17. 3. 2020 Kulatý stůl SKAV a EDUin

čtvrtek 5. března 2020 · 0 komentářů

Téma: Budou naše školy schopny zvyšovat mediální gramotnost žáků?

Místo a čas konání: Městská knihovna, malý sál, Mariánské náměstí 98/1, Praha 1, 14–16 hodin

Cílem kulatého stolu je hledat odpovědi na otázky:
– Proč je třeba zvyšovat mediální gramotnost? Jakou prioritu by tento požadavek měl mít? Jaký je vztah mediální gramotnosti k připravované Strategii 2030+?
– Stávající stav výuky – jak je stávající průřezové téma mediální výchovy školami naplňováno?
– Jak by měla vypadat výuka mediální gramotnosti? Je k ní nutně třeba mít nějaké materiální vybavení (například počítače)?
– Jak vypadá příprava učitelů na výuku mediální gramotnosti?
– V jakém stavu jsou přípravy revizí RVP a jakou roli v nich mediální gramotnost bude hrát?

Potvrzení účastníci panelové diskuse:
– Bořivoj Brdička / Jednota školských informatiků
– Jaroslav Faltýn / MŠMT
– Milan M. Horák / Waldorfské lyceum Praha
– Jan Jirák / Katedra mediálních studií, FSV UK
– Michal Kaderka / Učitelská platforma
– Markéta Pastorová / Národní pedagogický institut
– Ester Valchářová Pěkná / Člověk v tísni

Moderuje: Daniel Pražák, Otevřeno

Zuzana Hronová: Ustrašené rodiče vystřídala sebevědomější generace. A školy se jim více otvírají

· 0 komentářů

Uplynulé desetiletí znamenalo pro české školství z pohledu rodičů žáků a studentů velký zlom. Generaci postkomunisticky ustrašených rodičů vystřídala generace sebevědomějších a aktivnějších porevolučních rodičů. Mnozí rodiče pochopili, že jestli chtějí pro své děti dobré školy, musí začít jednat. Narovnání jejich vztahu se školou pomáhá i značka Rodiče vítáni.

Zdroj: Aktuálně.cz 13. 2. 2020

Síť škol pod značkou Rodiče vítáni existuje od roku 2011 a zahrnuje přes 400 certifikovaných škol, které se zavázaly dodržovat alespoň sedm základních požadavků sestavených společností EDUin. Prostřednictvím vystaveného emblému i seznamu splněných kritérií vysílá škola směrem k rodičům jasný signál, že na komunikaci a spolupráci s nimi jí záleží. Značka má usnadnit rodičům výběr školy, která garantuje vstřícné jednání. Výsledkem mají být dobré vztahy mezi rodinou a školou, což je jedním z předpokladů ke spokojenosti žáků i k jejich dobrým výsledkům. Nejvíce škol se značkou Rodiče vítáni se nachází v Praze (58), ve Středočeském (52) a Jihomoravském kraji (45).

„Značka Rodiče vítáni je v principu pro školu sebehodnotící. Nejezdíme po školách, nekontrolujeme a neudělujeme ‚michelinské hvězdičky‘. Pokud chce škola získat značku, musí sama deklarovat, že bude dodržovat sedm povinných základních požadavků. U dalších 17 volitelných pak zaškrtne ta kritéria, ke kterým se sama dobrovolně přihlásí. Seznam těchto požadavků musí vyvěsit někde v hale školy a veřejně to tak deklarovat rodičům,“ shrnuje pravidla programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Iniciativa je založena na jednoduchých základních pravidlech, jež se škola zavazuje plnit a zároveň jsou lehce kontrolovatelné. Patří sem například partnerská komunikace s rodiči, jejich přístup do školy či zpřístupňování informací.

Na sestavování sedmi základních požadavků nutných k získání certifikátu Rodiče vítáni spolupracovala společnost EDUin s některými aktivními řediteli škol a ti jim říkali, co vše pro rodiče dělají. Z toho pak sestavili sedm základních a také 17 volitelných, které by ukázaly, jak hluboko si školy rodiče pustí.

„Hledali jsme způsob, jak běžnému rodiči vysvětlit, jak vypadá dobrá škola. Jako vzor jsme si vzali značku Cyklisté vítáni, která zase zaručuje dobré zázemí pro cyklisty a jejich kola,“ popisuje začátky projektu jeho zakladatel Tomáš Feřtek, odborný konzultant společnosti EDUin.


