Jan Sláma: Dokážeme něco změnit? Část 2.

úterý 30. listopadu 2010 ·

V návaznosti na minulý článek o současném školství ještě několik poznámek k učňovskému školství. V průběhu několika posledních desetiletí došlo k některým výrazným změnám v učebních plánech. Zejména došlo k obecnému ústupu od teoretického vyučování směrem k vyučování praktickému. Jak se zdá, praxe ukázala správnost tohoto kroku. Ovšem podle mého názoru je na čase učinit krok další.

První článek najdete ZDE.


Byl-li původní záměr socialistické školy zabezpečit průchodnost žákům vzdělávaných na SOU na vysoké školy už tím, že vzdělávací obsah daný učebními plány se blížil co do zamyšleného obsahu středním školám jiných typů, pak současný stav vzdělávacího obsahu tento záměr opouští, i když jej nečiní nemožným. Původní záměr byl motivován záměry společnosti a byl podpořen poměrně bohatými finančními toky, na jejichž základě bylo učňovské školství po materiální stránce dobře saturováno.

Skladba žáků přicházejících do učebních oborů, zejména tří a víceletých, byla na poměrně dobré úrovni, a třebaže vzdělávací obsah ve všeobecně vzdělávacích i odborných předmětech byl hlubší i širší, bylo běžné, že v klasifikačním období pololetním či závěrečném byli ve třídě dva či tři žáci klasifikováni s vyznamenáním a čtyři či pět velmi dobře (podle tehdy platného klasifikačního řádu). Bylo ovšem i několik nedostatečných a to spíše v předmětech s teoretickou převahou. Často ale byly neúspěchy v teoretické výuce kompenzovány výborným prospěchem těchto žáků v odborném výcviku.

Skladba dětí přicházejících na SOU dnes je ovlivněna řadou okolností. Především společenská preference nedělnických profesí a další okolnosti odsály část potencionálních žáků do oborů pro ně možná méně vhodných, ve nichž nedosáhnou na špičku kapacity svých schopností, na kterou by byli mohli dosáhnout za jiných okolností. Současnost je taková, že školy nabírají do prvních ročníků žáky bez ohledu na jejich schopnosti a zájem o obor. Získané žáky se pak snaží v oboru udržet a umožňují jim postup do vyšších ročníků ze sebezáchovných důvodů. Taková situace je i u jiných typů škol, ale vraťme se ke školám učňovským.

Trvalým problémem je nebezpečí plynoucí z útlumu učňovského školství. Nenávratně mizí některé profese už tím, že i v případě, že se najdou žáci, je nebude mít kdo učit. Lidé, kteří řemeslo ovládali a byli navíc schopni své vědomosti a dovednosti i předat, odcházejí do důchodu a vymírají. Problém se získáváním a udržením špičkových odborníků v učňovských a odborných školách je všeobecně známý, ale neřešený. Aktuální perličkou je zpráva o povinnosti majitelů několikrát za rok provádět odbornou revizi a čištění komínů. Kde se najdou kvalifikovaní kominíci, už tato informace neříká.

Za druhé, řada takto kvalifikovaných odborníků, kteří často i absolvovali povinné pedagogické vzdělání, se stala podnikateli a nemají zájem se do škol vracet, ale byli by použitelní jako instruktoři pro odborný výcvik ve vyšších ročnících, pokud by se nalezla forma, jak je pro tuto činnost zainteresovat.

Domnívám se dále, že by se znovu měl změnit obsah učebních plánů tak, aby odpovídal změněným vstupním schopnostem současných žáků, a to až do té doby, než by se všeobecné podmínky stabilizovaly. Setrvávat na současných požadavcích je pro žáky demotivující a ušetřený čas by se dal efektivněji využít v jiných oblastech vyučování. Chápu, že pro některé odborníky by bylo obtížné se s uvedenými názory ztotožnit, ale čím rychleji se nemoc začne léčit, tím větší je naděje na uzdravení. A rázný řez je v tomto případě na místě.

Dále je podle mého soudu nezbytně nutné velmi zvýraznit výchovnou složku vyučování. Dokonce bych řekl, že by měla být upřednostňována před obsahovou složkou už proto, že její naplnění a osvojení podmiňuje úspěšnou realizaci celého vyučovacího procesu. Výchovná složka by měla být důkladně zapracována do školních vzdělávacích programů a rozpracována učiteli všech předmětů obecně v tematických plánech a přípravách na vyučování a hlavně ve vyučování neformálně naplňována. Tento požadavek by se měl stát samozřejmostí na všech školách základních a středních. Příkladem v naplňování tohoto požadavku, jak se zdá, jsou do jisté míry školy církevní. Shrnu-li výše uvedené do stručných bodů, pak léčbu současného stavu zejména učňovského školství vidím v následujících krocích:


1. Změna učebních plánů (diferencovaně dle oborů)

Učební plány musí být uzpůsobeny tak, aby jejich předmětový obsah byl intelektuálně přístupný současné skladbě žáků. Mládež musí být v procesu vzdělávání úspěšná. To znamená musí chápat vyučovanou látku. Jen tehdy budou motivováni k učení. Platí zde základní pedagogická zásada přiměřenosti. Právě ti žáci, kteří nejsou schopni pochopit vyučovanou látku, vyrušují. Často tak vlastně spontáně protestují a my jim bohužel za současného stavu nejsme schopni vyhovět.

Domnívám se, byť nerad, a slyším už bouři nevole, že je třeba snížit hodinové dotace předmětů ryze teoretických, jako je matematika, fyzika a chemie, jejich obsah zjednodušit, zaměřit pro praktickou potřebu toho kterého oboru a probíranou látku zejména procvičovat na praktických příkladech a soustavně upevňovat. Je lépe naučit méně, ale trvale uložit do paměti.

Dopad ocení i učitelé. I pro ně je demotivující učit něco co žáci nechápou, a tudíž nemají o výuku, která jim uniká, zájem. Výsledek je opět vyrušování.

Výuka cizích jazyků by měla být přesunuta do oblasti volitelných předmětů. V současném stavu skladby žáků je vesměs neefektivní. V podstatě se stále jen opakuje to málo, co si žáci zapamatovali ze ZŠ. Ti, kteří by byli schopni a měli zájem pokračovat, jsou brzděni většinou třídy, která nedělá žádné pokroky.

Co se týká mateřského jazyka, viděl bych jako ideální stav, kdy gramatika byla důkladně zvládnuta na ZŠ a dále se učitel a žáci mohli věnovat jen literatuře a praktickému využití jazyka.

Za rozumný považuji i názor, že ve výuce Informatiky jde učivo zbytečně do oblastí pro žáky málo použitelných.

Více času by naopak mělo být věnováno tělesné výchově. O nedostatku pohybových aktivit se hovoří, ale málo koná. Dokonce se snižují dotace hodin věnovaných TV.

Více času by mělo být věnováno odborným předmětům s důrazem na praktickou použitelnost učiva. Zde by mělo být vrcholně žádoucí, aby naprostá většina žáků učivo pochopila a odnesla si trvalé vědomosti a návyky.

Důraz by měl být kladen zejména na kvalitu výuky odborného výcviku či dalších forem praktického vyučování. Je třeba, aby školy soustavně pečovaly o zkvalitňování výuky v těchto předmětech, protože se jedná o výuku profilující.

Závěr této pasáže zní: zjednodušit a zpřístupnit!


2 . Změna stylu vyučování

V poslední době věnovaly školy mnoho času tvorbě školních vzdělávacích programů. Ne všude byly tyto dokumenty kolektivním dílem pedagogů. Ne vždy byly vypracovány kvalitně. Leckde si s jejich tvorbou kolektivy (pokud byly dílem kolektivu) nevěděly rady. Často byly vypracovány formálně, tak aby obsahovaly všechny požadované části, ale duch v nich často nebyl k nalezení. Byly ovšem i ŠVP vypracované vynikajícím způsobem, že si čtenář povzdechl: „Kéž bych byl mladší, jak rád bych na takové škole studoval“. Taková příprava vyučovacího a výchovného procesu po stránce teoretické ovšem dávala předpoklady pro dobré výsledky i po stránce praktické. Krásně vypracovaný dokument by ovšem bez jeho přijetí pedagogy „za svůj“ nebyl k ničemu.

V průběhu celého vzdělávacího procesu by měla a musí být patrná výchovnost. Toto se dnes děje jen velmi sporadicky a je dále na ústupu. Učitel musí být žákům neustále příkladem a soustavně dávat najevo své požadavky. Kvalita učitele v tomto směru se pozná hned v prvních minutách ve třídě nebo na pracovišti. Již v předcházejícím článku jsem naznačil důvody, proč se tomu tak neděje a kde jsou příčiny neúspěchu, což rozvádím v tomto článku.

Závěr: důraz na výchovnost vyučování.

A přecházím k dalšímu stěžejnému bodu.


3. Zodpovědnost a poslání ředitele školy

Ředitelé dnes často a mnohdy právem říkají, že na pedagogickou práci nemají čas. Že jsou zahlceni papírováním, opatřováním peněz, jednáním s firmami atd. Tyto požadavky na školu skutečně doléhají, ale je na řediteli, jak s nimi naloží. Od toho je ředitelem. Jeho hlavní poslání je, aby školu na konci školní docházky opouštěli kvalitní odborníci. Sebepěknější továrna by nenaplňovala své poslání, kdyby z ní vycházely zmetky, či výrobky neprodejné. Posláním ředitele v tomto smyslu je především precizace pedagogického sboru, jeho stmelování tak, aby „všichni táhli za jeden provaz“. Už v minulém článku jsem se zmínil o rezignaci těch dobrých pedagogů, kterým se nedostalo podpory od ostatních ve snaze zlepšit stav ve škole. Vrcholně odpovědným je zde ředitel a to i tehdy, když přenáší část povinností na své zástupce.

Závěr: nezastupitelná role ředitele školy.


4. Kontrolní orgány

Zejména školní inspekční orgány by bylo vhodné více zaměřit na kontrolu naplňování školních vzdělávacích programů, na kvalitu vzdělávacího procesu a jeho objektivní výsledky, na výchovnou činnost a její úspěšnost. Měly by soustavně sledovat výsledky práce školy v závislosti na řídící činnosti ředitele jako vrcholně zodpovědného pracovníka.

Závěr: soustředit činnost na výsledky.

Chápu, že výše uvedené návrhy při jejich realizaci zcela nezmění současnou atmosféru ve školství. Řada problémů plyne z rodin, pokud vůbec existují. Stává se, že děti instinktivně hledají náhradu za nezájem rodiny u učitelů, a to zejména v odborném výcviku. Znám řadu příkladů takového pěkného vztahu a opět jsme u problematiky pedagogických kolektivů a jejich tvorby a udržení. Část uváděných problémů má původ v liberalizaci školství. Ta nicméně proběhla, situace je taková, jaká je, a chceme-li ji rychle zlepšit, nezbývá než hledat cesty. Několik jsem jich naznačil.


0 komentářů: