Karel Rýdl: Otevřený dopis ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy

úterý 7. prosince 2010 · 7 komentářů

Mgr. Josef Dobeš, současný ministr školství, mládeže a tělovýchovy, víří stále silněji emoce veřejnosti svými častými nápady na „reformy“ vzdělávacího systému. O co se tyto nápady zdají být odvážnější, o to jsou méně koncepční.

Ta část odborné veřejnosti, která se dosud bránila demokratickým a liberálním proměnám školství, musí vítat i poslední návrhy vyšlé z ministrovy dílny, totiž návrhy novely zákona č. 561/2004 Sb., které jsou nyní ve vnitřním připomínkovém řízení. Návrh novely má zjednodušit administrativu, odstranit zbytečnou byrokracii a nabídnout ředitelům a školským radám ve skutečnosti užší rozhodovací kompetence. Části návrhů by bylo možné i zatleskat, dva z nich mohou ale podpořit jen ti, kteří zřejmě touží po opětovném centralizovaném poručníkování školám, nebo ti, kteří nechtějí nebo neumí školy rozvíjet, ale jen udržovat v chodu. Tomu ovšem bude bránit i pro budoucnost nešťastné šetření v celém rezortu. Náladu ve školách moc nevylepší ani slíbená náplast v podobě 100 milionů Kč na pomůcky, která přestane vypadat impozantně, zjistíme-li, že se vlastně jedná zhruba o dotaci jedné stokoruny na žáka a studenta.

Mezi největší překvapení návrhu novely patří ale návrh na odstranění povinnosti vlastního hodnocení školy včetně vypracování hodnotící zprávy a návrh na nepovinné školské rady. Chápu, že ministrovi pečlivě vybraní poradci konají svoji práci a přinášejí různé návrhy, ovšem prací ministra by mělo být tyto návrhy vyhodnocovat vzhledem k budoucnosti a perspektivnosti rezortu. Proč ale s vaničkou vylévat hned i dítě? Lze např. jednat o změně vyhlášky č. 15/2005, aby vlastní hodnocení nebylo tak rigidně svázáno představami ministerstva. Lze upravit funkci školských rad, ale činit je nepovinnými, protože se to tak jeví jednomu reprezentantovi soukromého školství, se mi zdá výrazně nevyvážené a podporu věci veřejných v oblasti školství značně utlumující.

V celém rozvinutém světě je už několik desetiletí jasné, že chránit demokratické a autonomní prvky ve společnosti, která se to teprve učí, znamená posilovat iniciativu a profesní odpovědnost aktérů vzdělávacích procesů. Musím konstatovat, že i zde se poradci přesně netrefili ve snaze omezit byrokracii a zřejmě nevědomky (nechci věřit, že úmyslně) navrhli zasadit bolestně se vyvíjející demokratizaci a autonomizaci školství těžký protiúder, navíc výrazně omezující aktivní podporu věcí veřejných v oblasti školství.

Jak jinak si vysvětlit snahu ponechat instituci vlastního hodnocení školy (ve smyslu uskutečňování potřeby jejich aktérů reflektovat vlastní práci), což je všude v rozvinutém světě v oblasti školství vnímáno jako základní předpoklad autonomie škol a nutný článek demokracie, jen jako nepovinnou, tedy spíše zájmovou atrakci lidí zodpovědných za školy?

Řada ředitelů a učitelů toto vedle školských rad asi nejdemokratičtější opatření posledního desetiletí pochopila a začala je rozvíjet na i základě systematického profesního vzdělávání jako jistou protiváhu vůči vnějšímu hodnocení a kontrole škol ze strany České školní inspekce (ČŠI). Vedení ČŠI v nedávné minulosti několikrát jasně deklarovalo potřebnost vlastního hodnocení škol jako nutného pramene jinak nezjistitelných informací o školách. Kdo jiný, než samotní aktéři jsou schopni hodnotit vlastní silné a slabé stránky, příležitosti a rizika? Snad ti, kteří se do školy podívají jednou za 4–5 let na pár hodin prohlédnout si hlavně povinnou dokumentaci?

