iniciovat diskusi mezi státem, školami a soukromou sférou o změnách v systému českého školství, které jsou nezbytné pro další úspěšný rozvoj a prosperitu naší země.“
Nicméně byl to počin odvážný a velmi záslužný. Pro začátek byl Průmyslový palác zatím trochu velký, vystavujících firem a škol tolik nebylo, aby ho zaplnily (taková akce vyžaduje zkušený štáb a delší čas na propagaci). Příště se to jistě zlepší.
Zatím nejcennější zkušeností byl proto doprovodný program ve formě panelových diskusí, přednášek a workshopů. Je dosud na webu veletrhu. Byl tematicky rozdělen do tří dnů pro základní školy, střední školy a rodinu a mimoškolní vzdělávání. Důležitá oblast vzdělávání předškolního byla postižena jen okrajově – příště by neměla chybět, stejně jako ukázky práce vysokých škol.
Na dvou pódiích (Hyde Park pódiu a Pódiu České spořitelny) běžely po celý den diskuse. V sedmi PREF třídách mohli účastníci navštívit workshopy s názvy okruhů: Podpora, Inovace, Příklady dobré praxe, Novinky, Technologie & Učebnice, Ředitelna, Trendy & IT. Každý si mohl dopředu opravdu vybrat, co ho zajímalo – témata, lidi, inspirace a zkušenosti. Za tři dny se tak na pódiích a ve třídách vystřídalo mnoho desítek lektorů a diskutujících, včetně zahraničních hostů (tlumočení bylo zajištěno).
Tohle seznámení s osobnostmi, trendy a názory, novými pomůckami, učebnicemi, výukovými programy a dalšími inovacemi bylo podle mého soudu nejdůležitější a dosud málo u nás frekventovanou formou a podařilo se naplnit a zvládnout skvěle (až na malou zvukovou izolaci „tříd“, které poněkud rušil hluk reproduktorů z pódií).
Program byl spíše zaměřen na pedagogy a rodiče či další dospělé návštěvníky, pro nepříliš četné třídy, které veletrh navštívily, toho k vidění a slyšení mnoho nebylo (snad možnost nasadit si v interaktivní zóně virtuální brýle). Ale to je otázka další koncepce obsahu veletrhu, kde by se mohly objevit na podiích třeba i diskuse a ukázky práce pedagogů se samotnými středoškoláky či vysokoškoláky, studenty pedagogických fakult a podobně. Také oni by měli mít možnost mluvit do svého vzdělávání.
Také celá oblast inovativního a informálního vzdělávání nabízí mnoho možností a inspirací. Ukázat, že učení se nemusí odbývat jen v lavicích. Vzpomínám, jak jsem před skoro třiceti lety poprvé viděla na zahraničním veletrhu v nízké ohrádce pracovat celou Montessori třídu – děti si vybíraly pomůcky, samostatně či ve skupinkách u stolečků řešily zadané úkoly a pan učitel jim byl k dispozici, aby poradil, když potřebovaly. Fascinovaně jsem je asi hodinu sledovala a nemohla jsem se odtrhnout. Takové to bylo pro českou učitelku tehdy zjevení. A to byly kolem v obrovské hale stovky a tisíce pomůcek, přístrojů, modelů, krásných učebnic a dalších vymožeností pro učitele…
Je třeba ocenit, že se takto koncipovaný veletrh odehrál konečně i u nás. Trvalo to opravdu dlouho a pořadatelům patří velký dík, že nesli kůži na trh. Věřím, že se tato akce stane každý rok velkou a inspirující událostí ve světě českého vzdělávání a pomůže mu přiblížit se k cíli uvedenému na začátku.
Fotografie najdete ZDE.
Všichni (včetně mě) jsme si stěžovali na nedostatek informací a diskusí ze strany ministerstva. Teď – v době přípravy Strategie 2030+ – je třeba uznat snahu o nápravu.
Kulaté stoly a konference byly uspořádány nejen v Praze, ale v celé řadě míst, zúčastnili se jich většinou zajímaví panelisté, kteří poskytovali informace a názory na možná řešení problémů. Zájem (nejen) pedagogů byl většinou velký. Například na konferenci v Praze na pedagogické fakultě byli účastníci ochotni vytrvat od 9 do 18 hodin, dokonce o hodinu déle než stanovil program.
Prezentace jsou dostupné na webu MŠMT a dokonce i zápisy z diskusí. Jejich úroveň je sice různá, ale lze říci, že podrobnost záznamů stoupá (což se o grafické úpravě většinou říci nedá). Dokonce funguje i facebooková stránka EDU 2030+.
Učitelské listy se snaží informace průběžně sledovat, vyhledávat a publikovat, abyste netratili zbytečně čas. Někdy je to totiž docela pracné (zvláště vzhledem k nepřehledné grafice a „utajenosti“ zápisů). Budeme v tom pokračovat i během prázdnin – i když s jistým skluzem omezeného prázdninového provozu.
