Dale Russakoffová: Výhra? Kdo (a co) ovládá americké školy?

sobota 1. října 2016 · 0 komentářů

Fascinující popis zákulisních tahanic, které provázely pokus amerického Newarku zlepšit úroveň upadajících veřejných škol.

Když facebookový miliardář Mark Zuckerberg oznámil v show Oprah Winfreyové, že upadajícím školám v Newarku věnuje sto milionů dolarů, publikum jásalo. Starosta města Cory Booker a guvernér Chris Christie slibovali, že z Newarku zmítaného válkami gangů udělají symbol vzdělávání pro celé Spojené státy.

Reformátoři školství měli jediný cíl: zvrátit onu ničivou vlnu chudoby a umožnit místním dětem, aby využily svůj potenciál. Jejich plány však brzy narazily – na odpor zarytých obránců starého systému, na nějž město vynakládá miliardu dolarů ročně, a na osobní zájmy lidí zapojených do reformy.

Z toho, co se zprvu zdálo jako skutečná výhra, průběžně těžili snad všichni – kromě newarských dětí.

Investigativní novinářka Dale Russakoffová zužitkovala své kontakty na nejvýznamnější osobnosti USA a napsala strhující drama, v němž ukazuje, s jakou vervou a filantropií se slavní lidé pouštějí do politických témat. Dokumentuje také boj institucí s extrémní ekonomickou nerovností a snahu jednotlivců dopřát i chudým dětem kvalitní vzdělání.

Russakoffová si udržuje objektivní odstup a přináší pronikavý a sžíravý obraz toho, co vidí a slyší… Výhra? může být jednou z nejdůležitějších knih o vzdělávání, která v posledních letech vznikla. (The New York Times Book Review)

Dale Russakoffové se podařilo skvěle přiblížit zákulisí příběhu velkého finančního daru, který Mark Zuckerberg věnoval newarským školám. Zásadní příběh jednoho hnutí za reformu moderního vzdělávání, frustrující a inspirativní zároveň. (Paul Tough, spisovatel)


Více informací najdete ZDE. Knihu si můžete objednat ZDE.

Markéta Majerová: Naším cílem je, aby se děti do školy těšily

pátek 30. září 2016 · 0 komentářů

V září 2015 byla v Praze otevřena první ScioŠkola, která se od klasické školy liší například tím, že v ní nepůsobí učitelé, ale průvodci. Děti namísto známek dostávají zpětnou vazbu a výuka probíhá formou projektů, z nichž si mohou žáci vybírat. Jak říká ředitel ScioŠkoly Jiří Hokeš: „Chceme, aby to, co děti ve škole dělají, dávalo smysl, a proto mají možnost ovlivňovat to, čemu se budou věnovat.“ O tom, jaký byl první rok této školy, se můžete dočíst v následujícím rozhovoru

Zdroj: Perpetuum, roč. IV, č. 8, 2016/2017, str. 14–15


Jak byste popsal první rok fungování ScioŠkoly?

V prvním roce jsme snažili hlavně co nejvíce poznat děti, zjistit, co je zajímá, a protože většina dětí k nám přešla z jiných škol a byly zvyklé pracovat odlišným způsobem, první rok byl tedy hlavně ve znamení adaptace na jiné metody a styly práce a komunikace. Chceme dětem dávat jistou míru svobody a přenášet na ně odpovědnost za jejich vzdělávání a právě proces hledání té míry svobody, ve které dokážeme všichni (děti i dospělí) komfortně a efektivně fungovat, považuji po prvním roce za nejzajímavější.

Těžko se po prvním roce posuzuje, co všechno se u nás děti naučily a co z toho umí vlivem prostředí ve ScioŠkole, je ale nesporné, že některé dříve školou traumatizované děti u nás sociálně rozkvetly, dokáží se zdravě prosadit, nebojí se formulovat své názory a do školy chodí každý den rády. Ostatně to, aby se děti do školy na konci roku těšily každý alespoň z poloviny tak jako na začátku, byl jeden z našich hlavním cílů a zdá se, že se nám ho podařilo naplnit.


Vyskytly se nějaké problémy, které vás zaskočily?

Více než 80 % našich dětí k nám přešlo z jiných škol a překvapilo mě, kolik z nich bylo předchozí školní zkušeností traumatizováno. Zřejmě každá škola, která se snaží o zavádění inovací a klade důraz na individualizaci a personalizaci učení, přitahuje nejen rodiče, kteří se zajímají o vzdělávání, ale také rodiče, jejichž dětem se ve škole nedaří. Většina těchto dětí měla u nás šanci zažít úspěch a dokonce bych řekl, že u nich došlo k rozkvětu.


Co charakterizuje průvodce (pozn. red. ve ScioŠkole není klasické pojetí učitelské profese), kteří na škole působí?

Naši průvodci jsou lidé, kteří mají obvykle nějaký vyhraněný zájem či vášeň, jsou specialisté na nějakou oblast a zároveň vykazují jistou míru všestrannosti. Umí propojovat různé obory, děti berou jako rovnocenné partnery a každý den se těší do práce. Jsou fakt skvělí!


Jak se vám hodnotí žáci bez známek?

Když jsme loni školu připravovali, tak známkování nikoho ani nenapadlo. Používáme slovní hodnocení, ale důležitější je pro nás a pro děti každodenní zpětná vazba. Když jsem psal závěrečné vysvědčení, dal jsem ho několika dětem před tiskem přečíst, abych se ujistil, že jsem nezapomněl na něco důležitého. Některé děti dokonce nejevily zájem si ho ani přečíst, protože zkrátka stejně vědí, jak na tom jsou.


Čím je motivujete?

Naprostá většina dětí nepotřebuje být cíleně motivována zvenčí. Děti se práce ve škole chtějí účastnit, podobně jako většina z nás chce v práci vykonávat nějakou smysluplnou činnost. Chceme, aby to, co děti ve škole dělají, dávalo smysl a děti mají možnost ovlivňovat, čemu přesně se budou věnovat, např. výběrem projektů nebo diferenciací cílů v rámci jednoho projektu.

V posledních letech se hodně mluví o vnitřní a vnější motivaci a zejména pak o škodlivosti té druhé z nich. Po roce intenzivní práce s dětmi vážně nedokážu odlišit, z jakých pohnutek se děti rozhodují, že se budou něčemu věnovat, a ve škole, kde máme všichni jasno v tom, že známky, odměny nebo tresty nemají smysl, je rozlišování na vnitřní a vnější motivaci zbytečné.


Celý text najdete ZDE (str. 14–15)..

Jana Odstrčilová: Zemřela Věra Pokorná, pedagožka a dětská psycholožka se světovým renomé

čtvrtek 29. září 2016 · 0 komentářů

Hlavní ideou všech jejích aktivit bylo, že každé dítě touží poznávat, chce se dozvídat nové věci a chápat svět okolo sebe, a úkolem pedagoga je najít správný způsob, jak dítěti poznání zprostředkovat.

Koncem srpna odešla ve věku 77 let Věra Pokorná. Psycholožka a docentka na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, matka 4 dětí a babička 13 vnoučat, manželka slavného teologa a biblisty Petra Pokorného a zakladatelka Centra kognitivní edukace – COGITO. Svéhlavá žena, která vzdorovala s manželem nejen komunistickému režimu, ale i v polistopadové době si prošlapávala vlastní cestu na akademické půdě a v oblasti vzdělávání pedagogů.

Její úmrtí přichází v době, kdy se v české společnosti a médiích už přes rok dychtivě skloňuje slovo inkluze, tedy začleňování dětí s handicapem do běžných škol. Celoživotní práce Věry Pokorné však svědčí o tom, že inkluze žádnou novinkou není. Věra Pokorná celý svůj život dokazovala svou prací (a to v praxi), že pokud umíme s dítětem pracovat a poznáme, proč a v čem selhává, lze vhodnými metodami deficity vyrovnat. K inkluzivnímu přístupu se nehlásila proklamativně, ale již od šedesátých let spontánně svou prací dokazovala, že všechny děti lze učit a měnit jejich zdánlivě neměnné dispozice. Díky svému studiu v zahraničí dokázala do České republiky přinést několik unikátních metod, které slouží právě k práci s nějak znevýhodněnými dětmi.

Jde například metodu prof. Reuvena Feuersteina, autora teorie Strukturální kognitivní modifikace (nominovaného v roce 2012 na Nobelovu cenu míru), která dokazuje, že inteligence je do velké míry závislá na vnějších podmínkách a okolnostech a lze ji proto výrazně měnit pomocí stimulace/podnětů. Získala také oprávnění pracovat s metodikou dr. Brigette Sindelarove z Vídně, která se zabývá rozvojem sluchového, zrakového a taktilního vnímání a vnímání časového sledu a prostorové orientace. Byla také první, kdo u nás představil norskou metodu Grunnlaget (v překladu Základy), díky které si děti dokáží rychle osvojit znalosti a dovednosti nutné k zápisu a úspěšnému zvládnutí první třídy. V Norsku se využívá ve většině mateřských a základních škol, ale ani v ČR již dnes není zcela neznámá.

Princip Grunnlagetu spočívá v tom, že se nejdříve děti naučí chápat základní pojmy, jako je barva, počet či tvar, aby se poté učily hledat mezi nimi rozdíly či podobnosti. Rozvíjí matematické abstraktní myšlení a jazyk. Díky postupům metody Grunnlaget se děti dozvídají, co to je kulatý tvar nejen díváním se na předměty nebo obrázky, ale i hmatem, objíždí třeba kulatý předmět prsty. Tímto způsobem pochopí základní pojmy rychleji i ty děti, kterým by to jinak dlouho trvalo. Proces učení se tím usnadňuje a například děti ze sociálně znevýhodněného prostředí mají lepší šanci uspět u zápisu a zvládnout výuku.

Správné používání zmíněných metod dokáže s dětmi doslova divy. České školy mají nyní díky novele školského zákona lepší podmínky, zejména garantované finance, pro práci s handicapovanými dětmi. Nutnou podmínkou úspěchu ale je, že s penězi přijde do systému právě důkladnější znalost postupů, jak s žáky pracovat a vyrovnávat jejich deficity tak, aby se mohly učit tolik, co jejich vrstevníci, když na to mají. Stále bývá často v ČR řešením opakování ročníku. Stává se to jednomu prvňáčkovi ze sta. Správné používání uvedených metod by mohlo být jednou z cest, jak propadání omezit.

Docentka Pokorná svou odborností, publikační činností a dlouholetou praxí ve školním poradenském sektoru i na akademické půdě přinesla do Česka jedinečné know-how, na kterém mohou stavět další generace pedagogů a lektorů. Její smrtí přicházíme o významnou osobnost, za kterou v českém prostředí jen těžko budeme hledat nástupce. Za svůj život dokázala vybudovat poměrně širokou komunitu učitelů, kteří se schází například na každoroční konferenci. Doufejme tedy, že metody, které u nás Věra Pokorná zavedla, naleznou své další zastánce a budou v praxi sloužit co největšímu počtu dětí, které je potřebují.

Jana Odstrčilová, vzdělávací program Varianty organizace Člověk v tísni

Peter Gray: Nejzákladnější svobodou je svoboda skončit

středa 28. září 2016 · 0 komentářů

O lidských právech rádi přemýšlíme v pozitivním duchu, takže nejčastěji mluvíme o svých právech pohybovat se k tomu, co chceme: právo volit, svoboda shromažďovat se, svoboda slova a možnost si sami vybrat své cesty ke štěstí. Tvrdím zde, že nejzákladnějším právem – právem, které umožňuje všechna ostatní práva – je právo přestat.

Zdroj: Svoboda učení.cz 2. 2. 2016, překlad: Tomáš Stuchlík


Přestat s něčím má v naší mysli často negativní konotace. Během dospívání slyšíme věci jako “ti, co se vzdávají, nikdy nevyhrají a vítězové se nikdy nevzdávají”. Čeká se od nás, že u věcí vytrváme bez ohledu na to, jak je to těžké. Já mám raději tuhle variantu, kterou jsem někde zaslechl: “Ti, co se vzdávají, nikdy nevyhrají a vítězové se nikdy nevzdávají, ale ti, kteří nikdy nevyhrají a nikdy se nevzdávají, ti jsou idioti.”

Když si odmyslíme situace, ve kterých je soutěžení nevyhnutelné (opravdu nelze vyhrát tenisový zápas vzdáváním se), a pomyslíme na naše vyšší životní cíle – na snahu přežít a vyhnout se zraněním, na hledání štěstí a život v souladu s našimi osobními hodnotami, ve kterém jsme obklopeni lidmi, kterých si vážíme a kteří si váží nás – potom vidíme, že svoboda skončit je zásadní součástí všech těchto cílů. Mluvím zde o svobodě odejít od lidí a ze situací, které by nám mohly škodit.


Svoboda skončit je základem míru, rovnosti a demokracie ve společnostech lovců a sběračů

Poprvé jsem o zásadní hodnotě svobody přestat začal přemýšlet před pár lety, když jsem začal studovat kulturu společností lovců a sběračů. Tyto společnosti postrádají policii, vězení ani žádný jiný formální prostředek, jak donutit lidi dodržovat společná pravidla. A přesto žijí pozoruhodně spořádaným a mírumilovným způsobem. Jejich základními hodnotami jsou rovnost (nikoho nepovažují za lepšího nebo ve své podstatě hodnotnějšího než kohokoliv jiného a nejsou zde žádní náčelníci nebo jiné osoby rozhodující za druhé), sdílení (v rámci skupiny všichni sdílejí jídlo a materiální statky) a autonomie (lidi jakéhokoliv věku mohou činit rozhodnutí sami za sebe, den co den a z momentu na moment). Jak je možné, že silnější lidé sobecky nevykořisťují ani nezotročují ty, kteří jsou slabší? Co nutí lidi vzájemně se o sebe starat, i když nejsou všichni navzájem blízce příbuzní?

