Petr Nejedlo: Tělesná výchova ve školní výuce

Dnešní maturanti často neumí ani primitivní základy sportovních her, neumí kotoul, nezvládnou výmyk ani stoj na rukou s dopomocí. Přitom všichni absolvovali nejméně 8 let povinné školní výuky předmětu Tělesná výchova, kde se měli každým rokem v těchto činnostech zdokonalovat a rozvíjet.



Jediný závěr, který lze udělat z těchto skutečností je, že tělesná výchova neplní své funkce a na školách slouží převážně pouze k hlídání dětí a pro jejich praktický život je její přínos zanedbatelný. Celý systém nefunguje a je špatný. Učni se na středních školách věnují pohybovým aktivitám v tělesné výchově v rozsahu pouhých dvou vyučovacích hodin každých 14 dnů. Jejich účast v hodinách je asi kolem 10 uskutečněných cvičení za školní rok. Každý učitel však dobře ví, že k rozvoji pohybových dovedností jsou potřebné minimálně dvě hodiny pohybových aktivit týdně, jinak k žádnému rozvoji nedochází a z hlediska efektivity výukového procesu se jedná o plýtvání časem učitele a žáků.

Platí to obzvláště, chybí-li návaznost na získané dovednosti z předchozích stupňů „povinné" školní docházky. Naprostá většina maturantů a učňů není schopna využívat pohybové dovednosti v reálném životě proto, že žádné v období školní docházky nezískali. Jsem přesvědčen, že to není chyba učitelů tělesné výchovy. Všichni tělocvikáři studovali obor ze zájmu a uvědomují si význam předmětu a nechtějí vykonávat zbytečnou práci. Nicméně překážky, které jim systém ve školách nastavil, jim neumožňují efektivní výuku a výsledky toho se již u mládeže dostavily. Budu konkrétní a zmíním se alespoň o některých. Jako nedostatečná se jeví účast žáků zapojených do pohybových aktivit v hodinách.

Příčiny vidím v těchto oblastech:


Právní

Důsledkem zrušení školních dorostových lékařů kompetentních ke kvalifikovanému uvolnění z tělesné výchovy je naprostá anarchie v tzv. uvolňování žáků ze cvičení. Částečná uvolnění vystavená od lékařů jsou často nekvalifikovaná z hlediska možnosti využití pro tělovýchovnou praxi a mnohdy jsou nekvalifikovaná všeobecně. Zrušení dorostových lékařů přineslo i zrušení jakékoli smysluplné spolupráce s lékaři. Nesmí běhat, skákat, závodit je nejčastější tzv. částečné osvobození ze cvičení, které si můžeme od pánů doktorů na papírcích přečíst. Asi by podle nich měli žáci do školy jezdit na invalidním vozíku a v hodinách tělesné výchovy provádět pouze specializovaná rehabilitační cvičení. Kdyby nám alespoň dokázali vysvětlit, jestli neběhat delší tratě znamená také nehrát basketbal, jestli je delší trať 3 km nebo 500 m, zda neskákat znamená nehrát volejbal a basketbal atd.

Ano, rádi se proškolíme a budeme cvičit indikovaná cvičení individuálně s každým žákem nebo v malých skupinkách s několika žáky zařazených do zdravotní tělesné výchovy, budou-li k tomu vytvořeny podmínky. Všechna nedorozumění z tohoto stavu vyplývající má alibisticky vyřešit telefonát učitele lékaři. Má přece také plat odpovídající této práci a po lékaři přece nemůže nikdo žádat, aby se namáhal písemně vyplňovat nějaké formuláře a dával razítka omlouvajícím se žákům zcela zdarma. Při počtu omlouvajících a osvobozených od cvičení, s přihlédnutím k obtížím při telefonování učitelů v jejich pracovní době a pracovní době lékařů se jeví požadavek na ověřování a konzultaci diagnózy ze strany učitelů jako prakticky neuskutečnitelný a pořád navíc platí – „co je psáno, to je dáno". Stoupají počty žáků omluvených rodiči, případně žák tzv. „zapomene cvičební úbor" (kdo by se s ním do školy tahal a potřebuje se přece připravit do následující hodiny) nebo se mu „udělá nevolno". „A kdyby se mu to náhodou nelíbilo (učiteli), tak se nechám uvolnit", slýcháváme od našich žáků.

