Jana Hrubá: DOKUMENTY 126. Nový dokument NEMES ´97: Je naše škola připravena na 21. století?

pondělí 12. září 2016 · 0 komentářů

„Znepokojeni a nespokojeni se zmrazením transformačních kroků ve školství začali jsme analyzovat tento stav a připravovat návrh na jeho řešení,“ píše se v úvodu nového dokumentu. Jako obvykle se výbor Nezávislé mezioborové skupiny pro transformaci vzdělávání nejprve obrátil ke své členské základně, aby se seznámil s jejími názory na situaci. Můžeme posoudit, jak se tehdy o potřebách budoucnosti uvažovalo.

„Výbor NEMES si Vás dovoluje srdečně, ale také naléhavě zvát na tvořivou dílnu o vzdělávání v další etapě života naší společnosti a státu. Dílna se koná 7. 6. 1997 od 9.30 do 15.00 hodin v Zelené posluchárně FF UK, Celená 20, Praha 1.

Pokaždé, když jsme se dříve sešli, řešili jsme problémy ve vzdělávání, a to tak, abychom tím pozitivně přispěli hledání cest jeho vývoje, k diskusi o možných cestách a vytváření prostoru pro jejich pluralitu. Vždy jsme usilovali i o to, aby všechno, na co společně přijdeme, mělo systém a psaný tvar.

Za celou naši historii se nám takového výsledku již několikrát podařilo dosáhnout. Především se nám dařilo – díky týmově vedené práci a interaktivním metodám – vytvořit přímo na našich setkáních základ pro koncepce, které potom byly zpracovány v ucelená díla…

Dnes Vás zveme k navázání na tuto tradici týmové práce, neboť si myslíme, že zase přišla doba, kdy bychom sami měli vědět, jaký je současný stav ve vzdělávání a co a jak dělat dál.

Zveme jednak všechny členy, ale také několik přátel, kteří patří k aktivně působícím stoupencům myšlenek svobody a odpovědnosti v naší společnosti a ve vzdělávání zvláště.

V současné době není pro nikoho snadné najít volný čas k jakémukoliv setkání, sami se s nedostatkem času potýkáme. Nicméně se stále problémy ve vzdělávání zabýváme, reagujeme a stále naléhavěji potřebujeme slyšet vás, kolegyně a kolegy z různých profesí a míst, co vy tomu říkáte.Chceme vyhovět i hlasům z vašich řad, které volají po setkání, po vzájemném sdílení postojů a názorů.

Nuže neváhejte a přijďte!

Zdraví a těší se na Vás za výbor Miluše Havlínová“

Zdroj: Dopis – pozvánka členům NEMES ze dne 23. 5. 1997. Archiv autorky.

Několik významných členů NEMES předem zpracovalo písemné podklady, které dostali k úvaze účastníci workshopu. Hlavní okruhy otázek pro práci skupin byly tři: východiska – vize (prognóza) – cesta, PRO a PROTI cestě. Z výstupů práce skupin pak výbor zpracoval výsledný dokument, který byl posléze uveřejněn v Učitelských listech.


Je naše škola připravena na 21. století? (Dokument NEMES ´97)


Úvod

Znepokojeni a nespokojeni se zmrazením transformačních kroků ve školství začali jsme analyzovat tento stav a připravovat návrh na jeho řešení. Z toho důvodu jsme vyzvali ke spolupráci členy a přátele NEMES a pozvali je 7. června t. r. na tvořivou dílnu o vzdělávání v další etapě života našeho státu a společnosti. Dílnu vedla Pavla Polechová. Čtyřicet osm účastníků v pěti skupinách řešilo strukturovaným postupem a kooperativními metodami tři hlavní okruhy otázek.

Z výstupů celodenní týmové práce vytvořili pak členové výboru dalším hledáním konsensu souhrnný dokument, který reprezentuje současné stanovisko NEMES jako celku.

Dokument NEMES 1997 má základní verzi a výtah. Základní verze zachycuje vše, co v dílně bylo vytvořeno, a je obsáhlejší. Tuto verzi zde zveřejňujeme pod názvem „Je naše škola připravena na 21. století?". Je určena účastníkům dílny, členům NEMES a dalším zájemcům. Třístránkový výtah je určen k širšímu zveřejnění pod názvem „Škola pro 21. století".

Když jsme v dubnu začali na návrhu na oživení transformace vzdělávání pracovat, netušili jsme, že ve školství dojde shodou okolností k výměně ministra. Neváhali jsme novému ministrovi blahopřát ke jmenování a požádat ho o přijetí.

A tak, když nás ministr Jiří Gruša dne 16. září t. r. přijal, byli jsme vděčni členům a přátelům NEMES za to, že díky společnému přičinění jsme mu mohli předložit reprezentativní dokument přímo k té věci, o níž jsme s ním jednali: o tom, proč by měla transformace pokračovat, jak by měla vypadat škola pro 21. století a co pro to můžeme udělat každý na svém místě. Ministr Gruša projevil zájem o obsah předloženého dokumentu NEMES 1997 a navrhl nám další setkání.

Výbor NEMES (NEMES – Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání)


Tvrzení, že naše školství poskytuje kvalitní vzdělávání a že žádné významné změny nepotřebuje, popř. že všechny podstatné změny už proběhly, považujeme za nebezpečný mýtus, který ohrožuje občanskou společnost, demokracii a prosperitu tohoto státu. Problémy a rizika ve školství však nejsou pro většinu lidí zjevné.

Přesto je mnohým zřejmé, že tradiční model školství budeme muset ve vlastním zájmu brzy opustit. Jelikož k takové zásadní změně musíme napřed vytvořit podmínky, chceme vytvoření projektu vzdělávání ve škole 21. století (s perspektivou přesahující pouhé jedno volební období) iniciovat: znovu podnítit otevřené uvažování o současném stavu a dalším vývoji. Proto vznikl tento dokument, který vysvětluje nutnost změn, definuje, co od školství očekáváme, a navrhuje cesty, jak k tomu dospět.


I. Proč se ještě dnes zabývat transformací školství?

Zásadní parametry našeho školství jsou dosud nastaveny na vzdělávací potřeby minulého století jak svým obsahem (základní faktografická výbava na celý život a výchova ke konformnosti), tak svým uspořádáním (školský systém a organizace výuky sloužící přenosu poznatků) a profesním zajištěním (učitelská kvalifikace, v níž dominují výukové postupy orientované na zvolený model).

Svět se však mění. Tempo, rozsah a dopad změn se stále zvětšují, změny mají charakter změn globálních. Jsou jimi např. změna struktury zaměstnanosti s převahou sektoru služeb, změna hierarchicky řízených organizací na „síťové", všeobecná propojenost světa, konfrontace kultur jako důsledek mobility obyvatelstva, zahlcení informacemi, rozsáhlé změny politické spjaté se zánikem „socialistického tábora" a budováním demokratických společenských poměrů, rozpad klasické rodiny, narůstající volný čas a jeho smysluplné využití, náboženský extrémismus a další.

Neustálá změna bude trvalým doprovodem života každého jednotlivce (včetně změn pracovní kvalifikace) a bude klást značné nároky na jeho schopnost orientace, na adaptabilitu psychickou i sociální a na schopnost další změny generovat. V důsledku toho se mění vzdělávací potřeby:

– předávání poznatků školou pozbývá na významu, protože informace lze získávat pohodlněji a efektivněji prostřednictvím sdělovacích prostředků; zato vyvstává potřeba umět informace získávat, hodnotit, zpracovávat a propojovat

– měnící se životní podmínky vyžadují celoživotní vzdělávání

– celoživotní vzdělávání klade nové nároky na vzdělání počáteční: škola musí žákům poskytnout nástroje, které jim celoživotní vzdělávání umožní

– součástí jakékoli kvalifikace se stává schopnost komunikovat a spolupracovat

– na významu nabývají kvality občanské a lidské – rozvoj jedinečných rysů a struktury nadání každé osobnosti.

Zatímco v mnoha demokratických zemích došlo k analýze nových potřeb a tyto země se s větším či menším úspěchem snaží o změnu tradičního pojetí vzdělávání, u nás byl tento vývoj za posledních 50 let zanedbán – nedošlo ani k analýze tohoto období. Změny doznal jen ideologický obsah výuky; efektivita vzdělávání a školy nebyla vzata v pochybnost.


Současné situaci v našem školství vytýkáme především:

– přetěžování dětí zbytečnou faktografií, které u velké části populace snižuje individuální hodnotu vzdělání i jeho celoživotní potřebu

– ignorování poznatků o dítěti a jeho vývoji a o poznávacích procesech, kterých dosáhly vědy za téměř sto let

– ignorování sociálních vztahů, jejichž kvalita je koneckonců klíčovým kritériem úrovně vzdělanosti člověka (typickým projevem této ignorance je důsledně prováděná vnější diferenciace, která odnaučuje děti a dospívající žít v přirozené skupině), autoritární, nedemokratický režim potlačující svobodný rozvoj osobnosti a ignorující hodnoty občanství

– nekoncepční a opožděné, formální a neúčinné reagování na již dnes zjevná rizika: závislosti, úniky, šikanování, kult násilí, nesnášenlivost, xenofobie, rasismus atd.


II. Vize nové školy pro efektivní vzdělávání v 21. století

Posláním vzdělávacího systému je co nejvíce přispět k uplatnění schopností každého jedince a ke stabilitě a prosperitě společnosti. Z toho jsou odvozeny tři cíle vzdělávání – rozvoj osobnosti, výchova občana, profesní způsobilost. Ale jaká má být škola, která by je dokázala realizovat tak, aby to odpovídalo současným potřebám?

Škola by neměla být pouze vzdělávací institucí určenou ke splnění základního úkolu poskytovat poznatky, ale i lidským společenstvím, v němž se osobnost jedince rozvíjí. Kromě toho, že plní onen základní úkol (osvojování poznatků a získávání dovedností), je také místem sociální zkušenosti, formování sociálních vztahů. Sociální složka a respekt k obecným i individuálním potřebám žáků mají význam jednak samy o sobě, jednak jsou nezbytnou podmínkou pro efektivní výuku. Pozornost věnovaná úkolu, potřebám a osobnosti žáka a společenství žáků musí být v rovnováze.

To koresponduje se změnou v obsahu klíčových pojmů, které si v modelu vzdělávání pro 21. století vymezujeme takto:


Oblast sociálního a osobnostního rozvoje:

Cíleně pomáhat dítěti, aby se stalo kooperující osobností s vyvinutou sebeúctou, odpovědností, se schopností pozitivně a efektivně komunikovat a rozhodovat se správně. (Škola vytváří vzorce chování vždy – měla by vytvářet vzorce pozitivní.)

Formy a prostředky k jejich dosažení:

– individualizace vzdělávacích programů s cílem rozvíjet potenciál každého jedince vlastním tempem a na základě jeho vlastních zkušeností;

– rozvíjení mezipředmětových vztahů až po formální integraci předmětů s cílem učit vnímat a myslet v souvislostech a celostně;

– participace dítěte na výukovém procesu: dítě jako subjekt, nikoli objekt učení;

– kooperativní učení, které vedle funkce socializační působí pozitivně i na efektivitu výuky;

– organizace školy: účelnou vnitřní organizační podobou sloužící cílené socializaci dítěte je škola jako obec (demokracii se nelze naučit v autoritární škole), ve vnějších vztazích pak tzv. otevřená škola, tedy škola spolupracující s rodiči, podniky, obcí, regionem;

– usilování o věrohodnost školy: východiskem pro postup do vyššího vzdělávacího stupně musí být reálné splnění cílů nižšího stupně a nikoli apriorní selektivní požadavky stupně vyššího.


Učitel jako profesionál ve vztahu k předmětu, k žákovi i ke skupině žáků

Tedy nikoli vykonavatel učebních osnov, nikoli předavatel hotových poznatků, ale prostředník v procesu učení, osobního rozvoje a socializace žáků, profesionál odpovědný za rozpoznávání a uspokojování vzdělávacích potřeb svých žáků. Úsilí o novou školu je především úsilím o nového učitele. Předpokládá skutečnou, nikoli verbální rehabilitaci jeho role a revitalizaci učitelského vzdělávání ve složce obsahu i metod vzdělávání s cílem napomoci rozvoji osobnosti učitele a jeho autonomie.

Vize takové školy je ideální, ale není utopií. Uplatněním navrhovaných přístupů škola nepoklesne ve své úrovni, jak se mnozí obávají, protože v jejich rámci již existují metody ke zvýšení efektivity i v oblasti vědomostní (např. individuální a skupinová práce místo frontální výuky). Také nebude místem chaosu a anarchie, ale naopak bezpečným místem – výkonový princip ustoupí kooperativnímu, škola se stane „chráněnou dílnou" pro poznávání a prožívání poznávaného s důrazem na hodnocení především pozitiv (konec lovu na chyby dětí), výsledkem bude pocit jistoty, bezpečí, důvěry ve schopnost dát vlastní síly do služeb celku.



III. Co dělat a kdy?

Je jasné, že na rozdíl od dřívějších reforem nemůže být současná transformace jen dekretována shora, že stejně důležitá je iniciativa zdola. I když klíčovou úlohu má stát a jeho centrální orgány, všichni máme svou roli.


Co může dělat okamžitě a trvale každý z nás


Jako učitel/ka:

Se sebou (profesionalizace):
– vzdělávat se, aby nás začala bavit práce, aby začala zajímat žáky, abychom uměli přesvědčit ostatní
– seznamovat se novinkami v pedagogice a ve svém oboru, abychom posílili svou prestiž
– učit se sebereflexi vlastní pedagogické činnosti
– promýšlet výuku z hlediska toho, co budou žáci skutečně jednou potřebovat

S žáky:
– předávat jim nejen poznatky, ale také nástroje poznání, naučit je učit se a považovat vzdělání za potřebné
– začít se zajímat o sociální vztahy a klima ve třídě jako o podmínku pro efektivní výuku (chceme-li tyto vztahy ovlivňovat, musíme svoje žáky poznávat jako skupinu i jako jednotlivce)
– vytvořit pravidla jednání a způsobu práce za účasti dětí
– nechat žáka spolurozhodovat o jeho způsobu učení, dát žákům nabídky na výběr
– učit žáky diskutovat, vyjadřovat názor k určitému tématu, vyjadřovat se k názoru druhého

S rodiči:
– začít obousměrně komunikovat s jednotlivými rodiči o jejich dítěti a spolupracovat
– zvát rodiče do vyučování

Jako rodič:
– požadovat, aby dítě nebylo ponižováno učitelem, když něco neumí, zapomene přinést nebo něčemu nerozumí (ponižování vždy dítě poškozuje)
– požadovat, aby škola vytvářela pozitivní sociální vztahy
– uplatňovat právo zúčastňovat se vyučování svých dětí
– žádat, aby klasifikace nehrála tak rozhodující roli ve školní dráze a v každodenním životě dítěte; požadovat však informace o tom, co dítě umí a co neumí

Jako volič:
– volit jen ty strany a ty osoby, které mají jasnou představu o školské politice
– aktivně ovlivnit to, co mohu (třídu, školu, obec, město atd.), zapojit se do neformální skupiny, občanského sdružení apod.
– požadovat konkrétní program v oblasti školství na místní úrovni (obecní zastupitelstva)
– požadovat veřejnou diskusi o budoucnosti našeho školství
– požadovat přístup k informacím o vzdělávání a školství

Okamžitý efekt svého jednání sice neuvidíme, ale tím, že se začneme měnit sami, přispějeme i k proměně dalších. Postupně začneme mít vliv nejen na věci bezprostředně se nás dotýkající, ale i na věci veřejné.


