Radka Kvačková: Když nás zruší, bude to znát

Ředitel Národního ústavu odborného vzdělávání (NÚOV) Miroslav Procházka připouští, že v něčem se s jinými ústavy dublují, ale ne ve všem.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 2. 11. 2010

O rušení ústavů mluví na začátku svého funkčního období skoro každý ministr školství. Ten současný ale vypadá, že to myslí vážně. Nedávno se objevila zpráva, že Josef Dobeš chystá sloučení Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP), Národního ústavu odborného vzdělávání (NÚOV), Institutu pedagogickopsychologického poradenství (IPPP) a Národního institutu pro další vzdělávání (NIDV) do jedné, přímo řízené organizace. To se nám zdálo být dobrým důvodem k tomu, abychom zavolali některému z ohrožených ředitelů. Miroslav Procházka stojí v čele Národního ústavu odborného vzdělávání, který letos oslavuje už šedesát let od svého založení. A přitom spousta lidí vůbec neví, co taková instituce vlastně dělá a jestli k něčemu je.

Celý rozhovor najdete ZDE.

Jitka Gobyová: Koncepce a principy revizí a změn kurikula

Říjnové setkání kulatého stolu SKAV navázalo na téma diskutované v září a mělo za cíl hlouběji proniknout do uvedené problematiky. Řada indicií totiž naznačuje, že kurikulární reforma se příliš nepromítá do školní praxe. Je také otázkou, zda reflektuje dnešní svět změny, zda odpovídá tomu, co od ní očekáváme, a pokud ne, zda je třeba na nové skutečnosti reagovat.


Organizátoři formulovali řadu dílčích otázek, jejichž odpovědi by mohly pomoci školám v práci s kurikulem:
– Co znamená revidovat a měnit kurikulum?
– Jakým způsobem mají být revize kurikula prováděny? Čím se mají změny kurikula řídit?
– Jak se vyrovnat s tím, že díky změnám ve společnosti a vývoji poznání (v oborech, v psychologii, v pedagogice, v technologiích a v řízení procesů ve vzdělávání) se už po krátké době může zdát kurikulum nevyhovující a budou tendence ho měnit?
– Jak akceptovat užitečné a oprávněné návrhy na změny a jak odmítat návrhy pramenící z parciálních zájmů vlivových skupin?
– Jak udržet kurikulum na realizovatelné úrovni?
– Kdo vytváří očekávání spojená se vzděláním?
– Jak dosáhnout celospolečenského konsensu na cílech vzdělávání?
– Je nutné formulovat vzdělávací cíle na úrovní národního programu vzdělávání?
– Jak optimálně provázat revize ŠVP a RVP?
– Jak se nejlépe dobrat ke kriteriím hodnocení kurikula?

Téma vzbudilo zájem především pracovníků odborných institucí, zúčastnili se i někteří zástupci škol.

 
Doc. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D., odborný pracovník Institutu výzkumu školního vzdělávání PdF MU, se ve svém příspěvku zabýval teoretickými východisky revize kurikula a kurikulární změny.

Úvodem podal řečník krátký historický pohled na utváření a vývoj kurikula, na poslání školy a kurikula. Dále vytýčil charakteristické znaky reformy kurikula:
– Je koncipována jako součást širší reformy školského, popř. sociálního systému.
– Je centrálně plánovaná a řízená systémová změna v rovině cílů a obsahů školního vzdělávání.
– S dosahem do všech úrovní systému (založená na národních cílech, které jsou transformovány do cílů a obsahů v kurikulárních programech).
– Zaváděna tak, že všechny důležité faktory a bariéry jsou zahrnuty do implementační strategie.

V další části svého příspěvku, týkajícího se transformace kurikula, se panelista zamýšlel nad otázkou, zda jde o změny kurikula anebo o jeho proměny. Změna je zpravidla vyvolána úsilím, jež je záměrné, plánované a řízené, proměna je spíše spojována s působením neviditelných sil. Změny je třeba řídit, proměny je nutné alespoň reflektovat.

Výzkum charakterizoval jako „kritického přítele reformy“. Za příznivých podmínek výzkum vytváří poznatkový fond, školská správa jej využívá při rozhodování o reformách a inovacích. Za méně příznivých podmínek jsou reformy zaváděny bez předcházejícího výzkumu, ale při jejich realizaci se sleduje a hodnotí vše, čeho je dosaženo. Z výsledků se vyvozují závěry. Při nepříznivých podmínkách se změny vzdělávacího systému uskutečňují centrálním rozhodnutím s výrazně politickou motivací, bez předchozího zapojení výzkumu a vývoje. Nedochází ke kontaktu mezi školskými politiky, výzkumníky a učiteli, dochází k častým změnám v koncepci reformy, organizačním nedůslednostem.


PhDr. Hana Košťálová, představitelka SKAV, sedmnácti organizací, sdružujících pracovníky v oblasti vzdělávání, shrnula praktické připomínky shromážděné v tomto sdružení k otázkám revize kurikula.

Seznámila posluchače s definicí kurikula v diskusi SKAV jako „plánovanou a záměrně vytyčovanou vzdělávací trasu, na níž dítě získává zkušenosti – vzdělává se“.

Státem stanovené kurikulum je nástrojem vzdělávací politiky státu, přitom by mělo být plodem společenské shody na tom, jaké vzdělávání chceme a potřebujeme pro naše děti.

Zdůraznila, že pojem revize nemusí nutně znamenat změnu, ale vyjadřuje opětovný pohled, přezkoumání současného stavu. Formulovala hlavní problémy, kterými je třeba se zabývat, vytipovala oblasti, které je znovu přezkoumat i náležitosti, které chybějí (cílový svorník – k čemu ve vzdělávání směřujeme, zpětná vazba – čeho doopravdy dosahujeme). Zamýšlela se nad tím, jak revidovat kurikulum, když neznáme odpovědi na tyto otázky.

Na závěr svého příspěvku seznámila přítomné s doporučeními, která SKAV navrhlo:
– Určit referenční rámec pro revizi kurikula.
– Revizi pečlivě naplánovat a teprve pak realizovat.
– Zajistit nezávislé kurikulární specialisty.
– Vyvinout a zavést takové složky vzdělávacího systému, které umožní plánované kurikulum realizovat.
– Pokud revize ukáže potřebu změny, zachovávat pravidla řízení změny.
– Při revizích i případných změnách zajistit mediální podporu a komunikaci s cílovými skupinami.

 
Mgr. Tomáš Pavlas, odborný pracovník VÚP, který se zabývá revizemi kurikula a vytváří model cyklických revizí RVP, upozornil na vymezení klíčových pojmů – změny a revize.
Změny resp. podněty na revize se mohou týkat různých aspektů kurikula:
– Vzdělávacího obsahu (jednotlivých oborů, průřezových témat, kompetencí apod.).
– Koncepce a struktury (např. pojetí vzdělávacích oblastí).
– Legislativní.
– Terminologické a formulační.
– Případně i formy dokumentu.

Při vytváření modelu kurikula brali pracovníci VÚP v úvahu zahraniční zkušenosti, které ukázaly, že dokumenty se v jednotlivých zemích navzájem velmi liší – svým rozsahem, podrobností, komplexností, různými přístupy. Odlišný je také způsob vyhodnocování – jsou určeny obsahové priority k revizi a revidována a měněna je jen část kurikula nebo se při změně se přehodnocuje celé kurikulum.

Základním principem, uplatňovaném při revizi kurikula, je zajistit rovnováhu mezi stabilitou RVP (minimalizace administrativy pro školy) a jeho aktuálností (včasné úpravy důležitých částí RVP), neboť příliš rychlé změny jsou ohroženy formalismem a odmítnutím, nedostatečná aktuálnost ohrožuje roli RVP a ŠVP a vede k vydávání jiných „kurikulárních“ dokumentům, jako jsou metodická doporučení neb „katalogy“ požadavků.

Podstatné změny kurikula by měly probíhat až po systematické analýze a vyhodnocení implementace současného RVP, aby změny byly vztahovány k dlouhodobým cílům a prioritám vzdělávání a aby i při dílčích změnách byl RVP vnitřně provázaný.

Cyklická revize může probíhat jako komplexní (týká se všech částí RVP, důležité pro vnitřní soudržnost dokumentu) nebo dílčí (ověření dílčích obsahových podnětů, reakce na zjištěné výsledky vzdělávání, proměny vzdělávacích oborů), které jsou součástí komplexní revize. Nutnou podmínkou je zajištění spolupráce všech podstatných aktérů a koordinaci činností souvisejících s revizemi RVP (Rada pro rozvoj RVP, MŠMT, VÚP, NÚOV, ČŠI, akademická sféra) a informovanost všech zainteresovaných skupin pomocí komunikační strategie.


Ing. Bc. Vít Beran, ředitel ZŠ v Kunraticích, se podělil o své názory na problémy, s nimiž se školy v praxi potýkají. Konstatoval nedostatky v počáteční etapě tvorby kurikula, kdy si učitelé v některých školách vůbec nevěděli rady s tvorbou ŠVP, nechápali, k čemu má sloužit a ze strany MŠMT nebyli nijak podporováni. Kvalita zpracovaných ŠVP se odvíjí především od přístupu ze strany vedení škol. Mnoho závisí na řediteli školy, a proto by jejich výběru měla být věnována zvýšená pozornost. Cesty, jak pracovat s ŠVP, jsou velmi různorodé, protože autonomie škol je vysoká a jejich rozmanitost značná.

ŠVP by měl být živým, fungujícím dokumentem, který je průběžně, na základě praktických zkušeností, podrobován přezkoumání. Řečník konstatoval, že ve škole, kde je ředitelem, vyhodnocují funkčnost ŠVP i několikrát za rok. Cílem je propojovat jednak obsahy kurikula s dovednostními výstupy, jednak vytvářet podmínky pro kooperaci mezi učiteli a jejich spolupráci podporovat, což je zejména na druhém stupni v některých případech značně obtížné.

K rozvoji škol, ke zvýšení jejich kvality by mohlo významnou měrou přispět DVPP, na jeho realizaci však chybí finanční prostředky.


Diskusi moderoval Tomáš Feřtek.

V diskusi se panelisté i posluchači vyjadřovali k následujícícm otázkám:
1. Z čeho vyplývají problémy se zaváděním kurikulární reformy?
2. Má být reforma uskutečňována shora či zdola?
3. Má smysl v tuto chvíli usilovat o revizi RVP?

 
1. Z čeho vyplývají problémy se zaváděním kurikulární reformy?

Mgr. Pavlas: Problémy způsobila špatná komunikační strategii (chyběly odpovědi na otázky, proč jsou změny žádoucí, co je třeba změnit a proč).
 
PhDr. Košťálová: Chyběla záchytná struktura pro dezorientovanou školskou veřejnost (pomohla by modelová podoba ŠVP pro ty, kteří nebyli „zralí“ k tomu, aby sami ŠVP vytvářeli).
 