V této době můžete stále zasílat své názory a připomínky na adresu: edu2030@msmt.cz.
Přes prázdniny se budou psát Hlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+.
Prof. Arnošt Veselý ve své informaci píše: „Do konce září bychom pak měli MŠMT poskytnout výslednou podobu Hlavních směrů, která se stane podkladem pro psaní samotné strategie. Hlavní iniciativu pak přebere MŠMT a my bychom měli hrát roli konstruktivních kritiků. Předpokládáme, že i v této fázi se povede intenzivní veřejná debata, a to již nad konkrétními možnými opatřeními. Počátkem roku 2020 by Strategie 2030+ měla jít do připomínkového řízení a věříme, že někdy v polovině roku 2020 by mohla být schválena vládou ČR.“
Takže:
Kdo chce být informován a účastnit se, může.
Ale i potom je třeba ostře sledovat realizaci, aby to zase nedopadlo jako se Strategií 2020…
Minulý týden se 22.–23. 3. v Praze uskutečnila konference Vzdělání pro budoucnost. Téměř 500 účastníků, skoro stovka zajímavých lektorů, přes 80 workshopů. Gejzír inspirace!
Pořadatelskými organizacemi byly: Mensa ČR (www.mensa.cz), Svět vzdělání (www.svetvzdelani.cz), Národní institut pro další vzdělávání (www.nidv.cz / www.talentovani.cz) a skupina Fraus (www.fraus.cz).
Nahlédnete-li do programu, bude vám jasné, že každý si mohl ve dvou až po okraj naplněných dnech najít pro sebe přitažlivá témata, podnětné myšlenky, inspiraci do výuky, setkání se zajímavými lidmi. Od témat vzdělávací politiky, koncepce rozvoje nadání, informací o zajímavých aktivitách a zkušenostech škol, nových pomůckách, využití digitálních technologií, přes neuropsychologii, inkluzi až po zaměření na učitele samého, jeho rozvoj a předcházení jeho vyhoření – náměty využitelné pro pedagogy všech škol od mateřských přes základní po střední a vysoké.
Nezapomenutelným zážitkem se stalo zamyšlení Jaroslava Duška nad vzděláváním. Prostřednictvím vyprávění o svých studiích na gymnáziu dokázal s humorem, lehkostí, bez poučování a mentorování ukázat na příbězích učitelů, kteří ho nejvíce ovlivnili, jak může učitel zapůsobit na celý život svým příkladem, „harmonickým stavem vědomí“, opravdovým zájmem o žáky a jejich názory. Daroval všem v nabitém sále hodinu ozdravného smíchu s hodnotným podtextem. Takové pozitivní setkání by učitelé potřebovali častěji!
Představení Nadačního fondu EDUzměna 6. března v Pražském kreativním centru přilákalo na 70 lidí, které zajímalo, jaké cíle sleduje spojení prostředků ze čtyř nadací, určené na účast v přípravě dílčích systémových změn ve vzdělávání. Prezentaci ze setkání najdete ZDE. Výzvu, která má za cíl získání dalších partnerů a donorů, jste si mohli přečíst na Učitelských listech včera.
Je nutné především ocenit pochopení dárců, že bez zlepšení a hlavně proměny způsobu vzdělávání se nikam nepohneme a budeme stále více zaostávat za vývojem světa a potřebami lidí. Pokud se záměr podaří, mohla by tato aktivita přispět ke kontinuitě a dlouhodobé spolupráci všech aktérů včetně státní správy, které se státu v kyvadlovém čtyřletém politickém systému nedaří.
Iniciátoři vyšli ze zjištění stavu – nechali si zpracovat metastudii. První prioritou je vyzkoušet regionální model, který by měl zlepšit učení všech dětí v každé škole vybraného území. Chtějí pojmenovat překážky a zjistit, jaké jsou potřeby dětí a škol a jak nákladné by to bylo. Jsou si vědomi, že nemohou nic přikazovat, jen vyvolávat zájem. Proto půjdou do území, kde aktéři touto cestou jít chtějí. Kvůli pozdější replikovatelnosti by to měl být průměrný region (nebo jeho část – obec s rozšířenou působností) s 20–30 školami.
Základem má být spojování sil, vytváření sítě partnerů, budování vztahů, důvěry a spolupráce. Chtějí navázat na vše dobré, co už existuje – know-how na úrovni škol, regionů i iniciativ – a najít míru prostředků, které jsou nezbytné pro udržitelnost funkčního modelu. Pokud se záměr podaří, měl by být model po roce 2023 překlápěn do dalších regionů. Cílem je zasáhnout do roku 2030 cca 20% regionů. „Školy jsou pod obrovským tlakem – vysvětlovat, získávat, netlačit“, tak zněla jedna z moudrých rad vyslovených v diskusi.