Na tyto otázky existuje mnoho rozumných odpovědí v závislosti na tom, na jaké úrovni hledáme vysvětlení. Nejlepší možnou odpovědí je však pro mne svoboda přestat. Jak antropologové opakovaně zdůrazňovali, skupiny lovců a sběračů jsou vysoce mobilní. Nejen že se celá skupina pravidelně přesouvá z místa na místo následujíc lovnou zvěř a jedlé rostliny, ale i jedinci a rodiny se stěhují z tlupy do tlupy. Protože lovci-sběrači nevlastní půdu a mají jen tolik osobních věcí, kolik dokážou pohodlně unést, a protože mají mnoho příbuzných a přátel v okolních skupinách, vždycky mohou a mají kam jít. Lidé, kteří se cítí utlačovaní ve své skupině a kteří nevidí žádnou cestu, jak toto vyřešit v rámci skupiny, se mohou z minuty na minutu sbalit a odejít do jiné skupiny, nebo si založit svou vlastní se skupinou přátel.

Lovci a sběrači, stejně jako všichni lidé kdekoliv jinde, na sobě navzájem závisí. Nikdo sám o sobě nedokáže přežít sám, alespoň ne dlouhodobě. Ale ve světě, kde se každý může snadno odstěhovat, se musíme k druhým chovat hezky, protože jinak nás opustí. Nemůžeme nikoho nutit, aby pro nás pracoval, protože pokud se o to pokusíme, tak se jednoduše sbalí a odejde pryč. Pokud chceme soudržnou tlupu, což chce každý, protože to je tou nejlepší cestou k přežití, musíme být schopni vidět věci z perspektivy ostatních členů tlupy a snažit se o to, aby se s námi cítili dobře; musíme umět dělat kompromisy v případě nesouhlasu a sdílet s nimi jídlo ve dnech, kdy se nám v lovu dařilo lépe než jim.

Lovci a sběrači jsou známí tím, že se rozhodují metodou konsensu. Věnují mnoho času diskusím a dosažení všeobecného souhlasu ohledně rozhodnutí, která ovlivňují celou skupinu. A co v tomto kontextu znamená konsensus? Jednoduše to znamená, že je každý ochoten zařídit se podle společného rozhodnutí; možná nesouhlasí úplně, ale jeho nesouhlas není natolik silný, aby kvůli tomu opouštěl skupinu. Čili, pro skupiny lovců a sběračů, demokraticky rozhodovací proces nevychází z žádné vzletné filozofe, nýbrž z každodenní nezbytnosti. K přežití potřebují soudržnou tlupu a aby toho dosáhli, musí činit rozhodnutí způsobem, který je nebude pohoršovat natolik, aby skončili.


Svoboda skončit je základem demokracie a lidských práv moderních národů

U nás to již s přesouváním se není tak jednoduché, ale pokud je vnější nátlak dostatečný, můžeme se dokonce odstěhovat do jiné země. Jsou národy, jejichž vůdcové utlačují své vlastní obyvatelstvo a může jim to projít díky zákonům, které lidem znemožňují odejít.

Během pouhých dvou měsíců po ruské revoluci v roce 1917 nová vláda u stanovila zákony proti emigraci. Toto byl počátek konce demokracie v rámci komunistického režimu. To samé se stalo i v jiných zemích a můžeme to pozorovat i dnes např. v Severní Koreji. Vlády mohou tyranizovat obyvatelstvo, které nemůže ze země odejít.

Když lidé mohou odejít, musí vláda přijít na to, co udělat, aby lidé chtěli zůstat, protože jinak by neměla komu vládnout. Ti, kdo odcházejí jako první, jsou často ti nejvzdělanější a nejschopnější.


Svoboda skončit je základem manželské harmonie

Tento princip neplatí pouze na úrovni celých komunit a národů, ale platí i na úrovni rodiny. Mnoho výzkumů odhalilo silnou negativní korelaci mezi domácím násilím a možností se rozvést. Bití žen bylo u lovců a sběračů mnohem vzácnější než u sousedních zemědělských komunit. Hlavním důvodem je opět svoboda skončit, tentokrát manželství. Žena sběračka může opustit muže, který ji bije, a také to udělá. Rozvod je v tlupách lovců a sběračů snadnou a celkem častou záležitostí. Žena se může vrátit do tlupy svých rodičů nebo do jiné tlupy, kde má přátele a příbuzné, a tím se manželství automaticky ukončí. Pokud má děti, které chtějí jít s ní, tak mohou. Protože všichni v tlupě společně sdílí jídlo a protože žena je stejně jako muž schopná jídlo obstarat, není na svém muži ekonomicky závislá o nic více než on na ní.

Takže pokud bychom byli mužem v tlupě lovců a sběračů a nechtěli jsme ztratit svou ženu, museli bychom se k ní chovat hezky. Toto neplatí v primitivních farmářských společnostech, protože tam vlastní půdu muži a ženy tak nemají možnost se nezávisle uživit. Aby přežily, musí se často snažit vycházet se svými brutálními muži, jak nejlépe dovedou.

Není tajemstvím, že v moderních společnostech je legální a ekonomická svoboda se rozvést hlavní sílou působící proti domácímu násilí. Dokud byl rozvod nelegální, domácí násilí bylo časté. Když se rozvod zlegalizoval, ale většina žen si ho z ekonomických důvodů nemohla dovolit, násilí na ženách pokračovalo. Míra takového násilí poklesne až tehdy, když ženy mají jak legální, tak ekonomickou svobodu opustit své partnery. Případ této souvislosti nedávno zdokumentovali ve Španělsku. V roce 2005, kdy změna jednoho zákona učinila rozvod snadnějším, míra domácího násilí vůči ženám významně poklesla. Nepoklesla však jen kvůli nárůstu počtu rozvodů, ale i proto, že muži, které nechtěli přijít o své manželky, se k nim začali chovat lépe.

Byly časy, kdy jsme mohli slyšet příběhy a písně oslavující ženy, které vytrvaly se svými manžely bez ohledu na to, jak zlí byli. Ti muži se vždy nakonec vzpamatovali díky síle lásky a oddanosti svých žen. Skutečnost je ale taková, že muži se spíše stanou lepšími v situaci, kdy je jejich ženy mohou opustit, než v situaci, kdy s nimi zůstanou, ať se děje cokoliv.


Svoboda skončit je tím, co odlišuje zaměstnání od otroctví

Ten samý princip platí i na pracovišti. Pokud nemůžete nechat své práce, protože jste vlastněni nebo jinak legálně připoutání ke svému zaměstnavateli, nebo pokud nemůžete skončit kvůli ekonomické nutnosti, pak vás váš zaměstnavatel může týrat a vykořisťovat a projde mu to. Pokud můžete svobodně odejít, pak se k vám zaměstnavatel musí chovat hezky, aby si zajistil vaše služby. Legální a ekonomická možnost skoncovat tam, kde se nám nelíbí, je významnou sílou přispívající k zrovnoprávnění vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Není v tom nic tajemného.


Školou povinné děti nemají možnost se školou skončit. Jaké jsou toho následky?

Obecně řečeno jsou dětmi těmi nejtýranějšími lidmi, a to nikoliv proto, že jsou malé a slabé, ale proto, že nemají tu samou svobodu skončit, kterou disponují dospělí. Antropologové tvrdí, že toto neplatí v kulturách lovců a sběračů, protože tam děti mají možnost trvale odejít srovnatelnou s dospělými. Děti, se kterými je zacházeno nepěkně, se mohou odstěhovat do jiného obydlí s jinými dospělými, kteří se k nim budou chovat pěkně. Dokonce i ony se mohou odstěhovat do jiné tlupy. U lovců a sběračů nenajdeme ani stopu přesvědčení, že by děti patřily svým rodičům (jak říká Schoeneback, děti patří samy sobě – pozn. překl.). Téměř každý si užívá přítomnost dětí a celá tlupa sdílí péči o každé dítě, takže děti nejsou přítěží. Dokonce i velmi malé děti, se kterými jejich rodiče nebo jiní opatrovatelé špatně zacházejí, se mohou sebrat a najít bezpečí v náručí někoho jiného. Toto v naší společnosti neplatí a domácí násilí vůči dětem je vážným přetrvávajícím problémem.

Teď bych se však chtěl zaměřit na násilí, které na svých dětech pácháme tím, že je jako společnost nutíme chodit do školy. Existuje-li povinná školní docházka, školy jsou vězením podle definice toho slova. Vězení je místo, kde je jednotlivec nucen být, a v rámci něhož si lidé nemohou zvolit, kde a kdy budou vykonávat svoje aktivity. Děti nemohou odejít ze školy a v rámci školy se nemohou vyhnout zlým učitelům, skličujícím a nesmyslným úlohám nebo krutým spolužákům. Pro některé děti je tím jediným způsobem, jak se vším skoncovat – jak se dostat ven – sebevražda. Autorka Helen Smith ve své knize The Scarred Heart (Zjizvené srdce) popisuje sebevraždu třináctileté, pravidelně šikanované dívky:

„Po zmeškaní 53 ze 180 dní povinné školní docházky jí řekli, že se bude muset vrátit do školy nebo se dostavit před komisi, která má ve své moci ji poslat do nápravného ústavu pro mladistvé. Rozhodla se, že nejlepší alternativou bude jít do svého pokoje a oběsit se na opasku. V minulosti by školy jednoduše nechala, ale v dnešní době jsou děti jako ona uvězněny povinnou školní docházkou.“

Mnoho toho bylo napsáno o problému školního šikanování a souvisejících problémech, jako je všeobecná nešťastnost, znuděnost a cynismus studentů ve škole. Nikdo nenašel způsob řešení těchto problémů a nikdo ani nenajde, dokud dětem nezaručíme svobodu skončit tam, kde jim to nesvědčí. Tím jediným způsobem, jak vyřešit tyto problémy jednou provždy, je zcela se zbavit donucování.

Pokud děti skutečně mohou odejít ze školy, potom by se školy, které chtějí přežít, musely stát místem, které je vůči dětem přátelské. Děti milují učení se, ale stejně jako my všichni nesnáší, když je někdo k něčemu nutí, řídí každý jejich krok a soustavně je posuzuje. Milují, když se mohou učit svými vlastními způsoby, nikoliv těmi, které jim druzí vnucují. Školy, stejně jako všechny ostatní instituce, se stanou morálními pouze tehdy, pokud přestanou na lidi, kterým slouží, pohlížet jako na pacienty. V případě, že mají studenti svobodu se školou skoncovat, jim bude škola muset zajistit i ostatní základní lidská práva, jako je právo uplatnit svůj hlas v přijímání rozhodnutí, které na ně mají dopad, svobodu slova a shromažďování nebo právo následovat své vlastní cesty ke štěstí. Takové školy nebudou ani v nejmenším podobném těm ponurým institucím, které dnes nazýváme „školami“. Pro více informací se podívejte na mou knihu Free to Learn.

Karel Rýdl: Lidský mozek se líp učí beze stresu

úterý 27. září 2016 · 0 komentářů

Rozhovor s prorektorem Univerzity Pardubice Karlem Rýdlem, který se od devadesátých let intenzivně věnuje výzkumu alternativního školství.

Zdroj: Žena život č. 17, 24. 8. 016, str. 7.


Přibývá podle vás alternativních škol v České republice?

Alternativních škol v ČR přibývá každoročně, i když v regionálním rozložení nerovnoměrně. Nejvíce jsou oblíbené školy s Montessori programem a v posledních několika letech se výrazně rozvíjí i takzvané rodičovské školy s vlastními alternativními programy.

Iniciativa rodičů je jedním z pilířů existence alternativních škol. A zvyšuje se také počet obcí, které chápou smysl takových „malých“ škol, například u nás v Pardubicích se rodičovské školní projekty těší dobré podpoře.

Co dělá tradiční školství špatně?

Tradiční školství (zejména v oblasti povinného vzdělávání) stále udržuje převahu mentorských metod a forem práce s dětmi nad metodami a formami konstruktivistickými a autonomními vzhledem k osobnostem dětí.

Vývoj společnosti má ale již jiné požadavky a co bylo funkční a účelné v minulosti, přestává být efektivní a potřebné v současnosti. Na vině je malá informovanost většiny rodičů v resortu, lpění na tradici, nedostatek peněz v resortu a tím i nezájem politiků o prosazování změn. Řada takzvaných inovací v tradičním školství je v jiných zemích uplatňována již od počátku 20. století.

Jaká jsou negativa alternativních škol?

Já osobně nevidím v současnosti jasná negativa. Řada hnutí si prošla obdobím takzvaných dětských nemocí a využívá legislativně možnou realitu k vlastní existenci. Tyto školy nevznikají pro soutěž, kdo je nejlepší na světě, ale z vnitřní potřeby poskytnout dětem dobrou přípravu pro jejich život.

Kolik je osobnostních rozdílů mezi dětmi, tolik je i různých metod a forem práce s dětmi. Porovnávat, v čem je který systém lepší (i ve vztahu k tradičním školám) je poněkud zavádějící a zbytečné.

Jsou absolventi takových škol srovnatelní s ostatními studenty , kteří pak studují u vás na VŠ?

Zatím máme v ČR absolventy waldorfských ZŠ a lyceí, brzy budou i absolventi motessoriovských a daltonských škol. Pokud lze srovnávat, absolventi waldorfských škol se velmi dobře umístili mezi všemi maturanty v ČR. Řada středních škol vítá absolventy alternativních škol, protože umějí pracovat s problémy, myslet, hledají řešení a nečekají pasivně, kdo jim co přidělí za úkol. V zahraničí je více absolventů a jsou velmi oblíbeni jako spolupracovníci v podnicích – umějí komunikovat, jsou tvořiví a schopní práce v týmu.