Od svatokrádeže po samozřejmost

Pro některé školy byla požadovaná pravidla již tehdy samozřejmostí, další o něčem podobném uvažovaly a značka je popostrčila. „V roce 2011 ještě některá z těch volitelných kritérií vypadala jako svatokrádež, dnes už jsou zcela samozřejmá,“ říká k vývoji iniciativy Feřtek. „Třeba mnohým ředitelům přišlo nepředstavitelné, aby na stránkách školy udělali diskusní fórum a rodiče tam psali, co si myslí. Dnes má každá škola Facebook a tam jsou diskuse rodičů zcela běžné,“ dodává.

Zájem byl od samého počátku velký, organizátoři rychle nabrali kolem pětistovky škol. Oslovovali ředitele, o nichž si mysleli, že by je projekt mohl zajímat. Pak už fungoval princip konkurence. „Tehdy byla doba, kdy se zejména ve větších městech školy o žáky přetahovaly. Takže když měla tuto nálepku jedna škola, chtěly ji mít i další a začaly se zajímat, jestli je složité ji získat. Když zjistily, že toho není tolik, co musí změnit, a že to nedá až tak moc práce, šly do toho také,“ vysvětluje.

V důsledku tohoto konkurenčního efektu jsou však některá města a některé kraje plné škol s certifikátem Rodiče vítáni, a naopak některých se to nijak nedotklo. „Už tehdy existovaly školy, které věděly, že bez podpory rodičů se škola nedá proměnit. Tudíž takto reagovali ředitelé a ředitelky, kteří svou školu chtěli nějak změnit a potřebovali k tomu veřejnou podporu. Ti, kteří chtěli držet status quo, podporu rodičů nepotřebovali, a tím pádem je to moc nezajímalo,“ upřesňuje zakladatel.

„V době, kdy se iniciativa zakládala, byly školy uzavřené a neuměly úplně ideálně komunikovat. Šlo o takové to ‚Dejte nám sem děti a nestarejte se‘. Rodiče byli pořád ještě uťápnutí, tak jak byli zvyklí z éry socialismu. Ač se psal rok 2010, stále ještě to doznívalo,“ vzpomíná Miroslav Hřebecký. „Jenže pak nastoupila rodičovská generace, která vyrostla po revoluci. Vnímala školství jako veřejnou službu a chtěla ji mít jako veřejnou službu. Začali ale narážet na to, že si ne každá škola uvědomuje, že je veřejnou službou,“ pokračuje a doplňuje, že na druhou stranu se jedná o službu, která nemůže jenom plnit za každou cenu „přání zákazníků“. Musí také zohledňovat obecnější potřeby společnosti.

Systém vyžaduje každoroční obnovení certifikace, aby školy každý rok opětovně deklarovaly, co od nich rodiče mohou čekat. Zdaleka ne každá škola však značku Rodiče vítáni každý rok obnovuje. Projektem už prošlo zhruba tisíc škol, nyní je aktivních asi 400. V tom vidí Tomáš Feřtek limity této značky. Po několika letech se podle něj pro školu značka vyčerpá. Podněty jim už nepřijdou tak zajímavé, a část škol proto z projektu odchází, ale zase přicházejí nové.

Společnost EDUin zasahuje do nakládání se značkou jen výjimečně, pakliže je někdo upozorní, že škola má značku vyvěšenou, ale pravidla nedodržuje. Potom věc šetří a kontaktují předsedu spolku rodičů, který musí být při certifikaci uveden.


Dobeš připravil rodiče o iluze

Rok 2011, kdy iniciativa vznikla, byl podle Tomáše Feřteka pro školství zlomový. Po letech letargie podle něj nastoupila vlna rodičovského zájmu. Ten způsobily jednak stále se zhoršující výsledky českých žáků a studentů v mezinárodních srovnávacích testech PISA a jednak nástup vězeňského psychologa a pozdějšího pracovníka bezpečnostní agentury Josefa Dobeše v roce 2010 na post ministra školství.

Ač ho tehdejší prezident Václav Klaus označil za „nejlepšího ministra školství“, jeho nekompetentnost a některá rozhodnutí vzbuzovaly obavy nejen v řadách ředitelů či učitelů, ale také mezi studenty a jejich rodiči. „Tehdy velká část rodičů přišla o iluze, že by stát mohl cokoliv ve vzdělávání zlepšit. Jednalo se o jakýsi ‚aha moment‘. To, že Josef Dobeš tomu nerozuměl ani trochu, ale přitom neminul den, aby něco nového nevymyslel, byl opravdu silný zážitek. Rodiče pochopili, že jestli chtějí pro své děti dobrou školu, musí pro to něco sami udělat,“ říká Feřtek.

