Jana Hrubá: Fenomén nadaných dětí

úterý 22. května 2018 · 0 komentářů

Byla to velmi zajímavá konference o tom, čemu se stát, pedagogické fakulty i učitelé ne vždy dostatečně věnují, protože mnohdy nevědí jak. O fenoménu nadaných dětí. Tyto děti potřebují podporu stejně tak jako děti se sociálními či zdravotními problémy. Když to neděláme, ztrácíme tvořivé vůdčí osobnosti.

Zdroj.

Konference byla zaměřena na práci s talentem a nadáním u dětí předškolního a mladšího školního věku. Zazněl teoretický a legislativní pohled vycházející z průzkumu ČŠI a doporučení MŠMT. Dále se věnovala diagnostice a rozvoji potenciálu nadaných dětí, dalšímu vzdělávání pedagogů a spolupráci s rodiči. Nechyběly praktické zkušenosti pedagogů, kteří se tímto fenoménem dlouhodobě zabývají.

Velký sál byl plný učitelek a ředitelek mateřských škol, speciálních pedagogů a dalších zájemců o téma, které bylo nahlíženo z různých pohledů. Pro ty, kteří se tam nedostali, připravil EDUlab pohotově odkazy na prezentace. Stojí opravdu za podrobné pročtení. Přehled doplníme pro ilustraci citací myšlenek z vystoupení přednášejících.


PhDr. Eva Vondráková (STaN), příspěvek Vzdělávání a výchova nadaných dětí z pohledu praxe v ČR i mezinárodně

Co ztrácíme, nepodporujeme-li nadané?

„Mnoho nadaných a talentovaných dětí, jestliže se jim nedostává odpovídající podpory, upadá a nerozvíjí své nadání, které by je mohlo dovést k vědeckým objevům, umělecké tvorbě, umožnilo by jim stát se vůdčími osobnostmi nebo prostě jen šťastnými lidmi, s přiměřenou sebedůvěrou. Ignorováním talentů ztrácí i společnost. Ztrácí tvořivé vůdčí osobnosti ve vědě, umění, politice a získává frustrované odpadlíky ze škol, společnosti, veřejného života a někdy i ze života vůbec.“
Erika Landau, zakladatelka Institutu pro nadané a talentované děti, Tel Aviv


Mgr. Ivana Blažková (MŠMT), příspěvek Vzdělávání nadaných žáků v systému společného vzdělávání

„Učitelům chybí odborné kompetence pro formální vzdělávání nadaných, což je třeba promítnout do jejich pregraduálního i postgraduálního vzdělávání; součástí přípravy budoucích učitelů by měly být (půlroční) stáže na pozici asistenta pedagoga.“

„Na podpůrná opatření bylo v období 1. 9. 2016 – 30. 10. 2017 vynaloženo 2 304 638 177 Kč, z toho pouze 5 264 300 Kč pro děti a žáky (mimořádně) nadané.“


Ing. Dana Pražáková, Ph.D. (ČŠI), příspěvek Možnosti podpory rozvoje každého dítěte v datech ČŠI

„Český vzdělávací systém zatím neumožňuje využít potenciál každého dítěte:
– Školám se nedaří vyrovnávat znevýhodnění způsobená domácím zázemím žáků
– Systém dostatečně nepodporuje školy
– Učitelé nejsou dostatečně připraveni na vzdělávání v heterogenních kolektivech
– Nedostatek specialistů
– Učitelé nedokáží diagnostikovat nadané děti a žáky
Podle zjištění ČŠI učitelky MŠ nadání či talent spíše nepodporují (občas doporučí rodičům návštěvu kroužků). Lepší je situace v oblasti uměleckého nadání – ZUŠ si děti chodí objevovat.“

– „Sebedůvěra českých učitelů je ve srovnání se zahraničím nízká.
– Ředitelé často nemají dostatek času na profesní rozvoj a pedagogické vedení učitelů.
– Podpora učitelů v praxi je často jen formální a nesystémová.
– Přetrvávají a prohlubují se rozdíly mezi 1. stupněm základních škol a ostatními stupni.
– Aktivizující metody práce výrazně převažují na 1. stupni základních škol.
– Způsoby poskytování zpětné vazby nejsou pro žáky dostatečně motivující.“


PhDr. Jan Voda, Ph.D. (Katedra primární pedagogiky, PedF UK), příspěvek Dětský leadership

Škoda, že tento příspěvek nebyl natočen (nebo byl?). Autor zvolil formu loutkového divadla a sám zahrál všechny role. Ukázal, jak lze rozeznat lídra už v mateřské škole od dětí s „naučenou bezmocností“, které jsou navyklé na přesné instrukce a nepřipravené čelit nesnázím. Učitelky MŠ by měly potenciál v každém dítěti rozvíjet – povzbuzovat děti, podporovat jejich sebevědomí, stavět je do nejednoznačných situací, aby musely hledat alternativy, učit je vyrovnávat se s nejistotou a překonávat obtíže tohoto světa. Díky, pane doktore, za osvěžující vystoupení!


Mgr. Lenka Baše (vyučující 1. stupně na FZŠ Olomouc, Hálkova 4), příspěvek Mám nadání na nadání?

Co chci? – změnit dítě, tlačit ho do výkonu a počítat úspěchy, „zaškatulkovat" ho do normy a přehlížet či bagatelizovat odlišnosti,… rozvíjet ho a podporovat

Co můžu? – říkat, že to nejde, hledat překážky, nedostatky a chyby (proč to nejde) nebo změnit vlastní postoj, způsob výuky (volbu metod, forem, organizace), žebříček hodnot,…

Zvládnu to? Chci to zvládnout? Je to moje přání, mám o to zájem? Mám nadání na nadání?“

Touha je cesta i cíl

Ne výkon, ale proces dosahování znalostí, dovedností a osobnost jedince mohou být klíč k „nadání na život", ruku v ruce se svobodou, rovností, vyrovnanými vztahy a emocemi.

Naším cílem je naučit děti přijmout svoji odlišnou osobnost, porozumět ji a odhalit svůj potenciál, který jim pomůže k plnohodnotnému a spokojenému uplatnění v životě.“


Mgr. Dana Havlová (Mensa), příspěvek Vyhledávání a identifikace nadaných dětí

Zajímavý (leč bohužel nezveřejněný) příspěvek o vyhledávání talentů a nástrojích k identifikaci nadání. Semináře pořádá NIDV a na webu www.talentovani.cz/ najdete mnoho informací a příručky ke stažení.


Mgr. Irena Hošková (NIDV), příspěvek Systém podpory nadání v ČR

Citace z tematické zprávy ČŠI:
„Vzdělávání nadaných, talentovaných a mimořádně nadaných dětí a žáků z roku 2016 uvádí, že byl v poradnách diagnostikován jen zlomek, tj. 1 348 mimořádně nadaných žáků základních a středních škol (MŠ diagnostikovaného mimořádně nadaného žáka nevykázaly).

Přičemž ve stejném roce bylo v populaci od 3 do 19 let celkem 1 736 321 osob. Z tohoto čísla jsou v průměru 2 % mimořádně nadaných a 15 % nadaných dětí, žáků. Tento průměrný stav by tedy odpovídal počtu 34 726 mimořádně nadaným a 260 448 nadaným dětem a žákům.

V 71 % MŠ, více než 50 % ZŠ a 44 % SŠ se žádný učitel neúčastnil v letech 2013–2016 DVPP v oblasti podpory nadání. V roce 2017 v NIDV proškoleno cca 700 pedagogů ve 42 programech na podporu nadání.“

„Učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež ukazují, kam jít, ale samy nikam nejdou.“ Jan Amos Komenský

Mimořádně informačně bohatý příspěvek je zakončen videem z rozšířené reality.


Mgr. Monika Stehlíková, MBA (lektorka mindfulness a terapeutka ACT), příspěvek Osobnostní vývoj nadaných dětí v předškolním věku

Škoda, že tento příspěvek není na webu.

Týkal se odvrácené strany nadání: Tyto děti bývají vnímány jako divné – každé dítě reaguje jinak, jsou citlivé, tvořivé, neadekvátně reagují na nespravedlnost, mají pocity úzkosti a tísně, jejich osobnostní vývoj je bouřlivý – disynchronie: duševní vývoj bývá akcelerovaný, motorika může být opožděná (nešikovnost, nemotornost) – dochází k narušení sebepojetí. Vysoká emocionalita nenachází odezvu. Potřebují pevné hranice, které jim může dát silná, psychicky odolná osobnost.


RNDr. Ondřej Šteffl, CSc. (SCIO), příspěvek Trvalé a aktuální problémy vzdělávání v Česku

Orientace na minulost:
Široká veřejnost, rodiče, mnozí s lidí, kteří o školství rozhodují, dokonce často i děti si neumí představit nic jiného, než tu školu, kterou sami zažili. A takovou také chtějí. (Brazílie)
Skutečnost, že svět se rychle mění a potřeby budoucnosti budou jiné než dnes, mnozí při přemýšlení o smyslu školy pomíjejí.“

Řešení:
– osvěta, osvěta, osvěta
– více informovat rodiče o změnách světa (společnost 4.0, trh práce – nová povolání, více volného času)
– vzdělávat učitele – orientovat je na budoucnost
– využívat poznatky kognitivních věd
– změny RVP (druhý světový jazyk?, psaní?)
– podporovat diverzitu (i uvnitř škol)
– podporovat možnost (poučeného!) výběru“

Co to je kvalitní škola?
Kvalitní škola je ta, která umí dobře popsat své vize, hodnoty, procesy apod., které jsou ve vzdělávání klíčové, a v praxi se snaží je naplnit. Jsem rád, že žijeme v pluralitní společnosti a nemáme jen „jednu kvalitu“.
Jiří Němec, děkan Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně


Připravila Jana Hrubá

Jiří Nádoba: Víc školek, víc bytů, jiné daně. Osm tipů, jak udržet Česko v kondici

· 0 komentářů

Česko je vrcholu ekonomického cyklu, ale pokud chce dál bohatnout, musí pro to něco udělat. Ve středu odjela z Prahy čtveřice lidí, kteří po sobě nechali pár tipů. Jde o ekonomy Mezinárodního měnového fondu, který do členských zemí posílá svoje experty na každoroční mise kvůli zhodnocení hospodářské politiky.

Zdroj: Respekt 16. 5. 2018

„Česko si vede dobře, ale je to jako ve fotbale po vyhraném zápase. Trenér si musí stoupnout před hráče a říct, jak hrát příště ještě lépe," přibližuje šéf mise Alasdair Scott. Jeho tým shrnul svoje dojmy a poznatky do čtyřstránkového textu, který v hodnocení současného stavu vyznívá vesměs pozitivně, ale přichází s řadou doporučení. Trenérem, o kterém Scott mluví, by mohla být vznikající vláda Andreje Babiše. Její program se ale s recepty MMF potkává jen okrajově.

