Jana Hrubá: DOKUMENTY 177. Pokus o analýzu SWOT českého vzdělávacího systému v roce 1998

pondělí 27. listopadu 2017 · 0 komentářů

V našem seriálu se vracíme do prvních měsíců roku 1998. Tehdejší předseda NEMES Jan Kovařovic přinesl do výboru NEMES výchozí teze budoucí sektorové studie „České vzdělání a Evropa“, která se měla stát odborným podkladem pro politická rozhodnutí při vstupu do Evropské unie. Zaujatě jsme nad nimi diskutovali. Dnes po 20 letech můžeme srovnávat, zda a jaký posun nastal.

V 2. části dokumentu „Současný stav a vývojové trendy českého vzdělávacího systému“ se píše:

„Pokus o analýzu SWOT: Strengths, Weaknesses, Opportunities, Threats – silné a slabé stránky, šance a ohrožení. Cílem analýzy je ukázat, do jaké míry jsme se vyrovnali s první zásadní proměnou pojetí a jaká bude výchozí pozice pro další etapy přípravy vstupu do EU. Jaká je podle vlastního domácího hodnocení i hodnocení expertů v projektech OECD a Phare dnešní situace, její silné a slabé stránky, a jaké šance i ohrožení nás očekávají. Jaké problémy nejsou řešeny, mnohdy ani uvědomovány.

Silné stránky:
– Tradice vzdělání v konstituování české společnosti a samostatného státu.
– Nepřetržitý vývoj systému po dobu 150 let.
– Dosažená úroveň školství.
– Vysoká úroveň některých segmentů vzdělávacího systému (zejména předškolní výchova, speciální školství, základní umělecké školy).
– Vysokoškolské vzdělání a morální odpovědnost podstatné části učitelů.
– Vysoká hodnota vzdělání (jako individuální priority).
– Relativně rychlá reakce na změnu společenské situace, realizované transformační kroky a některé iniciativy MŠMT (např. program Učitel).
– Celková vysoká kvalifikační úroveň obyvatelstva (která bude moci podpořit např. rozvoj informační a komunikační technologie).
– Intenzivní zapojení ČR do mezinárodních projekt a programů
– Aktivita pedagogických iniciativ (byť často marginalizovaných a frustrovaných),

Slabé stránky:
– Fixovaná tradiční podoba systému (bez mechanismů inovací a změny.
– Nejistota, obavy ze změny a apatie části učitelů, jejich odchod ze školství.
– Nevyvážená věková struktura učitelů.
– Úroveň pedagogických fakult a jejich nedořešené postavení v rámci univerzity a ve vztahu ke školní praxi.
– Vzdělávání (šířeji rozvoj lidských zdrojů) není chápáno jako politická priorita, která má rozhodující význam pro transformaci ekonomiky a společnosti, společnost si neuvědomuje nutnost změn, malý zájem médií.
– Neexistence vzdělávací politiky (resp. koncepce rozvoje lidských zdrojů), založené na jasném vědomí o úloze státu, řešení okamžitých problémů bez dlouhodobého výhledu.
– Chybějící propojenost vzdělávací politiky s výzkumem a legislativou v dostatečném předstihu, malé propojení výzkumu a praxe.
– Izolovanost a uzavřenost vzdělávacího systému, nízká míra participace sociálních partnerů.
– Vzdělávací systém je vnímán především jako formalizovaný školský systém, který není propojen s jinými formami vzdělávání, především podnikové vzdělávání stále není bráno jako jeho integrální část, chybí vazba na systém kvalifikací.
– Živelný až chaotický rozvoj v některých oblastech (např. zřizování soukromých škol, zejména odborných) bez odpovídajících regulujících mechanismů (např. zajištění kvality).

– Transformace centralizovaného a direktivního vzdělávacího systému na systém decentarlizovaný a participativní pouze započata:
• nekoncepčnost a neujasněnost pozice centra a nedořešená autonomie škol (její míra v jednotlivých oblastech – kurikulum apod.),
• chybějící regionální úroveň, neřešený vztah státní správy a samosprávy,
• chybějící demokratické tradice i procedury pro zajištění participace, budování konsensu a rozhodování,
• nedostatek informací o školách a komunikace mezi hlavními partnery,
• chybějící mechanismus monitorování a vyhodnocování systému,
• omezené formy evaluace (převážně interní na úrovni žáka, nutnost rozšíření o externí evaluaci a o úroveň školy, definování standardizovaných zkoušek,
• nedořešené postavení inspekce,
• jen částečné vypracování kurikulárního mechanismu (vztah národní a školní úrovně, možnost průběžné změny, vztah kurikula a evaluačního standardu),
• chybějící mechanismus inovací a řízení změny,
• neúplné až fragmentární podpůrné systémy (networking, systematické další vzdělávání učitelů i řídících pracovníků.