Chápu stížnosti ředitelů a učitelů na institut vlastního hodnocení (naposledy v časopise Školství č. 36/2010, s. 3), ale většinou se jedná o to, že nepochopili smysl vlastního hodnocení školy a ponechali si zpracování zprávy až na samý konec časového limitu a jen v rukou ředitele. Nechápu, proč nebyla odborná veřejnost požádána, aby zpracovala analýzu o funkčnosti vlastního hodnocení školy v zahraničí, na jejímž základě by se ukázalo, zda je tento krok v českém školství krokem kupředu nebo výrazně zpět. Pro tak závažné rozhodnutí, jako je demontáž funkce vlastního hodnocení, neexistují žádné seriózní analýzy, šetření nebo masové protesty škol. Proč si ministr nevyžádal pro svůj jistě dlouhodobě zvažovaný krok stanoviska skupiny odborníků a zejména praktiků ve školách, kteří úspěšně rozvíjejí a řeší možnosti autoevaluace v rámci projektů finančně podporovaných MŠMT?

Opět se ukazuje jako závažná chyba dosavadní neexistence Národního vzdělávacího programu který by obsahoval i národní evaluační systém. V něm by jako nezbytná protiváha oprávněným externím prvkům muselo být zakotveno povinné vlastní hodnocení školy, bez kterého nelze dále rozvíjet demokratické hodnoty řízení školství.

Tady je ovšem namístě vyjádřit obavu, že bude-li se pan ministr snažit i nadále vyhovět podobným stížnostem z praxe plynoucím většinou z nepochopení, časem „nechtěně“ nabourá i další prvky a znaky demokratického školství. Nechci ani pomyslet na pocity úředníků na MŠMT, kteří před několika lety ve spolupráci s odborníky formulovali podobu vlastního hodnocení a dalších prvků rodícího se uceleného evaluačního systému školství, a titíž úředníci musí nyní zahájit demontáž těchto prvků, bez nichž nelze efektivní evaluační systém demokratického školství vytvořit. Jistě by se daly najít mnohé jiné a skutečně zbytečné byrokratické překážky, které lze odstranit a nikomu nebudou chybět, např. v oblasti správního řízení nebo každoročního obsahově stejného statistického výkaznictví pro různé instituce. Snad každému je v dnešním stavu dlouhodobě hluboce podfinancovaného školství jasné, že není-li něco povinné, přestává to postupně existovat.

Rád bych Vám, pane ministře, doporučil zahájit už konečně seriózní debaty s představiteli různých pedagogických asociací a spolků a s odborníky o koncepčním zaměření vzdělávacího systému (a místa školství v něm), postaveném na znalostech mezinárodních zkušeností a sledujícím světové trendy vyplývající z poznatků moderní pedagogiky, psychologie a sociologie. Pak se totiž ukáže, kde nebude asi problém ušetřit ve prospěch podpory prvků, které umožňují rozvoj školství, a nikoliv jeho pozvolné umírání.

Bez jasně formulovaného evaluačního systému se jeví návrhy na rušení výstupního hodnocení, zavádění testového posuzování maturantů i žáků základní školy ze strany státu a na zamýšlené testování dokonce i dětí předškolních (což ve mně vyvolává obzvlášť smutnou představu) jako ojedinělé výkřiky s cílem „něco dělat“. Teprve v rámci existující koncepce evaluačního systému by se ukázalo, co je nutné zrušit, co udržet, rozvíjet nebo i nově zavádět. Takto jsou Vaše nebo Vámi schválené návrhy novely zákona víceméně pouhými populisticky motivovanými kroky, které, budou-li prosazeny, výrazně zbrzdí nejen další demokratický rozvoj našeho školství, ale i rozvíjející se kulturu sebehodnocení škol a pedagogů. Kam se podporou dvou dílčích návrhu této novely otáčí kormidlo našeho školství (připomeneme-li paralely se zákony z roku 1869 a jeho novelou z roku 1883, respektive rokem 2004 a 2010), je více než zřetelné. Zdá se, že dosud proklamovaný vzor skandinávského školství začalo současné vedení ministerstva silně utlumovat. Jaké školství nám bude nadále vzorem, není ale zcela jasné. Jaký význam pro vedení ministerstva mají interpretace našich výsledků v pravidelných mezinárodních šetřeních IEA a OECD nebo dokumentech OECD Education at a Glance, je také velmi zamlžené.

prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc.
Pardubice, 23. listopadu 2010
karel.rydl@upce.cz

K dopisu je možné se připojit na uvedené adrese.