Rodiče podle něj začali být ohledně vzdělávání svých potomků obezřetnější, začali o něm více přemýšlet. Aktivně hledali tu nejlepší veřejnou školu, a když žádnou nenašli, začali tehdy poprvé více uvažovat o domácím vzdělávání, soukromé či komunitní škole. „Josef Dobeš do značné míry probudil české školství,“ usmívá se Feřtek.


Rodič se stal partnerem školy

Projekt Rodiče vítáni udělal z partnerství rodičů a školy téma, otevřel debatu, přispěl k autoevaluaci (sebehodnocení) vzdělávacích institucí. Pomohl rodičům uvědomit si, že je legitimní chtít po škole větší otevřenost, a ředitele přivedl na myšlenku, že je dobré přitáhnout zájem rodičů a třeba i využít jejich pomoc. „Školám to dává pravidla, směr. Zisk značky má zvuk nejen u rodičů, ale třeba i u České školní inspekce,“ doplňuje Miroslav Hřebecký. „Značka nalajnovala hřiště a dala pravidla pro spolupráci rodičů s učiteli a řediteli,“ dodává její zakladatel.

Školy se více otevřely rodičům. A když se rodiče častěji dostanou do prostředí školy, mohou na vlastní oči z konkrétních situací poznat, jak složitá a náročná je práce učitele. Kdo nezažil rámus před jídelnou nebo divoké strkanice na schodech do šatny a často křehké paní učitelky, které musí vstoupit s nasazením vlastního zdraví do vzniklého konfliktu, kdo nezažil neskutečné decibely na školních chodbách, ten si může dál zkresleně představovat, jak jednoduché učitelské povolání je.

„Certifikací školy chceme dát rodičům zřetelně najevo, že jsme tu pro ně, že jsme škola otevřená a vstřícná k jejich požadavkům. Rodiče vítáni je značka, podle které lze poznat dobrou školu,“ říká ředitelka ZŠ Heyrovského v Plzni Zuzana Metlická. „Spolupráce s rodiči je na velmi dobré úrovni. Nepořádáme dny otevřených dveří, ale rodiče mohou školu po předchozí domluvě kdykoliv navštívit. Nebráníme se ani návštěvám v hodinách,“ doplňuje.

„Do projektu jsme se zapojili pro lepší propagaci naší školy. Vztahy s rodiči se snažíme mít dobré a partnerské a u většiny z nich se nám to daří,“ říká Oldřich Kučera, ředitel Základní a mateřské školy České Velenice, jež leží nedaleko Jindřichova Hradce přímo u hranic s Rakouskem.

Také Tomáš Skála, zástupce ředitele Základní a mateřské školy Povrly u Ústí nad Labem, si pochvaluje, že díky přihlášení k projektu mohou nastolit pohodovější atmosféru směrem k rodičům. „Samotná idea vytvořit ve škole prostředí, jež v rodičích nevyvolává vlny negativních emocí a vzpomínek, nám plně zapadla do konceptu naší školy. Všichni vzali za svou představu, že by rodiče měli být partneři ve společné práci. Měli by do školy chodit pozitivní a pokud možno nejen na rodičovské schůzky nebo na pozvání a při nějakém střetu, ale třeba i jen tak, na akce spojené se školou,“ líčí. Celý pedagogický i nepedagogický sbor se podle jeho slov snaží o pozitivní budování vztahů a zapojuje se společně do několika akcí, na něž mají rodiče přístup, a dokonce se na nich mohou podílet – od Mikuláše po vernisáže.

Eva Starečková, ředitelka ZŠ a MŠ Slavkov v okrese Opava, zase říká, že rodiče jsou nedílnou součástí jejich výchovného a vzdělávacího úsilí. „Jedině ve vzájemné spolupráci, pro kterou jsou vytvořeny patřičné podmínky, jsme schopni pozitivně ovlivňovat děti ve výchově a dosahovat vysoké úrovně vzdělání,“ říká a dodává, že značka Rodiče vítáni toto nastavení školy zaštiťuje. Takto nastavený vztah školy s rodiči má své pozitivní výsledky. „Jen velmi sporadicky se setkáváme s rozpory mezi školou a rodinou. Rodiče se aktivně zapojují do organizace různých akcí, na společných schůzkách vznáší námitky, návrhy, dotazy a pomáhají tak předejít vážnějším problémům,“ líčí.


