STRATEGIE 2020. Udržíme otevřený přístup a zlepšíme kvalitu středního a terciárního vzdělávání?

pondělí 4. června 2018 · 0 komentářů

Tato část hodnotící zprávy se věnuje středoškolskému a vysokoškolskému vzdělávání. Připojujeme v návaznosti i cíl, který se zaměřuje na posílení kvality výuky ve vysokoškolském vzdělávání.

Zdroj: Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 (2017)


Strategický cíl: Posilovat společné prvky v oborech středního vzdělávání

Současná struktura středního vzdělávání ustrnula v minulosti, kdy většina absolventů mířila bezprostředně na trh práce. V současné době ale cca 60 % absolventů SŠ nastu¬puje rovnou na vysokou školu. Maturitní střední vzdělávání je tedy často přípravou na další vzdělávání a studující v učebních oborech se často snaží doplnit maturitní vzdělání v nástavbovém studiu. Posi¬lování všeobecného základu (přenositelných znalostí, dovedností a schopností), využitelného v dalším vzdělávání je tedy důležitým cílem. Určité změny v tomto ohledu byly učiněny, šlo ovšem pouze o dílčí kroky, nikoli zásadnější strukturální změny. Například počet středoškolských oborů zůstal na stejné úrovni.

Největší množství otázek je spojeno se vzděláváním žáků v nematuritních oborech středního vzdělávání. Cílená příprava na jednotlivá po¬volání je často do značné míry promarněna, protože většina absolventů do 5 let od ukončení stejně pracuje v jiném než absolvovaném oboru. Jak je doloženo z řady sociologických výzkumů, šance na studium na vysoké školy je výrazně určována typem studované střední školy a studovaného oboru. Zároveň se ukazuje, že účast v jednotlivých oborech středního vzdělávání (zejména v maturitním ver¬sus nematuritním oboru) je výrazně určována sociálním zázemím studenta.

Jediným skutečně realizovaným opatřením v této oblasti je zavedení povinné maturitní zkoušky z matematiky, včetně doprovodných kroků (např. navýšení počtu hodin matematiky v odborných oborech středního vzdělávání). Toto opatření sice zvyšuje všeobecný základ v těchto oborech, zároveň ovšem může přispívat k vyšší neúspěšnosti při skládání maturitní zkoušky a odrazovat některé studenty od stu¬dia v maturitních oborech. Ve svých důsledcích by tedy mohlo přispět ke zvýšení nerovností k přístupu ke vzdělání a nikoli k jejich snížení, jak Strategie 2020 předpokládá.

Samotné zavedení povinné maturity z matematiky, bez skutečné změny ve vzdělávání (zlepšení výuky matematiky na základní a střední škole) nic neřeší a její efekt na snížení nerovností ve vzdělávání je sporný. Na jedné straně je pravdou, že zavedení povinné maturity z matematiky je spojeno s navýšením hodinové dotace na výuku matematiky na nejméně 10 hodin po dobu vzdělávání ve všech maturitních oborech, kde je matematika povinná. Z tohoto ohledu jde tedy o posilování společného základu i na odborných školách. Na straně druhé zde existuje reálné riziko, že povinná maturita z matematiky bude odrazovat žáky s nižším sociálně–ekonomickým statusem od studia v maturitních oborech. A pravděpodobně také zvýší podíl žáků předčasně opouštějících vzdělávání, tedy žáků, kteří nebudou při ukončování vzdělávání ve střední škole úspěšní.

V mediálním prostoru lze poměrně často zaslechnout názor, že účelem zavedení povinné maturity z matematiky je, aby tato zkouška opět „nabyla na vážnosti a nebyla pro všechny“ a část veřejnosti i politiků tuto argumentaci přejímá. Zvláště pokud by se ukázalo, že existuje vysoká míra neúspěšnosti v odborných oborech, kde bude matematika nově povinná, by to mohlo vést k prohloubení závislosti typu studia (v maturitních a nematuritních oborech) na sociálně–ekonomickém statusu. Každopádně zavádění povinné matematiky měla předcházet důkladná analýza dopadů na osud mladých lidí, kteří ji nesložili. Statistiky MŠMT ukazují, že dochází ke zvyšování podílu mladých lidí, kteří opouštějí vzdělávací systém bez ukončeného středního vzdělání. Povinná matematika může ke zvýšení tohoto podílu přispět.

Přitom diskuse o nutné změně středního vzdělávání se ani příliš nevedou (s výjim¬kou maturitní zkoušky). Nematuritní (učňovské obory) jsou palčivým bodem vzdělávání v ČR a změna jeho nastavení se jeví jako nevyhnutelná. Pokud není jasno o dalším směřování, bylo by asi vhodné zde navrhnout jako opatření otevřít širokou diskusi o povaze středního školství, diskutovat jeho základní nastavení a dohodnout se o základních změnách v této oblasti. Současné nas¬tavení struktury středního školství považujeme za překonané a je třeba zvážit různé varianty, jak celý systém středního školství efektivněji restrukturovat.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Je třeba dále pokračovat v přípravě a realizaci opatření, která mohou snížit vnější diferenciaci ve středním vzdělávání. Oblast středního vzdělávání je nadále značně neprostupná a neplní efektivně ani cíl přípravy na trh práce, ani cíl rozvíjení širších kompetencí absolventů. Je potřeba provést zamýšlené analýzy a otevřít důkladnou a na faktech založenou diskusi o vzdělávání v učebních oborech. Současné nastavení struktury středního školství považujeme za překonané a je třeba zvážit různé varianty, jak celý systém středního školství efektivněji restrukturovat.

________________________________________________________________________

Otázka pro prof. Arnošta Veselého

Co bychom měli udělat pro to, aby nevzrůstal počet studentů, kteří nedokončí střední vzdělání, anebo ukončí, ale následně mají problémy s uplatněním na trhu práce?

Český vzdělávací systém se dlouhodobě chlubí vysokou míru dokončeného středního vzdělání. Předně bychom si ale měli uvědomit, že toto není nějaká samozřejmost. Společnost se mění a stejně tak se mění očekávání a požadavky studentů a rodičů. Měli bychom tedy podrobně monitorovat nejen míru nedokončených studií, ale také jejich možné příčiny, zejména pak sociální zázemí studentů. Ukazuje se, že situace v České republice je v tomto ohledu velmi heterogenní. Podle dostupných údajů je nejhorší situace v Ústeckém a Karlovarském kraji. Zde svou roli hraje relativně nízká podpora a důležitost vzdělání v rodině, nedostatek vzorů, nelegální práce, ale také celková struktura středního školství, za kterou nesou odpovědnost kraje. Naopak v Praze a jiných velkých městech je situace zcela jiná a řeší se zde jiné problémy. Stát by měl regionální rozdíly respektovat. Celostátní standardizace (například povinná maturita z matematiky) těmto již tak problematickým regionům může jen dále uškodit. Na straně druhé by mělo MŠMT mnohem aktivněji vysvětlovat krajům smysl posilování všeobecného základu. Především pak vyvracet rozšířený mýtus, že „všeobecný základ = humanitní vzdělání“. Všeobecný základ totiž zahrnuje nejen kritické myšlení, ale také matematické kompetence, přírodovědné znalosti, dovednosti při práci s novými technologiemi a dobrou jazykovou vybavenost.
________________________________________________________________________


Strategický cíl: Udržet otevřený přístup k rozmanité nabídce terciárního vzdělávání

Otevřený přístup k terciárnímu vzdělávání je potřebným cílem, který je však formulován příliš obecně a málo proaktivně, tedy nestačí udržet, ale je potřeba prohloubit. Za prvé je v tomto opatření sice odkazováno na terciární vzdělávání, ale není dostatečně zohledněn sektor vyšších odborných škol, jehož situace a postavení vyžaduje koncepční řešení.

Za druhé, čistá míra vstupu do terciárního vzdělávání, tak jak je počítána OECD, již dosahuje plánované výše a do konce platnosti Strategie 2020 ji pravděpodobně přesáhne. Je třeba jasněji vymezit otevřený přístup k terciárnímu vzdělávání; to umožní nejen přijímat adekvátní opatření k podpoře skupin méně zastoupených na terciárním vzdělávání, ale i vymezit návaznosti mezi stupni vzdělávání (včetně funkce maturitní zkoušky, jednotných přijímacích zkoušek na maturitní obory). Vazba mistrovské zkoušky na přístup k terciárnímu vzdělávání je zpochyb¬nitelná a v tomto případě je dobře, že MŠMT od tohoto záměru ustoupilo. Vzhledem k široké sa¬mosprávné působnosti vysokých škol je zřejmé, že řada opatření ve vztahu k vysokým školám může mít jen podpůrnou roli, takže je obtížné dosáhnout rychlých změn a vyhodnotit jejich důsledky.

V oblasti financování MŠMT nastartovalo proces vyjednávání nového mechanismu, ale ten dosud nebyl navržen. Konečně, pozornost věnovaná netradičním a znevýhodněným studujícím by měla být větší a MŠMT by mělo především přistoupit k revizi současného systému sociálních stipendií tak, aby skutečně významně podporoval a motivoval uchazeče i studující.

