Robert Čapek: Na návštěvě v Montessori 2. Výuka

pátek 13. září 2019 · 0 komentářů

V první části svého miniseriálu jsem uvedl nejvýraznější rozdíly, kterých si všimnete ve srovnání s klasickou českou školou. Nebudu nyní teoretizovat ani vypisovat všechny zvláštnosti Montessori pedagogiky, která navíc prakticky ani neexistuje.

Zdroj: blog autora 11. 5. 2019

Ano, ve mnou navštívené škole byly určité charakteristické prvky (například při výuce matematiky známý „perlový materiál“ apod.), ale našel jsem tu i věci z Daltonské školy nebo Jenského plánu. Důležité nade vše jsou ovšem principy, podle kterých se tu pracuje. Zde budu jen skromně konstatovat, že mnoho z nich je stejných jako u koncepce podporující a klimatické výuky, se kterou pracuji já. Mě ostatně zajímá především to, jak to vypadá ve třídách při reálné výuce, při praktické realizaci oněch principů.

Už začátek výuky by pro mnoho učitelů veřejné školy byl překvapivý: zatímco učitelé na chodbě zapisují na tabuli podrobnosti o denním rozvrhu daného trojročí, ve třídách si žáci sami vedou komunitní kruh a řeší si své aktuální záležitosti. Mnoho věcí z Montessori školy je známých i ve škole veřejné: i zde jsou pracovní listy, sešity a atlasy. Rozdílný je ale způsob práce s nimi, právě třeba při zachování principu „možnost volby materiálů a pracovního místa“.

Viděl jsem i řízenou diskuzi (a tedy v podstatě frontální výuku), ale vedenou na jiný způsob, než je běžné. Právě to, jak v ní žáci pracují a jak ji přijímají, z ní vlastně udělalo komunikační aktivitu! Bylo to vlastně vzájemné učení žáků, které moderuje učitel. Informace přinášeli žáci, pedagog jen dbal na to, aby svůj názor vyslovili všichni, kdo chtěli. A žáci se navzájem opravdu pozorně naslouchali! Diskuze nebyla soupeřivá, ale kultivovaná, bylo od žáků slyšet věty typu: „nejsem si jistý ve všech detailech, ale myslím, že to bylo takhle…“ nebo „já si myslím tohle, ale vím, že právě to může být věc osobních preferencí…“ Nikdo nechtěl nikoho zadupat do země, neviděl jsem jediný posměšný úšklebek, jen zúčastněné naslouchání názorům ostatních. Škoda, že jsem já nechodil do Montessori školy!

Mnoho činností se podobalo volnočasovým nebo osobnostně rozvojovým aktivitám, což se týkalo například i přírodovědných předmětů. Tam učitel, který bere děti ven, jakmile to jen trochu jde, rozvíjel i dovednosti a softskilly, na které se ve třídách nedostane. Například vedení lidí (leadership), protože za provedení úkolů odpovídal „kapitán“ a podobně. Úžasná zahrada bude další kapitolou, nyní prozradím jen to, že je přímou ilustrací přísloví „za málo peněz mnoho muziky“. Tím je myšleno, že na tak malém kousku pozemku lze konat tolik vzdělávacích činností…

Ve sborovnách veřejných škol často slyším obavy z přijímaček a učitelé ohýbají svoji výuku tak, jako by přijímací zkoušky byly cílem jejich výuky. Nejsou! A na Montessori škole to samozřejmě vědí. Deváťáci se na ně připravují, to ano, ale ve své režii a každý svým způsobem a tempem. Jak jsou v přijímacích zkouškách žáci úspěšní? Například letos šlo na víceleté gymnázium dělat zkoušky pět žáků. Všichni se dostali, ale půjde tam jen jeden – a to ještě pod tlakem svých rodičů. Proč by tam žáci ale vůbec chodili a opustili takovouto školu? Zdůrazňuji, že škola plní RVP (a svůj ŠVP) – a podle mého soudu tím nejlepším možným způsobem: aktivně, tvořivě, prakticky. Učivo slouží svému cíli, tedy být náplní zajímavé práce, kdy úkolem je vlastní osobní a odborný rozvoj žáků – a není cílem samo o sobě, tedy pouze být našprtáno a pouze reprodukováno a přezkušováno v testech. Fuj.

A je to škola, která doslova vyzařuje atmosféru objevování, experimentů a kreativity. Běžte se podívat do šesté třídy klasické české školy. Kolik napočítáte na stěnách a nábytku různých produktů, vytvořených žáky? V Montessori škole jsou to desítky věcí, každá prezentuje množství nápadů i práce. Mnoho pomůcek si vyrobili žáci sami. V každé třídě je také nejen mnoho zeleně, ale i nějaký ten živočich, například šnek nebo želva. Nábytek je mobilní, žádná třída nevypadá ani jednu hodinu stejně: mění se židle a stoly, na koberci jsou rozkládány pomůcky a herní plány, hýbají se tabule. A všude jsou pracující, hrající si, objevující, sdílející a tvořící děti, které v této škole dokáží spojit všechny předchozí činnosti do jedné, kterou je: učení.

Další díly: 1) rozdíly, 3) zahrada, a 4) aktualita.