Nejsou stanoveny závazné normy pro pohybovou aktivnost žáků a její klasifikaci, případně kontrola jejího dodržování. Cvičení v hodinách tělesné výchovy se ve skutečnosti děje na bázi dobrovolnosti. A jak máme objektivně klasifikovat dobrovolnou činnost? Ve kterém jiném předmětu se klasifikuje dobrovolná činnost žáka? Na SŠ Charbulova byla sice zavedena povinná klasifikace z Tělesné výchovy u všech žáků, tedy i necvičících, ale úkoly tělesné výchovy tímto opatřením převážně plněny nejsou. Povinná klasifikace všech žáků je dalším kostlivcem znesnadňujícím práci většině učitelů tělesné výchovy. Někteří žáci aktivně cvičí v tělesné výchově třeba jen třikrát za pololetí. Žádná tzv. doplňovací zkouška vykonaná během jednoho dne rozhodně k objektivnímu hodnocení žáka nepřispěje. Je to spíše naopak.


Obsahová, materiální a formální

Značné rezervy existují v možnostech využití sportovních her a nových moderních tzv. netradičních sportů ve výuce. Na naší škole pro praktickou výuku např. citelně chybí venkovní hřiště pro míčové hry (písek, antuka, beton a asfalt je nevhodný vzhledem k možnosti poškození pohybového aparátu) a děvčata fotbal moc nehrají. Při softbalu jde – vzhledem k počtu odtrénovaných hodin, spíše o život žáků a učitele, než o hru. Jen pro minimální počet žáků jsou oblíbenými činnostmi atletika a gymnastika a jejich využití pro volný čas žáků je rovněž minimální, přesto je osnovy donedávna upřednostňovaly.

Místo nudných hodin na školním hřišti a v tělocvičně by bylo asi lepší jít plavat do bazénu nebo se projet prostě na kole. Pohybovou aktivnost žáků ovlivňuje také atmosféra školy, zejména vztah pedagogů k tělovýchovným činnostem. Žáci vidí na příkladu učitele, rodiče nebo jiné autority, že pohybová aktivita je nebo není běžnou součástí a nutností zdravého způsobu života. Ve škole by se žáci v předmětu tělesná výchova měli především naučit být pohybově aktivní ve volném čase.

Nezastupitelný význam mají sportovně-rekreační, turistické kurzy, lyžařské kurzy aj. pohybové aktivity umožňující zapojení maximálního počtu žáků do jejich provádění (uskutečnění je velmi obtížné na bázi dobrovolnosti, ale ne zcela nemožné). Přednáškou v tělocvičně žáci, bohužel, kladný vztah k pohybu nezískají. Je třeba zapojit do organizování a účasti na sportovně-turisticko-rekreačních kurzech učitele školy, zejména třídní učitele. Jedině tímto lze učinit další výuku tělesné výchovy smysluplnou, efektivní s pozitivním dopadem na rozvoj žáků. Celkový přínos bude ovšem mnohostranný a nebude se týkat jen oblasti tělesné výchovy. Objektivnější poznání žáků třídním učitelem, zefektivnění jeho působení ve výuce, při utváření postojů žáků, zlepšení atmosféry školy, vztahů učitelů a žáků.


Organizační

Zapojení žáků do pohybových aktivit negativně ovlivňuje vysoký počet necvičících žáků. Tito neúměrně zaměstnávají učitele (vykonáváním dozoru nad nimi, jejich zaměstnáváním náhradní prací, odlišnou klasifikací od cvičících atd.). Výuka hodin tělesné výchovy klade na učitele zvýšené nároky s ohledem na nutnost zajistit bezpečnost cvičících i necvičících žáků. Necvičící žáci rozptylují pozornost učitele a znemožňují jeho plnou koncentraci na výuku. Učitel jen obtížně a s výše uvedenými riziky může zajišťovat přiměřenou pohybovou aktivnost žáků.


Závěr

Formu i obsah předmětu tělesná výchova je nutné zcela změnit, aby začala opět plnit své základní funkce. Není-li ve společnosti zájem rozvíjet povinnou formu tělesné výchovy, je třeba se orientovat na pohybové aktivity založené na dobrovolnosti vycházející ze zájmů mládeže (jsou často módní a proměnlivé) a prostoupit je stálejšími aktivitami, které odpovídají více potřebám dospělé populace.

Mezi dobrovolné aktivity se pokusit včlenit některé povinné prvky, podobně jako v tělesné výchově již funguje systém na vysokoškolského vzdělávání. Bez zajištění účasti dětí v pohybových aktivitách nemají žádný smysl nově vytvářené ŠVP. Připomínají stavbu Potěmkinových vesnic, bez reálného obsahu, která je, bohužel, placena ze státního rozpočtu.

Petr Nejedlo, učitel tělesné výchovy