Bariéry mezi školou a rodiči

Mezi mnohými školami a rodiči však i dnes existují těžko překonatelné bariéry. Mnohdy jsou dány pouhými předsudky na obou stranách, jindy nevědomostí či nezájmem. „Dlouhodobě se ovšem žádná škola neobejde bez sebereflexe toho, jak to máme s rodiči, co pro ně můžeme udělat a jak je můžeme přitáhnout na svou stranu,“ konstatuje Tomáš Feřtek.

K bariérám přispívají i ti rodiče, kterým je vzdělání potomků lhostejné, a tudíž se o chod školy nijak nezajímají. „Přimět některé rodiče, aby šli nad rámec třídních schůzek do školního prostředí, není jednoduché. Je potřeba vytvářet co nejširší spektrum cest, kudy je přivádět. Někomu vyhovuje školní akademie, jiný se na ní cítí příliš škrobeně a raději by s učiteli pekl buřty, někdo slyší jen na sportovní turnaj a další překročí práh školy jedině v rámci expertní pomoci, jinak mu to přijde jako plýtvání časem,“ uvádí Feřtek.

Ostatně projekt Rodiče vítáni má i poradnu, kam mohou rodiče posílat své dotazy. Podle Feřteka se pohybují ve dvou rovinách. Buď jsou rodiče ustrašení a vůbec netuší, jaké jsou jejich pravomoci vůči škole. Druhá poloha je opačný extrém: rodič je nemístně agresivní a vůbec netuší, co si ještě může vůči škole dovolit a co už ne.

„Takže někdy se dotazují ‚Můžeme se vůbec na něco zeptat, aniž by bylo naše dítě potrestáno?“ a jiní se naopak ptají „Jak mám zařídit, aby se na škole učila matematika jinak?“ Na to my odpovídáme: Nijak, to není vaše věc. Zjednodušeně řečeno, rodič se může zeptat skoro na cokoliv, ale máloco může změnit – vyhodit žáka, učitele, učit jinak. Z jednoduchého důvodu, protože za toto rozhodnutí nese odpovědnost ředitel. Ale mohou se na to zeptat a měli by dostat odpověď,“ vysvětluje Feřtek. To, že se dotazy pohybují v těchto dvou extrémech, podle něj ukazuje, že míra nejistoty rodičů vůči jejich vztahu se školou je velká.

V podstatě tedy existují dva stavy, mezi nimiž musí školy balancovat – musí vymyslet, jak rodiče přitáhnout do školy a zároveň jak je udržet přede dveřmi těch klíčových rozhodnutí, která jsou na ředitelích a rodiče by do nich neměli mluvit. Daří se to spíše na menších školách. Komunikace tam funguje mnohem přirozeněji, rodiče se často s učiteli osobně znají. A znají se i rodiče mezi sebou, funguje tu silná rodičovská komunita. Takové školy ani často nemívají značku Rodiče vítáni, protože si to zařídí a nastaví jinak a funguje jim to i bez ní.


Vstřícní vs. předem naštvaní rodiče

Když ředitel vede školu, na níž jsou dvě třídy od každého z devíti ročníků, činí to něco kolem 500 žáků, to znamená zhruba tisícovku rodičů. Některá vedení škol to mohou brát jako tisíc potenciálních kontrolorů a reptalů a školu před nimi „opancéřovat“. Jiní v nich vidí tisíc potenciálních pomocníků, ochotných tu vylepšit webové stránky, tu zorganizovat akci, tu napéct občerstvení. Podle Tomáše Feřteka je však bohužel pro všechny mnohem častější ten první případ.

„A to při svých seminářích narážím většinou na aktivní ředitele, kteří se zajímají o zlepšení a nechtějí rodiče rozhánět plamenometem. Ale kapitola rodičů pro ně často není téma nebo si s ní nevědí rady, přijde jim složitá, tak ji raději neotvírají,“ upozorňuje a dodává: „Nicméně existuje spousta ředitelů, kteří rodiče rádi pustí do škol, pakliže jsou v rolích dárce, diváka či pomocníka. Daleko horší situace pak nastane, když rodiče něco začnou chtít, a to i u škol, které ochotně od maminek a tatínků přijímají pomoc, ale velmi úkorně berou jakoukoliv intervenci.“

Problém vidí i na straně rodičů, hlavně ve stereotypně negativním vnímání školy. „Česká populace je zvyklá, že školu zajišťuje stát, vrchnost, je s tím spjata nějaká represe a já se vůči ní bouřím. To je základní a prastarý model, takže mnoho rodičů přichází do školy už přednaštvaných a jdou bojovat. Když občas jednám s rodičovskými skupinami, těm nejbojovnějším maminkám říkám: Heleďte, až půjdete do školy vyjednávat, tak vy zůstanete doma.“

Jako konzultant ovšem proškoluje i druhou stranu. Je to podle něj jednodušší, neboť učitelé a ředitelé jsou v této oblasti na rozdíl od rodičů přece jen profesionálové. „Ve sborovnách naopak říkám: Až vám sem přijde nějaká nazlobená maminka a spustí na vás, chápu, že vás to naštve. Ale berte v úvahu, že těch třicet vteřin, kdy na vás něco chrlí, je výsledek nějakého čtrnáctidenního užírání, kdy si v sobě přemílala, co se bude dít, navíc s tou negativní konotací, že ji stejně odmítnete, takže o to větší do toho vloží energii.“

Jeho rolí coby konzultanta tedy je obě strany „předuklidnit“ a poradit jim nějaké konstruktivní řešení. „Rodičům většinou radím, aby do školy nechodili někomu vynadat, ale spíše se zeptat či nabídnout pomoc. A školám, aby rodiče aspoň vyslechly.“

„Každý rodič je především rodičem svého dítěte, takže bude jednat v emocích, pokud bude mít pocit, že je na jeho dítěti páchána nějaká křivda. Jedná se o podmíněnou reakci a v podstatě biologickou situaci – každé zvíře brání své mládě,“ říká k tomu Miroslav Hřebecký.


Obranná linie

Jak Hřebecký vysvětluje, že jednoznačně vyhovovat rodičům není dobré řešení a vlastně ani není možné. Většina totiž prosazuje jen zájmy svého dítěte, shodnout se s ostatními bývá problém. „Říkají třeba ‚my, rodiče 3.B‘, tím však v praxi nemyslí všechny rodiče, ale pouze tím legitimizují, že chtějí něčeho docílit pro své dítě. Společně se často nedokážou domluvit, co vlastně chtějí. Škola nemůže vyhovět ve většině případů každému rodiči, ty zájmy jsou příliš protichůdné.“

„Rodiče se často shodnou na tom, že ta jejich škola je hrozná. Ale když už se mají shodnout na tom, co by se mělo změnit, tak se nedohodnou, i když spolu sedí čtyři. Ale ve škole jich je někde dvě stě a někde třeba tisíc,“ připojuje Feřtek.

Častým problémem škol je podle programového šéfa společnosti EDUin Hřebeckého skutečnost, že neumějí prodávat svoji profesionalitu – to, že jsou na vzdělávání na rozdíl od rodičů vystudovaní, mají praxi i know-how, což rodiče obvykle nemají a často si to ani neuvědomují. Nicméně učitelé podle něj stále nejsou na fakultách dostatečně připravováni na komunikaci s rodiči, i když se tento handicap všude zmiňuje. „Nikdo jim nevysvětlí, jak s nimi vést rozhovor, jak zklidnit rodiče v emocích, zda mají reagovat na rodiče, jenž přijde pod vlivem alkoholu a podobně. Musí se to dohánět až v rámci dalšího vzdělávání, přitom by mělo jít o jednu ze základních výbav každého učitele,“ upozorňuje.

Kritickým bodem je podle obou linie, k níž rodič může zajít a odkud už je to doména školy. Aby se minimalizovaly třecí plochy mezi školou a rodiči, je nutné jednoznačně vymezit pravidla a mantinely, dodržovat je a vyžadovat dodržování. Ideální jsou prý k tomu trojstranná setkání učitel–rodič–žák.

„Škola musí zajistit, aby svoboda jednoho rodiče a dítěte končila u svobody druhého. A musí zohledňovat obecnější principy a cíle,“ připomíná Hřebecký. „Linie autonomie školy je před školními vraty a je jen na škole, jak hluboko si rodiče pustí dál,“ konstatuje Feřtek.

Nalajnovat si tuto hrací plochu a udělat z rodičů, ředitelů a učitelů spoluhráče pomohla i jejich iniciativa Rodiče vítáni. „Nastavili jsme pravidla, zkultivovali prostředí a ukázali směr. Za těch deset let, co projekt existuje, se situace ve vztahu školy a rodičů znatelně posunula. Ale určitě to není jenom existencí této značky,“ dodává Miroslav Hřebecký.


Celý text najdete ZDE.