Michal Novák: Zlomená rákoska 2 aneb Nejen o trestech, týrání a (ne)výchově

pondělí 19. listopadu 2018 · 0 komentářů

Kdykoli jsem ve své speciálně pedagogické praxi narazil na problém zneužití fyzické síly ve výchově, zjistil jsem, že nikdy nešlo o fyzický trest, nýbrž o fyzické týrání. Někdo z vás se jistě podiví, jaký je mezi tím rozdíl, já si dovolím tvrdit, že obrovský.


Zamyšlení čtvrté: Je fyzický trest a týrání jedno a totéž?

Týrání nemá za cíl řešit problém trýzněného, nýbrž ukájet choutky, nálady či pudy trýznitele. Případné problémové chování týrané osoby (ať již skutečné nebo trýznitelem smyšlené) slouží pouze jako záminka k použití násilí. Neslouží tedy ke korekci chování, ale vybití agrese. I v případě skutečného přestupku proti normám chování ze strany trýzněné osoby je míra použitého násilí závislá nikoli na míře provinění, ale na psychickém stavu trýznitele. Týraná osoba má velmi malou šanci svým chováním použití násilí předcházet. Tento typ agrese (ať se již jedná např. o šikanu nebo domácí násilí) je zavrženíhodný, na druhou stranu však jen těžce právně postihnutelný a navíc velmi dobře slouží jako záminka proti legitimitě jakékoli formy fyzického násilí ve výchovném procesu.

Trestání na rozdíl od týrání má za cíl korekci chování trestaného. Trestaný, za předpokladu jeho seznámení s normami chování, má možnost svým chováním použití násilí ze strany trestajícího předejít. Takže jestliže padne trest, musí být všemi zúčastněnými jasně zodpověditelná otázka „Za co?“


Zamyšlení páté: Máme na své dítě výchovný vliv pouze my?

Ne vždy si ve spojitosti s výchovou uvědomujeme, že jsme sociálně žijící tvorové. Tudíž nelze ignorovat, že do „naší výchovy“ nám bude vždy zasahovat sociální okolí – vrstevníci našich dětí, jejich rodiče i všichni ostatní lidé, které v každodenním životě potkáváme.

Každé narozené dítě ihned od počátku přitahuje lidskou pozornost. Nejenom svých rodičů, ale každého jedince, který s ním přijde do styku. A platí to i naopak, dítě je přitahováno jakýmkoli podnětem a snaží se na něj reagovat. Proces učení se rozeběhne nevídaným tempem, které si málokdo z nás dokáže představit. Přesto se však mozek musí naučit podněty třídit a vybírat. Důvod je prostý, přicházejících informací je nepřestavitelně mnoho a ne všechny jsou pro nás důležité. V tomto selektivním vnímání světa u všech živočichů odvedla evoluce brilantní práci. Jen ještě nestihla domyslet, jak u nás, u lidí, tuto schopnost každého rozvíjejícího jedince využít ve výchovném procesu.

Co mám přesně na mysli? Stále se snažíme „tok informací“ k dítěti všelijak upravovat, až cenzurovat, a navíc si myslíme, že naše dítě bude zpracovávat informace jen od nás, nikoli od okolního, v naší mysli „zkaženého světa“. Jestliže si ihned od začátku nezačneme uvědomovat naši biologickou podstatu, může se nám snadno stát, že naše výchovné působení přestane naše ratolest vnímat a začne ji vychovávat někdo jiný, kdo jí dokáže zajistit přísun „relevantních informací“ potřebných pro její rozvoj.