Více si můžete přečíst na webu www.eduzmena.cz. Najdete tam, proč nadace vznikla, kdo za ní stojí, její vizi a misi, priority a cíle, kdo tvoří základní tým, odbornou a správní radu a můžete zde sledovat aktuální informace o akcích.
Včerejší konference „Strategie vzdělávací politiky ČR 2030+. Vize a výzvy pro vzdělávací systém ČR“ byla svým formátem událostí s velkým U. V nabitém sále Národní technické knihovny panoval po celý den nefalšovaný zájem a aktivní vzájemné naslouchání dvou stovek účastníků, které vydržely až do podvečerních hodin.
Nová strategie má definovat vizi, priority, cíle a opatření pro oblast vzdělávací politiky v ČR pro období přesahující horizont roku 2030. „Proces přípravy Strategie 2030 bude maximálně otevřený a transparentní s cílem zohlednit podněty a výstupy konzultací s co nejširším spektrem aktérů. Jsem rád, že se nám podařilo do jednoho sálu k diskusi přivést co možná nejširší spektrum aktérů vzdělávacího systému v naší republice,“ řekl ministr školství Robert Plaga ve svém úvodním projevu. (Ministr setrval po celou dobu až do závěru konference.)
Snaha o zastoupení všech skupin aktérů byla ze složení auditoria evidentní. Nechyběli dokonce ani zástupci školských internetových komunit. Podobně tomu bylo i v sestavě panelistů. „Nyní jsme ve fázi naslouchání,“ řekl prof. Arnošt Veselý, pod jehož vedením by měla nová strategie vzniknout.
Po představení závěrů hodnocení naplňování Strategie 2020 a principů a harmonogramu prací na Strategii 2030+ následovaly tři panelové diskuse (vize a cíle vzdělávací politiky a cesty k jejich realizaci, absolvent vzdělávacího systému období 2030+ a revize RVP). Ke každému tématu mohli diskutovat i účastníci konference.
My starší jsme tuto situaci zažívali už potřetí. Při vzniku Bílé knihy (2000) a Strategie 2020 se vždy otevřely naděje, že se situace ve vzdělávání zlepší. Dobré myšlenky pokaždé ztroskotaly na nesystematické realizaci navržených, ale finančně nezajištěných opatření. Klíčoví aktéři – učitelé nedostali včas potřebnou podporu a nebyli pro tyto myšlenky získáni. Jiří Nantl mluvil ve svém vystoupení o „dlouhodobém hazardu s veřejnou důvěrou“. Také ministr Plaga řekl, že existuje silná nedůvěra krajů, rodičů, ředitelů, učitelů i žáků a studentů. Současné vedení ministerstva si tedy toto nebezpečí uvědomuje. Potřeba posunout kvalitu vzdělávání se ale netýká jen ministerstva, týká se všech lidí (především, ale nejen ve školství).
Pokud budeme opakovat stejné chyby a potřetí zmaříme naděje, vzdělávací systém (tak jak jsme ho znali) se stejně změní, ovšem nekoordinovaně.
Obnova důvěry v dobré řízení bez nepromyšlených změn je velká zodpovědnost.
Program konference ZDE.
Medailonky expertní skupiny ZDE.
Medailonky panelistů ZDE.
Kromě jiných četných problémů kolem učitelské profese se v poslední době zřetelně vynořuje dlouhodobě přítomný, ale dlouho odsouvaný problém: Jak vlastně učit jinak pro změněný svět? Tedy problém didaktický. Na pedagogických fakultách je bohužel didaktika většinou popelkou.
Nechci teď rozebírat příčiny – např. že na didaktice se nedá stavět vysokoškolská kariéra, že učitelé pedagogických fakult jsou nuceni věnovat se především vědě a projektům, že mnozí z nich sami nikdy neprošli reálnou učitelskou praxí a tak dále.
Chci jen zachytit fenomén, který se objevuje na sociálních sítích: Mnozí mladí učitelé by rádi změnili způsob výuky, ale při svých pokusech narážejí na nepochopení kolegů, vedení škol či rodičů, někdy i samotných žáků a studentů. Některé to odradí a přizpůsobí se tradici, jiní profesi opouštějí a další jsou dokonce propouštěni. Jako by učitelů byl nadbytek. Dobrých učitelů.
Kde je zakopán pes?
V učitelském hnutí byla od 90. let snaha hledat nové formy a metody výuky a vzájemně se učit . I přesto někteří „pokusníci“ ztroskotali – zjistili, že snaha jednoho učitele ke skutečným změnám nevede. Lépe se dařilo těm, kteří měli štěstí na probudilé vedení. Tam se vytvořilo klima „učící se školy“. Takových škol je ale bohužel stále menšina, stačí změna ve vedení a všechno je jinak. Inspekční zprávy jsou toho dokladem.
Co chybí nejvíc, je systém. Systematické vedení začínajících učitelů na škole. Systematické další vzdělávání učitelů – ne náhodná školení v rámci různých projektů v různých právě módních trendech. Systematické setkávání a vzájemné návštěvy škol. Kolegiální učení přímo na škole. Společné přemýšlení o obsahu, o tom, jaké formy a metody vedou k jednotlivým kompetencím a gramotnostem, výměna zkušeností. Systematická osvěta rodičů a veřejnosti. Určitě by stálo za to obnovit systém pokusných škol a dát těm schopným mladým (a samozřejmě i těm zkušenějším) učitelům, kteří něco tvoří, kteří se o změnu snaží, ocenění, podporu a status „pokusníků“. Aby nevypadali jako partyzáni, kteří to „osvědčené“ lehkomyslně boří.
Pokusů na školách je dost, ale nemají dostatečnou podporu – od kolegů, rodičů, vedení, zřizovatele, státu. Systém nefunguje a nikdo se o něj v celé šíři ani nepokusil. Jen některé alternativní směry či ojedinělé dlouhodobější projekty. Chybí systematická a srozumitelná didaktická podpora od vysokoškolských odborníků, aby nový systém výuky vůbec vznikl. Aby každý učitel věděl, proč co dělá a k čemu to vede. Aby věděl, jak individualizovat a diferencovat a budit zájem dětí a studentů o učení. (Ovšem to by museli požadovat nejen didaktici, ale i inspekce, poučení ředitelé, tvůrci priorit vzdělávací politiky – a hlavně učitelé sami.)
Protože schopnost a chuť stále se učit je ta hlavní výbava mladých lidí do jejich budoucnosti (a také učitelů do jejich povolání).
Kulatý stůl SKAV a EDUin 18. 1. 2018 kupodivu proběhl ve věcné rovině. Nedošlo ke kontroverzím ani k napadání. Účastníci si naslouchali a shodli se na potřebách učitelů. Sláva! Kéž by jim to vydrželo!
Základní otázka zněla: Jak by měli být učitelé zapojeni do formulování vzdělávací politiky? Za ČMOS pracovníků školství se debaty zúčastnil František Dobšík, za spolek Pedagogická komora Janek Wagner, za iniciativu Učitelská platforma Petra Mazancová, za spolek Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd Michal Řezáč. Moderoval Kryštof Vosátka (Učitel naživo).
Z vystoupení na kulatém stole vyplynulo hlavní zaměření organizací: odbory – platy učitelů, financování školství, Pedagogická komora – založení profesní komory ze zákona, legislativa, Učitelská platforma – standard a etika učitelské profese. Mohly by se docela dobře doplňovat, kdyby dokázaly spolupracovat.
Téma bylo zvoleno proto, že v minulém roce došlo k oživení učitelské aktivity v tomto směru. O poněkud dramatickém vývoji informovaly průběžně weby Česká škola a Pedagogické info, také časopis Řízení školy, kde byl dán prostor protagonistům. „Ředitelské“ asociace sdružené v CZESHA se od snah vytvořit profesní komoru distancovaly, nemají totiž s komunikací s MŠMT problém. Hlouběji se nad problémem zamyslel Tomáš Bouda ZDE.
Podobných snah jsem se účastnila v učitelském hnutí od roku 1990. Už tenkrát existoval záměr vytvořit učitelskou organizaci, která by mohla být partnerem v jednání s ministerstvem. Vznikla Pedagogická unie, která měla zastřešit četné vznikající učitelské organizace. Nefungovalo to – jednotlivé skupiny měly příliš úzké, roztříštěné, ba i protichůdné zájmy, mnozí z jejich lídrů chtěli hrát prim, a tak raději zůstali kohouty na malém dvorečku. Dnes existuje podle J. Wagnera ve školství přes 60 spolků a asociací a MŠMT po celou dobu této rozdrobenosti využívá, některým ministrům ale vadí, protože neexistuje reprezentace profese. Potřeba prostoru pro dialog o vzdělávání je stále naléhavější a učitelé z praxe by v něm rozhodně neměli chybět.
Jenže…
Jak se učitelská profese dnes prezentuje? Často jako názorově rozpolcená skupina inovátorů a „klasiků“, kteří se dokáží v internetových diskusích osobně napadat nevybíravým způsobem, což prestiž profese samozřejmě nezvyšuje. Za téměř 30 let nebyla nalezena shoda v základních otázkách a líté boje diskutérů k tomu rozhodně nevedou. Princip svobodné volby vzdělávací cesty a respektu k volbě druhých se nevžil. Tady nám hodně dluží politici, kteří se neshodli na vizi, na cílích, ke kterým by mělo v ČR směřovat vzdělávání. Nebyla vůle (nebo byla, ale nestihlo se to). Hluboká celonárodní diskuse, která by k tomu vedla, ani nezačala. Nahradili ji prázdnými floskulemi a nepřesvědčili ani občany, ani učitele. Floskule nefungují a rodiče hledají cestičky jinudy. Děti nemají čas čekat – potřebují jasné perspektivy teď hned.
Chyba je i na straně ministrů školství (že jich už bylo!). Kolik z nich dokázalo skutečně komunikovat s učiteli? Kolik z nich dávalo najevo úctu a respekt k jejich práci? Kolik z nich dokázalo dělat „osvětu“, vysvětlovat odborné i laické veřejnosti své záměry a opatření? Získat učitele, rodiče i ostatní občany pro jejich realizaci? Přihlížet k negativní odezvě veřejnosti?
Na ministerstvu by mohl vzniknout, kromě tiskového oddělení, které zveřejňuje zprávy o aktivitách ministra, také „osvětový“ tým několika pedagogů a PR odborníků, kteří by diskusi organizovali (na kulatém stole padl návrh obnovit diskusi na webu RVP), průběžně sledovali ohlasy nejen v tisku, ale i na sociálních sítích (tam jsou signály opravdu bezprostřední), a hlavně zobecňovali, vysvětlovali, přesvědčovali, získávali. Jak mohli ministři doteď bez podkladů od takového týmu informovaně pracovat?
Vzájemná komunikace ve školství skutečně nefunguje. Komunikační kanál je potřeba, možná i nějaká „stálá konference o vzdělávání“, ale hlavně je potřeba vůle někam to posunout. A to na obou stranách. Máme před sebou příklad (některých) prezidentských kandidátů. Ti, kteří skutečně chtějí změnu, jednají kultivovaně a jsou schopni pomoci i soupeři.
Kolikrát už jsme to my starší prožili? Úžasné předvolební sliby, napětí voleb, vyčkávání po volbách, nové koalice, boj o posty, zapomenutí slibů a začátky skoro od nuly… Školství má smůlu – není to silový či finančně zajímavý resort, nikdo se o něj nedere. Je to resort spíše zbytkový. Podle toho to taky vypadá.
Školství si zřídka ponechává silná a vítězná strana, což hraje zásadní roli při prosazování zákonů nebo rozpočtu. Houpačka mezi levicí a pravicí způsobuje, že směr se často mění a nový kapitán – ministr – přikazuje točit kormidlem na opačnou stranu. Protože se společnost za dvacet osm let (!) nedohodla na vizi a cílích vzdělávání, je to plavba hodně klikatá a směřuje do mlhy. Mezitím vyrůstají další a další generace žáků a studentů, kterým by škola měla dávat co nejlepší výbavu do života. Do života na neznámé pevnině budoucnosti. Ještě jsme se ani nedohodli, jaká výbava by to měla být.
Kdysi jsem napsala úvodník „Kapitáni se mění, posádka zůstává“. Je to tak. Zůstávají učitelé, ale jejich obranou proti změnám ode zdi ke zdi bývá často neměnnost vlastních postupů. Jedním ze zásadních nedostatků ministerstva školství je, že nemá propracovaný způsob, jak lidi (učitele, rodiče, veřejnost) pro své záměry získávat, jak zjišťovat a zohledňovat jejich názory na dopady svých rozhodnutí. Nemám na mysli obratnější marketing, plané sliby jako před volbami. Mám na mysli něco, co se dříve nazývalo „osvětou“. Vysvětlování, hledání konsensu, přesvědčování o správnosti záměrů, získávání partnerů pro ně. Respekt a úctu k lidem jako k adresátům a aktérům vzdělávání. Učitelé potřebují změny vnitřně přijmout. Školství není firma. Nařizování shora tu evidentně nefunguje.
Ale to je v době marketingově vytvořených politiků zřejmě nesplnitelné. Vzdělávání se jejich prioritou ve skutečnosti nestane, i když to proklamovaly všechny strany. Budou hrát své hry a čeká nás dlouhá doba, než se něco pohne dopředu. Zase bude záležet na jednotlivých ředitelích a učitelích ve školách, na jejich spolupráci.
Držte se! Do lodi už dlouho teče!
Ještě se mi nestalo, že bych kulatý stůl SKAV a EDUin opustila před závěrem. Až tentokrát – předvolební kulatý stůl s experty politických stran na vzdělávání.
Obsazení bylo vskutku reprezentativní, včetně bývalé ministryně školství Kateřiny Valachové. Moderátor Tomáš Feřtek prostudoval předvolební sliby stran a kladl cílené otázky. A ejhle! Mnozí vyzývali ke shodě napříč stranami nad stavem podfinancovaného a zbyrokratizovaného školství. Někteří také připomínali, že společnost vnímá potřebu změny, nespokojení rodiče proto začali zakládat školy a že stav nelze změnit za čtyři roky.
Jelikož ve školství hodně pamatuji, naskočila mi otázka: Čí zástupci byli předsedy vlád, ministry školství , seděli ve vládách, ve Sněmovně a v Senátu Parlamentu ČR celé ty roky, dopustili tento stav, nebo ho dokonce vyvolali neuváženými změnami legislativy, protože se nezamýšleli nad dopadem svých rozhodnutí a nezajistili je finančně? Byli to zástupci většiny těchto stran. Nevadilo jim, že společnost nemá dlouhodobou vizi vzdělávání, neshodli se na koncepci a strategii a vedli jalové stranické půtky o dílčí otázky a formulace. Nedovedli některé své dobré záměry veřejnosti vysvětlit a získat pro ně učitele. Dopustili ostudný propad učitelských platů.
