Jana Hrubá: Vztahy a výuka ve školách

středa 10. února 2010 · 0 komentářů

V minulém článku „Jak by měla vypadat ideální škola a učitel?“, který vycházel z výzkumu STEM/MARK „Postoje rodičů a žáků ke vzdělávání“ (2009), jsme došli k závěru, že žákům velice záleží na dobrých vztazích uvnitř školy i na tom, jak vypadá výuka. Dnes se u tohoto tématu zastavíme podrobněji. Příště se na problém podíváme z pohledu učitelů.


Jaké jsou ve školách vztahy?

Ačkoli si 60 % mladších žáků (ZŠ a víceletých G) myslí, že se učitelé o jejich názory zajímají, jen každý pátý věří, že může ovlivnit to, jak bude škola vypadat, a odstranit to, co se mu nelíbí. Na středních školách jsou tyto ukazatele ještě horší, zvláště na odborných školách a učilištích. Výzkum z těchto výsledků vyvozuje, že se opravdu partnerský vztah ve školách dosud neprosadil.

Mínění o vztazích mezi žáky navzájem je u rodičů většinou příznivé, u žáků ještě příznivější (46 % určitě ano, 49 % spíše ano). Liší se však podle typu školy. Nejlépe hodnotí své vztahy se spolužáky žáci základních škol a gymnázií. Pozornost si ale zaslouží i to, že 10 % žáků ZŠ a 9 % žáků SOŠ a SOU a také 9 % rodičů si nemyslí, že tyto vztahy jsou dobré. Znamená to, že v každé třídě cca 2–3 žáci se spolužáky nevychází.

Vztah učitelů k žákům vidí čtvrtina rodičů i žáků jako dobrý a přibližně 60 % jako spíše dobrý. Varující ale je 18 % mladších žáků a žáků SOŠ a SOU, kteří uvedli, že jejich vztahy s učiteli spíše nebo určitě dobré nejsou, mezi žáky gymnázií je to 9 %. Rodiče uvedli negativní odpověď o svých dětech ve 14 procentech. Tato čísla jistě stojí za zamyšlení, protože výsledky učení velmi závisí na tom, v jakém ovzduší učení probíhá.

Mnohem kritičtější jsou rodiče i žáci v tom, zda se na jejich škole daří udržet kázeň na dostatečné úrovni. 29 % rodičů si myslí, že určitě ne, a 44 % spíše ne. Děti jsou v průměru shovívavější: 8 % určitě ne, 29 % spíše ne. Negativněji hodnotí kázeň opět žáci SOŠ a SOU – 14 % určitě ne, 45 % spíše ne.


Jaká je výuka?

Co žáky baví? Nejlépe hodnotí tři zábavné prvky: poutavý výklad v některých předmětech, výuku na počítačích a přestávky spojené se zábavou se spolužáky. Zamlouvají se jim také hodiny tělesné výchovy, hodiny s oblíbeným učitelem, diskuse a besedy či exkurze, praktická cvičení nebo projektová výuka. Prvky vyučování, které souvisejí s vlastní aktivitou (kreativní a samostatná práce nebo prezentace), byly uváděny znatelně méně často. Je otázkou, zda je to z pohodlnosti, a nebo z nedostatku zkušenosti s těmito formami učení.

Co žákům vadí? Výrazně nejvíc nezáživná a nezajímavá výuka, se značným odstupem pak chování některých spolužáků k jiným a nespravedlnost učitelů, jejich známkování. Chování spolužáků zřejmě představuje značný problém, protože se objevuje i v dalších položkách, jako je neukázněnost a vyrušování nebo chování k učitelům. Biflování a dril, povýšené chování některých učitelů, nedodržování dohod, ponižování žáků, hodně povinností a úkolů, příkazy a zákazy, tuhý režim – i to jsou relativně časté nářky žáků. Pořadí těchto prvků se samozřejmě liší nejen podle typu školy, ale také podle prospěchu žáků. I to výzkumníci zachytili.


Co s tím?

Naprostá většina žáků nepochybuje o tom, že škola by mohla děti bavit podstatně více, než je tomu dnes. Co by se muselo dít, aby škola děti zajímala víc? Žáci by si přáli především rozmanitější výuku, více volitelných předmětů, exkurzí a besed. Stejně tak si přejí mít učitele, kteří dokáží zaujmout. Hodně jich však poukazuje i na potřebu větší volnosti a diskuse. Relativně časté jsou návrhy směřující k rozsahu učiva a úkolů i k obsahu vzdělávání, k technickému vybavení školy, poněkud méně často se žáci vyjadřují ke stylu práce (dvojice, skupiny), ke vztahům mezi učiteli a žáky nebo žáky navzájem nebo k přísnost a autoritě učitelů.

Rozdílné představy o zatraktivnění školy mají žáci s různým prospěchem. Zatímco jedničkáři a dvojkaři častěji volají po zajímavějších učitelích, rozmanitější výuce nebo týmové práci, u žáků se slabším prospěchem se lze častěji setkat s tím, že by se měly vyučovat jiné věci, ale hlavně s tím, že by mělo být méně učení a úkolů.


Jak spolupracují rodiče?

Jen málo rodičů přiznalo, že školu, do které chodí jejich dítě, téměř nezná. 85 % uvádí, že pravidelně chodí na třídní schůzky, 65 % již s učitelem jednalo i mimo ně a má pocit, že učitelé stojí o jejich názor. 39 % rodičů uvedlo, že se zúčastnilo nějaké školní akce, vyučovacích hodin však zřídka.

Škola je také nejčastějším námětem komunikace v rodině. Většina rodičů tvrdí, že denně nebo několikrát týdně. Rozhovory se nejčastěji týkají prospěchu a známek, ale i běžných každodenních zážitků a vztahů dítěte se spolužáky. Asi polovina rodičů dětem pomáhá s úkoly a učením. Dva ze tří rodičů uvedli, že s s dítětem rozmlouvají o probrané látce a výkladu učiva a téměř polovina se věnuje i rozšíření či doplnění poznatků ze školních předmětů.

Škola se samozřejmě stává i předmětem neshod mezi rodiči a dětmi. Zhruba třetina žáků povinného vzdělávání, čtvrtina žáků odborných škol a šestina žáků vyššího stupně gymnázií uvádí neshody alespoň jednou týdně.

Celý výzkum STEM/MARK „Postoje rodičů a žáků ke vzdělávání“ najdete ZDE.


Psáno pro web RVP.


______________

Související články

Jana Hrubá: Rodiče, zkuste srovnávat!

Jana Hrubá: Jak by měla vypadat ideální škola a učitel?

Jana Straková: Výběrové školy? Ano, nebo ne?

Jana Hrubá: Názor učitelů na povolání, výuku a vztahy