Chcete se naučit myslet? Čtěte beletrii

čtvrtek 3. října 2013 · 0 komentářů

Máte problém s mnohoznačností významů? Pak jde o běžný, ovšem dost závažný problém. Tendence ke zjednodušování může vést ke špatným závěrům, zkornatělému myšlení a špatným rozhodnutím.

Zdroj: www.scio.cz 9. 7. 2013


Naštěstí nový výzkum naznačuje, že existuje jednoduchý lék: čtěte více beletrie. Tři vědci z univerzity v Torontu, vedeni psycholožkou Majou Djikicovou, došli k závěrům, že lidé, kteří si přečtou povídku, mají menší potřebu vykládat svět a události kolem sebe černobíle. Psychologie má pro takové vidění světa termín „kognitivní uzavření”.

V porovnání s lidmi, kteří si přečetli pouze esej, nevadila lidem čtoucím povídku vyšší míra nejistoty a mnohoznačnosti. Právě tento postup je základem kreativity a tvůrčího myšlení. „Kontakt s literaturou,” píší vědci ve svém článku zveřejněném v časopise Creativity Research Journal, „může vést lidi k tomu, aby byli chápavější.”


Experiment s literaturou a jejím vlivem


Djikicová a její kolegové popisují experiment, který proběhl za účasti stovky studentů Torontské univerzity. Po příchodu do laboratoře a poskytnutí osobních údajů studenti přečetli buď jednu z osmi nabízených povídek, nebo jeden z esejů. Povídky pocházely od autorů jako Wallace Stegner, Jean Stanffordová a Paul Bowles. Eseje pocházely z per spisovatelů jako George Bernard Shaw a Stephen Jay Gould.

Poté každý účastník vyplnil dotazník, jehož výstupem byla míra potřeby po jednoznačnosti a stabilitě. Dotazník tvořily odpověď na tvrzení jako „Nemám rád nejednoznačné situace” nebo „Nemám rád otázky, na něž lze odpovědět vícero různými způsoby”.

Ti, kdo četli povídku, odpovídali na tyto otázky kladně ve významně nižší míře než ti, kdo četli esej. Konkrétně vyjadřovali mnohem nižší potřebu řádu a větší smířenost s nejednoznačností. Výsledek byl ještě výraznější u těch, kteří se označili jako častí čtenáři beletrie i literatury faktu.


Proč literatura podporuje myšlení


Jak nám literatura pomáhá smířit se s neznámým? Djikicová a její kolegové, Keith Oatley a Mihnea Moldoveanu, mají několik teorií.

„Myšlení, do nějž je čtenář během čtení vtažen, nevede nutně k nějakému rozhodnutí,” tvrdí ve své práci. A právě to podle nich snižuje čtenářovu potřebu dojít k jasnému závěru.

„Navíc,” dodávají, „během čtení mohou lidé napodobovat myšlenkové pochody lidí, ačkoliv je nemají rádi. Čtenář může uvažovat a vcítit se do postavy Humberta Humberta v Lolitě a nezáleží přitom, jak moc urážlivý shledává jeho charakter. Toto vciťování bez pocitů strachu a nevyhnutelnosti, střetávání s jinými způsoby myšlení, to vše může vést k přístupnější mysli.

Badatelé netuší, jak dlouho by tento efekt mohl trvat. Ale jejich objev, že podobné myšlení je silnější u častých čtenářů, nahrává domněnce, že lidé by mohli dlouhodobou četbou své myšlenkové návyky upevňovat. „Nabízí se myšlenka, že pokud se podobné zkušenosti ze čtení nashromáždí v dostatečném množství, povedou k dlouhodobým změnám metakognitivních návyků (způsobu a přístupu k poznávání věcí, pozn. překladatele).”

Výsledkem jejich výzkumu by mělo být, „aby se lidé zamysleli nad současným snižováním důrazu a času věnovaných humanitním vědám a umění ve školách.” Poznamenávají také, že ve většině odvětví lidské činnosti jsou potřeba znalosti získané četbou literatury faktu, ale že je zároveň „po lidech vyžadováno, aby se dokázali vcítit do ostatních a představit si jejich myšlení.”

Jsou-li jejich závěry správné, lze velmi podstatné znalosti a dovednosti získat ponořením se do literatury. Není lepšího léku na černobílé vidění světa než číst: „Byly to časy nejlepší, byly to časy nejhorší” (citát z Charlese Dickense, pozn. překladatele).


Původní zdroj ZDE. Překlad Jan Moravec.