NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

pondělí 2. prosince 2019 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: prosinec 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na prosinec najdete ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Milan Grygar: 2019

Veletržní palác, velká dvorana, do 5. ledna

„Zvuk je prostorem času.“ (Milan Grygar)

Výstava Milana Grygara (*1926) ve Velké dvoraně Veletržního paláce v ucelené instalaci shrnuje tvorbu tohoto nejdůležitějšího českého umělce v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta.

Již v polovině šedesátých let minulého století Grygar unikátně a pravděpodobně poprvé v historii propojil vizuální výsledek, kresbu na papíře, s nahrávkou jeho vzniku – dotykem předmětu o povrch papíru. Tím také podtrhl časový rozměr kresby, její začátek a konec v čase, gradaci a rytmus, a otevřel tak cestu k půl století soustavného výzkumu uměleckého díla jako audiovizuální události.

Výstava prezentuje video-dokumentace zásadních akcí a kreseb se zvukovými nahrávkami jejich vzniku. Nechybí ani pozdější návrat k malbě jako výtvarnému zpodobnění dynamiky zvuku a světla a série prostorových partitur, sochařských realizací původních papírových návrhů. Celek doplňuje rozsáhlá série současných obrazů z posledních dvou let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Josef Bolf: Tušení stínu

Veletržní palác, do 5. ledna

Základ výstavy Tušení stínu tvoří obrazy vytvořené v období posledního roku. Tvoří společně kompaktní celek, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Jsou jakousi syntézou řady motivů a témat, kterým se Josef Bolf věnoval již dříve a která nikdy zcela neopustil.

V nových dílech se vrací k technice škrábaných obrazů, kterou víceméně opustil před téměř deseti lety. Na první pohled se však jedná o odlišné práce. Zcela zásadně do formy vstoupila nedávná malířská zkušenost, jakási „čistá malba“, kterou představil na samostatné výstavě ve Špálově galerii. Z odstupu se tato etapa zdá pro následný vývoj zcela zásadní.

Přes zřejmou odlišnost však Bolf rozvíjí i témata, která se u něj objevovala již dříve, dochází ale k jejich prolínání do ostatních možných světů. Pro naznačení těchto vazeb a odkazů jsou do souboru vystavených děl zařazeny i některé starší práce, včetně řady dosud nevystavených obrazů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Bydlení v umění. Výzdoba pražských obytných staveb 19. a počátku 20. století

Veletržní palác, do 2. února

»Výstava, zahájená společně s otevřením nové expozice umění 19. století ve Veletržním paláci, představuje téma architektonické výzdoby obytných staveb. Především v Praze, na níž se výstava zaměřuje, byla zdobnost architektury tradičně zvlášť bohatá. Kulminovala v době stavebního boomu na přelomu 19. a 20. století a její projevy jsou nepostradatelnou součástí vizuálního charakteru české metropole.

Výstava se zabývá malířskou, sochařskou a sochařsko-štukatérskou výzdobou exteriérů i interiérů nájemních domů, ale také podnikatelských paláců a vil. Toto téma bylo zřídka kdy předmětem výstav, a to právě proto, že příslušná díla jsou pevně vázána na architekturu. K výzdobě staveb se však zachovaly návrhy ve formě kreseb a akvarelů, dále rozměrné prováděcí kartony v měřítku 1:1 a vzácně i sádrové modely a plastiky.

Výstava zahrnuje také málo známé obrazové ceníky dekoratérských firem, dobové fotografie i ukázky hotových děl, tj. maleb a plastik, přímo určených pro architekturu. Představeny jsou jak práce slavných umělců (Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Viktor Barvitius, Josef Mánes), tak díla méně známých výtvarníků i dekoratérských firem, které se rovněž zásadní měrou podílely na podobě současné Prahy a její výtvarné rozmanitosti.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Linie, světlo, stín. Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století

Schwarzenberský palác, do 10. února

»Ve znovuotevřeném Schwarzenberském paláci byly Sbírce grafiky a kresby vyhrazeny nové prostory pro výstavy z oblasti starého umění. Nahradily dosavadní Grafický kabinet ve druhém patře paláce, ve kterém byla po deset let představována umělecká díla na papíře v monograficky i tematicky koncipovaných výstavách.

Sbírka grafiky a kresby spravuje nejobsáhlejší fond Národní galerie Praha, který čítá více než 400 tisíc grafických listů, kreseb, alb, ilustrovaných knih atd. Z oblasti starého umění patří k pilířům sbírky německá a nizozemská grafika 16. století, rytiny a kresby rudolfínského manýrismu a mimořádná kolekce díla Václava Hollara. Některými pozoruhodnými pracemi je zastoupena italská renesanční kresba, cenný je také soubor italské grafiky 17. a 18. století. Sbírka samozřejmě opatruje jedinečná bohemika a významný je rovněž fond německé a rakouské kresby a grafiky 17. a 18. století.

Zahajovací výstava představí ve dvou etapách mistrovská umělecká díla renesance, manýrismu, baroka a klasicismu. V první etapě budou prezentovány mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda; z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kubistické kresby Otto Gutfreunda

Veletržní palác, 4. patro, grafický kabinet, do 10. února

Kabinet představuje kresby českého sochaře Otto Gutfreunda (1889–1927), člena Skupiny výtvarných umělců. Kresba stála v jeho díle na hranici mezi volným uměním a přípravnými studiemi, v nichž zpracovával tvůrčí témata rozvíjená také v sochařských plastikách. Hlavním námětem byla lidská figura, kterou v letech 1910–1914 podroboval tvarovým deformacím v kubistickém stylu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kresby a ilustrace Jana Preislera (1872–1918) ve Volných směrech

Veletržní palác, 4. patro, grafický kabinet, do 10. února

Z obsáhlého souboru kreseb Jana Preislera představujeme díla, která přispěla k radikalizaci českého umění a ukázala orientaci na evropskou modernu. Zároveň byla publikována v uměleckém měsíčníku Volné směry, jenž seznamoval veřejnost s ideami Spolku výtvarných umělců Mánes.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Jitka Hanzlová: Tišiny

Veletržní palác, do 16. února

»Výstava Jitky Hanzlové je vůbec první komplexní prezentací díla této umělkyně v její rodné zemi. Představí tři desetiletí autorčiny umělecké praxe včetně nového cyklu fotografií, který vytvořila speciálně pro výstavu v Národní galerii Praha.

„Cesta, po které jdu, je cestou zpět, cestou, ze které hledím do budoucnosti,“ charakterizuje Jitka Hanzlová svůj umělecký přístup a způsob, jakým chápe čas a minulost. Narodila se v roce 1958 v Náchodě a vyrostla v Rokytníku ve východních Čechách. V roce 1982 opustila tehdejší Československo a odstěhovala se do německého Essenu, kde studovala fotografii na katedře vizuální komunikace essenské univerzity.

Její fotografická tvorba se rozvíjela mezi dvěma kulturami a dvěma politickými systémy. Vzniklo tak dílo zároveň pravdivé i poetické, jež reflektuje dějinné zvraty posledních desetiletí a pracuje s formováním identity budoucího osvobozeného subjektu ve světě po konci studené války.

Od Rokytníku (1990–1994, stopa paměti, časová schránka) po Water (2013–2019, zdroj a plynutí, chvála života), přes Bewohner (1994–1996, svědectví, důkaz přítomnosti) a Vanitas (2008–2012, běh času a mizení) se Hanzlové alchymie ticha potýká se světem hluboké intimity, který staví do popředí společenský, kulturní a politický pocit sounáležitosti zobrazeného subjektu. Tvorba Jitky Hanzlové je nositelem ticha; ticho jako by vyzařovalo ze všech obrazů. Její tvorba přináší klid – ne nehybnost fotografického média, neboť její fotografie jsou okamžiky uvedené do pohybu; sledujeme je, necháme se jimi vést, krok za krokem, rám za rámem, místo za místem.

Přehlídka tváří a gest se rozvíjí od člověka k člověku v téměř filmovém sledu pohledů plných očekávání a znehybnělých těl. Oči se střetávají s očima, tiše, vyčkávavě.

Ticho je tu vždy v množném čísle, je to ticho ve společnosti ticha ve zvlněném sledu přítomnosti a nepřítomnosti. Mám v sobě propasti ticha, Hanzlová jde ve šlépějích pozvolného vývoje postavy Clarice Lispector, Ticho není prázdnota, ticho je úplnost. Její tišiny jsou spojenci, zesilovače, obrazy pulzují a nadechují se, šeptají si ticho a nekonečně je zrcadlí; těmto obrazům je třeba opakovaně, znovu a znovu naslouchat.

Rokytník je tichým dialogem umělkyně s místem, odkud pochází a kam patří, kdežto Bewohner vypráví o střetu s nadcházejícím novým a rozdílným životem. Samota a ochota ke spolužití, nostalgie a vábení neznámého místa se vzájemně vyvažují v symbiotickém stavu.

Tonga (1993) a Brixton (2002) zachycují Jiné skrze optiku Jiného. Female (1997–2000) je pokračováním zobrazování rozpoznané, byť nikoli odhalené zranitelnosti na cestě za emancipací a soběstačností. Fotografie Jitky Hanzlové se k sobě vzájemně vztahují; vytvářejí strukturu výměny, nepřerušenou cestu, která umožňuje pohroužení portrétovaného subjektu do jeho pozadí a naopak, stejně jako jedné fotografie do druhé v cyklu fotografických gest a zdání.

Hier (1998–2010) mapuje vrstvy identity v psychologické závrati míst a osob, ročních dob a zeměpisných poloh. Rozlišování a opakování, zkoušení role, svědectví o přítomnosti – tak vypadá neustálé pátrání v soukromém životopisu umělkyně v novém světě.

Forest (2000–2012) je krajinou klidu, tajemstvím přírody, vlastním tichým já. Noční obrazy skrývají i odhalují, zachovávají napětí prazvláštního snění. V moři poklidu je vše přírodou; člověk, květina, kůň, širé pole, stavební parcela, ryba. Ale přírodě mají blízko i paměť, dějiny, čas a přítomnost, jsou jí podmíněné a jsou s ní spjaté v němé, nevyhnutelné konspiraci.

Horse (2007–2014) je oslavou přírody; obrazovou laboratoří intimity, vrcholným poetickým deliriem zbožňovaného námětu. Vanitas a There Is something I do not know (2007–2013) jsou portrétem věčnosti a nesmrtelnosti.

Tišina je pro Hanzlovou přechodovým rituálem. Vyplňuje zarámovaný prostor, zatímco shlížíme do propasti času a uvažujeme o pomíjivosti a ustavičném opakování. Diskurz ticha a plynutí času u Hanzlové rámuje dominantní narativ života a smrti. Její úsilí v tomto smyslu korunuje zatím poslední cyklus Water, který dosavadní hledání zavádí na abstraktní území reprezentace a k aktuální úvaze o stavu lidstva. Z pohledu její celkové dosavadní tvorby představuje Water vrchol a (symbolické) dokončení cesty za porozuměním podstaty přírody, lidské i nelidské: oblak coby součást viditelného světa, nejednoznačná, prchavá a pomíjivá antihmota, věčně se proměňující zrcadlo, které odráží da Vinciho „univerzální vazbu“ a „směs a ustavičnou permutaci živlů“ a které nám – snad tiše, formou rekapitulace – pomáhá pochopit, proč je naším životním prostředím a pramenem života právě tento – a ne jiný – svět.