– Orientace na tradiční školu (předávání vědomostí, paměťové učení, verbální metody, frontální výuka), omezené vědomí o podmínkách a možnostech, jak maximálně využít potenciálu každého žáka.
– Nedostatečné a nediferencované odměňování učitelů, chybějící perspektiva profesionální kariéry.
– Zanedbaný rozvoj infrastruktury (budov, vybavení, zařízení) a nezbytnost úprav sítě škol.

– Rozhodující problémy jednotlivých sektorů vzdělávání ne(do)řešeny:
• podcenění funkce předškolní výchovy,
• diferenciace a míra individuálního přizpůsobení,
• vztah a míra propojení povinné výuky, zájmové činnosti a péče o volný čas,
• struktura a diverzifikace sekundárního vzdělávání, přístup k němu (selektivita, rovnost příležitostí),
• nedostatečná vazba odborného i všeobecného vzdělávání na požadavky trhu práce (kvantitativní i kvalitativní požadavky na kvalifikace),
• absence jasného pojetí terciárního vzdělávání, jeho charakteru, funkcí, diverzifikace a žádoucího růstu, nedostatečná a stále se snižující úroveň jeho financování,
• další vzdělávání nevybudované jako ucelený sektor, propojený s počátečním vzděláváním, možnosti druhé šance omezeny, účast sociálních partnerů neujasněna.

Šance:
– Proces přijímání do EU a jiné závazky zvnějšku vyžadují systematickou reflexi dnešního stavu a budoucího vývoje všech oblastí, a tedy i vzdělávání (resp. rozvoje lidských zdrojů).
– Získání podpory ze strukturálních fondů EU předpokládá vypracování celkové strategie vlády i stanovení jasných priorit a cílů.
– Politická sféra pochopí, že vzdělávání je klíčovou prioritou státu.
– Vzrůstající nezaměstnanost zdůrazní úlohu vzdělávání.
– Podniky si ve zvýšené míře začnou uvědomovat klíčový význam rozvoje lidských zdrojů a začnou jej považovat za nezbytnou investici.
– Uplatnění nových technologií zvýší požadavky na kvalifikaci (zejména na flexibilitu).
– Uplatnění informačních technologií rozšíří možnosti vzdělávání (např. distanční formy).
– Podaří se vytvořit modelová centra „nové školy“, která budou koncentrovat lokální iniciativy, jako pozitivní příklad k následování začnou ovlivňovat postoj veřejnosti a budou sloužit výchově učitelů.
– Individuální a izolované aktivity škol se podaří proměnit v nezvratitelný a narůstající proces změny.

Ohrožení:
– Navzdory všemu vzdělávací systém zůstane na okraji zájmu společnosti (politicky, koncepčně, v získání nezbytných zdrojů).
– Vzdělávací systém nebude schopen dostatečně odolávat či kompenzovat negativní externí vlivy (šikana, drogy, násilí, další oslabení rodiny, občanská lhostejnost, politická a ekonomická destabilizace, konzumní a pasivní způsob života, nepříznivé civilizační vlivy a větší zranitelnost dětí, zahlcení nestrukturalizovanými a povrchními informacemi).
– Vzdělávací systém nebude reflektovat vývoj společnosti (v domnění, že vše je v pořádku, nebo že tomu zabraňuje stav ekonomiky).
– Nepodaří se získat většinu učitelů pro vnitřní proměnu školy, transformace zůstane na povrchu nebo se vůbec zastaví.

Zdroj: České vzdělání a Evropa. Strategie rozvoje lidských zdrojů při vstupu ČR do EU. Podkladový dokument (výchozí teze a detailní osnova) – březen 1998, str. 9–11, archiv autorky

Sami můžete posoudit, v čem se tehdejší představy trefily a netrefily. „Politická sféra pochopí, že vzdělávání je klíčovou prioritou státu“! Za dvacet let to nestihla. Cílové představy a ukazatele raději neuvádím…


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger