Jan Sláma: Nalezneme řešení?

středa 24. února 2016 · 0 komentářů

Českou republikou opět otřásají skandály uniklé ze škol. A to byl zpočátku ten skandál největší. To, že se to dozví veřejnost. O to, kdo zavinil provalení, byl zprvu zájem ze strany vedení školy větší, než o to, co se vlastně stalo.

Tentokrát „hrdinkou“ příběhu byla starší paní učitelka, kterou si několik žáků střední školy vybralo za cíl své „zábavy“. Této paní nikdo nepomohl. Nikdo se nepostavil mezi ni a smečku zdivočelých kluků.

Dnes jsou sdělovací prostředky plné rozhořčených reakcí, aby se na případ za pár týdnů opět zapomnělo. Není to první případ. A opět bude ministryně úkolovat školní inspekci. Bude apelovat na ředitele, na rodiče, na učitele. Odborníci na problematiku škol, odborníci na psychologii, odborníci na psychiatrii, neodborná veřejnost, páni poslanci a senátoři budou tu více, tu méně zasvěceně radit, jak si s tou naší mládeží poradit.

Před pěti lety jsem ve dvou článcích podrobně popsal prostředí, ve kterém dnes učitelé pracují (můžete si je přečíst ZDE a ZDE). Navrhl jsem i řešení. Postoupil jsem ho i příslušnému ministerstvu. Co může občan udělat víc?

Úředníci vymýšlejí jen jakési zoufalé kroky, předem odsouzené k nezdaru. Například smlouvy škol s rodiči o tom, že rodiče budou, v podstatě, konat své povinnosti. Nebo o uzákonění dřívějšího nástupu trestní odpovědnosti dětí. Nebo o změně postavení učitelů jako veřejných činitelů. Tak či tak se jedná jen o stavění plotů mezi děti a jejich učitele. Učitelé jsou totiž dnes spíše vystrašení dozorci než laskaví vychovatelé.

Přes všechny pěkné řeči filozofujících humanistů, prostředí, které dnes děti a celou společnosti formuje, změníme jen nepatrně.

Kapitalistický společenský řád přinášející prohlubující se nerovnost, mnohdy přímo chudobu, se usadil pevně a jeho náhrada něčím spravedlivějším je ve hvězdách. Jak asi na děti působí fakt, že je rodiče mnohdy nejsou schopni uživit, že se jim na obědy musí kdesi kdosi skládat, že nemají prostředky na pomůcky, na mimoškolní činnost, na kterou děti bohatých rodičů mají. Už toto rozkastování dětmi nutně vnímané jako nespravedlivé ve své podstatě nese budoucí vzpouru.

V oblíbeném seriálu o soudkyni Barbaře se ve při, ve které se po rozchodu rodičů snažil otec získat syna do své péče, jeho advokátka tuto snahu podporovala argumenty, že matka syna živí vegetariánsky, neumožňuje mu sledovat televizi a provozovat počítač.

„Neumožňuje mu normální život“, pravila a myslela to zřejmě vážně. I tato „normálnost“ ovlivňuje velmi formování dětí a asi ani s ní mnoho nenaděláme. Je to otázka individuální vyspělosti rodičů.

Další negativní prvek, který se přece jen snad trochu proměňuje, je snadná možnost studia na nevhodném druhu školy bez ohledu na konkrétní schopnosti dětí. Dochází tak ke znásilňování studijních předpokladů a k následné více či méně viditelné vzpouře.

Děti se nenarodily jako pasivní bytosti, ale jako zvídaví tvorové. Škola by měla tuto zvídavost podporovat a rozvíjet. Ale místo toho, aby tak, jak dítě prochází školou, byly jeho schopnosti rozvíjeny a usměrňovány k jeho i společensky největšímu užitku, dochází k uniformitě a přesazování do prostředí nevhodného. V tom je často společné negativní působení školy i rodičů, byť u každého jinou formou. Škola se mnohdy stává jakousi unavenou institucí nedůrazně pošťuchovanou pokyny z venku a rodiče krátkozrace hledají pro děti zajištěnou budoucnost.

Je tedy vůbec možné něco udělat k tomu, aby se z dětí nestávali tyrani učitelů a aby se škola nestávala promarněnou životní etapou?

