Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 14. Na laně

Život je jako cesta po visutém laně. Jeden po druhém jsme vysazováni na lano a máme ukázat, co jsme zač. V sázce není nic menšího než naše bytí a nebytí. Jak se zachovat? – Člověk se nemůže zastavit – to by spadl hned. Musí jít stále vpřed a balancovat, i když je nebezpečí, že šlápne vedle, nebo se převáží na tu či onu stranu.

Máme tendenci držet se zábradlí – vystavět život na nějaké myšlenkové konstrukci. Ať je tou myšlenkovou konstrukcí cokoli – náboženské dogma, vědecká teorie, filosofický systém – každá konstrukce má svůj konec. Když to člověk pocítí, zavrávorá. Snaží se „závadu“ konstrukce opravit, případně se zachytit konstrukce jiné. Ale ta podstata se nemění – každé zábradlí někde končí, není možné se stále jen přidržovat.

Rozum, který chce napřed vědět, kam a proč jde, a vytyčuje cíle a plány, se vyvaruje obvyklého náhlého pádu, ale spěje k němu tím, že zpomaluje a tlumí pohyb až k úplné nehybnosti. Život jde pořád dál a není možné zažádat o „time“ (technickou přestávku) tak, jako třeba při košíkové. Život totiž není hra.

Nelze se zastavit a dlouze analyzovat. Spočítat optimální alternativu a pak teprve vykročit. Naopak, často se věci začnou řešit až po vykročení. Člověk se odrazí – a náhle je ve vzduchu – bez jistoty, bez pevné opory. Ale připuštění této situace je nutnou podmínkou možnosti pohybu. „Teprve v krizích začíná člověk vlastně opravdu existovat.“ (S. Kierkegaard)

Pro člověka na laně není důležité, aby někam došel, ale aby teď, v tuto chvíli udržel rovnováhu a nezřítil se. Je-li tedy hlavní věcí udržet se nad prázdnem, pak ani oči nepotřebuje – nemusí měřit, analyzovat a propočítávat. Bez očí kráčí dokonce jistěji – nic vnějšího jej nerozptyluje a orgán rovnováhy má přece ve svém nitru. („…správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ – A. de Saint-Exupéry)

Nejde o to, porovnávat svůj stav vzhledem k vnějšku, ale soustředit se do nitra, neboť prázdno není viděno vně, ale cítěno uvnitř. Co dělat, jak se zachovat – otázka rovnováhy – je tedy otázkou vysloveně niternou. Vztahem k vnějšku se stává pouze po nějakého vnějšího pozorovatele, který pouť na laně s odstupem sleduje. Jako třeba v tomhle příběhu:

Jeden muž vyhrál v loterii krásné drahé auto. Přátelé mu blahopřáli: „To je skvělé! To jsi měl ale štěstí!“ Ten muž jen říkal: „Možná.“ Několik dní v novém autě spokojeně jezdil, ale pak do něj naboural opilý řidič a on skončil s mnohočetnými zlomeninami v nemocnici. Návštěvy říkaly: „Ty jsi měl ale smůlu!“ A ten muž se jen usmíval a říkal: „Možná.“ Zatímco byl v nemocnici, došlo k zemětřesení a jeho dům se zřítil. „To jsi měl ale štěstí, že jsi byl právě v nemocnici!“ říkali přátelé. A on jim opět odpovídal: „Možná.“

Nerezignovat, neupadnout do apatie. Dokud dýcháte, snažit se nevzdat to, protože ve chvíli, kdy všechno vzdáte, jste mrtvej, i kdyby ve vás nakrásně kolovala krev. (Ladislav Smoljak)


Doporučená literatura

Dalajlama: Etika pro nové milénium. Praha, Pragma 2000.
Šafařík, J.: Sedm listů Melinovi. Brno, Atlantis 1993.
Špáta, J.: Okamžiky radosti. Praha, Nakladateství Malá Skála 2002.
Tolle, E.: Nová země. Praha, Pragma 2006.



Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.  
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.