Lukáš Šlehofer: Kooperativní vyučování

Je příjemné vidět, že se v českém školství, tolikrát kritizovaném, najdou školy a učitelé, kteří se snaží hledat cesty, jak zlepšit zaběhané postupy. Usilují o změnu stylu a způsobu výuky tak, aby více odpovídal potřebám současných dětí. Vždyť současní prvňáci půjdou do důchodu, nedojde-li k nějaké radikální změně, v roce 2070–2080. Je těžké předvídat, jak v té době bude společnost vypadat. Každopádně se zdá, že bude nutné stále více pracovat v týmech.

Zdroj: Perpetuum roč. II, č. 3/2014–2015, str. 46–47


S ohledem na to, jak se specializují jednotlivé vědní obory, bude nutné, aby lidé různých oborů či řemesel společně kooperovali. Společnost bude zřejmě také stále více konfrontována se změnami, s nimiž bude třeba se vyrovnávat. S tím, že svět bude stále více propojený, se setkáváme už teď. Aby se tato propojenost nestala spíše obtížnou a neosobní, je opět třeba učit se vzájemné toleranci a porozumění.

Možnou cestou, která se nabízí, je model kooperativního učení ve výuce. Kooperativní vyučování, v České republice dosud ne zcela doceněný způsob výuky, je v zahraničí široce používáno. Jeho principy vychází z několika hlavních myšlenek. Základní z nich je, že rozvoj poznávání může jít ruku v ruce s rozvojem sociálních dovedností. Jak takové kooperativní vyučování vypadá a na co si dát pozor? Během kooperativního vyučování je třída rozdělena do malých skupin či zpočátku jen dvojic, v nichž děti komunikují tváří v tvář.

Úkoly, před které jsou děti stavěny, by měly vycházet z principu, že dosažení úkolu je vázáno na spolupráci s ostatními tak, jak to také ve spoustě zaměstnání skutečně funguje. Jestliže tedy dítě bude na úkolu pracovat s ostatními, naučí se více či zvládne úkol rychleji nebo lépe. Během kooperativní výuky může dítě v některých fázích práce dělat něco samostatně, ale výsledek své práce pak přináší opět skupině.

Důležité je, že díky plnění úkolů, při nichž se dítě dozvídá nové vědomosti, se učí i dovednostem sociálním. Zpočátku se jim může učit jakoby mimochodem, mnohem efektivnější však je pracovat s nimi jako s vědomým cílem, který se pak na konci hodiny reflektuje. Důležité je, aby skládání účtů při kooperativním učení bylo vždy individuální. Ten, kdo pracoval, i ten, kdo se jen pomyslně „vezl“, má získat hodnocení nebo lépe zpětnou vazbu, podle svých zásluh a podle toho, co si ze společné práce odnáší.

Na teorii i praxi kooperativní výuky jsme se zeptali docentky Hany Kasíkové a učitelky v malotřídní ZŠ Silvie Lešinské. (Přečtěte si dále v magazínu Perpetuum.)