Jaký názor máte na, u nás prozatím nelegální, unschooling?

Co se týká takzvaných unschooling aktivit, tak jsou staré skoro sto let (summerhillská škola vznikla v roce 1921). U nás se této iniciativě věnuje spousta aktivních lidí, iniciuje ji hnutí Svoboda učení: vydávají publikace, organizují konference, diskutují, mají podporu ze zahraničí a hlavně respektují nejnovější lékařské a psychologické výzkumy ohledně chování a jednání lidí.

Já to silně podporuji a vidím v tom možnost zkvalitnit vzdělávání nových generací individuálním přístupem, s využitím efektivních technologií a respektu k osobnosti dítěte. Myslím, že doba všeobecného, pro všechny stejného vzdělávání po dobu devítileté školní docházky je dávno pryč.

Ivana Málková: DOKUMENTY 128. Čtvrt století od založení Školy Hrou

pondělí 26. září 2016 · 0 komentářů

Před 25 lety byla založena první česká porevoluční soukromá základní škola prvního stupně. V zemi J. A. Komenského se nemohla jmenovat jinak než Škola Hrou. Jaký byl její příběh, vzpomíná a připomíná její spoluzakladatelka Ivana Málková.

Zdroj: blog Ivany Málkové 1. 9. 2016 (najdete tu i fotografie)


Před 25 lety nastoupili do Školy Hrou první žáci. Jaké to bylo? Co jsme prožili a co jsme se naučili? Povídala jsem si o tom s Kristinou.

Škola Hrou přivítala první žáky 1. 9. 1991. Šlo o magii čísel nebo to bylo jinak?

(Směje se) Tehdy jsem o existenci numerologie neměla tušení. Okamžik zahájení vyplynul z okolností. A možná to ani nebylo prvního, už si to nepamatuji. O pár let později jsme se na datum s astroložkou dívaly, bylo zajímavé slyšet, jak něco sedělo a něco ne. V současné době se učím potřebu rad a teorií, které jsem vyhledávala venku, omezit. Stresuje mne to, cítím se tím zavázaná, někdy až ochromená (jindy ohromená:) a odvádí mne to od sebe samé.

Jak se stalo, že jen rok po sametové revoluci v sobě řadová učitelka našla odvahu vystoupit z davu a založit svou vlastní školu?

Učila jsem od roku 1983 na běžné základní škole v Praze a svou práci jsem měla ráda. Po roce 1989 jsem očekávala, že budu mít více volnosti a že bude prostor pro změny. Vytvořila jsem si představu, že vzniknou soukromé školy, já do jedné přestoupím a vedení školy bude nadšené, že má právě mne. To se nestalo. Učila jsem na škole, kde byla i dva roky po revoluci atmosféra, jako kdyby žádná revoluce ani nebyla. Během procesu vyjádření důvěry/nedůvěry vedení školy jsem byla zřejmě jediná, kdo vyslovil nedůvěru. Důsledkem byl návrh přeložit mne jinam.

Takže když mi v únoru 1991 zavolala bývalá spolužačka Eva, že se rozhodli s manželem založit školu pro jejich dva syny, a zda kluky budu učit, řekla jsem okamžitě ANO. Dali dohromady skupinu rodičů, jejichž přáním bylo, aby děti chodily do školy rády. Má přání byla: přestat děti známkovat, zrušit domácí úkoly, mít maximálně 14 dětí ve třídě, učit formou projektů, s dětmi si tykat, přestat používat klasické učebnice a sešity, posunout začátek školy na půl devátou (trpím, když musím vstávat za tmy!) a začínat každý den setkáním v kruhu. Přála jsem si vytvořit školu rodinného typu, kde celkový počet dětí (80) umožní propojení všech tříd a učitelů, aby bylo možné společně jezdit na školy v přírodě a vzájemně se poznat.

Ohledně obsahu učiva jsem měla zásadu: denně něco spočítat, napsat a přečíst formou, která mne a děti bude bavit a zajímat, k tomu něco zažít a prozkoumat. Když jsme školu zakládali, vůbec jsme neřešili CO a JAK budeme učit. Podstatné pro nás bylo, v jakém to bude prostředí a jaké mezi sebou budeme mít VZTAHY. Pro Evu bylo důležité to, že ona, jako máma, může mít pocit bezpečí, že jejich dítě je ve školním prostředí v kontaktu s lidmi, jimž důvěřuje a jejichž názory a postoje jsou v souladu s jejími.

Jak dlouho trvala a jak probíhala přeměna ze soudružky učitelky na Ivanu ze Školy Hrou?

Nevnímám to tak, že by šlo o přeměnu. Navíc mně děti mohly oslovovat paní učitelko, soudružka by jim u mne neprošla. Napadá mne spíš obraz: Změnami ve společnosti se uvolnily okovy, kterými jsem byla uvázaná k něčemu, co jsem sama nemohla změnit. Vlastním klíčem jsem pak pouta odemkla a mohla pokračovat v tom, co jsem již dělala. A to beze strachu, že o práci přijdu. Zmizela povinnost učit ve stejný okamžik, stejné učivo, stejným způsobem v celé zemi. Našla jsem důvěru v to, že jak učím, je to v pořádku pro mne, děti i jejich rodiče.

Pamatuješ, s čím jsi šla první školní den do Školy Hrou?

Šla jsem s velkými kruhy pod očima (směje se), do tří do rána jsem šila z barevných látek nápis Škola Hrou, který jsem ráno pověsili nad vchod školy. Měla jsem jediné přání – učit tak, jak to cítím – srdcem. Nechat události plynout tak, jak se chtějí dít. Otevřít se tomu, s čím děti přijdou, o co se momentálně zajímají, čím žijí. Improvizovat, hrát si s tím, co se objeví, tvořit, a to vše s lehkostí a humorem. A přitom se zdokonalovat v umění propojit to s „povinným obsahem, který je předepsaný do děti nasoukat“. Nebát se, že v plánu bylo něco jiného, nenechat se spoutat strachem a omezením, že děti mají umět zájmena vztažná, rozdělovat plody na malvice a peckovice nebo další nesmyslnosti. A zachovat klid, když výsledky mé práce budou rodiče srovnávat s výsledky dětí z tradiční školy.

Láká mne následovat nyní téma obsahu učiva a srovnávání soukromých a tradičních škol, ale to necháme na jindy.

Lišila se vaše škola třeba i na vnější pohled? Zaznamenal návštěvník, že je ve škole netradiční?

Jéé, na to ráda odpovím. Někteří lidé si ve spojení s pojmem soukromá škola možná představí bohaté lidi, luxusní budovu i vybavení a školní uniformy. Ale psal se rok 1991, soukromé podnikání se teprve rozkoukávalo. Možnosti tvořit esteticky zařízený interiér s rozmanitými materiály bylo reálné až v průběhu dalších let. Začínali jsme tím, že jsme si pronajali část prostor v budově postavené v roce 1983, natřeli balakrylem pár vyřazených lavic a odstranili plevel v truhlících před vchodem. A pak tady byl ten originální látkový nápis nad vchodem školy!

Pro mne je důležité, jak na mne prostředí, ve kterém jsem, působí. Takže bylo mojí přirozeností věnovat péči o vzhled interiéru. Stávalo se, že lidé měli pocit, jako by byli ve velkém rodinném domě. Volila jsem teplé barvy, hebké a voňavé materiály, jednoduchost, dbala jsem na vysokou míru čistoty, důležitá byla propojenost a přístupnost všech prostor (žádné tabu místnosti s označením: „žákům nebo rodičům vstup zakázán“), i dveře mé kanceláře byly celý den dokořán, aby mohl kdokoliv kdykoliv s čímkoliv za mnou přijít (samozřejmě kromě chvil, kdy jsem měla jednání). V mé práci pro mne byla nejvyšší priorita – být k dispozici, udržovat spojení s děním mimo kancelář a pečovat o vztahy. Výjimečné bylo i velké množství svěžích, živých květin.

Všude, kde to bylo možné jsme zdobili stěny originálními dětskými díly (například jsme měli pomalované všechny dveře). Místnosti určené dětem byly členěné na herní, pracovní a klidovou oblast, pro učitele byla k dispozici odpočinková a setkávací místnost, oddychová místa s houpacími sítěmi a boxovacím pytlem byly pro obě skupiny společné. Děti měly neomezený přístup ke stovkám knih a encyklopedií, které byly přímo ve třídách. Úžasná byla i vlastní domácí kuchyně se zdravou stravou, kde o nás bylo pečováno nejen v době oběda, ale i během dne (dopolední svačiny / pro mnohé snídaně a odpoledne další svačiny pro děti v družině). A k tomu všemu bonus velké klidné zahrady, na které měly děti k dispozici sezónní bazén.

Dnes je běžné, že i základní školy mají zaměření – výtvarné, přírodovědné, na osobnostní rozvoj atd. Měla i ŠH svůj přívlastek?

Jojo. Lidé se mne často ptali, proč naše škola nemá užší zaměření, že je to pro ně matoucí, a že neví, kam si mají školu zařadit. Bránila jsem se nás zaškatulkovat. Věděla jsem, že dáme-li si nálepku, budeme povinni se toho směru držet a omezí nás to. Navíc to přispěje k vyššímu očekávání ze strany rodičů v daném směru a nás to povede k tomu děti třídit a vybírat s ohledem na zvolenou specializaci. Teď mne napadá, že v té době ani nálepky u základních škol nebyly zvykem. Pokud si pamatuji, na prvním stupni existovaly jen výběrové jazykovky od třetí třídy. Nejsem příznivcem rozdělování dětí podle talentů či jiných kvalit. Mám ráda přirozenou pestrost a možnost vzájemně se doplňovat. Vlastně nás to ani nenapadlo, byli jsme v té době tak odlišní, že už to samo byla nálepka víc než zavazující.

Tato otevřenost umožňovala přístup širšímu spektru učitelů i rodičů. Byl u nás prostor pro různé vyznání a zaměření. Když byl učitel hudebník, škola vyzařovala do okolí dojem, že jsme hudebka. Když jsem přijala výtvarnici, škola působila, jako přípravka na AVU. Škola Hrou byla odrazem momentálního složení učitelů, mohla se proměňovat a také pružně reagovat na stávající skladbu dětí. Rodiče měli možnost se s učiteli svých dětí seznámit, mohli se i jít podívat k nim do vyučování, a naladit se na to, zda jim kvality, které učitel/ka vyzařuje, vyhovují. Byli jsme otevřeni komukoliv, a to jsme podporovali i stanovením výše (nebo spíš níže) školného, aby škola byla dostupná co nejširšímu okruhu zájemců, Dalo by se říct, že jsme byli svobodná a otevřená škola, kde volnost a otevřenost byla přítomná v postojích, formě i ve vztazích. Nebylo třeba o tom mluvit nebo si to dávat do záhlaví školy.

Kde ses na začátku inspirovala, školu jste otvírali a tvořili v době, kdy neexistoval internet a zdroje o alternativních směrech byly dost omezené?

Ano, ano, v té době neexistoval internet, to já velice ráda připomínám (směje se). Neměla jsem tušení, jak to vypadá v jiných školách, natož v zahraničí. Jediná má zkušenost byla z role žákyně v sedmdesátých letech. O tom, že existuje waldorfská nebo montessori pedagogika, jsem se dozvěděla až o mnoho let později. Školu jsem spoluvytvářela tak, jak bych to byla potřebovala já, když jsem byla malá. Školu, do které bych se jako dítě těšila, kde by se mi líbilo, kde bych hltala zajímavosti, měla potřebný čas na porozumění učivu, a to vše s učitelem, za kterým bych mohla s čímkoliv přijít a u kterého bych směla dělat chyby. A hlavně, abych byla v přátelské skupině dětí. Naplňování tohoto přání nebylo tehdy vědomé, všimla jsem si toho až zpětně.

Velký vliv na vytváření „ducha školy“ měly také děti, které v době zahájení nastoupily do druhé třídy. Měly za sebou první třídu na běžné škole a rodiče pro ně hledali záchranu. Někteří z nich si s sebou nesli příběhy, které by se daly označit jako traumatizující zkušenost. Vzpomínám si, jak jeden žák, když jsem ho chtěla povzbudit lehkým pohlazením, ucukl. Později vzpomínal, jak ho paní učitelka mlátila svazkem klíčů do hlavy, když neseděl rovně. A to je jen jeden příklad. Bylo krásné pozorovat, jak tyto děti pomalu znovu získávaly důvěru v to, že jim nic nehrozí, když promluví, projeví se, vyjádří svoji potřebu, že se mohou ve vyučování zasmát, dojít si na záchod, protáhnout se nebo se napít. Docházelo k takovému vzájemnému uzdravování a já jsem se učila všímat si toho, jaké prostředí je pro děti bezpečné.

Copak škola není bezpečné prostředí pro děti? Někteří rodiče i učitelé teď možná nadzvedli obočí… Co se pro tebe tedy pod pojmem bezpečné prostředí skrývá?

Mám na mysli „emoční bezpečí“. Tvořili jsme prostředí, ve kterém děti věděly, že mají naši pozornost a vše, co se objeví, je součástí života. I v naší škole se stávalo, že jsme se ocitali v situacích, kdy někdo něco rozbil nebo se s někým nepohodl. Učili jsme děti, že stát se může cokoliv. Pokud k tomu dojde, je důležité spojit se s někým z dospělých, informovat ho a případně požádat o pomoc s nápravou. Zdůrazňovali jsme, že pokud budou takto postupovat, nehrozí jim trest ani opatření, o kterém by se rozhodlo, aniž by u toho byly. Důležité pro nás bylo poučit se, pochopit souvislosti, promluvit se všemi, kterých se to týká a dohodnout se na řešení, které budou všichni respektovat.

Pro představu uvedu příklad. Děti zničily houpací síť. Nechala jsem je, aby mi ukázaly, co vše v síti dělají – to jsem se divila, jak byly kreativní! Většina aktivit však vybočovala ze schválených pravidel. Navíc se ukázalo, že učitelé na děti, které pravidla porušovaly, nereagovali. Hledali jsme společné řešení, povídali si o tom, co vše je třeba zařídit, aby mohly mít síť novou. Děti si tak udělaly představu o tom, že je třeba síť objednat, zaplatit, doručit, pověsit. Pak jsme si rozdělili, kdo co zařídí. Důležité bylo, že jsme řešení hledali tak dlouho, až s ním souhlasili všichni. Žádné hlasování, aby „poražení“ odcházeli nespokojení. A protože souhlasili všichni, nikdo způsob nápravy nezpochybnil, nikdo si nestěžoval u rodičů a síť visela do týdne na svém místě.

Ve škole jsi začínala jako učitelka, postupem doby ses stala ředitelkou a majitelkou. Kam směřovala tvá pozornost v těchto rolích?

Potřebuji mít v životě harmonii. Pokud dojde k nedorozumění nebo konfliktu, je pro mne důležité věnovat tomu tolik času, dokud se nenajde řešení přijatelné pro všechny zúčastněné. Péče o vztahy u mne měla vysokou prioritu, což souviselo i se způsobem, jakým jsem vybírala učitele – nebo spíš průvodce, jak se dnes začíná užívat. Nejdůležitější pro mne bylo najít člověka, který má přirozený a láskyplný vztah k dětem. Pokud měl potřebné vzdělání, byl to legislativní bonus. Potřebovala jsem, aby byl citlivý, tvořivý, schopný improvizace a měl smysl pro humor. Stačilo mi vidět zájemce pár minut pracovat s dětmi a věděla jsem, zda ano či ne. Hledala jsem vynikající učitele.

Jak se pozná vynikající učitel?

(Usměje se.) Tím, že něčím vyniká. Všichni jsme něčím vynikali. A Škola Hrou přitahovala originální výjimečné osobnosti, které spolu dohromady ladily jako orchestr. Každý učil jinak, měl ve třídě jinou atmosféru a přitom to nepůsobilo, že jsi v pěti různých školách. Souznělo to, byli jsme neviditelně propojení. Když někdo řešil něco s dětmi nebo rodiči, postupovali jsme podle podobné filosofie, aniž jsme to měli stanovené v nějakém interním manuálu. Často jsem od zaměstnanců slyšela, že nikdy nepracovali v tak přátelském a svobodném prostředí, jako bylo to naše. Říkali, že je to můj dar dát dohromady takto naladěné lidi. Bylo až neuvěřitelné, jak jsme si všichni rozuměli, a to včetně kuchaře, uklízečky, údržbáře a výtvarnic z ateliéru. Dalo by se říct, že to byl zázrak. Mnozí se stali přáteli a jsou dodnes v kontaktu.

Ve Škole Hrou se neznámkovalo, jak bys tedy Školu Hrou ohodnotila slovně?

Jéé, to je vtipně postavená otázka. Naše škola byla jedno velké dobrodružství. Ačkoliv na začátku nikdo nedokázal odpovědět na otázku, jak tohle dopadne, ukázalo se, že nešlo o žádný bláznivý a nezodpovědný experiment. Přestože se děti mohly houpat v sítích, oslovovat nás jménem a říkat, co si myslí, naučily se to, co osnovy předepisovaly, a to způsobem, který jsme si všichni užili a u kterého jsme se společně hodně nasmáli. Mezi dětmi, rodiči i zaměstnanci vznikly dlouhodobé a pevné vztahy. Dokonce máme mezi absolventy i jeden manželský pár.

Škola Hrou byla inspirací pro mnoho dalších škol a některé její principy a aktivity se staly běžnou součástí nabídky dnešních škol. Mohla bych zde jmenovat, v čem všem jsme byli na školním trhu první. Dnes by to asi působilo úsměvně a zřejmě neuvěřitelně. Například jsme v roce 1991 měli své logo, které navrhl prvňák Matěj, tiskli jsme si trička s názvem školy, vydávali časopis, kalendář, měli jako první škola v republice webovou stránku, pořádali zahradní slavnosti, hráli jsme s dětmi divadlo, které psal dětem na míru učitel Tomáš (bylo to ve verších a plné humoru), organizovali etnické dny, přespávali s dětmi ve škole, byli v kontaktu s mnoha veřejně známými osobnostmi, organizovali humanitární akce, přijímali děti s indispozicemi, vlastně u nás probíhala taková přirozená inkluze…

Možná si teď mnoho lidí řekne, no to by mne zajímalo, kdy měly čas se taky něco učit, a jestli vůbec něco ty děti uměly, když je neznámkovali a nechali je povalovat se v sítích.

Podobné komentáře jsem slýchávala snad denně. A do přestupu prvních absolventů na jiné školy, jsem na to neměla odpověď. Nyní ji mám. Děti z naší školy uměly, co bylo třeba. Mnozí z nich úspěšně přestoupili na osmiletá gymnázia (některé třídy měly až 100% úspěšnost a v celorepublikových srovnávacích testech jsme byli ve všech předmětech vždy nadprůměrní). Nejstarším absolventům je dnes 34 let.

Když někdo přesto pochybuje, říkám: Dám vám kontakt na kohokoliv ze 415 dětí, které do školy chodily. Zavolejte jim a oni vám řeknou, co jim ŠH dala nebo vzala. Někteří vám řeknou, že přestup byl náročný, protože byli zvyklí na jiný styl výuky. Jiní vám řeknou, že to byla hračka. Pro mne je nejkonkrétnější zpětnou vazbou fakt, že si mne většina žáků přidala na FB do přátel a já mám tak možnost sledovat jejich životní příběhy a názory. S mnoha z nich jsem i v osobním kontaktu. Toto propojení je pro mne obrovským darem. Mám pocit, že to, co mají společné je, že žijou své dětské sny, mají jiskru v oku, dokážou si poradit v nečekané situaci a užívají si život.

O Škole Hrou si povídaly Kristina Zůbková a Ivana Málková


Další díly seriálu najdete ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

neděle 25. září 2016 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: září a říjen 2016

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na září si můžete stáhnout ZDE, na říjen ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Alfons Mucha: Slovanská epopej

Velká dvorana Veletržního paláce, do 31. prosince 2016

Alfons Mucha (1860–1939), světově nejproslulejší český moderní umělec, získal mezinárodní slávu v Paříži na přelomu 19. a 20. století díky své originální secesní dekorativní tvorbě.

Smysl vlastního života ale spatřoval v jiném díle, jež považoval za mnohem závažnější – v souboru dvaceti monumentálních obrazů Slovanská epopej, na němž pracoval v letech 1912–1926. Dokončený cyklus byl jako celek poprvé představen pražské veřejnosti na podzim roku 1928 u příležitosti oslav deseti let samostatnosti československého státu ve Velké dvoraně tehdy právě dobudovaného Veletržního paláce. Do téhož prostoru se nyní vrátil.

Současná instalace vychází z Muchova původního obsahového rozvržení Slovanské epopeje, z časového sledu jednotlivých témat. Odkrývá vnitřní vazby mezi obrazy, podtrhuje rytmus cyklu a vyzdvihuje hlavní záměr rozsáhlého díla, do něhož Mucha po léta vkládal své nejlepší schopnosti.

Podrobnější informace ZDE a ZDE.


Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj

Palác Kinských, do 15. ledna 2017

Henri Rousseau, zvaný Celník (1844–1910), patří k nejvýznamnějším umělcům přelomu 19. a 20. století. Svým dílem zaujal nejen intelektuály jako byli Guillaume Apollinaire a sběratele – například Wilhelma von Uhde, ale také řadu malířů. Ve svých obrazech předjímal nebo řešil podobné problémy jako Paul Cézanne, Paul Gauguin, Pablo Picasso, Frida Kahlo ad. Jako svůj inspirační zdroj ho vyzdvihovala zejména skupina Der Blaue Reiter v čele s Wassily Kandinskym.

Výstava je realizována ve spolupráci s pařížským Musée d'Orsay na základě konceptu, který připravila Gabriella Belli (Fondazione Musei Civici di Venezia) a Guy Cogeval (Musée d'Orsay). Autoři Rousseaua zasazují do kontextu ostatních neméně významných umělců a snaží se vysledovat podněty spojené s archaičností, klasičností a svébytnou vizí realismu.

Národní galerie v Praze představuje Henriho Rousseaua na podzim roku 2016 po skončení výstavy v Musée d’Orsay. Výběr z pařížské expozice je doplněn o díla českých umělců jako jsou Otto Gutfreund, Jan Zrzavý nebo Toyen, která přiblíží působení malíře na domácí prostředí. Na výstavu budou zapůjčena díla z řady prestižních domácích a zahraničních institucí i soukromých sbírek.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Cranach ze všech stran. Obrazy Lucase Cranacha a jeho okruhu z Národní galerie v Praze
Šternberský palác, do 22. ledna 2017

Výstava představuje německého renesančního malíře a jeho okruh nejen prostřednictvím unikátních děl ze sbírek Národní galerie v Praze, ale také pomocí nejzajímavějších výsledků průzkumu realizovaného specialisty z Cranach Digital Archive Düsseldorf pod vedením Gunnara Heydenreicha.

Soubor pražských prací spojených s Cranachovým jménem je mimořádně různorodý a zahrnuje velmi přitažlivé a populární výjevy včetně Starého pošetilce, Cizoložnice před Kristem či Prvního hříchu. Nejen o nich vyjevil výzkum celou řadu dosud neznámých skutečností, včetně informací o technologických postupech vzniku děl, zejména pak jejich kopií.

Výstava tak návštěvníkům představuje nejnovější objevy týkající se nejcennějších děl Národní galerie a zároveň ukazuje Cranachovu dílnu jako výborně organizovanou jednotku s precizními pracovními postupy.

Výjimečnost výstavě dodá také významný podíl aktivního zapojení návštěvníků. Výrazně bude posílena interaktivní část výstavy, na které budou probíhat pod vedením lektorského oddělení Národní galerie četné programy včetně malířských dílen. Návštěvníci si budou moci nakreslit či namalovat svoji vlastní kopii podle Cranacha za použití reprodukčních technik, které se používaly v umělcově dílně. Zájemcům bude k dispozici novodobá kopie rozpracovaného obrazu, s jejíž pomocí si zhotoví pauzu, přenesou si kontury obrazu a budou moci malovat (téměř) jako Cranach.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:

Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003, fax: +420 233 376 243
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

TOPIČŮV SALON: aktuální výstavy a další program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy a další akce.


Margita Titlová Ylovsky: Zasaď se do pole

Do 14. října.

Margita Titlová-Ylovsky často kombinuje různé umělecké postupy a obory. Vychází především z techniky malby a kresby, které ale občas získají širší časoprostor pro svou existenci a stanou se součástí akcí či instalací. Autorka pracuje ve své tvorbě na jednu stranu s velmi tradičními až archetypálními představami o světě a lidském bytí, na druhou stranu některá její díla mohou připomenout i některé moderní exaktní teorie z oblasti fyziky či matematiky (např. teorie chaosu, kvantová fyzika apod.).

Základním vyjadřovacím prostředkem autorky je záznam bezprostředního gesta, které reaguje na aktuální emoční stav. Na podkladovém materiálu se vrství dynamické zásahy nejrůznějšími výtvarnými prostředky. Do této sítě, která nemá pevný tvar, začátek či konec, jsou postupně vpisovány magické znaky. Tato znamení díla scelují a dávají jim symbolické významy.

Autorka se při tvorbě dynamického psycho-grafu neomezuje pouze na tradiční umělecké prostředky (štětec atd.), ale zasahuje do plochy obrazu celým tělem. Tělo se zde určitým způsobem otiskuje, zapisuje, zůstává zde jeho stopa. Tato stopa má povahu indexového znaku, kdy část přirozeným způsobem reprezentuje celek. Autorka tedy na jednu stranu promítá do díla neodmyslitelným způsobem svůj subjekt, ale na druhou stranu se snaží svoji osobnost a autorství redukovat v zájmu autonomního díla, které vzniklo spíše jako otisk než kontrolovaný a záměrně komponovaný tvar.

Kurátorka: Mariana Placáková

Více ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE a ZDE.


Připravované výstavy


Přednášky a besedy

Přehled přednášek a besed najdete ZDE.


Společnost Topičova salonu

Současný program se orientuje na výrazné osobnosti české výtvarné a vyzvedá do popředí zejména autory nesporných kvalit, kteří jsou z různých důvodů nezaslouženě opomíjení nebo zapomínáni. Stejně tak nabízí prostor nastupující umělecké generaci.

Dalším aspektem, uplatňujícím se v činnosti je sběratelství a jeho význam pro umění mimo veřejnou výstavní síť. Společnost na toto téma pořádá ve spolupráci s AaA i přednášky (moderuje Jan Skřivánek). Jejím záměrem je ukázat, že kvalitu umění a umělců neurčují jen kulturní instituce – přirozené ocenění přináší autorům zejména kulturní veřejnost a pro umělce samé jsou nejdůležitější jejich sběratelé.