Nový mechanismus financování je stále ještě vyjednáván, implementace nového systému akreditací již sice byla zahájena, ale jeho vliv na otevřenost přístupu k vysokoškolskému vzdělávání nebude možné zhodnotit dříve než po roce 2020. Na základě zkušeností mnoha univerzit je zatím možné předběžně konstatovat, že tato implementace nebyla dobře připravena a její smysluplná realizace by si vyžádala více než tři roky (2016–2019) určené pro přechodná ustanovení.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Je třeba jasněji vymezit otevřený přístup k terciárnímu vzdělávání; to umožní nejen přijímat adekvátní opatření k podpoře skupin méně zastoupených na terciárním vzdělávání, ale i vymezit návaznosti mezi stupni vzdělávání. Je třeba koncepčně řešit postavení a roli VOŠ. České vysoké školství stále vykazuje poměrně značné vzdělávací nerovnosti s ohledem na kulturní, sociální a ekonomický kapitál. Navíc dochází neustále ke stárnutí populace a poptávka po vzdělávání pro starší věkové skupiny roste. MŠMT by mělo vytvořit nové nástroje pro podporu skupin uchazečů o studium, které byly dosud málo zas¬toupené a současně by mělo zahrnout jejich podporu do systémového rámce vysokoškolské politiky.


Strategický cíl: Posílit význam kvalitní výuky ve vysokoškolském vzdělávání

Cíl reaguje správně na problém, který otevřela masifikace vysokého školství v prvním desetiletí po roce 2000, tj. rychlou proměnu studentské populace, která má jiné předpoklady pro stu¬dium, jiné cíle a očekávání od studia a také jiné životní podmínky ke studiu. Zde je důraz na proměnu a vyšší kvalitu výuky zcela na místě.

Opatření jsou však formulována velmi obecně, takže není jasná vazba na konkrétní nástroje vysokoškolské politiky. V principu je možné souhlasit s tím, že podpora pedagogické činnosti na vysokých školách je velmi potřebná a zanedbávaná aktivita, stejně jako je potřebný důraz na profesní a výzkumnou praxi a na internacionalizaci. Uvedené obecné záměry však nemají formu vyhodnotitelných opatření.

Klíčovou změnou, ke které dochází, je proměna systému akreditací s možným přechodem na institucionální akreditaci. Tento krok, který měl znamenat komplexní proměnu zajišťování kvality všech činností, včetně výuky, je v současnosti pouze na počátku implementace. Ob¬jevuje se řada dílčích problémů, které nebyly legislativně podchyceny, a MŠMT by se tak mělo ve spo¬lupráci s Národním akreditačním ústavem (NAÚ) soustředit na řešení těchto problémů, které si může vyžádat i delší dobu, než byla dána přechodným obdobím. Dále by se MŠMT ve spolupráci s NAÚ mělo více zaměřit na využívání výsledků učení a jejich ověřování, což by mohlo začít pilotně monitorovat na národní úrovni.

Vysoké školy jsou podle novely zákona o vysokých školách z r. 2016 povinny zavést a udržovat systém zajišťování kvality vzdělávací, vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí činnosti a činností s nimi souvisejících a vnitřní hodnocení kvality těchto činností (§ 77b odst. 1 zákona o vysokých školách). Zda nová úprava povede k „významnějšímu místu“ oblasti výuky „v nástrojích vysokoškolské politiky“ bude možné hodnotit až s delším časovým odstupem, též vzhledem ke skutečnosti, že dosa¬vadní studijní programy jsou akreditovány nejméně do konce srpna r. 2019.

Požadavky na komplexnější systém zajišťování kvality vzdělávání jistě mohou zajistit vyšší pozornost, kterou budou vysoké školy výuce věnovat. Nicméně nelze vyloučit i akcentování jiných činností (především výzkumných), které s kvalitou výuky souvisejí jen nepřímo. Z hlediska MŠMT bude klíčové, jak se podaří provázat mechanismy vnitřního hodnocení všech činností na úrovni škol s mechanismy vnějšího hodnocení prostřednictvím Národního akreditačního úřadu.


Doporučení dalšího postupu a strategických kroků

Podporovat a hodnotit kvalitu výuky ve vysokém školství je komplikované z mnoha důvodů, mezi nimiž je klíčová samosprávná působnost vysokých škol a obtížnost hodnocení výsledků učení. MŠMT by mělo více využívat projektových nástrojů zacílených na měřitelné výstupy v podpoře kvality výuky a koordino¬vat je s ostatními finančními nástroji řízení činnosti vysokých škol. V tomto smyslu by dále měla být větší pozornost věnována výsledkům učení a jejich ověřování. Klíčovým hráčem zde je Národní akreditační úřad, který by měl ve spolupráci s MŠMT nastavit parametry pro hodnocení výsledků učení. MŠMT by poté návazně podpořilo, případně realizovalo, jejich systematické monitorování na národní úrovni.