Výstava Jitka Hanzlová. Tišiny je první zásadní přehlídkou díla této umělkyně v její rodné zemi, jež pokrývá více než tři desetiletí její bohaté tvorby. Architektka výstavy Pavla Melková výstižně shrnuje její poselství slovy: „nosným motivem architektonického řešení výstavy je symbolika cesty. Návštěvník prochází mezi zastaveními na cestě – mezi jednotlivými cykly autorčiných fotografií, a nachází se permanentně v situaci ‚mezi‘ – na rozhraní dvou světů, dvou časů, uvnitř – vně.“ „‚Mezi‘ je pro mou práci snad nejvýznamnějším slovem,“ dodává Jitka Hanzlová.

Jitka Hanzlová žije a pracuje v Essenu. V roce 1993 získala cenu Otto Steinerta, v roce 1995 stipendium DG BANK Frankfurt, 2003 cenu Grand Prix-Projekt Grant v Arles a 2007 cenu Paris Photo Prize za současnou fotografii. Byla dvakrát nominována na The Citibank Photography Prize v Lodýně. Vystavovala po celém světě na mnoha skupinových výstavách, z jejích samostatných výstav stojí za zmínku také ty, které se konaly v Kunstvereinu ve Frankfurtu, v Deichtorhallen v Hamburku, ve Stedelijlk Museum v Amsterodamu, ve Fotomuseum Winthertur, v Museum Folkwang v Essenu, ve Fundación MAPFRE v Madridu a v National Gallery v Edinburghu. V roce 2005 byla pozvána jako hostující profesorka do Akademie der Künste v Hamburku, kde působila do roku 2007. V roce 2012 následovalo pozvání od ZhdK v Zürichu, kde působila do roku 2016.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1989

Veletržní palác, do 16. února

»Jak ve svých dílech zachytili čeští fotografové a umělci rok 1989? Výstava ve Veletržním paláci si klade za cíl připomenout třicáté výročí Sametové revoluce. Současně se chce s odstupem prozkoumat v lecčems přelomový rok 1989, který byl zlomový nejen pro českou společnost, ale také pro fotografii. Rok 1989 byl výjimečný nejen s ohledem na politické události, ale také pro médium, které tyto události zaznamenávalo, tedy fotografii. Několika výstavami a publikacemi bylo tehdy připomínáno 150leté výročí oficiálního ohlášení vynálezu fotografie. Nikdo ještě netušil, že se po blízké revoluci ve světě nakrátko vzedme vlna zájmu o umění střední Evropy a českou fotografii ve světě představí několik výstav.

Politické události roku 1989 zastihly českou fotografii v neobyčejně dobré kondici. Česká dokumentární fotografie měla v osmdesátých letech mimořádné postavení. V opozici k oficiálnímu umění, které přálo dekorativismu a povrchnosti, si nesla téměř aureolu pravdy a morálního hrdinství. Dokumentarismus byl možností, jak si v neradostné politické situaci uchránit čistotu vlastní existence a nalézt své místo ve světě. Přirozenou součástí takového projevu byl vzdor a nonkonformita, ale také nepřízeň mocných. Jen málokdy se jim podařilo uspořádat výstavu, fotografické knižní publikace dokumentárního charakteru se vydávaly jen zcela výjimečně. Přesto řada autorů fotografovala symboly režimu (Lubomír Kotek), výkladní skříně vypovídající o tehdejší neutěšené hospodářské i politické situaci (Iren Stehli), kriticky reflektovali oficiální svátky (Vladimír Birgus, Jaroslav Bárta, Dana Kyndrová), aktivity undergroundu (Bohdan Holomíček, Tomki Němec) i jednotlivé protirežimní demonstrace (Radovan Boček, Karel Cudlín, Jan Jindra, Jaroslav Kučera, Pavel Štecha, Jiří Všetečka atd.) nebo fotografovali společenský rozklad na vesnici (Jindřich Štreit).

Cílem výstavy je z odstupu tří desetiletí kriticky zhodnotit obrazový materiál, který vznikl v průběhu roku 1989 a najít ty nejlepší fotografické záběry, které události z této doby připomínají. Důraz je proto kladen na tehdy nejvýznamnější fotografické osobnosti a prezentace bude volena tak, aby se odlišil jejich jednotlivý způsob vidění a rukopis. Vizualitu tehdejších událostí dnes vnímáme přes fotografie, které byly vybrány a publikovány, hromadně šířeny nebo i vystavovány bezprostředně po jejich vzniku. Chtěli bychom ve spolupráci s autory projít jejich archivy a s odstupem kriticky vybrat ty nejvýraznější fotografie, které obstojí i s odstupem tří desetiletí a jsou srozumitelné i v dnešním kontextu a pro generace, které dobu bezprostředně nezažily.

Lze očekávat, že velká část předpokládaných návštěvníků výstavy dobu před rokem 1989 nezažila. Fotografie z protirežimních demonstrací budou provázeny fotografiemi, které vznikly rovněž v průběhu roku 1989, ale zachycovaly každodenní život nebo reflektovaly společenské problémy a politické změny. Fotografie tak mimo jiné budou reflektovat společnost v této době a představí tehdejší společenskou atmosféru.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Václav Hollar a umění kresby

palác Kinských, do 23. února

»Václav Hollar (Praha 1607 – Londýn 1677) byl doposud na výstavách i v publikacích představován zejména jako grafik, méně už jako kreslíř. Národní galerie Praha vydala v roce 2017 monografii – soupisový katalog jeho kreseb, které mnohdy představují vrchol soudobého evropského kreslířského umění.

Výstava je vůbec poprvé zaměřena téměř výhradně na jeho kresby, na jejich uměleckou kvalitu a význam, který by měl být podtržen srovnáním s kresbami Hollarových předchůdců, současníků a následovníků, jako například Jorise Hoefnagela, Matthäe Meriana st., Rembrandta van Rijn, Lamberta Doomera nebo Francise Place a dalších.

Nechybí však také několik grafických listů a obrazů od autorů, kteří měli k Hollarovu dílu nějaký vztah. NGP chce ukázat Hollarovy kreslířské kořeny a další možné inspirace, ale také jeho jedinečnost a význam v rámci evropského umění 17. století.

Na výstavě je představena řada špičkových děl zapůjčených z významných evropských sbírek, například z londýnského British Musea, Londýn, Kupferstichkabinettu v Berlíně, z vídeňské Albertiny a mnoha dalších muzeí a také soukromých sbírek.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, do 5. dubna

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


skupina RA: Vzkazy k přítomné hodině

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 18. května

»Kabinet v expozici moderního a současného umění představuje v kresbě, grafice a fotografii Skupinu Ra ze sbírek Národní galerie Praha a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Výstava je obrazovou básní inspirovanou Vzkazy k přítomné hodině (1947) z pera Zdeňka Lorence (1919–1999), věnovanými jednotlivým členům skupiny, malířům Josefu Istlerovi (1919–2000), Václavu Tikalovi (1906–1965), Bohdanu Lacinovi (1912–1971) a Václavu Zykmundovi (1914–1984), ale také fotografům Miloši Korečkovi (1906–1989) a Vilému Reichmannovi (1908–1991), jakož i spisovateli Ludvíku Kunderovi (1920–2010).

Skupina Ra se začala formovat během válečných čtyřicátých let z potřeby mladé výtvarné a literární generace vystoupit z izolace a nalézt své místo na umělecké scéně především ve vztahu k předválečnému surrealismu. Její členové přehodnotili požadavek zakladatele surrealismu Andrého Bretona na čistý psychický automatismus v tvorbě a nebránili se vědomému řízení výtvarného gesta a výsledného obrazu. Se surrealistickým manifestem se shodovali v úsilí o nalezení bodu, v němž se slučují veškeré protiklady, skutečnost a iracionálno, život a smrt.

V iniciační stati z roku 1947 se Skupina Ra snažila uchopit podstatu soudobého umění a přihlásila se k jeho lyrickým hodnotám, „jež mají platnost obecně lidskou a jež jsou sublimátem lásky a nenávisti, naděje a zoufalství, radosti a žalu“.

Programově nebyli vyhraněně teoreticky definováni; při neustálém hledání vlastní identity spojovala je cesta poetického lyrismu, imaginace inklinující k abstrakci a reflexe dobové tísně ve smyslu vcítění se do osudu člověka a země, poznamenaných válečnou destrukcí. Ve své tvorbě předznamenávali důležité kapitoly dějin moderního umění, evropského informelu, body artu a umění akce šedesátých let.

První společnou výstavou se představili v roce 1947. Jejich spolková činnost byla přerušena a snaha o tvorbu v mezinárodním kontextu přetrhána po velmi krátké době již o rok později zničující situací v kultuře a celé společnosti.

Více informací a doprovodné programy ZDE.



Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Zuzana Hronová: „Peďák“ byl nouzovka pro méně úspěšné, která nenaučila učit. To se ale pomalu mění

· 0 komentářů

Pedagogická fakulta je pro část uchazečů místem, kde sice studovat nechtějí, ale nejsnadněji se tam dostanou. Podle toho pak často vypadá i jejich motivace.

Zdroj: Aktuálně.cz 21. 11. a Chytré Česko.org


Na školách se rodí nadšenci, kterým na kvalitě pedagogické výuky záleží

Ještě větší problém je ale u samotných škol – ty se zaměřují hlavně na obsah předmětů, ale už ne na to, jak je správně učit. To se však postupně mění – iniciativa ke změně dokonce vzešla od samotných studentů.

Zná to asi většina někdejších uchazečů o vysokoškolské studium. Vybrali si nějaký vysněný obor, ale rodiče je zrazovali, že tam vezmou málokoho – a přesvědčovali je, ať se zkusí přihlásit i na něco jednoduššího. Jednou z takových jistot a „nouzovek“ bývá pedagogická fakulta.

Z tohoto podhoubí se rodí vedle nadšenců a srdcařů také tisíce absolventů, kteří šli na „peďák“ či „pajdák“ jen proto, že se nedostali jinam. O učitelskou profesi buď nemají zájem, nebo ji po dvou letech opustí jako příliš náročnou a zodpovědnou dřinu za málo peněz.

Anebo na škole zůstanou, ale učí bez zájmu a čelí syndromu vyhoření. Navíc s jistotou, že vyhazov jim při současném fatálním nedostatku učitelů, zvláště v některých krajích, příliš nehrozí. Tahle situace se ale pozvolna mění.


Pochyby o smysluplnosti studia

Tomáš Čakloš šel na sociální pedagogiku na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ne jako na nouzovku, ale jako na pozitivně vybraný obor. Po prvních přednáškách však byl trochu rozpačitý, co si má o jejich smysluplnosti myslet.

„Převážná část studia jako by ustrnula kdesi hluboko v minulém století – a to tak hluboko, že ji odtud nikdo nedokázal vytáhnout. Představa, že budu další dny, měsíce a roky trávit na nějakých podivných hodinách s unavenými tvářemi, pro mě byla natolik frustrující, že jsem toho raději po třech semestrech nechal,“ vzpomínal pak na tuto svou anabázi o tři roky později při vystoupení na fóru TEDxEd Prague 2017.

A to na sociální pedagogice skutečně rozvíjeli pedagogické dovednosti, o čemž si na učitelském oboru mohli nechat jen zdát. Velká pozornost se tu podle něj věnovala předmětům, které měl dotyčný později vyučovat, méně již pedagogice samotné. Tomu podle Čakloše odpovídaly i profily začínajících kantorů – byli poměrně zběhlí ve svém oboru, méně již v práci s žáky.

