Scio: Co by mohlo znamenat zavedení cut-off skóre?

pátek 30. listopadu 2018 · 0 komentářů

Z Asociace krajů se znovu ozvalo volání po zavedení minimální bodové hranice při státních přijímacích zkouškách na střední školy (tzv. cut-off skóre). Ve veřejné debatě však zoufale chybí data. Co by zavedení cut-off skóre prakticky mohlo znamenat, spočítali analytici společnosti Scio na datech z projektu VEKTOR, kde jsou testováni žáci středních škol v prvním a čtvrtém ročníku z českého jazyka a matematiky.

Zdroj: tisková zpráva Scio 22. 11. 2018

Vliv cut-off skóre na populační ročník prezentujeme na interaktivních datech zde: www.scio.cz/cutoff

V modelovém případě a při použití testů z matematiky společnosti Scio by se po zavedení cut-off skóre na úrovni 30 % z celkového počtu bodů u přijímacích zkoušek na střední školu nedostala na maturitní obor více než čtvrtina dětí (28 %), které přitom mají předpoklady bodovou hranici potřebnou pro složení maturity překročit. To by v roce 2018 odpovídalo přibližně 18 000 žáků. V případě, že by nám stačilo pro vstup na střední školu pouze 20 % bodů v přijímacím testu z matematiky, stále bychom z populačního ročníku vyřadili do mrtvé zóny bez maturity zhruba 5 000 žáků, kteří v testování VEKTOR ve čtvrtém ročníku potřebný počet bodů získali. Maturitu ani na třetí pokus totiž neudělají pouze 4 % maturantů, jak vyplývá z informací společnosti CERMAT.

„Z dat společnosti Scio vyplývá, že není možné nastavit cut-off skóre tak, aby nepoškozovalo významnou část dětí, které by maturitní zkoušku nakonec složily. Jakýkoliv zavedený systém bude generovat tisíce dětí v mrtvé zóně bez maturity, a to zcela zbytečně“, říká Martin Drnek z Projektů pro děti a rodiče společnosti Scio.

Kromě toho, že zavedením cut-off skóre znemožníme tisícům dětí dostat se na maturitní obor, i když by maturitu nakonec zvládly, je tu další problém: Kdo by skutečně ovlivňoval, kolik tisíc dětí ročně zůstane bez maturity? Minimální hranice je často vnímána jako objektivní čára. Stejně jako je například tachometr vnímán jako objektivní měřidlo rychlosti. I v případě tachometru však tolerujeme drobné nepřesnosti, protože si uvědomujeme, že může být zatížen chybou měření. U všech přijímacích testů je chyba měření zpravidla mnohem větší než u tachometrů. Objektivní test, který by zcela bezpochyby vypovídal o znalostech žáka, není možné sestavit. Obtížnost testu je vždy závislá na rozhodnutí jeho autorů a na výběru konkrétních úloh. Je tak možné sestavit test, v němž by 30 % bodů získalo jak 90 % studentů, tak 10 % studentů.

Veřejnost by se tedy měla ptát, kdo a jak bude při sestavování testu rozhodovat o jeho obtížnosti, jak bude zajištěna jeho meziroční srovnatelnost a kdo bude tedy prakticky rozhodovat, zda při zavedení cut-off skóre na učiliště pošleme 10 %, nebo 50 % dětí.

„Vedeme vážnou debatu o zavedení systému, který bude bránit tisícům dětí v přístupu k maturitní zkoušce a ve kterém o počtu maturantů bude fakticky rozhodovat bezejmenný úředník v CERMATu. Málokdo si uvědomuje, že lze například sestavit test i tak, aby významně zvýhodňoval chlapce, nebo dívky. Nápad na zavedení minimální bodové hranice je nejen hloupý, ale i nebezpečný“, doplňuje Martin Drnek.

Z komentáře ekonoma Daniela Münicha Neškudleme na kantorech

čtvrtek 29. listopadu 2018 · 0 komentářů

Vývoj relativních platů českých učitelů od roku 2015 bedlivě sledují každoroční studie IDEA. Poukazují na to, že atraktivita platů se do kvality práce učitelů promítá desítky let prostřednictvím toho, jací lidé do učitelské profese přicházejí, jací v ní zůstávají a jakou mají motivaci se profesně zlepšovat.


Zdroj: EDUin 21. 11. 2018

„…Kvalita učitele dávno není něco, kde by si mohli ředitelé vybírat. Mezi mladými nadanými zájemci je o učitelskou profesi zájem malý, konkurence v profesi nízká. Už tak v průměru starý učitelský sbor s abnormálně vysokým podílem žen dále stárne. A důsledky budou neblahé…

…Strany současné vládní koalice ČSSD a ANO mají resort školství a veřejných financí, a tedy i platy ve školství v péči již téměř pět let. To je dost dlouhá doba na zásadní změny. Přestože to byla rozpočtově tučná léta po skončení ekonomické krize a přestože se plánovaly rozpočtové deficity a stát výrazně nezvýšil investice, k zásadnějšímu navýšení relativních platů učitelů nedošlo.

Zdánlivě vyšší nominální navýšení tabulkových učitelských platů v posledních letech do velké míry maže vysoký růst platů v celém veřejném sektoru, doprovodná inflace a pokles položky odměn. Výsledkem je, že relativní platy učitelů zůstávají velmi nízké. Profesi učitele nadále konkuruje nepřeberný výběr lépe placených, pohodlnějších a kariérně zajímavějších zaměstnání. A i proces

Náprava škod, pokud k ní v dohledné době vůbec dojde, nám bude trvat přinejmenším tak dlouho, jak dlouho jsme problém přehlíželi. Pak se ale nesmíme divit, že vzdělávací výsledky českých žáků budou za vyspělejšími zeměmi nadále zaostávat a nízká kvalita vzdělání bude stále větší brzdou dlouhodobého ekonomického a společenského pokroku a kvality života v Česku. Zvyšování učitelských platů nadále trpí, jako vždy v minulosti, nejasnostmi, krátkodobostí slibů a nesladěností s výhledy výdajů státního rozpočtu.

Kdyby šlo o skutečnou prioritu, došlo by na ni bývalo dříve než na plošné slevy na vlaky pro seniory, žáky a studenty a na rozpočtově drahé zrušení karenční doby v době nemoci. Skutečné prioritě by byl věnován alespoň odstavec ve dvousetstránkovém výhledu státního rozpočtu na roky 2020 a 2021. Odstavec, který by poslance, veřejnost, učitele a mladé zájemce o učitelskou profesi ujistil, že se s desítkami miliard na slibované navýšení učitelských platů za dva až tři roky skutečně počítá.

…Krátkodobé a málo věrohodné sliby o ad hoc navyšování platů, tak jak se to praktikuje, mají nulový potenciál nastartovat zájem o učitelskou profesi a skrze to i zvyšování kvality práce učitelů, vzdělávání a vzdělanosti mladých generací.

Náprava škod, pokud k ní v dohledné době vůbec dojde, nám bude trvat přinejmenším tak dlouho, jak dlouho jsme problém přehlíželi. Pak se ale nesmíme divit, že vzdělávací výsledky českých žáků budou za vyspělejšími zeměmi nadále zaostávat a nízká kvalita vzdělání bude stále větší brzdou dlouhodobého ekonomického a společenského pokroku a kvality života v Česku.“







Průzkum mezd a benefitů ukázal, že čeští zaměstnavatelé jsou štědří

středa 28. listopadu 2018 · 0 komentářů

„Podíl těch, kteří od zaměstnavatele kromě platu dostávají i různé typy finančních i nefinančních benefitů, neustále narůstá,“ říká za Platy.cz Michal Novák. „A není divu – u mnoha lidí zajímavá a propracovaná nabídka benefitů rozhoduje o volbě zaměstnavatele. Proto je firmy využívají jako prostředek, jímž chtějí udržet stávající zaměstnance a zaujmout nové.“

Příběh čtvrtý: Učitel na dohodu

úterý 27. listopadu 2018 · 0 komentářů

Všiml jsem si na internetu této skupiny a rád bych přispěl svou zkušeností. Musím přiznat, že mě nikdy vedení nepopotahovalo za formu či obsah hodin, nicméně co do pracovních podmínek to bývalo katastrofální. Učitel technických předmětů, 35 let

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 12. 11. 2018

Sehnal jsem místo učitele na jedné soukromé umělecké průmyslovce. Studenti byli talentovaní, kolektiv učitelů fungoval, o to víc mě mrzelo, jak nedůstojně přistupuje k pedagogům vedení školy. Školu řídil majitel, který se na pracovišti moc často nevyskytoval, přičemž veškeré technické záležitosti musely jít přes něj. Ředitel školy v podstatě neměl žádné pravomoci, pouze razítkoval dokumenty. Škola proto fungovala, jak fungovala.

Od učitele se v podstatě očekávalo jen to, že přijde, odučí a jde domů. Chceš si vytisknout zadání písemných prací? Prosím. Ale dones si do tiskárny vlastní papír. Chceš vzít žáky na exkurzi? Proč ne, ale zaplať si jízdné, nějaké cestovní příkazy tady nevedeme. Přece kdo se chce místo učení flákat na exkurzích, ať si je také zaplatí, ne? Chybí ti pomůcky do výuky? Kup si je!

Podobně to bohužel platilo i ve finančním ohodnocení. Učitelé dostávali DPP nebo DPČ s tím, že v létě byli propouštěni na úřad práce a v září zase přijímáni . Absence smluv umožňovala s učiteli nejen manipulovat a udržovat v nich nejistotu, ale i platit je výrazně méně, než je v oboru standardem. Majitel se rozhodl platit učitele pouze za odučené hodiny, u oprav písemných prací a příprav se předpokládalo, že je zaměstnanec udělá zdarma ve svém volném čase. V praxi to vypadalo tak, že zatímco učitel na státní škole dostal podle tabulek přes 20 000 hrubého, u nás to dělalo okolo 13 000 a zaměstnanci tak byli nuceni hledat si přivýdělek formou brigád.

Jakmile jsem po marném hledání po sedmi letech náhodou narazil během druhého pololetí na nové uvolněné pracovní místo, školu jsem opustil. Protože na jiné škole hledali učitele na nástup ihned, využil jsem zákonných podmínek plynoucích z DPČ a odešel bez výpovědní lhůty. Majitel školy tak na neplnohodnotných úvazcích ve svém důsledku tratí, protože učitelé nemají motivaci svou práci dělat kvalitně ani dlouhodobě a odcházejí hned, jakmile mají příležitost. To vše se pochopitelně projeví na kvalitě výuky.

Sečteno a podtrženo – jak můžeme sakra učit dobře, když k tomu nemáme potřebné zázemí?

Ještě nemají maturitu, ale už pracují na špičkovém výzkumu. To jsou České hlavičky 2018

pondělí 26. listopadu 2018 · 0 komentářů

Osm mladých lidí, kteří ještě nesložili maturitu, ale už pracují na vlastním výzkumu po boku dospělých vědců, získalo ocenění České hlavičky.

Zdroj: ČT 24 6. 11. 2018

Nejlepší vědecké práce středoškolských studentů vybírala z desítek uchazečů odborná porota, v níž zasedl například astrofyzik Jiří Grygar či genetik Václav Hořejší. „Dobrá volba poroty se už v minulosti potvrdila, když naši laureáti uspěli se svými vynálezy či výzkumy,“ uvedl za pořadatele Václav Marek.

Oceněné práce pokrývají šest různých oblastí. Natan Sidej z pražského Gymnázia Arabská se například v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd podílí na výzkumu látek, které pomáhají při diagnostice a možná i léčbě nádorových onemocnění.

Jediná oceněná dívka, Sylva Neradová z Gymnázia Pardubice, ve druhém ročníku střední školy zkoumá vlastnosti dvou enzymů kvasinek, které napadají jedince se sníženou imunitou, a na toto téma je uvedena jako spoluautorka odborného článku v mezinárodním časopise.

Trojice studentů z Plzně v improvizované dílně postavila přístroj na magnetronové naprašování. Ondřej Brichta, Přemysl Čechura a Jan Lüftner postavili přístroj z běžně dostupných komponent, všechny potřebné výpočty přitom provedli sami. Se svým přístrojem teď dál experimentují.
Studenta pražského Gymnázia Nad Štolou Tomáše Drábka zaujal život československých legionářů za první světové války v Rusku. Ve své práci se zaměřil na dosud neprobádanou oblast jejich historie: činnost Informačně-osvětového odboru, který se staral o kulturní vyžití legionářů.

Algebraické teorii čísel se věnuje Tomáš Perutka z brněnského Gymnázia tř. Kpt. Jaroše. „Tato teorie má potenciál ve výzkumu prvočísel i ve veškerém šifrování elektronické komunikace v současnosti,“ konstatoval student, který se kromě matematiky věnuje i společenskému tanci.

Mimořádnou cenu za přínos životnímu prostředí dostal Jakub Vácha z Gymnázia Soběslav, který svým výzkumem obojživelníků přispěl k ohleduplnější těžbě štěrkopísku a vhodnější rekultivaci oblasti po skončení těžby nedaleko svého bydliště. Těžařská společnost jeho doporučení začlenila do dokumentace EIA.

Cena České hlavičky je nejprestižnějším oceněním, které mohou začínající vědci v České republice získat. V minulosti ji získal například vynálezce chytrého glukometru Marek Novák nebo Karina Movsesjanová, která loni získala jednu ze tří prvních cen Evropské unie pro mladé vědce.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za říjen 2018

sobota 24. listopadu 2018 · 0 komentářů

Zajímavé novinky pro vás přináší přehled Pedagogické knihovny J. A. Komenského. Tematická rešerše je nabitá odkazy na články na téma Konflikty mezi učiteli a rodiči a jejich řešení.