Doc. Janík: Stát nebyl schopen strukturovaně dopravit sdělení z centra do škol – chyběla jakási mezipatra (byla přitom odlišná situace na pilotních a ostatních školách).
 
Ing. Beran: Školy očekávaly jiné konečné politické rozhodnutí o tom, že ŠVP mohou, ale nemusí vytvářet. V některých školách zpracovávali ŠVP bez jakékoliv odborné průpravy k jeho tvorbě.

2. Má být reforma uskutečňována shora či zdola?

K této otázce se rozvinula živá diskuse. Zatímco zástupci odborných institucí se klonili spíše k názoru, že kurikulum by mělo být reformováno shora, pedagogové ze škol se shodli na myšlence, že ŠVP by měly být otevřenými dokumenty a měly být inovovány na základě toho, jak se osvědčují v praxi, jak ovlivňují každodenní práci pedagogů. 

Doc. Černochová z PdF UK konstatovala, že RVP je nástrojem vzdělávací politiky a jako takový by měl být zkvalitňován těmi, kteří ho vytvořili, i těmi, kteří ho používají.
 
PhDr. Nováčková ve své poznámce upozornila na to, že by při revizi kurikula neměl být vyloučen psychologický pohled na proces učení ve vztahu k věku žáka.

3. Má smysl v tuto chvíli usilovat o revizi RVP?

RNDr. Dvořák z PedF UK upozornil na skutečnost, že ve většině vyspělých zemí se v posledních 25 letech zaměřili na vymezování kurikulárního obsahu, kde figurují poměrně hodnotné standardy. Standardy jsou zaváděny jako celonárodní a bývají většinou ročníkové. Pro každý ročník je stanoven doporučený výstup. Výsledky žáků se zde stávají důležitějším faktorem při vymezováním kurikulárního obsahu, jsou signifikantním faktorem kvality. U nás jsou výsledky žáků uvedeny jako poslední zdroj revize kurikula, zatímco ve vyspělých zemích zaujímají místo první. Zdá se, že v současné době se objevují tendence, že hlavní roli ve vymezování kurikulárního obsahu převezmou testy a RVP se ocitne na „vedlejší koleji“.

Doc. Janík se domnívá, že současné tlaky směřující k zavádění evaluačních testovacích procedur mohou vytvořit jakýsi protivýpad vůči kurikulu, které je tradičně orientováno na nastavování obsahu a cílů. Zmínil scénář, v němž by bylo možno vyjednat jakousi korespondenci mezi RVP jako nástrojem řízení na vstupu a standardy na výstupu a hledaly by se obsahové a cílové korespondence, které by se uvedly do souladu. Toto je cesta náročná a velmi drahá. Její podmínkou je realizace velkého metodologického výzkumu a pravděpodobně se neuskuteční. Očekává tedy, že pozornost bude stržena na plošné testování, na standardy ve zvulgarizovaném pojetí redukovaných vstupů na znalosti.

Pan Feřtek na závěr konstatoval, že možná existuje představa, jak by měla revize kurikula vypadat. Za současné situace, kdy se RVP dostává na vedlejší kolej, tato cesta není reálná, mnohem reálnější je cesta plošného testování.

 
Příští kulatý stůl se uskuteční 18. 11. 2010.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 10. Homogamie

„Čím více jsou si lidé blízcí ve svých zájmech, ve svých snahách, tím spíše nalézají společný jazyk, tím spíše se shodnou,” píše autor v desátém dílu svého seriálu. Má to však svoje úskalí.


„Lidé) …za celý život zhlédnou jen zlomek jsoucna a jako dým letí rychle … do všech stran a každý věří jenom tomu kousku, který zná, a chlubí se, že objevil všechno.“(Empédokles)

Jedinci téhož biologického druhu vytvářejí často skupiny, smečky, stáda. Příslušnost k takové skupině s sebou přináší řadu výhod i nevýhod: na jedné straně relativní bezpečí, jistotu, solidaritu a pomoc jiných členů, na druhé straně povinnost dodržovat vnitřní řád skupiny, kázeň, podřízenost, poslušnost a oddanost.

Nepříliš jinak je tomu i u lidí. Bojíme se osamělosti, a tak každý rád někam patříme – vyhledáváme lidi sobě podobné. S těmi, kdo mají stejné zájmy a záliby, stejné názory a představy o světě jako my, se cítíme uvolněně, bez napětí a nejistoty, obav a podezření, klidně a bezstarostně. Je snazší organizovat naše životy tak, abychom maximalizovali styk s lidmi, kteří se nám podobají a minimalizovali styk s lidmi, kteří se od nás liší. Tento způsob, který činí naše životy pohodlnější, vede však tzv. homogamii (Maslow). Lidstvo je dnes rozděleno do nesmírného množství izolovaných, vzájemně uzavřených skupin, které spolu nemají nic společného.

Čím více jsou si lidé blízcí ve svých zájmech, ve svých snahách, tím spíše nalézají společný jazyk, tím spíše se shodnou. Mají společně sdílený základní okruh názorů, představ, postojů a hodnot – referenční rámec; řídí se jím sebejistě a bez pochybností. Žije-li člověk dlouho v jednom prostředí, stává se pro něj celým světem a neuvažuje o jiném. Co se odehrává v dané skupině, je pro ni vždy mnohonásobně významnější než cokoli jinde na světě. Zemětřesení se statisíci obětí kdesi se zdá být méně významné než zlomená noha člena skupiny.

Při duševní činnosti se také běžně pohybujeme v rámci nějakého intelektuálního systému a naše činnost spočívá v tom, že se do něj snažíme zavést co nejdokonalejší řád místo chaosu, zaplnit bílá místa, odstranit rozpory a nesrovnalosti. Když člověk ve své oboru něco dokáže, je za to odměněn („Není příjemnějšího zvuku než slova chvály.“ – Xenofón) a má tak motivaci udělat příště něco podobného. Opět získá odměnu atd. Stává se tak postupně úspěšným specialistou, ale bohužel též rutinérem, jehož symbolický vesmír se smrskává a získává tvrdou, neprostupnou skořápku.

Skladem sebepřesnějších, dílčích vědeckých poznatků celek nikdy znovu nevytvoříme. Ale oni se o to ani vědci nepokoušejí. „Všichni jsou odborníky ve svém malém oboru a očekávají, co potřebují od jiných odborníků. Všichni žijí, jakoby byl celek řízen z jednoho místa. Ale na tom místě nestojí žádný odborník. Tam nenalézají nic.“ (Karl Jaspers)

„Když má všechno stejný pohyb,
nepohybuje se zdánlivě nic –
jako na lodi.
Ženou-li se do bezuzdnosti všichni,
jako by se nehnal nikdo.
Ten, kdo se zastaví,
jako pevný bod
vyjeví bezhlavý hon ostatních.“(Blaise Pascal)


Doporučená literatura

Kohák, E.: Svoboda, svědomí, soužití. Kapitoly z mezilidské etiky. Praha, SLON 2004.
Petrusek, M.: Společnosti pozdní doby. Praha, SLON 2006.
Zakowski, J.: Obavy a naděje. Rozhovory o budoucnosti. Praha, Mladá fronta 2004.



Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Jana Hrubá: Nejen školskému výboru se nedařilo

3. 11. 2010 se sešel školský výbor Sněmovny Parlamentu ČR, aby dostal od ministra Dobeše informace ke třem bodům: čerpání ESF, „zápisné“ na vysokých školách a výsledky maturitní generálky. V čase vymezeném jednou hodinou do zasedání pléna se výboru „nedařilo“, jak komentoval poslanec Grebeníček.

Stanovený program byl evidentně příliš široký a polovinu času zabrala opulentní prezentace ředitele Kuby s mnoha grafy k čerpání ESF. Předsedkyni výboru Anně Putnové, která chtěla operativně reagovat, se dostalo organizačních rad od opozičních „veteránů“ (jak je nazval první z nich) Jandáka, Obdržálka, Bohdalové a Grebeníčka. „Školství v krizi se nedá řešit na pětiminutovkách. Takhle se pracovat nedá,“ prohlásila poslankyně Bohdalová.

V tom měla určitě pravdu. Když uvážíme, že ministerstvo vypouští ob den nové úžasné informace o nemocném školství do médií, musí už z toho i poslanci být jeleni. Například o „zápisném“ na vysokých školách se ministr vyjádřil, že „má silný sociální doprovod“ (za sociálně slabé studenty by poplatky platil stát) a že informace odešla z ministerstva dřív, než měla (ačkoli zazněla od náměstka Hajna na oficiální tiskové konferenci ke 100 dnům v úřadu). Nápad už sklidil kritiku od premiéra a od představitelů vysokých škol prof. Hampla a prof. Zlatušky přímo na výboru. Vyjádřili se, že mají jen informace zprostředkované médii. Podle rektora UK Hampla je to jen dočasné řešení před zavedením odloženého školného za dva roky, procesy by se musely připravit a návrh tedy nemá jeho podporu. Podle prof. Zlatušky z MU by administrativní způsob vybírání byl nákladnější než finanční efekt. Návrh paragrafovaného znění novely VŠ zákona, který obdržela Rada vysokých škol, prý neobsahuje nic o sociálních úlevách.

Na výsledky maturitní generálky už nezbyl čas. Předsedkyně výboru požádala ministra o podklady ke všem otázkám, které by projednaly podvýbory. K nové diskusi by se měl školský výbor sejít 25. 11. 2010 odpoledne. Ministr Dobeš přislíbil, že podklady dodá včetně zprávy o MAG 2010, kterou připravuje s ředitelem Zeleným pro vládu do 30. 11. a návrhu rychlé novely školského zákona pro „ostrou“ verzi maturity. Poslanci prý vše dostanou 25. 11.

Tak nevím, nevím, jak to ty podvýbory před jednáním školského výboru projednají. Zvláště, když hrozí nebezpečí, že do té doby bude zase leccos jinak.

Ministr se na výboru vyjádřil, že hraje vabank a věří dosazeným lidem. Pokud neudělá změnu, nic se prý nepohne. Ovšem změny prováděné tímto stylem jsou vabank pro celé školství. Při takové hře se nejen vyhrává, ale také často prohrává…


Zpráva ČTK o jednání ZDE.

Jana Straková: Testy zpětně nikomu nepomůžou

Reakce Jany Strakové na článek „Jak začneme testovat, budou i žebříčky“ uveřejněný v příloze Akademie 5. 10. 2010.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 26. 10. 2010


…„Článek uvádí přednosti a rizika plošného testování žáků 5. a 9. ročníků povinného vzdělávání. Jednou z uváděných předností je identifikace žáků, kteří ve výuce zaostávají a potřebují pomoci. Identifikovat žáky, kteří nedosahují takového učebního pokroku, jaký odpovídá jejich předpokladům, je určitě velmi žádoucí, ale nemá žádný smysl provádět tuto identifikaci v závěru vzdělávacího cyklu. V tomto okamžiku může testování sloužit maximálně jako nástroj pro rozřazování žáků do výběrových, respektive nevýběrových škol, nikoli jako podklad pro cílenou podporu.

