Ondřej Charvát: Jak vychovat odolné a zdravé dítě? Rodiče často zapomínají, že musí začít u svého životního stylu a pohybu

Sílu lidského těla zná jako málokdo v Česku. Fyzioterapeut Michal Novotný dlouhé roky objížděl největší tenisové turnaje ATP, kde se staral o hvězdy jako Rafael Nadal, Roger Federer nebo Novak Djoković. Nyní pracuje sám na sebe, rukama mu prošli třeba fotbalisté Sparty Praha, Interu Milán, tým Red Bullu z extrémních sportů, hollywoodští herci při přípravě na natáčení nebo nové naděje českého tenisu v čele se Sárou Bejlek. Kromě toho se vrhnul i na psaní odborných knih.

Zdroj: Hospodářské noviny, 19. 10. 2026

 

 

Na konci října mu v nakladatelství Albatros vychází nová, která nese název Vychovej hrdinu s podtitulem Jak vychovat silné, zdravé a odolné dítě. „Kniha není primárně o výchově dětí. Je především o tom, co bychom my jako rodiče měli dělat, aby nás děti kopírovaly. Málo si to uvědomujeme, ale děti hledají vzory. Proto rodiče musí začít u sebe, svého životního stylu a pohybu, aby dětem byli dobrými vzory. Pak teprve bude dítě silné, zdravé a odolné,“ popisuje v rozhovoru s HN Novotný, sám otec pěti dětí. Kniha vychází jak z jeho profesních a rodičovských zkušeností, tak z cyklu přednášek „Dvanáct tajemství, jak se stát hrdinou“ na základních školách pro prvňáky a druháky.

 

Jaká ze tří rolí, tedy fyzioterapeuta, lektora a rodiče ve vás nyní dominuje?

 

Ve výchově nyní určitě ta profesionální. Doma už mám ze svých pěti dětí jen dvě, základy výchovy jsme už společně položili, a soustředíme se proto na pohyb a zdraví. Dříve jsem více fungoval jako otec. A dobře vím, že s pěti dětmi je výchova složitá. Každé potřebuje něco jiného. Role lektora mě ale naučila zajímavé schopnosti: vyjádřit složitou myšlenku tak, aby ji dítě dobře pochopilo.

 

Když se podíváte na dnešní děti, například na ty, kterým chodíte přednášet, čeho prvního si jako fyzioterapeut všimnete?

 

Vidím, že přibývá obézních dětí. Zadruhé vidím, že děti mají čím dál horší základní pohybové vzorce. Nemají nad pohyby kontrolu, často jsou nekoordinované a chybí jim kinestetický smysl. Jelikož do přednášek zapojuji i cvičení, lze si to snadno ověřit. Snažím se je pomocí různých her uprostřed přednášek rozhýbat a zlepšit jejich motoriku. To navíc nepomáhá jen jejich koordinaci, ale i mysli. Dalším problémem dětí je totiž jejich nízká schopnost koncentrace, u ničeho kromě telefonu dlouho nevydrží. Začnou se vrtět, koukat jinam. Učitelé na základních školách mi říkali, že děti nevydrží 45 minut poslouchat, proto moje přednáška trvající hodinu a deset minut může být problematická. Ještě když se spojí několik tříd a máte před sebou 100 dětí.

 

Vydržely vás poslouchat?

 

Ano. Některé přednášky se ještě o 10 minut protáhnou, protože děti mají dotazy. Jak to? Každých 10 minut jsem děti zvednul ze židle, chvíli jsme kroužili rameny, dělali dřepy, panáky nebo jsme sprintovali ode zdi ke zdi. Zapojili jsme během přednášky nejen mysl, ale i tělo. Jsou to spojené nádoby, díky pohybu se dětem okysličil mozek a vydržely soustředěné. Je to stejné jako u rodičů, kteří sedí v kanceláři na židli. Je dobré se po 30 minutách postavit, udělat dřep, projít se a znovu se posadit. Není dobré se snažit držet na sílu tělo v ideální pozici. To už je lepší měnit těžiště a polohu.

 

Zmínil jste kinestetický smysl. O co jde?

 

O schopnost těla vnímat vlastní pohyb a polohu jednotlivých jeho částí. A dnešní děti na tom nejsou úplně dobře, spoustu vjemů nezachytí. Měřím to například testem na váze: mají do ní rukou tlačit do doby, než se na stupnici ukáže pět kilo. Potom jim zavážu oči a řeknu, ať použijí tu samou sílu jako předtím. Tipy jsou ale úplně mimo. Stejně tak u testu na kloubové vnímání. Řeknu jim, ať prstem ukážou ve vzduchu bod. Následně jim zavážu oči a mají ho ukázat znovu. A opět jsou vedle. Pak je ještě vnitřní smysl. Díky němu vím, jak rychle dýchám nebo jaký mám tep, aniž bych se koukal na hodinky. Profi sportovci všechny tři testy zvládnou naprosto přesně. I v dětech se dají tyto smysly hravě budovat. Můžeme zapojit různé hry, může jít o banální slepou bábu, chůzi poslepu, opičí dráhu. V případě měření tepu nebo dechu si i my můžeme pomoci technologiemi, abychom měli kontrolu. Ale nikdy technologie nesmí mít kontrolu nade mnou.

