Olga Medlíková: Jak se naučit říkat „ne“ aneb 4 tipy pro zdravé odmítání

sobota 19. srpna 2017 · 0 komentářů

A mám se to vůbec učit – co když mě pak moji milí, rodina, kamarádi a vůbec lidi okolo nebudou mít rádi?! Nebo jim budu připadat jako nafoukaná nána?! A navíc – je to „takový blbý“, oni pak lidi divně koukají!

Inu, to je pravda – oni opravdu divně koukají. Protože jste jasně řekli, co chcete a co ne a na to nejsme v našich zeměpisných šířkách příliš zvyklí. Jenže odmítnutí nějakého požadavku neznamená, že odmítám člověka!

Tak jestli vám dělá starosti, jak se s vaším „NE“ druhá strana vypořádá, řekněte rovnou, že to „NE“ patří tomu, co po vás chce, ne jemu/jí!

A jestli vás trápí, jak říkat „NE“, tady jsou 4 tipy, jak to udělat.


1. Částečné odmítnutí

To je taková diplomatická cesta. Dáváte druhé straně najevo, že chcete pomoct, ale stanovujete si pro sebe přijatelné podmínky, za kterých pomoc poskytnete.

Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Můžu ti půjčit auto, ale jen do dvanácti, pak musím odjet do Brna. Tak jestli chceš, do dvanácti je tvoje.“


2. Odmítnutí s návrhem jiného řešení

Příjemné alternativní řešení. Jste aktivní, pomáháte, spoluřešíte. Ale použijte jenom tehdy, když si můžete dovolit nabízet řešení.

Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Já auto potřebuju taky. Ale vydrž, zavolám Markovi a požádám ho, aby ti půjčil svoje, vím, že ho tu dneska má. A Marek mi vyhoví, jsme kámoši.“


3. Empatické odmítnutí


Tady říkáte jasné „NE“, ale vstřícně, citlivě, emotivně. Je to milé, ale zřetelné odmítnutí. Druhá osoba se bude pravděpodobně pídit, proč nepomůžete nebo nepůjčíte.

Hlavně nezačněte vysvětlovat a zdůvodňovat! Tím se zbytečně zamotáte. Vyplatí se neoblíbená, ale tady užitečná asertivní „obehraná deska“.

Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Mrzí mě, že ti nemůžu pomoct. Je mi líto, ale nepůjčím.“
Kolega: „Co se stalo? Já tě nějak naštval?“
Vy: „Ne, nenaštval. To se tě nijak netýká, já prostě auto nepůjčuju.“
Kolega: „Ale to by byla jenom chvilka! A víš, že dobře řídím!“
Vy: „Já vím, že jsi dobrý řidič. Promiň, ale ne.“


4. Prosté odmítnutí


To je přímé, stručné, nediplomatické „NE“, ale šetří čas. Když vážně nemáte čas nebo chuť věc nějak řešit.

Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Ne, nepůjčím.“
Kolega: „Co se stalo? Já tě nějak naštval?“
Vy: „Ne, nenaštval. Auto nepůjčuju.“
Kolega: „Ale to by byla jenom chvilka! A víš, že dobře řídím!“
Vy: „Auto nepůjčuju.“

Odmítání je dovednost. Chráníme tím svoje hranice, pečujeme o sebe, o svoje zdroje.

Na druhé straně je třeba vyvažovat – když dnes odmítnu, protože nemám čas, sílu, peníze, energii…, je dobré jindy pomoc nabídnout. Až na to budu mít.

Protože napřed musím zachránit sebe a až potom celý svět.

Více: www.olga-ebooky.cz

Téměř každé šesté dítě sdílí své intimní fotografie a videa. Nezdráhají se ani videochatů nebo osobních schůzek s cizími lidmi.

pátek 18. srpna 2017 · 0 komentářů

České děti se pohybují po internetu prakticky bez dozoru rodičů. Veřejně pak sdílí osobní údaje od telefonního čísla až po adresu bydliště. Rychle rostoucím fenoménem je mezi teenagery sexting.

– 74 % dětí považuje sexting za rizikový
– 15 % dětí má přitom s erotickými zprávami nebo sdílením intimních fotek a videí přímou zkušenost – až třetina dětí by se při zneužití takových materiálů zdráhala komukoliv svěřit
– každé druhé dítě chatuje s cizími lidmi, pětina by neodmítla osobní schůzku

Tyto výsledky přinesl nový výzkum Sexting a rizikové seznamování českých dětí v kyberprostoru realizovaný Centrem prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a společností O2 Czech Republic. Do výzkumu se zapojilo 4878 dětí z celého území ČR s průměrným věkem 14 let.

Více než polovina českých dětí (60 %) nemá svými rodiči nijak limitovaný čas strávený na počítači a internetu. Téměř stejné množství dětí má navíc počítač ve svém vlastním pokojíčku, který nesdílí ani se sourozencem. "Prevence i edukace dětí a ve zdravé míře také dohled rodičů jsou přitom nejdůležitějšími kroky, jak zabránit jejich rizikovému chování na internetu. Na 80 % dětí však nemá nějak omezen přístup na nevhodné internetové stránky, i když k tomu v dnešní době existují jednoduché nástroje," říká Tomáš Minka, odborník na internetovou bezpečnost O2.


Zaslat erotické video nebo fotku? Pro děti žádný problém


Že je rizikové chování rostoucím problémem, ukazuje i letošní ročník výzkumu tentokrát zaměřený na sexting (sdílení vlastních intimních materiálů) a rizika spojená s online seznamováním (např. s návazností na tzv. kybergrooming – manipulaci dítěte dospělou osobou s cílem přimět dítě k osobní schůzce). " Své intimní materiály po internetu s cizími lidmi sdílí až 16 procent českých dětí, dominují především fotografie nad videem. Za pět let se toto číslo zvýšilo téměř o polovinu, což samozřejmě vede i k rostoucímu počtu případů úniků nebo zneužití takových materiálů," vysvětluje dr. Kamil Kopecký, vedoucí výzkumného týmu a zároveň vedoucí Centra PRVoK PdF Univerzity Palackého v Olomouci.

Ke klidu rodičů rozhodně nepřispívá, že v případě úniku takových materiálů by jim o tom řekly jen čtyři z deseti dětí, celá třetina by se navíc nesvěřila vůbec nikomu. Zbytek by se situaci snažil řešit pomocí kamarádů.

Proč to děti dělají? Nejčastěji jde o "dárek" pro přítelkyni či přítele (39 %), flirt (36 %) či odpověď na již zaslaný intimní materiál. Ne vždy ale jde o dobrovolnou aktivitu. "Alarmující je, že 7 % dětí bylo k provozování sextingu donuceno někým jiným," varuje dr. René Szotkowski z Centra PRVoK PdF Univerzity Palackého v Olomouci. Čtyři z deseti dětí navíc zažily obnažování na video chatu.


Na osobní schůzku s cizím člověkem by vyrazil každý pátý

Kromě sdílení intimního obsahu se české děti na rozdíl od offline života vůbec nezdráhají v online prostředí komunikovat s cizími lidmi. Dnes tomu napomáhají především sociální sítě – zhruba třetina dětí (31 %) by si na Facebooku přidala nového kamaráda opačného pohlaví jen na základě přitažlivé fotografie a bez ověřování identity.

"Sociální sítě zcela odbourávají bariéry v komunikaci a děti často ztrácí zábrany. Dívka si přidá na Facebook hezkého kluka, chatuje s ním před webkamerou, sdílí intimní fotografie. A to je jen začátek. Až pětina dětí nemá problém s internetovým kamarádem nebo se zcela cizím člověkem vyrazit na osobní schůzku,"upozorňuje Kopecký.


Stále více dětí žádá o pomoc

V souvislosti s riziky na internetu se stále více dětí obrací se žádostí o pomoc na odborníky nebo neziskové organizace. "Na jedné straně stojí edukace, která dětem pomáhá rozlišit, co již není standardní chování. Stejně důležité ale je, aby se měly na koho obrátit, pokud se jim cokoliv závažného děje, ať v reálném světě nebo na internetu. Proto dlouhodobě v O2 podporujeme projekty, jako je Linka bezpečí a E-Bezpečí, které vedle vzdělávacích aktivit provozuje také online poradnu. Aktuální výzkum ukazuje, že rizikové chování dětí na internetu bohužel v čase narůstá. Věříme, že jeho alarmující výsledky pomohou tento trend zvrátit a děti i jejich rodiče si začnou možná rizika a důsledky svého chování na internetu více uvědomovat," říká Marie Mališková, CSR manažerka společnosti.

A právě statistiky Linky bezpečí ukazují, že online trable se dostávají do popředí. Zatímco v roce 2008 se na ni obrátilo s prosbou o pomoc v souvislosti s internetem jen 40 dětí, loni to bylo již téměř 600 případů, což jsou skoro dvě děti každý den. Nejčastěji řeší potíže s kyberstalkingem (24 %), kyberšikanou (20 %) nebo zneužitím osobních dat (6 %).

Detailní informace jsou k dispozici ve výzkumné zprávě umístěné na www.e-bezpeci.cz.

Většina lidí nepracuje v oboru, který vystudovali. Do velké míry je to dáno i vývojem pracovního trhu

čtvrtek 17. srpna 2017 · 0 komentářů

Majorita lidí nepracuje v oboru, který vystudovali – dokazují to průzkumy i výsledky nejnovější ankety na stránkách Profesia.cz. Je to dobře nebo špatně? Prostá interpretace statistických dat v tomto případě může vést ke zkreslujícím závěrům. Z nich se totiž nedozvíme, jak úzce je definovaný obor studia nebo zda se daný obor zcela neproměnil v průběhu doby, po kterou v něm člověk pracuje.

Více než polovina vysokoškoláků údajně pracuje v jiném oboru, než vystudovali, stejně jsou na tom tři pětiny středoškoláků. Také pro učební obory i střední odborné školy s maturitou platí, že značná část absolventů odchází hned po ukončení studia pracovat do jiného oboru a odliv z vystudovaného oboru pokračuje i v následujících letech. Několik let od ukončení studia tak působí asi 40 % absolventů středních odborných škol mimo vystudovaný obor.

„Mnoho lidí pracuje mimo obor, který vystudovali – to je dáno jednak nepřipraveností lidí na prahu dospělosti zvolit povolání na celý život, jednak tím, že pracovní trh se poměrně výrazně mění a bude se měnit i nadále,“ říká Zuzana Lincová, ředitelka pracovního portálu Profesia.cz. „Vzpomeňme si jen, kolik nových zaměstnání se objevilo s nástupem a rozvojem informačních technologií, které v současné době nějak zasahují do pracovní náplně většiny lidí. Zavádění automatizace a robotizace přinese další výraznou proměnu nabídky pracovních míst.“


Proč tolik lidí nepracuje ve „svém“ oboru?


Jde o přirozenou záležitost – ekonomika se rychle mění, lidé si hledají obory, kde mohou získat lepší nebo zajímavější práci. Je také mnohem častější, že během své pracovní kariéry změní zaměření. A samozřejmě přispívají i další důvody – například obor studia, ve kterém absolvent nenajde uplatnění nebo se jím nechce zabývat a vývoj profesí jako takových.


Jak dopadla nejnovější anketa na stránkách Profesia.cz?


Z prostého pohledu čísel odpovídá tomu, že většina lidí pracuje mimo obor, který vystudovali – svému zaměření zůstalo věrných 41 % respondentů. Dalších 12 % lidí ale uvedlo, že pracují v oboru blízkém vystudovanému. Lidé mění směřování své kariéry často proto, že nenajdou ve vystudovaném oboru uplatnění, což napsalo 21 % respondentů. Někdo školu „dotáhne“, ale pak se rozhodne, že se oboru nechce věnovat – to přiznalo 18 % odpovídajících. Mnozí si doplní kvalifikaci v průběhu pracovního života a získají tak práci, ke které dlouhodobě směřovali – tuto možnost uvedlo 8 % respondentů.