Když přemýšlíme o tom, zda zavádět, či nezavádět testování, měli bychom si nejprve ujasnit, jaký cíl sledujeme a jaké mechanismy pravděpodobně povedou k jeho dosažení. V tomto případě je cílem zlepšení výsledků žáků. Navrhovaná cesta, tedy zavedení výstupního testování, staví na předpokladu, že hrozba testů přiměje žáky i učitele k vyšším výkonům. Výsledky žáků se budou zlepšovat, neboť učitelé i žáci se budou bát nežádoucích dopadů (např. nepřijetí na vyšší stupeň školy v případě žáků, finanční postih v případě učitelů) a budou usilovněji pracovat.

Zahraniční zkušenosti ukazují, že snaha vyhnout se těmto nežádoucím dopadům vede kromě zvýšeného pracovního úsilí také ke všem nežádoucím jevům, které článek vydaný v Akademii LN zmiňuje: k podvádění, snaze škol zbavovat se špatných žáků, k drilování testových úloh na úkor jiného důležitějšího učiva.“

Slabina tohoto postupu spočívá také v tom, že se učitelům a žákům nedostává žádné cílené podpory k tomu, aby mohli svoji práci zlepšovat. Vychází se z toho, že když se budou pod hrozbou testu snažit, zlepšení se dostaví jaksi automaticky.“

Celý text reakce najdete ZDE.

Článek Radky Kvačkové ZDE.

Znalosti akademiků by měly být využity při řešení problémů

„Vyzýváme všechny politické představitele, aby respektovali vědu a zužitkovali vědomosti, které nabízejí univerzity. Deformování vědy a odborného názoru pro politické a ekonomické účely je vážným opuštěním povinnosti ze strany těch, kteří byli pověření vedením, těch, kteří mají jít příkladem, a těch, kteří si mají uchovávat vlastní integritu realizací uznávaných principů do praxe,“ píše se v rezoluci účastníků konference s názvem „Rozumem proti krizi: cesta kupředu v politice, podnikání, financích, právu a vzdělání.“


Na symposiu v prostorách pražského Richtrova domu, který patří New York University (NYU), se 8. 10. 2010 shromáždilo 130 vysokoškolských pedagogů a zástupců občanské společnosti, aby prodiskutovali nejlepší způsob, jakým se globální společnost může vyrovnat se současnou finanční, environmentální a politickou krizí.

Symposium organizovala University of New York in Prague (UNYP) ve spolupráci s NYU. Akce se zúčastnila řada domácích a zahraničních expertů, kteří hovořili o dopadech současné globální krize na občanskou společnost ve čtyřech klíčových oblastech – právu, byznysu/financích, politice a vzdělávání. Cílem celodenního symposia bylo nalézt způsoby, jak se poučit z chyb minulosti a získat tím nástroje pro zlepšení situace ve zmíněných oblastech. Na závěr konference byla přijata rezoluce, jež vyzývala globální lídry a decision makery, aby věnovali více pozornosti úloze, kterou může sehrát akademická sféra jako poradce národních vlád při provádění ekonomických, politických a sociálních reforem. Hlavním poselstvím symposia bylo to, že po celém světě se nachází velké množství akademiků s bohatými znalostmi a zkušenostmi, které mohou být využity pro přípravu praktických řešení problémů, které v současnosti ničí naše životní prostředí, brzdí udržitelný ekonomický rozvoj a podkopávají víru ve vládu práva a demokratických politických principů.

Hlavními řečníky této celodenní akce byli: Dr. Andreas Antonopoulos, rektor University of New York in Prague (UNYP), Dr. Jiří Pehe, ředitel New York University in Prague, profesor Zdeněk Kühn z NYU a Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Dr. Max Hilaire z Empire State College and Morgan State University, Dr. Eric Zencey z Empire State College, Radim Bureš z Transparency International Česká republika, Martin Jan Stránský, zakladatel časopisu Přítomnost, Robert Basch, ředitel Open Society Institute, a prof. William Cohn a Dr. Charles Webel, oba z University of New York in Prague (UNYP).


Shrnutí jednotlivých diskusních bloků


Právo
 
Národní vlády a mezinárodní organizace mají povinnost dodržovat ducha a literu zákonů. Události spojené v uplynulých letech s válkou proti terorismu (tzn. otázky jako vydání osob, odepírání základních práv, sporný status vězňů z Guantanama) zkompromitovaly legitimitu vlády práva. Mimo to národní vlády musí usilovněji pracovat na posilování legitimity mezinárodních organizací a regulačních opatření. K nim patří transparentnost práva (např. vládní finanční pomoc velkým obchodním a finančním institucím), dodržování závazků ustanovených mezinárodními smlouvami a právními dohodami (podpora úsilí omezit/zastavit klimatické změny a brzdit toxické emise), závazek ze strany politiků dodržovat závazná právní rozhodnutí (politici nemohou stát nad právem) a podpora všeobecného uznání mezinárodních právních struktur (např. Mezinárodní trestní soud).


Byznys a finance

Do oblasti, v níž se kříží zájmy veřejného a soukromého sektoru, musí být vnesena větší transparentnost, např. do oblasti zadávání veřejných zakázek. Naneštěstí orgány veřejné správy běžně podléhají pokušení korupce nebo ohýbají pravidla ve prospěch konkrétních společností (bez ohledu na úroveň ekonomického rozvoje jednotlivých zemí). Také není zřejmé, jestli větší rozpočtové škrty (tzn. menší disponibilní veřejný příjem na straně vlády) pomohou nakonec omezit prostor pro korupční praktiky v oblasti nákupu veřejných služeb a zboží. Politici a lidé stojící za důležitými rozhodnutími mají povinnost aktivně pracovat na omezování korupce. A to i po skončení volební kampaně. Současná krize nás poučila v tom, že kapitalismus má svá omezení, která se týkají povšechné distribuce bohatství a prosperity. Během současné krize se stalo zřejmým, že musí dojít k vytvoření nového způsobu měření ekonomického úspěchu a bohatství. Společnost musí za účelem určení úrovně svého bohatství mnohem více sledovat další faktory, nejenom akumulaci finančního zisku. Mimo ekonomické údaje jde o ekologické, sociální a kulturní faktory. K sofistikovanějšímu měření rozvoje a ekonomické aktivity může být využíván indikátor GPI (Gross Progress Indicator – Indikátor hrubého pokroku), který stojí v protikladu k standardnímu ukazateli GDP (HDP).


Politika
 
Současná krize je kulminací mnoha událostí, k nimž došlo od kolapsu bipolárního světa v roce 1989. Kapitalismus se v posledních letech stal obětí svého „vítězství“ nad komunismem. Kapitalismus se nekontrolovaně vyvíjel bez efektivní konkurenční ekonomické filosofie, jež by mohla obsáhnout západní demokracie i rozvíjející se země. Nadto ekonomická globalizace v souvislosti se soustavným pronikáním firem na nové trhy umožnila kapitalismu se bez překážek rozšiřovat. Nicméně politická globalizace se neprosadila tak rychle. Hlavní stinnou stránkou globalizovaného kapitalismu je, že přivedl mnoho vlád k opuštění kdysi praktického konceptu sociálně-tržního hospodářství. Poskytování všeobecných sociálních služeb se ocitlo pod drobnohledem v souvislosti s tlakem vyvíjeným na vlády, aby snižovaly daně (jejich primární zdroj příjmů). Tento tlak je vyvíjen ve jménu povzbuzení podnikání a růstu soukromého sektoru. Státy a jejich občané nyní musí odpovědět, jak nabýt zpět a udržet civilizační prvky kapitalistické demokracie, tj. sociální záchytnou síť, efektivní a solventní penzijní systém atd. Národním vládám by se dalo poradit, aby urychlily úsilí na podporu politické globalizace, tedy takového systému, jehož politická struktura bude alespoň tak silná jako struktura ekonomické globalizace. To znamená, že by zde byl všeobecný systém globální správy, jenž by poutal a kontroloval některé negativní dopady globálního kapitalismu, jmenovitě vytváření kapitálu jen pro prospěch jeho samotného bez ohledu na prospěch společnosti. Netřeba říkat, že nástup všeobecné vize globální správy a vlády demokratické regulace institucí bude velmi obtížný.


Vzdělávání

Snaha o vzdělávání dalších generací musí jít mimo standardní výukové osnovy a zaměřit se na zapojení aspektů sociálních a kulturních změn, které přetváří globální politiku a ekonomiku. Od roku 1989 Česká republika provedla mnoho vzdělávacích reforem, které byly orientovány na decentralizaci, změnu výukových osnov a také na zohlednění potřeb sociálně znevýhodněných skupin. Konkrétně reforma osnov byla ovlivněna vývojem globální společnosti a nyní obsahuje oblasti, o nichž málokdo před dvaceti lety slyšel. Jde o sociální, občanské, environmentální a multikulturní vzdělávání. Tato změna směrem ke globalizovanějšímu světu vedla pedagogy, zvláště v České republice a postkomunistických zemích, zapojit do učebního procesu nové filosofie, např. podporu různorodosti, rovných práv a rovnosti různých kultur, stejně jako pohled na různorodost jako způsob obohacení. Statistiky ukazují, že Česká republika má stále co dohánět v oblasti integrace cizinců. 60 % osnov se nezabývá integrací cizinců do tříd a jen 10 % obsahuje nějaké informace o možnostech jejich zapojení. Z diskuse na symposiu vyplynulo, že právě zde, v oblastech podpory vzdělávacích aktivit a prosazování sociální inkluze (např. podpora školení učitelů, vedení mimoškolních aktivit, nabídka asistenčních služeb a výzkumných programů), které mohou omezit negativní dopady ekonomické krize, je úloha NNO. Závěrem je potřeba konstatovat, že univerzity mají připravovat budoucí pedagogy tak, aby byli schopni reagovat na problémy, které přispěly, nebo jsou výsledkem globální ekonomické krize – migrace, obchod s lidmi, mírová studia a řešení konfliktů atd.


Závěrečný text rezoluce schválené účastníky symposia

 
UNYP 2010 Symposium – závěrečné usnesení

Za účelem podpory studia nejdůležitějších otázek naší doby expertní panel UNYP 2010 Symposium upořádal jednodenní konferenci s názvem „Rozumem proti krizi: cesta kupředu v politice, podnikání, financích, právu a vzdělání.“ Konference se konala dne 8. října 2010 v prostorách konferenčního centra NYU (New York University) v Praze. Cílem konference byla výměna názorů o poučení z chyb minulosti, zvláště těch, ke kterým došlo v první dekádě 21. století, a identifikace principů a praktik, které mohou přispět ke zlepšení v následující dekádě.

Na závěr této akce účastníci přijali následující usnesení:

Mnoho z krizí, s nimiž se právě potýkáme, bylo předvídatelných. Selhání je součást pokroku, ovšem za podmínky, že se poučíme z našich chyb. To, co politici a média nazývají „perfektní bouří“, je zavádějící pojem, jelikož naznačuje, že k akutním problémům došlo díky faktorům, které jsme nemohli předvídat, ani jim zabránit. Naopak, mnoho z utrpení v současném světě je předvídatelným výsledkem špatných priorit a nedbalosti. Společenské pobídky, které podporují korupci a jiné krátkodobé sobecké chování a jež narušují osobní zodpovědnost za škodlivé následky, povzbuzují bezohlednost a lhostejnost vůči kvalitnímu životu jiných.