 

Porovnávat svět profi sportovců a dětí je ale těžké.

 

Ano, jsou to dva odlišné světy. Určitě nemáme zavádět spartánskou výchovu a dril. Ale od sportovců se jde v lecčem inspirovat, poměrně lehce a přitom banálními věcmi. Sportovci je dělají a jsou úspěšní. Nejde o žádná obrovská tajemství a prakticky nic nestojí: mít svou rutinu, rituály, rozcvičovat se nebo si jen psát deník je naprosto běžná věc. Běžní lidé na některé banality ale zapomínají a nedělají je. A pak je nedělají ani jejich děti. Řada sportovních hvězd, které jsem poznal, si každý večer například zapisuje do deníku své myšlenky, progres nebo úspěchy. Nejen že si tím člověk srovná a uloží myšlenky, ale zároveň díky psaní procvičí jemné motorické svaly a oči. Jsou to věci, které ale mají magický dosah. Jen na ně lidstvo zapomíná.

 

Jak by měl vypadat ideální pohyb dítěte?

 

Musí být především různorodý s mnoha stimuly. Univerzální rada je, že musí zkoušet individuální i kolektivní sporty, stejně tak rychlostní, vytrvalostní i obratnostní. Musíme v něm probouzet a rozvíjet všechny pohybové schopnosti, které jsou. V dětství se svalová paměť a schopnosti budují nejlépe. Plasticita a adaptace jsou v útlém věku na nejvyšší úrovni. Děti jsou jako houba, nasávají informace a dovednosti. Musíme toho využít – nejen ve sportu a pohybu, ale i při učení jazyků nebo hry na hudební nástroje. I kdyby se dítě nemělo stát členem filharmonie, rozvine si klíčovou jemnou motoriku, kterou v dospělosti ocení.

 

Ale co když dítě nechce sportovat? Když dítě budu ke sportu jako rodič nutit, ještě více mu ho znechutím.

 

Zažil jsem to se svou dcerou Alinou, která byla vždy proti sportu a více zaměřená intelektuálně a vždy si raději četla. Hodně jsme spolu na téma sportu bojovali. Myslela si, že z ní chci mít profi sportovce. Ale tak to nebylo, chtěl jsem, aby poznala, co sport v těle dělá: okysličuje mozek, pomáhá soustředění a je to výborná prevence proti únavě i stresu. Sama postupně přilnula k běhu a nyní běhá každý den. Zjistila, že se i po krátkém běhu lépe soustředí a má pak i lepší náladu. Kdybych jí nutil kroužky, byla by to chyba. Chodila by tam s odporem. Některé děti jsou soutěživé, některé ne. Potřebují sport jen pro zdraví, dostatečný pohyb a čerstvý vzduch. Někdy pomůže i zapojení her. Často se vracím k základům, ale kdo dnes skáče panáka nebo přes gumu? Dělám to i s profi sportovci, například s tenistkou Sárou Bejlek. Je to sice hra, ale přitom ani nevíte, že budujete koordinaci, výdrž, sílu, skoky nebo kontrolu těla. Nejde jen o lásku ke sportu, ale o lásku k pohybu. Pokud ji nebudeme mít, naše tělo bude v budoucnu trpět. Univerzální rada je, že děti by měly být po škole hodinu nebo dvě venku a trávit čas pohybem. Ideálně v přírodě, ve městě třeba v parku nebo na hřištích. Právě tam se vyvíjí rychlost, síla, vytrvalost, obratnost, šplh nebo přeskoky překážek. Někomu sedne kroužek, protože potřebuje disciplínu, někomu stačí pohyb venku s kamarády.

 

V knize zmiňujete i to, že příliš brzká specializace na jeden sport není dobrým krokem. Proč?

 

Odlišné sporty a situace, které přináší, mnohem lépe vypilují smysly, reakce a kontrolu dětských těl. Do pubertálního věku je proto nejlepší co největší variace sportů. Následně, pokud je dítě šikovné v jednom sportu, vsadit na specializaci. Někdo z rodičů může říct, že pro hokejistu bude nejlepší, když bude trávit nejvíc času na ledě. To je jeden názor, ale atletika, tenis nebo pouhé házení si s míčem mu dají zase jiné schopnosti a svaly se smysly se naučí reagovat na situace, které se na ledě neztratí. Naopak. Příliš brzká specializace navíc přináší velmi časté opakování pohybových vzorců. Každý sport má své základní. Když vidíme fotbalisty, všimneme si jejich typického stylu chůze, stejně tak u hokejistů. Tenisté mají zkřivená ramena. Je to profesní deformace. Když se tyto pohybové deformace rozjedou až po pubertě, nemají takové následky, jako když k nim dochází v útlém věku, tedy v době největšího růstu. Pak vznikají dlouhodobé problémy, které si dítě přenese do dospělosti.

 

Jaké hlavní poselství by si rodiče z knížky měli odnést?

 

Nebát se nekomfortu. Nepohodlí je totiž dar.

Jak to myslíte?

 

Chci vidět své děti veselé, šťastné a zdravé, to je jasné. Jenže jakmile vytvoříme kolem dítěte komfortní zónu, budeme ji muset každým dnem navyšovat. A stane se normálem, na který si tělo zvykne. Stejně jako si zvyká na zátěž, zvykne si na komfort. Je to jako s únavou. Když nechci, abych byl unavený, musím tělo nějakou aktivitou nejdříve dostat do únavy. Regenerací ji přeperu a to, co mě unavilo včera, mě dnes neunaví.

 

Na tom se odborníci často neshodnou. Zda by rodiče měli dětem odstraňovat z cest překážky, nebo je nechat se naučit s nimi poprat samotné.

 

Rodiče často fungují jako sněžný pluh a před dětmi odhrnují všechny problémy, nebo nad nimi létají jako helikoptéra a nonstop je pozorují. Obě varianty dítěti berou zodpovědnost. Vytváříme tím čím dál křehčí děti. Ano, musíme na ně dohlížet, ale s mírou. Až dítě odejde z domu, přijde náraz a nebude mít dost zkušeností se s ním poprat. Rodiče se dnes bojí i toho, že dítě v parku spadne na prolézačce. Ale dítě se musí naučit kontrolovaně padat. Když se to nenaučí, bude tím trpět nejen fyzicky, ale později i psychicky.

 

V knize například radíte, že je dobré den zahájit rozcvičkou a ukončit protažením. Donutit k tomu sebe je těžké, natož dítě…

 

Vím, že je to těžké. Když ráno vstanu, jako poslední věc na světě chci dělat rozcvičku. Stejně tak před spaním se mi nechce cvičit pár minut jógu. Ale vím, že je to pro mé tělo dobré a v budoucnu to ocení. Je to o tom nebát se diskomfortu a zvyknout si na něj. Přestane pak být diskomfortem. Když to začnou dělat rodiče, děti je pak zkopírují. Je mi jasné, že s tím děti nezačnou jen tak. Má kniha totiž není primárně o výchově dětí. Je především o tom, co bychom my jako rodiče měli dělat, aby nás děti kopírovaly. Málo si to uvědomujeme, ale děti hledají vzory. Proto rodiče musí začít u sebe, svého životního stylu a pohybu, aby dětem byli dobrými vzory. Pak teprve jejich dítě bude silné, zdravé a odolné, protože bude dělat to, co vidí u rodičů. Občas se stává, že výchova je zatížena tím, že rodiče nejsou úplně ideálním vzorem, a pak se rozčilují, že dítě je nonstop na telefonu, když oni samotní ho nedají z ruky. Vím, že se mi z přehnaného používání telefonu horší koncentrace, oči a jsem na něm závislý.

 

Jak to přenášíte do výchovy?

 

Neexistuje podle mého univerzální návod na výchovu, každé dítě je jiné. Necítím se například na to, že bych dětem úplně sebral telefony, jako to dělají hollywoodští herci. Dříve jsem měl ale například pravidlo, že čas, který za den dítě stráví na telefonu, musí kompenzovat pohybem. Mohly si vybrat, zda si půjdou hrát do parku, cvičit do posilovny, nebo veslovat na trenažéru. Potom si více rozmyslí, jestli budou na telefonu o 10 minut déle, a čemu jim stojí za to se věnovat na telefonu. Druhé pravidlo, stále platné, je být tři hodiny před spánkem bez telefonu, televize nebo počítače. Nejen modré světlo z obrazovek zhoršuje usínání, především konzumovaný obsah se promítá do snů, podvědomí a nevědomí. Rád bych měl sny alespoň trochu pod kontrolou, když i pro vědu je stále záhadou, co přesně se během nich s mozkem děje.

 

A jak své děti vedete ohledně zdravého životního stylu?

 

Vždy jsem se o to snažil, ale nejde to tak, že se jich budu stále ptát: „Přečetl sis tu knihu, kterou jsem ti doporučil? Napsal sis dnes večer deník? Jíš místo umělých proteinových drinků pořádně?“ To, co dítěti řeknu, nemá takovou váhu jako to, co vidí na sociálních sítích nebo u někoho jiného. Sám žiji poměrně zdravě. Nemusím se k tomu nutit, jsem na to zvyklý. Jasně, dám si jednou týdně na nějaké oslavě dort. Dcera například vidí, jak si každé ráno nakrojím jablko. Druhý den ho po mně chce také, i když si ho předtím jen tak sama nikdy nevzala. Od narození vidí, jak mám svůj pevný režim. Kdybych ležel na gauči, jedl chipsy a koukal do mobilu a říkal jí, ať na něm ona sama není, nemá to efekt. Rodič musí začít sám od sebe a uvědomit si, že musí být největším příkladem, aby ho děti chtěly kopírovat. A třeba to i ony pak budou chtít jednou dál předat svým dětem.