Výročí 4. Topičova salonu inspirovalo, a rozšíření o nové prostory Topičova klubu umožnily, že kulturní nabídka byla rozšířena i o besedy, přednášky, literární večery, divadelní i hudební představení. Topičův salon se tak postupně stává kulturním centrem se širokou nabídkou aktivit.

Další informace a podrobnosti: www.topicuvsalon.cz

Můžete nás sledovat též na facebooku: www.facebook.com/TopicuvSalon

Kontakty:
Topičův salon
Národní 9, Praha 1, 1. patro
e-mail: info@topicuvsalon.cz, topicuvsalon@volny.cz
tel.: +420 603 495 520

Otevřeno:
pondělí, čtvrtek, pátek: 10–17 hodin
úterý, středa: 10–18 hodin

Školní skupinová vstupenka (školní výpravy vedené pedagogem – platí pro oba výstavní prostory): 100 Kč

GHMP: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy pro školy a další akce.


Aktuální výstavy

Přehled všech probíhajících i připravovaných výstav najdete ZDE.


Tematické prohlídky pro školy

Více informací a přehled doprovodných akcí pro školy najdete ZDE.


Alfons Mucha: Slovanská epopej

Velká dvorana Veletržního paláce, do 31. 12. 2016

Alfons Mucha (1860–1939), světově nejproslulejší český moderní umělec, získal mezinárodní slávu v Paříži na přelomu 19. a 20. století díky své originální secesní dekorativní tvorbě.

Smysl vlastního života ale spatřoval v jiném díle, jež považoval za mnohem závažnější – v souboru dvaceti monumentálních obrazů Slovanská epopej, na němž pracoval v letech 1912–1926. Dokončený cyklus byl jako celek poprvé představen pražské veřejnosti na podzim roku 1928 u příležitosti oslav deseti let samostatnosti československého státu ve Velké dvoraně tehdy právě dobudovaného Veletržního paláce. Do téhož prostoru se nyní vrátil.

Současná instalace vychází z Muchova původního obsahového rozvržení Slovanské epopeje, z časového sledu jednotlivých témat. Odkrývá vnitřní vazby mezi obrazy, podtrhuje rytmus cyklu a vyzdvihuje hlavní záměr rozsáhlého díla, do něhož Mucha po léta vkládal své nejlepší schopnosti.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Jaroslav Horejc (1886–1983): Mistr českého art deca

Dům U Kamenného zvonu, od 28. září do 8. ledna

Výstava představí jednu z nejpozoruhodnějších osobností českého sochařství 20. století. Horejc vytvořil dílo, které má své nezaměnitelné místo na české výtvarné scéně, zůstalo však solitérním, uzavřeným vlastním názorem, bez následovníků.

Již mezi svými vrstevníky byl oceňován pro svoji všestrannost, jíž dokázal podnětně zasáhnout nejen do oblasti sochařství, ale také dalších oborů – užitého umění a architektury. Zvláštní, standardními kategoriemi těžko uchopitelný styl Horejcovy práce přispěl k faktu, že jeho dílo nebylo v posledních desetiletích systematicky zpracováváno ani vystavováno.

Rok zahájení akruální výstav je jubilejní dvojím výročím: uplyne 130 let od Horejcova narození (*1886) a zároveň 40 let od poslední umělcovy samostatné výstavy v Galerii hl. m. Prahy na Staroměstské radnici (1976).

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Radek Brousil: Černá a bílá ve fotografii

Colloredo-Mansfeldský palác, do 5. února

Výstava je první větší soubornou přehlídkou Radka Brousila (*1980, Nitra), absolventa ateliéru fotografie na pražské Uměleckoprůmyslové škole a držitele ceny Oskára Čepana.

Brousilovy práce vycházejí z média klasické fotografie, ale zároveň jsou polemikou nad technologií zpracování fotografického obrazu, která se týká problematiky zaznamenávání tmavé pleti. Toto téma Brousil rozvíjí v „sudkovsky“ laděném fotografickém souboru plastik černošských portrétů význačného cestovatele a sochaře F. V. Foita.

Nejnovější fotografie poprvé představené v Galerii hlavního města Prahy přesahují do média objektu a dotýkají se nejen kolonialismu v sochařském umění, ale tematizují rovněž barokní plastiky Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa představující postavy Maurů na tzv. Královské cestě, která vede poblíž Colloredo-Mansfeldského paláce přes Karlův most a Nerudovu ulici.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy ZDE.


Edukační aktivity (nejen) pro školy

GHMP organizuje pro všechny typy škol (od MŠ až po VŠ) z celé ČR i pro další skupiny ostatních věkových kategorií včetně znevýhodněných a seniorů několik typů výtvarných edukačních aktivit ve všech svých objektech, prioritou je intenzivní spolupráce se školami.

Hlavní aktivitou jsou interaktivní prohlídky výstav spojené s následnou výtvarnou reakcí, dále sem patří výtvarný kroužek v ateliéru a sobotní workshopy Tvořivé dialogy s uměním v různých objektech GHMP a workshopy ve spolupráci s dalšími institucemi.

Vše je maximálně formálně i obsahově provázáno s aktuálními výstavami i stálými expozicemi.

Podrobné informace najdete ZDE.


Spolupráce se školami a studenty

Pro zájemce existuje několik způsobů, jak se částečně zapojit do provozu galerie. Studentům poskytujeme možnost zrealizovat si zde odbornou praxi nebo stáž, institucím nabízíme příležitost spolupráce s GHMP na speciálních projektech a workshopech, případným dobrovolníkům umožníme dle uvážení spolupodílet se na činnosti galerie prostřednictvím realizovatelných, smysluplných a přínosných aktivit.

Více ZDE.


Výtvarný ateliér

Stěžejní edukační aktivity GHMP pro školy, děti, rodiny, dospělé, znevýhodněné, seniory i členy Klubu přátel GHMP probíhají nejen přímo v expozicích, ale i ve výtvarném ateliéru GHMP.

Zájemci si zde mohou vyzkoušet tradiční i netradiční výtvarné techniky z oblasti kresby, malby, prostorové tvorby, experimentální fotografie, intermediální, akční a konceptuální tvorby.

Významnou aktivitou v ateliéru je výtvarný kroužek, pravidelný cyklus tvůrčích dílen pro všechny věkové kategorie, který probíhá každou středu po celý školní rok od 16.00 do 22.00 hodin.

V případě zájmu je jednotlivým členům uděleno potvrzení o absolvování výtvarného kroužku v GHMP (což jim může prospět při dalším umělecky zaměřeném studiu). Už jsme zaznamenali řadu úspěchů přijetí pravidelných členů výtvarného kroužku na střední i vysoké umělecké školy, na které se zde také připravovali. Na přijímací zkoušky na odborné školy se zde připravují i další žáci a studenti.

Podrobné informace najdete ZDE.


Ostatní doprovodné akce

Kompletní přehled doprovodných akcí najdete ZDE.



KONTAKTY:

Galerie hlavního města Prahy
Staroměstské náměstí 605/13, 110 00 Praha 1

programy pro školy a veřejnost:
tel.: 606 612 987, e-mail: lucie.haskovcova@ghmp.cz

https://www.facebook.com/GHMP.cz
www.ghmp.cz

Stefanie Demann: Sebekoučink. 86 nejlepších nástrojů pro osobnostní rozvoj

sobota 24. září 2016 · 0 komentářů

Tato kniha vám přehledně ukáže, jak se stát svými vlastními celoživotními kouči: jak si ujasnit, kdo jste, co chcete, jak toho dosáhnout, kde vzít odvahu, jak vytrvat.

Koučovací proces je popsán ve čtyřech fázích, 25 krocích a 86 cvičeních. Knihu není nutné číst od začátku až do konce, ale podle přehledu na konci nebo rejstříku si lze vybírat, co je pro vás právě aktuální a užitečné. Srozumitelným způsobem psaná publikace může sloužit jako úvod do koučování s mnoha praktickými ukázkami koučovacích nástrojů.

Stefanie Demann je německá obchodní koučka a trenérka komunikace, která pracuje se zaměstnanci, manažery i podnikateli ze všech obchodních odvětví na tom, jak objevovat své vnitřní nadšení a proměňovat ho v činy. Česky vyšla její kniha Jak řídit svůj život (2014).

Více informací a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat také ZDE.

Chcete se naučit myslet? Čtěte beletrii

pátek 23. září 2016 · 0 komentářů

Máte problém s mnohoznačností významů? Pak jde o běžný, ovšem dost závažný problém. Tendence ke zjednodušování může vést ke špatným závěrům, zkornatělému myšlení a špatným rozhodnutím.

Zdroj: Scio 9. 7. 2013


Naštěstí nový výzkum naznačuje, že existuje jednoduchý lék: čtěte více beletrie. Tři vědci z univerzity v Torontu, vedeni psycholožkou Majou Djikicovou, došli k závěrům, že lidé, kteří si přečtou povídku, mají menší potřebu vykládat svět a události kolem sebe černobíle. Psychologie má pro takové vidění světa termín „kognitivní uzavření”.

V porovnání s lidmi, kteří si přečetli pouze esej, nevadila lidem čtoucím povídku vyšší míra nejistoty a mnohoznačnosti. Právě tento postup je základem kreativity a tvůrčího myšlení. „Kontakt s literaturou,” píší vědci ve svém článku zveřejněném v časopise Creativity Research Journal, „může vést lidi k tomu, aby byli chápavější.”


Experiment s literaturou a jejím vlivem

Djikicová a její kolegové popisují experiment, který proběhl za účasti stovky studentů Torontské univerzity. Po příchodu do laboratoře a poskytnutí osobních údajů studenti přečetli buď jednu z osmi nabízených povídek, nebo jeden z esejů. Povídky pocházely od autorů jako Wallace Stegner, Jean Stanffordová a Paul Bowles. Eseje pocházely z per spisovatelů jako George Bernard Shaw a Stephen Jay Gould.

Poté každý účastník vyplnil dotazník, jehož výstupem byla míra potřeby po jednoznačnosti a stabilitě. Dotazník tvořily odpověď na tvrzení jako „Nemám rád nejednoznačné situace” nebo „Nemám rád otázky, na něž lze odpovědět vícero různými způsoby”.

Ti, kdo četli povídku, odpovídali na tyto otázky kladně ve významně nižší míře než ti, kdo četli esej. Konkrétně vyjadřovali mnohem nižší potřebu řádu a větší smířenost s nejednoznačností. Výsledek byl ještě výraznější u těch, kteří se označili jako častí čtenáři beletrie i literatury faktu.


Proč literatura podporuje myšlení

Jak nám literatura pomáhá smířit se s neznámým? Djikicová a její kolegové, Keith Oatley a Mihnea Moldoveanu, mají několik teorií.

„Myšlení, do nějž je čtenář během čtení vtažen, nevede nutně k nějakému rozhodnutí,” tvrdí ve své práci. A právě to podle nich snižuje čtenářovu potřebu dojít k jasnému závěru.

„Navíc,” dodávají, „během čtení mohou lidé napodobovat myšlenkové pochody lidí, ačkoliv je nemají rádi. Čtenář může uvažovat a vcítit se do postavy Humberta Humberta v Lolitě a nezáleží přitom, jak moc urážlivý shledává jeho charakter. Toto vciťování bez pocitů strachu a nevyhnutelnosti, střetávání s jinými způsoby myšlení, to vše může vést k přístupnější mysli.

Badatelé netuší, jak dlouho by tento efekt mohl trvat. Ale jejich objev, že podobné myšlení je silnější u častých čtenářů, nahrává domněnce, že lidé by mohli dlouhodobou četbou své myšlenkové návyky upevňovat. „Nabízí se myšlenka, že pokud se podobné zkušenosti ze čtení nashromáždí v dostatečném množství, povedou k dlouhodobým změnám metakognitivních návyků (způsobu a přístupu k poznávání věcí, pozn. překladatele).”

Výsledkem jejich výzkumu by mělo být, „aby se lidé zamysleli nad současným snižováním důrazu a času věnovaných humanitním vědám a umění ve školách.” Poznamenávají také, že ve většině odvětví lidské činnosti jsou potřeba znalosti získané četbou literatury faktu, ale že je zároveň „po lidech vyžadováno, aby se dokázali vcítit do ostatních a představit si jejich myšlení.”

Jsou-li jejich závěry správné, lze velmi podstatné znalosti a dovednosti získat ponořením se do literatury. Není lepšího léku na černobílé vidění světa než číst: „Byly to časy nejlepší, byly to časy nejhorší” (citát z Charlese Dickense, pozn. překladatele).

Andrea Papoušková: Mít „pouze“ vysoké IQ již nestačí!

čtvrtek 22. září 2016 · 0 komentářů

Žijeme v době neustálých změn, kdy pokud chceme být úspěšní, musíme na sobě neustále pracovat. To co platilo dříve, je dnes již pasé. Do popředí se dostávají nejen jiné technologie, ale i požadavky na budoucí zaměstnance. V této souvislosti můžete čím dál tím častěji slyšet pojem emoční inteligence.

Zdroj: Studentské finance 4. 1. 2013


Proč „jen“ IQ nestačí?

Dnešní moderní doba, kdy jedna změna střídá druhou, vyžaduje, aby člověk byl flexibilní. Ať už se jedná o změnu interních procesů ve firmě, různá školení, nové programy, týmovou spolupráci, řešení konfliktů nebo třeba zaškolení nového kolegy. Aby byl každý zaměstnanec schopen zvládat tyto nelehké požadavky, je třeba mít vysokou úroveň emoční inteligence. Právě díky ní je jedinec schopen „úspěšně přežít“ v dnešním náročném pracovním prostředím a být na svém místě déle než jen po dobu zkušební pracovní doby.