Novinky za říjen 2018

Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Jak zvládnout problémy dětí se školou? Děti se speciálními vzdělávacími potřebami ve škole – praktická příručka pro rodiče, učitele a další odborné pracovníky / Jitka Kendíková, Miroslav Vosmik – 2. vydání [Praha]: Pasparta, [2016] – 166 stran, ISBN 978-80-88163-36-7, Sign.: II 116147V1
Žáci se speciálně vzdělávacími potřebami. Legislativní rámec problematiky. Poradenské služby. Zápis do první třídy základní školy. Přestup do jiné školy. Přechod na střední školu. Opravné a náhradní zkoušky. Plán pedagogické podpory.

Dospívání. Spolu to zvládneme: obrazový průvodce základy biologie, sexuologie a psychologie / Robert Winston ; z anglického originálu Help your kids with growing up ... přeložila Jiřina Stárková – Vydání první [Praha]: Slovart, [2018] – 256 stran – ISBN 978-80-7529-604-7, Sign.: II 116181V1
Srozumitelné a citlivé rady, jež pomohou rodičům i jejich dětem s úspěchem přečkat tyto bouřlivé roky, doplněné jednoduchými a na první pohled pochopitelnými ilustracemi.

Sebeúcta u dětí: jak ji pěstovat a chránit / Heinz-Peter Röhr ; z německého originálu přeložil Petr Babka – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 196 stran – ISBN 978-80-262-1381-9, Sign.: II 116199V1
Poruchy vývoje sebevědomí často ústí v psychologické problémy. Je nutné, aby rodiče podporovali sebeúctu svých dětí. Sebedestruktivní programy v dětech může vyvolat nesprávná výchova nebo nevyrovnaní rodiče. Náměty, jak mohou pracovat rodiče s dětskou sebeúctou.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázka

Uvolněte dětem hranice / Andrej Ruščák. In: Psychologie dnes – ISSN 1212-9607 – Roč. 24, č. 9 (září) (2018), s. 20–23. V článku jsou porovnány dva přístupy k výchově dětí: helikoptérové rodičovství, kdy se rodiče kolem dítěte pořád vznášejí jako helikoptéra, a freerange rodičovství, kdy potomkovi ponechávají volnost (dříve běžnou). Autor popisuje, jak se vztah rodičů a dětí (a zároveň riziko samostatnosti) vyvíjel; nejprve na příkladu Spojených států a následně v České republice v letech 1945, v 70. letech, 90. letech a jaký bude ve 20. letech 21. století. Z textu vyplývá, že přehnaná opatrnost rodičů (helikoptérové rodičovství) vede k neschopnosti dítěte vykonávat základní úkony. Doporučuje volnou výchovu v souvislosti s výukou k nezávislosti a zodpovědnosti. Jenom v tom případě dítě získá schopnost přizpůsobit se měnícímu se světu.


Tematická rešerše: Konflikty mezi rodiči a učiteli a jejich řešení

Učitelé na sociálních sítích #3. Daniel Pražák

pátek 23. listopadu 2018 · 0 komentářů

Další ze seriálu odpovědí na netradiční dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích.

Zdroj: Tajný učitel 11. 11. 2018


Představení

Jmenuji se Daniel Pražák, mám rád dobré jídlo a víno, životní výzvy a špatný humor. Jsem jedno z prvních dětí, které bylo v ČR v domácím vzdělávání (4. a 5. třída). Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem absolvoval školu snů – Gymnázium Přírodní škola. Tam jsem se také poprvé postavil před katedru, protože každý student musel do oktávy odučit minimálně 10 hodin v nižších třídách jako lektorskou práci. Tady jsem potkal učitelské osobnosti takového kalibru, že „když jsem se rozhodoval co chci dělat, kantořina byla jasná volba“.

Přírodní škola mě naučila několik důležitých věcí – kromě faktů a znalostí taky schopnost zachránit život, umět si zorganizovat svůj čas (zkušební systém je tam velmi blízký tomu na VŠ) a především mi dala do vínku neschopnost přejít mávnutím ruky věci co mě štvou. Jako příklad bych uvedl to, když tehdejší hejtman David Rath usiloval o zrušení Dětského domova v Pyšelích, kam jsme se školou několikrát do roka jezdili (a jezdíme stále) dělat programy pro děti. Tehdy jsme se postavili proti, záměr medializovali, psali tiskové zprávy, vyjednávali na zastupitelstvech a nakonec se podařilo DD zachránit. Tehdy jsem se naučil, že pokud člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho co může, tak se to taky podaří (zní to jako z nějaké Disneyovky a myslím, že to v nějaké i bylo… ale je to tak).

Proto jsem také na PedF UK založil nejdřív Studentskou oborovou radu katedry biologie, později s partou skvělých aktivních studentů spolek Drosophila a nakonec se s vděčností připojil k myšlence Otevřena (iniciativy usilující o proměnu přípravy učitelů „zevnitř“ – prostřednictvím působení na pedagogických fakultách).

Půl roku po maturitě jsem pomáhal jako suplent na Gymnáziu Přírodní škole, kde s přestávkami a v měnící se formě působím dodnes. Kromě toho jsem učil na ZŠ, MŠ a Gymnáziu Da Vinci v Dolních Břežanech, krátce na ZŠ Letohradská ve třídách s programem intuitivní pedagogiky a v současnosti učím přírodopis a angličtinu na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Pedagogické zkušenosti jsem v oblasti neformálního vzdělávání sbíral, kromě děcáku, ve vyloučených lokalitách v ČR, při výuce dětí ulice v Kongu. Vtipnou zkušeností bylo, že jsem – rok před dosažením Bc. – učil v rámci Výzvy 51 učitele, jak učit s tablety.

Před měsícem jsem dosáhl pedagogické kvalifikace s kombinací biologie – dějepis a v současnosti jsem doktorandem na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK.

Baví mě cestování, focení, prohrávání proti dětem v League of Legends a vzdělávací politika. Mám úžasnou přítelkyni, která je taky učitelka.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Mám problém s vymezením „před nástupem do školství“. Některá překvapení byla už při „lektorských praxích“ a následně jsem do školství spíše difundoval, než nastupoval – jako kvalifikovaný-legální učitel učím teprve dva měsíce. Překvapilo mě každopádně, jak málo jsou (byli) učitelé propojení. Často jsem viděl učitele, kteří naprosto netuší o skvělých metodách, co používá jejich kolegyně ve stejném kabinetu. To mi přišlo naprosto šílené. Každý svojí přihrádku, svůj metr čtvereční. Na mé nynější škole mám naprosto odlišnou zkušenost.

Dalším opakujícím se překvapením pro mě je, jak má naše společnost vzdělávání a školství „na salámu“. Nechci mluvit o platech a o tom, jak je to téma jenom před volbami a pak nic… Naprosto mě šokovalo, že se nezvedl žádný rodičovský odpor proti jednotným přijímacím zkouškám, které brutálním způsobem (ve své nynější podobě) zasáhnou do života jejich dětí. Jeden standardizovaný test v jedno datum, který prostě potopí ty, kteří nejsou dobří ve vyplňování testů, nebo nejsou z prostředí, kde by jim s přípravou pomohla rodina.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

„Něco“ se tam stane. Žáci netuší, že se učí a ve třídě panuje kreativní atmosféra. Je v ní hluk a pohyb. Hodina, kdy se povede nějaký pokus. Byla to třeba hodina, kdy jsme propojili dějepis a angličtinu a pracovali s textem powermetalové skupiny Sabaton 1648, kde se zpívá o dobývání Prahy Švédy na konci 30leté války. Bonusem bylo, že vedle zrovna učil zástupce ředitele a my dali žákovský bluetooth reprák naplno.

Fakt mě baví, když si žáci dobrovolně připraví aktivitu a část hodiny. Baví mě, když zjistí, že jsou v něčem fakt dobří, i když si to o sobě nemysleli.

Jaké jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Máme RVP. Máme jako učitelé (pokud učíme na fajn škole… a v Praze a Středočeském kraji se učitel snad ani nemůže vymlouvat, že takovou školu v okolí nemá) neuvěřitelnou svobodu v tom kdy, co a jak učit. Jeden z důvodů dobrovolného přechodu na státní školu (po třech soukromých) byl, že chci tohle ověřit. A našem jsem školu, která mi maximálně vychází vstříc v tom, jak a co učím (alespoň nakolik mohu po dvou měsících soudit). Nikdo mi jako učiteli nevnucuje učit systematiku protist (která dávno neexistuje a během mého VŠ studia se změnila dvakrát), je to jenom na mně. Chápu ale, že to není pro každého a nevím, jestli bych dokázal takhle učit i při plném úvazku. Je to podstatně těžší, než jet podle učebnice.

Vzdělání není priorita. Prostě není. To se projevuje i tak, že se ministři školství střídají stejně rychle, jako učitelé obrany proti černé magii v Harrym Potterovi. Tím pádem chybí koncepce a tak nějak nevíme, co vlastně chceme. Kvůli tomu zároveň máme RVP a společné vzdělávání a k tomu státní maturity a jednotné přijímačky. To na prvním místě. Na druhém, protože je to nutně podřazený bod, je samozřejmě obligátní nedostatek peněz, které na vzdělávání dáváme jako společnost. Naše postavení v žebříčku zemí OECD (kam asi chceme patřit i do budoucna, ne?) je tristní a to dlouhodobě.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Když si představím pantheon mých „best of“, tak musím použít slovo sebeobětování. Výjimečný učitel dává škole maximum. Upřímně si nedokážu představit, že bych třeba trávil s dětmi ze své školy každý víkend, že bych dal přednost doučování lemplů (já byl jeden z nich, takže to snad můžu napsat) den před svým posledním termínem státnic. A z toho jednoduššího: učitel musí žáky respektovat a jít příkladem. Zároveň by měl na sobě dál pracovat – neznám žádného skvělého učitele, který se dál nerozvíjí. Často zaznívá, že učitel by měl být hlavně sám sebou. S tím mám trochu problém – pokud jsem totiž běžně sarkastická bestie, nemyslím si, že bych měl být takový i ve škole a osobně se snažím sarkasmu v hodině vyvarovat.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Apatie, stereotyp, vynucování autority. Četl jsem nádhernou větu: „Dnešní žáci neuznávají autoritu a ani tu přirozenou!“ – to mi přijde naprosto geniální.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Nevím tu největší… Ale jedna věc se mi poslední dobou hodně vrací. Protože jsem učil při studiu, tak učitelování nebylo to nejdůležitější a nebyl jsem na učitelském místě závislý co do obživy, tak jsem ve chvíli konfliktu s vedením jedné ze škol prostě pokrčil rameny a šel (snažil jsem se situaci nějak s vedením reflektovat, ale tahle snaha nebyla vyslyšena). Myslím, že jsem se tím připravil o hodně a nechci tohle opakovat. Taky se mi úplně nepovedlo to, že jsem nastoupil na školu, kde bylo všechno hodně volné a v té době jsem spíš potřeboval pevné vedení a ukázání jak a kudy. Tady jsem byl svým pánem, což by bylo fajn spíš pro zkušenějšího učitele. Ze spousty chyb jsem ale následně reflexí získal hodně pro sebe a tak jsem za ně rád.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Ta otázka je sama o sobě nefér a byla by na několik A4 textu. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Je hodně jednoduché říct: „Ne. Ani nemohla,“ – a bude to svým způsobem pravda. Zatímco svět se mění, žáci se mění, díky Bohu se mění i styly výuky, tak svět univerzit a tím pádem i fakult je dělaný spíš na pomalé změny, pokud nějaké. Potkal jsem ale na fakultě hodně inspirativních osobností a třeba teď hodně těžím z toho, že mě fakulta naučila systém reflektování hodin – byť v té nejzákladnější formě.

Hodně tuhle otázku dostávám a hodně se s ní peru. Na druhou stranu neznám žádnou firmu, která si svoje zaměstnance – ať už mají jakékoliv vzdělání – dál nevychovává a netrénuje.

Analogicky se můžu zeptat: „Připravila tě autoškola na jízdu po D1 v pátek večer?“ Tyjo, jasně, že ne! Naučil ses tam rozjet se, nenabourat do ostatních, naučil se základy bezpečné jízdy. Ale určitě tě autoškola nepřipraví na agresivní řidiče, nenadálé události, nečekané objížďky.

To co se třeba teď na peďácích děje spolu s reakreditací studijních plánů, to je obrovská revoluce – před pár lety bylo skoro nemyslitelné, aby se student bakalářského studia dostal k dětem a páchal tam nějakou praxi. To se v současnosti stává celkem normou. Té praxe je sice pořád málo (ale pořád nesrovnatelně víc se situací před pár lety zpět), ale já jsem rád i za tohle a tleskám.

Představ si situaci, kdy se staneš ministrem školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Já bych teď ani nechtěl. Prsty se brání to o někom z ANO napsat, ale jsem fakt rád, že tam pan ministr Plaga je. A pokud bych se stal ministrem, chtěl bych dělat na začátku svého působení přesně to, co on. Viditelně nic. Zní to možná absurdně, jenže je to hrozně dobře. Každý ministr za posledních 10 let měl nutnou potřebu přijít s něčím revolučním, co bude stát jako pomník jeho geniality. Teď tedy čekáme, jak dopadne reforma financování regionálních škol, ale to popravdě není „jeho“ novinka. Rozhodně bych ale tlačil na NÚV (Národní ústav vzdělávání, má na starosti například revizi RVP a předtím zavedení RVP), aby podstatně lépe komunikoval s učitelskou, odbornou a širokou veřejností. Snažil bych se ukazovat víc a víc na příklady skvělých učitelů a skvělých věcí, co v našem školství jsou. Snažil bych zvrátit trend posledních dvou let, kdy je stále těžší založit soukromou školu. Určitě bych otevřel diskuzi o přípravě učitelů a vstupu do profese, případně její prostupnosti a každopádně bych znovu otevřel téma státních maturit a jednotných přijímacích zkoušek a podporoval diskuzi jestli je to to, co chceme, a jestli je to užitečné. Vlastně by toho bylo na čtyři roky docela dost…

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma? Proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro nás obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Celá situace mě velmi mrzí, hlavně v tom smyslu, že pokud se opravdu podaří sjednotit hlas učitelů, ať už v komoře, nebo v platformě, tak to s sebou ponese tíhu toho, jak se to stalo. Tedy s osočováním, dštěním síry a dělání zlé krve. Myslím si ale, že teď se situace stabilizovala a ukazuje se, že vedle sebe tyto organizace existoval snad mohou.

Učitelská platforma se stala cenným partnerem jak pro orgány MŠMT, tak například pro média – díky kontaktům UP mohou novináři získávat nové expertní názory, daří se komunikovat do veřejného prostoru pohled běžných učitelů a to je samo o sobě pro mě dobrou věcí. UP se skrze připomínkovací řízení věnovala legislativě a to je další plus – do procesu tvorby tak více než kdy předtím vstoupil hlas učitelů.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s rodiči žáků?

Vlastně zatím pouze skvělé. Měl jsem jediný vážnější problém a to bylo s maminkou-ředitelkou školy. Tam mi vadilo, že se sloučila role maminky a ředitelky a situace nebyla dál reflektovaná právě z role vedení školy. Na nové škole mám za sebou zatím jedny třídní schůzky a byl jsem mile překvapen zájmem rodičů a jejich dotazy například na styl výuky. Přišlo mi skvělé, že se zajímali, jaký že bude ten nový učitel přírodopisu a co budou jejich děti v hodinách dělat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi udělá, když zkusím něco nového a zafunguje to. Když se mi podaří vytvořit ve třídě takové klima, že se zapojí všichni a když i ti, kteří si tolik nevěří, zažívají úspěch. Možná to zní jako klišé, ale nenapadá mě lepší popis. Radost mi také dělají dozory. Vážně. Je to chvíle, kdy se zase o trošičku mění role a mizí jeden z prvků vnější autority. Najednou jsme na té chodbě jako dva lidi a můžeme si povídat o něčem úplně jiném – anebo o tom, co bylo v hodině. To mě pak potěší dvojnásob, když mají žáci i po vyučování chuť to dál řešit.

Celkem chápu, že na řadu učitelů působí EDUin jako červený hadr na býka. První věc co mě ale napadne, když mám říct co se za posledních X let povedlo, je právě jejich práce. Sluší se připomenout, že před 10-12 lety nebylo vzdělávání zdaleka takové téma ve veřejném prostoru (nebo jenom nárazově), redakce neměly vlastního člověka pro školství a obecně to moc nikoho mimo profesi nezajímalo. To EDUin změnil a přijde mi to skvělé a důležité.

Robert Čapek: Myslet pedagogicky, nebo byrokraticky? Cožpak to není jasné?

čtvrtek 22. listopadu 2018 · 0 komentářů

Do jisté školy chodí žák „Pavel“, který míval v páté třídě občas problémy s tím, že se mu spolužáci posmívali (třeba kvůli jeho nadváze) a také s tím, že občas reagoval agresivně (zejména když byl provokován) . S obojím se ale výborně pracovalo a tak problémy obojího typu přestaly.

Zdroj: blog autora 12. 11. 2018

Se třídou se realizovaly temabuildingové aktivity, pracovalo se v ní se zaměřením na vztahy žáků a Pavel se učil zvládat své reakce. Pamatuji si, jakou radost měl z toho, když se mu podařilo přejít konfliktní situace s klidem. Považoval to – a oprávněně – za své vítězství. Ale nyní v šesté třídě zažíváme s Pavlem obrovský propad zpět a co hůř, kluk přestal komunikovat a uzavřel se do sebe. Proč? Je to kvůli záležitosti, která se týká stovek škol: rozdělování žáků do šesté třídy.

V této škole (označme si ji jako školu A) na to jdou byrokraticky: všechny žáky, i ty příchozí z okolních malotřídek zkrátka seřadí podle abecedy a v polovině udělají pomyslenou čáru. To nad čárou je 6.A, to pod čárou je 6.B. Letos to dopadlo pro Pavla fatálně: všichni jeho kamarádi skončili v Áčku, jen on sám se ocitl v Béčku, mezi novými, cizími dětmi, které neznají ani jeho osobně, natož pak jeho dobré stránky. Pavel nyní chodí do školy jako za trest, jako na nucené práce a co hůř: zdá se, že obvyklé teambuildingové aktivity (včetně stmelovacího dne) ho spíše od zbytku třídy oddělují. Zažívá stejný stres, jako dospělý člověk při nedobrovolné změně zaměstnání.

Pamatuji se dobře, jak jsme podobnou věc řešili ve škole B. Všichni žáci ze stávajících pátých tříd, plus nově zapsaní žáci z okolních škol, byli napsáni na dlouhé, jednotlivé lístečky. Na krajích se označil i jejich prospěch, poruchy učení apod. Sešli se budoucí i bývalí třídní a lístečky se rozdělovaly po kamarádských skupinách, dvojicích i trojicích. Všichni měli přehled o tom, jaké vztahy mezi sebou děti mají, kdo komu pomáhá a podobně. Měli jsme i informace z okolních malotřídek, kde nás informovali o kamarádstvích, ale i o těch, kteří by měli být „od sebe“. Obě třídy se skládaly a vyvažovaly k co největšímu prospěchu žáků. Nikdy by nikoho nenapadlo roztrhnout nějaké kamarády od sebe. Poté, co nové třídy začaly na začátku září fungovat, byl ještě čas třídy opravdu definitivně doladit. Takto se pracuje pedagogicky.

Máme tu ale i příklad školy C. Tam se tři nově vytvářené šestky odlišovaly podle vzdělávacích obsahů a tedy i preferencí žáků a jejich rodičů. Vznikly tři šesté třídy: sportovní, jazyková a přírodovědná, do kterých se žáci mohli sami zařadit. Tyto třídy měly své specifické rozvrhy s odlišnou hodinovou dotací klíčových předmětů. Samozřejmě, že šlo přecházet z jedné do druhé – a proč by to jít nemohlo? Takto vypadá moderní pedagogický přístup, kde škola ví, kdo je klient a kdo komu poskytuje vzdělávací servis.

Všechny zmíněné školy jsou státní, ale liší se tím, jak pedagogický, nebo byrokratický přístup mají. Nejhorší na přístupu školy A je to, že rozdělování podle abecedy považuje za spravedlivé. Náhoda je povýšena na nejvyšší princip. Ale vzdělávání ve škole by měla být činnost záměrná! My, pedagogové, si vybíráme z možností a musíme vždy volit tu, která je pro žáky nejlepší. Jinak to je jako tvrdit, že řešíme spravedlivě kázeňský problém takto: když padne panna, bude pohovor, když lev, dostaneš facku. Los je spravedlivý, ne?

Vtip je v tom, že varianta s fackou se tu vůbec mezi možnostmi neměla objevit! Co když by náhodné, abecední rozložení přineslo třídu s významně větším počtem žáků s poruchami učení? Co když by se stalo, že v jedné třídě by se ocitli nejlepší žáci celého ročníku? Jak by v druhé třídě fungovala nejefektivnější strategie: vzájemné učení žáků? Škola A tvrdí, že pokud by třídila žáky jinak, záměrně, chtěli by rodiče pak měnit žáky ve třídách jako ve hře „Člověče, nezlob se“. Ale to jsou jen obvyklé výmluvy školních byrokratů, kteří se brání uvažovat pedagogicky – možná proto, že to ani neumějí. A jejich arogance, lhostejnost a nekompetentnost pak ubližuje žákům, jako je třeba Pavel.

Vzdělání dětí ovlivňuje sociální původ rodiny

středa 21. listopadu 2018 · 0 komentářů

Šance na vzdělání dětí v Česku výrazně ovlivňuje sociální a ekonomické postavení jejich rodičů. „Je to o štěstí a o smůle, jak se dítě narodí v Česku, strašně moc. Protože školy a vzdělávací systém nejsou schopny dostatečně kompenzovat tu náhodu, když to špatně dopadne a narodím se do 'špatné' rodiny," uvedl Daniel Münich (IDEA).

Zdroj: ČTK, České noviny 23. 10. 2018

Negativní vliv na úspěch sociálně znevýhodněných mají například přijímací zkoušky. Shodli se na tom Daniel Münich z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) a odborný konzultant vzdělávací společnosti EDUin Tomáš Feřtek. Podle nich je to důvod, proč v ČR na vysokoškolský titul dosáhne zhruba 3,6 procenta dětí rodičů bez středoškolského vzdělání, jak vyplývá to z aktuální zprávy OECD. V průměru zemí OECD je to 21,2 procenta.

Podle Münicha funguje český vzdělávací systém tak, že dítě z rodiny s nízkým vzděláním nemá velké šance na úspěch. Negativní roli v tom podle něj hrají přijímací zkoušky na maturitní obory a to, že je na ně školy nedokážou připravit. Připomněl, že v Česku část dětí odchází z pátých a sedmých tříd na víceletá gymnázia. Loni dle statistik ministerstva školství nastoupilo do prváku na víceletých gymnáziích 11.687 dětí, v šestých třídách základních škol bylo 96.973 žáků a v osmých třídách 83.728.

Zásadní vliv sociálního původu na šanci na vzdělání vidí v ČR i Feřtek. Podle něj jde o dlouhodobý problém českého vzdělávacího systému, který se prohlubuje. I on uvedl, že situaci zhoršilo například zavedení přijímacích zkoušek na maturitní obory. Další krok tím směrem může podle něj být zavedení jednotné hranice bodů potřebných pro přijetí na maturitní obory.

Münich vysvětlil, že rodiče dětem často platí různé přípravné kurzy nebo doučování, aby přijímací zkoušky zvládly. Pokud na to rodiče nemají peníze nebo se o to nezajímají, tak je dítě výrazně v nevýhodě, řekl. "Rodiče vybírají školu a tlačí na školu, aby připravila děti na přijímací zkoušku. Když děti chodí do školy, kde je to každému jedno, tak nejsou připraveni na přijímačky," uvedl.

Münich upozornil, že v Česku je ovšem velmi málo lidí, kteří nemají ani střední vzdělání. Odhadl, že v populaci rodičů do 50 let může být kolem tří až pěti procent lidí, kteří neabsolvovali střední školu. "Ta naše skupina jsou hodně extrémní případy lidí ve vážných problémech, kteří navzdory všem možnostech vzdělání nezískali," řekl. V západních zemích je podle něj lidí bez středoškolského vzdělání více.

Podle ministerstva školství je současný stav v ČR způsoben tím, že až do poloviny 90. let byl přístup k vysokoškolskému vzdělávání velmi omezený a ČR tak v počtu vysokoškoláků dohání ostatní země. "V roce 1990 studovalo vysoké školy jen 118.000 studentů, což na populaci 10,3 milionů lidí činilo jen 1,1 procenta," uvedlo tiskové oddělení úřadu. Na vysokou školu se tehdy podle ministerstva zapisovalo asi 17 procent devatenáctiletých, od roku 2006 je to kolem poloviny. "Tuto situaci považujeme zatím za uspokojivou. Tento podíl je v současné době potřeba udržet a stejně tak dbát na kvalitu vysokoškolské přípravy," doplnil úřad.

Jitka Dolanská: Rodiče tápou, srovnání škol jim pomůže, míní karlovarský advokát

úterý 20. listopadu 2018 · 0 komentářů

Usnadnit výběr správné základní školy. Takovou ambici má unikátní projekt karlovarského advokáta Ronalda Němce a jeho ženy Veroniky. Přečtěte si pozorně jejich důvody.

Zdroj: www.idnes.cz 4. 11. 2018

Prvním impulzem pro vytvoření přehledu a srovnání základních škol v Karlových Varech pro ně byl plánovaný vstup vlastních ratolestí a dětí jejich přátel do školy. Dalším byla skutečnost, že mnoho odpovědí na otázky, které si rodič před prvním nástupem své ratolesti do školy klade, není možné v oficiálních materiálech najít.

Rodiče proto někdy tápou. Chtějí pro své dítě to nejlepší, ale rozhodnout se, kam dítě ke vzdělávání zapsat, není právě jednoduché. Srovnání základních škol by jim mohlo tento krok usnadnit.

Jak nebo jakou metodou chcete školy srovnávat? Inspirovali jste se někde?

Ano, každý rok vychází přehled nejlepších univerzit na světě. Proč nemít také přehled karlovarských základních škol v sedmdesáti kritériích? Nechceme školy hodnotit. Chceme jen předložit odpovědi škol rodičům. Ti si pak udělají vlastní úsudek.

Připravili jste pro ředitele základních škol k tomu účelu dotazník. Jak je obsáhlý?

Má sedmdesát otázek. Každou okomentujeme na našem webu. Je důležité, aby rodiče věděli, proč se ptáme právě na toto, a aby si otázky někdo nesprávně nevyložil.

Na co se v dotazníku ptáte? Můžete být konkrétní?