Moudrý rodič záhy pochopí, že i když si všechny tyto skutečnosti uvědomí, nikdy nebude schopen nahradit výchovný vliv vrstevníků svého dítěte a nikdy své dítě nebude schopen uchránit před všemi nástrahami okolí. Je velmi důležité, aby se dítě co možná nejdřív začalo zejména v sociální oblasti „otužovat“. V rámci výchovy je nezbytný „necenzurovaný“ styk s vrstevníky. Nechme děti si samy hrát a jen občas je zkontrolujme! Jestli někdo z vás má strach, že tímto způsobem ztratí veškerý výchovný vliv, mám pro něj uklidňující informaci. U malých dětí vy vybíráte, s kým si bude hrát! A nepropásněte toto období, protože u těch větších toto pravidlo už asi platit nebude.

Věřím, že stále někteří z vás mají z tohoto liberálního přístupu strach a jisté obavy. Pokusím se vás uklidnit další biologickou skutečností – máme tendenci vyhledávat životní prostředí, které známe a snadno se v něm orientujeme. Říkáme mu náš domov, náš kraj, naše vlast. S těmito pojmy není svázáno pouze místo pobytu, ale i naše normy chování, hodnoty, přátelé a životní cíle. Tudíž nejen my, ale i naše děti si vybírají kamarády na základě společných zájmů, postojů a hodnot. Když navštěvujeme své přátele společně se svými dětmi, podvědomě slaďujeme své výchovné postupy a všichni naši potomci přejímají společné normy chování. Cítí se v nich bezpečně a jaksi mimoděk začnou vyhledávat jedince s podobnými rysy i mimo okruh rodiny a rodinných přátel. Jestliže si naše dítě ze své svobodné vůle začne cíleně hledat z našeho pohledu problémové kamarády, je to znak toho, že s naší výchovou není něco v pořádku.

Bohužel se nikdy nestřetáváme pouze s lidmi, které si sami vybereme. Různí rodiče s různými dětmi se potkávají na dětských hřištích a v restauracích, po mateřské dovolené začneme chodit do práce a své dítko musíme svěřit mateřské škole, a i když nezačneme pracovat, musí dítě nastoupit povinnou školní docházku v základní škole. Ať se nám to líbí nebo ne, je naše ratolest konfrontována s odlišnými výchovnými styly.

Jsem přesvědčen, že i zde nemusíme mít strach, jestliže do té doby výchovně neselžeme a vybereme školu, o které jsme přesvědčeni, že bude děti vychovávat v souladu s vlastními společenskými hodnotami. Kde většina ostatních děti je vychovávána podobnými rodiči jako jsme my sami a hlavně, kde učí učitelé, se kterými si budeme rozumět a budeme je schopni a ochotni respektovat. Protože, jestli je nebudeme respektovat my, těžko to potom můžeme chtít po našich dětech. Důležité je si uvědomit, že jen stěží předěláme své životní prostředí, ale máme velké možnosti si ho vybrat. Nejen pro sebe, ale i pro naše děti.


Zamyšlení šesté: My a komunikační technologie – kdo koho má pod kontrolou?

Kdyby do výchovy promlouvali pouze rodiče a lidé z našeho blízkého okolí, nebyla by dle mého soudu situace ve společnosti tak zoufalá. Bohužel, zvláště však v současné době, do ní zasahují další „výchovní činitelé“ – sociální sítě, masmédia, reklama.

Jak jsem se už dříve zmínil, děti pro svůj vývoj potřebují přísun zpracovatelných informací a zpětnou vazbu se svým sociálním okolím. Velkou roli pro ně již od předškolního věku začnou sehrávat skupiny vrstevníků. Ale ty vždy nemusí být (a často také nejsou!) „z masa a kostí“. A na rozdíl od „necenzurovaného“ výchovného přístupu k „živým“ kamarádům svého potomka je zde zapotřebí důsledná kontrola. Proč?

V sociálních sítích spatřuji největší riziko ve výchovném procesu jedince. Zkuste se zamyslet, co každému z nás mohou dát, ale také co všechno mohou vzít.