Nejzajímavější tipy MMF se dají shrnout do následujících osmi bodů. Některé vypadají spíš jako drobnější technické úpravy, v jiných jde o větší reformy, pro které je však podle inspektorů nyní optimální doba. „Je těžké dělat reformy v dobách recese nebo finanční krize. Nejvhodnější čas je právě teď," uvedl Scott během středečního vystoupení na závěr mise.


1. Pracovat do vyššího věku

Obligátní problém, o kterém ekonomové mluví už desítky let, ale k pokroku nedochází. Česko má oproti jiným zemím nadstandardně velký problém se stárnutím populace. Roste počet důchodců v poměru k těm, kdo na důchody vydělávají a odvádí na ně sociální pojištění. Experti MMF připomínají, že pro státní rozpočet, který se nyní vyvíjí příznivě, budou penzijní nároky představovat v dlouhodobém měřítku „vzrůstající výzvu" – podle MMF je však zvládnutelná zvýšením důchodového věku. To by také zpomalilo úbytek pracovních sil, jejichž nedostatek dnes způsobuje v ekonomice největší napětí.


2. Zavést poplatky ve zdravotnictví

Ještě větší problém než penze bude nápor stárnoucí populace na zdravotnictví deklarující bezplatnou péči. „Bude třeba přijmout takové kroky, aby zdroje ve zdravotnictví byly využity správně a výdaje směřovaly na správné účely. Například znovuzavedení poplatků, které by omezily nadměrnou konzumaci zdravotní péče," stojí v závěrečné zprávě.


3. Zvýšit daň z nemovitosti, zrušit odpočty u hypoték

Daně z majetku – v Česku jde v podstatě jen o daň z nemovitosti – jsou v Česku podle MMF velmi nízké. Jejich zvýšením by vznikl prostor pro snížení jiných daní, které jsou naopak oproti jiným zemím vysoké, což platí hlavně pro daně z příjmu. Pokud jde o nemovitosti, zdanit jejich vlastnictví je podle MMF vhodnější řešení než daň z převodu. Dalším návrhem je „podle stabilního a předvídatelného harmonogramu" odbourat dnešní daňové slevy u hypoték, které jsou podle MMF zbytečným podnětem, že se domácnosti zadlužují. Návrh vládního programu ANO a ČSSD z minulého týdne slibuje mírné zvýšení daně z příjmu, ale kromě toho také snížení DPH například na pivo a některé služby. Scott nechtěl tento program komentovat s odůvodněním, že jde zatím o předběžné návrhy, vykroutil se i z otázky, do jaké míry jsou podle něho daňové úlevy a nově navrhované výdaje slučitelné s příslibem vyrovnaného rozpočtu.


4. Postavit víc školek

Česko podle MMF nedělá dost pro to, aby matky malých dětí měly ideální podmínky pro návrat do práce. Zaměstnanost žen by při lepší politice mohla stoupnout a ekonomika by nemusela tolik strádat nedostatkem pracovních sil. Vhodnou kombinací kroků by podle MMF bylo omezit daňové odpočty pro rodiny, kde jeden z partnerů nepracuje, a ušetřené peníze investovat do veřejných školek, kde – jak si MMF všímá – není dost velká kapacita.


5. Zrušit pobídky pro montovny

Celý daňový systém by podle MMF zasloužil hlubokou a promyšlenou revizi, mimo jiné proto, aby „přinášel správné impulzy pro nejlepší využití zdrojů". Jedním takovým tipem je přehodnotit systém investičních pobídek a daňových úlev pro velké firmy ve zpracovatelském průmyslu. Zatímco dřív pobídky fungovaly jako impuls k modernizaci ekonomiky a vyšší zaměstnanosti, dnes při nedostatku volných pracovních sil by bylo rozumnější zaměřit podporu na technologicky vyspělejší investory.


6. Zefektivnit státní správu

Pokud je klíčem k prosperitě vyšší produktivita, může k tomu přispět i státní správa. „Vláda by mohla zvednout efektivitu, s níž poskytuje svoje služby. To by mohlo mít následně velký dopad na zbytek ekonomiky," stojí v hodnocení MMF, jež chválí progresivně znějící záměry vznikající koalice v oblasti e-governmentu.


7. Usnadnit stavbu bytů

Urgentní kapitolou pro zefektivnění úřadů je podle MMF zlepšení v oblasti plánování a povolování bytové výstavby. Enormní zdražování bytů souvisí s tím, že poptávka převyšuje nabídku a developeři nejsou schopni při dnešním složitých a zdlouhavých úředních procedurách poptávku uspokojit.


8. Zabránit předlužení

Zdražování bytů zvedá nároky na finanční sílu domácností, které si vzhledem k pozitivnímu vnímání budoucího vývoje neváhají brát mnohdy neúměrné dluhy. MMF proto kvituje zvýšenou pozornost centrální banky, která loni zavedla pro banky nová doporučení ohledně výše úvěru ve vztahu k ceně nemovitosti. Bankovní dohled by podle MMF měl dostat do ruky „závazný nástroj", aby mohl proti předlužování zakročit i jinak, třeba regulací celkové výše dluhu nebo dluhových splátek v relaci k příjmům domácnosti.

STRATEGIE 2020. Cíle vzdělávání a modernizace systému hodnocení

pondělí 21. května 2018 · 0 komentářů

Hodnocení dalších dílčích cílů priority Podporovat kvalitní výuku a učitele jako její klíčový předpoklad se týká cílů vzdělávání, revize kurikula a modernizace hodnocení žáků a školy. Cíl Posílit význam kvality výuky ve vysokoškolském vzdělávání bude lépe vyhodnotitelný až po zavedení nového systému akreditací.

Zdroj: Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 (2017)


Strategický cíl: Srozumitelněji popsat cíle vzdělávání

Tento dílčí cíl je důležitý pro dosahování širokého konsensu ve vzdělávací politice. Jde o možnost prodiskutovat klíčové cíle vzdělávání v odborné ale i široké veřejnosti, projednat zásady a následně sdílet vzdělání jako zásadní společenskou hodnotu. Ve změněných politických pod¬mínkách od 90. let 20. stol. směřovala kurikulární politika k postupnému rozvolňování kurikula. Leit¬motivem byla tzv. kurikulární reforma spočívající v zavádění modelu dvouúrovňového kurikula.

Kurikulární reformě byla přisuzována až mytická schopnost (vy)řešit široké spektrum problémů českého školství (od modernizace cílů a obsahů vzdělávání přes zlepšení řízení a možnosti profilace škol až po kvalitu výuky a vzdělávacích výsledků žáků). Během druhé dekády 21. století se začalo ukazovat i výzkumně dokládat, že mnohá očekávání stran kurikulární reformy jsou nadsazená a že v praxi mnohde ústí ve formalismus. Patrně také proto se druhá dekáda vyznačuje oslabením zájmu o kurikulum a jeho další rozvoj.

Pomyslným spojovacím článkem mezi někdejší kurikulární reformou a současným nastolením problému kurikula je myšlenka „revizí kurikula“. Ta byla představena již v roce 2010 jako systém cyklických revizí kurikula na základě vyhodnocení podnětů z praxe, pedagogického výzkumu apod. K významnější změně kurikulární politiky a pojetí kurikula je nakročeno v současné době, můžeme-li tak soudit z materiálu NÚV, který je v současné době disku¬tován na různých fórech. Materiál je výrazně diskontinuitní, jakkoliv budí zdání kontinuity používáním termínu „revize kurikula“. Ve skutečnosti možná předjímá přehodnocení přístupu k tvorbě kurikula a jeho funkce ve školském systému. Není jasné, zda revize kurikula mají směřovat k vytvoření podmínek pro rozpracování systému testování vzdělávacích výsledků žáků, či zda má jít o formulační úpravy vedené záměrem učinit kuriku¬lární dokumenty přístupnější (srozumitelnější) učitelům.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Pro srozumitelnější popis cílů vzdělávání je nezbytné, aby kurikulum (otázka cílů a obsahů vzdělávání) bylo předmětem zvýšené pozornosti vzdělávací politiky i v dalším období, což ovšem nutně neznamená usilovat o vytvoření národního vzdělávacího programu, jak požaduje Strategie 2020. Spíše než směřovat v kurikulární tvorbě vertikálně vzhůru (ke stále obecnějším dokumentům), je zapotřebí rozpracovat kuri¬kulární rámce směrem dolů (ke konkretizaci pro praxi). To ale nutně neznamená redukovat kurikulum do podoby podkladu pro plošné testování.

Aktuální koncepční nejasnosti v pojetí tzv. revizí kurikula je třeba tematizovat v širší odborné diskusi se zapojením dalších aktérů (např. rodiče, zaměstnavatelé apod.). Metodický portál RVP by přitom mohl být jednou z funkčních platforem pro vyhodnocování podnětů. Pojetí kurikulárního rámce na straně jedné a kurikulárního jádra na straně druhé je žádoucí přezkoumat ve vzájemných souvislostech a na pozadí měnících se přístupů k tvorbě kurikula v globálním měřítku. Konkrétně to předpokládá vyjasnit souvislosti mezi typy kurikula a přístupy k řízení školských systémů, nahlédnout možné zisky i možná rizika zvažovaných opatření (např. testování) a založit rozhodování ve věcech kurikulární politiky na expertní základně (posílit výzkum v oblasti kurikula).

Co je mezi opatřeními Strategie 2020 opomenuto a mělo by být řešeno, je problematika učitelů (a jejich podpory) jako aktérů kurikula – podceněna je zejména provázanost kurikulární problematiky ve vztahu ke kvalitě výuky, resp. k podpoře produktivní kultury učení přímo ve školních třídách. Orientace na kvalitu (ve) vzdělávání by se měla stát programovou snahou pro další období. Ruku v ruce s tím by měla jít změna systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků tak, aby zahrnoval vzdělávání reagující na aktuální školsko–politické priority i podporu profesního rozvoje dle potřeb a preference škol a učitelů.

________________________________________________________________________

Otázka pro doc. Tomáše Janíka

Myslíte, že je možné se formou moderované diskuse (např. na portálu RVP) v přiměřeném čase dobrat konsensu o cílech a obsahu vzdělávání mezi názorově protichůdnými tábory aktérů? Nebo je řešením umožnění svobodné volby vzdělávacích cest?
Ideálního stavu, jímž by byl celospolečenský konsensus na cílech a obsazích vzdělávání (je-li navíc předmět diskuse vymezen nespecificky vzhledem k typům, stupňům… vzdělávání), reálně dosáhnout nelze. To však neznamená, že bychom se o dosahování konsensu na určitých tématech neměli pokoušet. Pokoušíme se o to vlastně neustále a přispívá to ke zvyšování našeho povědomí o tom, jaká jsou specifika různých přístupů a řešení ve vzdělávání.

