Hana Vaverková: Prázdninové ladění a přemítání

úterý 22. září 2015 · 0 komentářů

Nedávno jsme mohli číst, jak se bývalá ředitelka Hanka z důchodu rozhodla vrátit se do školy – znovu učit. Budeme sledovat její pocity a zážitky.

Prázdniny jsou od PRÁZDNA, aspoň si myslím. Já si je vyplňuju samostudiem. V červenci jsem otevřela RVP a ŠVP a zaměřila se na hudební výchovu. Vždycky jsem si naivně myslela, že hudebka a výtvarka jsou takové ty odpočinkové hodiny. Ať si děcka oddychnou po češtině a matice a dalších náročných hodinách opentlených diktáty a písemkami. A hlavně ať kreslí a zpívají, pokud možno s radostí. A učitelé jakbysmet!

Autoři vzdělávacího oboru Umění a kultura se asi zbláznili. Nebo už zapomněli, jaké to ve škole je. Kdybych to měla všechno poctivě naplnit, tak se z toho po…. Sprostě se nemluví, pančelko! Hudební nauku asi ošulím, zato se zájmem jsem se, snad poprvé v životě, zaposlouchala do klasické hudby. Při Vltavě jsem vařila guláš a při Largu smažila řízky. Mozart se hodil ke kuřecímu na žampionech. Objevila jsem Lennonovu Imaginne a Stand By Me v mezinárodním provedení – nádhera.

Po patnácti letech jsem si nechala opravit svoji starou Babetu, dnes již poněkud zrezivělou, a koupila si novou helmu, co v ní vypadám jak tankista. Naštěstí se motorka hned po první cvičné jízdě zase porouchala, takže můžu jezdit peguotem.

A pak jsem jela na prázdniny. Poslední červencový týden jsem věnovala LADĚNÍ – jedné z nejdůležitějších disciplín. Vydaly jsme s holkama ze školy, bylo nás pět, skoro celý sbor, na týdenní relaxační pobyt do Litomyšle. Cvičení, plavání, kola, kultura, víno… Super to bylo! Zezačátku jsem zkusila navést řeč na hudebku a tematické plány, ale svorně mě poslaly do kytek, že mají prázdniny a ať jim to nekazím. Ještě jsem se stačila zeptat na rondo a ostináto, ale to už mě definitivně umlčely a doporučily prohlídku města. Na náměstí že je socha Smetany a ať se u ní zklidním.

S holkama se známe už skoro patnáct let. Je to takové druhé manželství. Když se dlouho nevidíme, tak se nám stýská. Sdílíme radosti i občasné starosti. Půjčujeme si knížky, které se nám líbí. Manžely ještě ne, ten můj by navíc mohl být jejich tátou. To by se mu líbilo!… Ve společnosti často působíme jako lesbický spolek. Občas se obejmeme nebo pohladíme. Nejsme normální! Ačkoliv, co je normální? Ale ve škole se nám to náramně hodí. Krásně k sobě ladíme. Pomáháme si, věříme si.

Ne vždycky jsem měla takové štěstí. Mívala jsem kolegyně, kterým jsem soukromě říkala „stoprocentní“. Byly přesvědčeny o vlastní pravdě. Neměly pochybnosti. Po dětech vyžadovaly plné nasazení, a to vždy. Byly přísné a spravedlivé. Každému stejným metrem. Byly jako já zamlada.

Snad každý máme seznam svých prohřešků a hříchů. Ten můj školní není zas tak dlouhý, ale stojí za to. Bylo mi kolem pětadvaceti, doma dva malé syny a ve třídě čtyřicet dětí. Frčela množinová matematika a já si domů nosila spoustu sešitů. O něco starší kolegyně mi názorně předvedla, jak se ukázňují žáci – dala jim pár facek a bylo to. Tenkrát, v hluboké totalitě, to nebylo nic mimořádného. Já si v tělesných trestech nikdy nelibovala, ale jednou, v krajní situaci jsem druháčka vytahala nad uchem. V ruce mi zůstal chumáček vlasů. Jak jsem se pak styděla.

Na další škole jsem nemohla docílit, aby si třeťák psal úkoly. Zkoušela jsem snad všechno, co jsem tenkrát uměla – domluvy, příkazy, zákazy, poznámky. A jednou jsem mu dala pohlavek. O něco později jsem se dozvěděla, že doma neměli připojení na elektřinu a pro vodu si chodili k obecní pumpě.

Irenku jsem učila ve čtvrté třídě. Chytrá a milá holka. Pak onemocněla a šla na operaci. Když se vrátila, dala sem jí dost času, aby vše dohnala. Přesto jí matematická písemka dopadla na čtverku. Za pár měsíců nato umřela, protože mozkový nádor byl neslučitelný se životem. Jenže já chtěla tenkrát být ta spravedlivá!

Michal byl čtvrťák. Rád žaloval. Občas mlžil a zatloukal. A dělal blbý vtipy. Tak trochu mě štval. Taky jsem byla vtipná. Na jeho úkor. A děti se rády zasmály. Michal taky. Až pak jsem se dozvěděla, že doma brečel a nechtěl do školy. O třicet let později mě tato třída pozvala na sraz a já byla ráda, že se Michalovi, dnes expertovi přes Čínu, můžu omluvit.

Nevím, jestli je to už všechno. Těch pohlavků a blbých vtipů bylo určitě víc. Ale čím jsem byla starší a díky seminářům vzdělanější, tím víc jsem si dávala pozor.

A jak bych to dělala dnes, o tolik starší? Z výchov jedničku nebo nic. Na prvním stupni a zvláště u těch nejmenších by to neměl být problém, aspoň u nás v Droždíně. Už dávno se obejdu bez tělesných trestů a ironických poznámek. Skoro vždycky.

Být spravedlivá je dobrý. Ale ne za každou cenu. Nelze měřit všem stejným metrem. Co my víme, co všechno může být za nenapsaným úkolem, zapomenutou pomůckou nebo výbuchem vzteku? Vaši se hádají? Nebo rovnou už rozvádějí? Neumí anglicky a nepomůžou ti s úlohou? Nemají na tebe čas? A ve škole se ti někdo posmívá? A nikdo ti nepomůže?

Jeden můj kolega, co kdysi dávno slovně hodnotil i na střední škole, doporučil učitelům a rodičům, aby si zkusili oznámkovat svůj pracovní den. Aby si vyzkoušeli, jak se asi tak cítí jejich děti, když jsou ve škole stále sledovány a hodnoceny.

Tak schválně! Kdo z vás by si za dnešek dal jedničku?