Sociální sítě velmi usnadňují komunikaci ve všech směrech. Nemusíte vynaložit téměř žádné (fyzické) úsilí co se týče překonání vzdáleností, výběru a počtu komunikujících, díky nepřímému kontaktu nejenže nemusíte mít strach z případného fyzického ohrožení, můžete také udržet svou anonymitu a všelijak se přetvářet a zdokonalovat svou identitu. Hezké, že? Jenže tyto možnosti má i druhá komunikující strana. A ta může mít úplně odlišné zájmy než vy. Nesmíme také zapomenout na třetí subjekt, který zde vstupuje do hry, provozovatele sociální sítě.

Každá provozovaná sociální síť je firma. Velmi bohatá. Kde se ale bere její bohatství? Asi těžko z charitativních příspěvků vděčných uživatelů, kterým sociální síť pomohla zlepšit život. Informace, které sami ochotně a naivně svěřujeme druhé komunikující straně, často mohou skončit úplně někde jinde. U někoho, kdo je schopen je velmi dobře zpeněžit. A ten „někdo“ udělá úplně všechno proto, aby měl co největší vliv na ty, co ho živí. Na koncové uživatele sociálních sítí. Stejně jako se z nás v minulém století snažila komunistická strana prostřednictvím zpravodajských a zábavných pořadů v televizi vychovat „uvědomělé občany“, dnes se snaží obchodní korporace prostřednictvím masmédií a internetu vychovat z nás „uvědomělé uživatele a konzumenty“. A tento druh výchovy je na rozdíl od té naší rodičovské velmi precizně propracovaný.

Lze s tím vůbec nějak bojovat? Lze docílit, aby naše dítě bylo šťastnější, když najde na Vánoce pod stromečkem kytaru nebo brusle než mobil či tablet?

Ano, i když v dnešní době s velkými obtížemi. Čím dříve bude mít možnost být vaše dítě „on-line“, tím bude větší pravděpodobnost, že vaši výchovnou úlohu v budoucnu převezme virtuální svět. Zpočátku bude zářit štěstím nad novým mobilem a tabletem, bude nadšené z „nových přátel“ nalezených na sociálních sítích, úžasně se zklidní a vy budete překvapeni, jak rychle se díky této technické vymoženosti bude rozvíjet. Po nějaké době se ale může vaše dítě začít měnit a vy nebudete mít ani potuchy proč.

Ani ve snu vás nenapadne, že se například kvůli své naivitě dostalo do drápů kyberšikany nebo začalo vyznávat zcela odlišné kulturní normy, než jaké jste se jim doposud snažili vštěpovat vy. Může se stát, že vám přestane důvěřovat a váš výchovný vliv se začne postupně vytrácet. Jedinou zbraní (dle mého soudu), jak tomuto katastrofickému scénáři předejít, je oddálení nákupu jakýchkoli komunikačních technologií na co možná nejpozdější dobu a podporování „konkurenčních nevirtuálních aktivit“. Musí platit, „Kdo si hraje (tzn. má smysluplnou činnost), nezlobí“ a ne, „Kdo je on-line (tzn. připojen k internetu), ten nezlobí“. A když už se nelze těmto moderním vymoženostem vyhnout, bedlivě sledujte, jakým způsobem je vaše dítě využívá.


Zamyšlení poslední: Jde láska s rákoskou dohromady?

Výchova nikdy nebyla a nebude snadnou záležitostí. Naučme se vnímat svět svých svěřenců podobně jako pan učitel Hnízdo ve skvělém filmu Obecná škola. Poté si uvědomíme, že tvrdost a vlídnost nemusí být vždy v protikladu. Že do výchovné hry musí občas vstoupit i rákoska, ale v budoucnu musí nastat čas, kdy bude rituálně zlomena.

To nejdůležitější, co bychom měli mít při výchově vždy na mysli, je obraz osobnosti svého svěřence v dospělém věku. Chovejme se k němu po celou dobu tak, abychom si s odstupem času mohli bez sebeklamu říci: „Dobře jsme ho vychovali.“ A do konce svého života se mohli radovat z jeho úspěchů a osobního štěstí.