Emoční inteligence neznamená být neustále na všechny milý

Někteří lidé se mylně domnívají, že vysoký stupeň emoční inteligence poznáte dle neustálého úsměvu, upřímnosti, nepřetržité laskavosti za každou cenu nebo okamžitému a detailnímu svěřování. Další pověrou je, že ženy oplývají vyšší mírou emoční inteligence a jsou na tom mnohem lépe než muži. Těmto zkresleným informací ale nevěřte, realita je totiž úplně někde jinde. Každý jedinec oplývá určitými silnými a slabými stránkami v nezávislosti na pohlaví.


Jak to tedy je?

Vysoké IQ se rovná úrovni vašich vědomostí, ale emoční inteligence vám umožňuje být efektivním, loajálním, spokojeným a dlouhodobým zaměstnancem.

Je tvořena pěti oblastmi, jedná se o:
– Sebeovládání – zvládání různých, i negativních a stresujících situací
– Spolehlivost – zvládání úkolů v předem stanovených dead-linech
– Svědomitost – veškeré pracovní závazky plníte na 100 %
– Adaptabilitu – flexibilita ke změnám v interních procesech
– Inovaci – otevřenost vůči všemu novému


„Pohádka“ ze života

Představte si dva spolužáky – Petra a Marka. Petr byl odjakživa premiant třídy, účastnil se nejrůznějších vědomostních olympiád, škole věnoval velké množství volného času. Zatímco Marek školu bral letem světem – nepropadal, ale vyznamenání neměl. Ve volném čase se raději věnoval svým koníčkům a vypomáhání v jedné organizaci sdružující zahraniční studenty. Po úspěšném absolvování střední a vysoké školy našli oba dva práci, ale Petr byl propuštěn ještě během zkušení pracovní doby. Proč? Nebyl schopný přistoupit na určitá firemní pravidla, vycházet s kolegy, řešit konflikty s klidnou hlavou. Celkově o sebeovládání nemohla být řeč. Jinými slovy úroveň emoční inteligence nebyla tak vysoká jako u Marka. Ne nadarmo se říká, že svět práce je naprosto odlišný než ten školní.

Ráda bych uvedla ještě jeden případ. Hádám, že většině z vás velmi dobře znám. Populární seriálová postava – Dr. Sheldon Lee Cooper, B.S., M.S., M.A., Ph.D., Sc.D. ze seriálu The Big Bang Theory. Fiktivní postava s IQ 187. Navzdory své vysoké inteligenci je však do reálného života prakticky nepoužitelný. Proč? Jeho úroveň emoční inteligence není vysoká. Dle provedených průzkumů lidé s nadměrně vysokým IQ mají naopak nižší úroveň emoční inteligence.


Jaká je vaše úroveň emoční inteligence?

Když už víte, jaké oblasti emoční inteligence zahrnuje, možná se ptáte, jak jste na tom vy? Odpovězte si na následující otázky bodovým hodnocením ve škále 1 až 10. Samozřejmě čím vyšší stupeň, tím jste na tom lépe.
– Jak zvládáte negativní impulsy?
– Co slíbíte – plníte?
– Jak přistupujete ke svým závazkům?
– Jste flexibilní vůči novým úkolům a změnami přístupu?
– Je váš postoj otevřený všemu novému?

Po vašem obodování jste mohli získat jasný přehled výše vaší úrovně. Je zajímavé tyto otázky dát také vašim kamarádům, rodině, aby vás ohodnotili, jak jste na tom v jednotlivých oblastech. Sebehodnocení může být zkreslené.


Změna je vždy možná, pokud chcete
Vzdělání každého člověk je nesmírně důležité a pro vaši budoucnost a život vysoce hodnotné, je však nutné myslet i na to další – to, co vás ve škole nenaučí. Tím je právě například emoční inteligence. Jak a kde se tedy v této oblasti zdokonalit a zvýšit své procentu úspěchu na trhu práce? To si povíme příště.

Ředitel pražského gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička kandiduje do senátu

středa 21. září 2016 · 0 komentářů

Jiří Růžička vidí největší problém českého školství v tom, že žádný z ministrů se nezabýval koncepcí vzdělávání. „Problém je, že my teď vzděláváme děti, které budou v produktivním věku za nějakých dvacet let. A my je vzděláváme jen z pohledu nějaké současné politické a zaměstnanecké situace.“

Zdroj: Libuše Frantová, Parlamentní listy.cz 14. 9. 2016, z rozhovoru „Ředitel elitního pražského gymnázia: Valachová má tolik návrhů, až se mi točí hlava. Prostě ví, co je správné, a dostane to do nás, i kdyby se nám to nelíbilo“


…Není pro resort nešťastné, že v uplynulých letech se na ministerstvu školství střídali ministři snad ještě víc než na ministerstvu zdravotnictví?

Od roku 1990 je tato ministryně devatenáctá.

A každý přichází s vlastní představou, ale než ji stačí uskutečnit, je odvolán nebo přicházejí nové volby a jeho nástupce má často úplně jiné, někdy i zcela protichůdné názory na školství. A to se stále opakuje už přes pětadvacet let. Vy jste byl od roku 1990 ředitelem gymnázia Jana Keplera v Praze, takže jste to zažil na vlastní kůži. Kdo z těch devatenácti ministrů byl podle vás nejlepším a kdo nejhorším ministrem?

To je těžká otázka. Celý problém je v tom, co jste naznačila, že nemáme nastavenou nějakou koncepci, co si myslíme, že je pro vzdělanost národa nejlepší, a za tou jít. Vypadá to ve skutečnosti tak, že přijdou volby, vládní strany se dohodnou, která politická strana dostane školství, a nový ministr začne řešit školství z pohledu politických preferencí své politické strany, místo toho, aby se školství řešilo jako systém, který bude fungovat za desítky let. Problém je, že my teď vzděláváme děti, které budou v produktivním věku za nějakých dvacet let. A my je vzděláváme jen z pohledu nějaké současné politické a zaměstnanecké situace. A to je špatně. Nepamatuji si, že by k tomu některý z ministrů přistupoval systémově, a to je pro mě docela zásadní. Nikdo to tak neřešil a neřeší ani dnes. Řeší to jen z pohledu svých vlastních stran. Docela jsem si vážil lidí, jako byl pan profesor Petr Piťha, to byl člověk na svém místě. Pro resort byla přínosem i ministryně Petra Buzková, sice ani ona neřešila koncepci, ale vydupala spoustu peněz, slušnější finanční zabezpečení. Dobré nápady měl překvapivě jako ministr i Josef Dobeš. Přinášel spoustu zajímavých nápadů, které ale nedokázal realizovat. Hlavní problém byl v tom, že chtěl bojovat proti všem, a to samozřejmě nemělo šanci uspět. Hodnotil bych nějakého ministra dobře v okamžiku, kdy by si uvědomil, že koncepce se musí dělat na desítky let dopředu a snažil se ji prosadit. A to jsem u nikoho neviděl, vždycky to byli ministři, kteří dělali záplaty na nějaké díry, které v systému byly.

Jak hodnotíte současnou ministryni školství Kateřinou Valachovou? Ta přece také přichází s velmi neotřelými návrhy.

Ta přichází s tolika návrhy, že se mi z nich někdy až točí hlava. To je to, o čem jsem mluvil. To jsou návrhy, které jsou řešením problému ve školství z hlediska politické strany sociální demokracie. To je vyloženě protekcionismus pro zaměstnavatele, zdůrazňování rozhodujícího vlivu státu, potlačování svobodného rozhodnutí jedince a jeho zodpovědnosti. Prostě my víme, co je pro vás správné, a dostaneme to do vás, i kdyby se vám to nelíbilo.

Co byste chtěl jako senátor ve školství a politice obecně změnit?

Ve školství bych opravdu velice rád tlačil na to, aby se věci, které jsou ve školském zákoně, nějakým způsobem upravily. Pak bych chtěl tlačit na to, aby se v tomto státě začalo řešit vzdělávání z pohledu potřeb společnosti za dvacet třicet let. My řešíme to, že v současnosti nemáme dostatek lidí v technických oborech, ale za dvacet let, až dnešním patnáctiletým bude pětatřicet, už třeba potřeba nebudou. Současná podpora technických oborů je vítězstvím zaměstnavatelské lobby, hlavně Svazu průmyslu a dopravy. Na jedné besedě mi jeden představitel tohoto svazu říkal, my jsme tlačili, teď se to kyvadlo vychýlilo k nám, teď musíte tlačit vy, my jsme svého dosáhli.

My bychom měli řešit vzdělávání tak, aby se lidé byli schopni přeškolovat, aby uměli matematicky myslet, aby uměli jazyky, byli schopni komunikovat atd. Dělá se to jen pragmaticky pro potřeby současného zaměstnavatelského trhu. Prostě vzdělávání není jen příprava na zaměstnání.

Jinak mne samozřejmě hodně zajímá sport a volný čas, protože to je velmi důležitý fenomén moderní společnosti, i když nám dvěma se pravděpodobně nezdá, že by nám volný čas přibýval, ale obecně volný čas bude přibývat a jeho naplnění sportem je žádoucí. A sport jako formativní a zdravotní záležitost pro děti je nenahraditelná a náplň volného času pro produktivní věk i pro lidi v seniorském věku je něco, co by společnost měla podporovat. Na tom mi hodně záleží, protože jsem se sám sportu hodně věnoval a vidím, že ten volnočasový a zájmový sport se nepodporuje tak, jak by bylo potřeba z hlediska moderní společnosti.

A poslední věc, která mi je velmi blízká, se týká něčeho, co nazývám jako Město – místo pro žití. To je všechno, co souvisí s tím, že lidi někde žijí, a mám pocit, že se čím dál tím víc to místo stává rejdištěm pro různé zájmové skupiny, pro různé byznysy, turisty atd. a ztrácí se, že to je především místo, kde lidi mají žít a cítit se dobře, nejen že se tam bydlí. A to se týká všeho od dopravy v místě až po výstavbu. To je velmi široká oblast, která mě velmi zajímá…“


Celý text rozhovoru najdete ZDE.

Ladislav Rabušic: Sociologie jako umění Možného

úterý 20. září 2016 · 0 komentářů

Smuteční řeč sociologa a někdejšího děkana Fakulty sociálních studií MU Ladislava Rabušice ze dne 16. září z posledního rozloučení se zesnulým Ivem Možným.

Zdroj: www.online.muni.cz 18. 9. 2016


Vážení pozůstalí, vážení smuteční hosté!

Dnes se loučíme s panem profesorem Ivo Možným, který zesnul v sobotu 10. září v krásném věku 84 let. Odešel z toho světa klidně a tiše, rozloučen se všemi svými blízkými – věděl, že přichází hodina jeho odpočinutí.

Je mi ctí, že se mohu při této příležitosti jako jeho bývalý student, pak dlouholetý kolega a také jako jeho kamarád s vámi podělit o několik osobních vzpomínek.

Ivo měl, jak opakovaně říkával, život, v němž nebylo místo pro nudu. Byl to muž, který se, ač se o to mnozí snažili, nedal potopit. Navzdory nejrůznějším protivenstvím, které mu život – ale spíše režim – přinášel, vždycky našel způsob, jak z nich něco pozitivního vytěžit. Když v r. 1949 po maturitě na obchodní akademii v Prostějově chtěl jít studovat, sdělil mu nový revoluční režim nemilosrdně, že ho jako syna živnostníka ke studiu na vysoké škole nikdy nepustí.

Mladý maturant to okamžitě pochopil a odešel pracovat jako nádeník do ostravských hutí. Po dvou letech – později přiznával, že to byly krušné roky – nyní již jako příslušník dělnické třídy, se dostal na brněnskou filozofickou fakultu. Jeho tehdy intuitivní „zúčastněné pozorování“ ostravské dělnické třídy bylo pro něj poučným empirickým materiálem v jeho pozdějších úvahách o struktuře české společnosti.

Iva život společnosti ohromně zajímal. Chtěl ji pozorovat, chtěl jí rozumět. Sociologie se ale v 50. letech u nás nestudovala – o fungování společnosti totiž vše sdělovaly poučky historického materialismu jakožto jedné ze součástí marx-leninské filozofie. Tak se Ivo rozhodl pro studium slavistiky. Takto vybaven, začal po absolutoriu pracovat jako rozhlasový reportér.


Jakápak je sociologie věda, vždyť ono je to spíše umění

Na počátku 60. let nastalo jarní politické tání a komunistická strana rozhodla, že její revoluční zrušení sociologie jako akademické disciplíny nebylo moudré. V Brně se začala katedra obnovovat. A Ivo byl přitom. Celou věc popsal svým nádherným, osobitým způsobem:

Ivo byl v sociologii samouk a metodologické a teoretické aspekty této vědy silně vstřebával samostatně a pouze četbou. Možná právě to mu dodávalo jeho osobitý rys originality.

„Na jaře roku 1964 vypsal Josef Solař, vedoucí oddělení, veřejný konkurz. A vybral v něm člověka, který nejenom že nesplňoval akademická kritéria v historickém a dialektickém materialismu …, ale o sociologii nevěděl prakticky vůbec nic. Byl to redaktor mládežnického vysílání Československého rozhlasu Ivo Možný, absolvent studia češtiny a literární vědy. K sociologii se přiblížil na konci svých studií nejblíže tím, že si za téma diplomové práce vybral sociologizujícího literárního kritika Bedřicha Václavka. Po absolvování však už dělal deset let jen běžnou novinařinu, ze sociologie nikdy nepřečetl ani jeden klasický text, odborně nepublikoval a co snad za studií o sociologii načetl, spolehlivě zapomněl.“

Tento svůj sociologický rys, že byl samouk a metodologické a teoretické aspekty této vědy silně vstřebával samostatně a pouze četbou, Ivo opakovaně zdůrazňoval. Možná právě to, že se k sociologickému vnímání světa kolem sebe musel propracovat sám, mu dodávalo jeho osobitý rys originality, v němž je nepřekonatelný. A asi i proto o sociologii, kterou miloval a pro kterou žil, Ivo v lehce dehonestujícím nádechu tvrdíval:

„Jakápak je sociologie věda, vždyť ono je to spíše umění….“ Proto také nově vznikající fakultu nechtěl nazvat fakultou sociálních věd, proto jsme ji nazvali fakultou sociálních studií. Proto, když jsme u příležitosti Ivových 70. narozenin mu na katedře vydali sborník statí, nazvali jsme jej příznačně „Sociologie jako umění Možného“ (s velkým M).


