Jaké vzdělávání chceme pro naše děti? Co je v našem školství špatně? A co s tím můžeme my všichni, ať už jsme učitelé, rodiče nebo podnikatelé, dělat? To jsou jedny z prvních otázek, kterými byla zahájena letošní konference. A reakce na ně byly různé.
Jaké vzdělávání chceme pro naše děti? Co je v našem školství špatně? A co s tím můžeme my všichni, ať už jsme učitelé, rodiče nebo podnikatelé, dělat? To jsou jedny z prvních otázek, kterými byla zahájena letošní konference. A reakce na ně byly různé.
V první panelové debatě na téma „Kam směřuje české školství?“ se spolu setkal rektor univerzity, podnikatel, ředitel gymnázia, zástupkyně středoškoláků, vedoucí kabinetu ministra školství a slyšet bylo i hlas obecně prospěšné společnosti Eduin.
„Pětačtyřicet procent profesí, které v současnosti existují, jsou do budoucna ohroženy zánikem nebo minimálně silnou modifikací,“ řekl Bohumil Kartous, který na konferenci zastupoval organizaci EDUin. „I přesto bychom ale v našem školství měli mít jednotnější vizi a zabránit tomu, aby české školy podporovaly nerovnosti mezi dětmi,“ tvrdil vedoucí kabinetu ministra školství Miroslav Jarušek.
Jak jinak na vzdělávací politiku?
„Spousta věcí v českém školství vznikla na základě principu, který jsem nazval jako think based policy. Naše kroky nestavíme na faktech a výzkumech z reálného prostředí, ale jen na jakýchsi dojmech, a proto současně zavádíme inkluzi a jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Zatímco první opatření má rovnost příležitostí mezi dětmi podpořit, jednotné přijímací zkoušky propasti ještě prohlubují,“ řekl během debaty Ondřej Šteffl, ředitel společnosti Scio a zakladatel Scio škol.
Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek zdůrazňoval kvality českého vysokého školství. Podle něj mu vděčíme za nízký braindrain. „Měli bychom si vážit situace, ve které se momentálně nacházíme. Konkrétně toho, že nám naši vysokoškolští studenti neutíkají do zahraničí. V některých evropských zemích je totiž možné sledovat trend, kdy studenti ve velké míře odcházejí za univerzitním vzděláním za hranice. K nám naopak rádi přicházejí, týká se to hlavně Slováků.“
Z diskuse vyplynulo, že se změnami našeho vzdělávacího systému bychom neměli příliš váhat. Je totiž možné, že své poměrně uspokojující postavení ztratíme. „Co je třeba říci, je fakt, že ačkoliv z výzkumů vyplývá, že naše děti do škol nechodí rády, stále do školy chodí. Úroveň drop out, tedy předčasného opouštění vzdělávacího procesu, máme jednu z nejmenších v Evropě,“ tvrdila Lenka Štěpánová, předsedkyně České středoškolské unie.
Co je možné udělat pro to, aby se vzdělávání stalo celospolečenským tématem? Nežijeme náhodou v mylné představě, že je vzdělávání prioritou většiny Čechů, když tomu tak zdaleka není? „Mluvme o vzdělávání mimo své bubliny,“ odpověděl Bob Kartous, „je důležité věnovat se krajům, kde vzdělávání podle statistik upadává.“ Velké rozdíly ve vzdělávacích výsledcích existují mezi Prahou, s tradičně nejvyššími výsledky, a ostatními regiony.
Na konferenci dostali slovo také zástupci rodičů, kteří spolu diskutovali o tématu „Jaké vzdělání chci pro své děti?“. V části nazvané „Co jsem se naučil/a bez školy?“ poté vystoupilo šest řečníků se svými životními příběhy, často zpestřenými vtipnými příhodami.
„Žil jsem s prarodiči na patnácti metrech čtverečních, neměli jsme peníze, ale vysnil jsem si, že se dostanu na americkou střední školu,“ vyprávěl svůj příběh čtyřiadvacetiletý Ondřej Kania, spoluzakladatel společnosti JK Education, jež vysílá mladé lidi za studiem do zahraničí. „Po stovkách emailů a žádostí o stipendium mi nakonec opravdu bylo přiděleno stoprocentní stipendium. Zapomněli mi ale říct, že si to budu muset odpracovat. Tak jsem v Americe se svým súdánským kamarádem chodil od domu k domu a prodával sušenky.“
Noví aktéři na scéně? Rodiče dostávají slovo
Za rodiče byla z řady účastníků na konferenci například Kateřina K., matka tří dětí. „Syn ve výuce naprosto ztratil motivaci, známky mu přišly bezvýznamné, přestože se řadil k premiantům. I proto teď vzdělávání řeším více. Vidím mnoho nedostatků na základních školách, začala jsem se proto více zajímat o Montessori pedagogiku. To je i důvod, proč jsem sem dnes přišla. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli moje rozhodnutí dát dítě na alternativní školu, je správné.“
V programu „Co jsem se naučil/a bez školy?“ vystupoval Tomáš Gavlas, Eva Prudilová, Denisa Dědičová, Tomáš Řemínek, Tomáš Studeník a Ondřej Kania.
„Jsem moc ráda, že se otevírají nové otázky a o vzdělávání probíhá diskuze. Je skvělé, že existuje prostor, kde je možné sdílet názory, přestože se třeba od názorů ostatních liší,“ shrnula své dojmy z konference Markéta Martínková, proděkanka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Konference Perpetuum se konala 21. listopadu 2017 ve Centru současného umění DOX, pořadatelem konference byla společnost Scio. Událost proběhla s podporou Nadace Karla Janečka, mediálním partnerem byl magazín Respekt.
Celý text a fotogalerie ZDE.
Markéta Popelářová: Mluvme o vzdělávání i mimo naše bubliny, zaznělo na konferenci Perpetuum
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (186)
- inovativní vzdělávání (148)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (640)
- pedagogické asociace (103)
- pozvánky (1)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (170)
- školství v regionech (97)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (213)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (324)
- výzkum a hodnocení (541)
- vzdělávací politika (782)
- zajímavé tipy (659)
- zaujalo nás (831)
Archiv
- ► 2024 (297)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ► 2019 (311)
- ► 2018 (302)