Graf – výsledky ankety „Pracujete v oboru, který jste vystudoval/a?“ na stránkách Profesia.cz


















Zajímavé je podívat se na věrnost lidí vystudovanému oboru z pohledu profesí. Obecně lze říci, že nejstálejší jsou ti, na které jsou kladeny vysoké nároky z pohledu vzdělávání – mimo obor nejméně končí lékaři (pouze 8 % z nich), kteří po dokončení školy ještě musí zvládnout odborné atestace, farmaceuti, ale i lidé ve specializovaných technických profesích nebo pedagogové, zejména ti z vyšších stupňů škol. Naopak mimo obor končívají nejčastěji absolventi filosofických oborů, nebo polovina ekonomů či strojařů.

„Volba oboru studia je bezesporu důležitá, často pro celý život. Trendem posledních let přesto bylo vyhnout se složitějším, zejména technickým oborům, a hlavně získat vysokoškolský titul. Právě v těchto oborech ale lidé v současné době hledají práci snadno, a pokud jsou odborně zdatní, obvykle získávají nadstandardní podmínky,“ říká Zuzana Lincová a dodává: „Budoucnost rozhodně mají profese, které vyžadují vysokoškolské vzdělání a kreativitu, neboť tam stroje ještě minimálně nějaký čas lidské uvažování nenahradí.“

Učení klíčem k úspěchu

středa 16. srpna 2017 · 0 komentářů

Rose Lucking ve Sněmovně Lordů představila před komisí zabývající se budoucností pracovního trhu ¬učení jako základní předpoklad k úspěchu v současné technologické revoluci. Svá východiska objasnila na blogu IOE.

Zdroj: Scio 17. 3. 2017

Její základní tezí je, že celá společnost bude prosperovat, pokud vzdělávání bude držet tempo s inovacemi a rozvojem technologií. Pokud vzdělávání zaostává, pracovníci nezvládají své povinnosti, odpadají z trhu práce a společnost se rozděluje. Např. finská ministryně školství nedávno uvedla, že chce, aby se její země stále učila a lidé měli silné a přenositelné dovednosti a mohli se do vzdělávání vrátit, kdykoli to potřebují.

Británie potřebuje pracovní sílu, která se bude umět přizpůsobit rychle se měnícímu světu. Lidé samozřejmě musí mít určité znalosti, rozumět svému jazyku, matematice, zeměpisu apod., zároveň ale musí disponovat tzv. dovednostmi dvacátého prvního století. Jako nejdůležitější vidí Lucking sebedůvěru, podloženou a oprávněnou důvěru ve schopnost uspět ve specifických situacích a plnit úkoly samostatně i v týmu.

Sebedůvěra ovlivňuje nastavení našich cílů a způsob, jakým řešíme problémy a výzvy individuálně i v týmu. Je to dovednost, která se dá naučit, vyžaduje ale velkou míru sebepoznání. Jedinec musí velmi dobře vědět, co zná a co nezná, v čem je dobrý a v čem ne, v čem potřebuje pomoc a jak ji může získat.

Pokud přijmeme sebedůvěru jako klíč k úspěchu, měla by se začít pěstovat na školách, čemuž musí být přizpůsobené osnovy. Slavná Bloomova studie už před časem prokázala, že pokud se učí student v poměru jeden na jednoho, dosahuje lepších výsledků než v celé třídě. Slabé výsledky tak nejsou selháním studenta, ale přístupu, a je úkolem školství najít způsob, jak vyučovat každého studenta podle jeho potřeb.

K uzpůsobení výuky na míru má pomoci právě umělá inteligence, která novou industriální revoluci začala. Technologie mohou o studentech získávat potřebná data a měřit, jak se zlepšují inteligenčně, emočně i metakognitivně jejich vědomosti, tedy jak se rozvíjí jejich dovednost rozumět svým myšlenkovým procesům a regulovat je.

Žáci se zároveň potřebují učit s technologiemi, což nutně neznamená naučit všechny programovat. Důležité bude umět užívat technologie pro práci, volný čas i pro život jako takový – potřeba je např. vědět, jak je ve virtuálním prostoru nakládáno s daty.

Pokud chceme ve školství držet krok s technologickou revolucí, nesmíme podle Lucking:
1) zanedbat důležitost sebedůvěry tím, že budeme měřit jen oborové znalosti,
2) kvůli strachu z online bezpečnosti neprozkoumat možnosti, které nám technologie dává,
3) a nenaučit nadcházející generaci dostatečně technologie ovládat, aby mohla v budoucnu kvalifikovaně rozhodovat o tom, co by technologie pro společnost mohly a nemohly, měly a neměly a co budou a nebudou dělat.


Původní zdroj.

Kristýna Dlasková: V továrnách zůstanou jen dělníci schopní se učit novým věcem

úterý 15. srpna 2017 · 0 komentářů

Šéfka poradenské společnosti ManpowerGroup Jaroslava Rezlerová říká, že s roboty přijdou nové pracovní pozice, které ještě dnes neumíme pojmenovat. Manuální práci zcela převezmou stroje. Budou ale vyžadovat lidskou správu, podporu a údržbu.

Podle Jaroslavy Rezlerové, šéfky české pobočky personální agentury ManpowerGroup, ve výrobních fabrikách zůstanou jen pracovníci schopní se učit novým věcem. Učenlivost bude v budoucnu klíčový předpoklad úspěchu napříč profesemi. V Česku podle Rezlerové nikdo neřeší, co se stane s manuálními pracovníky, kteří přijdou o práci.

Nástup nových technologií nejvíce ohrožuje pracovníky, kteří na změny spojené s robotizací, automatizací či digitalizací nejsou připraveni, říká šéfka poradenské agentury ManpowerGroup Jaroslava Rezlerová. Jedná se především o málo kvalifikované nebo pomalu se učící zaměstnance a ženy. Ty jsou více zastoupené v administrativě, financích či prodeji.

V těchto oblastech se nové technologie budou prosazovat stále více. Pokud bude trend modernizace postupovat i nadále, ženy mohou postupně ztratit až tři miliony pracovních míst. Pro zaměstnance v průmyslové výrobě bude podle Rezlerové výzvou se v obtížné situaci zorientovat a vyhodnotit, jakou novou práci by měli zastávat.

HN: Jak se mění nároky podniků na dělníky?

To je dobrá otázka. Z dělníků jsou dnes kvalifikovaní operátoři výroby. Jsou to lidé, kteří musí umět používat hlavu, musí být schopní naučit se jasně stanovené operace a postupy. Ty nejsou úplně jednoduché. Když dělník montuje automobilové součástky, vyžaduje se od něj přesnost skoro jako od stroje. Uchazeči o tyto pozice musí procházet poměrně obtížným výběrovým řízením, společnosti se zaměřují na jejich zručnost a další schopnosti. Podniky testují, zda uchazeči umí koordinovat své myšlení a pohyby. Po nástupu do továrny následuje dlouhodobý trénink, někde může trvat týden, často je to i delší doba. Zapracovat člověka do výroby je poměrně složité a vyžaduje to přípravu v tréninkovém centru.

HN: Byly v minulosti požadavky firem na dělnické pozice mírnější?

Před deseti lety byly přístup a požadavky firem jiné. Dělníkovi před deseti lety stačila chuť pracovat a vydělat si nějaké peníze. Firma ho naučila vyrábět, a to stačilo. Jediné změny se odehrávaly v přeskupení směn nebo nabrání více dělníků, aby výroba zrychlila. V současnosti má dělník jasně stanovený proces, za který je odpovědný, naučí ho, jak nejlépe pracovat, a když se osvědčí, může se ve firmě posunout na sofistikovanější úkol. V současné výrobě panuje jasné rozlišení úkolů a přemýšlí se o tom, jak pracovníky na pozicích prostřídat, aby se dlouho nevěnovali jen jednomu úkonu. To platí napříč průmyslovými odvětvími.

HN: Co zažívají lidé, kteří musí firmu kvůli novým technologiím opustit?

Když se během krátké doby zautomatizuje výroba v podniku, mají lidé s nepříliš specializovanými kvalifikacemi problém. Je to pro ně obtížná situace, nebyli zvyklí ani vedení k tomu, aby dělali změny. Podobou situaci zažívali pracovníci v dolech a slévárnách, když se začaly zavírat. Lidé se obtížně přizpůsobovali a trvalo jim, než začali pracovat v jiných oborech. To je něco podobného. Až dosáhneme nějakého vrcholu v automatizaci, digitalizaci a robotizaci, určitě se tu objeví skupina lidí z výrobního sektoru, která bude najednou zmatená. Jejich místa zaniknou a oni si nebudou vědět rady, kde by se měli dopátrat nového uplatnění.

HN: Budou moci někteří z nich v továrnách zůstat?

Ve firmách budou moci zůstat jen ti, kteří budou pro podniky perspektivní. Takoví lidé musí být schopní se naučit jiným věcem. Nikdo po nich nebude chtít, aby byli IT vývojáři, ale budou muset umět pracovat s technologiemi. Nějaká část z nich bude mít chvíli problém, ale myslím si, že to bude jen krátkodobé.

HN: Kde by dělníci z výrobních firem mohli najít uplatnění, až jejich pozice zaniknou?
Otázkou jsou spíš jejich schopnosti zorientovat se v nové situaci a zhodnotit, co jiného by mohli dělat. Bojím se, že největší problém českého pracovního trhu je to, že dnes ještě nikdo nepřemýšlí o tomto dopadu průmyslové revoluce. Nikdo tu nezačíná uvažovat o programech, které by za několik let pomohly lidem v obtížné situaci.

HN: Vzniknou vlivem technologií nové pracovní pozice?

Ano, manuální rutinní práce bude ustupovat, objeví se ale práce v jiných oborech. Stroje budou vyžadovat správu, podporu a údržbu. To bude pořád role lidí v průmyslu. Další pozice vzniknou ve službách. Většina administrativní práce, která se dříve dělala ručním "datlováním" do počítačů, se dnes odehrává v softwaru a lidé figurují jen na vstupu a na výstupu. Jedná se o účetní operace nebo zákaznickou podporu. Vše se centralizuje a digitalizuje, aby lidé dělali už jen lepší, sofistikovanější práci, kde mohou uplatnit svoji kreativitu a schopnosti. Firmy potřebují mnohem méně úzce specializovaných mzdových účetních, naopak potřebují mít lidi v administrátorských centrech, kde se do softwaru zadávají data. Na konci stačí jen nějaký velmi kvalifikovaný pracovník, který výsledky už jen zkontroluje. Vše se bude systematizovat, firmy budou mnohem míň potřebovat lidskou sílu.

HN: Budou roboti spolupracovat s lidmi?

To je právě výzva do budoucnosti, lidé nebudou nahrazeni roboty, budou je v práci doplňovat. Roboti budou vytvářet nové pozice, které ale dnes ještě neznáme.

HN: Jací lidé budou pro tyto profese potřeba?

Kromě toho, že nové pozice zatím neumíme pojmenovat, neumíme ani určit, jaké dovednosti budou pro uplatnitelnost na pracovním trhu klíčové. Přitom nemluvíme o vzdálené budoucnosti, tyto zatím nepojmenované profese vzniknou do roku 2020. Je jisté, že nové pozice společnostem přinesou potřebu učenlivých a přizpůsobivých lidí.

HN: Jakou roli v tom bude hrát vzdělávání?

Systém českého školství neodpovídá rychlosti změn na pracovním trhu. Ve školách se děti na pracovní život nepřipravují. Absolventi se důležité "měkké" dovednosti, jako je třeba kritické myšlení, musí doučit sami. Dnes už firmy nedělají příliš rozdíl mezi maturitou a vysokoškolským diplomem. Důležité je, zda lidé firmě něco přinesou. Potřebné dovednosti se budou neustále měnit, podniky si své pracovníky budou školit tak, jak zrovna potřebují. Ohled budou brát taky na to, v čem by jednotliví zaměstnanci mohli být dobří.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

pondělí 14. srpna 2017 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: září

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na září si můžete stáhnout ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Keiiči Tahara: Fotosyntéza 1978‒1980 s Minem Tanakou

Veletržní palác, do 27. srpna

»Cyklus velkoformátových černobílých fotografií zkoumá vztah fyzikálního světla a lidského těla je výsledkem fotografických sezení legendárního japonského herce a tanečníka Mina Tanaky s Keiičim Taharou probíhajících v letech 1978 až 1980.

