„ …a tak
učím „osobnostní a sociální výchovu“ v jedné třídě toho ročníku“,
uzavírala svého vyprávění u kávy učitelka, kterou jsem znal od jejích studií na
naší fakultě. „A víš co? Kolegové, kteří tam chodí, říkají, že od doby, co mají
ta děcka OSV, se v té třídě učí lépe. A navíc přišli žáci z paralelní
třídy toho ročníku. OSV nemají, a že by ji taky mít chtěli…“, zapointovala
nakonec.
Měl jsem radost, pochopitelně. Proč? Protože si myslím, že prakticky pojednaná, aplikována psychosociální témata prostě do kánonu všeobecného vzdělávání patří. Mají ovšem tu zvláštnost, že v tomto případě je „učivem sám žák“…
Dovolte tedy dva pohledy.
Pohled
širší.
Psychosociální témata tedy do všeobecného vzdělávání patří, věřím, stejně
běžně, jako dnes láčkovci, bitva u Hastingsu, úsečka či molybden. Patří, ale
jsou v něm spíše „bokem“. Jakoby zanořena do jiných učiv. A o často
poměrně marném osudu témat zvaných „průřezová“ (tedy též OSV) napsal více než
zajímavou analýzu Marek Václavík. Psychosociální tématika tedy zhusta „padá“ do
skrytého kurikula (ač v RVP formulována jako kurikulum explicitní),
učitelé té či oné aprobace nejsou na práci tohoto typu a jeho transformaci do
učiva, jímž je „žák“ sám, připravováni. A mínění, že škola je prostředí tak
„pomazané“, že ve věci učení tzv. životním dovednostem není třeba dělat něco
speciálního, se v ústech nejednoho experta z jakékoliv příčky
vzdělávání stává nemovitým mýtem…
Současná
revize RVP je nesena silnou tezí: oblasti a obory vzdělávání mají zůstat
zachovány, jak jsou. Jiné možnosti by snad ale ještě nemusely zapadnout.
Tabulka učebního plánu druhého stupně se od první republiky do dneška
samozřejmě pohnula, ale stále tu zůstává např. princip, že přírodní vědy mají
své jednotlivé předměty, zatímco sociální vědy ne. Je tu sice občanská výchova,
ale ta těžko zmůže, se všemi svými dalšími úkoly, zastat náležitě
společenskovědní spektrum. Proč nemáme (aplikovanou) psychologii pro děti (umí
se to), aplikovanou etiku (i ta se pojí s OSV) nebo filozofii pro děti
(taky se to umí – kdo neví, vygůglujte si; nejde ani tak o Platóna, spíš třeba
o kritické myšlení)? Není v téhle době potřeba učit děcka rozumět
společnosti, a to přímo u zdrojů, jimiž jsou zmíněné obory? Argumenty
k podpoře společenských věd se (i „díky“ dnešní souvislosti
s podfinancováním humanitních fakult) začínají konečně znovu vynořovat už
i ve veřejném prostoru.
A teď si
troufnu neblahý pocit. Neměnnost oblastí a oborů (zachování stávající struktury
kurikula) se mi jeví jako věc spíše resortních oborových zájmů. Určitě jde o
prestiž, ale taky nepochybně o „chleba“ (místa pro lidi; historicky tradiční
pozice oborů na fakultách atd.; viz např. nelítostný boj výtvarníků a hudebníků
proti zrovnoprávnění jiných uměleckých oborů). Co ale má rozhodovat o
vzdělanosti národa? Aktuální oborové zájmy? Nebo na důkazech (výzkumech) založená
analýza doby současné a předpokladů o dobách budoucích?
Atmosféra
mezi odborníky působícími v oblasti Člověk a zdraví, kde se řeší OSV, jest
– jsem tomu rád! – vstřícná. Odbornost všech tu opravdu platí. Ostatně,
v návrhu je varianta označení oblasti jako (např.) „Člověk a zdraví, jeho
osobnost a bezpečí“. Psychosociální výchova (v podobě kombinace současné
„osobnostní a sociální výchovy“ a doplňujícího oboru RVP ZV „etická výchova“)
je tu navržena jako obor vedle samotné „výchovy ke zdraví“ a „tělesné výchovy“
(mimochodem, OSEV a VkZ by mohly tvořit hezkou studijní aprobaci). Celá oblast
je ale – typicky pro stávající kurikulum – dotována velmi nízkým počtem hodin.
Člověk, zdraví, osobnost – okrajová témata? Jasně, svůj čas potřebují láčkovci
(jen metonymie)!!! Takže lze těžko předpokládat, že by někdo jiný v jiné
oblasti chtěl nějakou hodinku „pustit“. Přesto se pokoušíme takový obor
vytvořit (a znovu viz začátek článku).
A teď
pohled užší ‒ po
odstavcích. Opřu se v argumentech pro obor „OSEV“ o své blogy). Nepůjde tedy o „studii“, ale
o poznámky k funkčnosti OSEV jako oboru v kurikulu, a to na základě
témat a situací, s nimiž jsem se časem potkával v každodenní praxi
edukační i „společenské“ (na výzkumy pak odkazuji v blozích).
Idea OSEV? K tomu T. Feřtek: „Více než znát jména psů
babičky Boženy Němcové by děti na konci deváté třídy měly rozumět své
osobnosti.“
Povinná OSV. Britové učinili ze svého de facto
průřezového tématu „personal and socialeducation“ v září 2020 statutární
předmět. Aplikace jeho témat „napříč učivem“ prý fungovala jen nevalně.
Zkušenost sice cizí, ale fakt podobná naší (M. Václavík či můj výzkum).
OSV jako průřez: Kromě odkazu na M. Václavíka
nabízím i jedno z četných vyjádření studentů učitelství: ,,Moje vlastní zkušenost s OSV(?) Tato část je pro
mne poměrně složitá zpracovat, protože si nemohu vzpomenout na organizovanou
„výuku“ OSV, snad mimo třídního cvičení s externí firmou, které mělo
sloužit k prevenci šikany. Bohužel si nemohu vzpomenout na větší detaily,
toto cvičení ve mně, na rozdíl od striktní „sexuální výchovy“ mnohé
nezanechalo. S povzdechem je třeba říct, že ani na vysoké škole, byť mé
první tři roky spadaly oficiálně pod Pedagogickou fakultu UK, nás nikdo
nikterak k osobnostní výchově nevedl, o čemž si myslím, že je velká škoda,
když se ohlédnu zpět na své zkušenosti z pozice studenta a (ne)zvládání
nastalých situací pedagogy, ale i když se podívám na mnohé své kolegy a jejich
způsob vystupování.“
Učím se o sobě? J. Lusseyran napsal o škole
v 1. pol. XX. stol. (kráceno): „ [Učitelé mluvili] o
zavraždění Julia Caesara, o vlastnostech trojúhelníků, o rozmnožování chroustů
nebo spalování uhlí. Někdy i o lidech, ale jakoby šlo o panáky z dějin nebo
z komedií… skutečnost, že svět nekončí venku, nýbrž pokračuje v nás,
se neobjevila nikdy.“ Když se ptám dnešních studentů VŠ, jen cca jeden
z deseti řekne, že měl to štěstí a učil se ve škole cíleně a prakticky(!)
tomu, jak co nejlépe rozumět sobě i druhým a jak jednat s lidmi.
Osobnostní rozměr vzdělanosti. „Nelze […] považovat za vzdělaného
takového člověka, který běhá sebestředně po světě a na všechny kolem vztekle
prská.“ (T. Matějčková, 2012, Česká pozice). Úspěšnost vzdělanosti nezávisí jen
na jedničkách, na tom, co si žák zapamatuje, magisterském vzdělání kantorů či
počtu kompů ve škole. Nebo dokonce na tom, jestli je někdo ing. Hodně též na
tom, jakou má „povahu“. Prostě osobnost a její rysy, sebepojetí, vztah
k lidem, k hodnotám společného života atd. I to má vliv na onu
pověstnou „efektivitu vzdělávání“. A že to nejsou jen neměnné veličiny, to víme
a postupy změn známe.
Co se dá v OSEV učit? [viz RVP] Praktické(!)
poučení, jak lidé (vč. „já“) a jejich chování vůbec fungují. Různé varianty
„různého“ chování jsou popsány různými vědami. Jako obsahy každého jiného
předmětu. Učit se dají. Nejde o poučky. Jde o „praktické rozumění a dovednosti“
týkající se různých schémat chování. Žádná suchařina, život sám. Ruku v ruce by
tu mělo jít učení se o sobě (za koho se považuji? jak vnímám lidi, jak se
k nim chovám?) s učením vnímat druhé a prověřovat, jak si vnímané
vysvětluju. A se zkoušením si dovedností pro dobrý kontakt se sebou i
s druhými lidmi.