Pokud jde o cíle obsahy vzdělávání, průvodním jevem jejich vymezování jsou tzv. kurikulární války. Když o nich britští a američtí politologové a sociologové začali v 60. letech 20. století psát, možná ani nevěděli, že toto téma uchopovala na přelomu 19. a 20. století německá tradice duchovědné pedagogiky, která pracovala s obratem „boj o učební plán“ a odkazovala jím k problému vlivu, který různé duchovní a politické síly vykonávají směrem ke škole. A je to právě „učební plán“ (dnes kurikulum / kurikulární dokument), který toto soupeření sil různého druhu ve škole zrcadlí.

V tomto svém vstupu jsem ale nechtěl mluvit o válkách. Chtěl jsem říci, že i ve vzdělávání máme zapotřebí rozvíjet kulturu sporu. Máme se dohadovat, ale nikoliv se hádat, vyhlašovat si války a uzavírat se do zákopů. Iniciátoři, moderátoři a dokumentátoři veřejných debat o vzdělávání mohou v tomto ohledu odvádět dobrou práci a mnozí ji skutečně odvádějí. Psaní, diskutování a hodnocení strategií vzdělávací politiky (jako např. S 2020) je třeba chápat jako součást tohoto procesu.

Ve vzdělávání je to asi tak, že pokud se o nastolovaných tématech převážně jen přemítá, panuje zpravidla klid. Pokud se však postoupí směrem k jejich legislativnímu zakotvení a zavádění do praxe, začnou se dít věci. Dotčení aktéři často vyhodnotí předkládané záměry jako ne dost konsensuální na to, aby je podpořili. Ano, shoda na řešení problémů má být bytelná a široká, ale v reálné politice je mnohdy nezbytné vstupovat na scénu s konsensem, který je křehký, neboť prozatím nebyla možnost jej široce vyjednat. Kritika je součástí politického procesu, do něhož má takový konsensus vstupovat v bedně s nápisem fragile, aby existovala alespoň teoretická šance na citlivé zacházení. Chtěl bych věřit, že každý vzdělaný člověk ví, že do bedny s nápisem fragile se nekope.
________________________________________________________________________


Strategický cíl: Modernizovat systém hodnocení na úrovni dítěte, žáka a studenta

Cíl je možné považovat za relevantní především ve vztahu k podpoře formativního hodnocení žáků ve školách. Formativní hodnocení umožňuje zachytit individuální pokrok v průběhu učení jednotlivých žáků, což se bohužel v českých školách využívá dosud velmi málo. Formativní hodnocení se může uplatňovat pouze v podmínkách, kde se neklade zvláštní důraz na sumativní hodnocení vzdělávacích výsledků (což je typické např. pro testování). Kroky MŠMT však reálně směřují proti uvedenému cíli – v existujících metodikách a příručkách k evaluaci nedochází k propagaci formativního hodnocení, pozornost je zaměřena k dalšímu precizování technologií testování vzdělávacích výsledků. Programy profesního rozvoje učitelů v této oblasti nejsou zaváděny a nejsou ani nabízeny.

V Dlouhodobém záměru se pracuje s představou, že nositelem realizace opatření týkajících se zavádění prvků formativního hodnocení žáků má být mimo jiné ČŠI, což je představa neadekvátní. Hlavním cílem ČŠI je hodnocení na úrovni školy, nikoliv hodnocení jednotlivých žáků či učitelů, přičemž to by mělo být primárně úlohou akademického výzkumu, protože ten může zabezpečit do značné míry externalizovaný a relativně nestranný pohled.

Pokud bychom měli zhodnotit celkovou strukturu a soulad opatření uvedených k tomuto dílčímu cíli, je možné reflektovat jejich nesystematičnost. Představují nesourodou skupinu opatření jednak v reakci na zprávu OECD a taktéž na jistá národní specifika v rámci hodnocení žáků.

Je nutné konstatovat, že opatření DZ 2015–2020 nebyla realizována. V rámci aktivit ČŠI a NÚV se naplňování uvedeného opatření jeví jako spíše vedlejší a nezáměrný produkt jimi realizovaných projektů. Do této chvíle nevznikla zmiňovaná metodika pro formativní hodnocení, nebyla zveřejněna na portálu rvp.cz a nebyly učiněny kroky, které by vedly k přenosu této problematiky do počátečního vzdělávání učitelů a dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.

Je zde i jistá metodologická komplikace při realizaci opatření. Vyhodnocovat vliv testování na vzdělávací systém je poměrně obtížné v situaci, kdy se v něm neuplatňuje pravidelné celoplošné a reprezentativní národní testování. Takto lze pouze těžko mluvit o vlivu testování na vzdělávací systém, maximálně lze hovořit o vyhodnocování vlivu testování na konkrétní školy v situaci realizace výběrových šetření.

Z realizovaných aktivit je zřejmé, že systematická podpora formativního hodnocení ve školách neprobíhá a aktivity, které by měly k rozpracování systémové koncepce formativního hodnocení směřovat, jsou nepřesvědčivé. Naopak, rozvíjejí se mechanismy sumativního hodnocení a „konsolidace“ nástrojů testování. Taktéž dochází k centralizaci maturitní zkoušky. Systémová vzdělávací podpora v oblasti jiných než tradičních forem hodnocení neprobíhá a vliv testování na školský systém se nevyhodnocuje.

Tuto nesystémovost je možné odvodit z absence národního dokumentu, který by definoval smysl a směřování hodnocení a evaluace v ČR nejen ve vazbě na pohled OECD, ale i ve vazbě na národní tradice a národní odbornou diskusi.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Modernizování systému hodnocení na úrovni dítěte, žáka a studenta se dosud příliš nedařilo. Sys¬tém hodnocení žáků v ČR vykazuje silné znaky konzervatismu. Z novějších nástrojů hodnocení se ve sledovaném období a ve výstupech ČŠI rozvíjelo především testování výsledků ve vzdělávání. Mezinárodní zkušenosti však ukazují, že testování jako významný prostředek hodnocení produkuje množství nezamýšlených důsledků a v konečném důsledku podporuje vzdělávací nerovnosti. Před ČR stále stojí úkol rozvíjet ve školském prostředí různorodé metody formativního hodnocení. Formativní hodnocení je jedním z mála prostředků podporujících individuální rozvoj žáka a plní rovněž inkluzivní cíle. Zároveň si bude nutné položit otázku, jaké benefity a rizika přináší trend centralizace a unifikace maturitní zkoušky, a zvážit, zda je tento trend přínosem.


Strategický cíl: Modernizovat hodnocení na úrovni školy

Hodnocení na úrovni školy je zásadním nástrojem zvyšování kvality vzdělávání v českém školském systému, který je založen na poměrně vysoké autonomii jednotlivých škol. Pojetí tohoto cíle ve Strategii 2020 je vhodně rozpracováno jako hodnocení s formativními prvky založené na poskytování zpětné vazby škole. Cíle i opatření jsou stále relevantní, pro naplnění tohoto cíle však ve S 2020 chybí opatření na podporu vlastního hodnocení škol (autoevaluace).

Z hlediska zaměření převažuje ve strategii důraz na externí hodnocení škol ze strany ČŠI. Většina cílů ve vztahu k externímu hodnocení škol ze strany ČŠI byla naplněna. Nově vytvořená kritéria hodnocení škol (tzv. Kvalitní škola) lze považovat za vhodně připravená a odbornou i školskou veřejností široce přijímaná. Důraz na propojování externí a interní evaluace je zásadní, nicméně ve Strategii 2020 chybí opatření na podporu vlastního hodno¬cení jednotlivých škol (autoevaluace), které je nutnou podmínkou propojování externí a interní evalu¬ace. Zároveň jsme nezaznamenali větší posun v podpoře hodnocení škol ze strany zřizovatele. Vzhle¬dem k velké decentralizaci systému řízení školství a velkému množství zřizovatelů představuje hledání funkčního řešení externí evaluace ze strany zřizovatelů výzvu pro další období (nejen do roku 2020).

V oblasti využívání testů pro zpětnou vazbu školám je zapotřebí zjišťování výsledků vzdělávání doplnit o kontextové informace o rodinném zázemí žáků, jen tak bude zpětná vazba pro školu relevantní. Dosa¬vadní srovnání škol s celkovým průměrem ČR je z hlediska zpětné vazby pro školu nedostatečné.

Také v oblasti vysokého školství je kladen důraz na funkční propojení prvků externí a interní evaluace. Ex¬terní evaluaci nově reprezentuje Národní akreditační úřad (NAÚ), nově došlo k legislativnímu ukotvení a výraznému posílení důrazu na vnitřní hodnocení vysokých škol. Vzhledem k malému časovému odstu¬pu od účinnosti novely však nelze prozatím přistoupit k evaluaci jejích dopadů.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Modernizaci hodnocení na úrovni školy je zapotřebí stavět na funkčním propojování vnitřního a vnějšího hodnocení. Rámec kritérií hodnocení ze strany ČŠI (tzv. Kvalitní škola) je vhodné dále podpo¬rovat jako základ pro sdílená vlastní hodnocení škol s hodnocením externím ze strany ČŠI a zřizovatelů. V dalším období je však zapotřebí cíleně podporovat školy metodicky, finančně i personálně, v oblastí zkvalitňování procesů vlastního hodnocení (autoevaluace) jako funkčního nástroje zvyšování kvality procesů vzdělávání i výsledků žáků.

Využívání výsledků testování pro zpětnou vazbu škol je třeba zvážit s ohledem na rizika spojená s oslabováním autonomní tvorby kritérií a řízení kvality na úrovni školy. V každém případě je třeba výsledky testování doplnit sběrem kontextových údajů o rodinném zázemí žáků, které umožní zohlednit specifické podmínky vzdělávání dané školy. Naopak setrvává varování před hrozbou zveřejňování žebříčků škol, jak již bylo uvedeno v samotné strategii. Ve výrazně selek¬tivním českém školství by šlo spíše o vyjádření toho, jaké žáky dokáže škole přilákat, než o vyjádření kvality vzdělávání poskytovaného školou.

Připravila Jana Hrubá


Další díly seriálu o hodnocení naplňování Strategie 2020 najdete ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za duben 2018

sobota 19. května 2018 · 0 komentářů

Jako vždy vás v Pedagogické knihovně J. A. Komenského čekají zajímavé nové knihy a články. Tematická rešerše se věnuje ekonomice školství v zahraničí.


Novinky za duben 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky:

Malé příběhy o velkých věcech: co mohou přinést příběhy Daisy Mrázkové předškolním dětem? / Dana Tvrďochová
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2017] – 122 stran
ISBN 978-80-7496-348-3
Praktické a inspirativní náměty na hravé pohádkové činnosti s využitím příběhů populární autorky Daisy Mrázkové. Pomocí těchto příběhů si děti rozvinou sociálně emoční dovednosti. Aktivity směřují k naplnění individuálních potřeb dětí, vedou k zamyšlení a poskytují nové podněty ke hrám.

