Jan Kuliš: Našel se recept na české školství

středa 8. března 2017 · 0 komentářů

Žáci a žákyně, studenti a studentky se těší, až půjdou zase do školy a něco nového se tam naučí. Věta, která zní v České republice jako fikce.

Kam by se mělo ubírat české školství, před nedávnem načrtlo pražské gymnázium Na Zatlance, které pro příští školní rok představilo svou „alternativní třídu“. Nabídlo nový program výuky, který by zde měl fungovat paralelně k těm klasickým, jejichž vzdělávací program dobře známe. Bere to nejlepší z alternativních škol, ponechává si důslednost škol klasických a přebírá oceňovaný styl výuky využívaný ve Finsku. A celý balíček novinek ponechává na poli veřejného školství. Bez školného.

Program si klade za cíl rozvíjet silné stránky jednotlivých studentů, dopomoci jim k osvojování dovedností, kompetencí i takzvaných měkkých dovedností. Značná část výuky má probíhat v tematických blocích.


Finský model

Alternativní třída přebírá finský model vzdělávání. Ten je založen na tom, že výuka neprobíhá klasicky po předmětech, ale na základě určitého tématu, ke kterému studenti přistupují optikou mnoha předmětů zároveň. Naučí se tak využívat nabyté vědomosti a dovednosti v souvislostech, ne předmět od předmětu.

Místo výuky s nudným frontálním výkladem je čeká něco úplně jiného, třeba dobrovolnictví. A se známkami se studenti nebudou muset stresovat. Žádné tu nejsou. Zpětnou vazbu studentům dává slovní hodnocení.

Koncept alternativní třídy gymnázia Na Zatlance ukazuje, jak má vypadat moderní školství, orientované na dovednosti a bez zbytečného stresu. Celé to vypadá natolik šikovně, že by se jím následně klidně mohlo inspirovat ministerstvo školství v celoplošném řešení, jak české školství vyrvat ze spárů století už dávno minulých. Dost bylo čekání.


Aby se dětem chtělo do školy

Česká republika v mezinárodním srovnání mezi západními zeměmi dopadá jako ta, ve které největší podíl dětí nemá rádo školu.

Proč tomu tak je? Svoji roli hraje podfinancované školství, které nedokáže nabídnout učitelům tolik peněz, aby je motivovalo. Hlavní vinu ale nese zdejší školský systém.

Netýká se to ani tak prvního stupně základních škol, kde se skutečně uplatňuje „škola hrou“ a děti se učí hlavně dovednostem a klíčovým informacím. Potíže se množí od druhého stupně základní školy.

Výuka probíhá převážně tak, že žáci a studenti zasednou ráno do lavic, poslouchají výklad více či jen o něco méně autoritativního učitele, a ten jim předává velkou škálu faktických informací. Do studentů je nalévá jak do prasklé nádrže. Určitá část jim tam na chvíli, aspoň do doby příští písemky, zůstane. Ale zbytek mizí v nenávratnu.

Jede se dál.

O dovednosti navíc moc nejde. Výuka zůstává hlavně u předávání kvanta informací. Přitom naučit studenty zacelovat prasklinu, aby jim fakta neutíkala nazdařbůh, by pro ně bylo nesrovnatelně užitečnější. Skutečně moderní školství dbá především na to, aby se studenti naučili se učit a dokázali přemýšlet v souvislostech. Ne tak české školství. To se uložilo k zimnímu spánku někdy koncem osmnáctého století a dosud se z něj neprobudilo.


Vstříc alternativám, ale v rámci systému

Naštěstí jsou tu lidé, co mají sílu vytvářet alternativu. Ve školství to znamená zejména zajímavé koncepty alternativních škol, ty ale nepřinášejí celoplošné řešení a kvůli školnému navíc nejsou přístupné každému. Vyhlídka řešení pro české školství vznikla nakonec jinde, v úplně klasickém gymnáziu.

Gymnázium Na Zatlance určitě rádo poskytne své zkušenosti. Žáci a žákyně, studenti a studentky se tam těší, až půjdou zase do školy a něco nového se tam naučí.


Zdroj