Prorazíš svými vědomostmi!

Já jsem přišel studovat sociologii na brněnskou filozofickou fakultu v r. 1973. Bylo nás tehdy deset a byli jsme první kohortou studentů po znovuobnovení studia. O existenci Iva Možného jsme neměli ani potuchy. Ani jsme nemohli. Ivo totiž, aby nemusel být po vpádu šesti sovětských divizí do Československa v r. 1968 z fakulty vyhozen, byl vedením fakulty „uklizen“ do Laboratoře sociologických výzkumů, která při tehdejší katedře existovala. „Laboratoř“ byl poněkud vznosný název pro instituci, která obnášela dvě malé pracovny v přízemí fakulty a jejímiž pracovníky byli kromě Iva ještě další dva „uklizení“: sociolog Pavel Pácl a filozof Luboš Nový.

Laboratoř neměla kromě třídičky děrných štítků Aritma, s jejíž pomocí se prováděla jednoduchá třídění dat, žádné laboratorní vybavení. Její pracovníci nesměli ani učit, ani publikovat. Dělali však – jak bychom dnes řekli – kvantitativní sociologický výzkum, a to v rámci tzv. SPEVU neboli Státního plánu ekonomického výzkumu. Své výsledky vtělovali do tří výtisků strojopisných výzkumných zpráv, které pod hlavičkou katedry odevzdávali zadavateli. Ivo dnes s nadhledem říká, že to byly „nádherné časy“, kdy si empiricky osahával českou společnost a její obyvatele a kdy měl navíc čas na to aby, četl, četl a četl…

Četl proto, aby věděl. Řídil se totiž prostým heslem "lépe je vědět, než nevědět". A to že věděl, umocňovalo a zostřovalo jeho sociologické vnímání a chápání. Ostatně, když mně v r. 1990 dával výtisk své monografie o moderní rodině (mimochodem skvělém to pojednání o této základní společenské instituci), napsal mně do ní věnování: „Prorazíš svými vědomostmi!“

Ale nazpět k 70. létům. I když je Ivo později vnímal s velkým nadhledem, já vím, že ho ta doba štvala. Musel psát pouze do šuplíku, ale hlavně – nesměl učit. A Ivo měl rád publikum a publikum mělo rádo jeho. Měl totiž vždycky co zajímavého říci.

Nebyl by to ale Ivo, aby si i v tomto „bezčasí“ nenašel způsob, jak z toho ven. Jako vysokoškolští studenti jsme tehdy museli absolvovat zimní a letní výcvikové tělovýchovné kurzy, na nichž se nám dostávalo základů lyžování, plavání, horolezectví a kanoistiky. A Ivo, jako zkušený lyžař a vodák na ně díky pochopení fakultního tělocvikáře Zdeňka Vykypěla, jezdil jako instruktor. Přes den vyučoval těla studentů, po večerech pak v debatách (ono to byly často spíše monology) vyučoval naše duše a intelekt.

Jeho večerní debaty s dalšími „instruktory“, se sociálním psychologem Ivo Plaňavou, mykénologem světového významu Tondou Bartoňkem nebo sociálním filozofem Jaroslavem Stříteckým byly nádhernou ukázkou disputace a akademického dialogu. To byly momenty, které mě samotného přivedly k mé pozdější akademické dráze.


Lépe je vědět, než nevědět


V průběhu 70. let si Ivo našel ještě jednu důležitou dimenzi své existence. Jako důsledný pokračovatel brněnské sociologické školy vycházel z principu, že sociologie je věda, která ke svým výrokům potřebuje data. A protože měl dobrý přehled o západní empirické sociologii a jejích vývojových trendech (neboť jak víme „četl, četl a četl“), věděl, že bez statistické analýzy a počítače se sociologie neobejde. Proto se domluvil s ing. Krejčím z přírodovědecké fakulty a na jejich sálovém počítači SAAB na Údolní ulici společně vytvořili software pro zpracování sociologických dat. To byl pro brněnskou sociologii velevýznamný počin, na který se zapomíná.

Mně osobně tehdy ten počítač, který zabíral celé jedno patro a který uměl mnohem méně než kterýkoliv dnešní mobilní telefon, fascinoval a práce s ním mě přesvědčila, že kvantitativní sociologie je pro mě ten správný směr. S Ivem jsem jako mladý asistent na počátku 80. let na Údolní často kolem půlnoci čekával, až se dostaneme k našemu výpočetnímu času – ten se tehdy přiděloval a sociologové byli samozřejmě v konkurenci s přírodovědci vždy na konci čekací doby. Tak jsme spolu vedli řeči. Jeho základní otázka vždy byla: A co teď právě čtete, pane kolego? (to jsme si ještě vykali). Tou otázkou, Co teď čtete, pane kolego, je na fakultě pověstný.

Když v průběhu 80. let režim pomalu ochaboval, začal Ivo postupně vyučovat, začal publikovat, navazoval mezinárodní kontakty. Po r. 1989 se pak mohla naplno uvolnit jeho nashromážděná sociologická energie a jeho „sociologická imaginace“. Stal se vedoucím katedry, obměnil její personální obsazení, jako proděkan se podílel na řízení filozofické fakulty. Tehdy začal stále více chápat, že pro skutečný rozvoj sociálních věd v Brně je nutné založit fakultu samostatnou. A tak ji díky podpoře jak tehdejšího rektora prof. Schmidta, tak také děkanky filozofické fakulty prof. Nechutové, k 1. lednu 1998 skutečně založil.

Jako její první děkan se také velmi zasloužil o to, že fakulta za nějaký čas dostala novou budovu – důležitou roli v jeho úsilí sehrál rektor prof. Zlatuška. A jen málokdo ví, že Ivo výrazně spolupracoval při vzniku architektonického návrhu na její vnitřní dispozice. I to je důvod, proč je naše fakulta architektonicky tak velmi vstřícná studentskému životu.

Možný nejen že založil fakultu sociálních studií, ale zasloužil se i o její novou budovu a také vznik dvou kateder – environmentálních studií a mediálních studií a žurnalistiky.

Ivo ale založil nejenom fakultu, ale v jejím rámci také výrazně pomohl prof. Librové k založení katedry environmentálních studí – právě v duchu onoho "lépe je vědět, než nevědět". A jelikož jako bývalý vynikající rozhlasák věděl, že sociální vědy by měly mít i katedru žurnalistiky, založil ji také.


Pánové, váš publikační výkon je slabý


Ivo Možný byl v každodenním životě ale občas i nemožný. Především jeho roztržitost byla někdy až neuvěřitelná. Přesně to popsal Luboš Nový v jeho Nekrolozích na živé. Jen pro vysvětlení, filozof Luboš Nový, skvělý znalec Masaryka, v době svého „uklizení“ do Laboratoře sociologického výzkumu, psával pro potěchu svých kolegů z filozofické fakulty k jejich 50. narozeninám laskavé medailonky, které pojímal jako nekrology. Takže Nový v r. 1982 o Ivovi mimo jiné napsal:

„Možný je dialektickou jednotou řádu a neřádu, což on si pro sebe překládá termínem „inteligentní pedant“. Po perfektním zpracování podkladů pro počítač je schopen bezradně chodit po místnosti, v jedné ruce (elektrickou) spirálku, ve druhé hrnek, a s kamenně nevinným obličejem zoufale vyzývat ostatní: Pánové, udělejte mi někdo kávu… Možnému není radno půjčovat nic, co se dá nosit v ruce a pak někam položit.“

Pro mnohé kolegy byl Možný asi i nemožný tím, jak tvrdě jako děkan trval na výkonu: požadoval, abychom dobře učili a pravidelně publikovali. Přitom často opakoval své okřídlené rčení z Talmudu: „Pamatujte pánové (Ivo stabilně říkával pánové, i když byly v přítomnosti dámy), teprve drceni jako olivy, vydáte ze sebe to nejlepší“.

A také, to už byl emeritním profesorem, nám na poradách katedry, jichž se pravidelně zúčastňoval, neboť mu vývoj oboru ležel na srdci, nemilosrdně vmetával do tváře: „Pánové (polovina osazenstva katedry jsou ženy), na to, kolik vás tu je, je váš publikační výkon slabý, slabý…“

Co Ivo přímo nesnášel, byl aktivismus halící se do vědeckého hávu. Vědce – aktivisty vinil z toho, že jsou natolik prodchnuti svou ideologií a natolik přesvědčeni o správnosti své věci, že potlačují přirozenou vlastnost vědy respektovat fakta. Proto měl občas problém s oborem genderová studia, který v Česku zakládala Jiřina Šiklová, již ale jinak velmi respektoval. Ivo však nebyl antifemista. Pro feminismus jako hnutí měl pochopení, dokonce vím, že se chtěl v 70. letech, aby porozuměl tomu, o co v tomto hnutí kráčí, stát členem Československého svazu žen. Tehdejší předsedkyně, soudružka Marie Kabrhelová, ale jeho členství nepřipustila.

Ivo Možný byl kromě skvělého sociologa také skvělým mediálním glosátorem života české společnosti a tak ho také zná široká česká veřejnost. Média mu byla druhou přirozeností, Ivo je měl rád a uměl nich vystupovat. A média měla ráda Možného. Jeho kombinace novinařiny a současně schopnosti získávat si vlastním výzkumem fakta o společnosti a z nich činit závěry, které podával stylisticky vytříbeně, ale zároveň i ostře a ve vypointované zkratce, to byl Ivův charakteristický rys.

Novorozenec, to je vřískající budoucnost. Platí to pro pár, platí to pro národ. Společnost, která nemá děti, nemá ani budoucnost, uvedl před časem Možný pro Lidovky.

Proto se tak dobře četl… Dovolte jeden příklad za všechny. Iva, jak známo, velmi trápilo, že se moderní společnosti nereprodukují, že mladí lidé přestávají mít děti. V jednom z posledních rozhovorů, který pro Lidovky zaznamenal Petr Kamberský, říká: „Novorozenec, to je vřískající budoucnost. Platí to pro pár, platí to pro národ. Společnost, která nemá děti, nemá ani budoucnost. S tou větou nehnete ani párem volů.“

Ivo Možný si během svého života, jak jsem se snažil ukázat, prožil mnohé. Svědčí mu ke cti, jak o něm kdysi obdivně napsal Milan Petrusek, vynikající pražský sociolog a Ivův souputník, že: „v tom všem i po tom všem si zachoval optimistický, radostný, něžně hedonistický přístup k životu, naučil se laskavé ironii i nesmlouvavé sršatosti kdykoliv se srážela s hloupostí, nemravností a hulvátstvím. Sám, ztělesnění klasického gentlemanství nejen k dámám, ale k celé akademické obci, prožil samozřejmě řadu ústrků, proher a zneuznání. Nic z toho neproměnil v patetické drama, téměř vše dokázal obrátit v laskavou hru či hříčku….“

Ivo miloval svůj obor a jako správný učitel a profesor se staral, aby vychoval své pokračovatele. A on je vychoval: Martin Potůček, Jan Keller, Tomáš Sirovátka, Petr Mareš, Libor Musil, Mikuláš Bek, Dušan Lužný, Radim Marada, Csaba Szaló a mnozí další, to jsou dnes profesoři a docenti, v nichž Ivo zanechal hlubokou stopu a kteří jsou zárukou, že sociologie bude i nadále žít svůj potřebný život.


Budoucnost skýtá mnohá překvapení, z nichž některá mohou být i příjemná

Ivo Možný nerad předvídal. Věděl, že předvídání je přinejmenším ve společenských vědách nemožné. Vycházel totiž z toho, co tvrdíval filozof Karl Popper: předvídání není možné, neboť budoucí vývoj je silně ovlivněn množstvím budoucích poznatků, a množství těchto poznatků není racionálně předvídatelné. A tak Ivova prognostika spočívala v jeho oblíbeném výroku, že „budoucnost pro nás skýtá mnohá překvapení, z nichž některá mohou býti i příjemná“.

Jedno však Ivo Možný o budoucnosti věděl jistě. Že konec života, smrt, je nevyhnutelnou budoucností každého z nás. Tematice smrti se nevyhýbal ani badatelsky. Ve své monografii o moderní rodině má nádhernou kapitolu nazvanou Smrt jako člen rodiny. Ukazuje v ní, že i smrt může být šťastná, když nepřichází náhle a když je člověk na ni připraven.

A Ivo byl připraven. Jako sociolog s eminentním zájmem o populační procesy dobře věděl, jaká je naděje dožití u českých mužů (což je aktuálně 76 let). Věděl, a v poslední době to často opakoval, že s každým rokem svého žití si zvyšuje pravděpodobnost, že si v loterii života a smrti vytáhne černou kuličku, neboť těch bílých začíná být v jeho osudí pomálu. 10. září 2016 sáhnul po černé. Uspořádal si svůj život a odešel. Naplnil svou šťastnou smrt.