„Jak světlo ovlivňuje percepci? A co emoce? V té době jsem byl těmito otázkami posedlý,“ vzpomíná fotograf. „S Minem jsme se sblížili zásluhou myšlenek spojených s hnutím Body Weather, které se zabývá stěžejním okamžikem, kdy se meditace na téma fyzikálního světla potkávají s uměleckou formou v podobě lidského těla. Tento projekt se rozvinul do tří fascinujících let, v jejichž průběhu se stíraly hranice mezi objektem a subjektem v umění.“

Při portrétování Mina Tanaky ve Fotosyntéze Keiiči Tahara experimentoval s rozmanitými druhy světla, prostředí a ročních dob. Fotilo se ve městě i v přírodě, od Paříže, Říma a New Yorku přes Island a Bordeaux po Tokio, Kudžú-Kurihamu a Akikawa-Keikoku. Fotograf zamýšlel pozorovat, jak se tanečníkovo tělo přizpůsobuje vnějším podnětům či, jinak řečeno, jak lidské tělo s obnaženou kůží a nervovými zakončeními vstupuje do světla.«

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Otisky vědění. Řeč keramiky

Veletržní palác, do 27. srpna

»Národní galerie v Praze představuje výstavu připravenou společně s umělci Aj Wej-wejem a Edmundem de Waalem, která se zaměřuje na materiál dlouho považovaný pouze za jedno z odvětví uměleckořemeslné tvorby. Dělo se tak neprávem, neboť i keramika pracuje s poznáním shromažďovaným po tisíce let a úzce provázaným s dějinami umění, jež tvůrci v průběhu věků znovu a znovu zasazují do nových souvislostí.

Keramiku najdeme mezi nejstaršími uměleckými díly. V moderní době byla Evropa posedlá touhou po čínském porcelánu a jeho cena rostla do závratných výšin. Nádoby pro každodenní použití i umělecká díla z keramiky od nepaměti putovaly světem a spojovaly civilizace, které toho o sobě jinak mnoho nevěděly. Přestože byla na různých místech světa dlouho považována za vysoké umění, v moderní éře ji čekaly těžké časy a dočkala se odsunutí na druhořadé místo mezi umělecká řemesla.

V dnešní době, kdy narůstá zájem o současné asijské umění a umělecké tvorbě, se otevírají nové obzory, se s keramikou setkáváme čím dál častěji. Výstava Otisky poznání zaměřuje pozornost na proměny tohoto technologicky náročného materiálu, který představuje výzvu pro naši představivost od nejstarších dob po moderní období.

Na přípravě výstavy se kurátorsky a umělecky podíleli dva význační současní umělci, kteří věnují keramice ve své tvorbě velkou pozornost – Aj Wej-wej a Edmund de Waal. S kurátorem Peterem Pakeschem vedli dialog o funkci a podobách keramiky v různýchobdobích a kulturách. Součástí výstavy jsou jejich vlastní práce stejně jako významná historická díla, z nichž ve své tvorbě vycházejí a odkazují k nim.

Vedle Aj Wej-weje a Edmunda de Waala tak výstava představí umělce, jako jsou Lynda Benglis, Alison Britton, Hans Coper, Lucio Fontana, Asger Jorn, Kazimir Malevič, Fausto Melotti, Joan Miró, Isamu Noguči, Pablo Picasso, Lucie Rie, Marit Tingleff, Peter Voulkos a další.«

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Gerhard Richter

Palác Kinských, do 3. září

Výstava Gerharda Richtera s pohledem na průřez umělcovým dílem, je jeho první retrospektivní výstavou ve střední Evropě. Skládá z výběru děl z posledních šedesáti let umělcovy činnosti.

Více než padesát vybraných prací provede diváka Richterovým dílem, které se pohybuje v několika žánrech: od realismu k naturalismu, pop artu, konceptuálnímu umění až po abstrakci. Výstava chce upozornit na Richterovy styly malby, v jejímž centu stojí předmět „historie“ – nejen historie Německa, ale i historie umělcovy rodiny a historie umění samotného. Téma historie propojuje známé, často osobní fotorealistické obrazy až po díla, která se soustředí na historii umění se zájmem vyjádřit to, co slova nedokážou.

Výstava je pojata chronologicky, v každé části s důrazem na „nově“ vstupující téma, kterým se umělec zabýval. Gerhard Richter absorbuje mnohé směry, myšlenky i soudobé události, a vždy demonstruje touhu posunout umění a jeho schopnost se dotknout diváka. Richter neustále experimentuje a hledá nový slovník stylistického vyjadřování.

Poslední část výstavy seznámí diváka také s novými pracemi – realistickými obrazy, zátišími, objekty, abstrakcí i podněty, které umělce zajímají nyní.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


František Skála: Jízdárna

Valdštejnská jízdárna, do 3. září

Výstava představí převážně práce vzniklé od roku 2004 do současnosti. V autorské architektonické a výstavní koncepci, vycházející z prostoru Valdštejnské jízdárny, chce umělec připravit divákovi komplexní zážitek. Instalace bude pracovat s výstavním prostorem jako celkem, jeho světelnou atmosféru, a bude obsahovat jak rozličné výstavní pavilony, tak solitérní monumentální díla, světelné instalace i práce vytvořené přímo pro prostor Jízdárny.

Výstavu bude možné chápat jako přehlídku několika autorových tematických expozic, kdy jedna zdánlivě zpochybňuje předešlou, stejně jako zaběhnutý obraz o autorově práci. Celek však vyjeví skrytý řád, názor na svět, předmět uměleckého zájmu a zkoumání, které chce autor prostřednictvím své tvorby co nejpřesněji artikulovat.

Základním prezentačním i instalačním principem výstavy bude uskupení uměleckého materiálu do několika autorsky pojatých pavilonů – „muzeí v muzeu“. Autor využije jazyka vystavování jako takového, rozehraje různé druhy a roviny dialogu mezi divákem a uměleckým dílem.

Jednotícím aspektem výstavy bude světlo, které autor zkoumá a užívá ve všech jeho kvalitativních podobách. V praktické rovině umožňuje pozorovat exponáty, ale je i nástrojem jejich pochopení, umožňuje prosvícení materiálu a přeneseně osvícení diváka. Většina prostoru bude nasvícena umělým světlem, někdy imitujícím proměnlivý sluneční svit. V některých případech divák vstoupí do prostoru osvětleného přirozeným slunečním světlem nezatemněných oken Jízdárny s výhledem do Valdštejnské zahrady.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE a ZDE.


Magdalena Jetelová: Dotek doby

Veletržní palác, do 3. září

»Instalace Magdaleny Jetelové, připravená speciálně pro Národní galerii v Praze, promění Malou dvoranu Veletržního paláce v rozšířené pole, které návštěvníkovi galerie umožní bezprostřední setkání s autorčiným způsobem myšlení a práce. Prostor galerie se stává místem umění, limity klasických kategorií sochy, instalace či fotografie zanikají.

Prezentovaná instalace intervenuje a vede dialog s architekturou Veletržního paláce, jakoby připomínala zničenou krajinu, která je reflektovaná a vzbuzuje pocit nestability. Jejím cílem je připomenout návštěvníkovi právě nestabilitu a křehkost globální socio-politické situace.

Kdo je vůdčí osobností tohoto světa? Kdo má v rukou moc? Jak reagovat, když krajina, na kterou se pouze pasivně díváme, už nadále nevypadá idylicky? Krajina je nositelem historie, která je skrytě vepsána do jejího povrchu. Člověk kráčející krajinou se zároveň prochází kolektivní pamětí. Celá instalace zpochybňuje prostorové omezení a přítomnost lidí, stejně jako nastoluje nedefinovatelnost zřejmého, rozšiřuje horizonty a ztěžuje koordinaci při dezorientovanosti.

Magdalena Jetelová začala v raných 80. letech vytvářet monumentální instalace a sochy, které se zaměřují na otázku moci, politického vykořisťování a povinnosti nezapomínat. V roce 1981 vystavovala spolu s dalšími umělci v politicky utlačovaném prostředí svá díla na významné akci Malostranské dvorky. Její práce byly od poloviny 80. let prezentované v mnoha zahraničních institucích a na uměleckých přehlídkách včetně Tate, Bienále v Sydney, documenta 8 a na samostatných výstavách v londýnských Riverside Studios či newyorské MoMA.«

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Vojtěch Hynais: Skici, studie, návrhy

grafický kabinet Veletržního paláce, do 3. září

Jméno Vojtěcha Hynaise (1854–1925) proslulo zejména díky malířově účasti na výzdobě Národního divadla. Zatímco v Praze strávil umělec závěrečnou část svého života, uměleckým domovem mu byla nejprve jeho rodná Vídeň a později Paříž.

Sbírka grafiky a kresby Národní galerie v Praze uchovává obsáhlý fond Hynaisovy kresebné pozůstalosti. Tyto kresby, z nichž větší část dosud nebyla vystavena, korespondují s širokým záběrem Hynaisova díla. Zároveň představují kreslířskou práci v jejích hlavních funkcích a projevech (skica – studie – návrh).

Jejich výběr v grafickém kabinetu přiblíží Hynaisovo putování po Evropě a jeho umělecké úspěchy od raných prací ze 70. let 19. století až po pozdní tvorbu v pokročilém 20. století. Připomene autora nejen jako malíře a kreslíře, ale také jako tvůrce dekorativních návrhů pro architekturu, umělecké řemeslo a tiskoviny, jejichž společným jmenovatelem je výtvarná virtuozita.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ignác František Platzer: Kresby

grafický kabinet Schwarzenberského paláce, do 10. září

Národní galerie v Praze vlastní ojedinělý soubor zhruba 300 kreseb spojených s činností pražské sochařské dílny Platzerů, jejímž zakladatelem byl Ignác František Platzer. Výběr z kreslířského díla tohoto významného sochaře pozdního baroka bude představen u příležitosti 300. výroční jeho narození.

Platzer se umělecky školil na vídeňské akademii; od 40. let 18. století působil v Praze, kde se stal čelním reprezentantem sochařství pozdního baroka a klasicismu. Z jeho produktivní dílny vzešla sochařská výzdoba řady paláců, kostelů a zámků – Platzerovy sochy zdobí např. pražský Hrad nebo sídlo Národní galerie, palác Kinských.

Jeho skici a návrhy jsou ceněny pro mimořádný dokumentární význam, jsou to však také esteticky působivé a kvalitní kresby.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Asie v letních barvách

palác Kinských, do 10. září

Obměna děl ve stálé expozici Sbírky umění Asie a Afriky se tentokrát odehrává v rámci letních motivů, letní atmosféra se odráží v rostlinných námětech, jako jsou například Lusky s motýlem Óideho Tókóa (1841–1905), ale také ve figurálních a společenských námětech, jako je například herec Jamašita Kinsaku v roli prodavače vějířů portrétovaný Toriim Kijomasuem (1706–1763). Žánrovou kombinaci tvoří také spojení dekorativního paravánu s moderním kaligrafickým svitkem opěvujícím květy hortensie.

V letní rotaci sálu čínské malby je možné zhlédnout jedno z nejvýznamnějších děl starého čínského malířství ve sbírce Národní galerie v Praze - podélný svitek Ostrov Pao-šan připisovaný mingskému mistru Wen Čeng-mingovi. Dílo je provedeno v archaizující zelenomodré barevnosti, čímž dobře evokuje bujnost letní krajiny a její smyslovou působivost.

