Jana Hrubá: DOKUMENTY 45. Založení Učitelských listů

pondělí 10. listopadu 2014 · 0 komentářů

Od září školního roku 1993/1994 začal vycházet nezávislý měsíčník Učitelské listy.


Proč změna?

Po třech letech práce na Zpravodaji Pedagogického svazu ČR a Učitelském listu téže organizace bylo jasno. Takhle se trvale pracovat nedá. Redakční rada každoročně skládala peníze, aby mohla vůbec odstartovat ročník, jiné zdroje kromě předplatného téměř nebyly, inzerce zanedbatelná. Všichni členové pracovali ve školství. Dělat časopis znamenalo tehdy – v době bez internetu – jít za informacemi, zúčastňovat se tiskových konferencí a různých pedagogických akcí, jezdit po republice. Při plném úvazku ve škole to nebylo možné. Poslední rok jsem už pracovala (s podporou svého muže) jen na částečný úvazek, ale stejně to dál nešlo.

Pedagogický svaz už dávno prakticky neexistoval, jedinou formou jeho činnosti bylo vydávání Učitelského listu. Tři čtvrti roku jsme řešili formu vydavatelské společnosti. Družstvo? Společnost s ručením omezeným? Tiché společenství? Všechno vyžadovalo do základu peníze. A velké – s. r. o. tehdy sto tisíc. A ty jsme neměli. Měla jsem být jediným pracovníkem bez jistoty platu a pojištění. A hlavně: ostatní partneři nebyli příliš nakloněni myšlenkám PAU ani NEMES, nebyli členy těchto organizací. A já jsem chtěla právě tomuto hnutí pomáhat. Měla jsem pocit, že je třeba aktivní lidi propojovat, vytvořit komunikační kanál, přenášet informace a zkušenosti, navzájem se vzdělávat. Pocit, že to má smysl. Bylo třeba se odvážit, jít tak zvaně „na volnou nohu“ a vybudovat „firmu“. Rozchod s dosavadními partnery ovšem nebyl příjemný, probíhal asi jako každý rozvod.

Dnes už bych určitě nad takovým krokem váhala. Byla to vlastně drzost se do něčeho takového pustit. Celý život jsem pracovala jako učitelka, o vydavatelské, nakladatelské a žurnalistické činnosti jsem nevěděla téměř nic, měla jsem jen dosavadní amatérské zkušenosti. Ale měla jsem nadšení, pocit, že je to potřeba dělat, podporu přátel a své rodiny. Jak se říká, nevědomost hříchu nečiní. Založila jsem měsíčník Učitelské listy a Agenturu STROM (když listy, tak strom – že?), kde jsem byla ze začátku jediným pracovníkem.


S kým?

V praktických úkolech mi brzy začal pomáhat můj syn Daniel, který právě skončil vysokou školu a rozhodl se jít do toho se mnou. Vzal si na starost činnost pro existenci časopisu zcela zásadní – získávání inzerentů a přípravu čtvrtletní inzertní přílohy služeb pro školy Zlaté listy, která se postupně stala naším hlavním finančním zdrojem. Rozesílala se zdarma na 8 000 škol – na všechny školy základní, střední a vysoké. Manžel nás dva roky živil a posléze se k nám přidal – profesí dopravní inženýr dělal řidiče, „děvče pro všechno“ a distributora knížek, které jsme začali v levné edici sami vydávat a později také distribuovat i knihy jiných pedagogických nakladatelství. Grafickou stránku časopisu a prvních knížek řešil syn našeho přítele Pavel Ottl, který právě ukončil studium automobilového designu a momentálně neměl zaměstnání (později je získal ve Škodovce a již léta pracuje ve VW v Německu). Všichni jsme byli ve všem vlastně amatéři.

Prvními členy redakční rady se stali PhDr. Hana Kasíková a PhDr. Josef Valenta z FF UK, Mgr. František Tomášek, ředitel ZŠ v Brandýse nad Labem, externě na dálku RNDr. Stanislav Červenka ze Železné Rudy, Mgr. Jitka Kašová z Obříství a Mgr. Jiří Bláha z Mladé Boleslavi. Ti tvořili moje první ideové a odborné zázemí. Postupně k nim přibyly další renomované osobnosti učitelského hnutí.

„V redakční radě, která se poctivě a bez nároků na odměnu schází každý měsíc a tvoří myšlenkový trust časopisu, se hned od počátku objevily opravdové osobnosti transformace našeho školství: Jiří Bláha, Vít Beran, Stanislav Červenka, Markéta Elblová, Ondřej Hausenblas, Miluše Havlínová, Karel Hochmal, Hana Kasíková, Jaroslav Kalous, Jana Kargerová, Jitka Kašová, Jan Kavan, Ladislava Knihová, Jarmila Nekvapilová, Tomáš Osladil, Petr Roupec, Karel Rýdl, František Tomášek, Josef Valenta, Karel Vašta. Někteří pobyli rok, jiní pět či sedm a ti nejvěrnější pracují v redakční radě dodnes,“ píši v článku „Deset let s Učitelskými listy“ v UL č. 10/2003. (V závěrečném pětiletí nás ještě posílili Zdeněk Bělecký, Iva Cichoňová, Jaroslav Nádvorník a Michaela Prášilová.)

A článek pokračuje: „Neopominutelnými tvůrci Učitelských listů jsou autoři. Když jsme pro toto jubilejní číslo sestavovali jejich soupis, zjistili jsme, že jich je přes pět set. Autory jsou učitelé a ředitelé škol mateřských, základních i středních, speciální pedagogové a pedagogové volného času, vysokoškolští učitelé a pracovníci výzkumu, psychologové, ale i úředníci, inspektoři, poslanci, zastupitelé, odborníci na management, lékaři, přírodovědci, historikové, umělci, informatici, pracovníci nadací, žáci, studenti a rodiče. Od nejmladších do doyena reformní pedagogiky doc. Jaroslava Kozlíka (kterému v jeho 96 letech vyšla nedávno knížka „Jak navyknout žáky ZŠ myslet, komunikovat, učit se“!). Někteří napsali jen jeden článeček o své zkušenosti, jiní desítky článků, studií i celé seriály (mnohé z nich by bývaly bez impulsu Učitelských listů vůbec nevznikly). Od prvopočátku přispívají i děti svými krásnými obrázky. Učitelské listy jsou časopis vpravdě autorský, nikoli redaktorský. Bylo a je radostí sledovat, jak autoři „rostou“, jak se učí psát, jaké pokroky ve své odbornosti dělají.“

Zdroj: Hrubá, Jana: Deset let s Učitelskými listy. UL 10/2003, str. 9


Jak?

Vydávali jsme Učitelské listy s minimálními náklady, bez barevných fotografií, jen s dětskými kresbami. Sázeli jsme na obsah, který byl určen „přívržencům změn“. Vydrželi jsme to patnáct let. Je to svědectví o tom, co se dá realizovat, když člověk věří smyslu svého konání a když mu věří i ti kolem. Bez nich by to nebylo možné a patří jim všem velký dodatečný dík.

Dělali jsme jen to, co jsme považovali za službu učitelům a školám. Byly to moje nejkrásnější roky, protože jsem měla možnost být v kontaktu se spoustou skvělých aktivních lidí, s kolegy po celé republice, kteří před sebou viděli stejný cíl – tolik potřebnou proměnu vzdělávání pro české děti. I když jsme se tomu cíli nepřiblížili natolik, jak jsme očekávali, ale jen na některých školách, neměnila bych.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger