Miluše Havlínová a kol.: DOKUMENTY 54. Jak měnit a rozvíjet vlastní školu?

pondělí 19. ledna 2015 · 0 komentářů

„Napsali jsme a vydali v naší nové edici NEMES příručku na téma, které u nás není zatím zpracováno. S tím, co obnáší, ani není mnoho zkušeností. Potřeba zpracování tohoto tématu je však aktuálně zde. Je nedávného data. Přišla s novým jevem v našem školství, s autonomii škol, a to nejen středních, ale i základních, nejen soukromých, ale i státních.

V rámci činnosti NEMES jsme se rozhodli vytvořit projekt, jehož pomocí bychom shromáždili první informace a vlastní představy o tom, jak měnit a rozvíjet školu na základě jejích individuálních charakteristik, podmínek, potřeb a možností. Shromáždili jsme členy NEMES a členy PAU, kteří měli zájem se projektu účastnit. Výsledkem jejich úsilí je tato příručka,“ píše se v ediční předmluvě této publikace. Na jejím vzniku se svými zkušenostmi a názory podílelo 35 členů z obou organizací. (Jejich jména najdete na str. 4.) Editorkou byla Miluše Havlínová. (str. 5)


„Jak měnit a rozvíjet vlastní školu?

Školu, kde učíme, kterou řídíme, kde máme svoje děti?

O individuálních projektech škol

Jde o školu, kterou sice nevlastníte, ale která je přesto vaše. Je to vaše škola, protože tam učíte nebo ji řídíte anebo do ní posíláte svoje děti. Je to škola i vašich žáků. Byli byste proto rádi, aby byla společenstvím lidí, kde by jeden k druhému cítil respekt a odpovědnost, aby poskytovala kvalitní vzdělávání a aby tam všichni všechno dělali s chutí a láskou.

Cítíte potřebu změn. Máte nápady. Ale… Pakliže si nejste docela jisti, o které změny byste měli usilovat právě ve vaší škole a jak na to jít, doporučuje naše příručka, abyste zkusili nejdříve se mezi sebou o těchto věcech pořádně domluvit. Záleží to na všech, jichž se škola týká, nejvíce však na domluvě mezi jednotlivými učiteli, mezi ředitelem školy a učitelským sborem, školou a rodiči. Začnete-li a vytrváte, určitě se vám podaří najít k sobě cestu. Společně nalezené představy si najednou většina z vás bude přát uskutečnit. To bude vhodná chvíle k tomu, abyste je dali na papír, podrobili upřesňujícímu rozboru a možná zpracovali V písemný projekt. Pokud budou jeho cíle a cesty vycházet z uvědomění si toho, jaké podmínky, možnosti, potřeby má vaše škola, v čem spočívá její jedinečnost a totožnost, může být písemný projekt dobrým pomocníkem její proměny a rozvoje. Jak projekt školy udělat a jak s ním dál nakládat, se v příručce také dočtete. Na dokreslení jsou v příloze otištěny jejich ukázky.“ (text na obálce)

„Uvědomujme si, čím proces změny pro nás je:

Charakteristika změny vedoucí k rozvoji

Změna je cesta.
Změnou se učíme.
Změnu doprovázejí naše úzkosti a obavy.
Problémy změny jsou naši přátelé.
Změnu musíme stále přikrmovat.
Změna vyžaduje naši sílu.
Změna, o niž usilujeme, je systémová.
Změna systému začíná u každého z nás.
Mysli globálně – jednej lokálně.“ (str. 6)


Principy změny

Zpracování této kapitoly vychází z dostupných materiálů domácích i zahraničních, z teorie i praxe, ale především je zobecněním zkušeností z procesu transformace na naší současné škole, zejména státní, za poslední roky.

Které principy se ukazují jako základní?

– Transformace musí vycházet z vnitřní potřeby a přesvědčení jejích iniciátorů.

– Iniciátorem změn může být každý účastník výchovně vzdělávacím procesu učitel (ZŠ J. Husa v Písku), ředitel (ZŠ Obříství), žáci, rodiče (ZŠ Jílové u Prahy), inspektor (České Budějovice), impuls může přijít i z okolí školy – zájem veřejnosti, obce. Změny iniciují i pedagogicko-psychologické poradny (např. PPP Praha 8) nebo pedagogická střediska (Mladá Boleslav, Hodonín).