Úkoly školské politiky

Čeho tím budeme chtít dosáhnout? V podstatě jde o to, přispět k realizaci čtyř velkých úkolů školské politiky:
1. vypracovat společným úsilím dlouhodobou koncepci vzdělávací politiky v souladu s uvedenými zásadami
2. na všech úrovních vymezit a naučit se respektovat role jednotlivých partnerů ve vzdělávání
3. maximálně podporovat iniciativy škol a jejich rozvoj
4. maximálně podporovat změnu role učitele a jeho osobní rozvoj


Co může dělat hned a bez nákladů školská správa


I v situaci, kdy se teprve bude zpracovávat koncepce a připravovat nový zákon a kdy nejsou k dispozici dostatečné prostředky, je třeba odstranit dosavadní hlavní překážky – nedostatek komunikace, vzájemnou nedůvěru, lhostejnost a apatii, znovu vytvořit klima pro inovace a nastartovat nové období kooperace směřující k dosažení společných cílů. K tomu by mohly napomoci tyto kroky:

– Systém dvou rychlostí: umožnit různou rychlost inovací a různý stupeň autonomie – aby ti, kdo jsou schopni, měli větší prostor pro vlastní iniciativní činnost, dostatek podpory pro šíření inovací a navazování kontaktů. Ostatní by se na ně postupně napojovali v míře, v níž by toho byli schopni.

– Vytváření vzorů: systematická podpora několika inovačních center vznikajících dole, která by se stala vzorem pro ostatní a pomáhala vzbuzovat zájem širší veřejnosti, politiků a médií.

– Vytváření konsensu: postupné tříbení názorů cestou zveřejňování materiálů (resortní výzkum, mezinárodní programy, příprava na vstup do EU) a zkušeností z inovačních center; znovuotevření diskuse, které by vedlo k určité názorové shodě a k vytváření koncepce.

Předpokladem pro tento postup je jasný dlouhodobý záměr, schopnost udržet si přehled a vůle k systematické spolupráci na základě rovnoprávného partnerství, aby se ti, kdo jsou inovací schopni, neocitali v rostoucí izolaci.

Podmínky pro současný projekt jsou obtížnější, neboť tvořivá síla a osobní nasazení, jaké projevili členové iniciativních skupin a jednotlivci po roce 1989, byly promrhány, a těžko se je podaří v podobném rozsahu obnovit. Obtížnější jsou i proto, že tradiční systém – přechodně otřesený očekáváním zásadní změny – nabral znovu dech, a pokud projevované snahy o transformaci nejsou podporovány ani z centra ani na místní úrovni ve školách, znovu se celoplošně prosazuje.

Pokud však společnost vytvoří podmínky pro transformaci školy jako instituce poskytující vzdělávání i výchovu odpovídající současným a budoucím potřebám, stane se škola nejdůležitější společenskou institucí i z hlediska investic, jejichž míra zajistí budoucí prosperitu a svobodu (národní) společnosti.

Škola je nejúčinnějším nástrojem pro přípravu dobré budoucnosti, dokonce pro samo přežití za stálých a hlubokých změn společenských i ekonomických podmínek. Současně je škola jednou z mála univerzálních institucí, které posilují stabilitu, soudržnost a kontinuitu společnosti, předávají její paměť a tradici. Musí ale být zaměřena na kvalitu jedince, na jeho tvořivost a iniciativu a současně na utváření osobnosti vědomé řádu, který ji přesahuje. Na dvě základní hodnoty – na svobodu i zodpovědnost. Komenský nazval školu dílnou lidskosti. Budeme schopni ten vznešený ideál naplnit i dnes a pro budoucnost? A zajistíme si tak, že přežijeme jako plnoprávný člen evropské (a světové) rodiny?

Zdroj: Je naše škola připravena na 21. století? (Dokument NEMES ´97). Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, říjen 1997, č. 2, str. 4–5. ISSN 1210-6313


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger