V českých školách dnes chybí asi šest tisíc učitelů, do deseti let má tento počet stoupnout na deset tisíc. Na co by se měl zaměřit nový ministr školství, aby tuto hrozbu odvrátil?
Zdroj: Seznam.Zprávy.cz
7. 11. 2025
„Naše
školy jsou pro nás prioritou,“ stojí v programovém prohlášení vlády.
Podobné věty periodicky slýcháme při nástupu de facto každého kabinetu
posledních desetiletí.
Stejně tak
se vracejí a opakují problémy a témata, která je v českém
školství třeba řešit. Jedním z nich je nedostatek pedagogů ve školách
a stárnutí populace českých učitelů a učitelek. Louskání tohoto
oříšku čeká i nového ministra školství, ať jím bude kdokoliv.
Podle
aktuálních dat v současnosti chybí v českých školách přibližně
šest tisíc učitelů, nejvíce se jich nedostává v přírodovědných
oborech, informatice, cizích jazycích a v odborných a řemeslných
předmětech pro střední odborné školy. Varovné je, že z učitelské profese
odchází do pěti let 53 procent mladých učitelů, kteří začali učit.
Průměrný věk českého učitele je dnes přes 47 let. Do roku 2035 by
zároveň podle analýzy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy mohlo
chybět ve školách až 10 tisíc učitelů.
Přílivu
nových pedagogů brání nedostatečné finanční ohodnocení, neexistence kariérního
řádu a také vysoká administrativní zátěž učitelů. Ti pak věnují velkou
část svého pracovního času nepedagogické práci na úkor kvalitní pedagogické
přípravy.
Platy
nejsou zásadní
V
diskuzích o nedostatku pedagogů v českých školách se často mluví
o penězích, o tom, že je třeba navyšovat platy, aby byla tato profese
atraktivní pro čerstvé absolventy pedagogických škol i další vysokoškolsky
vzdělané lidi. Jde jistě o důležitý aspekt, přesto není zcela zásadní.
Motivaci vstoupit do školního prostředí a stát se učiteli má podle organizace
Začni učit! v Česku více než 100 tisíc lidí. Při svém
rozhodování ale naráží na řadu komplikací a překážek.
Jsou mezi
nimi nutnost mít pro profesi pedagoga minimálně magisterské vzdělání, vysoká
cena kurzů doplňujícího pedagogického studia nebo to, že si pedagogické minimum
musí dodělávat úplně všichni zájemci o vstup do pedagogické profese,
včetně třeba rodilých mluvčích pro výuku cizího jazyka.
Dalším
problémem je nedostatečná podpora začínajících pedagogů. Těm i přes
nedávné legislativní změny na řadě škol často chybí mentor nebo provázející
učitel, který by je systematicky vedl. Na mnoha školách je nováček mnohdy
„vhozen do vody“ a plavat se učí až tam. Noví učitelé tak nezřídka odchází
ze škol v prvních letech po svém nástupu – vyčerpaní a s pocitem
selhání.
Inovace?
Naučte se hlavně na zkoušky
Mnoho
začínajících učitelů také popisuje, že nemá dost prostoru pro vlastní
rozhodování – výuku svazují osnovy, plošné testování, tlak na výkon. Je
zde bohužel stále dost ředitelů škol, kteří po učitelích chtějí mnohem více
dodržování zaběhnutých zvyklostí a to, aby žáci především uspěli při
přijímacích zkouškách, než aby je podpořili v častější práci
s moderními a inovativními přístupy, jakými jsou například projektová
výuka nebo systematický rozvoj kompetencí žáků.
Ruku
v ruce s rostoucími nároky, které na učitele kladou stále
rozmanitější kolektivy nebo soustavný tlak ze strany rodičů, to vede
k tomu, že i zprvu nadšení a motivovaní učitelé odcházejí
do otevřenějších prostředí v neziskových organizacích nebo soukromých
školách. Svou roli jistě hraje i stále nedostatečně vysoký společenský
status učitelského povolání.
Pro
Ministerstvo školství i český vzdělávací systém by tak mohl být
v lecčems inspirativní přístup, který k nabírání nových pedagogů mají
mnohé soukromé školy.
Ty
nezřídka na pozice učitelů přijímají lidi z různých profesí a s
různými životními zkušenostmi, kteří si potřebné pedagogické vzdělání doplňují
většinou až během toho, kdy začnou učit. Mnoho učitelů začíná třeba jako
asistent pedagoga nebo pracuje v tandemu a provázen zkušenějším kolegou.
Nečeká se, až někdo bude mít všechna „razítka“, ale umožňuje se lidem růst
„zevnitř“ – z praxe do kvalifikace.
Neznamená
to, že by přicházející pedagogové nebyli na svou novou roli nijak připravováni.
Jejich prvním školním dnům obvykle předchází intenzivní prázdninové školení, na
něž navazují další kurzy a setkání během školního roku. Některá školení si
školy zajišťují interně, další si pedagogové vybírají sami z bohaté
nabídky, která na vzdělávacím poli v Česku je.
Co změnit
systémově?
Řadu výše
uvedených skutečností je možné zařídit už dnes na úrovni jednotlivých škol,
pokud se pro to jejich vedení rozhodne. Je zde ale i několik systémových
změn, které by mohly pomoci tomu, aby se v Česku zvýšil počet
inspirativních a zkušených lidí, již by přicházeli do školství.
Především
je třeba změnit politickou kontinuitu a předvídatelnost. Pro ředitele
i učitele je velmi těžké orientovat se v prostředí, kde chce každý
ministr prosadit svou vlastní politickou vizi a jeho snahy přitom míří
především na čtyřleté období, ohraničující jeho mandát. V oblasti
vzdělávání bohužel nepanuje dlouhodobá shoda mezi největšími politickými
stranami a resort Ministerstva školství je navíc ve srovnání
s většinou západních zemí v Česku dlouhodobě stále podfinancovaný.
Ministerstvo různými způsoby podporuje regionální školství, ale podpora je to
často krátkodobá a ministerstvo nemá žádné evaulační mechanismy, jak
zjistit, zda funguje.
Otevřeme
školy učitelům
Pokud
chceme, aby se do českého školství vracela energie, nadšení a tvořivost,
nestačí jen lákat nové lidi vyššími platy. Potřebujeme prostředí, ve kterém
učitelé dostávají důvěru a prostor pro svůj profesní i osobní růst.
Školy by se měly stát komunitami, kde se lidé učí navzájem – nejen děti,
ale i dospělí.
Pokud se
podaří podobné principy ve větší míře přenést i do běžných škol a ty
ještě více otevřeme lidem různých profesí, nemusí být budoucnost českého
vzdělávání otázkou zoufalého nedostatku lidí, ale naopak přitažlivým prostorem
pro ty, kteří chtějí pomáhat druhým se vzdělávat.
Budoucnost
školství stojí především na lidech, kteří mají odvahu učit, na jejich
podpoře – a na systému, který jim to umožní.
0 komentářů:
Okomentovat