– Profesionální odpovědnost a vliv má však vždy učitel (viz V. kapitola).

– Úspěšná transformace vyžaduje poměrně dlouhou přípravnou etapu, ve které je potřeba důkladně zhodnotit podmínky dané školy, především hledat v učitelském sboru „spřízněné duše“ – učitele, kteří cítí podobnou potřebu nebo jsou se stávající podobou školy nespokojení. Značnou úlohu v tomto procesu sehrává ředitel školy, který může vytvářet podmínky pro komunikaci i mezi učiteli, ale i žáky, rodiči a okolím, pro potřebnou výměnu názorů a následnou spolupráci. Bez spolupráce všech zúčastněných není úspěšná transformace možná!!!

– Transformace je úspěšná, pokud se zvýší počet jejích iniciátorů na škole, kteří však přijali transformaci také za svoji vnitřní potřebu a především vědí, co dělají a proč to dělají.

– Transformace školy bývá spojena s personálními změnami ve škole, je však dobré, když i tyto změny vyjdou z vnitřního rozhodnutí jedince než jako důsledek vnějšího tlaku.

– Situace na každé škole je individuální, a tak musí být přistupováno i k řešení problémů, které se objeví. Individuálnost situace pramení z různosti jedinců, kteří utvářejí školu (vnitřní podmínky), a z různosti vnějších podmínek školy (velikost, místo působení, tradice apod.).

– Nejvíce konzervativní se zdají být rodiče, získáme si je však lepšími výsledky práce dětí a změněným vztahem dětí ke škole. Jsou-li naopak rodiče iniciátory změn ve škole, měla by škola s nimi počítat a přemýšlet o změnách společně.

– Změny je potřeba uskutečňovat postupně s vědomím budoucího cíle. Není dobře změny urychlovat, neboť negativním důsledkem zrychlení může být nedokončení procesu vnitřního uzrávání potřeby změn u jejích činitelů s přirozeně nestejnými výchozími představami o změně.

– Každá změna má svoje klady, ale i rizika, se kterými je lépe počítat. Jedna dílčí změna v jinak ještě tradičním systému může pozitivně ovlivnit celý systém, ale může přinést i negativní důsledky. Např. zrušení klasifikace a její nahrazení slovním hodnocením může „přinutit“ učitele k používání jiných metod práce, ale zároveň, pokud nebude současně provázeno těmito širšími změnami, může vést ke ztrátě motivace u žáků a k poklesu výsledků vyučování.

– Princip postupného zavádění určitých změn musí být uskutečňován ve vzájemné provázanosti a následnosti s dalšími změnami. Jejich výběr není nahodilý. Musí tvořit ucelený systém nového pojetí vyučování a sociálních vztahů. Kterou konkrétní změnou začít, určují právě individuální podmínky, vnitřní i vnější podmínky dané školy.

– Přestože se jedná o dosti vyhraněné systémy tzv. tradiční a tzv. alternativní školy, dochází v procesu transformace v určitém přechodném období k prolínání prvků obou systémů. Tyto kompromisy mají svůj význam sice pouze v přechodné etapě, ale jsou zároveň důležitou součástí procesu hledání a zrání. Např. některé školy používaly současně se slovním hodnocením i vysvědčení formou klasifikace. Sami rodiče přicházeli na to, která forma je sdělnější a jaký má význam.

– Osvědčuje se, jsou-li změny přijímány a uskutečňovány jako výsledek spolupráce všech zúčastněných. I když je tento postup zdánlivě pomalejší, jeho výsledky jsou trvalejší.

– Vnitřní transformace školy je svou povahou permanentním procesem, stále se vyvíjí, a proto si jejích postupných výsledků musíme stále všímat, zhodnocovat je a znovu je zařazovat zpět do fungujícího systému.

– Kritériem úspěšnosti vnitřní transformace školy mohou být hlavně změněné sociální vztahy v těchto rovinách :
– mezi učitelem a žáky
– mezi žáky navzájem
– mezi školou a rodinou
– mezi učiteli navzájem
– mezi školou a jejím okolím.

Ty cíle a kvality, které platí pro „nové“ vztahy učitelů a žáků, by se měly odrazit i mezi učiteli. Zvláště je potřeba záměrně budovat atmosféru důvěry a spolupráce.


Etapy změny

Již výše je napsáno, že transformace školy je proces dlouhodobý a permanentní. Probíhá v čase, má svoji dynamiku a svůj vývoj. Ten ovšem není živelný, ale řízený, neboť jsme pro něj přece vytvořili ve škole určitý projekt. Tento projektovaný vývoj proměny školy a jejích složek obvykle probíhá v několika různě dlouhých a různě charakterizovaných etapách, jichž si ti, kdož projekt vymysleli, musí být vědomi. Vzhledem k tomu, že projekt proměny je v každé škole trochu jiný, je i její dynamika a vývoj v každé škole odlišný.

Etapy transformace, jak je níže uvádíme, jsou výsledkem zobecnění dosavadních zkušeností, které má dnes již řada státních škol. Má-li však tento jejich popis sloužit jako pružná praktická pomůcka dalším učitelům a ředitelům škol, kteří se chtějí přidat, nemůže být příliš konkrétní. Musí zůstat jen naznačen a jen v obecné podobě. Také není dobře, abychom jednotlivé etapy přesně pojmenovávali nebo je od sebe přísně oddělovali. Pomáhají skutečně pouze v základní orientaci při úvahách, jak transformovat vlastní školu nebo při hledání odpovědi na vzniklé problémy.

Následující popis slouží jako orientační pomůcka a nečiní si nárok být závazným návodem k mechanickému napodobování pro každou školu, ale spíše být pro ni určitou modelovou předlohou k tvořivé aplikaci. Nakonec si každá škola musí svoje etapy promyslet, naprogramovat, prožít a zhodnotit samostatně. Transformace bude v každé škole probíhat individuálně.

Je to cesta sice pracnější, ale účinnější. Účinná proto, že je blíže k realitě. To, co doopravdy pro tu kterou školu platí a co jí proto i v projektu sedí, vědí nejlépe ti lidé, kteří k ní patří…“

(str. 50–52.)


Obsah publikace

Ediční předmluva

Máme předpoklady pro změnu? M. Havlínová

I. Potřebujeme školu měnit?
1. Je tohle i váš sen? M. Havlínová
2. Pociťujete potřebu změny ve své škole? M. Dvořáková.
3. K jakému modelu patří česká škola? H. Kasíková
4. Potřeba změny v trendu vývoje školství ve světě. M. Dvořáková
5. Potřebují rodiče, aby se škola jejich dětí měnila? P. Polechová

II. Co měnit ve škole, aby se rozvíjela?
1. Klima ve škole. M. Havlínová a M. Dvořáková
2. Cíle a obsah výuky. M. Dvořáková
3. Způsoby výuky. H. Kasíková

Kooperativní vyučování.
Individualizace ve vyučování.
Učební projekty.
Hra ve vyučování.
1. Modely výuky pro státní školu.
Příklad: Model Integrované tématické výuky. J. Nováčková
Další příklady u nás dostupných modelů výuky.

III. Jak to dělat?
1. Principy změny. M. Dvořáková.
2. Etapy změny. M. Dvořáková.
3. Proces řešení změny ve škole pomocí projektu. H. Marinková a J. Mojžíšová
4. Formy a metody pro změnu. H. Kasíková

IV. Písemné projekty škol (praktické rady)
1. Rámcový projekt. J. Nováčková
2. Projekty k žádosti o podporu. S. Červenka

V. Učitelé jako hlavní aktéři transformace vlastní školy. H. Mukařovská
1. K filosofii vzdělávání učitelů pro transformaci školy.
2. Základní světové trendy ve vzdělávání učitelů.
3. Minnesotský Program zvyšování účinnosti práce školy.
4. Postup příprav transformace školy.
5. Některé další varianty vzdělávání učitelů pro transformaci školy.
6. Závěry pro vzdělávání učitelů u nás.

VI. Úloha školního inspektora ve škole s vlastním projektem. P. Friebel

Příloha: Ukázky dvou projektů: ZŠ Třeboň, ZŠ Višňová

Zdroj: Havlínová, M. a kol.: Jak měnit a rozvíjet vlastní školu? O individuálních projektech škol. Praha, Agentura STROM – Jana Hrubá 1994. Edice NEMES, svazek 2. ISBN 80-901662-2-9.

Celý text knihy si můžete stáhnout ZDE (digitalizovala Kateřina Brožová).


Další díly seriálu najdete ZDE.