Metoda Montessori a jak ji učit doma: předškolní léta / Elisabeth G. Hainstock ; předmluva Lee Havis ; z anglického originálu Teaching Montessori in the home… přeložila Eva Zahradníčková – Vydání druhé
Praha: Euromedia, 2018 – 114 s.
ISBN 978-80-7549-626-3
Ucelená příručka předkládá celý systém metody Montessori pro výuku dětí od dvou do pěti let. Soustřeďuje se na čtení, psaní, smyslové vnímání a dovednosti pro praktický život.

Rozvoj pedagogických a sociálně psychologických dovedností / Eva Jarošová, Hana Lorencová a kol. – 2. rozšířené a aktualizované vydání
Praha: Oeconomica, nakladatelství VŠE, 2017 – 218 stran
ISBN 978-80-245-2251-7
Pedagogický konstruktivizmus. Osobnost vysokoškolského učitele. Aktivizující metody a učební styly. Formy výuky a prezentační dovednosti. Využití komunikačních technologií ve výuce.

Změna k lepšímu: šestistupňový program pro překonání zlozvyků / J.O. Prochaska, J.C. Norcross, C.C. DiClemente ; z anglického originálu přeložil Ondřej Fafejta – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 279 stran
ISBN 978-80-262-1343-7
Přehledně koncipovaná kniha pro ty, kteří sami usilují o změnu, ale také pro ty, kteří se potýkají s emočními problémy, závislostmi, ale chtějí žít zdravějším životním stylem.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Tematická rešerše Ekonomika školství v zahraničí

Ukázky:

Acroyoga / Nikola Koňaříková, Alena Skotáková
In: Tělesná výchova a sport mládeže: odborný časopis pro učitele, trenéry a cvičitele – ISSN 1210-7689 – Roč. 84, č. 2 (2018), s. 10–15.
Autorky prezentují novou pohybovou aktivitu s názvem Acroyoga (akrojóga), která přispívá k inovaci v tělesné výchově. Cvičí se ve skupinách nebo dvojicích a na tomto principu staví svou popularitu. Úspěšné provedení prvku vyžaduje fyzický kontakt a hlavně důvěru a komunikaci mezi cvičícími. Text obsahuje odpovědi na základní otázky: Jaký je cíl akrojógy, role (funkce) cvičících, pozice akrojógy, zařazení akrojógy do školní tělesné výchovy, očekávané výstupy žáka. Doplněno obrázky s popisem základní polohy a provedení pozice. Cvičení je doporučeno pro starší žáky na středních školách; autorky doporučují zařazení do RVP v rámci činností ovlivňujících zdraví.

Čte každý žák, čte celá škola / Ondřej Hausenblas, Hana Košťálová
In: Kritická gramotnost – ISSN 2464-6318 – Roč. 3, č. Speciál 2017 (2017), s. 410.
Děti, které čtou, se lépe učí. Rozvoj čtení a čtenářství by neměl být omezen pouze na první stupeň a čtenářské předměty. Podpora projektu Pomáháme školám k úspěchu, který posiluje čtenářství v rámci celé školy. Do projektu se od května 2017 zapojilo 11 škol. V další části článku je uveden příklad ze základní školy v jižních Čechách. Postřehy mentorek projektu. Práce externích mentorů. Rozhovory s Bohunkou Jochovou a Hanou Košuličovou.

Indiánská moudrost

pátek 18. května 2018 · 0 komentářů

Na facebooku člověk někdy objeví perly. Díky, neznámý příteli!

„Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se jíst nedají.“

1. Dobrý člověk vidí dobrá znamení.

2. Abys zaslechl sám sebe, potřebuješ tichý den.

3. Jestliže zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, slez.

4. Kdo mlčí, ví dvakrát víc, než ten, kdo žvaní.

5. Je mnoho způsobů, jimiž páchne skunk.

6. Musíme jenom umřít.

7. Než začneš soudit chyby jiných lidí, pohlédni na stopy svých vlastních mokasín.

8. Vlast máš tam, kde je ti dobře.

9. V každém člověku zápasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš.

10. Když máš co říct, vstaň, aby tě bylo vidět.

11. Ne vždy je nepřítel nepřítelem a přítel přítelem.

12. Kdo má jednu nohu v kánoi a druhou ve člunu, spadne do řeky.

13. Všechno na světě má svou píseň.

14. Dítě je host ve tvém domě: nakrm ho, pouč a propusť.

15. S proudem dokáže plout i leklá ryba.

16. Život plyne zvnitřku ven. Drž se té myšlenky a budeš skutečným člověkem.

17. Dobře řečené slovo je účinnější než obratně hozený tomahavk.

18. Mluv s dětmi, když jedí, a řečené zůstane, i když ty odejdeš.

19. Člověk si má sám dělat své šípy.

20. Kůň přivázaný ke sloupu jen těžko získá na rychlosti.

21. Všechno na Zemi má svůj cíl, na každou nemoc je lék a každý člověk má své předurčení.

22. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije.

23. Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a nesvedu si pamatovat, dovol mi se zúčastnit a pochopím.

24. Miluj zem. Nezdědils ji po rodičích, ale dlužíš ji svým dětem.

25. Vědění je skryto v každé z věcí. Celý svět byl kdysi knihovnou.

26. Žij svůj život tak, aby se strach ze smrti nikdy nevkradl do tvého srdce.

27. Když zabloudíš, vzpomeň si na to, co říkávali staří. Neztratil ses ty, ztratilo se tvoje týpí.

28. Každý by měl být sám sobě vůdcem.

29. Když přineseš do wigwamu hořící větev, nestěžuj si na kouř.

30. Tvá mysl musí být jako týpí. Nech dílec u vchodu otevřený, aby čerstvý vzduch mohl dovnitř a odvál kouř zmatku.

31. Každý, jemuž se dobře daří nebo má úspěch, musel o něčem snít

32. Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se jíst nedají.

Jak se lišily Charta 77 a 2000 slov? Studenti v Historické laboratoři zkoumají moderní dějiny

čtvrtek 17. května 2018 · 0 komentářů

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) zprovoznil aplikaci HistoryLab, která využívá možností digitálního prostředí k lepší orientaci v novodobých dějinách. Aplikace je určena učitelům i žákům. Ti s její pomocí můžou porovnat třeba dokument 2000 slov s prohlášením Charty 77. Žáci tam naleznou i dobové fotografie, které ilustrují látku probíranou v dějepisu.

Zdroj: kul, ČT24.cz 19. 4. 2018

Jak Historickou laboratoř zapojit do výuky, se mohou učitelé naučit během seminářů, které ÚSTR organizuje. „Učitelé si chválí třeba to, že žáci, které nebaví dějepis, se najednou do výuky zapojují,“ přibližuje Čeněk Pýcha z ústavu.


Dějiny obrazem

Aplikace zatím nabízí deset cvičení a postupně se bude rozrůstat o další. Jedno z nich se věnuje například osobnosti Tomáše Garriguea Masaryka, jiná se zas zabývají třeba železnou oponou.
Příkladem může být slavný snímek fotografa agentury Associated Press Nicka Uta z června 1972, na kterém plačící vietnamské děti pronásledované jihovietnamskými vojáky utíkají před napalmovým útokem.

„V tomto případě si žáci mohou uvědomit, jak mohou fotografie i v dnešním světě mobilizovat veřejné mínění. O fotografii Nicka Uta se říká, že ukončila válku ve Vietnamu,“ uvedl dříve Kamil Činátl z ÚSTR.


Interpretaci otevřená historie

S aplikací pracují třeba na Gymnáziu Přírodní škola. Studenti kvarty porovnávali zásadní dokument Pražského jara 2000 slov s textem Charty 77 a podle užitých sloves hodnotili jazyk, kterým jsou texty napsané. „U Charty to je mnohem mírnější,“ shrnula zjištění jedné z pracovních skupin studentka kvarty Květa Novotná.

Na konci cvičení studenti sepsali své závěry a učitel je následně zpracoval. „Minimálně u dvou, u tří skupin bylo vidět, že se vlastně neshodli. To je super, protože to naznačuje, že historie je otevřená našemu porozumění,“ chválí si práci učitel Jaroslav Najbert.


Semináře Ústavu pro studium totalitních režimů v oblasti vzdělávání ročně absolvuje přes 600 učitelů. Vedle aplikace HistoryLab pro studenty spustil ústav také tematický web k Chartě 77 nebo připravil komiks k případu komunisty umučeného kněze Josefa Toufara.


Celý text a další informace ZDE.

Petr Třešňák: Šest tipů, jak se stát empatickým

středa 16. května 2018 · 0 komentářů

Respekt 15/2018 se zevrubně věnoval tématu empatie, schopnosti lidské psychiky vcítit se do perspektivy druhého člověka. Mezi mysliteli, kteří přísahají na její potenciál změnit svět k lepšímu, vyniká populární australský filozof Roman Krznaric.

Zdroj: Respekt 11. 4. 2018

Ke studiu empatie ho prý přivedlo dětské trauma z matčiny smrti. Bylo mu deset let, když zemřela na rakovinu prsu. „Uvědomil jsem si, že mě žene nevědomá touha uzdravit mé empatické já, které jsem jako dítě ztratil,“ napsal filozof nedávno v britském deníku Guardian.

A v mezinárodním bestselleru Empathy: Why it Matters and How to get it (Empatie: proč na ní záleží a jak jí získat) pak představuje výsledky mnoha rozhovorů a badání, která na toto téma podstoupil. Výsledkem je šestibodový manuál, kterým svou vnímavou část může podpořit každý, kdo má chuť.

Pro zájemce umění empatie krátce představíme šest zvyků vysoce empatických lidí:

1. Přepněte na váš empatický mozek. Od moderny ve filozofii a vědě dominoval názor, že člověk je od přírody stvoření vysoce sobecké a upřednostňuje vlastní zájem. Posledních dvacet let neurologických výzkumů to ovšem uvádí na pravou míru. Tendenci k maximalizaci vlastního prospěchu u homo sapiens (a řady dalších živočišných druhů) doplňuje stejně vlivná genetická výbava, která nás vede k altruismu. A empatie je jejím základním pracovním nástrojem. Náš mozek je od narození vybaven „empatickým okruhem“, což je dobré si uvědomit. O druhé nepečujeme přírodě navzdory, naopak – naplňujeme tak evoluční záměr, protože společenství se složitou sociální organizací, jako je lidstvo, zkrátka spolupráci potřebujeme ke zdárnému fungování.

2. Představte si perspektivu druhého. Staré indiánské přísloví říká: „Nikdy nesuď druhého člověka, dokud jsi dva měsíce nechodil v jeho mokasínech.“ Nemusíme si je reálně obouvat, stačí se na chvíli zastavit a představit si, jak asi nějaká situace vypadá z pozice druhého člověka; vzít v úvahu jeho postavení, zkušenosti, životní příběh. Výbavu pro takové fantazírování máme (viz bod 1) a čím častěji ho budeme provozovat, tím víc se stane samozřejmou součástí našeho uvažování o světě.

3. Vyhledávejte dobrodružství a nové zkušenosti. Čím víc jiných kultur a zvyků poznáme, čím častěji zažijeme, že lidé z různých koutů světa se mohou na život dívat docela jinak – a tím menší bude naše tendence si myslet, že naše pravda je univerzálně platná. Prostor pro pochopení se nejlépe otvírá přímou zkušeností, když dobré úmysly nestačí.

4. Pěstujte umění konverzace. Jednoduché, ale platné. Čím víc mluvíme s lidmi s odlišným pohledem na svět, tím vyšší jsou naše šance jejich pohledu porozumět. Pohled zdálky vede k posuzování, dialog k pochopení. Neznamená to cizí názory přijímat za své, ale uvědomit si, že stejně jako ty naše vyrůstají z celkem pochopitelných vlivů.

5. Cestujte v houpacím křesle. Umění, literatura, sociální média – to vše podle australského filozofa rozšiřuje náš pohled na svět směrem k větší empatii. Zájem je zkrátka jejím prvním předpokladem. Ano, tenhle bod nám může připadat trochu banální a zjednodušující: v poslední době se ukazuje, že sociální sítě sice mají potenciál vzájemné porozumění posilovat, ale stejně tak (nebo možná i víc) slouží k utvrzování primitivních tribalistických tendencí. Nicméně mějme s Krznaricem trochu empatie – jeho kniha vyšla před dvěma a půl lety a svět se rychle mění.

6. Inspirujte empatickou revoluci. A nebyl by to autor mezinárodního bestselleru, kdyby nehlásal přesvědčení, že svět se dá radikálně, od základu změnit. Šiřme empatii, konejme dobro, přesvědčujme své okolí. Máme na to, abychom naše mozky, které jsme po staletí považovali za chladnokrevné sobecké kalkulačky, posílili v přirozených empatických tendencích a učinili tak vnímavou vzájemnost novou normou života na modré planetě. I když to tak zrovna teď moc nevypadá.

Jan Křovák: Pro budoucnost je klíčová schopnost empatie a sociální gramotnost, shodli se odborníci

úterý 15. května 2018 · 0 komentářů

Čtvrtá průmyslová revoluce je v plném proudu a my se jí budeme muset přizpůsobit. Především ve vzdělávání. To byla hlavní myšlenka konference, kterou v dubnu pořádala firma AFEUS (Alliance for European Succes) v Praze na Stavební fakultě ČVUT. Diskuse se mimo jiné zúčastnili autor knihy Ekonomie dobra a zla Tomáš Sedláček nebo zakladatel Institutu ekonomických studií na FSV UK profesor Michal Mejstřík.

Zdroj: Lidovky 9. 5. 2018

„Začít se musí u učitelů a u učitelů učitelů. Dnešní typ výuky už je prostě zastaralý,“ řekl Tomáš Sedláček. Podle něj je potřeba výuku digitalizovat a zaměřit se mnohem více na praktické znalosti a prohlubování sociálních dovedností než na memorování zbytečných faktů. „Ty věci si lidé budou moci najít na Googlu. To, že potřebují všechno vědět, je přežitek,“ doplnil ho Michal Mejstřík.

Čeští učitelé jsou dlouhodobě podhodnocení. Loňská analýza think-tanku IDEA prozradila, že platy pedagogů na středních a základních školách u nás jsou ze všech zemí OECD nejnižší. „Pokud se zvýší platy, zlepší se i přístup učitelů. Je také třeba povolit se výuku expertů z branže na středních a základních školách,“ podotkl Sedláček. Dnes mohou lidé bez pedagogického vzdělání působit na těchto školách maximálně na půl úvazku a externisté učit nemohou vůbec.

Diskutéři byli za jedno i v tom, že oblastem sociálních návyků či rozvoji empatie by se mělo věnovat více času. „Neznamená to, že memorovat vůbec ne. Jde jen o to, aby nám z těch dětí pak nevyrostly mašiny na zbytečně informace, naprosto neschopné chápat ostatní lidi a rozumět tomu, jak společnost funguje,“ prohlásil Michal Mejstřík.


Lidé jsou pořád výjimeční

Když došla řeč na rozvoj překladatelských technologií, díky kterým by se lidé nemuseli učit jazyky, došli diskutéři k jednotnému závěru: „Je sice fajn, že nebudeme muset umět slovní zásobu. Ale kdo někdy žil v jiném státě, tak ví, že klíčové pro komunikaci s cizinci není jazyk samotný, ale jisté interkulturní pochopení, které musíme aplikovat, když mluvíme s někým, kdo žije na druhém konci světa. Opět se vracíme k výjimečné schopnosti lidí vnímat a chápat věci v kontextu,“ řekl Pavel Mertlík, bývalý ministr financí za ČSSD.

„Důležité je, aby lidé uměli hledat správné informace z kvalitních zdrojů, a aby s nimi dokázali pracovat,“ uvedl Michal Mejstřík. Panelisté se shodli, že umělá inteligence ještě dlouho nebude schopná dávat fakta do souvislostí takovým způsobem, jakým to umí jen člověk.


Vytvoří se nová pracovní místa

„Před dvaceti lety, tedy před třetí průmyslovou revolucí, by si také nikdo nedokázal představit, že počítače vytvoří nová pracovní místa, která předtím neexistovala. Já bych se nebála a počkala, co nám budoucnost přinese. Nezapomeňte, že v současnosti máme asi 220 tisíc volných pracovních míst pro 250 tisíc lidí,“ odpověděla Martina Bacíková, ředitelka Institutu ekonomického vzdělávání (INEV) a zakladatelka Ekonomické olympiády pro SŠ na dotaz, zda robotizovaný průmysl nevezme lidem práci. „Důležité ovšem je rozvíjet ty klíčové vlastnosti, jako je empatie, sociální inteligence, či schopnost promptně a kreativně reagovat na změnu situace,“ dodala.

Označení ‚společnost 4.0‘ se používá pro období po čtvrté průmyslové revoluci. Ta se projevuje především robotizací a digitalizací prvních dvou sektorů hospodářství (zemědělství a průmysl). V Německu tento proces podle bývalé členky bankovní rady ČNB, Evy Zamrazilové, už dávno proběhl. „Všechno tam funguje v pořádku, lidé se přesunuli do sektoru služeb. Není tedy pravda, že pracovní místa nebudou. Pokud ovšem nenastane klíčová změna ve vzdělávání, bojím se, že se Češi na změnu nedokážou adaptovat.“

O tomto problému píše historik Yuval Noah Harari ve své knize Homo Deus: A brief history of Tomorrow. Podle něj čtvrtá průmyslová revoluce vytvoří jakousi zbytečnou třídu (useless class), která nebude schopná se uplatnit v prudce progresivní společnosti. Jestli tomu tak skutečně odmítli panelisté říct s tím, že by se jednalo o ‚divokou spekulaci.‘ „Pokud se nezvýší platy učitelů, radikálně se nezmění osnovy a celkově se výuka nedigitalizuje, vidím to velmi černě,“ zakončil debatu Sedláček.

STRATEGIE 2020. Podporovat kvalitní výuku a učitele jako její klíčový předpoklad

pondělí 14. května 2018 · 0 komentářů

V této prioritě mělo jít o zlepšování podmínek pro práci učitelů – zatraktivnění profese, vytvoření příležitostí pro kariéru, profesní rozvoj apod. Měl se dotvořit a zavést kariérní systém pro učitele (založený na standardu), měl se provázat s ředitelským standardem (důraz měl být položen na pedagogické vedení). Mělo se (pozitivně) ovlivnit přípravné i další vzdělávání učitelů, začínající učitelé měli dostat systematizovanou podporu při uvádění do profese apod. Mělo se usilovat o posilování finančních prostředků pro pedagogické a nepedagogické pracovníky. To vše (bez adresnější provazby) zastřešoval slogan „kvalita výuky” a objevil se i odkaz k problematice kurikula.

Zdroj: Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 (2017)


Strategický cíl: Dokončit a zavést kariérní systém pro učitele a zlepšovat podmínky pro jejich práci

Učitelský standard a kariérní řád, jak byly v uplynulých letech koncipován, mohl v souladu s předpoklady Strategie 2020 vystihnout klíčové aspekty kvality práce učitele, ovlivnit přípravné i další vzdělávání učitelů, legitimizovat požadavky na lepší finanční ohodnocení učitelů. Jako rozhodující se nicméně ukázal způsob jeho legislativního dotváření a politického „projednávání“, který vyústil v jeho nepřijetí Parlamentem ČR v červenci 2017. Tím byla znemožněna jeho optimalizace v rámci pilotáže a postupného zavádění do praxe. V současné době je otázkou, jaké mohou mít snahy o kariérní systém vyústění, je-li jeho idea i způsob zavádění do praxe zdiskreditován neúspěchem.

Otevřela se otázka, jak ve věci kariérního systému uvést do souladu představy MŠMT s představami reprezentantů učitelské profese a představami ředitelů. Kdo je skutečným, široce akceptovaným představitelem učitelské profese, je však i nadále nejasné. Podmínky práce učitelů se mírně zlepšily, avšak jejich platové ohodnocení i přesto zůstává na nepřijatelně nízké úrovni.

Z pohledu na poslední vývoj je zřejmé, že pro debatu kolem kariérního řádu byly zásadní finanční souvislosti. Problém finančního ohodnocení učitelů měl být dílem řešen kariérním systémem, avšak právě tento problém se ukázal jako klíčový pro jeho odmítnutí. Problém učitelských platů je závažnější a svým způsobem kariérní systém přesahuje.

Cíl jako takový je trvale aktuální, je však otázkou, zda by neměl být koncipován nově, a to s ohledem na měnící se kontext, v němž se školství a učitelská profese dnes nacházejí, a také na skutečnosti, které vedly k neúspěchu kariérního systému (např. že nebyl dostatečně široce konzultován, nebyl pilotně ověřen a obsahoval řadu prvků s rizikem formalismu). Širší profesní i společenská diskuse vedená s cílem podpořit pocit spoluvlastnictví profesního standardu a kariérního systému by se měla zakládat na kritickém zhodnocení dosavadních přístupů u nás i v zahraničí.