Za účelem nápravy tohoto stavu a obnovy důvěry veřejnosti v instituce, jež ovlivňují naše životy, vyzýváme všechny zainteresované osoby v politice, byznysu, finanční sféře, justici a vzdělávání (tj. všechny členy společnosti), aby se zavázali studovat to, co způsobilo a nadále způsobuje krizové situace, a převzali osobní zodpovědnost za možné kroky, o kterých se domnívají, že by mohly vést k nápravě.

Vyzýváme všechny politické představitele, aby respektovali vědu a zužitkovali vědomosti, které nabízejí univerzity. Deformování vědy a odborného názoru pro politické a ekonomické účely je vážným opuštěním povinnosti ze strany těch, kteří byli pověření vedením, těch, kteří mají jít příkladem, a těch, kteří si mají uchovávat vlastní integritu realizací uznávaných principů do praxe.

Vyzýváme účastníky konference, aby i nadále společně pracovali na propagaci konkrétních kroků, které je potřeba učinit v jejich sféře odbornosti, a nabádali ostatní, aby se k nim připojili. Realizací těchto obecných principů v praxi můžeme obnovit víru v instituce, které ovlivňují náš život. Toto je potřeba učinit, pokud se máme posunout od krizové situace, jež označuje začátek 21. století, směrem k větší prosperitě, míru a spravedlnosti.

Michaela Prášilová: Ředitel a změna

Článek z cyklu Nezestárlo byl uveřejněn v Učitelských listech 2006/2007, č. 1 v příloze pro ředitele Ředitelské listy. I v dnešní situaci školství v něm můžeme najít hodně zajímavého o aplikaci obecného modelu řízení změn do podmínek školy.


Po roce 1989 řídí čeští ředitelé „své“ školy v permanentně turbulentním prostředí. Změn je tolik, že většinou není šance se na jejich zvládnutí v předstihu připravit a často ani patřičně reagovat. Přitom to jsou mnohdy změny mající pro školy zásadní až revoluční význam, někdy dokonce ohrožující samotnou existenci některých škol (například demografický vývoj, reforma veřejné správy a z ní vyplývající kurikulární reforma).


Řízení a podpora změny

Údělem vedoucího pracovníka školy je nepřetržitě registrovat změny (ekonomické, politické, kulturní, technologické atd.) v prostředí, ve kterém se jeho škola nachází. Neměl by však nechávat bez povšimnutí ani změny, ke kterým dochází uvnitř školy (personální, klimatu, materiální apod.). Při řízení by pak měl vedoucí pracovník na zjištěné změny pružně reagovat. Ze systémové teorie vyplývá, že škola jako systém se sociální složkou by si za účelem optimální existence měla ve svém prostředí zachovávat dynamickou rovnováhu. Na každou změnu reagovat změnou (platí, že odchylky od norem vyvolávají nápravné akce).

Pro potřebu provádět změny ve škole pružně považuji za prospěšné, aby zaangažovaní znali teoretické poznatky o řízení změny. Neboť řešit problematiku řízení změn metodou „pokusu a omylu“ znamená postupovat neefektivně. V současnosti školy pracují nebo se chystají pracovat na tvorbě školního vzdělávacího programu. Tvorba a zahájení realizace školních vzdělávacích programů zřejmě budou jednou ze zásadních změn, kterou budou muset nejen vedoucí pracovníci škol zvládnout („uřídit“).

Podle názoru některých odborníků na provádění změn platí, že ze strany manažera nestačí realizaci změny pouze řídit, ale svým postojem a konáním ji má manažer především podpořit. Podporující chování ke změně se pak dá očekávat i u ostatních pracovníků organizace. Ve sděleních odborníků se v této souvislosti hovoří o tzv. „podpoře změny“.

Provádění změn patří v managementu k těm nejobtížnějším úkolům. Nezahrnuje totiž pouze formulaci kýženého cíle a stanovení obsahu změn, ale především získání lidí pro zavádění změn...


Celý text si můžete stáhnout ZDE.

Jana Hrubá: Sto dní a sto bublin

Ministr školství v pondělí 25. 10. 2010 zhodnotil před novináři svých sto dnů v úřadu. Jak jinak – pochválil se. Mezi jeho úspěchy beze sporu patří, že z původně vládou navržených tří miliard úspor v rozpočtu školství uhájil 1,5 miliardy na platy učitelů.

Také dosáhl pro rok 2011 posílení rozpočtu MŠMT o 2,1 miliardy (z původně proklamovaných 10 miliard ve volebním programu Věcí veřejných), které by mělo umožnit vyplácet vyšší nástupní platy začínajícím kvalifikovaným učitelům podle zjednodušené platové tabulky, kterou předložil do sněmovny. (Pokud by návrh neprošel, slíbil tuto částku učitelům v odměnách. Nepedagogickým pracovníkům se omluvil.) Premiér Nečas zřejmě návrh akceptoval, při jednání s odbory hovořil o zvláštní tabulce pro učitele. Uvidíme, co tomu řekne sněmovna.

Až sem tedy dobře. Ostatní uváděné „úspěchy“ jsou ve stadiu návrhů (podle ministra „započatými kroky“): veřejná diskuse o standardech základního vzdělávání, srovnávací zkoušky v 5. a 9. třídách, návrh ideální sítě středních škol, návrh dlouhodobé koncepce regionálního školství, prověření kvality doktorského studia, návrhy zákonů o terciárním vzdělávání a o finanční pomoci studentům, zrychlení čerpání prostředků z fondů EU, šablony pro SŠ, MŠ, VŠ, sloučení čtyř přímo řízených organizací v jednu, „zápisné“ na vysokých školách ve výši cca 6 000 Kč ročně…

Právě reakce rektorů vysokých škol na poslední návrh je příkladem toho, že mnohé návrhy ministr vyslovovuje bez projednání podmínek, natož dohody s těmi, kterých se týkají, takže je obvykle zaskočí. „Zápisné“ odmítl v médiích i premiér Nečas, pokud nebude schválen systém podpory studentů. Ministrova snaha je možná dobrá (rád by aspoň nějak vykompenzoval snížení rozpočtu vysokým školám), ale taková opatření a nota bene v tak krátkých termínech se těžko dají realizovat.

Tisková zpráva MŠMT uvádí: „Ministr Josef Dobeš představil na dnešní tiskové konferenci koncepci reforem školství, které rozběhl hned po svém nástupu do úřadu.“ O koncepci se jistě dá podle uvedených příkladů mluvit těžko. Stejně tak je nadsazené sdělení, že ministr předloží do konce října hejtmanům návrh dlouhodobé koncepce regionálního školství (zřejmě jde o dlouhodobý záměr na příští období). Ani v prezentaci ministra na tiskové konferenci uvedené tři teze o koncepci mnoho neřeknou:
– posílení platů pedagogů
– měření kvality vzdělávací soustavy (?) v uzlových bodech
– efektivita škol (?)

Opravdová koncepce ve smyslu promyšleného plánu reforem na základě analýz je trochu něco jiného a také jinak vzniká. Lidé ve školství by určitě rádi znali alespoň ministrovu vizi připravovaných změn, které se úzce dotýkají jejich života a práce. Body volebního programu ji nemohou nahradit. Takže se zdá, že ministr z předpokladů úspěšného provedení změny (tlak na provedení změny, jasná vize, způsobilost lidí provést změnu a odvaha provést první krok) má hlavně to poslední: odvahu jít do kontroverzních opatření. To je ale postup od konce a úspěch nezaručuje.


Sto bublin

Co se tím ovšem ministru Dobešovi nesporně daří, je vyvolávat zájem médií. Počet jeho nejdůležitějších mediálních výstupů zachycených na internetových stránkách MŠMT je ke dni 25. 10. 2010 pětatřicet, z toho polovina je rozhovorů a různých interview v tisku, na rozhlasových a televizních stanicích, dokonce i dvě vystoupení v televizním pořadu Máte slovo. To nepočítáme různé zmínky v denících. Za sto dní je to docela slušný počet. Jenže…

Mnohokrát šlo o vypouštění bublin – možná dobře míněných, ale neuvážených výroků, které brzy musely být odvolávány a tedy praskly nebo se časem jaksi rozplynuly nebo dostaly reálnější podobu. Vzpomeňte si na smlouvy s rodiči o chování dítěte při vyučování, na slib 180 tisíc pro nastupující učitele, na požadavek dvouleté praxe pro budoucí studenty pedagogiky, na žebříčky škol podle výsledků žáků v testech, nemluvě o zrušení 9. tříd podle výroku ministrova poradce Václava Klause ml.

Média se takových výroků ráda chytí, možná je to i záměr. Monitorování zmínek o ministrovi v médiích je prý na ministerstvu jednou z nejsledovanějších činností. Možná to patří k mediální strategii jeho strany. Jenže neuvážené a s odborníky neprodiskutované výroky vyvolávají mezi školskými pracovníky jen zmatek a obavy. Jestli to může pomoci volebnímu výsledku strany, pochybuji. (Poslední volby o tom rozhodně nesvědčí.) V médiích je za diletantismus kritizován ministr vnitra John. Ministr Dobeš by se jistě do podobné pozice dostat nechtěl.

Pracovníků ve školství je téměř čtvrt milionu, to je čtvrt milionu potenciálních voličů, nepočítaje v to zletilé studenty. Možná by bylo dobré představit jim promyšlenou a reálnou vizi a pak je (a také rodiče žáků) pro její realizaci získávat. Média jsou k tomu skutečně vhodná. Ministr by měl ale přesvědčovat odbornou i laickou veřejnost podloženými argumenty a ne vypouštěním bublin. Výchova a vzdělávání potřebují stabilní prostředí, „klid na práci“, jak to požadují mnozí učitelé v diskusích na internetu.

„Ty klíčové priority stále vidím jako stejné, ale musím tady pokorně a možná otevřeně říct, že objevuji spousty věcí nedodělaných, započatých nebo neřešených. Jako bych se více propadl do reality, nicméně neztrácím optimismus a jenom si potvrzuji, že je potřeba možná zrychlit tempo,“ řekl ministr v Radiu Česko. Rychlá a nedomyšlená řešení ale nejsou vždycky ta nejlepší. Získávání lidí a vytváření podmínek pro změnu je mnohem pracnější a není tak efektní. Zvláště ve školství.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 9. Tragédie obecní pastviny

„Pro současnou společnost je charakteristický zvětšující se rozpor mezi individuálním a veřejným zájmem: jsme racionální jedinci v iracionální společnosti, a čím racionálněji se chováme jako jednotlivci, tím iracionálnější jsme kolektivně,“ uvádí autor v 9. dílu svého seriálu.