O nesmyslnosti některých předmětů či způsobu jejich výuky se bavil se svým kamarádem Danielem Pražákem, jenž studoval na pražské pedagogické fakultě učitelství se specializací dějepis a biologie. Koncem roku 2015 si řekli, že už nechtějí vše jen kritizovat, ale že se pokusí o změnu. „Začali jsme přemýšlet, jestli by se nemohly klasické učitelské obory trošku přiblížit realitě výchovy a vzdělávání, s níž jsme měli oba zkušenosti jako skautští vedoucí. Oslovili jsme další studenty, začali formovat tým a vhodnou strategii a během dvou měsíců jsme za připomínkování lidí kolem sestavili naše prohlášení,“ vzpomíná Tomáš Čakloš.

Sepsali 21 vizí vzdělávání pro 21. století a symbolicky na Den učitelů 28. března 2017 je po vzoru reformátora Martina Luthera přibili (respektive přilepili) na dveře pedagogických fakult v Praze, Brně, Olomouci a Ústí nad Labem. V nich oznámili, že vzdělávání pedagogů potřebuje změnu a že o ni budou usilovat.


Řešení našli ve sdílení inovací

Jejich iniciativa Otevřeno zkrátka chtěla otevřít pedagogické fakulty novým vlivům, které přináší 21. století a rychle se měnící doba. Začali s kritikou toho, co je špatné, ale zjistili, že to vede jen k dohadování, kdo má pravdu. Jedním z prvních kroků uskupení proto bylo znovuobnovení studentských oborových rad, kterými měli studenti předávat učitelům zpětnou vazbu ke smysluplnosti výuky. Otevřeli tak prostor pro odborný a kultivovaný dialog o vzdělávání.

Rozhodli se také aktivně vyhledávat inovace a dobré přístupy, o něž se snažily jednotlivé pedagogické fakulty – o nich pak natočili video a jeho prostřednictvím danou ideu šířili dál napříč fakultami. V Brně třeba seberozvoj, osobnostní přípravu, komunikační trénink, zážitkovou pedagogiku, občanské vzdělávání či doučování dětí ze sociálně slabých rodin, v Praze zase Hejného matematiku, videohospitace, filmovou výchovu, nové metody, jak se připravovat na inkluzi či jak inovativně učit angličtinu, v Plzni trénink budoucích učitelů postavený na metodách dramatické výchovy.

Klíč ke zlepšení našli ve sdílení inovací napříč fakultami. Zjistili, že inovátorů není vůbec málo, ale vzhledem k jejich izolovanosti se jejich roztříštěné snahy zatím moc neprojevovaly v celkovém pojetí, jak a co by se měli budoucí učitelé učit. Rozhlíželi se i po nepedagogických fakultách vzdělávajících učitele, po vzdělávacích institucích či neziskových organizacích.

Pozoruhodné byly reakce akademické obce. Zatímco někteří učitelé se dívali na jejich počínání s despektem a tak trochu s obavou, zda se nebudou muset vzdát svých starých zaběhlých metod, ti otevřenější vyučující a také proděkani či děkani s nimi celkem ochotně spolupracovali. „Podporujeme jejich nejlepší práci. A naše vize ukazujeme na něčem konkrétním a praktickém. A jsou to také důkazy, že to jde,“ vyjmenovával důvody pozitivního přijetí iniciativy Tomáš Čakloš na TEDxEd.


Brněnská iniciativa se šířila po celé republice

Původně brněnská iniciativa se rychle šířila po celé republice. Za rok už měla zastoupení na šesti z devíti pedagogických fakult. Podařilo se jim rozhýbat trochu stojaté vody, z nesměle doutnajících lokálních táboráčků rozfoukat pořádný oheň, aktivizovat studenty, kteří se začali sdružovat do iniciativ a spolků, začali pořádat besedy, workshopy či fakultní plesy.

„Nebylo to tak, že by Otevřeno přišlo v momentě, kdy se žádné pokusy o změny v přípravě učitelů neobjevily. Naopak se snažíme podporovat inovace tam, kde vznikají, a následně na ně ukazovat jako na dobrou praxi,“ vysvětluje Daniel Pražák, místopředseda iniciativy Otevřeno, absolvent pražské Pedagogické fakulty UK, učitel biologie, zeměpisu a angličtiny na pražské ZŠ Strossmayerovo náměstí a také doktorand na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. „My neobjevujeme Ameriku, fakulty o svých nedostatcích vědí a inovace se tam dějí,“ dodává.

Těmto aktivním studentům se spolu s akademiky nicméně podařilo přispět k určitým změnám. Třeba k proměňování nových akreditací v Praze a Českých Budějovicích, k prohloubení psychologické přípravy na brněnské pedagogické fakultě, k proměně státní zkoušky na magisterském studiu – už se zde nevyžaduje učivo obou oborů s tak silnou převahou jako v bakalářském stupni, ale student si vylosuje otázku a připraví si, jak by danou problematiku pojal didakticky a jak by vystavěl hodinu.

„Když člověk opouští vzdělávací instituci, měl by mít v ruce nějaké potvrzení, že může nastoupit do práce ve třídě. Takovým výstupem ale není to, že se naučím zpaměti odpovědi na nějaké otázky. To mě nevybavuje patřičnými dovednostmi, abych si mohl říct: tak teď už to konečně umím, teď můžu do třídy,“ vysvětloval před časem na Aktuálně.cz tuto změnu v pojetí státnic děkan pražské pedagogické fakulty Michal Nedělka.

Velké změny v přístupu pedagogických fakult reflektuje i Daniel Pražák, jenž může srovnávat období, kdy na fakultě v roce 2012 začínal a postrádal smysl u mnohých vyučovaných předmětů a řada studentů brala školu jen jako hladký průchod za vysokoškolským diplomem, se současností, kdy tu působí jako doktorand.

„Za svého studia jsem se setkal se skvělými pedagogickými osobnostmi, stejně jako s lidmi, kteří ukazovali spíše negativní učitelské archetypy. Ale to je podle mě na všech školách.“ Když studoval bakaláře, šlo dle jeho slov v podstatě o osvojování oboru, v jeho případě dějepisu a biologie, na pedagogice se stavělo až od magistra.

Nyní podle předsedy Akademického senátu Pedagogické fakulty UK Antonína Jančaříka musí v bakalářském studiu všichni studenti absolvovat minimálně dvě praxe. Volí mezi orientační, náslechovou, lektorskou či asistentskou praxí.

Provázat teorii více s praxí umožňuje i další novinka této fakulty. „Podporujeme a ve větším rozsahu zavádíme podobu, kdy výuka odborných předmětů reflektuje to, že připravujeme budoucí učitele. Když se studenti učí odborný předmět, zároveň se při tom již seznamují s tím, jak danou látku budou učit. A to nejen po stránce teoretické, ale i praktické, například využíváním různých forem výuky, jako jsou skupinové práce či projekty, které nahrazují výuku frontální,” vysvětluje Jančařík. „Díky tomu může oborová didaktika jít do větší hloubky a porozumění procesu učení,“ dodává.

Dnes už také zdaleka není tak samozřejmé se na pedagogickou fakultu dostat a úspěšně ji absolvovat. „Na některých oborech, jako je speciální pedagogika či kombinace základy společenských věd – angličtina, to rozhodně není tak, že by se tam dostal každý, ten převis je až desetinásobný. Ve společnosti nicméně přežívá obraz, že pedagogická fakulta je nouzová varianta, takže ji tak někteří uchazeči určitě berou. Nicméně třeba pedagogická fakulta v Praze je dnes na svém maximu, kolik lidí může přijmout,“ říká Daniel Pražák.


Polovina ani nejde učit, další odcházejí do dvou let

Podle brněnských výzkumníků v čele se Světlanou Hanušovou nicméně v tuzemsku do škol nenastupuje asi polovina absolventů pedagogických fakult. I to se ale podle Pražáka mění k lepšímu. Říká, že na fakultě potkává mnohem více studentů, kteří skutečně chtějí učit a být dobrými učiteli. Z dat pražské pedagogické fakulty vyplývá, že tu v roce 2015 už během svého vlastního studia učilo 30 procent studentů a v roce 2018 jich už bylo přes 40 procent.

Dle studie Masarykovy univerzity Chtějí zůstat, nebo odejít?, mapující začínající učitele na základních školách, platí, že pokud už vůbec absolventi do praxe nastoupí, bývají na počátku své profesní dráhy velmi motivovaní. „Z našich dat ale plyne, že jejich nadšení se v praxi často ztrácí,“ upozorňuje Hanušová.

Hlavním důvodem nespokojenosti však možná trochu překvapivě nejsou nízké platy ani problémy se žáky. Začínajícím učitelům nejvíc chybí pedagog, který by jim pomohl v náročném přechodu z fakulty do každodenní práce. Jen asi desetina respondentů výzkumu souhlasí s tím, že na jejich škole existuje funkční systém uvádění začínajících učitelů do praxe.

Brněnská studie rovněž zmiňuje výsledky mezinárodního šetření TALIS 2013, z něhož mimo jiné vyplynulo, že až 62 procent učitelů nemá na školách přístup k formálnímu zaškolovacímu programu. „Vstup do profese je u nás veden spíše neformálně přímo na škole, často jsou učitelům nabízeny programy či aktivity směřující k uvedení do organizace práce na škole. S mentoringem se čeští učitelé setkávají (zejména v porovnání se zahraničím) velmi zřídka – až 32 procent se s mentorem nikdy nesetkalo,“ konstatuje studie.

Důležitou proměnnou nicméně zůstávají i platy. Většina výzkumem oslovených učitelů se shodla na tom, že platové ohodnocení by mělo být vyšší a že poměr náročnosti povolání a jeho ohodnocení není odpovídající. „Hlavním a zásadním faktorem motivace je skutečná perspektiva učitelské profese. I když budou pedagogické fakulty sebelepší, tak si každý spočítá, že dělat učitele v České republice není zrovna výhra. Český učitel má hluboko do kapsy a k tomu velké množství povinností. Myslím si, že zásadní odpovědnost padá na stát. Když učitelům dáme dobré podmínky, podporu a vzdělání, tak s motivací nebude problém,“ řekl před časem v rozhovoru pro Aktuálně.cz Tomáš Čakloš.


Článek o netopýrech výnosnější než dobrá učebnice

Na pedagogických fakultách přetrvávají masové přednášky pro stovky studentů ve velkých posluchárnách. Seminární výuka je prý drahá, hromadné přednášky jde tedy těžko zcela vymýtit. Ostatně jeden z problémů „peďáků“ spočívá i v tom, že patří k nejméně financovaným fakultám.

Jejich primárním úkolem totiž není tolik klasický výzkum, za nějž berou školy peníze. „Ve chvíli, kdy didaktik napíše pěknou učebnici, tak jelikož učebnice není vědecký materiál, katedra z toho nemá body a nedostane za to žádné peníze. Ale když napíše třeba odborný článek o netopýrech v Broumově, tak to je vědecký materiál, za nějž jsou body a finance,“ říká Pražák.

„Chceme tedy po zdejších vyučujících, aby byli skvělí a inovativní pedagogové, ale zároveň aby dělali na výzkumech, které nemusí mít se školstvím příliš společného,“ dodává. Za příklad dává jednu kolegyni, která se zabývá co nejvyšší kvalitou učitelských praxí, ale primárně vede výzkum o šnecích, protože za to jsou peníze pro katedru.


Praxe může tvořit maximálně desetinu studia

Pokračujícím problémem zůstává i nedostatečný podíl praxe, i když i v této oblasti se mnohé zlepšilo a školy většinou využívají dovolené maximum, tedy deset procent.

„Kolik může a musí být praxe během studia učitelství, si nemohou vysoké školy zvolit libovolně, to stanovuje ministerstvo. Konkrétně v programech učitelství na střední školy je určeno, že praxe mají být v rozsahu 8 až 10 procent z celkové doby studia. Při přípravě programů limit respektujeme – držíme se horní hranice předepsaného objemu. Mně osobně to přijde málo, byl bych rád, kdyby praxí mohlo být více,“ říká docent Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty v Praze.

„Deset procent je málo, špičkové vzdělávací systémy, a to nemusí být nutně jen Finsko, mají podíl reflektované a vedené praxe mnohem větší,“ připojuje se Daniel Pražák. „Ale to by se také musely dát jiné prostředky pedagogickým fakultám, aby se více praxí mohlo realizovat,“ doplňuje.

Naopak Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity považuje v tuto chvíli objem praxe za dostatečný. „Při dalším zvyšování objemu budeme narážet na kapacitní limity škol, na nichž mají studenti praxi realizovat,“ tvrdí a upozorňují: „Pokud jde o teorii, učitelé nemohu být pouhé ‚dvě lekce před žáky‘. Hlubší orientace učitele v oboru je důležitá pro sebejistotu a pro to, aby svým neodborným (laickým) výkladem nepodporoval u žáků utváření mylných představ,“ říkají děkan Jiří Němec a proděkan pro výzkum a akademické záležitosti Tomáš Janík.

Schopnosti spolupracovat, komunikovat, být asertivní a empatický považují za důležité a na fakultách je na ně kladen důraz, ovšem zdůrazňují: „Spolupráce se odehrává ‚na něčem‘, komunikuje se ‚o něčem‘, asertivita a empatie se uplatňují vzhledem k ‚někomu a něčemu‘. Proto mají tyto schopnosti být opět rozvíjeny ve vazbě na obsah.“


Fakulty na potřeby nové doby reagují pomalu

Často kritizovanou skutečností jsou i pomalé reakce „škol učitelů“ na nově přicházející a měnící se nároky – například na zvládání inkluze, a tedy učení jak dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, tak nadaných jedinců či stále častější výuku cizinců. Anebo také pomalejší reakce na dobu, v níž už nejde tolik o znalost informací, jako spíše o ovládání dovedností. „Pedagogické fakulty fungují jako vysoká škola v rámci akreditačního procesu. Zavést nějakou změnu trvá ne měsíce, ale roky,“ vysvětluje Pražák.

Posledně jmenovaný problém – přetrvávající bazírování na znalostech oproti dovednostem – najdeme nejen na školách, ale také na „peďácích“, kde jsou k tomu vedeni budoucí učitelé. Ale zlepšuje se to. Zatímco dříve spočívalo studium hlavně v učení se oborům, které dotyčný bude učit, nyní zřetelně přibývá důrazu na formu výuky a schopnost komunikovat se žáky, motivovat je, nadchnout pro vědění.

„Potřebu seznámit studenty s různými formami výuky včetně těch nových zohledňujeme především v rámci didaktik předmětů. Měkké dovednosti, tzv. soft skills, rozvíjíme prostřednictvím celé řady předmětů, v rámci akreditací je předložena široká paleta předmětů zaměřených na rozvoj praktických dovedností a osobnostní rozvoj,“ uvádí docent Jančařík. Jeho fakulta studentům nabízí možnost zapojit se do Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu, která nabízí různé formy aktivit v rámci přípravy učitelů. Zařazují i další předměty, které rozvíjí dovednosti jako komunikace s rodiči či zvládání krizových situací.

Didaktickou přípravu, která by absolventa naučila dobře zprostředkovat poznání žákům, považují za jeden z pilířů studia učitelství také na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Studenti prý vše vstřebávají zejména v rámci praxí a jejich reflexe a součástí je i rozvoj učitelských kompetencí včetně soft skills, jako jsou například motivace žáků, práce s rozmanitostí třídy, práce s individualitou dětí od nadaných po ty se specifickými potřebami nebo také práce s hlasem. Další záležitosti jako komunikace s rodiči či kázeňské problémy jsou podle jejich slov předmětem pedagogicko-psychologické přípravy.

„Přestože studenti procházejí touto přípravou, po nástupu do profese mohou čelit neočekávaným situacím, na které je stěží lze připravit předem. Ale od toho jsou na školách uvádějící učitelé a mentoři, je k dispozici další vzdělávání pedagogů a celoživotní učení v profesi,“ upozorňují.


Kdo jen trochu může, učí

Podle zákona mohou stále učit jen pedagogičtí pracovníci. To někteří kritici úrovně pedagogických škol označují za zásadní problém. Podle nich tak mají pedagogické fakulty na vzdělávání monopol a nenutí je to zlepšovat se, vyvíjet a být konkurenceschopné. Jak místopředseda iniciativy Otevřeno upozorňuje, pedagogických fakult je v Česku devět, ale fakult připravujících učitele, tedy těch, kde člověk může vystudovat navazující magisterské studium s učitelskou kvalifikací, je kolem třiceti. Člověk si navíc může udělat pedagogické minimum a to nabízí již kolem šedesáti institucí.

Jedná se o doplňující pedagogické vzdělání pro absolventy nepedagogických oborů. Studium zahrnuje pedagogický, didaktický a psychologický základ pro učitele, didaktiku předmětu a praktickou část ve škole. Trvá přibližně dva roky a lze ho absolvovat dálkově.

„Takže monopol pedagogických fakult na výuku je sporný. Zároveň platí výjimka, že pokud ředitel prokáže, že nemohl sehnat kvalifikovaného pedagoga, může přijmout kohokoliv. V této výjimce pak budou na stejné úrovni student pedagogické fakulty, jenž má před státnicemi, či student, jenž nyní nastoupil do bakaláře a rozhodne se, že místo na brigádu do ‚mekáče‘ půjde učit. Zákon je nyní dává na stejnou úroveň,“ upozorňuje Pražák.

K popisované výjimce sahají ředitelé škol velmi často, a to zvláště v Karlovarském kraji, kam se lákají vysokoškoláci za prací jen velmi složitě vzhledem k životní úrovni regionu. A pak také v Praze a Středočeském kraji, ale z přesně opačného důvodu – životní úroveň je tu na kantorský plat naopak moc vysoká. „Když si vezmete, co znamená učitelský plat na malém městě v Moravskoslezském kraji a co v Praze, tak je to nesrovnatelné,“ vysvětluje Daniel Pražák.

Zatímco do Prahy či středních Čech by velmi rádi nastoupili začínající absolventi pedagogických fakult, kdyby ale dostali k dispozici učitelský byt, což je v této části země velmi obtížné, města v Karlovarském kraji nabízejí „první poslední“, ale mnohdy marně. „Vedení města v Chebu například udělalo pobídku, že když tam půjde někdo učit, dají mu jednak náborový příspěvek, a když vydrží tři roky, dají mu významnou finanční částku a učitelský byt,“ přibližuje místopředseda iniciativy Otevřeno.

Situace ve zmíněných regionech je tak kritická, že ředitelé zde vezmou prakticky kohokoliv jen trochu schopného daný předmět učit, i když se nejedná o jeho studovaný obor. Naopak třeba vystudovaný angličtinář v Jihomoravském kraji prý leckdy marně hledá práci i půl roku. „Já sám jsem se za katedru postavil již v prváku pedagogické fakulty. Ale vzhledem k tomu, jaký je nedostatek učitelů, tak i Česká školní inspekce se dívá na tyto výjimky shovívavě,“ přidává osobní zkušenost.


Nejvíc chybí učitelé matematiky, fyziky nebo chemie

Nedostatek učitelů nabývá v poslední době extrémních podob, v září 2019 chybělo již 6000 učitelů a toto číslo se má příští rok ještě strmě zvýšit. Alarmující situace se tu podle Pražáka tvořila dlouhou dobu a může za ni několik faktorů: nízká faktická prestiž učitele, podfinancování resortu či nedostatečná podpora v systému vzdělávání, kvůli kterému hodně nových učitelů do dvou let odchází. Jak ukázal výzkum brněnské pedagogické fakulty, odrazuje je to více než nízký plat. „Ovlivnil to i demografický růst, kdy se silné ročníky dětí potkaly se silnými ročníky starších učitelů, kteří odcházejí do důchodu,“ doplňuje.

Pedagogické fakulty nestíhají naplňovat poptávku po nových učitelích, hlad je zejména po matikářích, fyzikářích či chemikářích. Tyto předměty totiž nemůže učit „kdokoliv“, jako se to často děje hlavně u občanské nauky a dějepisu, ale leckdy i zeměpisu či biologie. Těmto předmětům musí učitel skutečně rozumět, nejde v nich jen něco „odvykládat“. I když to by nemělo stačit v žádném předmětu a dějepis by měl ideálně učit historik, který dokáže dávat historické události do paralel se současností a vyprávět o dějinách nadšeně, poutavě a s širokým rozhledem. Ale chtějte něco takového třeba po tělocvikáři – zeměpisáři…

Tento stav však má řešení, i když bude nákladné a zabere čas. Kdyby se pedagogickým fakultám dalo víc peněz, nemusely by je shánět uměle vědeckými pracemi, ale mohly by se více soustředit na zlepšování vzdělávání či inovace ve výuce. „A také by se samozřejmě měly zvýšit platy zdejších vyučujících. Přestože fakulty často v tomto ohledu dělají, co mohou, tak ve chvíli, kdy já dokončím studium a začnu učit na škole, mám vyšší plat než řada mých vyučujících,“ dodává Pražák.

Zacelit se také musí další vážné trhliny v učitelské praxi. Zvýšit by se neměl jen plat, ale i prestiž povolání. A také by se mělo více dbát na fungování tzv. uvádějících učitelů, kteří ve škole uvádějí nováčka do praxe. Jenže těžko může být někdo zdatným a trpělivým mentorem, pakliže je přehlcen svou prací, a to nejen pedagogickou, ale i třeba dozory či administrativou. Tyhle věci by učitelé vůbec neměli vykonávat, školy by si na ně měli zjednat jiné lidi. Ale to už jsme opět u nedostatku financí ve školství a kruh se uzavírá.

A jak si představuje skvělého pedagoga předseda iniciativy Otevřeno? „To, co dělá učitele skvělým, vychází zejména z toho, že přemýšlí nad svou rolí. Když si uvědomí, že žáci, které učí na základní škole, budou v produktivním věku třeba až v roce 2030. V době, kdy lidé možná budou potřebovat trochu jiné dovednosti, než jsme potřebovali my. Začne rozvíjet tu svoji výuku tak, aby byla na tyto schopnosti zaměřená. Zároveň postaví svůj přístup k žákům na tom, aby podporoval jejich sebevědomí a motivaci dál se učit. To je pro mě skvělý učitel. Člověk, který je schopný reflexe a posouvá se dál,“ řekl před časem Tomáš Čakloš Aktuálně.cz.


Celý text najdete ZDE.