Samozřejmě. Já například chci, aby moje dítě umělo vzít do ruky pilku nebo šroubovák. Odmala je proto v tomto směru vedu. Můj syn už má ve čtyřech letech vlastní kladivo. Je sice pravda, že více rozbije, než opraví (smích). Manželka zas učí dceru vařit. To jídlo je pak jako od kočičky, ale obé je důležité. Jedna z otázek proto směřuje k časové dotaci na manuální práce. Důležitá je například i jazyková vybavenost dítěte. Proto se ptáme, zda má učitel aprobaci na výuku jazyků. Pokud ano, jaký má jazykový certifikát, tedy jak doopravdy umí mluvit a psát. To, že mám řidičák, přece neznamená, že jsem dobrý šofér. Dále chceme také vědět, jakým způsobem, metodou, se v té které škole učí. Biflováni dnes nemá smysl. Důležité je umět hledat a třídit informace, rozumět jim a umět je interpretovat. A to je velice složité. Sami to často neumíme.

Zajímají vás také informace, které se netýkají přímo výuky?

Mnozí nás straší šikanou na škole. Na netu se dočtete, že šikana je ve škole běžným standardem. Proto se ptáme i na ni. Nebo žádáme informaci o věkovém průměru učitelů na škole. Máme úctu ke stáří, ale nesmí převažovat. Chceme také vědět, kdo bude učit naše dítě v první třídě a jak dlouho. Nechci, aby třídu vedl každý rok jiný pedagog. Dotýkáme se také společného vzdělávání, inkluze. Má řadu příznivců, ale i odpůrců. Je však málo kvalitních asistentů, proto je potřeba o problému mluvit. Je pravda, že silní musejí slabým pomáhat, ale velké množství slabých může silné utopit.

Materiál, který jste rozeslali školám, je poměrně obsáhlý. Jak dlouho trvalo, než vznikl?

Máme za sebou desítky hodin rozhovorů s rodiči. Příprava a studium podkladů zabralo možná deset hodin. Pak už zbývalo jen otázky sepsat.

Řekl jste, že vaše snažení má ale ještě jeden smysl. Jaký?

Chceme, aby náš Karlovarský kraj nebyl ghetto, jak se o něm už dnes někteří odborníci ve školství vyjadřují. Jsme hrdí patrioti. Rádi bychom chtěli motivovat ostatní rodiče v jiných městech, aby i oni o tyto informace požádali. Pokud nebudou vědět jak, ať nám napíší, rádi poradíme. Je potřeba nastartovat evoluci školství a pokrok začíná hledáním dobrých a slabých stránek. Slabé se musíme pokusit odstranit, silné zas posílit. Náš národ byl skvělý, teď trošku kulhá, ale zase může být na špici!

Požádali jste někoho o pomoc?

O pomoc ne, ale napsali jsme politikům, protože obec je zřizovatelem základní školy. Požádali jsme je, aby za námi stáli. Politik je tu od služby veřejnosti. A věřím, že občané mají právo znát odpovědi na každou naši otázku. Navíc, školy jsou placené z našich peněz

Jak budete postupovat v případě, že vám školy odpovědi nezašlou?

Zatím mám od ředitelů skvělé odezvy. Už několik z nich mi volalo. Ptali se, proč to děláme. Jeden sice trošku láteřil, ale slíbil, že odpovědi pošle. Já věřím, že je pošlou všichni. Jde přece o jejich školu, aby se prezentovala. Škola, která neodpoví, vysílá k rodičům jasný signál, že nemá o jejich děti zájem. Že nechce komunikovat s rodiči.

Už máte nějakou zpětnou vazbu i od rodičů?

Zatím jsme informace a adresu webové stránky zaslali jen několika lidem, většinou přes SMS. A už nám začali psát z Plzně, Brna i Prahy. V Praze 8 už prý dokonce odešly dopisy na školy. To mne těší a znovu opakuji, že pokud si někde lidé nebudou vědět rady, rádi pomůžeme.

Jak budete získaná fakta zpracovávat? Budou někde k nahlédnutí pro ty, které téma také zajímá?

Nechceme odpovědi zpracovávat. Chceme je jen publikovat. Každou otázku pouze okomentujeme, zdůvodníme, proč jsme se ptali. Je pak na rodičích, aby odpovědi sami vyhodnotili. Vše bude k nahlédnutí na www.zakladky.eu. Školy by měly odpovědět do 10. listopadu, předpokládám, že na webu se jejich odpovědi objeví do deseti dnů, tedy do 20. listopadu.

Proč si myslíte, že je výběr školy i vyučujícího pro dítě tak důležitý?

Svět je dnes komplikovaný a rodiče nemají tolik času, aby své děti sami plně vzdělávali. Deset hodin děti spí, osm jsou ve škole. Na rodiče mají čas tak dvě až tři hodiny. Chci, aby naše děti měly dobré srdce, bystrou mysl, empatii pro slabé a nemocné. Aby to uměly s internetem, ale nevěřily všemu, co se tam píše. Aby zvládly pracovat s IT technologiemi, ale také uvařily guláš nebo třeba vyměnily kolo automobilu. Já jako rodič to mohu v dítěti rozvíjet, ale pedagog, který nebude naše děti a svoji práci milovat, to vše může pohřbít. Proto vidím jako velmi důležité to, na jaké škole se mé děti vzdělávají a kdo je učí.

Michal Novák: Zlomená rákoska 2 aneb Nejen o trestech, týrání a (ne)výchově

pondělí 19. listopadu 2018 · 0 komentářů

Kdykoli jsem ve své speciálně pedagogické praxi narazil na problém zneužití fyzické síly ve výchově, zjistil jsem, že nikdy nešlo o fyzický trest, nýbrž o fyzické týrání. Někdo z vás se jistě podiví, jaký je mezi tím rozdíl, já si dovolím tvrdit, že obrovský.


Zamyšlení čtvrté: Je fyzický trest a týrání jedno a totéž?

Týrání nemá za cíl řešit problém trýzněného, nýbrž ukájet choutky, nálady či pudy trýznitele. Případné problémové chování týrané osoby (ať již skutečné nebo trýznitelem smyšlené) slouží pouze jako záminka k použití násilí. Neslouží tedy ke korekci chování, ale vybití agrese. I v případě skutečného přestupku proti normám chování ze strany trýzněné osoby je míra použitého násilí závislá nikoli na míře provinění, ale na psychickém stavu trýznitele. Týraná osoba má velmi malou šanci svým chováním použití násilí předcházet. Tento typ agrese (ať se již jedná např. o šikanu nebo domácí násilí) je zavrženíhodný, na druhou stranu však jen těžce právně postihnutelný a navíc velmi dobře slouží jako záminka proti legitimitě jakékoli formy fyzického násilí ve výchovném procesu.

Trestání na rozdíl od týrání má za cíl korekci chování trestaného. Trestaný, za předpokladu jeho seznámení s normami chování, má možnost svým chováním použití násilí ze strany trestajícího předejít. Takže jestliže padne trest, musí být všemi zúčastněnými jasně zodpověditelná otázka „Za co?“


Zamyšlení páté: Máme na své dítě výchovný vliv pouze my?

Ne vždy si ve spojitosti s výchovou uvědomujeme, že jsme sociálně žijící tvorové. Tudíž nelze ignorovat, že do „naší výchovy“ nám bude vždy zasahovat sociální okolí – vrstevníci našich dětí, jejich rodiče i všichni ostatní lidé, které v každodenním životě potkáváme.

Každé narozené dítě ihned od počátku přitahuje lidskou pozornost. Nejenom svých rodičů, ale každého jedince, který s ním přijde do styku. A platí to i naopak, dítě je přitahováno jakýmkoli podnětem a snaží se na něj reagovat. Proces učení se rozeběhne nevídaným tempem, které si málokdo z nás dokáže představit. Přesto se však mozek musí naučit podněty třídit a vybírat. Důvod je prostý, přicházejících informací je nepřestavitelně mnoho a ne všechny jsou pro nás důležité. V tomto selektivním vnímání světa u všech živočichů odvedla evoluce brilantní práci. Jen ještě nestihla domyslet, jak u nás, u lidí, tuto schopnost každého rozvíjejícího jedince využít ve výchovném procesu.

Co mám přesně na mysli? Stále se snažíme „tok informací“ k dítěti všelijak upravovat, až cenzurovat, a navíc si myslíme, že naše dítě bude zpracovávat informace jen od nás, nikoli od okolního, v naší mysli „zkaženého světa“. Jestliže si ihned od začátku nezačneme uvědomovat naši biologickou podstatu, může se nám snadno stát, že naše výchovné působení přestane naše ratolest vnímat a začne ji vychovávat někdo jiný, kdo jí dokáže zajistit přísun „relevantních informací“ potřebných pro její rozvoj.

Moudrý rodič záhy pochopí, že i když si všechny tyto skutečnosti uvědomí, nikdy nebude schopen nahradit výchovný vliv vrstevníků svého dítěte a nikdy své dítě nebude schopen uchránit před všemi nástrahami okolí. Je velmi důležité, aby se dítě co možná nejdřív začalo zejména v sociální oblasti „otužovat“. V rámci výchovy je nezbytný „necenzurovaný“ styk s vrstevníky. Nechme děti si samy hrát a jen občas je zkontrolujme! Jestli někdo z vás má strach, že tímto způsobem ztratí veškerý výchovný vliv, mám pro něj uklidňující informaci. U malých dětí vy vybíráte, s kým si bude hrát! A nepropásněte toto období, protože u těch větších toto pravidlo už asi platit nebude.

Věřím, že stále někteří z vás mají z tohoto liberálního přístupu strach a jisté obavy. Pokusím se vás uklidnit další biologickou skutečností – máme tendenci vyhledávat životní prostředí, které známe a snadno se v něm orientujeme. Říkáme mu náš domov, náš kraj, naše vlast. S těmito pojmy není svázáno pouze místo pobytu, ale i naše normy chování, hodnoty, přátelé a životní cíle. Tudíž nejen my, ale i naše děti si vybírají kamarády na základě společných zájmů, postojů a hodnot. Když navštěvujeme své přátele společně se svými dětmi, podvědomě slaďujeme své výchovné postupy a všichni naši potomci přejímají společné normy chování. Cítí se v nich bezpečně a jaksi mimoděk začnou vyhledávat jedince s podobnými rysy i mimo okruh rodiny a rodinných přátel. Jestliže si naše dítě ze své svobodné vůle začne cíleně hledat z našeho pohledu problémové kamarády, je to znak toho, že s naší výchovou není něco v pořádku.

Bohužel se nikdy nestřetáváme pouze s lidmi, které si sami vybereme. Různí rodiče s různými dětmi se potkávají na dětských hřištích a v restauracích, po mateřské dovolené začneme chodit do práce a své dítko musíme svěřit mateřské škole, a i když nezačneme pracovat, musí dítě nastoupit povinnou školní docházku v základní škole. Ať se nám to líbí nebo ne, je naše ratolest konfrontována s odlišnými výchovnými styly.

Jsem přesvědčen, že i zde nemusíme mít strach, jestliže do té doby výchovně neselžeme a vybereme školu, o které jsme přesvědčeni, že bude děti vychovávat v souladu s vlastními společenskými hodnotami. Kde většina ostatních děti je vychovávána podobnými rodiči jako jsme my sami a hlavně, kde učí učitelé, se kterými si budeme rozumět a budeme je schopni a ochotni respektovat. Protože, jestli je nebudeme respektovat my, těžko to potom můžeme chtít po našich dětech. Důležité je si uvědomit, že jen stěží předěláme své životní prostředí, ale máme velké možnosti si ho vybrat. Nejen pro sebe, ale i pro naše děti.


Zamyšlení šesté: My a komunikační technologie – kdo koho má pod kontrolou?

Kdyby do výchovy promlouvali pouze rodiče a lidé z našeho blízkého okolí, nebyla by dle mého soudu situace ve společnosti tak zoufalá. Bohužel, zvláště však v současné době, do ní zasahují další „výchovní činitelé“ – sociální sítě, masmédia, reklama.

Jak jsem se už dříve zmínil, děti pro svůj vývoj potřebují přísun zpracovatelných informací a zpětnou vazbu se svým sociálním okolím. Velkou roli pro ně již od předškolního věku začnou sehrávat skupiny vrstevníků. Ale ty vždy nemusí být (a často také nejsou!) „z masa a kostí“. A na rozdíl od „necenzurovaného“ výchovného přístupu k „živým“ kamarádům svého potomka je zde zapotřebí důsledná kontrola. Proč?

V sociálních sítích spatřuji největší riziko ve výchovném procesu jedince. Zkuste se zamyslet, co každému z nás mohou dát, ale také co všechno mohou vzít.

Sociální sítě velmi usnadňují komunikaci ve všech směrech. Nemusíte vynaložit téměř žádné (fyzické) úsilí co se týče překonání vzdáleností, výběru a počtu komunikujících, díky nepřímému kontaktu nejenže nemusíte mít strach z případného fyzického ohrožení, můžete také udržet svou anonymitu a všelijak se přetvářet a zdokonalovat svou identitu. Hezké, že? Jenže tyto možnosti má i druhá komunikující strana. A ta může mít úplně odlišné zájmy než vy. Nesmíme také zapomenout na třetí subjekt, který zde vstupuje do hry, provozovatele sociální sítě.