Vystavena jsou i tři díla moderního čínského malířství, mezi nimiž zaujmou Ryby od Čchi Paj-š’e, mistrně namalované úspornou tušovou technikou. Gaurí ráginí, romantické téma indického malířství představuje ženu čekající na milého pod rozkvetlým stromem; malba z druhé poloviny 18. století vznikla v okruhu lokálních mughalských škol pravděpodobně v severoindickém Avadhu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Očím skryté. Podkresba na deskových obrazech 14.–16. století ze sbírek Národní galerie v Praze

Klášter sv. Anežky České, do 17. září

Výstava je v pořadí první ze dvou výstav, připravených v rámci jedné dramaturgické řady s podtitulem Umění a přírodní vědy do prostor expozice v Klášteře sv. Anežky České. Na sklonku roku na ní naváže výstava Očím na odiv. Výzdobné techniky v malířství a sochařství 14.–16. století.

Obě výstavy jsou svou koncepcí netradiční, neboť nabídnou atraktivní formou přímo v prostorách sbírkové expozice výsledky komplexního průzkumu jednotlivých špičkových děl v přímé konfrontaci s originály.

Návštěvníci tak budou moci nově nahlédnout na známá díla, všímat si skrytých detailů a seznámit se s dílenskými postupy středověkých malířů a sochařů. V případě výstavy podkreseb se návštěvníkům nabízí jedinečná možnost spatřit skrytý přípravný rozvrh kompozice i technologií vzniku vybraných děl.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Aj Wej-Wej: Zákon cesty

Veletržní palác, do 7. ledna

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Příběh Charty 77

Salmovský palác, do 13. ledna 2019

Výstava Příběh Charty je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv.

Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři.

V rámci výstavy budou představeny také fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dobovou atmosféru a dění v tzv. neoficiální kultuře.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


Umění 19. století od klasicismu k romantismu

Salmovský palác

Expozice umění 19. století v Salmovském paláci představuje nejvýznamnější díla malířství a sochařství období od klasicismu k romantismu. Vybraná kolekce, doplněná o reprezentativní zápůjčky z významných institucí a soukromých sbírek, je koncipovaná v chronologické linii do stylových, tematických a autorských celků.

Více informacíZDE.


Umění 19., 20. a 21. století

Veletržní palác

Veletržní palác představuje unikátní soubor českého i zahraničního moderního a současného umění. Plocha o velikosti 13 500 m2 představuje více jak dva tisíce uměleckých děl. Sbírka francouzského a evropského umění, obsahující jedinečná díla nejzvučnějších jmen jako Pablo Picasso, Georges Braque, Auguste Renoir, Vincent van Gogh, Gustav Klimt a mnohých dalších, je sama o sobě pojmem. Postupné budování této kolekce mělo zásadní podíl na formování české novodobé kultury a výtvarného myšlení.

Rozsáhlá expozice českého umění 20. a 21. století je koncipována s důrazem na tvorbu klíčových uměleckých osobností a na konfrontaci jednotlivých směrů a vývojových tendencí. České umění je osvětleno v těch kvalitách, které zakládají jeho světovost a současně ukazují specifika výtvarné kultury vzniklé v srdci Evropy.

Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, designu a scénografie. Nechybí ani fotografie, kresby a grafiky, soustředěné v grafických kabinetech.

Více informací ZDE.


Umění Asie

palác Kinských

Sbírka umění Asie a Afriky spravuje více než 13 tisíc předmětů původem z Japonska, Číny, Koreje, Tibetu, jižní a jihovýchodní Asie, islámské kulturní oblasti a Afriky. Svým rozsahem a významem patří tato sbírka k předním svého druhu v Evropě.

Od svého založení v roce 1951 byla systematicky rozšiřována jednak cílenými nákupy, převody z jiných veřejných institucí, stejně tak se dále průběžně rozrůstá o odkazy a dary soukromých sběratelů. Zásadní význam sbírky proto spočívá také v tom, že téměř přesně dokumentuje obraz sběratelství asijského umění v českých zemích přibližně od poloviny 19. století do současnosti.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:

Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Jak české školy rozvíjejí potenciál dětí? Výsledky průzkumu

· 0 komentářů

Jak učitelé mateřských a základních škol rozvíjejí dovednosti a nadání dětí? Co školám chybí, aby byly schopny vytvářet otevřené a inkluzivní prostředí? A jak hodnotí spolupráci se školami samotní rodiče?

Na tyto a řadu dalších otázek jsme se zeptali učitelů a ředitelů českých mateřských a základních škol a zároveň jsme zpětnou vazbu získali také od rodičů. Celkový počet respondentů činil 333 osob. Zastoupeny byly školy z 9 krajů. Totožné šetření prováděli také partneři mezinárodního projektu „Strategie pro rozvoj nadání a talentu dětí“, v rámci kterého byl průzkum v ČR, Německu, Itálii a Turecku realizován.


A jak dopadly výsledky průzkumu v České republice?


Kvalitu výuky, její individualizaci a přizpůsobování zájmům, schopnostem a nadání žáků hodnotili jak učitelé, tak i ředitelé a rodiče. Jejich pohled na rozvoj dětí v mateřských a základních školách se často odlišuje a v některých ohledech je názorový rozdíl poměrně znatelný. Shrnutí nejzajímavějších výsledků přinášíme níže.


Pohled učitelů


60 % učitelů MŠ i ZŠ neabsolvovalo žádný vzdělávací kurz zaměřený na rozvíjení nadání dětí. Pokud ano, pak se převážně jednalo o jednorázové či krátkodobé kurzy. I přes chybějící znalosti specifických přístupů k rozvoji nadání dětí se učitelé často až velmi často snaží o individualizaci výuky, aktivní zapojování dětí do vyučovacího procesu a více než 80 % učitelů MŠ i ZŠ zařazuje do své výuky prvky tvořivosti. Rovněž čtyři pětiny učitelů MŠ (a 70 % učitelů ZŠ) často vědomě formuje pozitivní postoje dětí k toleranci a vzájemnému respektu k odlišnostem.

65 % učitelů MŠ vnímá svou schopnost identifikovat nadání dětí za velmi rozvinutou. Pouze 5 % z nich nedokáže identifikovat různá nadání či talent dětí.

Z pohledu učitelů probíhá mezi nimi a rodiči častá až velmi častá individuální komunikace o pokroku a možnostech dalšího rozvoje dětí v 78 % případů (MŠ) a 63 % případů (ZŠ).


Pohled rodičů

Pohled rodičů na přizpůsobování výuky individuálním zájmům, schopnostem a talentům dětí a na frekvenci komunikace a spolupráce se školou se vyznačuje větší kritičností ve srovnání s pohledem učitelů.

Zatímco učitelé MŠ se o přizpůsobování výuky individualitě žáků snaží dle jejich názoru často až velmi často v 70 % případů, s tímto tvrzením souhlasí pouze 43 % rodičů. V případě učitelů ZŠ a rodičů žáků se tato čísla liší ještě významněji, a to o více než 50 procentních bodů (pouze 16 % rodičů dětí na ZŠ souhlasí, že učitelé často až velmi často přizpůsobují výuku individuálním zájmům a schopnostem dětí).

Častá až velmi častá komunikace s učiteli probíhá u 25 % rodičů dětí MŠ, v případě rodičů dětí ZŠ se jedná pouze o 16 % rodičů. V případě pochybností o pokroku svých dětí však mají téměř čtyři pětiny rodičů možnost často až velmi často promluvit si s učitelem či učitelkou svých dětí. V případě, že si chtějí promluvit se specialistou (výchovným poradcem/psychologem), tuto možnost má často až velmi často pouze 17 % rodičů dětí v MŠ, zatímco v případě rodičů dětí v ZŠ se jedná o 43 % rodičů. Za zmínku stojí také skutečnost, že 28 % rodičů dětí MŠ (18 % rodičů dětí ZŠ) vůbec neví, zda jsou výchovní poradci ve škole k dispozici.

Ačkoliv rodiče žáků ZŠ často uváděli, že postrádají více individuálního přístupu ze strany pedagogů, mnozí uznávají, že v běžném provozu škol s vysokým počtem dětí ve třídě toto není jednoduše realizovatelné.


Pohled ředitelů

Pohled ředitelů MŠ na kvalitu a různorodost rozvojové a vzdělávací nabídky v jejich školce byl velmi pozitivní v případě 80 % z nich. Ředitelé ZŠ vyjádřili rezervovanější názor a 50–60 % z nich bylo nadprůměrně spokojeno s podnětností prostředí ve škole, materiálním zázemím a zařazováním doplňkových aktivit zaměřených na rozvoj individuálních dovedností dětí.

Jak ředitelé MŠ, tak i ředitelé ZŠ se shodují na klíčových potřebách, jejichž naplnění by jim umožnilo lépe rozvíjet dovednosti a nadání dětí. K nim patří především snížení počtu dětí ve třídě, lepší a systematičtější spolupráce s pedagogicko-psychologickými poradnami/psychology, konzultace s odborníky, personální a finanční posílení. Uvítali by také více možností vzdělávat učitele a příležitost sdílet zkušenosti s ostatními školami v oblasti rozvoje nadání a talentu dětí.


Pokud vás výsledky šetření zaujaly, jejich podrobnější rozbor najdete ZDE.

Pro více informací o šetření i možnostech dalšího vzdělávání učitelů v oblasti rozvoje nadání žáků nás neváhejte kontaktovat.

Kontakt:
www.educentrum.eu
https://www.facebook.com/educentrum2011/
+420 210 215 364

Autorka:
Ing. PhDr. Zdeňka Havrlíková, zdenka.havrlikova@educentrum.eu


__________________________

EDUcentrum je nezisková organizace, která podporuje netradiční formy vzdělávání a ověřuje nové metody a přístupy k rozvoji schopností, dovedností a talentu dětí, mládeže, ale i dospělých. Od roku 2011 se zabýváme přenosem inovací ze zahraničí a v současné době spolupracujeme s několika desítkami zahraničních organizací (školy, výzkumné instituce, neziskovky, evropské sítě, zájmová sdružení ad.)

Podporu cílíme především na učitele a žáky ZŠ a MŠ a pracovníky s mládeží a mladé lidi. V rámci programu ERASMUS+ realizujeme projekty strategického partnerství nejen v oblasti podpory rozvoje nadání a talentu dětí. Pro učitele a pracovníky s mládeží pořádáme vzdělávací workshopy jak v ČR, tak i v zahraničí.

Naší vizí je vytvářet příležitosti pro další vzdělávání napříč všemi věkovými i sociálními spektry a pomáhat lidem být aktivními tvůrci svého profesního i osobního života.

Fredrik Backman sděluje synovi, co by měl vědět o světě

sobota 12. srpna 2017 · 0 komentářů

V srpnu vychází v nakladatelství Host již čtvrtá kniha švédského spisovatele Fredrika Backmana, v níž autor vtipně stírá všechny úzkosti a nedostatky rodičů jednadvacátého století.

Kniha Co by měl můj syn vědět o světě je plná upřímných obav a nepodmíněných vyznání lásky a oblíbí si ji také vyznavači knih drobných textů Roberta Fulghuma (např. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce).

Fredrik Backman je českým čtenářům více než dobře znám především prostřednictvím románu Muž jménem Ove (2014), ale v nakladatelství Host vyšly i další Backmanovy romány Babička pozdravuje a omlouvá se (2015) a Tady byla Britt-Marie (2016). Další autorova kniha Medvědín vyjde česky na podzim tohoto roku.

V České republice se prodalo více než 15 000 výtisků autorových knih. Populární jsou i jejich audio verze, které vycházejí ve vydavatelství OneHotBook. Muž jménem Ove v podání Jana Vlasáka se stal dokonce absolutním vítězem prestižní ankety Audiokniha roku 2014 a nominován byl hned ve dvou kategoriích: Nejlepší audiokniha – četba a Nejlepší interpret.

Knihy Fredrika Backmana vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu. Anglický překlad románu Muž jménem Ove se drží na předních příčkách žebříčku bestsellerů deníku The New York Times už přes rok, stejně jako německé vydání v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel.

Velkolepého ohlasu se dočkala i filmová verze této knihy – tu zhlédlo jen ve švédských kinech více než jeden a půl milionu diváků a film se tak stal nejnavštěvovanějším švédským filmem od roku 1984 a třetím nejpopulárnějším švédským filmem v historii vůbec. Získal nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film a od podzimu 2016 film promítají i česká kina.