Milý Ivo, jsi nesmazatelně zakotven v dějinách české sociologie. Jsi zakotven v našich srdcích a vzpomínkách. Nezapomeneme….

Jan Tuček: Proč mladá generace málo čte (noviny)?

· 0 komentářů

Prezentace z konference Unie vydavatelů 19. 9. 2016 na téma „Role tiskových médií ve vzdělávání mládeže“. Šlo o odborné setkání zástupců vydavatelů, vzdělávacích organizací, státní správy a dalších osob.

Jan Tuček je ředitelem Agentury STEM/MARK. Jeho zajímavou úvodní prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Vtipně v ní shrnul důvody své titulní otázky:
– Jsou jiní.
– Mají příliš mnoho možností.
– Často jim pouštíme televizi.
– Málo jim čteme.
– Radši si pustí video, než by četli článek.
– Časopisy a tisk (jim) málo kupujeme.
– Naštěstí je tu Ábíčko!
– Nejdůležitější je náš vlastní příklad.
– Přitom my (populace/rodiče) sami málo čteme!
– Papír snese všechno, online snese víc.
– Škola nevede ke čtení.
– Všude se kliká.
– Filtrovat informace je vlastně nutnost.

Zdeněk Bělecký: DOKUMENTY 127. Pedagogické memorandum

pondělí 19. září 2016 · 0 komentářů

V minulém dílu našeho seriálu byl popsán vznik dokumentu NEMES ´97 „Je naše škola připravena na 21. století?“, který shrnoval názory členů prezentované na společné dílně. Jeden z názorů na text se lišil.

Zdeněk (tehdy ředitel málotřídky v Prosetíně) byl v době vzniku dokumentu členem výboru NEMES. Říkali jsme mu „Terén“. Hájil usilovně mezi převahou akademiků pozici učitelů z praxe. K předcházející diskusi ve výboru, co by měla skupina NEMES v té době dělat, napsal v únoru v dopise.


Vážení a milí členové výboru NEMES!

…Události uplynulých dní mě znovu utvrdily v přesvědčení, že není jiné cesty, než ukazování pozitivních příkladů. Diskuse točící se kolem stávky jasně ukazují, že jsme nepokročili ani o píďu, jak by pravil pan Kaplan. Xenofobie prostě je rysem naší národní povahy, stejně jako konzervatismus (celý náš humor o škole to dokazuje nade vší pochybnost)…

Já vím, mnohdy je tragické, co musí děti ve škole přetrpět, ale uvědomujeme si vždy plně, že prostě nepřičarujeme jiné, otevřené, chytré, vyzrálé kantory? Kladu si otázku, zda je správné neustálé poukazování na to, co škola (rozuměj učitelé) neumí, nechce nebo nedokáže? Vždyť si tím popuzujeme proti sobě právě ty, s nimiž (a s kým jiným?!) prostě budeme muset počítat. Mám pocit, že jsme toto nevzali dostatečně v úvahu.

Vracím se v myšlenkách k prvním dokumentům NEMES a PAU, mluvícím dostatečně jasně (a proč znovu a znovu opakovat to, co už bylo řečeno?) o podpoře (mimo jiné) oněch ohnisek „nákazy“, ze kterých se bude transformace šířit.

Jakkoli jsem si vědom důležitosti a užitečnosti vědeckých debat, teoretických argumentací a systémových opatření, tvrdím, že nic chytřejšího (co se týče taktiky) už nevymyslíme.

Prosím, abych byl správně pochopen: v nejmenším nezpochybňuji koncepční, strategickou, systémovou práci NEMES. Jen si myslím, že je zbytečné opakovat to, co už bylo vykonáno (byť jinými slovy a z jiných hledisek než aktuálních). Dostali bychom se tak do pozice publicisty, který musí denně reagovat na výroky jiných. Setrváme-li na této cestě, nevyhnutelně dospějeme k politizaci (o tom už mnohokrát byla řeč).

Nemohu jinak, než znovu opakovat:

1. Začněme pracovat na konkrétním projektu, který by postavil alternativu přinejmenším současné tzv. základní a obecné škole.

2. Lidé, o nichž jsem se zmínil jako o „tahounech“, nikdy ke své práci nepotřebovali komentáře na deseti stranách. To, co právě říkám, je úmyslně tvrdé. Ona totiž transformace ve třídě probíhala vždy, za každého režimu, byla-li ve třídě skutečná osobnost…

Tisíckrát užitečnější než psaní tlustých komentářů je organizování vzdělávání pro tyto lidi, vzdělávání studentů učitelství, konkrétní práce na školách. Tady vidím druhý (a poslední) úkol NEMES.

Uvědomuji si, že výše zmíněné nemusí být chápáno jako úkol a práce pro NEMES (ale pro koho tedy?)…

To, co navrhuji, vidím jako pozitivní variantu budoucnosti NEMES.

Za negativní varianty považuji:

– Psaní tlustých úvah a komentářů. Pokud je někdo přečte, řekne si „hm“ a zase je odloží. A tím to skončí.

– Vytváření věčné odborné oponentury činnosti ministerstva (vlády, parlamentu). Bude se vší pravděpodobností zpolitizováno a skončí ve školské komisi politické strany. Tato varianta je méně negativní než první – chceme ji?

– Více či méně emotivní debaty v úzkém kroužku zasvěcených s minimální publicitou či efektem nebo ovlivněním skutečnosti. Podle mého názoru je v této verzi NEMES nyní.

Srdečně vás zdravím!

Zdeněk Bělecký

Zdroj: Dopis Zdeňka Běleckého výboru NEMES z 16. 2. 1997. Archiv autorky seriálu.


Po vzniku souhrnného dokumentu NEMES učinil Zdeněk pokus. Pokusil se o úpravu dokumentu na necelé čtyři strany, které předložil stejně jako původní dokument NEMES své manželce a matce (obě byly učitelky). Výsledek byl podle něho katastrofální. V průvodním dopise výboru píše, že materiál je příliš dlouhý, nekonzistentní, zaplněný náročnými pojmy mimo dosah běžné populace.

Pokusil jsem se tedy o poslední verzi limitovanou třemi stránkami. Uvědomuji si, že se nezachovala řada zajímavých a možná důležitých myšlenek. Posuďte sami, zda se mi povedlo dodržet požadavky stručnosti, srozumitelnosti a pádnosti. Myslím, že kostra zůstala zachována.

Rozhodnete-li se text přijmout a případně ještě upravit, snažně vás prosím o zachování co možná největšího počtu českých slov. Neoslovíme-li konečně rodiče (potažmo většinu nebo aspoň hodně kantorů) a novináře neučitelských listů, je to stejně všechno na nic. (Postřeh z posledního Netopýra: Co není předmětem zájmu politických stran, pro novináře neexistuje.)

Navrhuji Janě Hrubé, aby v případě zveřejnění jakékoli verze textu, z níž vypadne zmínka o již existujících skupinkách a jedincích, jejichž úsilí bylo proplýtváno a kteří v izolaci ještě přežívají, uveřejnila někde poblíž komentář, z něhož vyplyne, že tyto skupinky žijí a zaplaťpámbu za ně. Toto považuji za strašně moc důležité.

Srdečně vás zdravím!

Zdeněk

Zdroj: Dopis Zdeňka Běleckého výboru NEMES z 13. 9. 1997. Archiv autorky seriálu.


Pedagogické memorandum


Tvrzení, že naše školství je v podstatě kvalitní a že žádné změny nepotřebuje, považujeme za nebezpečný mýtus, který ohrožuje demokracii a prosperitu tohoto státu.


I.

Dosud všechny školské systémy vycházely z filozofických, náboženských nebo ideologických koncepcí, které reflektovaly stav a potřeby dané společnosti v časoprostorové kontinuitě.V dnešním pluralitním , informačním a globálním světě jsou tyto koncepce často nahrazovány prognostickými úvahami a vizemi budoucnosti, které – mimo jiné – chtějí vyvolat změny příslušného školství a nasměrovat jeho vývoj.

Aniž bychom usilovali o posouzení míry pravděpodobnosti té či oné vize, jsme přesvědčeni, že české školství je ve své současné podobě reliktem minulosti a že není připraveno na budoucí varianty událostí. Konzervováním současného stavu zvyšujeme riziko ztráty jediné komparativní výhody v konkurenci kultur a ekonomik – vzdělání. Většinu změn, které od roku 1989 v našem školství nastaly, považujeme za ryze formální a kosmetické úpravy systému, jehož parametry jsou dosud nastaveny na prostředí postfeudální, industriální společnosti 19. století, s pozdější ideologizující úpravou.

Tomuto systému vytýkáme především:

1. Autoritativní, nedemokratický režim, potlačující svobodný rozvoj osobnosti a ignorující hodnoty občanství.

2. Přetěžování dětí zbytečnou faktografií, která ve velké části populace snižuje individuální hodnotu i celoživotní potřebu vzdělání.

3. Ignorování vědomostí o dítěti, kterých dosáhly vědy za téměř sto let.

4. Ignorování sociálních vztahů, které jsou však koneckonců klíčovým kritériem úrovně vzdělanosti. (Typickým projevem této ignorace je důsledně prováděná vnější diferenciace, která odnaučuje děti žít v přirozené skupině.)

5. Nekoncepční a opožděné, formální a neúčinné reagování na již dnes zjevná rizika: závislosti, šikanování, kult násilí, nesnášenlivost, xenofobie, únik atd.

V této souvislosti považujeme za nebezpečné, že jednotlivci a týmy, které se pokusily vymanit bez vnější podpory z tohoto systému, se ocitají v rostoucí izolaci.


II.

Naše vize moderní školy 21. století vychází z hledání rovnováhy vztahů mezi úkolem, jednotlivcem a skupinou. Kritériem úrovně vzdělání je jeho individuální hodnota a lidskost (čemu vzdělání slouží). Škola je nejen vzdělávací instituce (poskytující informace), ale i lidskou komunitou, v níž je osobnost jedince rozvíjena kromě osvojováním informací a získáváním dovedností (trivium) také prostřednictvím formování sociálních vztahů (sociální zkušeností).

Nezbytným východiskem a podmínkou při hledání podoby a při realizaci této vize je:

1. Individualizace vzdělávacího programu (možnost rozhodovat se o potřebnosti těch či oněch informací.

2. Individualizace kritérií dosažené úrovně vzdělání a přijetí této individualizace jako rozhodujícího východiska pro přechod dětí z nižších na vyšší stupně škol.

3. Individualizace a socializace procesu učení.

4. Rozšíření záměrného výchovného působení školy také na vytváření podmínek pro efektivní učení (bezpečné, přátelské prostředí, důvěra, otevřenost, právo zeptat se a právo udělat chybu atd.).

5. Profesionalizace práce učitelů (s důrazem na procesy učení, na porozumění potřebám jednotlivce, na pochopení, využívání a ovlivňování sociálních vztahů).

Považujeme za nezbytné, aby se škola stala chráněnou dílnou, líhní aktivity, tvořivosti, činnosti a prožívání, v níž budou děti vyváženě získávat dovednosti, informace i zážitky. V bezpečném prostředí by se měly především naučit hledat společná řešení a čelit krizím (nikoli jako pohromám, ale jako běžným stavům, které nás tím či oním způsobem vyvádějí z rovnováhy, z klidu).


III.

Co dělat? (pro začátek)


1. Jako učitel

– Vzdělávat se (aby mne znovu začala bavit práce, aby začala bavit žáky, abych přesvědčil kolegy, rodiče, ředitele, inspektora).

– Začít se zajímat o žáky (o jednotlivce i o třídu). Chci-li vychovávat, ovlivňovat, musím jim rozumět.

– Před každou hodinou si položit otázku: Co z toho, co jim chci říci, budou opravdu potřebovat za dvacet let?

– Postavit se s dětmi do kruhu a nechat je pět minut povídat na určené téma. Později tímto způsobem s dětmi formulovat pravidla diskuse.

– Pozvat rodiče do vyučování.


2. Jako rodič

– Požadovat, aby moje dítě nebylo ponižováno, když něco neumí, něco nepřinese nebo něčemu nerozumí. Ponižování dítěte je neomluvitelné a vždycky dítě poškozuje.

– Požadovat možnost navštívit vyučování.

– Požadovat, aby škola vytvářela pozitivní sociální vazby.

– Bránit se, když si škola osobuje práva, která ve skutečnosti nemá (jednotný cvičební úbor, nechat děti „po škole“, kolektivní tresty, nalinkované okraje v sešitech atd.).

– Požadovat informace, co dítě umí nebo neumí, nikoli jakou má známku.


3. Jako volič

– Volit jen ty strany a ty lidi, kteří mají jasnou představu o školské politice.

– Aktivně ovlivnit to, co mohu (třídu, školu, obec, město atd.). Zapojit se do práce neformální skupiny, občanského sdružení apod.

– Požadovat veřejnou diskusi o budoucnosti našeho školství (obrátit se na starostu, poslance, ministra apod.) – zásady vzdělávací politiky, kompetence jednotlivých úrovní od ministerstva po školy, nový školský zákon, dlouhodobé cíle, vzdělávání učitelů, úloha inspekce atd.

– Požadovat informace.

– Poučit se z chybné volby.

Zdroj: Zdeněk Bělecký: Pedagogické memorandum, zaslané výboru NEMES 13. 9. 1997. Archiv autorky seriálu.

Výbor NEMES poté uveřejnil delší verzi dokumentu pro členy v Učitelských listech a kratší dal k dispozici médiím. Úkol vzájemného vzdělávání učitelů jako svůj hlavní plnilo PAU (ve spolupráci také s členy NEMES).



Další díly seriálu najdete ZDE.

Pozvánky

Pozvánky na výstavy

Archiv