________________________________________________________________________

Otázka pro Mgr. Karla Šimu, Ph. D.

Má vůbec ministerstvo školství při zákonem dané autonomii vysokých škol nástroje, kterými může ovlivnit kvalitu a obsah výuky na vysokých školách? Tato otázka je velmi aktuální např. u fakult vzdělávajících učitele.
Celá řada činností je v současnosti ve samosprávné působnosti vysokých škol, což je nejen výsledek zákonné úpravy z roku 1998, ale také novel zákona z posledních let. Autonomie vysokých škol je bezpochyby potřebná, neboť souvisí s tím, že je jejich posláním nejen vzdělávání, ale i vytváření a předávání nového poznání v úzké interakci se společností. V tomto smyslu je dobře, že je role ministerstva spíše v dohlížení na to, zda si vysoké školy samy hledí kvality svých činností, aniž by jim určovalo, co a jak mají učit. Nedávná změna akreditací tuto autonomii potenciálně posílila, protože těm, které získají institucionální akreditaci, dala možnost, aby si samy utvářely a schvalovaly studijní programy. To na ně ale klade velké nároky, aby na sebe byly přísné, kritické a dokázaly pružně reagovat na změny nejen ve společnosti, ale i uvnitř škol. Národní akreditační úřad slibuje, že bude dohlížet, aby takové byly, ale vše ukáže až čas. A je nutno dodat, že nemalá část škol (převážně soukromých) o institucionální akreditaci žádat nebude, takže bude akreditovat jednotlivé studijní programy jako doposud.

Přesto má stát řadu možností, jak ovlivnit a podpořit vzdělávání a výzkum na vysokých školách, a to jak snahou o vliv na jejich strategické plány (v podobě institucionálních záměrů) nebo přímou projektovou podporou konkrétních cílů a činností. V prvém případě by ale měl stát tuto strategickou vazbu prohloubit především prostřednictvím užšího propojení strategických cílů státu a škol pomocí financování. Stát by měl umět vyjednat s jednotlivými školami takové jejich strategické cíle, které budou odpovídat jeho politice, budou dlouhodobé, a budou proto státem financovány víceletým způsobem. V průběhu debat o reformě vysokého školství se bohužel vytratila otázka tzv. víceletého kontraktového financování, které je již běžná v mnoha zemích. To by totiž umožnilo i tolik žádanou a již mnoho let marně vyvolávanou diverzifikaci škol, tedy že by se mohly některé více zaměřit na výzkum světové úrovně a jiné např. na vzdělávání odborníků pro regionální pracovní trh. V případě projektového financování již dnes existuje řada programů, které prostřednictvím svých cílů nemálo ovlivňují, co a jakým způsobem se bude na školách rozvíjet. Obzvláště evropské strukturální fondy zasáhly podobu a činnosti českých vysokých škol zásadním způsobem.

Tento způsob podpory má však dva problémy. Za prvé se většina těchto nástrojů zaměřuje na rozvoj výzkumné role vysokých škol a samotné vzdělávání je tak spíše popelkou. To se týká i případů, kde se podporuje výzkum jako předpoklad kvalitní vysokoškolské výuky. Na tomto poli by bylo potřeba podporovat více vlastní pedagogickou práci a kompetence vyučujících na vysokých školách, než infrastrukturu, tvorbu vzdělávacích pomůcek nebo oblíbené „inovace studijních oborů“. Za druhé trpí jak oblast projektového financování, tak celková provázanost se strategickým vedením velmi výraznou nekoordinovaností. Množství poskytovatelů projektů, ba ani ministerstvo samo uvnitř nedokáže sladit podporu tak, aby docházelo ke skutečným synergiím. Někdy by pomohlo a bylo by efektivnější zaměřit projekty více systémově a nedrobit podporu do desítek paralelních projektů, které mají přitom stejný cíl.

V případě fakult vzdělávajících učitele jde o specifickou oblast, kterou by mělo ministerstvo ovlivňovat především prostřednictvím nastavení profesních standardů, kariérních pravidel apod. Je jasné, že nastavení pravidel a standardů musí i zde probíhat v dialogu a shodě všech aktérů školského systému, tj. včetně vysokých škol, které učitelé vzdělávají. Jakkoli by měl být stát na tomto poli aktivnější, určitě by tak neměl činit na úkor autonomie vysokých škol, ale spíše zapojením odborníků z vysokých škol do formulace a implementace politiky regionálního školství.
________________________________________________________________________


Připravila Jana Hrubá


Další díly seriálu o hodnocení naplňování Strategie 2020 najdete ZDE.