Více najdete ZDE.

Je dobré používat na děti fyzické tresty? Největší studie před tím varuje

pátek 11. srpna 2017 · 0 komentářů

Děti potřebují disciplínu, řád a jejich život vyžaduje pevnou strukturu – na tom se shodnou všichni dětští psychologové. Je ale potřeba pro dosažení těchto cílů používat vůči dětem fyzických trestů? A jaké jsou důsledky takových trestů?

Plácání definují pro potřeby své studie jako „trestání dětí pomocí otevřené dlaně na zadní část těla“. Z výsledků této studie vyplývá, že fyzické tresty se rodičům nevyplatí – jde o značně neefektivní způsob výchovy. „Čím více jsou děti bity, tím více odporují svým rodičům a tím více se u nich projevuje protispolečenské chování, agresivita, problémy s duševním zdravím a poruchy učení,“ uvádí závěr práce.

Studie vyšla v odborném časopise Journal of Family Psychology a zkoumala převážně data ze Spojených států. Hlavní autorka práce Elizabeth Gershoffová uvedla, že plácání nevykazuje příliš pozitivních výsledků: „Zjistili jsme, že naplácání je spojené s neúmyslnými škodlivými následky a naopak není spojené ani s krátkodobým ani dlouhodobým zvýšením poslušnosti – což je cíl toho, když rodiče tento způsob trestu používají.“

Autorský tým našel silnou souvislost mezi plácáním dětí a 13 ze 17 možných negativních důsledků. Spoluautor práce Andrew Grogan-Kaylor popsal, co z výzkumu plyne: „Z naší práce vyplývá, že obyčejné plácání zvyšuje pravděpodobnost výskytu širokého spektra nežádoucích změn u dětí. Způsobuje přesný opak toho, co si od jeho použití rodiče slibují.“

Díky tomu, že studie probíhala tak dlouho, mohli její autoři testovat i dlouhodobé dopady těchto tělesných trestů, a to až do dospělosti. Našli v tom přímou úměru: čím častější a silnější bylo u dětí používání plácání jako trestu, tím častěji se u nich ještě v dospělém věku objevovaly nějaké prvky anti-sociálního chování nebo duševních problémů.

Podařilo se také prokázat, že pokud byli jedinci hodně biti v mládí, tím častěji sami v rodičovské roli používali naplácání jako trest vůči vlastním dětem. Vyplývá z toho, že postoje vůči tělesným trestům se přenáší v rámci rodiny.

Gershoffová uvádí, že výsledky její studie se shodují se zprávou vydanou americkým Centrem pro prevenci a kontrolu nemocí, která volá po „intenzivnějším zapojení veřejnosti, vzdělávacích kampaních a legislativních změnách, které by omezovaly fyzické trestání“. Autorka nevolá po tom, aby rodiče okamžitě přestali děti fyzicky trestat, spíše by si měli uvědomit, že tímto způsobem mohou spíše uškodit než pomoci. „Doufáme, že naše studie pomůže vzdělat rodiče o možných negativních následcích plácání přes zadek a podnítí je k pozitivním, nerepresivním způsobům výchovy.“


Celý text si můžete přečíst ZDE.

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY: aktuální výstavy a kompletní program

čtvrtek 10. srpna 2017 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy pro školy a další akce.


Aktuální výstavy

Přehled všech probíhajících i připravovaných výstav najdete ZDE.


Tematické prohlídky pro školy

Více informací a přehled doprovodných akcí pro školy najdete ZDE.


Orit Ishay: Země jelena

Dům fotografie, do 10. září

Na samostatné výstavě Země jelena se poprvé v Čechách představí dílo umělkyně Orit Ishay (*1961). V prostoru dvoupatrové galerie bude vystaveno přes sedmdesát děl různých médií, která představují výběr toho ústředního a nejvýznamnějšího z její tvorby. Jde o práce vyznačující se místním obsahem a zároveň mezinárodním rozsahem, jež umělkyně vytvořila v Izraeli během posledních deseti let.

Ishay se zabývá vzájemným vztahem člověka a místa a jeho vlivy na utváření národní identity. Její témata jsou místní a reagují na události a okamžiky v rutinním životě plném napětí. Izolace a vyjmutí snímků z kontextu je dohromady se společenskými, politickými a bezpečnostními změnami na celém světě činí závažnými a univerzálně platnými.

Prostřednictvím zkoumání i praktického využití možných způsobů reprezentace a čtení díla, i v souladu s historií umění, se snaží nabídnout k úvaze společenské a politické otázky, jimž čelí celosvětová společnost obecně a izraelská společnost obzvlášť. Postup, jakým pracuje, je svůdný a přitom klamný. Rozkládáním a sestavováním dodává místům a obrazům nový význam a poskytuje tak divákovi širší obzor poznání.

Název výstavy, který doslova znamená „Země jelena“ se vztahuje k jednomu ze jmen Země izraelské uvedenému v biblické knize Daniel (Dn 11,16), kde je Izrael přirovnán k ušlechtilému zvířeti symbolizujícímu krásu, do češtiny přeloženo přímo jako nádherná země.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Richard Deacon: Free Assembly

Městská knihovna, do 17. září

Richard Deacon (*1949) je držitelem v pořadí 4. Turnerovy ceny z roku 1987 a řádu Britského impéria. Jeho sochařské dílo patří od osmdesátých let k nejvýznamnějším nejen v rámci silné generace anglických tvůrců, jako jsou Antony Gormley, Anish Kapoor, Alison Wilding, Tony Cragg a další, ale také k nejvýraznějším a nejsledovanějším v celosvětovém měřítku. Svědčí o tom řada jeho výstav v předních výstavních institucích všech kontinentů, i mnohé monumentální realizace od Kalifornie až po Tokio.

Možnosti představit Deaconovo dílo v plném rozsahu jsou limitovány dispozicí Městské knihovny, i přesto zde však diváci najdou nejširší možnou škálu jeho prací, v nichž promyšleně a s kultivovaností sobě vlastní používá průmyslové materiály a v posledních keramických objektech také s odvahou překračuje limity této tradiční techniky.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Kámen, štuk a terakota. Sochařská díla z pražských zahrad

zámek Troja, do konce října

Nedílnou součástí historických pražských zahrad byla jejich umělecká výzdoba a drobná architektura. Sochy a dekorace společně vyprávěly příběhy nebo upozorňovaly na postavení či záliby majitele. Tato umělecká díla, desítky let vystavená rozmarům počasí, postupně ze zahrad zmizela. Buď byla nenávratně zničena, nebo musela být nahrazena kopiemi.

Na výstavě v zámku Troja se představuje výběr z originálů soch z Vrtbovské zahrady, z krajinného parku Cibulka, dochované fragmenty raně barokní výzdoby zahrady Trojského zámku, Kinského zahrady a busty z letohrádku Portheimka. Název výstavy odkazuje na oblíbené materiály zahradních dekorací i fragmentárnost a syrový stav exponátů, které jsou v depozitářích uloženy v nálezovém stavu a obvykle se nerestaurují pro výstavní účely.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Více o výstavě též ZDE a ZDE.


Jaroslav Róna 1997–2017

Dům U Kamenného zvonu, do 29. října

Do povědomí širší kulturní veřejnosti vstoupil Jaroslav Róna (*1957) jako spoluzakladatel nejvýznamnějšího uměleckého sdružení generace osmdesátých let, skupiny Tvrdohlavých. Již v jejím rámci se Róna profiloval jako výrazná originální osobnost vymykající se z dobově aktuálních trendů, což přesvědčivě doložila i jeho první velká samostatná výstava, kterou v roce 1997 uspořádala GHMP v Domě U Kamenného zvonu.

Dnes – po dvaceti letech – se ve stejném výstavním prostoru k Rónově tvorbě vracíme. Nová výstava, jež časově navazuje na díla z roku 1997, zahrnuje sochařské a malířské práce z posledních dvaceti let.

Prostřednictvím videoinstalací divákům přiblíží také autorovy realizace do veřejného prostoru, z nichž některé poutají mimořádný zájem veřejnosti a dokážou vzbuzovat i vyhrocené názorové polemiky a reakce. Připomeňme kupříkladu diskuse kolem pomníku Franze Kafky v Praze (2003) nebo jezdeckého pomníku Markraběte Jošta v Brně (2015).

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otčenáš Františka Bílka a Alfonse Muchy

Bílkova vila, stálá expozice

Komorní výstava kreseb a grafik představí dvě rozdílná ztvárnění základní křesťanské modlitby Otčenáš, která patří k důležitým dílům v kontextu tvorby sochaře Františka Bílka a malíře Alfonse Muchy.

Na své první autorské knize Otčenáš pracoval František Bílek už v roce 1900; s předmluvou Otokara Březiny ji vydal o rok později Nový život v Novém Jičíně.

Otčenáš Alfonse Muchy vyšel knižně v Paříži v roce 1899 a ve stejné době v limitovaném počtu také v Praze u nakladatele Bedřicha Kočího.

Výběr vystavených prací dokládá originální invenci obou autorů, která jim umožnila vytvořit působivá mystická podobenství, směřující k morální obrodě člověka.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Edukační aktivity (nejen) pro školy

GHMP organizuje pro všechny typy škol (od MŠ až po VŠ) z celé ČR i pro další skupiny ostatních věkových kategorií včetně znevýhodněných a seniorů několik typů výtvarných edukačních aktivit ve všech svých objektech, prioritou je intenzivní spolupráce se školami.

Hlavní aktivitou jsou interaktivní prohlídky výstav spojené s následnou výtvarnou reakcí, dále sem patří výtvarný kroužek v ateliéru a sobotní workshopy Tvořivé dialogy s uměním v různých objektech GHMP a workshopy ve spolupráci s dalšími institucemi.

Vše je maximálně formálně i obsahově provázáno s aktuálními výstavami i stálými expozicemi.

Podrobné informace najdete ZDE.


Spolupráce se školami a studenty

Pro zájemce existuje několik způsobů, jak se částečně zapojit do provozu galerie. Studentům poskytujeme možnost zrealizovat si zde odbornou praxi nebo stáž, institucím nabízíme příležitost spolupráce s GHMP na speciálních projektech a workshopech, případným dobrovolníkům umožníme dle uvážení spolupodílet se na činnosti galerie prostřednictvím realizovatelných, smysluplných a přínosných aktivit.

Více ZDE.


Výtvarný ateliér

Stěžejní edukační aktivity GHMP pro školy, děti, rodiny, dospělé, znevýhodněné, seniory i členy Klubu přátel GHMP probíhají nejen přímo v expozicích, ale i ve výtvarném ateliéru GHMP.

Zájemci si zde mohou vyzkoušet tradiční i netradiční výtvarné techniky z oblasti kresby, malby, prostorové tvorby, experimentální fotografie, intermediální, akční a konceptuální tvorby.

Významnou aktivitou v ateliéru je výtvarný kroužek, pravidelný cyklus tvůrčích dílen pro všechny věkové kategorie, který probíhá každou středu po celý školní rok od 16.00 do 22.00 hodin.

V případě zájmu je jednotlivým členům uděleno potvrzení o absolvování výtvarného kroužku v GHMP (což jim může prospět při dalším umělecky zaměřeném studiu). Už jsme zaznamenali řadu úspěchů přijetí pravidelných členů výtvarného kroužku na střední i vysoké umělecké školy, na které se zde také připravovali. Na přijímací zkoušky na odborné školy se zde připravují i další žáci a studenti.

Podrobné informace najdete ZDE.


Ostatní doprovodné akce

Kompletní přehled doprovodných akcí najdete ZDE.


KONTAKTY:
Galerie hlavního města Prahy
Staroměstské náměstí 605/13, 110 00 Praha 1
programy pro školy a veřejnost:
tel.: 606 612 987, e-mail: lucie.haskovcova@ghmp.cz
https://www.facebook.com/GHMP.cz
www.ghmp.cz

SCIO: O domácím vzdělávání pohledem Veroniky Vieweghové

· 0 komentářů

Poslední červnová Káva a vzdělávání ve SCIu měla jako téma domácí vzdělávání. Můžete se podívat i vy. Kávu a koblihu si k tomu připravte předem, abyste si navodili správnou atmosféru.

