Jana Hrubá: DOKUMENTY 59. Otevřenost, rozmanitost, kvalita. Zásady rozvoje české vzdělávací soustavy

pondělí 23. února 2015 · 0 komentářů

Jak už jsme připomínali v minulé 57. části našeho seriálu, parlamentní komise pro otázky transformace školství si nechala na přelomu roku 1993/1994 zpracovat jako podklad pro diskusi návrh programového dokumentu, z kterého vycházel alternativní návrh školského zákona.

Materiál pro Komisi pro otázky transformace školství Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zpracovali RNDr. O. Botlík, CSc. a RNDr. D. Souček (členové skupiny IDEA).

Dokument měl tyto části:

Minulost a dnešek
1. Překážky přirozeného rozvoje
2. Dnešní problémy

Zítřek a budoucnost
3. Východiska transformace školství
4. Uznávání vzdělávacích programů státem
5. Vznik veřejných škol
6. Informace o vzdělávání
7. financování vzdělávání

Aktivní vzdělávací politika státu
8. Součásti společné všem úrovním vzdělávání
9. Součásti specifické pro jednotlivé úrovně vzdělávání


Úvod

„Čtyři roky, které uplynuly od podzimu 1989, nabídly dostatek příležitostí vyjádřit se k minulosti, současnosti i budoucnosti českého školství. Své už jistě řekl každý, kdo se vyjádřit chtěl. Nazrál čas přejít od nezávazných slov k odpovědným činům.

Naše školství naléhavě potřebuje reálný politický program svého dalšího rozvoje, jehož jednotlivé kroky budou naplňovány podobně jako scénář ekonomické reformy. Měl by odpovídat jak stavu české společnosti, tak jejímu směřování. Ani školství se ovšem nemůže vrátit na konec třicátých let, kdy byl na dlouhá léta přerušen jeho přirozený vývoj. V řadě evropských zemí totiž mezitím došlo ve vzdělávání k hlubokým proměnám a především se změnilo jeho samotné pojetí: východiskem vzdělání je člověk, jehož individuální schopnosti je třeba rozvinout, nikoli norma, které se všichni musí přizpůsobit. Významnou součástí úlohy státu při vytváření otevřené občanské společnosti je i příprava, přijetí a realizace takové vzdělávací politiky, jež vývoj tímto směrem aktivně podpoří také v České republice…


Dnešní problémy

Vzdělávací soustava moderní demokratické společnosti by měla co nejlépe odpovídat požadavkům a potřebám těch, jimž má sloužit – tedy společnosti jako celku i všem jejím jednotlivým členům a institucím, které z jejich vůle vznikají. Ve svém souhrnu jsou tyto požadavky a potřeby velice rozmanité a někdy dokonce protichůdné, ať jde o úroveň obsahovaného vzdělání, o cíle a obsah vzdělávání, o formy a metody výuky nebo o způsoby učení. Navíc se mění stejně rychle jako svět kolem nás.

Vzdělávací nabídka našich škol ani kapacita a struktura jednotlivých úrovní české vzdělávací soustavy s rychlostí vývoje požadavků a potřeb sociálních partnerů školy(1) nedrží krok.

Tento stav trvá již delší dobu, avšak díky rychlosti, hloubce a povaze zásadních společenských změn po roce 1989 se rozpory mezi nabídkou a poptávkou výrazně prohloubily. Na straně sociálních partnerů škol přitom vůbec nejde o přechodné módní požadavky na obsah, formy, metody a cíle vzdělávání, ale o trvalé trendy, věrně kopírující reálný společenský vývoj. Za aktuálními disproporcemi mezi nabídkou a poptávkou je přitom skryt hlavní systémový problém naší vzdělávací soustavy: téměř naprostá absence účinných mechanismů, které by dokázaly přenášet dynamiku vývoje společnosti rovněž do vývoje školství.

Rozpor mezi nabídkou a poptávkou se v základním školství týká především kvality poskytovaného vzdělání. Nespokojenost se základní školou roste úměrně dosaženému vzdělání rodičů žáků, a to je varovné zjištění. Předmětem kritických výhrad často bývají neosobní atmosféra školy a nekorektní vztahy učitelů k dětem, vztahy, jež odporují cílům a prostředkům výchovy v rodině a někdy i etice mezilidských vztahů. Rodiče ale kritizují také vzdělávací cíle základní školy, které nezřídka dávají příliš jednoznačnou přednost předání velkého objemu znalostí před rozvinutím individuálních duševních a tělesných dovedností každého dítěte. Tam, kde obsah a metody výuky neodpovídají věku žáka, probíhá vyučování za cenu stresování dětí, které se učiteli podvolí, a trvalé nudy a znechucení ostatních. Silně rozšířený pocit trvalého selhávání vede k deformaci osobnosti žáků a projevuje se i v pozdějším životě lhostejností či dokonce odporem ke vzdělávání, jež výrazně komplikují jejich pozdější pracovní uplatnění a mají i další hluboké celospolečenské důsledky (drogy, agresivita, pozdější selhávání v rodičovské roli a pod.) Společným jmenovatelem všech těchto problémů je zjištění rodičů žáků, že na práci školy nemají účinný vliv.

Ve vzdělávání nelze najít ideální poměr mezi důrazem na znalosti a důrazem na dovednosti a postoje. Stát by proto měl i ve státních školách podporovat bohaté spektrum různých pojetí vzdělávání, další pojetí tolerovat a teprve výstřelky, nejraději zákonem, zakázat. Je totiž stále zřejmější, že neexistuje pojetí základní školy, které by bylo vhodné pro všechny děti, pro všechny druhy místních podmínek a pro všechny učitele. Hledání jednoho nejlepšího pojetí školy, vhodného za všech okolností, je hrubým koncepčním omylem. Prosazování onoho domněle nejlepšího řešení maří úsilí právě těch, kdo tvořivě a s upřímným zájmem a snahou hledají nejlepší pojetí školy ve svých podmínkách, pro místní děti a s existujícím učitelským sborem…


3. Východiska transformace školství

Transformace školství, jako součást aktivní státní vzdělávací politiky, neproběhne najednou. Rozhodně nebude sledem direktivních opatření, nařizujících školám a učitelům, co mají dělat. Školy nelze změnit ze dne na den a dokonce ani z roku na rok. Transformace školství bude procesem, který se plně rozvine, až se změní prostředí, v němž jednají jednotliví sociální partneři ve vzdělávání. Právě oni ji budou společně provádět. Rodiče a studenti, ostatní veřejnost, zaměstnavatelé, obce, učitelé a státní správa se postupně naučí využívat své nové kompetence a uvědomí si rozsah odpovědnosti, která s nimi bude spojena. Státní vzdělávací politika významně podpoří rozvoj jejich schopností uplatňovat svůj vliv a prosazovat své zájmy – bude to jeden z jejích nejdůležitějších cílů.

Základním předpokladem transformace je změna vnějšího právního a ekonomického prostředí, v němž se dnes vzdělání poskytuje a získává. Díky novým pravidlům se před jednotlivými partnery otevře jasně vymezený prostor, v němž se budou moci svobodně rozhodovat a uplatňovat svůj vliv. K jeho otevření musí dojít co nejdříve. Nové prostředí však bezprostředně nebude znamenat žádné změny v každodenní praxi škol – z jejich hlediska půjde o pozvolný, spojitý vývoj jejich vnitřního života. Všechny dnešní školy novým pravidlům vyhoví, v novém prostředí však budou vystaveny tlakům, které si vynutí trvalé přizpůsobování jejich vzdělávací nabídky měnící se poptávce. Kvůli stabilitě budou základní rysy nového prostředí po nezbytném doladění parametrů dlouhodobě platné. Měl by je tedy zakotvit zákon…

V českém školství je třeba dosáhnout zcela jasných cílů. Za prvé změnit celkové prostředí, v němž vzdělávací instituce působí, směrem k posílení jejich zodpovědnosti vůči sociálním partnerům, hlavně jednotlivcům a zaměstnavatelům. Za druhé posílit vazby vzdělávacích institucí na výsledky vzdělávání prostřednictvím průhledného a pružného systému rozdělování zdrojů, který odměňuje efektivnost a inovace. Za třetí je naprosto nutné vytvořit – všude, kde to jde – konkurenční klima, které ve školství povede k efektivnímu využívání zdrojů.