A teď nás zahrnují předvolebními sliby, že to všechno napraví – někdy dokonce kroky nazpět místo nasměrování vzdělávání do budoucnosti. Stokrát napsané a řečené věty, žádná svěží myšlenka. Školství bylo při každých volbách na papíře prioritou – a pak při rozdělování ministerských postů zbytkovým resortem. A nikdo z politiků necítí odpovědnost. Stav přece nelze zlepšit za čtyři roky! To nelze, ale lze ho nekoncepčními zásahy pěkně zhoršit. Dokonce i za pár měsíců. Ještě že v mnoha školách přes to všechno pracují pedagogové respektující potřeby dětí a studentů. Ale v jakých podmínkách?
Obdivuji mladou kolegyni z Hospodářských novin, že dokázala z té prázdné slámy vytvořit článek. Já jsem z kulatého stolu musela předčasně odejít. Udělalo se mi jaksi nevolno. Asi je to tím, že tolik pamatuji.
Společnost EDUin letos uspořádala nultý ročník mezinárodní ceny Global Teacher Prize. Tři učitelé ocenění v národním kole – Jana Kopecká, Andrea Tláskalová a Bohuslav Hora – budou nominováni do nejvyššího kola této soutěže.
O českých učitelích se poslední dobou píše mnohem více než dřív. Stálo by za průzkum, zda je to více v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Přitom jsou to oni, kdo na lochnesce českého školství stále ještě udržují rovnováhu a myslí na potřeby dětí a studentů. Musí se vyrovnávat s nekoncepčními, nedomyšlenými a finančně i jinak nezajištěnými legislativními změnami, se stoupajícími nároky rodičů i života společnosti, často i s nedostatečností podmínek. Že to mnozí z nich dělají s pochopením potřebných změn a s láskou k povolání i k dětem, ukázala i tato soutěž.
Je proto záslužné, že se jim dostává příležitosti, kdy mohou být oceněni národní cenou a postoupit do globálního zápolení. Bude to pro ně i pro nás ostatní zajímavá zkušenost. Doufejme, že se v příštím ročníku objeví větší počet nominací, protože dobrých učitelů je u nás mnohem více, než to na první pohled vypadá.
Tomáš Feřtek o tom píše: „Na veřejnou výzvu se sešlo přes sto nominací a 32 učitelů se do soutěže nakonec přihlásilo. Což bylo zajímavé. Velmi častý důvod, proč se někteří učitelé přihlásit nechtěli, nebylo ani tak malé sebevědomí, ale hlavně obava, co takovému „zviditelňování“ řeknou kolegové.“
To není dobrý signál. Měli bychom se naučit vzájemně ocenit a ty nejlepší navrhnout.
Více informací o finalistech i o soutěži najdete ZDE. ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.
Žijeme v Evropské unii. Dokonce se nám dostalo i výsady se ke vstupu do EU vyjádřit v referendu. Většina se vyjádřila kladně a stali jsme se členy.
S povděkem jsme přijímali řadu výhod ze členství plynoucích. Zejména volnost cestování a peníze k nám plynoucí, které mnohým obcím přinesly možnost vytvořit něco potřebného, na co by si samy nemohly troufnout.
Pak jsme na EU začali nadávat. Nelíbilo se nám, že nám přináší různá omezení a nařízení a zároveň nedokáže řešit problémy zásadní, které nás zejména poslední dobou začínají trápit. Nespokojenost podporuje řada medií, ale prapůvod je patrně někde úplně jinde. Sílící EU se pochopitelně nehodí ambicím jiných, ať už velmocem nebo jen různým finančním a obchodním společenstvím.
Je zajímavé sledovat, jak se lidé nechají snadno ovlivnit. Od nadávání až po Brexit. Jak drobné a snadno odstranitelné nedostatky jsou ochotni vyměnit za návrat ke starým pořádkům. Značnou vinu nesou ale i byrokraté, kteří za svůj skvělý plat neodvádějí stejně skvělou práci. Podobně také ti, které si jednotlivé státy jako své zástupce zvolily.
Stávalo se mi v době po rozpadu Československa, že jsem se styděl v zahraničí odpovědět na otázku, odkud že to jsem. To Česko mi nešlo zrovna lehce přes ústa. Po vstupu do EU se mi ulevilo. Jsem z EU. Jsem na to hrdý. Tak jsem argumentoval i v článku Výchova k vlastenectví.
K evropanství a k pochopení vztahu občanů k EU vedou žáky a studenty Rámcové vzdělávací programy. Jak je učitelé využijí, záleží na každém jednotlivci. Zda formálně nebo s přesvědčením.