Rodič má vždy zodpovědnost za vzdělání svého potomka, i když dítě chodí do školy. Naštěstí máme možnost výběru. Buď se rozhodneme pro školu státní či soukromou, nebo zvolíme domácí vzdělávání.

„Domácí vzdělávání je legitimní možnost, jak děti vzdělávat,“ říká Veronika Vieweghová, která nás tématem provede.

– Proč jsme se rozhodli pro domácí vzdělávání.

– Jaké byly naše zkušenosti s domácím vzděláváním dvou dcer.

– Jak dcery zvládly přechod na další školy.

– Plusy a mínusy domácího vzdělávaní.

Záznam vystoupení najdete ZDE.

Minulá témata a záznamy z Kávy a vzdělávání najdete na webu kava.scio.cz.

TOPIČŮV SALON: aktuální výstavy a další program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy a další akce.


Roman Trabura

do 18. srpna

Roman Trabura (1960) na uměleckém poli představuje svéráznou nezávislou figurální a dějovou expresi, reagující na události současného světaběhu. Věkem je generačně nejblíže Tvrdohlavým, ale v době, kdy tahle generace působila na pražské Akademii, patřil k pražskému undergroundu. Pro jeho nekompromisní povahu se mu přezdívalo Kat. Na Akademii nastoupil až v roce 1990.

Již od začátku je malířem horizontů a průhledů, arkádických i znepokojivých zároveň. Horizonty po způsobu Caspara Davida Friedricha doplňuje stafáží, jež příslib krajinné idyly zneklidňuje nebo mu dává metaforický význam. Buduje po způsobu středověkého spacialisty prostory za prostory, kde podobně jako za cípkem opony na desce středověkého mistra se pod načeřenou vlnkou odhaluje podmořský svět plný nebezpečí, jindy barokní světelná režie a průhledy otevírají další a další rozměry. Obraz se rozestoupí, a…skutečnost není tak docela, jak se jeví.

Znepokojivost poslední dobou nabírá vrchu. Trabura parafrázuje, glosuje a vytváří pitoreskní obraz světa, a tak se pro nekompromisnost svého pohledu často ocitá na hraně únosnosti. Komu asi tenhle předrevoluční kat setne hlavu příště?

To ukáže výstava připravovaná pro Topičův salon z nové tvorby, představující reflexe ve své době nekorektního malíře, snílka i skeptika obdařeného vírou, neustále rozkročeného mezi ano i ne, který ničím a nikoho nešetří. Ani sebe.

Více ZDE. Fotografie z výstavy najdete  ZDE.


Připravované výstavy


Ellen Jilemnická

od 24. srpna do 22. září

»Na výstavě v Topičově Salonu ukáže Ellen Jilemnická výtěžek ze své padesátileté umělecké práce. Mladá sochařka překvapila svým originálním přijetím pop artistické inspirace a humorným přístupem k důvěrně známému domácímu prostředí. Gestické pojetí, kulminující ve fragmentech Rukou ji pak vedlo k prohloubení psychologické stránky, která se ale nikdy neodpoutala od tělesnosti. Právě to zaručilo sochařskou hodnotu jejích děl, která často vznikají přímým tesáním do důvěrně jí známého hořického pískovce. Jilemnická se nevyhýbá tvorbě pro veřejný prostor a kromě vtipné dekorace navrhuje i pomníky. Samostatnou kapitolou jsou její velkoformátové, sochařsky cítěné kresby.«

Více ZDE.


Přednášky a besedy

Přehled přednášek a besed najdete ZDE.


Další informace a podrobnosti: www.topicuvsalon.cz

Můžete nás sledovat též na facebooku: www.facebook.com/TopicuvSalon

Kontakty:
Topičův salon
Národní 9, Praha 1, 1. patro
e-mail: info@topicuvsalon.cz, topicuvsalon@volny.cz
tel.: +420721 462 414

Otevřeno:
pondělí, čtvrtek, pátek: 10–17 hodin
úterý, středa: 10–18 hodin

Olga Medlíková: Vážně potřebujeme být tým?

středa 9. srpna 2017 · 0 komentářů

O týmu se mluví, jezdí se na teambuildingy (ať už si pod tím představujete cokoliv), podporuje se týmový život a neformální týmové akce… Znamená to, že cokoliv jiného je špatně?

Rozhodně není. Ale tým má svoje výhody. Proto je užitečné uvědomit si, jak váš kolektiv vypadá, jak pracuje a čím by se dal vylepšit. Třeba už týmem je, možná, že zažívá porodní bolesti přerodu ze skupiny do týmu nebo ve vaší organizaci funguje vedle sebe několik malých týmů. Proč ne.


Co u nás vlastně máme?

Zkuste si to identifikovat sami – zde je několik bodů, které v ideální podobě charakterizují skupinu a tým.

skupina / tým

sdělený cíl / přijatý cíl
spíše řízená / spíše vedený
náhodný výběr členů / cílený výběr členů
minimální nebo žádná zpětná vazba / vyžadovaná zpětná vazba atd.

– a mohli bychom pokračovat dalším výčtem rozdílností.

Když teď uvažujete o svém pracovním kolektivu, možná zjišťujete, že má rysy skupiny i týmu zároveň. Což je dosti běžné, zejména když skupina přerůstá do týmové podoby, ale ještě není „čistokrevným“ týmem. Žádná chyba, jenom důkaz toho, že kolektiv žije, pracuje a vyvíjí se.

Takže se nedá říct, co je dobře – jestli skupina nebo tým. Můžete mít velmi dobře fungující skupinu a také tým, který se bohužel nepovedl – sice se jako tým označuje, ale tím to taky končí.


Kudy do týmu?


Tým se může postupně vyvinout ze skupiny spolupracujících lidí nebo ho můžete cíleně sestavit. Jednou z pomůcek pro výběr lidí do týmu i pro správné zařazení lidí na správné místo je dnes asi nejvíce používaný nástroj – Belbinova typologie týmových rolí, vzniklá na základě výzkumu autora na AdministrativeStaffCollege v Henley.

M. Belbin určil osm rolí potřebných pro život týmu:

shánil”(RI-resourseinvestator): oblíbený, družný, uvolněný, nadšený, ale rychle ztrácí zájem. Snadno navazuje kontakty. Je obchodník, diplomat, styčný důstojník;

rejža”(SH-shaper): dává týmovému dění řád, snaží se z nápadů vytvořit konkrétní program. Není tolerantní. Žádá přesnost, ukázněnost, systém;

rejpal”(ME-monitor-evaluator): není příliš tvořivý, je především kritikem, ale objektivním. Je poctivý a spolehlivý. Je schopen strávit, analyzovat a interpretovat spoustu myšlenek;

chrlič”(PL-plant): je zdrojem originálních a často radikálních myšlenek. Jeho základní charakteristikou je tvořivost;

předseda”(CH-chairman): koordinuje snažení týmu za účelem dosažení vnějších cílů. Objektivní, cílevědomý. Nebývá příliš tvořivý, je však inteligentní. Mívá přirozenou autoritu;

tahoun”(CW-companyworker): stabilní, ukázněný. Praktik a organizátor. Plány převádí do uskutečnitelné podoby. Je spolehlivý, upřímný, pozorný;

hasič“(TW-team worker): kontaktní, pohodový, hlavní přínos v oblasti vztahů v týmu. Navozuje pohodu, dobrou náladu, tlumí střety;

dotahovač”(F-finisher): věci chce osobně prověřit, má obavy o vše, co se může zhatit. Šíří v týmu pocit povinnosti. Potřebuje řád, úzkostlivě dodržuje harmonogram a termíny.

Ale i sebelepší typologie má svoje mouchy. Člověka musíme vidět z mnoha stran, a hlavně v akci, kde se projeví nejvíc. Proto jsou pro výběr lidí do týmu hodně užitečná tzv. accessment centra, kde lidé procházejí více koly různých pohovorů, diagnostik, plnění případových studií, týmových aktivit atd.


Potřebujeme tým?

Inu, kdoví.

Co vám tým přinese?
1. více nápadů a podnětů k činnosti
2. vyšší motivaci pracovníků
3. zdravější vnitřní atmosféru
4. snadnější komunikaci lidí mezi sebou
5. lepší image firmy nebo organizace

Budovat tým se vyplácí. Lidi v něm rostou rychleji profesně a většinou i lidsky a také líp mluví o organizaci – protože jsou v ní spokojení.


Co nás to bude stát?

Čas – chvíli to trvá, než skutečně máte dobrý tým. Skupina vznikne spontánně, týmu to chvíli trvá, než spatří světlo světa.
Výběr – podkladem dobrého týmu je dobrý výběr lidí. A dobré nastavení rolí.
Vedení – vedení týmu vypadá jinak než vedení skupiny. Potřebuje profesní i lidský vzor.
Energii – zejména na vstupech – aby byl tým funkční, musí si vytvořit kvalitní pravidla, což je práce a stojí to hodně sil. Ovšem vyplatí se.
Zadání – jasnou vizi, „smart“ cíle.

Lidé pracující v dobrém týmu spolu dobře lidsky vycházejí, dokážou se podpořit i vynadat si tak, aby to nenarušilo dlouhodobé vztahy.

Tohle všechno ale nepřichází hned.

Kvalitní tým potřebuje ke svému zrání čas.

Takže ano, záleží na tom, jaký máme v práci kolektiv!

www.olga-ebooky.cz

V ČR startuje cílený systém podpory ředitelů škol

úterý 8. srpna 2017 · 0 komentářů

Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), organizace přímo řízená MŠMT, připravuje nový systém podpory ředitelů a vedení škol. Jeho cílem je vytvořit a ověřit model, který vedoucím pracovníkům škol umožní rozvinout kompetence v oblasti strategického řízení školy a plánování jejího rozvoje.

Experti projektu Strategické řízení a plánování ve školách a v územích (SRP), Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), organizace přímo řízená MŠMT, připravuje nový systém podpory ředitelů a vedení škol. Jeho cílem je vytvořit a ověřit model, který vedoucím pracovníkům škol umožní rozvinout kompetence v oblasti strategického řízení školy a plánování jejího rozvoje. Experti projektu Strategické řízení a plánování ve školách a v územích (SRP), reg. č.: CZ.02.3.68/0.0/0.0/15_001/0000283, financovaného z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV), počítají s komplexní vzdělávací, poradenskou a metodickou pomocí pro ředitele a širší vedení škol.

Snaha zavést strategické řízení a plánování do českého školství vychází z důkladné analýzy současné situace. Vědecké studie ukazují, že z důvodu vysoké administrativní zátěže a zaměření na provozní záležitosti školy věnují čeští ředitelé pouze 20 % pracovního času řízení kvality vzdělávání, tedy hodnocení práce pedagogů a jejich dalšímu profesnímu rozvoji.

Z dlouhodobého pohledu má přitom promyšlený přístup k rozvoji školy jednoznačně pozitivní dopad na efektivitu celého vzdělávacího systému. Školy, které cíleně pracují na svém rozvoji, vytvářejí lepší podmínky nejen pro práci učitelů, ale také pro vzdělávání žáků. Je dále třeba, aby při stanovování strategických cílů a zavádění konkrétních opatření se školami odborně spolupracovali také zřizovatelé nebo organizace zabývající se dalším vzděláváním pedagogických pracovníků na krajské úrovni.

Odborní pracovníci projektu SRP směrují podporu k ředitelům, kteří mají strategickou vizi rozvoje školy a uvítají systematickou a dlouhodobou spolupráci při jejím rozvoji. Se školami spolupracují také dlouholetí ředitelé, kteří jsou připraveni předávat své znalosti a zkušenosti ostatním kolegům. Nechybí ani tzv. specialisté individuálních forem rozvoje pedagogů, jako jsou koučové, mentoři a supervizoři.

