Jana Hrubá: DOKUMENTY 112. Budeme moci vytvářet vlastní vzdělávací programy?

pondělí 25. dubna 2016 · 0 komentářů

Představte si, že jsme po vlastních vzdělávacích programech kdysi toužili. Po tom, co později nevhodný způsob realizace mnoha učitelům znechutil. Jaké představy tedy byly na začátku?

Na začátku byla potřeba, přání a tápání.

„Nad touto otázkou se začátkem prosince (1995) sešli ředitelé ZŠ a další zájemci na semináři PAU. Základní informaci k tvorbě vzdělávacích programů a přípravě pravidel pro jejich schvalování podal Mgr. Bohumír Šumský, ředitel odboru základního školství MŠMT. Živá diskuse, která následovala, poukázala na celou řadu problémů. Přinášíme alespoň některé citace názorů účastníků:

„Bylo by možné, aby nebyl pevně stanovený rozvrh hodin podle předmětů a učivo mohlo být integrováno v projektech nebo jinak?"

„Jednou z platných hygienických norem je délka vyučovací jednotky a skladba rozvrhu. To už dávno odporuje živé praxi. Většina už přišla na to, že pevně ohraničených 45 minut není to pravé ořechové. Počítá se s uvolněním tohoto předpisu pro všechny programy? Je podivné, že Obecná škola tento předpis nerespektuje a už je předem známo, že bude přijata jako vzdělávací program, ačkoli ještě nejsou schválena kritéria pro akreditaci."

„Mnozí pedagogové sice volají po normách a pokynech, na které jsou z minulosti zvyklí. Ale pro jiné je zase problém v tom, že mantinely jsou příliš striktně vyznačené. Volnější prostor přece nutí ředitele a učitele, aby přemýšleli, jaké mají děti, jaké podmínky a potřeby. Těmto lidem by měla být dána možnost. Přitom jsou někdy trestáni za to, že zkoušejí něco nového. Kdo ušetří na výuce, na dětech, je dokonce odměňován. Není to tedy otázka peněz."

„Základní škola by měla mít možnost dávat dětem zajímavou nabídku. Jestliže to dělat nemůže, pak v konkurenčním prostředí nemůže konkurovat víceletým gymnáziím. Odchody žáků po 3. a 5. třídě znamenají selekci a trend k pětileté základní škole. O tom by neměli rozhodovat úředníci."

„Předpisy jsou šité na velká města. Pro malé školy a méně početné třídy jsou nedostupné volitelné předměty, kvalifikovaná výuka jazyků. Jak mají potom konkurovat?"

„Do jaké míry se při tvorbě bezpečnostních a hygienických předpisů spolupracuje s pedagogy a psychology? Je všeobecně známo, že mají k zastaralým předpisům řadu výhrad."

„Veškerá pedagogická a psychologická literatura hájí jednotnou, vnitřně diferencovanou školu. Selekce v německém stylu je krokem zpátky. Vždycky se však narazí na požadavky politické a ekonomické."

„Dostáváme řadu dopisů a telefonátů, že spousta škol a učitelů by chtěla zkoušet slovní hodnocení a ministerstvo jim to nedovolilo. Experimentující školy odevzdávaly každý rok podrobnou zprávu, VÚP napsal čtyřicetistránkový elaborát. Přesto kdosi u zeleného stolu rozhodne a nemá ani povinnost zdůvodňovat. Původní experiment se nechává vymřít."

„Mělo by se zhodnotit, co se vůbec na školách dělo za minulých 4–5 let. Určitá pluralita se už vytvořila, ať zákonně či nezákonně. Měly by se zhodnotit zkušenosti těchto učitelů."

„Dvakrát jsme se účastnili projektu ExTra. Zkoušeli jsme volitelné předměty, vnitřní diferenciaci. Nikdy nikoho nezajímalo, jaký je výstup, jaká zkušenost. Je to hrozná škoda, že nikdo nezaznamenal, co se dělo na tolika školách. Vždyť projekty stály obrovské peníze a výstup není žádný."

„Jsem studentka, takže co teď řeknu, je dáno věkem a nulovou zkušeností. Moje představa byla, že skupina pedagogů z praxe dává své zkušenosti a požadavky školským úřadům, ty je soustředí a poskytnou ministerstvu, které by mělo být naší matkou a mělo by nás hájit a prezentovat naše potřeby vládě a ekonomům. Jsem tady jako Alenka v říši divů."

„Je to krásné, co říkáte, ale musím dodat: Svatá prostoto!"

„Naše sedánky jsou pěkná věc, ale uvědomme si, že se vaříme v papiňáku. Vůbec nevíme, kde se nacházíme a kam jsme neseni. Nevíme, kam naše společnost bude směřovat. Může se stát, že to bude k německému modelu zkrácené základní školy… V samotném Německu po boomu 70. let mají takový zmatek a stojí to tolik peněz, že bychom se toho měli vyvarovat. Skandinávský model jde cestou opačnou – dlouhá povinná školní docházka v rámci jedné školy. Základní škola je tam devítiletá plus nepovinný 10. ročník. Společnost tam perspektivně směřuje k dalšímu rozvoji osobnosti.

U nás se tenduje k tomu, abychom se stali zásobárnou levné pracovní síly pro již rozvinuté země za cenu přijetí do evropských struktur. To je velmi krátkozraké, budou-li za to platit naše děti v možnostech své kvalifikace a rozvoje své osobnosti.

Je potřeba právě teď před volbami atakovat poslance. Všechny koaliční strany mají ve svých volebních programech všemožnou podporu diverzifikace a autonomizace škol. Zeptejme se jich, co v tom udělali!"

„Naše zkušenosti je potřeba sepsat, podložit argumenty a čísly a bojovat o ně. Není ještě všechno rozhodnuto."

„U nás se prosadí pedagogické záležitosti (ne správní, ne ekonomické), až se do toho vloží přiměřeným způsobem vzdělaní a orientovaní rodiče. V současné době nás brzdí střet hodnot, hodnotová orientace společnosti."

„Potácíme se na hraně mezi dvěma propadly. Šikovné školy, které jsou zde zastoupené, by chtěly naznačit, co by potřebovaly pro svou práci. Na druhé straně jsou ti rodiče, učitelé a úředníci, kteří nechápou, o co jde. Vstupují do toho s představami, které nejsou dnešní. Měli bychom hledat cesty, jak pokračovat v rámci daných možností."

„Měli bychom požadovat, aby dokument Kvalita a odpovědnost, kde je deklarována podpora plurality školství, byl schválen vládou."

„Cesta není jednoznačně otevřená. Neměli bychom se dohadovat o detailech, ale sjednotit se a jasně říci tomuto státu své priority. Na prvním místě je to autonomie školy, svázaná s plnou odpovědností. Požadovat na státu, aby připravil kvalitní zákon o vzdělávání. Měla by být ustavena Národní rada pro vzdělání – sdružení osobností (odborníků i praktiků), která by měla právo posuzovat jakákoli úřednická rozhodnutí. A hlavně bychom měli správně volit."

„Třeba nezískáme většinu, ale musíme být slyšet."

„Všem nám jde o rozvoj osobnosti každého dítěte. Klade si vůbec někdo kompetentní tuto otázku?"

Vybrala Jana Hrubá

Zdroj: Hrubá, Jana: Budeme moci vytvářet vlastní vzdělávací programy? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 3, 1995/1996, únor 1996, č. 6, str. 2. ISSN 1210-6313


Kdo řekne, kolik bude vzdělávacích programů?

„Osobně si myslím, že to není otázka, kterou by mělo řešit ministerstvo. Je to věcí učitelů a lidí, kteří s dětmi pracují a naplňují státem stanovený standard… Byrokracie má zajišťovat a ne nařizovat… Jde o to, aby současná a budoucí legislativa byla koncipována tak, že nebude bránit těm, kteří chtějí učit jinak, aby to mohli dělat jinak a bylo to v souladu se zákonem. Aby byli novátoři chápáni v souladu se společenským trendem. Pluralita spočívá v tom, že si jednotlivé školy budou moci podle místních podmínek utvářet svůj program. To by měla legislativa umožnit, i kdyby to byly dvě školy v republice, nebo šest rodičů, nebo šedesát, nebo šest tisíc – to je úplně jedno. Jde o to, aby tu ta možnost byla." (Karel Rýdl)

Zdroj: JHá: Kdo řekne, kolik bude vzdělávacích programů? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 3, 1995/1996, únor 1996, č. 6, str. 2. ISSN 1210-6313


Ministerstvo mělo ale jiné představy:

„Ministerstvo v nejbližší době předloží dva řekněme modelové vzdělávací programy, které budou naplňovat standard základního vzdělávání a všechny další podmínky nutné pro schválení takovéhoto učebního dokumentu. Bude to vzdělávací program "základní škola" a program "obecná a občanská škola". Současně s nimi předloží i pravidla pro schvalování vzdělávacího programu a stanovený postup při schvalovacím řízení, kterými budou kromě respektování standardu vázáni potencionální tvůrci dalších vzdělávacích programů…

…MŠMT předkládané modelové vzdělávací programy jsou stavěny a event. upravovány tak, aby stanoveným pravidlům a podmínkám vyhověly a aby mohly sloužit i jako výchozí model pro tvorbu dalších. Záměrně jsou koncipovány i tak, aby si školy mohly určité věci dopracovávat a upravovat podle svých podmínek. Budou umožňovat rozšířenou výuku některých předmětů, různé způsoby výuky i její organizace atp. Nebylo by jistě účelné, aby každá druhá škola měla svůj vzdělávací program, který by se v podstatě nelišil od ostatních. Chceme umožnit existenci odlišných programů, pluralitu cest, ale na druhé straně musíme zajistit kontrolovatelnost kvality, srovnatelnost financování a v základním školství i vzájemnou prostupnost těchto cest a srovnatelnost výstupů…

Zdroj: Šumský Bohumil: Co je to vzdělávací program? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 3, 1995/1996, únor 1996, č. 6, str. 3. ISSN 1210-6313


V diskusích vyvstala závažná otázka podoby a obsahu vzdělávacích programů. V té době již existovalo několik návrhů. Jako modelové ovšem většinou přijaty nebyly.


Co, jak a proč se budou děti učit?

Kulatý stůl Ústavu rozvoje školství PedF UK k problematice vývoje vzdělávacích programů pro ZŠ – prosinec 1995
Za velkého zájmu pedagogické veřejnosti zde byly představeny svými autory vzdělávací programy, nacházející se v různých fázích přípravy. Nedostavili se pouze zástupci programu Obecná a Občanská škola (asi necítí potřebu, jsou si jisti…). Nedostavila se ani vedoucí oddělení inovačních programů MŠMT Mgr. Fleissnerová (také asi necítila potřebu).

Pokusíme se vám zprostředkovat alespoň základní informace a výběr ze zajímavé diskuse.


Základní škola: dr. Smejkalová

Na přípravě programu jako úkolu MŠMT se účastnilo asi 15 pracovníků VÚP ve své pracovní době v průběhu asi jednoho roku. Program je dokončen a je před schválením. Základním záměrem je orientace na žáka. Obsah vzdělávání je chápán jako nástroj orientace v životě. Důraz je kladen na činnostní vyučování. Učební plán je variabilní, umožňuje profilaci škol. (Program byl představen těžko reprodukovatelným způsobem. Fráze silně připomínaly podobné dokumenty minulosti.)


Národní škola: dr. Kitzberger

Program připravili členové Asociace pedagogů ZŠ na základě grantu MŠMT v hodnotě 285 000 Kč. Je to první program, na kterém pracovali výhradně učitelé z praxe – původně asi 150, větší podíl má 30. Práce o víkendech a prázdninách trvala jeden rok. Program prošel oponentním řízením. Nyní se zapracovávají připomínky a standard, který byl schválen až v průběhu prací. Vzhledem k zákazu MŠMT poskytnout výsledek třetí osobě, který je obsažen ve smlouvě, byly uvedeny jen rámcové údaje: Program obsahuje kmenové učivo a nadstavbovou část, která umožňuje profilaci školy (asi 30% učebního plánu). Je zpracován na 9 let školní docházky pro 95% populace, protože předčasnou selekci považují autoři za nesprávnou. Doporučuje nové prvky nebo legalizuje již používané: integrace předmětů, projekty, vnější moduly (zdravý životní styl, filosofie pro děti). (Podrobnější principy najdete v tomto čísle.)


Živá škola: dr. Hausenblas

Program vytvořený nezávislou Nadací Škola pro děti, pracovalo na něm 4–5 lidí ve svém volnu necelý rok. Liší se tím, že nejde o osnovy. Autoři se snaží toto pojetí překonat. Neuvádějí učební plán, protože se domnívají, že dělení do předmětů nebo bloků je v kompetenci školy. Stejně tak témata považují za záležitost metodiky. Za nejdůležitější pokládají, co se bude ve škole dělat. Nejde o metodu, ale o „základní stavební kameny" pro školy, které si budou vytvářet samostatná kurikula. Legislativa nesmí být šita na konkrétní představy nějakých osnov, ale zákon musí vytvořit prostředí pro vznik různých programů. Jinak by se školství uzavřelo změně a vnitřnímu vývoji. Program dává školám příležitost, aby si vyzkoušely, jak se dá učit jinak alespoň v týdenním projektu. Již půl roku je zdarma distribuován na školy. (Podrobné informace s adresou byly otištěny v UL 3/95 na str. 15.)


Reálná škola (ZDE a ZDE): dr. Macháček

Jeden autor, projekt financovala Nadace škola pro děti. Ideovým východiskem je to, že dnešní škola představuje dětem „malou" vědu. Počítá se s tím, že je to přípravka pro vysokou školu. Lidé ve skutečnosti potřebují pro život zdraví, peníze a mezilidské vztahy. O těchto věcech se děti ve škole naučí strašně málo, nedovědí se, co je dobré a špatné a proč. Program nevylučuje klasické předávání vědomostí, avšak chce podstatně zvětšit aktivitu dětí v hodině. Autor chce po dopracování přihlásit program k akreditaci. (Podrobnější informace vyšla o prázdninách v UN.)


Česká škola waldorfského typu: dr. Nejedlo

Východiskem je učení rakouského filosofa Rudolfa Steinera. Vychází z celkového pohledu na člověka, dětství chápe jako šanci hluboce prožít dobro, krásu, pravdivost, žít v dobrém vztahu k ostatním lidem. Ve waldorfské škole je preferováno umění, ať je to malování, modelování, hra na hudební nástroje. Pěstuje se hluboký vztah k přírodě. Je to škola svobodná a záleží zcela na svobodném rozhodnutí rodičů, zda do ní své děti dají. Lektoři byli vyškoleni v rámci programu TEMPUS. Učitelé si kursy platí. Program byl již předložen Sdružením waldorfských škol na MŠMT ke schválení.


Integrovaná tematická výuka: dr. Jana Nováčková

Východiskem je učení Američanky Susan Kovalikové. Vydání překladu její knihy bylo financováno z prostředků PHARE (240 000 Kč). Program vychází z výzkumů mozku v procesu učení. Vymezuje pravidla soužití ve škole a zdůrazňuje, že pocit ohrožení znemožňuje úsilí učitelů a kvalitní učení žáků. Model opouští klasický rozvrh předmětů. Obsah se zachovává, ale učí se integrovaně, což vyžaduje restrukturalizaci osnov. (Podrobnosti najdete v UL 1/94 na str. 12.)


Zdravá škola: dr. Břízová

Program je garantován Radou Evropy a Světovou zdravotnickou organizací, která také dotovala práci 4 lidí v Národním centru podpory zdraví. Podporu poskytlo i Ministerstvo zdravotnictví a dánská nadace. Ministerstvo školství poskytlo 63 000 Kč z projektu Extra. Projekt je již tři a půl roku realizován na 94 školách v republice, které se k němu dobrovolně přihlásily. Školy si zpracovaly vlastní projekty vycházející z jejich podmínek v rámci programu Obecné školy, ITV nebo České školy waldorfského typu. Zdraví je prezentováno jako priorita v komplexní podobě, tzn. jako stav tělesné, duševní, sociální, duchovní a morální pohody. Pracuje se na principu všesměrné komunikace v síti, uskutečňují se semináře pro učitele, byly zpracovány pomocné materiály pro děti i učitele. Výzkumy ukazují, že uvolnění atmosféry ve školách vede ke zlepšení fyzické kondice i školních výsledků dětí. (Podrobněji v UL 2/94, str. 7.)


Jaký učitel?

V diskusi se pak profiloval obraz učitele, který bude schopen učit v rámci některého z těchto programů, nebo si vytvořit s kolegy ve své škole svůj vlastní. Určitě to nebudou ti učitelé, kteří potřebují jako oporu podrobné učebnice s mnoha obrázky a s co nejpodrobnější metodickou příručkou. U těch je obvykle brzdou i jejich aprobace, která jim nedovoluje pustit se na tenký led integrovaných předmětů.

Učitel se především musí vnitřně ztotožnit s principy zvoleného programu. Musí to být učitel věrohodný, kterému dítě může důvěřovat. Nemůže říkat nic, čemu sám nevěří. Bude potřebovat výcvik v dovednostech, které mu jeho odborná příprava nedala – v komunikaci, ve spolupráci, v tvořivém myšlení. Důležitá je dobrá znalost oboru, všeobecná vzdělanost, stav psychosociální pohody. Měl by vědomě redukovat svou potřebu moci. Autoři věří, že pokud učitelé dostanou svobodu, tyto kvality v sobě najdou. Významnou roli tu musí sehrát příprava budoucích učitelů na pedagogických fakultách.


Pro koho?

Navrhované programy jsou určeny pro všechny děti. Autoři se většinou domnívají, že pro děti je důležité, aby se vyvíjely v přirozené vrstevnické skupině nejméně do 15 let. Jsou tedy proti předčasné selekci, protože vzdělávací šance pro méně nadané děti pak klesají. Tyto argumenty je ovšem nutno dobře vysvětlovat rodičům, protože oni mají právo na svobodu volby vzdělávací cesty pro své děti.


Co učit?

Při výběru obsahu učiva by mělo být základním kritériem, aby děti uměly své znalosti v životě použít, aplikovat, tvořivě myslet a řešit problémy ve variantách. To jim tradiční skladba učiva obvykle neposkytuje. Je tedy třeba jít za její hranice.


Proč?

Pluralita cest by měla vést k hledání společného cíle – jak nejlépe vybavit děti pro život, vštípit jim jako hodnotu touhu po celoživotním vzdělávání. Je to záležitost celospolečenská. Důležité samozřejmě je, co se děje přímo ve třídách. Učitelé by se měli zbavovat školometství, dostávat dostatek impulsů pro změnu. Pluralitu je třeba umožnit legislativou a dát jí rámec. A právě to je úlohou státu.

Ze záznamu vybrala Jana Hrubá

Zdroj: Hrubá Jana: Co, jak a proč se budou děti učit? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 3, 1995/1996, únor 1996, č. 6, str. 4/5. ISSN 1210-6313


Všimněte si tehdejší představy o tom, pro jaké učitele bude zvolený nebo dokonce společně ve vlastní škole vytvořený vzdělávací program přitažlivý. „Učitel se především musí vnitřně ztotožnit s principy zvoleného programu.“ Na to MŠMT později při zavádění školních vzdělávacích programů zcela rezignovalo. Tam byl a je pes zakopán.

Obtíže s tvorbou školy pro děti

Hana Kantorková (Lukášová) z Ústavu pro svobodné alternativní školství, PdF Ostravské univerzity o tomto procesu napsala:

„…MŠMT se rozhodlo vstoupit do živého a možná trochu živelného proudu transformace a pluralizace české školy. Budeme vycházet z faktu, že ministerstvo má pozitivní snahu zmapovat tento živý transformační proud a orientovat se v něm pro nalezení odpovídajících evaluačních nástrojů. Co však už v pořádku není – úřednicky vnucovat pedagogické veřejnosti apriorní představu o transformaci prohlášeními, že uznám čtyři nebo sedm projektů. Zde totiž počet předem omezovat nelze.

Ani apriorní preference projektů Obecná a Občanská škola (viz ZDE), které jistě mají svou hodnotu, není možná, protože jejich násilné přijetí z vnějšku nemůže vést k vnitřní transformaci školy.

Autoři výchovně vzdělávacích projektů přitom byli ochotni od počátku respektovat školskou politiku státu. Tehdy bylo možno pracovat na otázkách standardů nebo standardu pro vzdělávání, který by vytýčil rámcové mantinely. Ve skutečnosti se tohoto úkolu musely ujmout iniciativy (viz NEMES, M. Havlínová: Jak měnit a rozvíjet vlastní školu? O individuálních projektech škol. Agentura Strom, Praha 1994 /viz ZDE/, V. Spilková: Standardy na 1. stupni základních škol očima PAU. Agentura Strom, Praha 1994 /ZDE)/, O. Hausenblas a kol.: Standardy na II. stupni základních škol očima učitelů. Agentura Strom, Praha 1994 /ZDE/).

Hlavní etapa obtíží s výchovně-vzdělávacími projekty škol však nastupuje právě teď – v roce 1996, kdy snad „ex post" budeme znát jistá kritéria, jež ministerstvo použije v činnosti své akreditační komise, která bude posuzovat hodnotu předkládaných projektů škol (viz vyhláška MŠMT ČR č.j. 20819/95-26) …

Zdroj: Kantorková, Hana: Obtíže s tvorbou školy pro děti. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 3, 1995/1996, květen 1996, č. 9, str. 10–11. ISSN 1210-6313


Téma vzdělávacích programů procházelo Učitelskými listy velmi frekventovaně. Bibliografii si můžete stáhnout ZDE.



Další díly seriálu najdete ZDE.