Na straně vzdělávací nabídky je tedy cílem transformace naší vzdělávací soustavy stav, v němž budou školy smět, umět a muset reagovat pružně, s dostatečnou kvalitou a samostatně na měnící se poptávku po vzdělání.

Pozn.: Kombinace těchto tří sloves (smět, umět a muset) má hlubší význam, než by se na první pohled zdálo. Jsou školy, které smějí a brzy budou muset, ale neumějí. Jiné školy umějí, ale nesmějí, ačkoli musí. A konečně existují i školy, které umějí a smějí, ale nechtějí, protože nemusí.

…V životě občanské společnosti by plošná direktivní opatření měla být jen výjimkou. Nejen naše školství učinilo špatné zkušenosti s jednorázovými, centrálně zaváděnými změnami struktury škol, oborů studia, učebních plánu nebo osnov. Nahrazují totiž jednu šedivou uniformitu druhou – někdy stejně šedivou, jindy trochu pestřejší. Neřeší proto podstatu problému: malou rozmanitost vzdělávací nabídky ve srovnání s bohatostí osobních cílů, nadání a zájmů lidí. Rovněž direktivní strukturální přestavba vzdělávací soustavy není řešením: je velice nákladná a nikde v zahraničí nepřinesla očekávané efekty. Pluralita vzdělávací soustavy není slučitelné ani s přežitým autoritativním pojetím státní správy ve školství, a tak je třeba při nalézání rovnováhy mezi zájmy jednotlivých sociálních partnerů uplatňovat jiné, lokálně mnohem účinnější mechanismy…“

Zdroj: Učitelský list. Praha: Pedagogický svaz ČR, roč. I, č. 1–2/1994, str. 3–6

Celý text dokumentu si můžete přečíst ZDE (digitalizovala Kateřina Brožová).


Není na škodu si tento dokument přečíst a porovnat, kde jsme tehdy ve vzdělávání byli a kde jsme dnes. Co se uskutečnilo, co nikoli, co chybí a co se neosvědčilo, co se nakonec dostalo do oficiálních dokumentů. Trvalo ještě velmi dlouho, než byly přijaty – programový dokument roku 2001 (Národní program rozvoje vzdělávání – Bílá kniha) a školský zákon v roce 2004. Transformace českého školství je náročný proces a probíhá dodnes.

Za vnější podobu transformace jsou zodpovědní politici. Čtenáři jistě dobře vědí, jaké podmínky vlády, ministři a poslanci vytvořili, nakolik ovlivnili otevřenost, rozmanitost a kvalitu celého vzdělávání. Vnitřní transformace je ale zodpovědností škol, ředitelů a učitelů. Stále iniciativněji se zapojují rodiče a další sociální partneři. To je na jednu stranu dobře, ale zároveň to může být i varovný signál, jak o tom kdysi psal prof. Jiří Kotásek v Učitelských listech v článku Modely školy budoucnosti – článek vám připomeneme příště
. (JHá)


Další díly seriálu najdete ZDE.




______________________

(1) Ve vzdělávání jsou relevantními sociálními partnery
– školy a ředitelé škol,
– učitelé a jejich odbory,
– orgány státní správy všech úrovní,
– žáci a jejich rodiče, studenti,
– zaměstnavatelé, profesní sdružení a komory,
– obce a vyšší územní celky odpovídající spádovým územím škol na vyšší úrovni vzdělávací soustavy
– další součásti mnohovrstevné a bohaté struktury občanské společnosti