„Pro současnou společnost je charakteristický zvětšující se rozpor mezi individuálním a veřejným zájmem: jsme racionální jedinci v iracionální společnosti, a čím racionálněji se chováme jako jednotlivci, tím iracionálnější jsme kolektivně,“ uvádí autor v 9. dílu svého seriálu.
„Pouze trpící bytosti chtějí pravdu.
Člověk je jako ostatní zvířata,
chce potravu a úspěch
a ženy,
nikoliv pravdu.
Pouze když mysl trýzněna vnitřním napětím
si zoufá nad štěstím:
pak nenávidí svou životní klec
a hledá něco víc."
(Robinson Jeffers)
Představme si společnou obecní pastvinu, na kterou mají stejný přístup všichni sedláci z vesnice. Pastvina je schopná uživit sto ovcí. Každý sedlák má zájem pást na společném pozemku ovcí co nejvíce, ale díky přirozeným mezím, které vytvářejí nemoci, války a jiné katastrofy, celkový stav ovcí zůstává v mezích udržitelnosti. Pastvina uživí sto ovcí, deset sedláků na ní pase po deseti ovcích.
Jenže přirozené meze mohou zmizet. Zlepšuje se lékařství, ubývá válek i jiných katastrof a každý sedlák se ocitne v pokušení přidat na obecnou pastvinu alespoň jednu ovci navíc. Když to udělají všichni, sto deset ovcí pastvina neuživí. Ovce jí vypasou, zničí a následně pomřou hlady. – Tuto metaforu (Hardin) lze zobecnit na jakýkoli zdroj, k němuž je volný a neřízený přístup. Omezené možnosti nejsou slučitelné s neomezenými nároky.
Olson (1965) přišel s následující tezí: „Pokud počet členů nějaké skupiny není zcela malý nebo pokud nebudou zavedeny donucovací prostředky či jiné formy nátlaku, racionální jedinci budou jednat vždy pouze ve svém individuálním a nikoli kolektivním zájmu.“ Pro současnou společnost je charakteristický zvětšující se rozpor mezi individuálním a veřejným zájmem: jsme racionální jedinci v iracionální společnosti, a čím racionálněji se chováme jako jednotlivci, tím iracionálnější jsme kolektivně.
V době globalizace, obrovského nárůstu obyvatelstva a s tím souvisejícím nárůstem urbanizace, průmyslu, transportu se veřejným statkem postupně stává celá planeta Země. Pokud se každý jednotlivec snaží realizovat svůj zisk v rámci společnosti, jejíž pravidla umožňují levné využívání veřejných statků, jako je voda, vzduch a země, lidstvo nutně směřuje ke katastrofě.
Narůstá rozpor mezi potřebou rozsáhlé celosvětové akce na záchranu naší civilizace a schopností lidstva se na nějaké společné akci dohodnout. Problém není v komunikačních technologiích, ty už naopak propojily celý svět. O letecké nehodě na druhé straně zeměkoule se dozvíme všichni za pár minut. Některé události (Olympijské hry, volbu Miss Universe) sledují na svých obrazovkách současně miliardy lidí. A přesto k sobě nemáme blíž. „Lidstvo” je pojem, který sice užíváme, ale pro naše myšlení, cítění a jednání má pranepatrný vliv.
Naše civilizace spěje ke svému zániku. K tomu není třeba snášet další důkazy. Snažil jsem se hledat odpověď na otázku, proč se tomu lidstvo nesnaží zabránit. Odpověď zní: Člověk jako živočišný druh je na Zemi krátce, nestihl se vyvinout, jeho genetické vybavení mu neumožňuje adaptaci na rychle se měnící svět. Rozsáhlejší, systematičtější a dlouhodobější spolupráce není lidstvo schopno. „Zdá se, že ztroskotal pokus přírody přivést na Zem rozumnou bytost.“ (Nils Bohr).
„Je lepší bláznit s druhými, než zůstat moudrým zcela sám.“ (Baltazar Gracian)
Doporučená literatura
Dahlke, R.: Čím onemocněl svět? Moderní mýty ohrožují naši budoucnost. Praha, Ikar 2004.
Keller, J.: Nedomyšlená společnost. Brno, Doplněk 1998.
Kohák, E.: Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. 2. vyd. Praha, SLON 2000.
Seriál Opice na Titaniku
1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE.
16. díl: Láska ZDE.
Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 9. Tragédie obecní pastviny
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (187)
- inovativní vzdělávání (150)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (642)
- pedagogické asociace (107)
- pozvánky (1)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (176)
- školství v regionech (105)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (216)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (333)
- výzkum a hodnocení (557)
- vzdělávací politika (829)
- zajímavé tipy (663)
- zaujalo nás (840)
Archiv
- ► 2024 (303)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ► 2019 (311)
- ► 2018 (302)
- ► 2017 (313)
- ► 2016 (322)
- ► 2015 (303)
- ► 2014 (306)
- ► 2013 (310)
- ► 2012 (266)
- ► 2011 (255)
- ▼ 2010 (254)
Česká škola
Šéfredaktorka
Akce
Výtvarné umění

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
1 komentářů:
Víte, on každý život od svého započetí spěje ke svému zániku... Takže nic nového pod sluncem. A proč se k Zemi chováme jako pubertální dospívající? Inu, asi nám ještě zdaleka není tak zle, abychom se spojili a táhli proti ohrožení za jeden provaz.
Okomentovat