Daniel Pennac: Učení mučení

úterý 21. června 2016 · 0 komentářů

Autor ve své částečně autobiografické knize líčí, jak se trpké dětské zkušenosti beznadějného žáka a lempla, navíc postiženého dysortografií, později promítly do jeho přístupu k žákům, když se sám stal učitelem.

Byl jsem špatný žák. Každý večer jsem se jako dítě vracel domů pronásledován školou. Žákovské knížky svědčily o tom, že mě moji učitelé zatracují. Když jsem nebyl poslední ve třídě, pak jen proto, že jsem byl předposlední. (Šampaňské!) Byl jsem především natvrdlý na aritmetiku, potom na matematiku, hluboce dysortografický, neschopný naučit se zpaměti data a určit polohu míst na mapě, antitalent na jazyky, vyhlášený lenoch (neučil jsem se, úkoly jsem nepsal) a domů jsem nosil žalostné výsledky, které nebyly vyváženy ani hudbou, ani sportem a ostatně ani žádnou mimoškolní činností.

„Rozumíš? Rozumíš vůbec tomu, co ti vysvětluji?“

Nerozuměl jsem. Moje nechápavost sahala do tak raného dětství, že si v rodině vymysleli legendu o jejím počátku: jak jsem se učil abecedu. Neustále přede mnou omílali, že mi trvalo rok, než jsem se naučil písmenko a. Písmenko a za jeden rok. Propast mé hlouposti se rozevřela před nedobytným b. „Žádný strach, za dvacet šest let bude mít abecedu v malíčku.“

S takovou ironií zaháněl otec své vlastní chmury. O mnoho let později, když jsem opakoval poslední třídu před maturitou, která byla setrvale v nedohlednu, řekne zase toto: „Bez obav, nakonec odmaturuješ poslepu.“

Nebo v září 1968, když jsem konečně složil státnice z literatury: „Abys udělal státnice, musela přijít revoluce, takže kdybys to chtěl dotáhnout na profesora, čeká nás nejspíš světová válka.“

Nemyslel to nijak zle. Byl to náš způsob, jak spolu vycházet. S otcem jsme se poměrně brzy začali na sebe usmívat.

Ale vraťme se k mým počátkům. Jako nejmladší ze čtyř bratrů jsem byl zvláštní případ. Starší sourozenci sice neměli bůhvíjak skvělé školní výsledky, ale nikdy to nebyl zrovna malér, a tak rodiče nedostali příležitost k tréninku.

Já jsem je přiváděl v úžas, a to setrvalý, protože léta běžela a moje žákovská tupost se nijak nezlepšovala: „Nad tím mi rozum zůstává stát“, „To je na mě moc,“ tyto důvěrně známé výkřiky mám spojeny s pohledy dospělých, v nichž se zračila propastná nevěřícnost, živená mou neschopností cokoli si osvojit.

Bylo nad slunce jasnější, že všichni chápou rychleji než já. „Jseš úplně zabedněnej!“

Když mě otec jednou odpoledne v maturitním ročníku (v jednom z mých maturitních ročníků) učil trigonometrii v místnosti, kterou jsme používali jako knihovnu, lehl si náš pes nenápadně na postel za námi. Po jeho odhalení následoval strohý povel: „Dolů! Na křeslo!“

Za pět minut byl pes znovu na posteli. Jenom si doběhl pro starou deku ze svého křesla a natáhl se na ni. Pochopitelně následoval velký obdiv, a právem: že si zvíře dokáže v hlavě spojit zákaz s abstraktní myšlenkou čistoty a následně z toho vyvodit, že si musí ustlat, aby se mohlo těšit ze společnosti svých pánů – klobouk dolů, přirozeně, jemu to opravdu myslí! Příhoda se na dlouhá léta stala tématem rodinných debat. Osobně jsem z toho vyvodil, že i náš pes chápe rychleji než já. Myslím, že jsem mu zašeptal do ucha: „Zítra půjdeš do školy místo mě, přisírko!“


Zdroj: Pennac Daniel: Učení mučení. Praha: Baobab 2014. Str.17–19. ISSN 978-80-7515-001-1

Tento ve školních letech špatný žák, „beznadějný případ“, narozený v dobře zajištěné středostavovské rodině, která ho po mnoha průšvizích poslala do neoblíbené internátní školy, nakonec vystudoval vysokou školu a třicet let působil jako učitel na druhém stupni a profesor francouzštiny a francouzské literatury na lyceu.

Trpké dětské zkušenosti se později promítly do jeho přístupu k žákům (často pracoval s problematickými dětmi na předměstských sídlištích). Líčí, jak je při hodinách poněkud svérázným způsobem motivoval a jak jeho výuka naučila žáky myslet a často je rozhodujícím způsobem poznamenala na celý život. Kniha Učení mučení získala ve Francii v roce 2007 prestižní Renaudotovu cenu.