Každá provozovaná sociální síť je firma. Velmi bohatá. Kde se ale bere její bohatství? Asi těžko z charitativních příspěvků vděčných uživatelů, kterým sociální síť pomohla zlepšit život. Informace, které sami ochotně a naivně svěřujeme druhé komunikující straně, často mohou skončit úplně někde jinde. U někoho, kdo je schopen je velmi dobře zpeněžit. A ten „někdo“ udělá úplně všechno proto, aby měl co největší vliv na ty, co ho živí. Na koncové uživatele sociálních sítí. Stejně jako se z nás v minulém století snažila komunistická strana prostřednictvím zpravodajských a zábavných pořadů v televizi vychovat „uvědomělé občany“, dnes se snaží obchodní korporace prostřednictvím masmédií a internetu vychovat z nás „uvědomělé uživatele a konzumenty“. A tento druh výchovy je na rozdíl od té naší rodičovské velmi precizně propracovaný.

Lze s tím vůbec nějak bojovat? Lze docílit, aby naše dítě bylo šťastnější, když najde na Vánoce pod stromečkem kytaru nebo brusle než mobil či tablet?

Ano, i když v dnešní době s velkými obtížemi. Čím dříve bude mít možnost být vaše dítě „on-line“, tím bude větší pravděpodobnost, že vaši výchovnou úlohu v budoucnu převezme virtuální svět. Zpočátku bude zářit štěstím nad novým mobilem a tabletem, bude nadšené z „nových přátel“ nalezených na sociálních sítích, úžasně se zklidní a vy budete překvapeni, jak rychle se díky této technické vymoženosti bude rozvíjet. Po nějaké době se ale může vaše dítě začít měnit a vy nebudete mít ani potuchy proč.

Ani ve snu vás nenapadne, že se například kvůli své naivitě dostalo do drápů kyberšikany nebo začalo vyznávat zcela odlišné kulturní normy, než jaké jste se jim doposud snažili vštěpovat vy. Může se stát, že vám přestane důvěřovat a váš výchovný vliv se začne postupně vytrácet. Jedinou zbraní (dle mého soudu), jak tomuto katastrofickému scénáři předejít, je oddálení nákupu jakýchkoli komunikačních technologií na co možná nejpozdější dobu a podporování „konkurenčních nevirtuálních aktivit“. Musí platit, „Kdo si hraje (tzn. má smysluplnou činnost), nezlobí“ a ne, „Kdo je on-line (tzn. připojen k internetu), ten nezlobí“. A když už se nelze těmto moderním vymoženostem vyhnout, bedlivě sledujte, jakým způsobem je vaše dítě využívá.


Zamyšlení poslední: Jde láska s rákoskou dohromady?

Výchova nikdy nebyla a nebude snadnou záležitostí. Naučme se vnímat svět svých svěřenců podobně jako pan učitel Hnízdo ve skvělém filmu Obecná škola. Poté si uvědomíme, že tvrdost a vlídnost nemusí být vždy v protikladu. Že do výchovné hry musí občas vstoupit i rákoska, ale v budoucnu musí nastat čas, kdy bude rituálně zlomena.

To nejdůležitější, co bychom měli mít při výchově vždy na mysli, je obraz osobnosti svého svěřence v dospělém věku. Chovejme se k němu po celou dobu tak, abychom si s odstupem času mohli bez sebeklamu říci: „Dobře jsme ho vychovali.“ A do konce svého života se mohli radovat z jeho úspěchů a osobního štěstí.

Terezie Hradilková a kol.: Praxe a metody rané péče v ČR. Průvodce sociálním modelem

sobota 17. listopadu 2018 · 0 komentářů

Raná péče představuje významnou pomoc rodinám dětí s handicapem. Provází je prvními týdny, měsíci a roky života dítěte.

Pomáhá jim zprostředkovat nebo dokonce sama zajišťuje komplexní služby v podobě psychosociální pomoci, rehabilitace, právní pomoci, podpůrných aktivit pro rozvoj dítěte. Některá střediska rané péče dokonce disponují ludotékou neboli půjčovnou hraček.

Mgr. Terezie Hradilková 30 let působí v oboru raná péče, zakládala a řídila první střediska rané péče v ČR – pro rodiny dětí s postižením, 25 let se zabývala zakládáním, řízením a kvalitou rané péče v ČR a v zahraničí.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Lenka Zlámalová: Chytrý babyboom. Máme nejméně bezdětných žen z celé Evropy

pátek 16. listopadu 2018 · 0 komentářů

Magazíny a weby jsou plné příběhů o vzdělaných, v kariéře úspěšných ženách, které kolem pětatřiceti nemají děti. V některých případech si uvědomují tikot biologických hodin. V jiných už působí dojmem, že na roli matky rezignovaly. Víc než popis české reality jsou to spíš pokusy přes příběhy, které se vždycky podaří najít, roubovat západoevropskou, především německou realitu do tuzemských poměrů.

Zdroj: Týdeník Echo 26. 7. 2018

Vychází se z jednoduchého srovnání míry porodnosti, která je téměř ve všech zemích Evropské unie s výjimkou Francie pod kritickým číslem dvě děti na ženu. Na jednu Češku vychází v průměru skoro stejný počet dětí jako na jednu Němku. U nás podle posledního srovnání Eurostatu dosahuje míra porodnosti 1,6 dítěte, v Německu 1,5.

Jenže pohled pod tato velmi obecná data ukazuje úplně jiný příběh. V Česku se v posledních letech na rozdíl od jiných evropských zemí skoro nezvyšuje počet žen, které jsou v padesáti letech (ve věku, kdy už se až na vzácné výjimky matkami nestanou) bezdětné.

V posledních patnácti letech naopak prudce roste počet dětí, které se rodí ženám s diplomem. Výraznou roli sehrává to, že stále přibývá žen s vysokoškolským titulem ve věku, kdy se stávají matkami. Ten růst je ale pomalejší než vzestup celkového počtu dětí, které se rodí matkám s nejvyšším vzděláním. „Ukazuje se, že řada žen odkládá mateřství do vyššího věku. Pak ale mají víc dětí v rychlém sledu za sebou,“ říká Petr Fučík z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Data o vývoji společnosti jeho slova přesně potvrzují.


Nejméně bezdětných v Evropě

Začněme mýtem o rozrůstající se bezdětnosti. Začátkem loňského roku publikoval český demograf Tomáš Sobotka, který působí ve Wittgensteinově centru pro demografii a globální rozvoj lidského kapitálu ve Vídni, rozsáhlou studii Childlessness in Europe: Reconstructing Long-Term Trends Among Women Born in 1900–1972 (Bezdětnost v Evropě: Rekonstrukce dlouhodobých trendů v generaci 1900–1972). Ta je v poslední době široce citovaná v různých západních médiích. A je z ní vidět řada zajímavých trendů, které vyvracejí mýty, jež formují společenskou debatu.

Třeba ten, že bezdětné ženy jsou jistým dekadentním fenoménem posledních let. Data přitom ukazují, že z delšího historického pohledu za sebou mají všechny evropské země období, kdy bez dětí zůstávalo mnohem víc žen než dnes. Pravda ale je, že zhruba od ročníku 1945, tedy generace žen, jimž je dnes třiasedmdesát, přibývá v západní i východní Evropě bezdětných dam. V různých dobách se objevují výkyvy. Trend ale právě od této generace míří k čím dál většímu počtu žen, které se nikdy nestaly matkami.

Dalším mýtem je pohled na Evropu jako celek se stejným příběhem a se stejnými životními vzorci. Počet bezdětných žen se přitom velmi výrazně liší. V Česku jich je dlouhodobě téměř nejméně z celé Evropy. Spolu s Lotyši jsme jedinou zemí, kde zůstává v generaci narozených v roce 1968 bez dětí méně než deset žen ze sta. Pro srovnání: v katolické Itálii nebo Španělsku je to přes 20 procent. Ve Švýcarsku a Rakousku těsně pod dvaceti procenty. Ve Francii, která má jinak nejvyšší porodnost z Evropské unie, je bez dětí necelých 15 procent žen, stejně jako ve Švédsku. Vůbec nejvíc z celé Evropy jich je ale v Německu. Děti tam nemá každá čtvrtá žena. V bezdětnosti jsme my a Němci v Evropě přímými protiklady.

Více ZDE.

Jitka Smolíková: Creativemethodology – Malta

čtvrtek 15. listopadu 2018 · 0 komentářů

V rámci programu Erasmus+ , mobilita K1, vzdělávání dospělých, jsem se v září 2018 zúčastnila kurzu pro učitele Creativemethodology.

Na Maltě jsem už byla před několika lety ve městě Sliema na jazykové škole AM LanguageSchool. Vracela jsem se ráda z několika důvodů – jednak téma a zaměření kurzu, dále jsem měla zjištěno, že kurz povede rodilá mluvčí. Malta, přestože je nejmenším státem EU, má co nabídnout – na každém rohu na Vás dýchá kus historie. Chtěla jsem se znovu procházet starobylými uličkami Mdiny, bývalého hlavního města, a Valletty, toho současného. Valletta je pro letošní rok „Thecapitalofculture 2018“. Navíc je zde krásné počasí a moře.

Školu AlphaSchoolofEnglish jsem si vybrala na základě recenzí na FB a internetu. Také se mi líbilo umístění v klidnějším městě St.Paul´sBay.

Kurz byl zaměřený na rozvoj jazykových a komunikačních schopností, na metodiku výuky, kreativní výuku, aktivity hudební, dramatické a z oblasti umění,na použití moderních technologií a aplikací a na sdílení vlastních poznatků.

Teoritická i praktická výuka byla rozdělena do částí : My Teaching, ActiveTeaching, Techno-Teaching, DramaticTeaching, CreativeTeaching.

Výuku vedla Angličanka paní Christine Armstrong – 70 letá aktivní učitelka, vzdělaná v politice, kultuře i historii. Spisovatelka píšící třídílnou knihu pro děti o strašidlech z Hastings. Vzhledem k jejímu rozhledu je jasné, že její výuka byla velmi kreativní. A dávala nám, studentům, prostor, abychom mohli sdílet svoje metody a aktivity. Mými spolužáky byl polský profesor z právnické univerzity a lotyšská kolegyně, která část úvazku učila a další část věnovala projektům. Protože každý z nás učil na jiném typu škol a pracoval s jinou věkovou kategorií, byly naše metody, aktivity i slovní zásoba dost odlišné. To bylo pro všechny velmi přínosné.

Program kurzu vycházel ze skript, které vydala p. Armstrong. Skripta mají část teoretickou a praktickou.

Výuka byla doplňována velkým množstvím audio i videoukázek.

V rámci výuky jsme se zúčastnili doprovodného programu. Byla to exkurze do měst Rabat, Mdina a Valletta. V hlavním městě jsme navštívili expozice The Malta Experience a 3D Malta, které jsou věnované historii. Velmi zajímavá byla prohlídka bývalé nemocnice La SacraInfermeria.

Třešničkou na dortu byla plavba na ostrov Gozo a prohlídka hlavního města Victoria. Výhledy z Citadelly jsou dechberoucí a nezapomenutelné.

Kurz zcela naplnil moje očekávání, byl velmi přínosný, získala jsem materiály pro kreativní výuku a měla jsem štěstí i na vynikající učitelku.

Michal Novák: Zlomená rákoska 1 aneb Nejen o trestech, týrání a (ne)výchově

středa 14. listopadu 2018 · 0 komentářů

„Ty jsi úplně blbá, tady ty bonbony jsem nechtěla!“ „A které jsi chtěla?“ „Přece ty druhý…“ „Aha. No tak už se nezlob, příště si dám pozor.“

Tento emočně vypjatý rozhovor dívenky předškolního věku se svojí asi šedesátiletou babičkou jsem nedávno spolu s dalšími spolucestujícími musel nechtěně vyslechnout v brněnské MHD. Všichni jsme se ocitli v rozpacích. Promiňte, všichni ne – dotyčná předškolačka, poté, co se uklidnila, nepocítila ani špetku studu. Bylo zřejmé, že tato situace nebyla pro ni ničím neobvyklým. Dívenčino nadřazené a přezíravé chování k její babičce mě přimělo k několika zamyšlením…


Zamyšlení první: Chováme se při výchově ještě přirozeně, nebo už ne?

Kdyby to byl jediný incident tohoto druhu, asi bych na dané téma tento článek nepsal. Spíš mám však pocit, že společenských excesů spojených s nevhodnou výchovou, či rovnou „nevýchovou“, přibývá a v budoucnu mohou pro společnost představovat neřešitelný problém.

Návod, jak se úspěšně vypořádat s tímto fenoménem, může být překvapivě jednoduchý. Stačí vycházet z naší lidské přirozenosti, efektivně ve výchovném procesu využívat veškerý repertoár výchovných prostředků či opatření, důsledně se vyhýbat jakékoli formě týrání a být ochotný se ve výchově angažovat. Až na výjimky, o kterých se zmíním později, budou výsledky prakticky okamžité. Úspěšnost ale bude silně záviset na prolomení jednoho pedagogického tabu. Za chvíli pochopíte jakého…

Hlavní důvod výchovných problémů, zejména nerespektování autorit, je podle mého mínění odklon od naší biologické podstaty. Máme tendenci pohlížet na lidskou komunitu jako na něco nezávislého na přírodě, něco, co na každého jednotlivce dokáže jako na čistý list papíru zapsat morální kodex společnosti, kde cílem výchovného procesu je mírumilovný občan zbavený jakýchkoli známek agresivity. Tudíž logicky musíme agresivitu z výchovného působení odstranit. A když někdo přestane fungovat, jak má, začneme hledat příčiny všude možně, jen ne tam, kde se skutečně skrývají – v naší přirozenosti formované miliony let evolucí. Zatímco naše ratolesti dokážou přirozeně používat veškeré dostupné (i násilné) prostředky k dosažení svých cílů, my jako pedagogové za nimi z výše zmíněného důvodu značně zaostáváme.