Další experti rozpracují související témata, mezi něž patří řízení změny ve školách, budování kultury školy podporující rozvoj každého žáka, plánování profesního rozvoje pedagogů, legislativa, vedení školské dokumentace či komunikace se zřizovateli, rodiči a dalšími lidmi, kteří přicházejí se školou do kontaktu.

Pracovníci projektu připravují pro vedení škol vzdělávací programy, metodiky a manuály. Zcela novým prvkem v projektu je to, že se školy budou od sebe vzájemně učit prostřednictvím sítě tzv. benchlearningu (učení se na základě příkladů dobré praxe jiných institucí). Model, který úspěšně funguje v soukromé sféře, ověří experti projektu SRP na 80 vybraných školách a po ukončení projektu v roce 2021 jej nabídnou k využití zájemcům z vedení mateřských, základních, středních i vyšších odborných škol.

Škola, která se zapojí do ověřování modelu intenzivní podpory, získá pomoc ze strany tzv. konzultanta rozvoje školy. Ten provede její vedení celým cyklem strategického řízení a plánování. Konzultant bude škole mimo jiné pomáhat určovat směr jejího rozvoje a stanovovat strategické cíle. Důležitou součástí bude také hodnocení zlepšení, kterých se podporované škole podařilo dosáhnout. Kromě toho poskytnou konzultanti vedení škol doporučení, z jakých zdrojů by bylo možné plánované kroky financovat (hlavně zmíněný OP VVV, ale i jiné operační programy či granty).

Každá škola může počítat s podporou po dobu dvou školních roků. Ani poté však školy nezůstanou bez pomoci, protože budou moci využívat odborníky v tzv. centrech podpory, která na krajských pracovištích NIDV vznikla už během loňského roku. Veškerá podpora je financována z prostředků Evropského sociálního fondu a je pro účastníky zdarma.

V České republice má tato cílená a svým způsobem jedinečná podpora škol nesporně velký význam. Společná diskuse vedení škol a pedagogů o představách a potřebách v oblasti řízení nezřídka ukáže potřebu změnit stávající zaběhnuté postupy. Každá změna se více či méně dotýká všech lidí, kteří na škole působí. Právě proto je velmi důležité, aby měli všichni možnost se k návrhům vyjádřit, aby měla výsledná strategie širokou podporu, a tedy i velmi vysokou šanci na uskutečnění.

ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese www.protext.cz.

Jindřich Kitzberger: O čem si může povídat alternativní ředitel s tradičním ředitelem?

pondělí 7. srpna 2017 · 0 komentářů

V českém základním školství se stále více začíná zabydlovat segment tzv. alternativních škol a roste zájem rodičů o vzdělávání dětí v těchto školách. Ve velké většině jde o školy soukromé, někdy i o skupiny rodičů v režimu tzv. domácího vzdělávání. Spíše výjimečně se jedná o školy veřejné (a v jejich případě jde nejčastěji o vytvoření alternativního programu v rámci jinak tradiční školy). Zvláště, jsou-li dva v jednom…

Zdroj: Řízení školy 7–8/2017, 14. 6. 2017


Ponechme teď stranou složitost definice pojmů „alternativní škola“ a „tradiční škola“ a zbavme se jakýchkoli klišé souvisejících s představami, že co je alternativní, musí být lepší či kvalitnější. To, že se ale počet alternativních škol poměrně velkou rychlostí zvyšuje (zatím spíše v největších městech, ale stále více i mimo ně), s sebou přináší některé důležité otázky.

Kromě stěžejních otázek, proč se tak děje a jaké vlastně jsou nové alternativní školy, se pozornost nás, kteří se zabýváme teorií i praxí školského managementu, nutně musí obracet i k tématu řízení takových škol. Jistě jste se již setkali s pojmem „alternativní učitel“ (ten samozřejmě nemusí působit jen v alternativní škole). Ale máme co do činění také s „alternativním ředitelem“ nebo s „alternativním řízením“? Výzkumů a objektivních poznatků na toto téma u nás bohužel mnoho nenajdeme, můžeme se tedy zatím pouze dohadovat a přemýšlet, zda stále širší a častější praxe alternativních škol přináší i nové zkušenosti a vhledy do témat souvisejících s managementem školy. A pokud ano, dokáže být taková praxe inspirativní pro tradiční školský management?

Srovnání školství s jinými obory bývají ošidná, ale v prázdninovém čase si mohu dovolit trochu „lehkého pera“. Zamysleme se nad tím, jaký zvuk má dnes tzv. „alternativní medicína“. Možná zde uvozovky ani nejsou namístě, protože pojem alternativní medicíny je stejně hojný jako samozřejmý. Zatímco lékařská věda se s alternativními metodami potýká po svém, pacienti je nezřídka využívají, a to v závislosti na tom, jak silně jim věří. Jejich víra je někdy, ale nepříliš zhusta podpořena i exaktními výzkumy, které se většinou týkají oblasti psychosomatické. Jedno je ale nesporné – tradiční „západní“ medicína již alternativní cesty tak úplně neignoruje, a dokonce si z nich v mnoha případech bere poučení.

Je to vlastně logická cesta – věda zaměřuje svou pozornost na nové jevy, na odlišnosti, které se zvláště zpočátku jeví sice jako podivné, nicméně nelze přehlédnout jejich pozitiva a přínosy. A stejné by to mělo být v pedagogice a školství, protože i zde se stále více šíří neotřelé a alternativní přístupy, které se nám někdy sice mohou zdát z pohledu tradic jako destruktivní nebo nefunkční, ale ignorovat je by nemuselo být tou nejlepší strategií.

Ředitel nově vznikající alternativní školy má jednu nespornou a velkou výhodu – součástí jeho školy se totiž stávají rodiče, děti a učitelé, kteří si tuto cestu dobrovolně vybrali, bývají podobného smýšlení, zastávají podobné hodnoty a mají podobné názory na to, jak má vzdělávání vypadat. Ředitel školy, která dosud pluje vodami tradičními, je v tomto ohledu podstatně znevýhodněn, pokud uvažuje o zásadnějších inovacích. I kdyby se jednoho kalného rána probudil s představou významně odlišné školy, s neodbytným nutkáním transformace školy na alternativní program, stojí takřka jistě proti obrovské přesile těch, kteří tímto prozřením neprošli, případně prošli zcela odlišným, a jejichž představy se proto téměř s jistotou významně liší od představ „alternativního“ ředitele. Je tedy ředitel již zavedené veřejné školy odsouzen k „plavbě středem“? K všeobecně přijatelnému, leč nikoli významně inovativnímu proudu? Ke konzervativní cestě, která sice může být kvalitní vzdělávací cestou, avšak zásadně vzdálenou tomu, co stále více rodičů hledá právě v alternativách?

Příklady zatím spíše výjimečných škol ukazují, že tomu tak být nemusí. Nechci se v tomto textu zabývat teorií změny a postupem při inovacích, o nich pojednává dostatečně rozsáhlá odborná literatura. Zajímavý je trochu jiný aspekt věci: Jak moc jsou vůbec „tradiční“ a „alternativní“ světy kompatibilní? Jak moc lze přecházet z jednoho do druhého a je to vůbec smysluplné? Do jaké míry se mohou vzájemně obohacovat? Na příkladu medicíny jsem poukazoval na to, že v ní ke vzájemnému obohacování dochází. A ve školství? Nabízejí se řediteli tradiční školy možnosti, jak využít zkušenosti alternativ? A má se vůbec těmito úvahami zaobírat, nebo je lépe zůstat v přesvědčení o oddělenosti obou světů? I tady nabízím paralelu s medicínou: Když lékaři registrují, kolika pacientům alternativní medicína pomáhá, zatímco tradiční selhává, není to samozřejmě důvod k úprku od tradičních metod, zato je namístě zkoumat příčiny a okolnosti a případně přebírat to cenné, co se přebírat dá – například přístup k pacientovi. Není to ve vzdělávání stejné?

Výše uvedené otázky bychom samozřejmě mohli klást i učiteli, ale v prostoru našeho časopisu je samozřejmé přemýšlet o zásadní roli a odpovědnosti ředitele školy. Někdy samozřejmě dochází k tomu, že jsou inovace a změny inspirovány a vyvolávány (někdy bohužel i řízeny) pedagogickým sborem, případně rodiči. I když jsem výše poukázal na možnost situace náhlého „prozření“, ředitel školy logicky většinou reaguje na nějakou objednávku – může naslouchat učitelům, rodičům nebo zřizovateli, případně může být osloven nějakou celostátní či lokální vzdělávací strategií. Vždy je to pro něj ale svým způsobem „politický“ úkol, tedy ve smyslu vnitřní školní politiky, protože o jakýchkoli změnách a jejich užitečnosti musí přesvědčit všechny partnery. Pokud by například chtěl aplikovat princip „neznámkování“, který je společný většině alternativních škol, velmi často jeho záměr ztroskotá na odlišném přesvědčení většiny rodičů, pro které je známka zásadním ukazatelem, o který nechtějí přijít.

Existují tedy alternativy také v přístupech k řízení školy? Jsou ředitelé alternativních škol v něčem jiní, používají jiné metody řízení, jiné nástroje? Možná jinak přemýšlejí o vzdělávání a o tom, co je pro učení důležitější…

Nabízím zde řediteli školy následující myšlenkový experiment:

1. Zaznamenejte si 10 nejdůležitějších nástrojů, které pro řízení vaší školy používáte (mělo by to být něco konkrétního, například způsob komunikace, organizace, plánování, kontroly apod.).

2. Vezměte jeden tento nástroj za druhým a položte si u každého základní otázky:
a) Jaký smysl v tom vidím? Čeho tímto postupem dosahuji?
b) Co by se stalo, kdybych tento nástroj (postup, metodu…) zrušil?
c) Představte si, že máte zcela volnou ruku (bez jakýchkoli omezení). Vymyslíte něco, co by tento nástroj (postup, metodu…) mohlo nahradit?

3. A pokud vás k bodu c) napadne něco nového, udělejte si následující test:
a) Je to dobré pro děti?
b) Je to v souladu s vaším pedagogickým a manažerským paradigmatem?
c) Je to v souladu s právními předpisy?

Chápu, že procházet takovým martyriem otázek a odpovědí během školního roku, kdy stále více podklesáváte v kolenou pod tíhou provozních starostí, se jednomu příliš nechce. Ostatně k čemu by to bylo? Možná ale, když jsou prázdniny…

Celý text článku si můžete přečíst ZDE.


Pracovní příležitost pro knihovnici / knihovníka na ZŠ Kunratice

sobota 5. srpna 2017 · 0 komentářů

Máte knihovnické vzdělání, nebo zkušenost z práce ve veřejné knihovně? Pak je tato nabídka pro vás.

Ředitel ZŠ Kunratice, Praha – Fakultní škola a pilotní škola projektu "Pomáháme školám k úspěchu" ve spolupráci s radnicí MČ Praha Kunratice hledá na plný pracovní úvazek

knihovnici / knihovníka pro veřejnou knihovnu, která bude v dohledné době umístěna ve škole a spojena se školní knihovnou.

Zkušenost z knihoven zařazených do sítě Městských knihoven a knihovnické vzdělání výhodou.

Životopis s fotografií zašlete: vit.beran@zskunratice.cz. Nebo volejte na telefon: 724 370 813.

Hledáme motivované kolegy, která práce s dětmi baví. Nástup od září 2017 nebo podle dohody.

Odkaz na webu školy: www.zskunratice.cz/skola/uredni-deska/volna-mista-v-zs-kunratice-197

Zajímavé pozice v nadaci Depositum Bonum a nadaci České spořitelny

· 0 komentářů

Nadace Depositum Bonum a nadace České spořitelny dělají skvělé věci ve vzdělávání a k dalšímu rozvoji potřebují obsadit tři pozice. Pokud by vás to zajímalo nebo víte o někom, koho by to zajímat mělo, hlaste se, posílejte tipy, šiřte.


1. Manažer vzdělávacího programu

S Martinem Kozlem předáváme nadační štafetu, abychom se mohli plně věnovat rozvoji Učitele naživo. Pokud je vzdělávání vaše téma a leží vám na srdci, jak vypadá učitelská profese v Česku, tak tohle je pozice pro vás – budete v nadaci pečovat o Učitele naživo, Hejného metodu, Elixír do škol a další skvělé věci z jejího porftolia.