Doporučení dalšího postupu a strategických kroků

Diskuse kolem profesních standardů (učitelského a ředitelského) a souvisejících kariérních systémů je zapotřebí znovu otevřít a prověřit, zda by v upravené podobě nebyly přínosem. V této souvislosti se nabízí možnost opětovně nastolit otázku stran ustavení autoregulačního profesního orgánu (typu profesní komory). Vedle zcela zásadní diskuse o finančním ohodnocení učitelů, která je v této souvislosti vedena, je žádoucí akcentovat také další témata, jako jsou kvalita výkonu učitelské a ředitelské profese, jejich atraktivita a prestiž a další. V kontextu měnícího se přístupu k akreditování je třeba věnovat pozornost koncepci a obsahové stránce učitelských oborů, a to jak v rovině přípravného, tak dalšího vzdělávání.

Spíše než o řešení dílčích a z kontextu vytržených problémů učitelské profese a přípravy na ni je třeba usilovat o vytvoření uceleného systému podpory profesního rozvoje učitelů, který zahrnuje následující oblasti: (a) získávání kvalitních zájemců o studium učitelství, (b) přípravné učitelské vzdělávání, (c) uvádění do učitelské profese, (d) další vzdělávání a profesní rozvoj učitelů. Zvláštní pozornost by přitom měla být věnována etice učitelské profese.

Relativní úroveň platů pedagogických pracovníků je třeba pozvednout na úroveň průměru zemí EU cestou výrazného růstu do roku 2024 a poté na ní udržet. Tento cíl již částečně reflektuje podmíněnost ekonomickým vývojem země a veřejných rozpočtů. Aby však byl efekt zvýšených učitelských platů reálný, musí být příslib vyšších platů učiněn věrohodnější formou než doposud. Dosud byly jedinou garancí ústní sliby často se měnících ministrů školství, že bude na vládě usilovat o navýšení platů pro příští rok. Tento mechanismus prokázal svou nefunkčnost. Nejenže negeneroval věrohodný závazek do vzdálenější budoucnosti, ale v reálu svou nevěrohodnost opakovaně prokazoval, protože zvyšování extrémně nízkých učitelských platů ve výsledku pouze drželo krok s růstem platů ostatních. Na základě výše uvedeného se jako žádoucí jeví zavést dlouhodobě věrohodnější formu společenského závazku, například navázáním průměrných učitelských platů na úroveň platů ve veřejném sektoru nebo například na platovou úroveň poslanců nebo soudců.

Jevy související s vývojem struktury a kvality učitelů se u nás dosud systematicky nesledují, neanalyzují a nejsou předmětem empirických výzkumů. Neexistuje pro to ani potřebné zázemí po stránce dostupných dat, metodologických postupů a odborného zázemí. Z důvodu chybějícího registru učitelů absentují i tak zásadní informace, jako je např. míra nesouladu mezi aprobací učitelského sboru a vzdělávacími potřebami škol, nesoulad mezi nabídkou a poptávkou (to vše i na regionální úrovni) apod. Z tohoto důvodu je třeba zahrnout sledování jevů souvisejících přímo i nepřímo se strukturou a kvalitou učitelů do agend sběru dat a jejich vyhodnocování, včetně podpory empirických výzkumů na dané téma.

________________________________________________________________________

Otázka pro doc. Tomáše Janíka

Jaké zásadní chyby se podle vás staly při dosavadním řešení podpory učitelů?

O tom, co mohlo být řešeno jinak, bych asi nemluvil jako o chybách. Snahy směřující k podpoře učitelů byly podle mne správně nastavovány, avšak mnohdy se komplikovaly a deformovaly v průběhu zavádění. To je ovšem obecný problém implementační politiky vedené shora dolů, která se u nás stále drží, ačkoliv čím dál častěji narážíme na její limity.

Vedle snah o podporu učitelů shora (tj. z úrovně MŠMT) přitom vznikla celá řada užitečných iniciativ a aktivit působících zdola a je škoda, že se nedaří zhodnocovat je v širším záběru a na systémové úrovni. Vznikají tak paralelní systémy vzdělávání, podpory učitelů apod., které jsou vháněny (a mnohdy se i samy ženou) do vzájemné konkurence. Ta zvyšuje napětí mezi aktéry a ústí do fragmentárnosti a celkové nepřehlednosti světa vzdělávání. Zásadní problém tedy vidím v tom, že se v uplynulých letech ne(po)dařilo uvádět jednotlivé aktéry a součásti školského systému (vč. učitelského vzdělávání) do souladu a synergie. Řešení vidím ve zintenzivnění snahy o koordinaci aktérů a řešení v rámci tzv. profesionalizačního kontinua. Jak uvádíme v našem Hodnocení…, „jde o vytvoření uceleného a provázaného systému podpory profesního rozvoje učitelů, který zahrnuje následující oblasti: (a) získávání kvalitních zájemců o studium učitelství, (b) přípravné učitelské vzdělávání, (c) uvádění do učitelské profese, (d) další vzdělávání a profesní rozvoj učitelů.“

Konkrétně vzato, je např. škoda, že se standard a kariérní systém pro učitele nepodařilo zavést již v 90. letech. Na počátku polistopadové éry (tj. po „restartu“) tak mohlo být evidentní, že učitelství „nově“ naplňuje podstatné charakteristiky profese (např. má profesní standard, systém profesní podpory apod.) a že se jedná o profesi, v níž lze dělat kariéru a zaznamenávat nárůst finančního ohodnocení.

Stejně tak je škoda, že se nepodařilo ustavit profesní komoru, která by vedle praktikování profesní lobbystické politiky vzala za své také klíčové profesní výzvy, jako jsou: charakter závazku učitelství vůči společnosti, povaha pedagogické profesionality, kvalita výkonu v profesi, problém profesního selhávání a profesionálních deformací apod.

Pokud jde o odmítnutí kariérního systému pro učitele v roce 2017, to je ve světle výše uvedeného samozřejmě problém. Na druhou stranu je možné, že centralistický kariérní systém patří do starého světa a v dnešním decentralizovaném školství potřebujeme něco poněkud (či docela) jiného. Každopádně by stálo za prověření, zda by se v ruinách kariérního systému přece jen něco pozitivního nenašlo.
________________________________________________________________________


Strategický cíl: Modernizovat počáteční vzdělávání učitelů a vstupní vzdělávání ředitelů

Jde o důležitý cíl vzdělávací politiky, ale ne dost dobře koordinovaný – provázanost a gradace přípravného a dalšího vzdělávání učitelů a ředitelů je nezřetelná. Potenciál podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů ve vazbě na zkvalitňování výuky a školy zůstává nedoceněn. V učitelské přípravě postupně (a spíše pomalu) dochází k posilování reflektovaných pedagogických praxí, slibně se rozvíjí oborové didaktiky, ale není jasné, zda budou pozitivní trendy na fakultách připravujících učitele pokračovat i v éře nového přístupu k akreditování (přechod na institucionální akreditace).

Prozatím nezvládnuté výzvy/problémy: nepříznivý mediální obraz učitelské profese, uvádění začínajících učitelů, právní status fakultních škol, nejasnosti kolem „nových témat“ (inkluze, mezinárodní rozměr…), transfer inovací…

Cíl představuje trvalou výzvu. Jednotlivé aspekty modernizace počátečního vzdělávání učitelů, jak byly formulovány v jednotlivých opatřeních, se začaly postupně naplňovat, což bylo zřejmé již z poslední vlny re–akreditací učitelských oborů v roce 2016. Na druhou stranu je třeba podotknout, že nový přístup k akreditování učitelských oborů (vč. teprve krystalizující role regulačního orgánu na MŠMT) může vyústit v diskontinuitu trendů, které byly v širším konsensu aktérů vyhodnoceny jako pozitivní (např. posílení oborových didaktik a reflektovaných pedagogických praxí, důraz na integritu jednotlivých složek učitelské přípravy). Pokud jde o modernizaci vzdělávání ředitelů, ta měla být řešena v souvislosti s přípravou kariérního systému pro ředitele a ve vazbě na kariérní systém pro učitele. Záměr byl jistě dobrý, avšak k jeho naplnění nedošlo. Šance posílit ředitele v roli pedagogických lídrů škol tak byla zatím do značné míry promarněna.

________________________________________________________________________

Otázka pro prof. Ivu Stuchlíkovou

Může MŠMT skutečně ovlivnit přípravné vzdělávání učitelů při tak výrazné autonomii vysokých škol?

Ano, nepochybně může, ale této klíčové otázce se řízení resortu nevěnovalo. Přestože je MŠMT regulátorem profesí vymezených zákonem o pedagogických pracovnících, tedy učitelů zejména, právě s častým odkazem na autonomii vysokých škol byla otázka požadavků na přípravné vzdělávání odsouvána a ministerstvo se na svoji regulační funkci nepřipravilo.

Spíše pod tlakem fakult vzdělávajících učitele vznikala od r. 2015 z iniciativy Akreditační komise Rámcová koncepce přípravného vzdělávání učitelů pro základní a střední školy. MŠMT ji v závěru působení AK v létě 2016 schválilo jako metodický materiál (využitelný pro přípravu, resp. posuzování studijních programů učitelství). Zároveň se předpokládalo, že vymezení kompetencí absolventů pregraduální učitelské přípravy bude zakotveno v kariérním systému jako vstupní úroveň.

S přechodem na nový systém akreditací se pojetí pregraduální přípravy znovu začalo diskutovat, a i když Národní akreditační úřad připouští, že s původní Rámcovou koncepcí může při posuzování studijních programů učitelství pro ZŠ pracovat, situace se výrazně proměnila tím, že posuzování studijního programu musí předcházet vyjádření regulátora, tedy MŠMT, že program splňuje požadavky na přípravu k regulované profesi.

Proto na MŠMT byly ve velké rychlosti na podzim 2017 formulovány „Rámcové požadavky na studijní programy, jejichž absolvováním se získává odborná kvalifikace k výkonu regulovaných povolání pedagogických pracovníků.“ Ty popisují pouze proporce jednotlivých složek přípravy (procenta, počty hodin či kreditů oborové, pedagogicko psychologické, didaktické a praktické části studijního programu). Klíčové myšlenky týkající se pojetí studia, hlavních principů, které má studijní program zohledňovat, včetně vnitřní provázanosti a jeho návazností na kontinuum profesní přípravy (které byly obsaženy v původní Rámcové koncepci) v tomto materiálu obsaženy nejsou.

V současnosti tedy existuje detailně popsaná představa o proporcích, nikoli však o obsahu pregraduální učitelské přípravy.

MŠMT využívá k tomu, aby ovlivnilo podobu pregraduální učitelské přípravy, i jiné cesty – nejvýznamnější jsou projekty OPVVV, které cílí na zejména na posílení praktické části přípravy a větší spolupráci pedagogických fakult se školami. Ostatní fakulty připravující učitele se ovšem zapojují jen ojediněle. Další významnou cestou je financování vysokých škol; tady ovšem záměry MŠMT posilovat tu či onu podobu pregraduální učitelské přípravy mohou „uvíznout“ na (nedostatku) součinnosti univerzit.

Lze tedy shrnout, že MŠMT pregraduální přípravu učitelů ovlivnit může, předpokládá to ale větší pozornost této problematice a patrně i větší připravenost MŠMT využít vhodné příležitosti.
________________________________________________________________________


Strategický cíl: Posílit další vzdělávání a metodickou podporu učitelů a ředitelů

Podle výzkumu TALIS (2013) se 82 % učitelů zúčastnilo v průběhu roku alespoň jednoho druhu profesního vzdělávání. Velká část vzdělávání se týkala prohloubení faktických znalostí a vědomostí v předmětech, které učitel vyučuje, ne už tolik v oblasti pedagogických kompetencí pro výuku předmětu a postupů hodnocení výsledků vzdělávání a úspěšnosti žáků.

Otázkou je tedy, na co by mělo být zaměřeno a jak by mělo být další vzdělávání pedagogů a ředitelů koncipováno. Strategie 2020 nereaguje na uvedená zjištění výzkumu TALIS 2013, která upozorňují na nedostatky v obsahu dalšího vzdělávání. Nezaměřuje se tak v dalším vzdělávání učitelů na koncipování obsahově vyváženého a uceleného systému. Opatření jsou zaměřena zejména na otázku nabídky a dostupnosti dalšího vzdělávání, ale také zmiňují další, a jak je výzkumem doloženo, efektivnější formy dalšího vzdělávání realizované přímo ve školách – sdílení zkušeností. Strategie 2020 dále uvádí opatření směřující k podpoře zavedení systematického mentoringu a k vytvoření komplexního systému profesního rozvoje ředitelů, což považujeme za velmi potřebné.


Doporučení dalšího postupu a strategických kroků

Uvedená opatření přispívají k plnění dílčího cíle v různé míře. Bylo by vhodné dále začlenit i podporu společnému vzdělávání pedagogů jedné sborovny, protože možnost společného plánování a bezprostřední výměny zkušeností a úzké spolupráce se jeví pro kvalitu školy jako význačná. Je třeba i nadále podporovat efektivní formy sdílení zkušeností, spolupráci mezi učiteli jedné školy a škol navzájem, využití učitelů – mentorů a dalších forem dalšího vzdělávání.

V oblasti DVPP je nezbytná koncepční ujasněnost a profilace – DVPP nabízené z úrovně MŠMT (resp. NIDV) by se mělo koncentrovat na podporu priorit vzdělávací politiky, další aktéři by se nad rámec toho mohli zaměřovat na širokou podporu učitelů a ředitelů i v dalších (ne zcela prioritních, avšak i tak důležitých) tématech. Výrazněji a systémově by se do DVPP měly zapojit fakulty připravující učitele a další pedagogické pracovníky. Měl by být stanoven systém financování DVPP i na dobu po ukončení podpory z evropských fondů.

MŠMT by se mělo zaměřit na kvalitu, promyšlenost a systematičnost dalšího vzdělávání, mělo by mít souhrnné údaje o realizovaných programech, stanovit indikátory a vyhodnocovat jejich kvalitu. Sledovat, které oblasti a s jakou četností jsou v programech zastoupeny (a zda programy naplňují strategii ministerstva); vyhodnotit, zda a jak se v praxi odrazily zkušenosti z realizace Šablon, porovnat výsledky TALIS 2013 a TALIS 2018 (cyklus je pětiletý) a podle toho koncepci DVPP dále upravovat.

________________________________________________________________________

Otázka pro Mgr. Janu Matoušovou

Co by podle vás nejvíce pomohlo ředitelům škol?

Naše školství stojí tak trochu na rozcestí – buď bude přešlapovat a přemýšlet nad tím, že staré zvyklosti v podstatě není třeba měnit, nebo se odvážně vydá na cestu změny, protože rozvoj techniky a technologií nelze zastavit a klade před školy mnohé výzvy. Ředitel je ten kapitán, který svou loď – školu a pedagogy – navede správným směrem. Aby tak mohl učinit, musí vědět, kudy se vydat, musí mít vizi, která ovšem nepřichází jen tak shůry. Musí se za ní skrývat pečlivé a neustálé sebevzdělávání v mnoha oblastech, sledování trendů nejen doma, ale i ve světě, být otevřený, pomůže sdílení s ostatními řediteli, příklady dobré praxe…

Kde vzít čas a energii, když se na ředitele každým rokem valí další a další povinnosti, narůstá ekonomická agenda, projekty, šablony, tabulky, pamlskové a jiné vyhlášky, nejrůznější hlášení, správní řízení … a na to vše je stále sám, se zástupcem, hospodářkou a jen někde s ekonomem jako kmenovým zaměstnancem, tedy se stejným počtem administrativních pracovníků jako před mnoha lety.

Jistě by pomohlo, kdyby
– se školství stalo nejen proklamativní, ale skutečnou prioritou a jako takovou ji přijala za vlastní celá společnost (trochu z říše snů)
–se omezila byrokracie
– ve škole mohl být dostatečně silný administrativní aparát, který by řediteli, ale i učitelům ulevil od nejrůznější administrativy, jak je tomu v mnohých zemích na západ od nás
– finanční ohodnocení pedagogů bylo na takové úrovni, aby povolání pedagoga bylo atraktivní a ředitel nemusel pracně shánět, jak například zajistit výuku fyziky, když z posledního ročníku MFF odchází jeden či dva absolventi
– kdyby se srovnaly úvazky ředitelů základních škol s úvazky ředitelů středních škol, náročnost práce je přinejmenším stejná
________________________________________________________________________


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020
Pokud jde o „nástroje“ modernizace vzdělávání učitelů a ředitelů, bylo by vhodné docenit význam akreditačních rámců přípravného i dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, popř. standardů, jejichž tvorba a průběžná aktualizace by měla být vedena snahou o dosahování širšího odborného a profesního konsensu.

Zatímco vzdělávání učitelů se jeví být předmětem intenzivních diskusí, vzdělávání ředitelů zůstává poněkud stranou pozornosti. Přitom právě proklamované pojetí školy jako učící se organizace nabízí řadu podnětů pro oživení zájmů o tuto problematiku. I v této oblasti je patrný nedostatek dat a výzkumných poznatků, tudíž je potřebné zkvalitnit monitoring v této oblasti včetně iniciace souvisejících empirických výzkumů.

Pro posílení dalšího vzdělávání a metodické podpory učitelů a ředitelů je třeba v následujícím období více podporovat efektivní formy spolupráce, sdílení a vzájemné podpory pedagogů umožněné i snížením úvazku vybraných pozic (např. mentor). Bylo by vhodné vytvořit rámcovou koncepci DVPP, stanovit jasné priority tohoto systému, odpovídající indikátory a hodnotit kvalitu programů DVPP akreditovaných MŠMT. Měl by být vytvořen jasný systém potřebného financování dalšího vzdělávání z rozpočtu MŠMT na dobu, kdy nebudou k dispozici finanční prostředky z operačních programů EU.

Připravila Jana Hrubá


Další díly seriálu o hodnocení naplňování Strategie 2020 najdete ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

sobota 12. května 2018 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: květen a červen 2018

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na květen si můžete stáhnout ZDE, na červen ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Maria Lassnig: 1919–2014

Veletržní palác, do 17. června

Výstava zahrnující přes 50 velkorozměrných obrazů, kreseb a akvarelových cyklů, skulptur a filmů, které odhalují dlouhodobý zájem Marii Lassnig o zkoumání těla a sebereprezentaci, pokrývá celé, více než sedm desetiletí trvající profesní působení umělkyně – od abstraktních děl, která vznikala ve Vídni čtyřicátých let přes malířské experimenty z doby jejího pařížského a newyorského pobytu včetně progresivní filmařské tvorby až po zralé dílo vytvořené po návratu do Rakouska v roce 1980, včetně pouze vzácně vystavovaných skulptur. Retrospektivu pak uzavírají obrazy, kresby a akvarely z posledních let života Marii Lassnig, které spadají do autoportrétní tvorby a zkoumají ideový základ, z něhož vychází většina jejích děl, zejména »vnímání těla«.

Umělkyně se zaměřuje na introspektivní zkušenost a zachycení neviditelných aspektů niterných pocitů, což sama popisuje následovně: »Před plátno předstupuji takříkajíc nahá. Nemám žádný cíl, plán, model nebo fotografii. Nechávám věcem volný průchod. Ale mám výchozí bod, který je výsledkem zjištění, že jedinou opravdovou realitou jsou vjemy, které se odehrávají v hranicích mého těla. Jsou to fyziologické pocity: tlak, který vnímám vsedě nebo vleže, napětí a zakoušení prostoru. Tyto věci je těžké zobrazit.«

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE


Wallerant Vaillant (1623–1677): Mistr mezzotinty

Schwarzenberský palác, do 24. června

Malíř, kreslíř a grafik Wallerant Vaillant (1623, Lille – 1677, Amsterdam) patří k ceněným, byť obecně méně známým reprezentantům zlatého věku holandského a vlámského malířství 17. století. Byl věhlasným portrétistou, především ale proslul jako „první profesionální grafik pracující v mezzotintě“. A právě tuto oblast jeho tvorby představuje komorní výstava.

Vaillant se vyškolil v Antverpách u malíře Erasma Quellina II., spolupracovníka Petera Paula Rubense. Během 40. let se osamostatnil a působil v Amsterdamu a okolí. Jako vyhlášený portrétista, tvořící v malbě i pastelu, byl pozván do Frankfurtu, kde v letech 1657–1658 probíhala volba císaře. Zde se Vaillant obeznámil s novou grafickou technikou – mezzotintou, poprvé použitou ve 40. letech 17. století.

Mezzotinta je specifická grafická technika; obraz není vytvářen liniemi, ale pomocí tónově odstupňovaných ploch v černobílé škále. V 50. letech byla mezzotinta technikou ještě nedokonalou. Věnovalo se jí tehdy několik převážně urozených amatérských grafiků, především talentovaný princ Ruprecht Falcký, syn českého „zimního krále“, tehdy pobývající ve Frankfurtu. Ruprecht si přizval Vaillanta jako asistenta svého experimentování s mezzotintou a společně techniku podstatně zdokonalili. Již v roce 1659 se však jejich cesty rozdělily.