„Pouze trpící bytosti chtějí pravdu.
Člověk je jako ostatní zvířata,
chce potravu a úspěch
a ženy,
nikoliv pravdu.
Pouze když mysl trýzněna vnitřním napětím
si zoufá nad štěstím:
pak nenávidí svou životní klec
a hledá něco víc."
(Robinson Jeffers)

 
Představme si společnou obecní pastvinu, na kterou mají stejný přístup všichni sedláci z vesnice. Pastvina je schopná uživit sto ovcí. Každý sedlák má zájem pást na společném pozemku ovcí co nejvíce, ale díky přirozeným mezím, které vytvářejí nemoci, války a jiné katastrofy, celkový stav ovcí zůstává v mezích udržitelnosti. Pastvina uživí sto ovcí, deset sedláků na ní pase po deseti ovcích.

Jenže přirozené meze mohou zmizet. Zlepšuje se lékařství, ubývá válek i jiných katastrof a každý sedlák se ocitne v pokušení přidat na obecnou pastvinu alespoň jednu ovci navíc. Když to udělají všichni, sto deset ovcí pastvina neuživí. Ovce jí vypasou, zničí a následně pomřou hlady. – Tuto metaforu (Hardin) lze zobecnit na jakýkoli zdroj, k němuž je volný a neřízený přístup. Omezené možnosti nejsou slučitelné s neomezenými nároky.

Olson (1965) přišel s následující tezí: „Pokud počet členů nějaké skupiny není zcela malý nebo pokud nebudou zavedeny donucovací prostředky či jiné formy nátlaku, racionální jedinci budou jednat vždy pouze ve svém individuálním a nikoli kolektivním zájmu.“ Pro současnou společnost je charakteristický zvětšující se rozpor mezi individuálním a veřejným zájmem: jsme racionální jedinci v iracionální společnosti, a čím racionálněji se chováme jako jednotlivci, tím iracionálnější jsme kolektivně.

V době globalizace, obrovského nárůstu obyvatelstva a s tím souvisejícím nárůstem urbanizace, průmyslu, transportu se veřejným statkem postupně stává celá planeta Země. Pokud se každý jednotlivec snaží realizovat svůj zisk v rámci společnosti, jejíž pravidla umožňují levné využívání veřejných statků, jako je voda, vzduch a země, lidstvo nutně směřuje ke katastrofě.

Narůstá rozpor mezi potřebou rozsáhlé celosvětové akce na záchranu naší civilizace a schopností lidstva se na nějaké společné akci dohodnout. Problém není v komunikačních technologiích, ty už naopak propojily celý svět. O letecké nehodě na druhé straně zeměkoule se dozvíme všichni za pár minut. Některé události (Olympijské hry, volbu Miss Universe) sledují na svých obrazovkách současně miliardy lidí. A přesto k sobě nemáme blíž. „Lidstvo” je pojem, který sice užíváme, ale pro naše myšlení, cítění a jednání má pranepatrný vliv.

Naše civilizace spěje ke svému zániku. K tomu není třeba snášet další důkazy. Snažil jsem se hledat odpověď na otázku, proč se tomu lidstvo nesnaží zabránit. Odpověď zní: Člověk jako živočišný druh je na Zemi krátce, nestihl se vyvinout, jeho genetické vybavení mu neumožňuje adaptaci na rychle se měnící svět. Rozsáhlejší, systematičtější a dlouhodobější spolupráce není lidstvo schopno. „Zdá se, že ztroskotal pokus přírody přivést na Zem rozumnou bytost.“ (Nils Bohr).


„Je lepší bláznit s druhými, než zůstat moudrým zcela sám.“ (Baltazar Gracian)


Doporučená literatura

Dahlke, R.: Čím onemocněl svět? Moderní mýty ohrožují naši budoucnost. Praha, Ikar 2004.
Keller, J.: Nedomyšlená společnost. Brno, Doplněk 1998.
Kohák, E.: Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. 2. vyd. Praha, SLON 2000.



Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE 
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Jana Hrubá: Ministr Dobeš lékařem českého školství

Na odborné konferenci, kde se mělo diskutovat o tom, co by měli zvládat žáci základních škol a jak to měřit, označil ministr Dobeš české školství za nemocné a ministra školství za lékaře. Na lécích se prý už shodla vláda – mají to být testy v 5. a 9. třídách a státní maturity.

Zkusme pokračovat v tomto přirovnání. Všechny děti zvážíme, změříme, zjistíme velikost jejich nohy a počet vlasů na hlavě, kolik kilometrů uběhnou a kilogramů uzvednou, jakou mají teplotu, tlak, počet krvinek, uděláme rozbor jejich moči, zeptáme se jich, jaké jídlo jedí nejraději, kolik je jich doma a jestli chodí rády k lékaři. Jsou opravdu všechna ta měření lékem? Budou potom všechny děti zdravé? A co s dětmi, které budou dál nemocné a budou se bát bílého pláště?

Samozřejmě, že bez vyšetření pacienta se lékař neobejde. Ale musí vědět, proč, co a jak potřebuje zjišťovat, aby stanovil správnou diagnózu a odpovídající způsob léčby. Samotným měřením zdraví dětí nedosáhne. Nesmí vidět jenom alergii nebo zlomenou nohu, ale pacienta jako individualitu a v jakém prostředí žije. Musí umět svým nemocným pomoci – správně nasadit léky, léčebné přístroje, rehabilitační cvičení nebo pobyty, odpovídající stravu či dietu. K tomu potřebuje i odborně zdatný personál ve zdravotnickém zařízení a spolupráci poučených rodičů. Úspěšná léčba stojí peníze, což ze zdravotnictví všichni dobře víme.

Jestliže budou plošné testy považovány za léky, budou to velice drahé léky, ale celkovou kvalitu vzdělávání to nezlepší. Rozhodující je, co s výsledky měření uděláme, k čemu budou sloužit. Opravdu odměníme školy za to, že si vybraly děti zdravé, silné a zdatné? A co uděláme se školami, kde zbyli žáci problematičtí, kde vyšetření nedopadlo dobře, kde selhává péče rodiny? Pomohou žebříčky? Nebudou se právě takovým školám mnozí rodiče vyhýbat? Jak odlišíme školy, které sice nedosáhnou dobrého výsledku, ale kde se učitelé snaží dětem s problémy pomáhat a mají o to svou práci složitější?

Smyslem zjišťování výsledků vzdělávání by mělo být rozpoznání škol, které potřebují podporu, a žáků, kteří potřebují pomoc, aby se rozvíjeli co nejlépe. To by přece měly být všechny děti – tedy i ty vaše.

Uvidíme, co nám naordinuje doktor Dobeš.


Psáno pro Lidové noviny, příloha Akademie 26. 10. 2010

Problémy vzdělávání zaměstnanců v malých a středních podnicích

V měsíci srpnu 2010 realizovala Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR, o. s. šetření s názvem „Mínění poskytovatelů dalšího vzdělávání o vzdělávání zaměstnanců malých a středních podniků“ (dále jen MSP).

Cílem bylo zjistit pohled poskytovatelů dalšího vzdělávání na:
– přístup MSP ke vzdělávání svých zaměstnanců,
– výši finančního příspěvku, která by MSP stimulovala k podpoře vzdělávání zaměstnanců,
– přístup MSP ke vzdělávání svých zaměstnanců za předpokladu, že by mohly dlouhodobě čerpat finanční příspěvek, který by dosahoval výše 50–80 % z ceny kurzu,
– překážky omezující MSP v podporování vzdělávání zaměstnanců,
– formy pomoci, které by mohly snížit uvedené překážky.

Do šetření se zpracováním elektronického dotazníku zapojilo celkem 53 respondentů ze tří kategorií subjektů: 37 vzdělávacích institucí, 13 škol (8 SŠ, 5 VŠ), 2 podnikatelské subjekty a 1 ostatní.
 
Bylo zjištěno, že přístup MSP k dalšímu vzdělávání je z pohledu poskytovatelů dalšího vzdělávání poměrně nedostatečný a současně je diferencovaný podle velikosti MSP. MSP s 1–49 zaměstnanci podporují a do dalšího vzdělávání (DV) zapojují své zaměstnance méně než MSP s 50–249 zaměstnanci.
 
Dominantními překážkami v rozvoji DV zaměstnanců MSP z pohledu poskytovatelů DV jsou:
a) nedostatek financí (přímé: nedostatečné vlastní i veřejné zdroje; i nepřímé: nedostatečné finanční pobídky ze strany státu – např. úleva na daních) včetně nepříznivého stavu současné ekonomické situace;
b) stav oblasti řízení a rozvoje lidských zdrojů v MSP (nedostatečná kompetenční vybavenost managementu v této oblasti, absence strategického řízení RLZ, absence institucionalizace pracovní pozice i osoby zabývající se RLZ, nedocenění významu DV pro zaměstnavatele i zaměstnance).
 
Nejvýznamnějšími formami pomoci v rozvoji DV zaměstnanců MSP byly identifikovány tyto oblasti:
a) Finance – zejména formou finančních pobídek.
b) Podpora MSP v oblasti řízení a rozvoje lidských zdrojů včetně dalšího vzdělávání – formou poradenství, vzdělávání, koučinku v oblasti Ř a RLZ.

Forma pomoci v oblasti financí, prostřednictvím příspěvku na DV zaměstnanců v MSP byla prokázána. Respondenti se většinově přiklánějí k výši příspěvku od 50 % z ceny kurzu; téměř 31 % respondentů považuje za vhodnou výši příspěvku od 70 %, popř. 90 % z ceny kurzu. Finanční faktor je významným stimulem, který může vést k pozitivní změně v přístupu k rozvoji lidských zdrojů v MSP.
 
Závěrečnou zprávu ze šetření naleznete na webu www.aivd.cz ZDE.

Petr Kamberský: Soumrak vzdělanosti?

Jak odlišit elitu a masu ve chvíli, kdy má vysokoškolský diplom kdekdo? Každý vidí, že se vysoké školy proměnily. Ale ne každý vidí, jak moc. Před lety nastupovala na univerzitu pouhá šestina populačního ročníku – dnes 57 procent (!). Taková změna kvantity musela zasáhnout i kvalitu – nicméně nikdo neví jak.


Zdroj: Lidové noviny – Orientace 11. 9. 2010

… Vzdělání se proměnilo z elitního v masové a z masového v univerzální během rekordně krátké doby. Během deseti let jsme uběhli trasu, kterou třeba Spojené státy zvládaly téměř půl století. V pohoršených tradičních vzdělancích to – pochopitelně – budí protest: Cožpak potřebujeme vůbec tolik vysokoškoláků? A jakou pak má diplom hodnotu?

O snižující se úrovni dnešních vysokoškoláků mluví kdekdo. Za přírodovědce například jeden z nejuznávanějších českých vědců, ředitel Ústavu molekulární genetiky Václav Hořejší. Na svém blogu píše: „V posledních letech pozoruji, že docela jasně narůstá počet studentů, kteří na úspěšné absolvování nikterak zvlášť náročného základního kurzu imunologie prostě nemají dostatečnou intelektuální kapacitu. Někdy je mi jich až líto.“

Jistěže na školách dnes studují v mnoha případech lidé, které by před lety úvaha o studiu ani nenapadla; ale jejich intelektuální schopnosti vůbec nemusejí být nízké (obzvlášť u nás bylo a je v rodinných kulturách hluboce zažité, že děti vysokoškoláků musejí studovat a děti vyučených se musejí vyučit, bez ohledu na studijní předpoklady).

Celý text najdete ZDE.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 8. Informační lavina

„S rostoucím objemem produkovaných informací k nám dorazí jen velmi malý, dost náhodný výsek, a my tak ztrácíme schopnost vidět souvislosti, stáváme se snáze manipulovatelnými. Osvojujeme si masu informací, které nepotřebujeme, zatímco nikdy neobjevíme informace, jež mohou zcela změnit náš život,“ připomíná Jaroslav Kalous v osmém dílu svého seriálu.


„Toho i toho je mnoho, toho i toho je moc…“ (Zdeněk Svěrák)

„Pocit nevolnosti je všudypřítomný, je úporný, i když není nijak silný. Ne není nám zle, jen je všeho moc – informací, jídla, odpadků, lidí, obalů, knih, znaků, politických programů, míst, kam odletět na dovolenou, nabídek půjčky a příliš horkých dní v roce. … Mnoho znaků, málo označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho representantů, málo representovaného, mnoho odpovědí, málo otázek.“ (Václav Bělohradský)

Objem všech digitálních informací na světě v současné době (2009) představuje 500 miliard gigabytů. Kdyby byly převedeny do papírové podoby, představovalo by to na jednoho obyvatele planety sloupec papíru vysoký 10 km. Každých osmnáct měsíců se objem tohoto digitálního vesmíru zdvojnásobuje, do roku 2020 se tak má zvětšit čtyřiačtyřicetkrát.

Kapacita našich kanálů je omezená. S rostoucím objemem produkovaných informací k nám dorazí jen velmi malý, dost náhodný výsek, a my tak ztrácíme schopnost vidět souvislosti, stáváme se snáze manipulovatelnými. Osvojujeme si masu informací, které nepotřebujeme, zatímco nikdy neobjevíme informace, jež mohou zcela změnit náš život.

Nikdo neví, jak si poradit s nebývalým zrychlením produkce vědy, která nás zahlcuje. Každý z milionů univerzitních profesorů musí alespoň jednou za dva roky vydat novou knihu a v každé z nich "objeví" cosi nového. Kdo to všechno přečte? Kdo odseparuje bláboly od smysluplných věcí?

S rostoucí explozí informací zdánlivě paradoxně méně čteme. Z toho, co druzí napíší, nás zajímá především to, co bychom mohli sami ve své práci použít. Diskuse bývá často jen soubojem a měřením sil, v postmoderním informačním chaosu se vytrácí upřímné hledání pravdy v dialogu. To, co se ve světě vědy cení, není hloubka, ale priorita a formální dokonalost.

Patronem pravdy bývala kdysi církev, garanci posléze převzala novověká věda. Dnes o tom, co lidé budou považovat za pravdivé, rozhoduje trh a média. I vynikající literární díla – pokud vzniknou – hynou v nepřeberné produkci, vítězí dobře inzerovaný kýč a bulvár. Před manipulující reklamou není úniku.


„Současný lidský život je rozptylováním člověka, rozptýlením v čase, prostoru, touze, vědění a činnosti. Moderní lidství je rozptýlené lidství do množství úlomků a samostatných logických světů, které spolu vzájemně nekomunikují. Každé rozptýlení zmenšuje vědomí. Současné lidství ztrácí skutečné vědomí a to je nebezpečnější než atomová bomba.“ (René Alleau)


Doporučené zdroje

Bělohradský, V.: Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby. Praha, SLON 2007.
Eriksen, T.H.: Tyranie okamžiku. Rychlý a pomalý čas v informačním věku. Brno, Doplněk 2005.
2010 Digital Universe Study. http://gigaom.files.wordpress.com/2010/05/2010-digital-universe-iview_5-4-10.pdf


Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Milan Pol: Poznámky k přípravě a práci vedoucích pracovníků škol

Příspěvek je zaměřen na tradiční i relativně nová témata, která se diskutují v kontextu rozvoje škol a přípravy jejich vedoucích pracovníků. Půjde např. o dichotomie vedení a řízení, trvalosti a změny, znalosti/řemesla a znalosti/moudrosti, kontroly a podpory apod. Autor si také povšimne tendencí ke standardizaci práce vedoucích pracovníků škol, možnosti koncipovat jejich přípravu celostně a s ohledem na vývojovou perspektivu a poukáže na potřebu nahlížet úkol vedoucích pracovníků škol ve více vrstevnaté perspektivě.


Zdroj: Sborník konference AEDUCA 2010 „Aktuální trendy vzdělávání dospělých“ konané 17. 9. 2010 na Univerzitě Palackého v Olomouci

Autor ve svém příspěvku píše: „Jistě je důležité zprostředkovat vedoucím pracovníkům škol v programech jejich přípravy adekvátní vědomosti a rozvíjet jejich dovednosti, snad i některé návyky a další kvality potřebné ke zvládání úkolu řídit a vést školu. Přesto bych rád podpořil ty názory, podle nichž je pro dobrého vedoucího pracovníka školy příznačný vedle „technické vybavenosti“ také nadhled, moudrost, určitý odstup a velkorysost, chápání života v širších souvislostech – ty by se měly promítat do práce vedoucího pracovníka školy. Nejde nám o svého druhu „fachidiotismus“ či přípravu „roboticky dokonalých manažerů“, ale o ucelený rozvoj lidsky vyzrálé osobnosti.“

Celý text příspěvku najdete ZDE.

Radka Kvačková: Jak začneme testovat, budou i žebříčky

Podle poradenské společnosti McKinsey se testování vzdělávacích výsledků osvědčuje. Jednotný metr ale nemusí být úplně fér.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 5. 10. 2010

…Nezůstane jen u jednotné státní maturity. Nový ministr školství Josef Dobeš chce zavést testování i v dalších uzlových bodech vzdělávacího procesu, konkrétně v páté a deváté třídě. Bude se ve škole napříště jen trénovat na testy?

Ne že by školy něco podobného až dosud nepodstupovaly vůbec. Mnohé z nich doporučovaly svým žákům, kteří se chystali k přijímacím zkouškám na střední školy, srovnávací testy soukromé společnosti Scio.

Ty, co si na sobě dávají záležet, si o vlastní vůli a často na vlastní náklady zase objednávaly testy společnosti Kalibro, které ověřují schopnost žáků aplikovat získané vědomosti a dovednosti na konkrétní situace. Testování deváťáků alespoň v některých krajích vyzkoušelo také státní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) zřízené původně kvůli zavedení jednotných maturit.

Teď by ale mělo být testování celoplošné a de facto povinné. Je to dobře, nebo ne? Nemalá část veřejnosti, a to i odborné, je přesvědčena, že ne. Že se tím školám, jimž jsme před časem rozvázali ruce, aby mohly v rámci rámcových vzdělávacích programů uplatnit vlastní tvořivost a respektovat individuální potřeby jednotlivců, opět zužuje prostor. A že napříště budou všechny zase jen a jen trénovat na testy ověřující nějaké uměle vytvořené standardy.

Existuje ale i jiný názor. Ten říká, že právě větší volnost musí být vyvážena lepší informovaností o tom, jak si která škola vede. A jak jinak získat informace než testováním?

V tom ohledu je zajímavá zpráva pražské kanceláře mezinárodní konzultační firmy McKinsey Company… Společnost vyšla ze svých zkušeností se vzdělávacími systémy v jiných zemích a na základě studia deseti systémů dosahujících nejlepších výsledků vypracovala některá doporučení.
 
V jednom z nich se říká: „Česká republika by měla jako doplněk k rámcovým vzdělávacím programům definovat standardy absolutních úrovní dovedností studentů.“Jinak řečeno, značnou volnost, kterou mají školy, pokud jde o volbu vzdělávacích metod a cest, je třeba jistit „kontrolními stanovišti“, kde se měří výkony žáků.

Jako dobrý příklad uvádí materiál kanadské Ontario, kde mají komplexní sadu standardů sloužící učitelům jako jednoznačné vodítko. „Tamější standardy detailně popisují, jaké znalosti má žák mít v tom kterém ročníku, a to včetně konkrétních příkladů. Dovednosti a znalosti jsou přehledně shrnuty ve výkonnostních kartách, které kodifikují žádoucí výsledky. Učitelé tak mají k dispozici jasná pravidla pro minimální výkony, kterých musí žák dosáhnout.“ Něco podobného není pro nás úplnou novinkou. Je známo, že v některých vyspělých zemích, zejména pak anglosaských, existuje pravidelné testování výsledků vzdělávání. Dokonce se na jeho základě sestavují jakési žebříčky. A rodiny podle nich vybírají, kam poslat své děti do školy. Někdy se kvůli tomu dokonce i do blízkosti dobré školy stěhují.
 
Na druhé straně se i tam objevují námitky. Jedna z těch nejdůležitějších by měla zaznít i u nás: Děti, které testujeme, ale ani jednotlivé školy nemají přece stejné výchozí pozice. Tam, kde nabrali slabší žáky, jen těžko dosáhnou stejných výsledků jako tam, kde jsou motivované a opečovávané děti, často dokonce pečlivě vybírané.

S tím ostatně souhlasí i ředitel českého Centra pro zjišťování vzdělávacích výsledků Pavel Zelený: „Pokud škola leží řekněme v oblasti, kde žijí děti z málo podnětného prostředí, může odvádět neuvěřitelnou práci, ale v absolutních výsledcích se to neprojeví.“ Přitom připouští, že pozice takové školy na vzdělávacím trhu bude nevalná.

Celý článek najdete ZDE.

Úspěch v soutěži o nejlepší evropskou učebnici

Žáci devátých tříd základních škol a víceletých gymnázií, kteří při výuce přírodopisu či zeměpisu využívají učebnici Nakladatelství Fraus s titulem Život v našem regionu, se budou učit z jedné z nejlepších evropských učebnic roku 2010.


Zvláštní cenu poroty Evropské asociace nakladatelů učebnic při slavnostním vyhlášení převzal Jiří Fraus, jednatel Nakladatelství Fraus, na 62. ročníku mezinárodního knižního veletrhu ve Frankfurtu. Cenu uděluje Evropská asociace nakladatelství učebnic (EEPG) a plzeňskému nakladatelství se tak podařilo navázat na mimořádné úspěchy z předchozích dvou ročníků. V roce 2009 získala v konkurenci 48 učebnic 26 vydavatelů z 16 zemí stříbro učebnice matematiky pro 6. ročník v kategorii Best European Schoolbook Awards a bronz Dějepis 6, který byl oceněn v soutěži EEPG Best Schoolbook Awards. V roce 2008 titul Chemie pro 8. ročník ZŠ tuto soutěž dokonce vyhrál. Podobné úspěchy v této soutěži nakladatelství zaznamenává pravidelně již od roku 2005.
 
Život v našem regionu autorky Hany Kühnlové je součástí učebnicové řady pro výuku přírodopisu a zeměpisu na základních školách a víceletých gymnáziích. Celkově se letos do soutěže o Nejlepší evropskou učebnici přihlásilo 19 nakladatelů s 33 tituly, z nichž 9 včetně původní české učebnice bylo nominováno na ocenění.

„Při tvorbě učebnice jsme vycházeli z myšlenky, že pokud máme porozumět problémům dnešního světa, musíme se naučit chápat život společnosti v našem nejbližším okolí – vesnici, městě a regionu, kde žijeme,“ říká redaktorka učebnice Alena Dupalová z Nakladatelství Fraus, která dodává, že autoři učebnice se při její tvorbě nechali inspirovat větou Jana Amose Komenského: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoli se tu koná, všech se týče.“
 
„Odbornou porotu podobně jako tomu bylo u oceněných knih v předchozích ročnících zaujala především důmyslná propracovanost naší učebnice. Přestože se jedná o učebnici, od těch klasických se liší především minimálním množstvím učebních textů. Tedy neobsahuje běžné učební texty, ale většinu obsahu tvoří problémové otázky a úkoly. V učebnici Život v našem regionu získávají učitelé a žáci moderní didaktický materiál, s jehož pomocí si mohou snadněji osvojit potřebné znalosti a kompetence formou diskuzí a aktivního zapojování do výuky,“ komentoval umístění Jiří Fraus. V souvislosti se škrty MŠMT, které mají dopad na kvalitu vzdělávání v českých školách, dodal: „Považujeme za klíčové, aby ministerstvo školství podporovalo na školách evropsky ověřenou kvalitu a trendy v oblasti vzdělávání. Stávající situace ohrožuje další vývoj v oblasti původních českých učebnic.“

Jana Hrubá: Jak jsme dopadli v občanské výchově?

Nedávno byly zveřejněny výsledky mezinárodního výzkumu ICCS 2009, který zachytil nejen znalosti a postoje žáků 8. tříd z občanské výchovy, ale i rodinné zázemí žáků a odlišnosti ve výuce občanské výchovy na školách. Pokusil se také vysvětlit, které faktory výsledky žáků nejvíce ovlivňují.


Mezinárodní výzkum ICCS 2009 – International Civic and Citizenship Education Study proběhl v roce 2009 v 38 zemích světa včetně České republiky. Byl zaměřen na znalosti a postoje žáků 8. ročníku základních škol a na výuku občanské výchovy. Bylo také provedeno srovnání znalostí žáků v roce 2009 s rokem 1999. V ČR se výzkumu zúčastnilo více než 4600 žáků ze 144 škol a více než 1600 učitelů.

Celý text si můžete stáhnout ZDE.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 7. Co nás řídí

Jaroslav Kalous se v sedmém dílu svého seriálu zabývá rolí sexu a násilí v životě lidí. Píše: Hluboko v lidské povaze stále ještě tkví potřeba mít nepřítele – zlého a hrozivého protivníka, který páchá bezpráví, podvádí a tak či onak nutí ke zlu. Potenciální násilí je skryto pod tenounkou civilizační slupkou stále, negativní pudy se snadno vybudí i v běžných životních situacích.“


„Člověk může dělat to, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl.“ (Arthur Schopenhauer)


Eros

„Sex je hlavním cílem téměř veškerého lidského úsilí. Sex ví, jak podstrčit milostná psaníčka a prstýnky vlasů do ministerských portfolií a filozofických rukopisů.“ (Arthur Schopenhauer)

Smyslem života je život, zachování a pokračování života, rozmnožování, plození, sex. Není organické částice, která by nebyla sexualizována. Sex je tak nevyprostitelně vetkán skrznaskrz do osnovy našeho chování, že jej lze označit za život sám. Je-li tomu tak, počíná se v kolébce a zakončuje se v hrobě.

Podle některých evolučních psychologů vše, co člověka odlišuje od ostatních zvířat – velký lidský mozek, vysoká inteligence, složitá řeč – je ekvivalentem pavích pér; je to prostředek vyvinutý k upoutání a udržení sexuálního partnera. Veškeré lidské úspěchy od umění po kosmonautiku mohou tak být pouze vedlejším produktem nástrojů sexuální přitažlivosti. Sexuální pokoušení je základním instinktem, součástí lidské podstaty: kdybychom si nezačínali a nevyjadřovali zájem o druhé pohlaví, nepokračovali bychom v reprodukci a lidstvo by již neexistovalo.

Sex je vlastní celé živočišné říši, „rekreační sex“ (Diamond) je charakteristický jen pro člověka a trpasličího šimpanze bonobo. Móda, kosmetika, reklama, tanec, pop-music – tam všude najdeme tohoto společného jmenovatele.

"O sexu každý lže." (Robert A. Heinlein)


Thanatos

„Předpokládal jsem, že většina lidí má raději peníze než cokoliv jiného, ale objevil jsem, že ještě raději mají ničení.“ (Bertrand Russell)

Ve všech lidských kulturách a civilizacích bez výjimky hrál boj člověka s člověkem zásadní úlohu. Všechna velká stěhování národů a zejména všechny boje o území byly činy, které dnes považujeme za genocidu. Masakry vznikají z pouhé potřeby vraždit. Absurdní krutost je všudypřítomná.

V průběhu 5 600 let, což je doba přibližně odpovídající historickému vývoji vyspělých kultur, došlo k 3,5 tisícům válečných střetů různého rozsahu. Jejich výsledkem bylo 3,5 miliardy mrtvých – buď přímo v boji, nebo zemřeli na následky válek (hladomor, epidemie atd.). Válčí se pořád.

Každá válka je důkazem toho, že člověk dosud nedovede řešit konflikty jinak než násilím, užívaným od samého počátku evoluce. Hluboko v lidské povaze stále ještě tkví potřeba mít nepřítele – zlého a hrozivého protivníka, který páchá bezpráví, podvádí a tak či onak nutí ke zlu. Potenciální násilí je skryto pod tenounkou civilizační slupkou stále, negativní pudy se snadno vybudí i v běžných životních situacích (doprava, parlament, černá kronika, počítačové hry, internetové diskuse…).

Vedle potěšení ze skutečných násilných konfliktů či potenciální připravenosti k agresi je pozoruhodný i všeobecný zájem o násilí. Stanislav Lem třeba vyprávěl (1994): „Já špatně spím. A když se v noci probudím, sednu si před televizor a skáču přes satelit po programech, snažím se najít něco méně morbidního. Žel, ani jednu noc se mi to nepodařilo. Pořád jen zločin, davová panika, zemětřesení, výbuchy sopek, různé méně či více barvité současné Pompeje a Trója. … Já jsem ochoten zaplatit, abych se nemusel dívat na řezání děvčátka pilou, ale lidé docela masově platí, aby právě tohle viděli. Kdyby tomu bylo naopak, nikdo by takové idiotismy neprodukoval. … Ta všeobecná potřeba zločinu, divokosti, přihlížení utrpení, hodně deprimuje… V podstatě jsme těmi nejstrašnějšími nestvůrami na této planetě a jejím největším neštěstím.“


Doporučená literatura

Diamond, J.: Proč máme rádi sex? Evoluce lidské sexuality. Praha, Academie 2003.
Fromm, E.: Lidské srdce – jeho nadání k dobru a zlu. Praha, Mladá fronta 1969.
Judsonová, O.: Sexuální poradna dr. Tatiany pro všechna živá stvoření. Úplný průvodce evoluční biologií sexu. Praha, Dokořán 2003.


Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Marek Kerles: Nejde o geny, ale o ambice

Martin Ciklamini strávil část dětství v dětském domově a dnes studuje na London Metropolitan University. Životní příběh jedenadvacetiletého Martina Ciklaminiho, rodáka z Českých Velenic, by určitě byl dobrým námětem pro hollywoodský film o splnění jednoho „amerického snu“. Chudý chlapec, který vyrůstá za zdmi dětského domova v Boršově nad Vltavou, se přes nepřízeň osudu díky vlastní píli dostane na britskou univerzitu.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 21. 9. 2010
 

Jenže Martin Ciklamini podobnou dojemnou pohádku ze svého života vyprávět nechce. Necítí se jako vítěz nad vlastním osudem. O svém pobytu v dětském domově nemluví jako o traumatu, ale jako o životní příležitosti, která se mu naskytla a kterou dokázal využít. Ve stejném duchu hovoří i o studiu na gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy, zřízeném miliardářem Petrem Kellnerem a jeho manželkou a určeném mimo jiné i pro talentované děti z těžkých sociálních poměrů…

LN: Říkáte, že vás otázky týkající se vašeho pobytu v dětském domově už unavují, nechcete se jimi zabývat. Proč?
 
Já totiž nechci působit dojmem nějakého chudáčka, který ke štěstí přišel. Jako chudáček se necítím a nikdy jsem se necítil. Jenže novináři většinou chtějí slyšet právě vyprávění o tom, jak jsem překonal nějaké trauma, jak jsem měl těžké dětství. Chápu, že takový příběh může být pro někoho atraktivní, já se ale mnohem raději bavím o současnosti, o svém studiu a plánech. Dětský domov beru jako jednu ze součástí svého života. Někdo vyrůstal v úplné rodině, já v dětském domově. Co je na tom tak zajímavého?

LN: Prostě má řada lidí asi pocit, že z dětského domova vede na britskou univerzitu mnohem těžší cesta než z rodiny, kde dítě vychovávají rodiče…  
Já jsem bral dětský domov jako příležitost. Žil jsem až do třinácti let s matkou, která nás nezvládala. Byla nemocná, jeden ze dvou mých bratrů nechodil do školy, měli jsme problémy. Proto nás soud poslal do dětského domova. Já jsem ale v domově okamžitě viděl spoustu příležitostí, které mohu využít, nijak zvlášť jsem nestrádal. Měli jsme tehdy výbornou paní ředitelku, která se každému dítěti snažila dát šanci, aby se v něčem realizovalo. Když chtěl někdo hrát fotbal, sehnala sponzory, aby ho opravdu mohl hrát. Já se zase dobře učil – i v době, kdy jsme žili s matkou, jsem měl samé jedničky, vydával školní časopis. Takže se mi ředitelka domova zase věnovala v tomto směru. Dostal jsem se do matematické třídy na základní škole a odtud jsem byl vybrán jako jeden z prvních studentů na gymnázium Open Gate. Následně jsem udělal zkoušky na London Metropolitan University. Takže pro mě byl dětský domov opravdu plný příležitostí. Měl jsem ale určitě i štěstí na konkrétní lidi, kteří mi pomohli.


Celý text najdete ZDE.

Jan Sláma: Dokážeme něco změnit?

V televizních zprávách se objevil požadavek trestat nezvladatelné žáky několikadenním vyloučením ze školy. Požadavek je mi velmi pochopitelný, i když předem sděluji, že s ním nesouhlasím.