Ať si již myslíme cokoli, agresivita je našemu biologickému druhu vlastní. Problém není v tom, že ji v sobě máme, ale že s ní nedokážeme zacházet. Tvrdím, že je to jako s ohněm – dobrý sluha, ale zlý pán. V současné době ji už nemusíme používat k získávání obživy (jestliže se zrovna v hypermarketu nepopereme o poslední kus zlevněného zboží), zpravidla ani nemusíme bránit své teritorium před cizími nájezdníky (jestliže se zrovna někdo nerozhodne, že nám „pomůže“ sklidit naši úrodu brambor). Nicméně téměř celou lidskou historii jsme tohle dělat museli, takže evoluce nám tyto schopnosti hluboce vryla do našich genů. A geny mají i děti. Nejen to, ve vývoji jedince má celá historie našeho druhu snahu opakovat se – proč mají děti tendenci prát se o hračky a svému sourozenci krást jeho bonbony?

Kvůli této skutečnosti musíme vychovávat. Dokud je to potřeba. Dokud se jedinec nedokáže „vychovávat sám“, jinak řečeno, dokud nedospěje. Ideální stav nastane, když se to podaří co nejdříve. V opačném případě nastane problém, z dotyčného jedince se postupně stává delikventní osoba.

Když si uvědomíme všechny tyto skutečnosti, pochopíme, že výchovný proces může u každého jednotlivce trvat různě dlouhou dobu. Poznal jsem rodiny, kdy se výchova obešla bez jediného trestu (zajímavé je, že se vždy jednalo o dcery, jen v jednom případě o syna), a také rodiče, kteří dle mého soudu neudělali žádnou výraznější výchovnou chybu a jejich dítě se ocitlo na morálním scestí (zajímavé je, že se vždy jednalo o syny, nikdy o dcery). Zajímavý byl i jeden případ zkušené pěstounky, která bez větších obtíží se svým manželem vychovala šest dětí a se sedmým (opět synem) si nevěděla rady. Zkrátka některé jedince nemusíte vychovávat (pomocí trestů) vůbec, některé (přes používání jakýchkoli trestů) budete muset vychovávat celý život. Navíc, s velkým úsilím a nevalným úspěchem. Naštěstí pro společnost je těchto problémových jedinců minimum (řádově jen několik procent populace), zbytek je při vhodném výchovném vedení docela snadno zvladatelný.

Ptáte se, jak tedy správně „vychovávat“? Já si dovolím otázku obrátit – jak v žádném případě „nevychovávat“? Důvod je prostý. Jak jsem dříve naznačil, na rozdíl od mnohých věhlasných pedagogů si myslím, že schopnost „vychovávat“ máme vrozenou. A naši malí svěřenci mají zase vrozenou schopnost „poslouchat“. Tudíž kdybychom se zcela drželi své přirozenosti, tak výchovné chyby snad ani dělat nemůžeme.

Slova „vychovávat“ či „poslouchat“ dávám do uvozovek záměrně. Musím jejich význam upřesnit, protože si pod nimi může každý z nás představit ledacos.

„Výchova či vychovávání“ znamená v mém pojetí „záměrné usměrňování, které by mělo mít za cíl poskytnutí nezbytné ochrany, obživy, získání vzdělání, vybudování osobnosti a samostatnosti svěřence“. „Poslušnost“ znamená podřizování se autoritě k naplnění těchto výchovných cílů. Tyto vlastnosti nedědíme po svých předcích jen my lidé, ale celá živočišná říše. Zamyslete se, jak často máme možnost u zvířat vidět „špatnou výchovu“ svých mláďat? Já to občas vidím jen u domácích mazlíčků. A ty nevychovávají jejich zvířecí rodiče ale my, lidé.

Zkusme se tedy držet těchto vrozených dispozic. Když výchovně neselžeme, tzn. poskytneme dítěti nezbytnou ochranu, obživu, vzdělání, budeme utužovat jeho osobnost a vést ho k samostatnosti, máme velkou šanci, že nás bude dítě respektovat a podřizovat se těmto výchovným cílům.


Zamyšlení druhé: Je lidskému druhu násilí cizí, nebo vlastní?

Mezi hlavní výchovné prostředky nepochybně patří probouzení zájmu, pochvaly, ale i tresty. Tresty z toho důvodu, že často smysl konkrétního výchovného cíle dítěti není zcela zřejmý (těžko budete moci školákovi prvního stupně ZŠ vysvětlit, nač mu bude dobrý vysokoškolský diplom), nebo z důvodu ochrany budete muset dítěti přenést „výchovnou informaci“ ve velmi krátkém čase. Evoluce nás pro první případ vyzbrojila velice chabě (nikdy ji nezajímá, co bude za deset, patnáct let), zatímco pro druhý perfektně. Sáhnete-li na horká kamna, nejenom že ucítíte okamžitě prudkou bolest, bude vás to pak pálit ještě velmi dlouho. Proč asi? Bez nadsázky se dá říct, že sama příroda je nejvyšší výchovnou autoritou. Dokáže trestat velmi efektivně a tvrdě, ale za běžných okolností jen, je-li to nezbytně nutné.

Dostáváme se pomalu k jádru věci – je ve výchovném procesu legitimní fyzické násilí? Není, ale mělo by být! A je velmi důležité zde zdůraznit, že mluvím o legitimitě (tzn. zákonné možnosti použití) a ne o jeho zavedení mezi běžné výchovné prostředky. Nikdo by se, pokud to není nezbytně nutné, bít neměl, ale na druhé straně nesmí nastat případ, že po spáchaném prohřešku vám dítě do očí řekne, že ho bít nesmíte. Mělo by být použito jen v krajním případě a možnost jeho použití víceméně sloužit jen jako reálná hrozba!

Myslíte si, že je to v současné době utopická myšlenka? Budete se divit, ale není. Legitimní možnost použití násilí existuje od nepaměti v každé společnosti, jen se jí v trestním právu neříká fyzické násilí či tělesný trest, ale donucovací prostředky a nutná obrana.

Nebojte se, nechci pedagogům rozdávat obušky a pistole, ani bezhlavě zavádět policejní praktiky do výchovy a vzdělávání. Jen vám chci ukázat, jak přesně tyto praktiky fungují a hlavně proč.

Jak by každá společnost dopadla, kdyby její bezpečnostní složky nemohly používat donucovací prostředky, což znamená fyzické násilí? Jak je tedy možné, že drtivá většina občanů policii a armádu respektuje, i když její příslušníci obušek použijí zřídkakdy a jen minimum z nich ve svém životě vystřelí na člověka?

Důvodů je několik. Každý, komu bude svěřena jakákoli zbraň, musí napřed projít náročným výcvikem včetně psychologických testů, případné použití donucovacích prostředků je velmi precizně právně ošetřeno, a hlavně ve vyhrocených situacích téměř vždy postačí ozbrojencovo slovo, někdy i pouhá jeho přítomnost. Policie v demokratické společnosti má možnost použít donucovací prostředky ne proto, aby nás mohla zastrašovat a terorizovat, ale aby nám skutečně mohla pomáhat a chránit nás.

Abychom ve výchově byli schopni efektivně využít tělesných trestů (podobně jako policie donucovacích prostředků k udržení pořádku a bezpečnosti ve společnosti), musíme také projít „proškolením“, právně jejich případné použití ošetřit (a ne naivně se ho snažit zcela eliminovat) a zejména svým svěřencům vsugerovat myšlenku, že v krajním případě lze tělesný trest použít. A když už nikdo, tak alespoň rodiče by toto právo měli mít legislativně zakotveno, aby nemuseli mít strach jako některé jejich protějšky z „pokrokových zemí“, že jim jejich dítě po jednom plácnutí přes zadek stát odebere z jejich péče.

Legislativu nezměním, ale „proškolení“ bych snad zvládl. Jak tedy efektivně vychovávat své potomky, případně žáky?


Zamyšlení třetí: Jak a kdy začít vychovávat?

Před otázkou „Jak?“ bychom si nejdřív měli položit otázku „Kdy?“. Kdy tedy začít vychovávat dítě?

Odpověď je jednoduchá a složitá zároveň. Začít musíme tehdy, když dítě začne svým chováním manipulovat se svým sociálním okolím. Když zjistí, že jeho křik a pláč nemusí sloužit pouze k obstarání obživy, zabezpečení ochrany a předání informace o prožívané bolesti, ale také k upoutání pozornosti, získání výhody před sourozenci či získání předmětu do svého vlastnictví. Rozpoznat tyto dvě základní situace je ale často nesnadný úkol. Kdy dítě uspokojit, anebo „výchovně zareagovat“ považuji v raném věku dítěte za jednu z nejdůležitějších pedagogických dovedností. Zájem, vstřícnost a uspokojení skutečných potřeb dítěte na jedné straně, projevení nesouhlasu, nelibosti či užití zvýšeného hlasu nebo mírného fyzického trestu na straně druhé by měl mít ve své výchovné výzbroji každý rodič, který své dítě opravdu miluje. Dítě se musí naučit orientovat, co je a co není správné, jaké jsou přípustné meze jeho chování (co si může dovolit a co ne).

Rovněž je nutné, aby si dítě uvědomilo, že nic z poskytované péče není samozřejmostí, přestože vše pro ně děláme s láskou, nezištně a rádi. A v neposlední řadě si musí váš svěřenec začít vážit ostatních lidí (a nejen jich) ve svém okolí. Jednoduše řečeno, musí se naučit za všechno s pokorou poděkovat, po sobě uklidit a slušně pozdravit.

Tím jsem také odpověděl na otázku, jak dítě začít vychovávat.

Jestliže v tomto období výchovně selžeme (dítě se například naučí pozornost či nabytí předmětu do svého vlastnictví „vyřvat“, manipulovat s cizí věcí bez souhlasu majitele, rozbíjet své hračky nebo chovat se neuctivě ke svému okolí), začneme u dítěte postupně ztrácet autoritu a později i výchovný vliv. Nepřeženu, když řeknu, že se situace obrátí – dítě začne „vychovávat“ nás (samozřejmě s poněkud odlišnými výchovnými cíli).

Čím je člověk mladší, tím snáz se vychovává. A čím starší, tím hůře. Za každou výraznou výchovnou chybu později tvrdě zaplatíme. Zvláště když nastane období vzdoru.

Tento pedagogický strašák může mít někdy mírný, někdy naopak až drastický průběh a my jeho intenzitu jen stěží ovlivníme. Geny se v tomto ohledu nemusí projevit (zvláště u děvčat) téměř vůbec, anebo s děsivou razancí; jejich působení souvisí s touhou odpoutávání a osamostatňování a tu máme každý zcela rozdílnou. Největší potíž je v tom, že zpravidla přichází jako blesk z čistého nebe a my jsme jím zaskočeni.

Co si počít s nenadálým vzdorovitým chováním našich ratolestí?

Být na něho předem připraveni. Vyzbrojit se klidem, vytrvalostí a také neústupností. Bez nadsázky (zvláště u těch starších) může dojít k „boji, kdo s koho“.

Je důležité, aby z tohoto klání vyšel vítězně rodič (vychovatel, učitel) a zároveň se nestal jeho svěřenec poraženým. V žádném případě nesmí pocítit ponížení a despekt, musí vždy zvítězit moudrost a zkušenost. A nemusím dodávat, že při absenci neformální autority to asi půjde stěží. Vše musí proběhnout jako při utkání v ringu, kdy vítěz svého soupeře pošle ranou k zemi, ale poté mu pomůže postavit se zpět na nohy a vše skončí přátelským objetím.

Efektivní volba výchovných prostředků v těchto emočně vyhrocených situacích není snadná, každopádně je důležité mít vždy na paměti, že vše co uděláme, děláme v zájmu dítěte. Zejména tehdy, kdy se rozhodneme ve výchovném procesu použít fyzickou sílu.

(pokračování)

Co je to Stages?

úterý 13. listopadu 2018 · 0 komentářů

Dovolte, abychom Vám představili Stages – kreativní vzdělávací program pro rozvoj talentů a inovací Stages je vzdělávací program rozvíjející talenty, kreativitu a polymatematické myšlení dětí. Stages připravuje žáky k tomu, aby dokázali své dovednosti propojovat, a následně uplatnit v každé oblasti života.


STAGES. Chytrý člověk, dobrý člověk

Zdroj: O Stages

Stages je program pro všechny žáky bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházejí. Systémové myšlení a matematika, dva základní pilíře programu, aktivují v dětech rozvoj kreativity, talentů všeho druhu a celkově podporují dětský rozvoj. Navíc přispívá k rozvoji technik spojujících tyto talenty a dovednosti v rámci interdisciplinárních projektů. Stages stojí na osvědčeném metodickém konceptu a více než třicetileté zkušenosti Ophera Brayera, zakladatele programu, izraelského experta v oblasti rozvoje talentů a byznysu, mentora a učitele.


Proč to všechno děláme?

Technologický pokrok neustále zrychluje. Lidskou pracovní sílu nahrazují roboti a počítače. Zatímco umělá inteligence má výjimečné místo v technických oblastech a ve výrobě, na poli kreativity a talentu člověka zastoupit nemůže. Proto potřebujeme důmyslný systém rozvíjející multitalentované žáky a studenty, kteří se rychle učí a dovedou své znalosti a um efektivně využít.

Stages je kompatibilní s vzdělávacím systémem ČR, padne tedy školám jako ulité. Stages nezasahuje do školních učebních osnov ani nechce školský systém bouřlivě reformovat. Stages obohacuje každou hodinu v jakémkoliv předmětu o krátké vzdělávací aktivity. Pomocí těchto cca pětiminutových mikroher probouzí zcela nenápadně kreativní myšlení, rozeznívá různé mozkové části a učí děti mimoděk a přirozeně rozvíjet jejich vlastní schopnosti.

Stages probíhá na dvou úrovních: proškolování učitelů, a následně vzdělávání žáků (ZŠ, 6–14 let) a studentů (SŠ, 15–18 let). Učitelé, kteří při svých hodinách používají metodu Stages, jsou hybnou silou rozvoje multitalentovaných a kreativních mladých lidí, inovátorského a podnikatelského myšlení.

V České republice jsou již reálné základy Stages položeny. Stages seminář pro pedagogy, který vedl sám Opher Brayer, byl zahájen v Ústeckém kraji v létě 2017. Proškoleno bylo 27 učitelů, a program Stages byl následně úspěšně realizován v devíti školách v Ústeckém kraji (a ve třech školách mimo Ústecký kraj), ve třídách s celkem 531 žáky. Máme poznatky o signifikantních studijních výsledcích dětí, podpořené evidencí učitelů používající metodu Stages ve výuce (odkaz na videa učitelů, viz níže).

Stages je plošný program pro celou ČR. O další implementaci Stages do škol aktuálně jednáme s Libereckým, Středočeským, Jihočeským a Jihomoravským krajem. V současné době také připravujeme žádost o MŠMT akreditaci metodologie Stages.

Mezinárodní zájem a uznání Stages vytváří příležitost pro Českou republiku. Zájem o Stages má nejen Evropská komise a Evropský parlament v Bruselu, ale i investoři v USA, Jižní Korei a Singapuru. Na základě pozvání, se Opher Brayer stal členem týmu expertů Evropské komise pro oblast vzdělávání, technologie a ekonomie. Stages se dostává i mezinárodního uznání: Opher Brayer v New Yorku obdržel ocenění „Tribeca Disruptive Innovaton Award 2018“ (4/2018, USA), byl pozvaným řečníkem na „Asian Leadership Conference 2018“ (5/2018, Jižní Korea), a obdržel ocenění „ABSL Award for Innovation in Education“ (6/2018, ČR). Stages vytváří příležitost pro Českou republiku být hubem ve vzdělávání s evropským dosahem.

Klademe si vysoké cíle. Máme ale dlouholeté zkušenosti a první skvělé výsledky na školách v Ústeckém kraji. Každé dítě má potenciál být multitalent a každý talent je výhodou pro celou společnost. Stačí, když jej podpoříme.

Pokud se k naší snaze připojíte, bude nám velkou ctí.

Za Stages.Global
Jarmila Husby, Ph.D Projektová manažerka
tel.: 777 675 974
e-mail: jarmila@stages.global

Zde ještě pár videí a informací od samotných učitelů, a dalších odkazů ke sdílení:
Lucie Marková, ZŠ Vojnovičova
Hana Kořenská, ZŠ E. Krásnohorské
Ivana Kopřivová, ZŠ Molekula
Martin Lána, ZŠ Machovka

Odkazy na Stages:
https://www.stages.global/cs/

https://www.stages.global/cs/videa/
https://www.stages.global/cs/ve-zpravach/


Jak se program vyvíjel

6. 7. 2017 Izraelec vyzkouší v kraji revoluční výuku dětí zaměřenou na kreativitu

13. 8. 2017 Hrou k větší kreativitě. Školy si vyzkoušejí nový typ výuky

19. 2. 2018 Izraelec dělá se školáky pokus, díky němu se dokážou učit rychleji


Učitelé v Ústí testují na 500 dětech metodu rozvoje talentu

Zdroj: ČTK, Blesk 15. 2. 2018

Učitelé na Ústecku a Děčínsku testují novou výukovou metodu, která má pomoci rozvinout talent a kreativitu dětí. Zapojeno je 26 pedagogů a 500 žáků, od dalšího školního roku by to mohlo být 5000 až 10.000 žáků základních škol. Autorem projektu Stages je izraelský odborník Ofer Brajer, který dnes představil první výsledky.

Partnerem projektu je Inovační centrum Ústeckého kraje, na které se mohou obrátit všichni, kteří mají o výuku podle metody izraelského experta na rozvoj talentů zájem. Inovační centrum Ústeckého kraje ke krajská organizace, do níž je zapojena i ústecká Univerzita J. E. Purkyně.

Učitelé zapojují metodu založenou na hrách do běžných hodin, cvičení zabere vždy zhruba pět až osm minut. Každá hra je nová a nikdy se neopakuje. Metodika umožňuje zrychlit učení, základem je rozvoj přirozeného matematického myšlení. "Rozvíjí se koordinace pohybu, vnímání barev a mnohé další věci. Základem je osvojení si systému, který lze modifikovat a inovovat," řekl ČTK ústecký patriot a filantrop Martin Hausenblas, který do Ústí Brajera přivedl. "Ve třídě nejsou žádní outsideři a premianti, každá hra startuje od nuly a každý vyhrává," řekl.

Metoda zapojuje všechny smysly a s vlastními nápady na její rozšíření přicházejí sami učitelé. "Je to o tom, že děti objeví své talenty a ta jejich vášeň se rozvíjí do hloubky. Spíš než o rozvoji znalostí je to o rozvoji dovedností," řekl Hausenblas.

Učitelé, kteří metodu aplikují, loni o prázdninách prošli intenzivním kurzem Brajera. "Snažil jsem se do výuky vždy dostat nové věci a dívat se do budoucna, Ofer přinesl systém a nový pohled," řekl ČTK Martin Lána, jenž učí informatiku na ústecké základní škole. "Zjistil jsem, že když jsem začal podle Ofera učit, probudila se mi najednou celá třída, což bylo pro mě fascinující," uvedl.

Principem metody je propojení všech předmětů. "Od září metodu aplikuji ve všech ročnících a mohu říci, že výsledky jsou zásadní. Pokud budeme vychovávat děti tímto způsobem, budou mnohem kreativnější," řekl Lána. Na rozdíl od klasického výkladu učitelé například nepředkládají žákům hotová fakta. "Často, když jdeme do hodiny, vše říkáme, nenecháme, aby to žáci objevili, přitom děti mají vlastní nápady, nové myšlenky," uvedl Lána, který učí informatiku dvacet let, ale s takovým pokrokem jako po využití nové metody se prý nesetkal.


Ivana Kopřivová: Začínáme!

Zdroj: blog 19. 9. 2018

Před pár dny uplynul právě jeden rok od té doby, kdy se v mém profesním životě objevilo neznámé slovo STAGES. Protože jsem už se STAGES prožila bezmála rok, chci METODU přiblížit i těm, kteří o ní ví jen z médií.



Proč JÁ?

Jsem reálná obyčejná učitelka, která metodu skoro každodenně používala v uplynulém školním roce (2017/2018) na 1. stupni základní školy (konkrétně 1.–3. třída) a rozhodně ji chce využívat i dál …


Proč BLOG?

K 1. výročí metody STAGES v českém prostředí vznikl tedy tento BLOG. Pro vás všechny, kteří se chtějí podívat pod pokličku toho, co děláme a jak měníme vzdělávání v českých školách.

V červenci 2017, při ranní kontrole zpráv z domova i ze světa na mě vyskočila zpráva, že v Ústí nad Labem izraelský odborník na rozvoj talentů Opher Brayer školí učitele, jak a proč používat revoluční metodu na rozvoji kreativity a matematického myšlení. Naskočilo mi v hlavě hned několik otázek. Jak to, že jsem o tom dosud neslyšela? Nemáme dost našich odborníků? Izraelec nás bude učit, jak máme učit v českých školách? Kdo to vůbec je? Jak to chce dokázat? Proč v Ústí? A hlavně … Proč tam nejsem?

Ten samý článek četli i další lidé, kteří se mnou budovali školu a po pár mailech s ICUK (Inovační centrum Ústeckého kraje) jsem byla zapsána na druhý sedmidenní seminář na konci srpna. Po pravdě jsem si moc nedokázala představit, jak tam vydržím sedm dní po sobě od 9 do 17 hod. každý den. A taky bylo pěkné horko…


Přišla ENERGIE a INOVACE

Přišel DEN D. Nemám moc zkušeností s odborníky ze zahraničí a angličtinou nevládnu (překlad byl zajištěn), ale přes počáteční nedůvěru a ostražitost vůči všemu, co nám Opher říkal, jsem sama sebe přistihla, že přitakávám, dávám mu za pravdu a jsem fascinována jeho chytrými odpověďmi i tím, jak seminář vede. Neměl to lehké, tolik otázek od nás, tolik nedůvěry, tolik zpochybnění. Nutno však podotknout, že to s lidmi umí. Je to jeho práce. Umí zaujmout, výborně reagovat, odpovídat. Je charismatický a vtipný. Nelíbilo se nám, co říkal o tom, jak ZASTARALE učíme, že nepřipravujeme děti na požadavky budoucího trhu práce. Nesli jsme nelibě jeho VIZE budoucnosti technologií. Nesouhlasili jsme s takovým světem. Ale zároveň jsme mnozí z nás cítili, že tady jsme správně, že tady máme být, že je to ŠANCE něco změnit.


123, 132, 213, 231…

Celý týden byl prokládán praktickými CVIČENÍMI, které měly právě rozvíjet matematické myšlení, kreativitu apod. Hráli jsme na hudební nástroje, vytvářeli matematické kombinace z různých prvků, stavěli ze stavebnic a v upravených kimonech cvičili prvky karate. Moc jsme tomu všemu nerozuměli, ale sami na sobě jsme pozorovali POKROKY, které děláme. A to nejen den po dni, ale i každý den. Přicházeli jsme metodě na CHUŤ. Bavili jsme se – bylo to zábava … , sdíleli své poznatky a nemohli se dočkat, až začneme.


DĚTI v akci

Nejvíce nás zřejmě přesvědčil poslední den, kdy přišli mezi nás dobrovolníci s dětmi a my některé úkoly a cvičení zkoušeli s nimi, tedy spíše na nich. Většina z nás překvapeně zjistila, že to, co nám dospělým trvalo i několik dní, zvládly děti v několika málo minutách. Byly nadšené, kreativní a přicházely se zajímavými řešeními. Byli jsme zřejmě všichni naprosto NADŠENI. Protože děti byly z okruhu našich známých, dozvěděli jsme se, že po návratu domů vyžadovaly xylofon, vytvářely různé matematické kombinace, kreslily komiksy. Dokonce na základě toho, co se během asi hodiny naučily, řešily efektivně určité problémy – kódy apod.


Další a další OTAZNÍKY

Po sedmi dnech bylo mnoho z nás zklamáno, že to končí. Odcházeli jsme s energií a chutí něco změnit a těšili se na práci s dětmi. Ale i přes veškeré nadšení mnoho z nás pochybovalo a měli jsme otázky, na které jsme nedostali odpověď. Navíc se objevovaly další a další otázky. Čekali jsme na pomůcky, první lekce a byli velmi zvědaví, co to s námi všemi, a hlavně dětmi, udělá. Já však byla už tehdy rozhodnuta. Jdu do toho!


Výuková metoda Stages

Zdroj: web ZŠ Sokolovská, Mnichovo Hradiště

Na podzim loňského roku měli pedagogové Základní školy v Sokolovské ulici jedinečnou příležitost zúčastnit se školení v metodě Stages. Autorem tohoto systému výuky je Opher Brayer, izraelský expert na rozvoj talentů, který tuto metodu s velkým úspěchem zavedl ve své domovině. Výuková metoda Stages je naprosto inovativní a vhodná pro všechny věkové skupiny dětí. Děti postupují po malých krůčcích a rozvíjejí své schopnosti různými směry. Zároveň jsou již po krátkém čase schopny svoje nově nabyté schopnosti analogicky přenášet i do jiných oblastí. Opher slibuje zrychlení tempa učení se novým věcem, vytvoření přirozeně matematického myšlení a růst kreativity. Na Základní škole v Sokolovské ulici pilotně zkouší výuku podle metody Stages žáci třetích tříd. Děti během Stages využívají hudební nástroje, trénují kombinace pohybů, pracují s tvary a čísly. Samy sledují své pokroky a mají příležitost vyzkoušet si aktivity, které nikdy předtím nezkusily. Žádná hra se neopakuje, vždy se hraje jen jednou. Proto nikdo není nejlepší nebo nejhorší. Pokaždé se startuje nanovo a všichni mají stejnou šanci. Tímto způsobem mohou děti objevit svůj skrytý potenciál a dál ho rozšiřovat. Novou výukovou metodu testuje v České republice jen několik málo škol. V Mnichově Hradišti je to kromě ZŠ v Sokolovské ulici také ZŠ Švermova, což jsou jediné dvě školy ve Středočeském kraji. Velmi si vážíme této šance a věříme, že vynaložené úsilí se všem mnohonásobně vrátí.

Petra Kašparová a Tereza Musilová Ficková ze ZŠ Sokolovská


Držíme palce. Rádi se dozvíme, co bude dál...

Připravila Jana Hrubá

Michaela Endrštová: Unikátní izraelská výuková metoda dobývá české školy, propojuje matematiku s hudbou a pohybem. Děti se učí až desetkrát rychleji, říká její zakladatel

pondělí 12. listopadu 2018 · 0 komentářů

Metoda izraelského experta na rozvoj talentu a učitele Ophera Brayera zvaná Stages, která dětem pomáhá rozvíjet matematické myšlení i kreativitu prostřednictvím krátkých her, se osvědčila. Desítka škol převážně v Ústeckém kraji ji začala testovat loni v září, a jak se nyní ukazuje, má o ni zájem čím dál tím víc škol. Metoda, která propojuje hudbu, matematiku a pohyb, se začíná objevovat i v dalších krajích.