Vaillant poté pobýval ve Francii a kolem roku 1665 se natrvalo usadil v Amsterdamu, kde začal intenzivně tvořit v mezzotintě. Od poloviny 60. let do konce života zhotovil v mezzotintě přes 200 kvalitních listů. Grafiky vytvářel podle vlastních obrazů a invence, ale reprodukoval také díla velkých mistrů italského renesančního a raně barokního malířství i svých holandských a vlámských současníků. Vystavené listy reprezentují většinu oblastí Vaillantovy tematicky pestré grafické tvorby a dokládají jeho mistrovské ovládnutí techniky mezzotinty.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Konec zlatých časů. Gustav Klimt, Egon Schiele & vídeňská moderna ze sbírek Národní galerie v Praze
Veletržní palác, do 15. července

V roce 2018 uplyne 100 let od úmrtí dvou významných osobností umění přelomu 19. a 20. století – Gustava Klimta (1862–1918) a Egona Schieleho (1890–1918). Ve sbírkách Národní galerie v Praze se nachází zásadní práce obou umělců – Klimtovy obrazy Panna a Vodní zámek, Schieleho plátna Těhotná žena a smrt, Zátiší s květinami, Mrtvé město a kresby Sedící akt a Sedící žena s pokrčenými koleny.

Komorní výstava představuje nejen Klimtův vliv na Egona Schieleho, který byl jeho žákem, historii jednotlivých děl, ale nově je také zasazuje do kontextu tvorby jejich známých i dnes pozapomenutých současníků z vídeňské umělecké scény: Josefa Hoffmanna (1870–1956), Alfreda Kubina (1877–1959), Oskara Kokoschky (1886–1980), Emila Orlika (1870–1932), Carla Otto Czeschky (1878–1960) a Richarda Teschnera (1879–1948).

Více informací a doprovodné programy ZDE.  


Očím na odiv. Výzdobné techniky v malířství a sochařství 14.–16. století

klášter sv. Anežky České, prodlouženo do 26. srpna

Projekt je v pořadí druhou výstavou, pořádanou v rámci dramaturgické řady s podtitulem Umění a přírodní vědy v prostorách expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550 v klášteře sv. Anežky České. Stejně tak jako u výstavy Očím skryté. Podkresba na deskových obrazech 14.–16. století ze sbírek Národní galerie v Praze budou návštěvníkům atraktivní formou představeny mimořádné detaily a souvislosti, které jsou spojeny se středověkým dílenským provozem.

Tématem výstavy jsou výzdobné techniky, pozornost je tedy věnována jednotlivým typům dekorů na malbách a sochách, způsobu jejich provedení i jejich výtvarné formě. Návštěvníci tak budou moci na originálních dílech sbírkové expozice studovat například různorodou podobu techniky puncování, šablonového či sgrafitového dekoru, i techniku cínovaného reliéfu. Nedílnou součástí výstavy jsou doprovodné informace na elektronických nosičích dostupné návštěvníkům přímo v expozici.

Více informací a doprovodné programy ZDE.  Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Hynek Martinec: Cesta na Island

Šternberský palác, do 26. srpna

Soubor obrazů Hynka Martince je ilustrací konceptuálně formulované hříčky, založené na fiktivní historce o pokusu postavit v první polovině 18. století na Islandu barokní katedrálu a vyzdobit ji obrazy. K. I. Dientzenhofer katedrálu nakonec nepostavil, ale údajně zachovaný soubor obrazů určený pro Island je předmětem této výstavy.

Přibližně třicet obrazů a kreseb je tematicky svázáno s mnoha konkrétními díly barokní sbírky Národní galerie v Praze. Martincovy reinterpretace a parafráze v mnohých ohledech vedou k novému čtení původních předloh a zároveň otevírají řadu otázek uvažování o pozicích současné malby a úloze kontextu.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Josef Koudelka: De-creazione

Veletržní palác, do 23. září

Soubor fotografií s názvem De-creazione vytvořil fotograf Josef Koudelka pro první prezentaci Svatého stolce na 55. Bienále v Benátkách v roce 2013. Vatikánská muzea nabídla spolupráci kromě Josefa Koudelky také italské umělecké skupině Studio Azzurro a australskému malíři Lawrenci Carrollovi. Oslovení umělci měli ztvárnit tři témata inspirovaná knihou Genesis: Creazione, De-creazione a Ri-creazione, přičemž Josef Koudelka si vybral téma, kterému se intenzivně věnuje již tři desetiletí, a které dosud shrnul v patnácti publikovaných knihách zabývajících se zobrazením nevratných zásahů člověka do krajiny.

Jeho soubor De-creazione tvoří sekvence osmnácti fotografií, které se skládají z devíti velkých horizontálních panoramat (91 x 257 cm) a tří vertikálních triptychů (158 x 150 cm). Soubor zachycuje tři hlavní témata, které Josef Koudelka vybral k myšlence destrukce: zásahy času do lidské historie a životního prostředí, zemětřesení i jiné přírodní katastrofy nás ovlivňovaly po staletí; válečné konflikty, zdi a jiné bariéry, které stavíme, se stávají symboly strachu a nenávisti; a nakonec dva protikladné póly – příroda a industriální svět, které jsou v dlouhodobém konfliktu neméně bolestném a zhoubném.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 7. ledna

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Příběh Charty 77

Salmovský palác, do 13. ledna 2019

Výstava Příběh Charty je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv.

Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři.

V rámci výstavy budou představeny také fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dobovou atmosféru a dění v tzv. neoficiální kultuře.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie výstavy najdete ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


Umění 19., 20. a 21. století

Veletržní palác

Veletržní palác představuje unikátní soubor českého i zahraničního moderního a současného umění. Plocha o velikosti 13 500 m2 představuje více jak dva tisíce uměleckých děl. Sbírka francouzského a evropského umění, obsahující jedinečná díla nejzvučnějších jmen jako Pablo Picasso, Georges Braque, Auguste Renoir, Vincent van Gogh, Gustav Klimt a mnohých dalších, je sama o sobě pojmem. Postupné budování této kolekce mělo zásadní podíl na formování české novodobé kultury a výtvarného myšlení.

Rozsáhlá expozice českého umění 20. a 21. století je koncipována s důrazem na tvorbu klíčových uměleckých osobností a na konfrontaci jednotlivých směrů a vývojových tendencí. České umění je osvětleno v těch kvalitách, které zakládají jeho světovost a současně ukazují specifika výtvarné kultury vzniklé v srdci Evropy.

Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, designu a scénografie. Nechybí ani fotografie, kresby a grafiky, soustředěné v grafických kabinetech.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Britta Hahn: Ale já chci tohle, mami. Nenásilná komunikace pro rodiče

· 0 komentářů

Při soužití s dětmi vznikají v zásadě dva druhy problémů: Děti něco chtějí a rodiče říkají „ne“, nebo si něco přejí rodiče a děti to odmítají. Autorka na mnoha příkladech ukazuje, jak lze v takových situacích využít nenásilnou komunikaci podle Marshalla Rosenberga a udržet mezi rodiči a dětmi dobré vztahy tak, že se všichni budou cítit dobře.

Autorka považuje nenásilnou komunikaci za alternativu běžně užívaných trestů a metodu, jež dítětem nemanipuluje a uznává jeho vůli, aniž by jí však vždy ustupovala. Při tom ovšem upozorňuje na nutnost stanovení hranic v zájmu ochrany dítěte a na to, že v průběhu vývoje dítě přebírá stále více zodpovědnosti, zatímco rodičovská moc slábne. Také poukazuje na to, že dítě potřebuje svobodu, aby si mohlo některé věci samo zažít a vyzkoušet. Podnětem pro bohatě strukturovanou knihu byl autorčin osobní i profesní život.

Dr. med. Britta Hahn je praktická lékařka, homeopatka, psychoterapeutka a matka čtyř dětí. Žije a pracuje v německém Villingen-Schwenningen, kde spoluzaložila lesní školku a poblíž i domov pro sociální integraci lidí v krizi. Přednáší a vede semináře. Na knize se autorsky podílela i farářka Ulrike Frey.

Další informace a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Simona Weidnerová: Když se dva hádají, třetí má problém. Magistrát kvůli Libeňskému mostu neschválil peníze na inkluzi pro školy

pátek 11. května 2018 · 0 komentářů

Nemusím snad podrobně opakovat to, čeho byly plné noviny. Na konci dubna médii proběhla zpráva, že po dvouhodinové debatě týkající se především Libeňského mostu se pražské zastupitelstvo 26. 4. 2018 rozhodlo neschválit program vlastního zasedání, jež tak předčasně skončilo. To všichni víme. Jenže je tu ještě věc, která se neví.

Zdroj: Reflex 9. 5. 2018

Na tomto předčasně ukončeném jednání byl původně předložen i návrh na úpravu rozpočtu. Rada hlavního města Prahy totiž 10. 4. 2018 odsouhlasila návrh na poskytnutí účelových dotací z rozpočtu hlavního města Prahy městským částem pro jimi zřízené školy, určených na dokrytí integrace žáků na období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018. Rozuměj — jedná se o slavnou inkluzi, tedy o mzdové náklady asistentů pedagoga v celkové výši přesahující 24 miliónů korun.

O návrhu se tedy nejednalo. A tak ředitelky a ředitelé pražských škol nemají peníze na výplaty pro asistenty pedagoga. Největší problém ale, jak už to tradičně bývá, mají ředitelky mateřských škol, a to s ohledem na povahu a velikost jejich rozpočtu. Základky jsou na tom líp.


Nesmyslné financování a neustálé vyřizování dotací

V důsledku je to ukázka nesystémového financování našich škol. Místo toho, aby školy dostaly „balík" peněz, tedy rozpočet odpovídající nákladům na požadovanou činnost, pořád řeší ad hoc dotace.

Tu mají zvlášť peníze na inkluzi, tu zvlášť peníze na pomůcky, tu zvlášť šablony (rozuměj další dotace) na chůvy ke dvouletým dětem či jiné na školení učitelů a tak dále a tak dále. Zkrátka rozkouskovaný rozpočet na témata a problémy.

Jinak řečeno, na úrovni státu se centrálně rozhodne o tom, jak bude vypadat inkluze, jak se začlení handicapované nebo dvouleté děti, ale pak se školám ad hoc dávkují peníze malými částkami = co problém, to jiná dotace.


Bez peněz kvůli mostu?

Snad by se dala pochopit i byrokracie a papírování okolo takových dotací. Co ale pochopit nelze, je, že ředitelka mateřské školy uzavře pracovní poměr s asistentem pedagoga, musí zajistit péči o inkludované dítě a pak nedostane potřebnou dotaci na zaplacení mzdy jen proto, že se politici hádají kvůli mostu.

Proč se nikdo z politiků veřejně neptá, co mají dělat ředitelky do té doby, než peníze dostanou? Kolik času stráví zjišťováním a telefonováním, kdy a zda budou mít školy peníze doopravdy, ne jen v podobě papírového usnesení, které je jim k ničemu?

Chápu, že je před komunálními volbami, a tak se politici potřebují před voliči předvádět. Nemusí tím ale komplikovat život ředitelkám mateřských škol, jež potřebují zaplatit mzdu za odvedenou práci asistentům pedagogů.

Autorka je analytička.