Přibližně po dvaceti letech jsem se vrátil k učitelování na střední škole. Mezitím jsem mnoho let učil na škole vysoké, shodou okolností budoucí učitele. Na střední školu jsem v té době ještě krátce odskakoval, abych si udržel kontakt a vylepšil finanční toky, ale bylo to vždy jen na pár hodin. Závěr mé pedagogické kariéry byl ve školní inspekci a pak delší přerušení v důchodu. Nedostatek učitelů a přátelské vazby mne přinutily zavázat se na jeden rok k úvazku na 10 hodin týdně.

Stavem chování žáků, s kterým jsem byl krátce na to konfrontován, jsem byl šokován a jsem neustále.

Nevím, zda mám líčit jednotlivé příběhy, které mě ve vyučování potkávaly a potkávají a podle vyprávění ostatních potkávají i mé současné kolegy. Možná je použiji jindy a jinde, ale musím bohužel konstatovat toto: v minulosti jsem nikdy neměl s kázní potíže. Nepoužíval jsem ani takové zoufalé kroky, jako je vykázání žáka ze třídy. Samozřejmě jsem se pokoušel pracovat ve stejném stylu. Záhy jsem se poučil o nedostatečnosti takového počínání. Nemohu objektivně tvrdit, že všichni žáci jsou diametrálně horší, ale bohužel počet těch extrémně zlobivých výrazně narostl.

Při vyučování vzniká atmosféra, při které učitel nemůže pracovat. Jestliže se polovina třídy baví, pouští si rádio, telefonuje, hází po druhých předměty (zatím ještě ne po učiteli), střílí trubičkou papírky, v lepším případě si čte noviny nebo hraje se spolužáky různé hry nebo jinak ostentativně projevuje svůj nezájem, je pro učitele obtížné soustředit se na výuku, motivovat žáky a dát do vyučování vše, aby naučil. Je-li takováto atmosféra doplněna ještě posměšným pokřikováním, parodováním slov, pubertálními komentáři na asociace, které se v mysli dětí objevují, pak vzniká stav, kdy výuka je nekvalitní a současně pro učitele nesmírně vysilující.

Dlužno dodat, že takovéto děti nejsou v převaze. Ovšem množství těch, kteří atmosféru neklidu, chaosu a nepořádku vyvolávají a v ní si libují, velmi narostl. Když v minulosti byl takový žák jeden nebo dva, učitel si s nimi snadno poradil. V současnosti je jich však třetina třídy nebo i více a další část se nechá snadno k takové negativní spolupráci svést.

Ve třídách se dá ale i pozorovat odpor proti rušivým elementům. Odpor přímo z řad některých žáků. To je těch, kteří přicházejí na školu z vlastního zájmu a chtějí se ve vyučování něco dozvědět. Často jsou ale umlčování hanlivými nadávkami šprt, šplhoun atd.

Takto připravené a negativními vlastnostmi vybavené děti přicházejí na střední školu. Kromě toho jsou také fyzicky vyspělejší, některé si uvědomují i bohatství nebo postavení svých rodičů, a tak se často dívají na své učitele svrchu, přeneseně nebo i skutečně. Když jsem nedávno domlouval staršímu studentovi, že by se měl učit, jinak že neudělá závěrečnou zkoušku, jen pohrdavě utrousil: „Tak si to koupím, žádný problém.“

Ve sdělovacích prostředcích jsem vyslechl výsledek průzkumu, že 90 % učitelek ZŠ se bojí chodit do vyučování. Nemyslím, že učitelé – muži jsou na tom lépe, ale asi proto, že jich je jen mizivé množství, se hovoří jen o učitelkách. Je také možné, že jsou méně ochotni svůj strach přiznat.

Situace ve společnosti, a tedy i ve škole, je dnes taková, že:

– Obecně se vytrácí zdvořilost ve společenském styku. Zejména mladší lidé už ani nepovažují za vhodné pozdravit, když přijdou do obchodu (často ani prodavač), do čekárny, přisednou si k vám v restauraci nebo třeba ve vlaku. Vulgárně bych to interpretoval „dřepnou si a čumí“. Takoví rodiče samozřejmě pozdravit nenaučí ani své děti. Takže žáci zdraví jen výjimečně.

– Chybí slušnost v oblékání. Vytrácí se společenská konvence. Dnes i do divadla přicházejí lidé v džínách a jsou tam patrně z ekonomických důvodů pouštěni. Děti dnes ve školách běžně sedí v čepicích, v různých kapucích atd. Jen neochotně se podřizují, když se je učitel snaží usměrnit. Prostě nechápou proč.

– Přesto, že školní řády zapovídají držení a používání různé elektroniky při vyučování, praxe ukazuje, že škola v tomto boji prohrává na celé čáře.

– Samozřejmá zdvořilost začít a ukončit vyučování pozdravem nebyla ze základní školy přenesena. Její vyžadování ukrajuje z vyučovací doby mnoho času už proto, že řada učitelů na tento požadavek prostě rezignovala.

– Stejně jako ve společnosti výrazně narostla agresivita. Děti odmlouvají, hádají se, nejsou ochotny připustit kritiku. Nejsou vzácné případy, že učitele slovně napadají, více či méně mu nebo jí nadávají. To, co by si nedávno žák nedovolil ani ve snu, je dnes běžná realita a mnozí učitelé se tváří, že nic neslyší, aby problémy neumocňovali. Bohužel se žákům běžně dostává příkladů ze sdělovacích prostředků, kde se vulgárně vyjadřují lidé, které si děti kladou za vzor. Je pak obtížné se je snažit usměrnit. Tzv. asertivní výchovu lze jen těžko považovat za společensky přínosnou.

– Jak se k narůstající agresivitě a odmítání váže fakt, že na určitých učebních a studijních oborech je součástí výuky výcvik v jízdě motorovými vozidly a získání řidičského průkazu, a to i na nákladní auto? Zasvěcený člověk musí trnout při pomyšlení, co se může stát při vypuštění takovýchto řidičů, ovládajících mnohatunové kolosy, na silnici. Zde se domnívám, že by měly nastoupit povinné psychotesty těmito žáky plně hrazené, zejména pro žáky kázeňsky trestané.

– Vyučování je dnes dále narušováno tím, že děti neustále běhají na záchod. Řada žáků pod vlivem masové reklamy má na nebo pod lavicí plastovou láhev s limonádou a únavnou výuku si zpestřují neustálým popíjením. Běžně vypijí dva i více litrů tekutiny během šesti nebo sedmi hodin vyučování.

– Užívání drog a narkotik zde nebudu komentovat, ale z poznámek a rozhovorů je zřejmé, že dětem tyto zkušenosti nejsou cizí.

– Okamžitě po opuštění areálu školy si řada dětí zapaluje cigaretu. Stejně tak ráno postávají před bránou a pokuřujíce sledují přicházející pedagogy, kterých se i buď nevšímají nebo je familiárně zdraví s cigaretou v puse.


Zhoršená a dále se zhoršující úroveň chování dětí na ZŠ, a tím i horšící se úroveň výuky , zejména ve vyšších ročnících pak přináší na střední školu následující vyučovací problémy:

– Děti jsou roztěkané, nedokáží se soustředit. Na to má vliv i neklid ve třídách.

– Děti nejsou schopny sledovat výuku. Nedokážou vnímat pokyny učitele, takže učitel, který při výkladu upozorní na učebnici, příslušnou stranu a event. obrázek, je po několika minutách dotazován, kdeže se to vlastně dá najít, třebaže to před tím několikrát zopakoval a napsal i na tabuli.

– Děti nejenom že neovládají ani základy samostatného poznámkování, ale jsou jen s obtížemi schopné poznamenat si v nejjednodušší formě základní myšlenky vyučované látky, která je jim diktována. Každá věta se musí mnohokrát opakovat a vždy se ještě vyskytnou jedinci, kteří se právě zabývali jinou činností a dotazují se, cože si to vlastně mají poznamenat.

– Grafický projev poznámek a kreslení je u 90 % neuvěřitelně špatný.

– Nehodlám komentovat vědomosti z matematiky a jazyků, ale i krátká zkušenost z doby, kdy jsem učil angličtinu, mne utvrzuje, že mohu svoje zkušenosti zobecnit.


Výše uvedené řádky píši proto, že se pokouším upozornit na jevy, které se zveřejňují jen sporadicky a spíše tehdy, když přerostly v nějakou konkrétní tragédii učitele nebo dítěte. Spíše mám dojem a dostalo se mi i sdělení, že školské správní orgány se snaží tlumit zveřejňování této problematiky. Je-li tomu tak skutečně, pak je to tragédie. Bude-li uvedený trend pokračovat, pak zakrátko vymizí učitelský stav, protože za současných podmínek budou ochotni vyučovat jen sebevrazi.

Naopak se domnívám, že je třeba o současné problematice společnosti vést otevřenou diskusi, veřejně odsuzovat negativní vlivy, nabádat sdělovací prostředky ke kultivaci jejich pořadů. Nebránit, ale naopak podporovat odmítání negativních vlivů, které na mládež, ale i na dospělé působí zejména v televizi a prostřednictvím některých počítačových her a programů též na internetu. Autoři různých seriálů a podobných programů, které sleduje jistá nezanedbatelná část obyvatelstva, by měli být zainteresováni už při objednávce, aby pořad splňoval i společensky výchovné prvky.

Současná zkušenost z případů, kdy jsem se snažil otevřít diskusi k výše uvedené problematice s cílem alespoň v omezených rozměrech nalézt východiska a nápravu tohoto neúnosného stavu, mne vede ke zjištění, že učitelé mnohdy rezignovali, přizpůsobili se stavu ve třídách a školách. „Nemám už na to sílu“, říkají. Když váhavě líčí své zkušenosti, cítím, že se stydí za to, co se děje, ale nevěří, že by se mohlo něco zlepšit.

Pro objektivnost poznamenávám, že jsem poslední zkušenosti posbíral na střední škole učňovského typu, ale předcházející zkušenosti mám i z jiných středních škol, jako jsou školy zemědělské a gymnázia.

Závěrem chci říci toto: můžeme samozřejmě dál přivírat oči nad skutečností, dál občas napsat článek nebo vysílat pořady, kdy je naše školství ukázáno z té lepší stránky, a já nepochybuji, že i ta existuje. Pokud se ale urychleně nezačneme zabývat školstvím a mladou generací, nezačneme vytvářet tlak prostřednictvím všech orgánů – i těch nejvyšších – na pozitivní změny jevů společnost ovlivňujících, pak se problémy budou prohlubovat a budou končit i tragicky v jednotlivých případech a celkově budou znamenat úpadek školství u nás. Přitom je třeba si stále uvědomovat, že děti nemohou za to, že jsou takové, jaké jsou. Jsou odrazem společnosti stejně tak jako jejich rodina, pokud vůbec nějakou mají. Dokážeme-li změnit společnost, změní se i její děti.


Návazný článek najdete ZDE.