Zdroj: Hospodářské noviny 9. 11. 2018

"Školení učitelů v současné době probíhá v Mostě, Litoměřicích, Písku, a brzy se tak bude vyskytovat celkem na 26 školách. Zájem ale do budoucnosti projevily i Liberec a Ostrava," říká projektová manažerka Stages Hana Shatner. Cestu k projektu si již našla například základní škola Na Beránku v Praze 12. Třídní učitelka 5. A Mariola Bielesz je zatím jedinou učitelkou v Praze, která s touto metodou pracuje.

"Díky této metodě se děti zbavují chaosu, nesoustředěnosti, učí se spolupracovat, vytvářet a vést tým, rozvíjejí svou kreativitu a představivost, jejich slohové práce jsou den ode dne kvalitnější. Také sociální klima ve třídě se mění k lepšímu," uvedla Bielesz, jejíž třídu minulý týden navštívil zakladatel metody Opher Brayer. Metodu sem sice přivezl z Izraele, ale v České republice už dva roky žije.

Využití metody v praxi popsal zástupce ředitele základní školy Máchovka Martin Lána. „Hodinu začínám třeba tak, že nakreslím jednoduchý obrázek a děti se snaží najít řešení samy, vymýšlí, co by z nakresleného objektu mohlo vzniknout. Díky tomu pochopí, že matematika je aplikovatelná na různých místech,“ říká Lána. Je jedním z lektorů, kteří prošli školením a svoje zkušenosti s výukou metody nyní předávají dalším pedagogům.

Stages využívají zatím převážně základní školy. Má dvanáct úrovní, na každý školní rok připadá jedna. Brayer zatím pro české podmínky zpracoval dvě. Ale zapojilo se například i hořické gymnázium. „Hry jsou zatím spíš určené žákům základních škol a nyní nám chybí materiály, podle kterých bychom mohli metodu rozvíjet,“ říká ředitelka školy Šárka Šandová. Shatner uznává, že někteří učitelé, kteří projdou školením, chtějí přesnější návody, metodiku pro střední školy ale už prý chystá.

Metoda Stages, kterou Brayer vymyslel, klade důraz na rozvoj technologických schopností, talentu i empatie. Děti se díky ní podle Brayera učí až desetkrát rychleji. Má ale také pozitivní dopad na učitele.

„Sami učitelé se stávají tvořivějšími, nápaditějšími a disponují větším množstvím energie. Stages tak skrze učitele nabízí skvělý model pro děti ovlivňující pozitivně jejich růst a možnosti vyniknout,“ uvedla Shatner. Projekt podle ní propojuje předměty a pracuje s dynamikou: Děti jsou při hodinách aktivní, více se podílí na hodině. „Pracují se svými reakcemi na učivo, které učitel do hodiny přináší. Je to takový univerzální jazyk pro všechny vyučované předměty,“ dodává Shatner.

15. 11. 2018 Kulatý stůl SKAV a EDUin

sobota 10. listopadu 2018 · 0 komentářů

Téma: Proč (ne)máme potřebu zavádět minimální bodovou hranici pro přijetí na SŠ?

Místo a čas konání: ZŠ Vodičkova 22, Praha 1, 14–16 hod.

Cílem kulatého stolu je hledat odpovědi na otázky:
– Jak souvisí opatření cut-off skóre s cíli našeho vzdělávání a s RVP?
– Nakolik jsou testy u přijímacích zkoušek validní pro výběr další vzdělávací dráhy žáků?
– Co se stane s těmi, kdo případně skončí pod touto bodovou hranicí?
– Co by nás takové opatření mohlo stát z dlouhodobého hlediska?

Potvrzení účastníci panelové diskuze:
– Petr Bannert / MŠMT
– Jan Korda / ZŠ Lyčkovo nám., Praha 8
– Lenka Krejčová / FF UK
– Radko Sáblík / Smíchovská SPŠ, Praha 5
– Jana Straková / ÚVRV PedF UK
– Kamil Ubr / KrÚ Kraje Vysočina

Moderuje: Miroslav Hřebecký / EDUin

V Hradci Králové vzniká první dendrologická mateřská škola

· 0 komentářů

Z mateřské školy Věkoše v Hradci Králové se stává díky dlouhodobému vzdělávacímu projektu dendrologická mateřská škola. Ve spolupráci s edukativním centrem Lesní svět nyní pedagožky z MŠ budují na zahradě školky prostor na způsob venkovní laboratoře.

„Nejde jen o krásné dřevěné interaktivní pomůcky a rozšiřování zahrady o další druhy stromů. Téma stromů jsme rozprostřeli do rámcového vzdělávacího programu zaměřeného na ekologii a etiku de facto do všech výchovných oblastí,“ říká ředitelka Mateřské školy, Hradec Králové – Věkoše mgr. Ludmila Hamáková.


Příroda je interaktivní encyklopedií, kde se děti učí prožitkem

Komenského „škola hrou“ a skautské „učím se tím, že to dělám“ se v MŠ Věkoše snoubí v důmyslně vymyšleném projektu. Program započatý ve třídách se přenese na zahradu, kde děti čeká dřevěná věž poznání s tabulkami malovaných rostlin, ptáků a hmyzu. Každá destička je oboustranná a obsahuje hádanku s odpovědí. Všechny vyobrazené rostliny a živočichové patří do biotopu zahrady a děti je zde mohou skutečně najít. U stromů jsou umístěné frotáže, které malé zvídavce upozorňují na tvar koruny i jednotlivých listů, typ kůry a plody dané dřeviny. Chystají se tu také závěsná dřevěná pexesa, dendrofon, který dřeva daných stromů rozezní různými tóny, otočná naučná kola, stopy zvířat a mnoho dalšího. „S programem jsme již začali, ale zahradu vybavujeme postupně, záleží na sehnání finančních prostředků. První zkušenosti máme velmi pozitivní. Děti se učí více vnímat své bezprostřední okolí a zájem jeví i rodiče, kterým se dřevěné edukativní prvky také velmi líbí,“ doplňuje Lída Hamáková.


Ekologie i etika chce vnímavého člověka

Děti tu mají oči dokořán, mohou si ledacos samy osahat, učí se zaposlouchat, sledovat změny v ročních obdobích, tvoří pojmy a přemýšlí v souvislostech. „Platí, že si člověk zapamatuje jen 20% toho, co slyší, ale přidáme-li ke sluchu ještě zrak, hmat, možnost diskutovat a sami si nové vyzkoušet, dostaneme se někam na 80 %. K přírodě se děti nejlépe přiblíží hrou. Když je to baví, celé to do sebe zaklapne a funguje to,“ říká Miloš Tomek z edukativního centra Lesní svět. Výukový program MŠ počítá se širokou paletou vztahových situací. Školáčci tu budou badateli, výtvarníky a také učiteli, kdy starší děti budou moci učit ty mladší. „Myslím, že pomůžeme dětem být více vnímavými k sobě navzájem i ke svému bezprostřednímu okolí. A to je mimo jiné cílem naší ekologické a etické výchovy,“ dodává Lída Hamáková.


Lípa v rámci Dne stromů

Na zahradě školky je mnoho druhů již vzrostlých stromů. Program počítá s tím, že ty, které chybějí, budou postupně dosázeny. V rámci celosvětového Dne stromů, který letos připadl na sobotu 20. října, vysadily děti, zaměstnanci i rodiče ve spolupráci s Lesním světem v MŠ Věkoše lípu. Slavnostní sázení proběhlo jako hra pro děti se čtyřmi zastaveními. Po dokončení všech instalací se bude šesti zahradními koutky jednotlivých tříd vinout nová malá naučná stezka, která děti povede k důkladnému zkoumání toho, co mají pod nohama a nad hlavou. „V týmu Lesního světa máme mnoho profesí – malíře, grafika i zkušené tesaře. Spolupracujeme ale také se samotnými dendrology. Projekty mají mít hlavu a patu – od krásného výtvarného ztvárnění, přes ekologické materiály a jejich šetrné zpracování až po citlivé umístění v terénu,“ uzavírá Miloš Tomek.


______________________

O Lesním světě: Edukativní centrum Lesní svět založil v roce 2015 milovník přírody Miloš Tomek s cílem vrátit děti i dospělé znovu do přírody. V jeho dílnách vznikají sofistikované dřevěné výrobky v podobě vzdělávacích tabulí, věží poznání, závěsných pexes věnovaných floře a fauně, dendrofonů, frotáží, skládaček apod., které v přírodě dotvářejí buď celé naučné stezky, nebo jsou třeba věnovány danému biotopu. Všechny výrobky jsou ze dřeva, certifikované systémem PEFC respektujícím zásady trvale udržitelného hospodářství při zachování biodiverzity, ošetřené PNZ oleji na přírodní bázi. Ročně osazuje Lesní svět vzdělávacími prvky desítky městských i přírodních lokalit po celém Česku.

IT odborníků máme stále nedostatek

pátek 9. listopadu 2018 · 0 komentářů

Zaostávání v informačních technologiích je kromě horší infrastruktury a nedostatku kvalifikované pracovní síly jedním ze tří faktorů, které nejvíce srážejí konkurenceschopnost České republiky, jak nedávno ukázala studie Světového ekonomického fóra (WEF). Podepisuje se na tom u nás chronický nedostatek IT odborníků na trhu práce?

Digitalizace ekonomiky vyžaduje stále větší počet specialistů v oblasti IT. I když se podíl IT odborníků na trhu práce zdvojnásobil podle údajů ČSÚ z 1,8 % zaměstnaných osob v roce 2006 na 3,6 % v roce 2016, je jich stále nedostatek. Téměř třetina firem hlásí, že v posledním roce měly problémy s obsazením volných míst v oblasti IT. Poptávka po lidech zvládajících nové technologie není jen záležitost technologických firem – v současné době je potřebují společnosti ze všech oborů podnikání, ale i státní správa.


Ajťáci jsou jiní

„Oblast IT má z pohledu trhu práce řadu specifik. Především je tu vysoký podíl lidí na volné noze – podle globálních statistik je to celá desetina. Poměrně častým standardem, zejména u programátorů, web designérů a dalších specializací je možnost ve výrazné míře pracovat z domova. Více než v jiných oborech tu také platí, že inzerce nabídek pracovních míst se výrazně posunula k novým médiím typu sociálních a profesních sítí,“ říká Michal Novák z pracovního portálu Profesia.cz.

Zajímavé je také zjištění platového portálu Platy.cz, že ajťáci nejvíce ze všech oborů vyhledávají informace o platech na srovnatelné pozici. A je tomu tak již od roku 2014, což poukazuje na to, že adepti z IT oblasti jsou již déle zvyklí vyjednávat se zaměstnavateli o finančních podmínkách a hlídat si úroveň ohodnocení i v průběhu kontraktu. Jinými slovy, více než v jiných oborech zde platí, že zaměstnanci využívají nedostatku kvalifikovaných lidí v oboru a nejsou ochotní „jít pod cenu“.


IT odborníci sledují nabídky práce i v době, kdy ji aktivně nehledají

Ajťáci jsou také unikátní v tom, že i když mají stabilní zaměstnání a aktivně si práci nehledají, převážná většina z nich se stále zajímá o nové pracovní příležitosti a sleduje, jaké možnosti se jim aktuálně nabízejí. To potvrdila i studie Stackoverflow mapující kariérní chování IT specialistů. Mimo jiné z ní vyplynulo, že i když si pouze 13 % vývojářů aktivně hledá práci, 75,2 % z nich stále sleduje aktuální nabídky.

„Argumentem pro oslovení IT profesionálů je také zajímavý projekt – pokud nabídnete možnost podílet se na tvorbě inovativního řešení, něčeho, co je unikátní, zvýšíte zájem kvalitních lidí o práci u vás,“ říká Richard Watzke, ředitel společnosti XIXOIO a dodává: „Máme zkušenosti s vedením projektů napříč světem. Díky globálnímu zásahu tak pro nás pracují inženýři z Ruska, Mongolska, Francie, Anglie, ČR a Slovenska, Vietnamu nebo třeba Filipín. Tím podstatným je však fakt, že skvělý projekt, táhne skvělé lidi a ti přitáhnou další skvělé lidi…“


Vysoké výdělky napříč oborem jsou mýtus

Ačkoliv jsme uvedli, že lidé v tomto oboru jsou schopní si o dobré ohodnocení říci, rozhodně neplatí, že všichni ajťáci mají nadprůměrné příjmy. V IT jsou výrazné rozdíly nejen mezi jednotlivými pozicemi, ale i mezi konkrétními nabídkami a projekty.

Průměrná mzda v oboru je podle Platy.cz v současné době 46 390 Kč, přičemž desetina nejlépe placených má v průměru 70 000 Kč, spodní desetina platů obnáší necelých 29 000 Kč. Přestože u nejnižších platů došlo meziročně ke zvýšení o 10 %, zatímco u desetiny nejlépe placených jen o 5,5 %, rozdíl mezi celkovou výší hrubých mezd těchto dvou skupin se stále zvětšuje.

Z hlediska jednotlivých profesí si nejvíce vydělají IT architekti (85 500 Kč), Oracle programátoři (60 500 Kč) a IT projektoví manažeři 60 000 Kč. Největší růst oproti loňsku portál Platy.cz zaznamenal ve specializacích Oracle programátor (o 19 % na 60 500 Kč), .NET programátor (o 11 % na 47 500 Kč) a ABAP programátor (o 10 % na 58 000 Kč). Z regionálního pohledu se momentálně největší počet volných míst nabízí v Jihomoravském kraji, kde je u většiny specializací i nejvyšší průměrná mzda.