Před několika měsíci jsem na toto téma diskutoval s jedním středoškolským učitelem. „Je to předepsáno, tak to učím, ale vůbec s tím nesouhlasím.” Nemám právo ho odsuzovat. Jistě má své důvody. Ale učit něco, s čím nesouhlasí, musí člověka určitě velmi trápit. A nemyslím, že žáci jeho postoj nevnímají. Naopak, děti faleš rychle rozpoznají. Neznamená to, že se s ním ztotožní, ale takový učitel, který hlásá něco, s čím nesouhlasí, nemůže mít jejich vážnost.
Je to téma zásadní důležitosti. Myslím, že by se jím učitelská veřejnost měla zabývat. Každý pedagog, i ten, který postoj k EU využívá jen v průřezových tématech, by se nad tímto problémem měl zamyslet.
Debaty o povinné matematice u maturit mi připadají jako groteska. Hlavně ta vytrvalá snaha aktérů současných i minulých, jak je připomněla diskuse v Otázkách Václava Moravce.
Nejvíce mne udivuje ta tvrdošíjnost se kterou se školské celebrity snaží přesvědčit občany, že bez ovládnutí matematiky nemůže být student plnohodnotným představitelem lidského druhu a už vůbec nemůže postoupit k další etapě vzdělávání.
Zmínění diskutéři během vzájemných výčitek, co která politická strana zanedbala, se nakonec shodli, že problémy jsou způsobeny nevhodně vyučovanou matematikou. Nejsou schopní učitelé, kteří by dokázali vzbudit zájem žáků. Nicméně matematika u maturit v nejbližší možné době bude a to na všech středních školách. Jak to asi dopadne?
Tedy nejprve by prý měli být vychováni v dostatečném množství kvalitní učitelé. Zájem o studium na pedagogických fakultách ale není největší. Těch studentů, kteří by oplývali nadáním pro studium matematiky a zejména pro její motivovanou výuku, bude nemnoho. Bylo řečeno, že změna ve výuce musí přicházet od začátku výuky na ZŠ. To je jistě logická myšlénka, ale jak navazuje na maturitu v nejbližší době?
Vím, že dnes se projevuje odpor ke studiu matematiky už u některých dětí na ZŠ. Dokonce až ke tvrdému odporu. Představme si, že žák se nakonec na ZŠ matematikou prokouše. Je technicky nadán a chce studovat na odborné škole. Třeba strojnictví, elektrotechniku, stavitelství nebo zemědělství. Každý odborník cítí, že potřeba ovládat všechna odvětví matematiky je rozdílná. Ale maturitu musí skládat všichni stejnou. Gymnazisti nebo zahradníci. Další protiargument je v tom, že navýšení hodin matematiky v učebních plánech bude muset ubrat hodiny třeba v odborných předmětech, které by absolventa měly po škole živit.
Má pravdu ten, kdo říká, že by bylo trochu málo, aby studenti odborných předmětů maturovali jen z jazyků. Možná ale, že by měla být diskuse i o nutnosti maturovat z cizího jazyku. Vypadá to pak, že pro život je nejdůležitější umět počítat a to nejlépe cizojazyčně.
Možná, že studenti by měli mít možnost místo matematiky si přidat k jazykům zkoušku ze dvou odborných předmětů, jako to bývalo. A bylo to špatné?
Mělo by se přihlédnout ke schopnostem a rozdílnostem mozku studentů. Má se zahubit talent žáka s výraznými uměleckými sklony trápením s matematikou? Vzpomeňme na profesora Voříška ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše.
Nechtějme za každou cenu naplňovat dogma o životní nutnosti ovládat taje matematiky. Nechci sahat do vzpomínek některých minulých i současných ministrů. Možná, že by byli nuceni přiznat, že to, co si dnes z matematiky pamatují, je jen něco málo víc než poskytuje ZŠ. Ale jistě by nám tvrdili, že studium je naučilo matematickému myšlení a logice!
Marie Ange Noa má přivřené oči, ruce na spáncích, před sebou skleněnou kouli a slibuje: „ Nechte mne, abych zdarma splnila Vaše nejtajnější sny…Dokážu to a nebude Vás to stát ani korunu!“
Honem přemýšlím, co si tak přát. Mám si vybrat tři ze třinácti nabízených možností …
1. Vyhrát do 14 dnů spoustu peněz v loterii. No jo, ale jak to udělat, když nesázím? Nebo č. 2 – Mít v životě štěstí. Díky, už se stalo. Co třeba č. 4? – Mít věrného/ou a upřímného/ou partnera/ku. To bych ráda, ale na to už je jaksi pozdě.
Ovšem bod č. 5 je ten pravý! Mít úspěšné a šťastné děti. Jo, to bych si fakt přála a doufám, že to Marie Ange Noa zařídí.
A co bod č. 9 – Potkat „ velkou“ lásku? Jako ještě jednou? Teď, na starý kolena? No, a proč ne! Kroužkuju k pětce ještě devítku. Tak honem ještě jedno. 10 – Mít dost peněz a nemuset už pracovat? Stalo se. Můj současný plat společně s důchodem přesně odpovídá částce, kterou si zasloužím. A co 11? Stát se majitelem pěkného domu nebo bytu. Díky, mám bezva barák, úplně mi stačí. 12? Vzít si osobu, kterou máte rádi? Splněno. Můj milý muži, pořád tě miluju.
Tak do třetice všeho dobrého poslední bod č. 13 – Nemít problémy s dětmi. Ježíš, to né, to by byla nuda. Tak snad ta pětka a devítka budou stačit.
Čtu dál a nestačím se divit. Šťastlivci píší, co všechno jim paní Marie splnila. Z šesti zveřejněných dopisů 4 vyhráli miliony, a to patrně ve stejném měsíci! Fakt zázrak. A paní A.P. vyhrála rovných 900 000 Kč, i když chtěla jen 150 000! Neuvěřitelné!
A aby toho nebylo málo, chce mi Marie Ange Noa ZDARMA poslat ještě dva dárky: 1. Vaši věštbu osobního štěstí a Speciální talisman pro zvýšení Vašeho štěstí ve hře.
Tak jo, jdu do toho. Teď ještě rychle vyplnit kupón – příjmení, jméno, adresu, obec a povinně také datum a místo narození. A pokud je známo i hodinu. A sakra. To nevím a máma už tu není, aby mi ji prozradila.
Nu což. Úspěch a štěstí nechám na svých dětech a jedna velká láska za život mi bohatě stačí. A hned v pondělí nakopíruju přílohu několika českých deníků svým žákům a budeme si povídat o klamavé reklamě. Díky, Marie Ange Noo, líp bych to nevymyslela!
Česká školní inspekce informovala o současném stavu inkluzivního vzdělávání ve školách. Pochválila, že počet individuálně integrovaných žáků v běžných školách roste. Něco je ale v tiskových materiálech zarážející.
„Podle šetření TALIS 2013 hodnotili čeští učitelé subjektivní vnímání vlastní zdatnosti podprůměrně v porovnání s ostatními zeměmi zapojenými do TALIS (druhá nejnižší hodnota po Japonsku), přičemž se hodnotili podprůměrně ve všech třech sledovaných oblastech (řízení třídy, výukové postupy, motivování žáků). Největší propad byl pozorován v motivování a aktivním zapojování žáků do výuky.“
Zdroj: ČŠI – Současný stav inkluzivního vzdělávání ve školách. Tisková zpráva z 22. 2. 2016. Můžete si ji přečíst ZDE.
Řízení třídy, výukové postupy, motivování a aktivní zapojování žáků… Základní profesní dovednosti učitele – subjektivní vnímání vlastní zdatnosti v nich hodnotili čeští učitelé podprůměrně. Když si to dáte do souvislosti s tématy, která víří v poslední době mediální vody, zabliká vám červená kontrolka.
Roste počet integrovaných žáků, roste počet konfliktů s žáky, rostou nároky na školy – a učitelé nevěří svým profesním dovednostem? Proč? Kde se stala chyba? Fakulty je dostatečně nepřipravily? Učitelé se nestarali o svůj další profesní rozvoj? Ředitelům to nevadilo? Školy včas nezachytily změny ve společnosti a v působení technologií, učitelé včas nezareagovali na změny psychiky a životního stylu svých žáků? Dosavadní metody přestaly účinkovat?
Tyto změny nenastaly přes noc. Je zbytečné lamentovat, že děti nejsou jako dřív, že rodiče se chovají jinak, že se na učitele valí nové a nové požadavky. Vývoj se nám nemusí líbit, ale nedá se zastavit. Doba je náročná, to bezesporu. Člověk se musí umět adaptovat, jinak nepřežije. Kdyby byly všechny ty síly, všechna ta energie vložená do kritik a protestů, využity jiným způsobem, mohly být individuální pocity mnohých učitelů dnes jiné. Mohli být na nové situace vyzbrojeni. Možností vzdělávat se a nacházet nová řešení je dnes více než kdy jindy, dostupných pro každého. Nemůžeme čekat, až to někdo zařídí za nás.
Fakt je, že k dnešnímu stavu přispělo rozbití systému dalšího vzdělávání pro učitele, systému, který by umožňoval dostupné a opravdu soustavné profesní vzdělávání. Nadprodukce nabídek vzdělávání z nesčetných projektů přinesla roztříštěnost a nesystematičnost. Znám ale řadu škol a učitelů, které a kteří se s tím dokázali vyrovnat. Máme-li jako příslušníci profese vést a usměrňovat vzdělávání druhých, musíme uřídit především sami sebe. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Učitelské listy - Copyright © 2008 · Agentura STROM
Theme by Brian Gardner · Bloggerized by Zona Cerebral and GirlyBlogger · Modified by J4W