Sociální ne-dovednosti. Kolik z nás není schopno
řešit problém tím, že si s druhým promluví, ale volí místo toho taktiky
typu (např.) „neřešit nic přímo, ale říkat to druhým, kteří to ale nesmějí
nikomu říkat“ či „ztropit někomu scénu“ apod. Nebo: Kolik lidí chce stále
ostatní o něčem poučovat netušíce, že tohle chování je dobrá cesta
k neoblíbenosti. Škoda, že ve škole nepotkali nějakou formu psychosociální
výchovy. S odborně kvalifikovaným kantorem by si bývali mohli vyzkoušet i jiné
cesty komunikace.
Manipulace v komunikaci. Lze učit rozpoznání manipulací a
jak jim čelit? Ano! Nemyslím, že by tato témata měla stát na okraji kurikula a
učit se prostě jen tam, kde je kantor, kterého zajímají. Manipulativní hry hraje
kdekdo. Zanedbanost vzdělání v tom, jak manipulacím rozumět a jak na ně
reagovat, ta je u nás stále povážlivě ne-patrná.
Poznáme rizikového člověka? A teď něco kontroverzního: Zeptal
jsem se dvou desítek „špičkových kantorů“ na jednom semináři: „Učili jste se za
své docházky do školy rozpoznat známky „psychopatického“ chování?“ Odpovědi?
Ano ‒ zněly „ne“. „Neučili“ odpovídají i „moji“ studenti. Nejde o to, abychom
byli „samozvanými diagnostiky“. Ale více rozumět chování druhých, vědět kupř.
co je „porucha osobnosti“ atd., může vést k větší kontrole svých vlastních
subjektivních psycho-teorií.
Moje osobnost ve veřejném prostoru
– Tak třeba silnice: "Překvapilo nás, kolik dotazovaných dokáže rozpoznat projevy agresivní jízdy u ostatních, avšak u sebe samých potřebný náhled postrádají. Projevy vlastní agrese si uvědomí teprve tehdy, když jsou dotazováni na reakce při konkrétních dopravních situacích." (STEM/MARK, 2020) „Náhled“‒ co nejrealističtější vidění sebe sama ‒ se též dá kultivovat.
– A co
třeba volby? Na ČT 24 právníci Kysela a Přibáň nakonec došli též k psychologii.
Volební výsledky často diktují úzkosti (trápení s rychlým a měnlivým světem). A
se strachy a úzkostmi se v politice cíleně pracuje. Politik bez morálky,
mocensky posedlý ap., úzkostmi manipuluje. Právníci zmínili (z výzkumů), že pro
mnoho lidí není při volbách tak důležitá příležitost práce, jako spíše hledání
vlastní identity a onen pocit ohrožení (a kdo ho vyřeší?).
I tady by
se hodilo umět/vědět víc, než jen… (dosaďte si, co vám ze školy bylo na nic).
Kovid a psychohygiena. Vir zahýbal zájmem o psychosociální
témata. 20 let sice máme v průřezu OSV (RVP ZV i G) téma „psychohygiena“,
ale až nyní bylo slavně objeveno! Řeší (v OSV) dvě „vnitřní“ oblasti: jak „do
toho“ nespadnout a co dělat, když se „to“ stane. Vida, i kovid má pozitivní
přínosy.
Krize a osobnostní učení. Krize za krizí. Nemá cenu se
tvářit, že ne. A co kurikulum? Učit se zvládat krize = učit se/mít různé typy
dovedností. Patří mezi ně i ty psychosociální (např. stručně: jak se zkusit
nezbláznit). Nedovedu si představit, že bychom je nyní i v budoucnu jen
„rozpouštěli“ v jiných předmětech, které se starají hlavně o své řádné
učivo. Na tohle bychom měli mít v kurikulu vlastní čas.
A nakonec dobrá tečka: „Upřímně, ti studenti jsou
úplně báječní, s nimi je vyloženě radost OSV dělat!“, říká O. Daskin z Gymnázia
Na Zatlance,
1 komentářů:
Ano. A pojďme už konečně opustit nesmyslný koncept průřezových témat. Co není předmět, jako by nebylo. Matikářka nebude s dětmi dělat štronzo a nelze jí to vyčítat.
Okomentovat