Není to tak složité. Dítě malé i starší musí být ve vzdělávacím procesu úspěšné. Úspěch je největší motivace. Dítě musí učivu porozumět. Má-li mu porozumět, musí být učivo podáváno přístupně a přiměřeně. Jedná se o dodržování základních pedagogických zásad. Zlobení a vyrušování, zejména ve vyšších ročnících je zapříčiněno tím, že děti vyučované látce přestávají rozumět. Dítě, které ztratí kontakt s výkladem a následně už úplně s procvičováním, ztratí také zájem. Co pak bude dělat jiného, než zlobit, vyrušovat. Dává tak najevo nesouhlas, učení považuje za neužitečné a má v podstatě pravdu.

Domnívám se, že základní školou by všechny děti při správném pedagogickém působení měly projít úspěšně. Samozřejmě ne se zcela stejnými výsledky. K tomu slouží klasifikační řád, pokud je ovšem správně využíván. Právě to správné roztřídění podle schopností se mnohdy neděje. Na střední školy se děti dostávají se znalostmi, vědomostmi a dovednostmi, které neodpovídají klasifikaci, kterou si ze základní školy donesly na vysvědčení.

Tak se děti dostávají na školy, pro které nemají předpoklady. Učivo, které je často již velmi náročné, plné nových termínů a způsobů výuky, jim začne dělat velké potíže. Nechtějí tam být, chtěly by být úspěšné, ale rodiče je nechápou, učitelé pod tlakem ředitelů je nechávají procházet, atmosféra ve třídách se stále horší. Část dětí zlobí, vyrušuje, dokonce napadá učitele. Dávají najevo svůj vzdor, nesouhlas. Neumí to jinak. Podílí se na tom také moderní asertivní výchova.

I ti žáci, kterým takové chování vadí, pak vidí čas ve škole jako ztracený. Naučí se málo, učitelé z hodin odcházejí zcela vyčerpaní. Takováto škola je zralá na zrušení.

V jednom starém filmu bylo poslání ředitele vylíčeno jako plížení se chodbami v gumových baťových botkách a naslouchání u dveří, aby věděl co se ve škole děje.

V principu je to správné. Ředitel musí vědět co se ve škole děje. Neomlouvá ho administrativa. Pro ni ho na toto lukrativní místo nikdo neposadil. Jeho prvotní poslání je, aby škola pracovala a aby z ní vycházeli vzdělaní lidé. Ředitelé často pracují spíše pro vnější efekt, aby škola byla hezká, dříve bych řekl – s nástěnkami oslavujícími všechna velká výročí. Pěkná škola, s vymalovanými učebnami, pěkným nábytkem, moderními didaktickými pomůckami je jistě příjemná. Když v ní ale děti tyranizují učitele a ředitel o tom neví, pak není na takové místo vhodný. Obecně se domnívám, že řada ředitelů se na svém místě usadila příliš pevně a cítí svoji pozici jako neotřesitelnou. Vybudovali si vazby u nadřízených orgánů a samotný běh školy sledují jen povrchně. Ředitelé by svoje postavení měli pravidelně a v ne dlouhých periodách obhajovat.

Nejdůležitějším posláním ředitele je zdokonalování pedagogického sboru. Dbát, aby všichni učitelé „táhli za jeden provaz“. Jen tak lze něco prosadit. Už ve zmiňovaných článcích jsem psal o marné snaze jednoho něco prosadit, když v následující hodině ten druhý neprosazuje nic nebo přímo opak. Navenek krásná škola, která není schopna řádně vzdělávat svěřené děti, se podobá krásné továrně, ze které vycházejí zmetky.

Děti ve škole zlobily vždy, pokud nazýváme zlobením jakékoli vyrušování. Takto se mohou projevovat i děti nadprůměrně nadané, když škola není schopna je smysluplně zaměstnat. Většinou ale od nich nepřichází šikana, ale veselá lumpárna, které se zasměje i učitel.

V závěru chci říci, že postižená paní učitelka možná přinesla poslední a největší pedagogickou oběť. Sice nechtěně. Ale snad se přece jen začne něco v našem školství a i ve společnosti měnit a školy, které se v poslední době stávají spíše pevnostmi, se změní v místa plná radostné práce, kam budou rády chodit děti a těšit se učitelé.