2. Finanční a provozní srdcař

Cituji ředitele nadací Ondřeje Zapletala: hledám k sobě do vedení nadace České spořitelny a nadace Depositum Bonum provozního a finančního ředitele. Je to obrovská příležitost – máme skvělé lidi v týmu, skvělé lidi ve správní radě, skvělá témata (vzdělávání a rozvoj učitelské profese, rozvoj podnikavosti občanské společnosti), silnou autonomii, v nadačních jměních a ostatním kapitále více než 2 miliardy Kč a na české prostředí novátorské přístupy podnikavé filantropie (venture philanthropy).


3. PR manažer na 0,5 úvazku do Učitele naživo

Učitel naživo má za sebou velmi úspěšný první rok – spoustu zkušeností, velkou spokojenost prvních 16 absolventů a v září se těšíme na 28 nových studentů. A teď už jen potřebujeme, aby se o tom všem pořádně vědělo!:-).

Jan Straka, Ondřej Zapletal, Martin Kozel

Co dělat, když se sourozenci hádají

· 0 komentářů

Tento týden jsme mohli vidět velice pěkný webinář Katky Králové o sourozeneckých hádkách. Na blogu Nevýchovy se v souvislosti s tím objevil článek.

Vzpomínáte ještě, když bylo druhé miminko ještě v bříšku, jak jste se těšili, až budou dva? „To je dobře, že náš kluk nezůstane sám,“ říkali jste si možná. „Budou si spolu hrát a naučí se, že se všecko netočí jen kolem nich.“

Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky. Z hádek a výkřiků „Auuu, mamíí, on mě kopnul“ a „Nené, to není pravda, on si začal,“ vám občas pěkně drnčí hlava.

Jasně, mají i hezké momenty.
Když večer blbnou ve vaně a dávají si na hlavu čepice z pěny.
Když se starší mladšího zastane na hřišti.
Když se předhánějí, kdo na kaluži udělá větší kola.
Ale pak zas přijde den, kdy se bráchové a ségry střídavě perou, nemluví spolu, nebo žalují a čekají, až je máma nebo táta rozsoudí.
„Proč se prostě nemáte rádi?” zoufá si máma v kuchyni, kam šla napočítat do deseti, aby nevypěnila. Všechno je nějak jinak, než si s tátou malovali…
Jestli tohle všechno znáte, chceme vám dodat naději:


Mírové řešení bitek mezi sourozenci existuje

Znají ho Nevýchovní rodiče z kurzu. A jedna z nich, máma Bára, svolila, že vám prozradí, jak to bylo u nich. Když vyzkoušela dvě jednoduché věci, ulevilo se jí až o 80 %, jak sama odhadla :). Tahanice a pošťuchování teď má doma méně často a nejsou tak drastické.


Koukejte, jak to Bára s klukama dokázala

Napsala rodičům, co jsou ze sourozeneckých hádek zoufalí, tenhle vzkaz:

Moji kluci se taky perou. Mladší Kryštůfek (4 roky) provokuje staršího Tomáška (6 let) tak moc, jak to jen umí, do extrému. Baví ho to. A starší mu to samozřejmě nedaruje. Nedivím se mu, že mu občas jednu šlehne, spíš si říkám, kolik toho vydrží…

Přišel den, kdy se kluci zase strkali a prali o auta, jak dva divocí psi. A já už jsem toho měla dost. Nebavilo mě jejich spory věčně řešit a prostě jsem kapitulovala. Už jsem to nechtěla urovnávat. A tu mě napadlo – tak to neřeš!

A řekla jsem si, že to zkusím, nechat to jen na nich. Ať si svoje spory řeší sami. Protože mě už z toho málem vybouchla hlava.

Řekla jsem jim jen: „Tomášku, Kryšťo, víte, mě už nebaví být váš soudce. Fakt mě děsně mrzí a bolí, když se hádáte a perete, a chtěla bych to jinak, ale nevím, jak na to. Už to vzdávám. Napadlo mě, že když se hádáte, mohli byste to zkusit vyřešit sami. Myslím, že byste to mohli zvládnout. Co vy na to, kluci?“

Řekli, že jo. Že to zkusíme. Tak jsem od toho dne všechno jen tiše pozorovala – a byla připravená zasáhnout, jenom kdyby šli na krev a hrozilo vážné zranění.

První týden se hádali a prali úplně stejně. A já jsem se držela, abych k jejich sporům neřekla ani slovíčko. Jenže uvnitř hlavy mi to jelo! Nevyřčené obavy, strachy, že si ublíží…

Během měsíce jsem postupně prožila všechno:

První týden bez máminých zásahů: Prožívám děsný strach, že když nezasáhnu, budou do sebe strkat tak šíleně, že jeden spadne hlavou na roh stolu, na futra dveří, na radiátor.

Druhý týden: Nic vážného se jim doteď nestalo. Párkrát se bouchli o nábytek, jako vždycky. Vypadá to, že i kdybych jim říkala: „Pozor, ať ho neshodíš,“ tak ve výsledku je počet bebíček stejný, jako když jsem úplně zticha. Mydlí se ale skoro každý den.

Mně samotné už začíná zezadu v hlavě cinkat pochybovačný hlásek: „Když s tím nebudeš nic dělat, bude to ještě horší… co když ti z nich vyrostou pěkní grázlíci?“ A tak se občas neudržím a zasáhnu.

Třetí týden: Děti jsou zmatené. Tak jak to teda je? Máme si to řešit sami, anebo je máma pořád v pohotovosti? Děti se ošívají a já jsem taky nespokojená. Znovu se nadechuju a odhodlávám se, že je nechám opravdu být. Nechám jim opravdovou zodpovědnost za to, co druhému říkají a jak se k sobě chovají.

Čtvrtý týden: Kluci se zkoušejí dohadovat, asi takhle: „Tak co kdybych si půjčil to auto jako první, než bude ručička dole na šestce, a ty by sis ho půjčil potom? Souhlasíš?“ Začíná to vypadat nadějně…


Až mě jejich strkanice dostrkaly k velkému objevu

Pak jednou večer starší do mladšího zase strčil, ten udělal krok dozadu – a šlápnul na plastovou dopravní značku, kterou měl starší brácha postavenou na svojí „silnici“. Byl na tu stavbu maximálně pyšný – ale nezačal ječet, místo toho honem utíkal k mladšímu bráchovi.

Začal plakat a volat mě: „Mamkooo, mamkooo, Kryšťáčkovi teče krev! Já jsem ho strčil, on upadnul na značku, mamkooo, pojď sem!“ Než jsem stačila doběhnout, tak slyším starostlivé: „Neboj, brácho, to bude dobrý, budu tady s tebou. Neboj, jsem tady. Mamka ti to ošetří a za pár dní už to bude pryč. Maminko, že to nic není, řekni, že není, já mám o něj strašný strach!“

Nic vážného to nebylo a noha se zahojila rychle. Ale tuhle nehodu si teda budu pamatovat do konce života. Díky ní jsem zjistila obrovskou věc: že jejich kočkování vadilo hlavně mně. Že to, že se spolu perou, nemusí nutně znamenat, že se nemají rádi a že o sebe nepečují.

Možná jsem v hlavě měla představu, že sourozenci se musejí mít rádi za každou cenu.
Nesmí na sebe být ani za mák oškliví a musí spolu držet v dobrém i ve zlém jako Mirek Dušín a Červenáček. A že každá odchylka od tohohle ideálu je špatně. A pak mě to mrzelo, když jsem místo dvou andílků od sebe v kuchyni odtrhovala dva rozzuřené divochy :)

Ale po našem měsíčním experimentu jsem zjistila, že jejich potyčky – i když se stále objevují – mívají od té události s rozraženou patou mnohem mírnější průběh. Bitkují se pořád, ale po minutě jsou zase spolu, smějí se, nic jim není.

A došlo mi to. Oni se tak pomalu učí spolu komunikovat. Protože jsem jim dala šanci,
aby se v bezpečném prostředí domova naučili řešit neshody i bez toho, aby na ně někdo seshora dělal ty-ty-ty. A říkal jim, co je dobře a co je špatně.


První věc – nezasahování – u nás zabralo i dlouhodobě

I po pár měsících je hádek tak o 80 % méně, jsou kratší a daleko méně surové. Nezasahuju, ale pozoruju je. A každému z kluků k tomu navrch dávám obrovskou porci pozornosti. A lásky.

Všimla jsem si totiž při tom ještě jedné důležité věci – že nezáleží na tom, aby ten čas, který jim věnuju každému zvlášť, byl přesně fifty-fifty. Často jsem se snažila dělit svůj čas mezi kluky spravedlivě. Ale zjistila jsem, že tím někdy nosím hladovému vodu.

Pak dávám lásku synovi, který ji v tu chvíli „nepotřebuje“, a naopak opomíjím syna, který by rád pomazlení. Znamená to i třeba to, že většinu dne se tulím jen s jedním synem, protože to v tu chvíli potřebuje. A trvalo mi, než jsem přišla na tajemství toho správného balancu: každé dítě považuje za lásku něco jiného.


Druhá věc: vysondovala jsem, co dítě považuje za projev lásky

Všeobecně jsem měla zato, že projevem lásky u dětí je hlavně fyzický kontakt, objetí, pusinka, mazlení. Jenže – můj starší Tomášek není až tak mazlivý jako mladší. Zato miluje, když sleduju jeho činnosti, když u něj třeba sedím a koukám, jak si hraje, bez toho, abych se zapojovala (to už je moc, rád si to řídí sám, jen někdy mě vyzve).

To mu dává ten pocit, že máma ho má ráda. Úplně září. Zatímco když ho obejmu, dám mu pusu, tak mě moc nevnímá, občas mi jen nevrle řekne: „No, mamí, už né!“ (Přesto to občas dělám, protože to chci já a jemu to zas tolik nevadí. V té době, kdy jsem divákem jeho her :))

Zato mladší Kryštůfek fyzický kontakt se mnou miluje. A tak když jim chci projevit lásku, dělám u každého to, co mu rozzáří očička.

A víte, co je na tom nejúžasnější? Když jsem konečně našla plus minus ten správný balanc, najednou bitek mezi klukama ještě ubylo!

Oni se sourozenci často mlátí hlavně proto, že na sebe žárlí. Že mají pocit – nemám od mámy dost pozornosti sám pro sebe. A když mi došlo, že pro každého z nich znamená pozornost něco jiného, dávám jim takovou, jakou fakt potřebují.

Večer se každému zvlášť půl hodinky věnuju. Ukládám Kryšťu, zatímco Tom hraje hru na počítači. Kryštůfek si v posteli rád čte. Zatímco Tomášek místo pohádky miluje, když mu vyprávím o povodních 2002 v Praze, neúnavně, pořád dokola :)

A spokojení jsme všichni tři.

S úctou a láskou,

Bára


Jo, jenže není to vždycky takhle růžové


I když se rodič snaží lví silou to všechno urovnat a na žádnou dušičku ráno ani večer nezapomenout, tak to mezi bráchama a ségrama může být stejně pěkně na kordy. Když obden musí máma s tátou řešit uječenou scénu, kdy se jeden sápe na druhého, a pátrat, kdo koho praštil, tak je rodinná pohoda v tahu.


Aby se máma s tátou nehroutili, potřebujou pořádně pevnou půdu pod nohama

Máma Bára to s kluky zvládla. Bylo to ale taky proto, že se jí podařilo ještě předtím změnit celou vzájemnou komunikaci. I to řešíme v celém kurzu Nevýchovy. A sourozeneckým vztahům a komunikaci se v kurzu věnujeme celý jeden týden z pěti. Spousta videí, úkolů a prožitkových cvičení vám pomůže prokouknout, v čem je u vás doma zakopaný pes. A jak ho vykopat a vyhnat z domu jednou provždy :)

Celý text a diskusi si můžete přečíst ZDE.