Jana Hrubá: Učitel naživo – unikátní výcvik pro budoucí učitele

pátek 31. března 2017 · 0 komentářů

V divadle PONEC bylo plno. Většinou mladí nadšenci, ale i známé osobnosti inovativní pedagogiky. V hledišti i na jevišti. Nadace Depositum Bonum ve spolupráci s Duhovkou Group zahajovala program Učitel naživo.

Bylo to 28. března – symbolicky na Den učitelů a v den výročí 425 let od narození Jana Amose Komenského. Vládlo očekávání, zájem, nadšení. Připadala jsem si jako kdysi na PAU. Hodně dlouho jsem takovou atmosféru nezažila.

Program představili manažeři projektu Jan Straka a Martin Kozel. Dozvěděli jsme se, že výcvik sestává ze 750 hodin výuky, z nichž polovina je intenzivní praxe, druhá polovina je sdílení zkušenosti a trénink v komunitě zapálených.

Trénink je zaměřený na rozvoj osobnosti pedagoga, schopnost vytvářet a udržovat vztahy založené na důvěře a respektu, pedagogiku orientovanou na dítě a reflektivní dovednosti. Výcvik je inspirován ověřenými zahraničními programy. Podrobné informace a teoretická východiska najdete na webu www.ucitelnazivo.cz.

Na vývoji a produkci programu se podílí tým špičkových odborníků, inovátorů a lidí z praxe. Mnozí z nich se představili na zahájení. Můžete se s nimi seznámit také na webu. Podpora známých osobností je nejlepším doporučením.

„Učitelem naživo navazujeme na náš dřívější projekt Tandemy. V něm jsme dva školní roky testovali princip párové výuky, kdy hodiny vedl po celý školní rok tandem učitel – asistent / student. Ověřili jsme si tak, jak vysokou přidanou hodnotu má pro budoucí učitele dlouhodobá reflektovaná praxe ve školách a co jsou některé z klíčových problémů, se kterými se potýkají budoucí i stávající učitelé," řekl Jan Straka.

Nadace projekt Tandemy v létě 2015 transformovala do pilotního projektu Učitel naživo. Od září 2016 běží pilotní jednoletý výcvik studentů, který bude pokračovat druhým během od školního roku 2017/2018. Učitel naživo vzniká v rámci laboratoře, jejímž cílem je vyvíjet inovativní učitelské kvalifikační programy, pilotně je testovat a poskytovat dál dalším vzdělávacím institucím jako know-how. S tím pomáhá i expertní rada složená z předních odborníků na vzdělávání učitelů z různých institucí.

“Program Učitel naživo vede studenty k uvědomění, že v první řadě si oni sami mají v hlavě srovnat, proč vlastně učí, jaký je jejich učební styl, v čem jsou již teď dobří a v čem na sobě potřebují pracovat. Všechno toto pak společně sdílí ve skupině a navzájem se od sebe učí. Odborné znalosti jsou pak nadstavbou na tuto základní lidskou platformu.” (Tomáš Janeček, podnikatel, filantrop a předseda představenstva Duhovka Group)


Připoj se

Zdroj: www.ucitelnazivo.cz

Podmínkou je znát obory, které bys chtěl na 2. stupni ZŠ nebo SŠ učit – min. ukončené bakalářské studium. Přihlášky do 24. dubna 2017.


Co zažiješ

380 hodin intenzivní, různorodé a reflektované praxe

Každý týden budeš ve škole se zkušeným učitelem. Budete spolupracovat a reflektovat proč, co, jak a s jakým dopadem se dělá. Zkusíš realizovat vlastní představy – něco se ti povede více, něco méně, ale postupně najdeš cestu, která sedí tobě i dětem.

370 hodin špičkového, praktického a podloženého výcviku

Budeš aktivně diskutovat, zkoušet, trénovat, „videotrénovat“ – spíš než poslouchat přednášky. Propojovat své zkušenosti s nejmodernějším know-how a teorií. S lidmi s podobným snem a nadšením, ale s rozmanitým příběhem a cestou. Budeme usilovat o žití toho, čeho chceme dosáhnout s dětmi – o radost a pohodu, ale i pracovní zápal a nasazení.

+ 5 x za studium tě čeká celodenní exkurze po zajímavých českých školách
+ zvýhodněné podmínky pro účast na týdenní exkurzi po zahraničních školách


Co si odneseš

Víš, kdo jsi a kam jdeš
– Hlouběji rozumíš sám sobě a tomu, kam chceš dále směřovat, jak být autentický a užitečný dětem.
– Máš prodiskutovanou učitelskou vizi – víš, co a jak chceš dětem předat.
– Reflektuješ vlastní zkušenosti, učíš se z nich i ze sdílených zkušeností druhých.

Věříš v potenciál dětí
– Uplatňuješ partnerský přístup při vedení dětí a třídy – více vedeš a méně řídíš, úspěšně řešíš konflikty, nepřebíráš odpovědnost za chování a učení dětí.
– Poskytuješ dětem konstruktivní popisnou zpětnou vazbu.
– Vzbuzuješ v dětech důvěru, že jim dokážeš být partnerem na jejich cestě vzděláváním.

S jistotou děti učíš – provázíš
– Usiluješ o to rozumět dětem – jejich životní situaci, motivacím, potřebám, co už vědí a dovedou.
– Stanovuješ si smysluplné cíle své výuky, ve kterých pracuješ s motivací a potřebami dětí. Zohledňuješ kontext školy a legislativy. Vyhodnocuješ je způsobem, který tobě i dětem pomáhá vidět, čeho jste skutečně dosáhli. Používáš základní repertoár strategií, metod a technik výuky, formativně hodnotíš.
– Rozvíjíš každé dítě, ne jen pár vyvolených.

Patříš do skupiny zapálených
– Blízce znáš motivované budoucí i zkušené učitele, kteří aktivně hledají novou cestu a jsou ochotní sdílet zcela otevřeně své úspěchy i neúspěchy.
– Jsi člen široké komunity Učitel naživo, která ti bude dlouhodobě nabízet kontakt s nejlepším odborníky a špičkovým know-how z České republiky i ze světa.
– Dlouhodobě získáš další příležitosti podílet se na změně českého školství a vzdělávání.

Rozumíš specifikům učení tvého oboru
– Víš, co je ve tvém oboru klíčové ve vztahu k učení dětí.
– Rozumíš způsobům, jak konkrétní témata z tvého oboru děti učit.
– Znáš další zkušené učitele tvého oboru a získáváš další inspiraci pro svou praxi.

Získáš certifikát
– Program Učitel naživo v tuto chvíli není akreditovaný jako kvalifikační studium pro budoucí učitele. Intenzivně na tom pracujeme a akreditace je naším cílem. Části programu ale již jsou akreditované v režimu DVPP – další vzdělávání pedagogických pracovníků.
– Po absolvování programu proto účastníci obdrží řadu certifikátů dokládajících získané vzdělání v jednotlivých modulech – na příklad „Vedení žáků k sebeřízení“ a další. Tyto certifikáty budou vystaveny na základě akreditace v režimu DVPP.

„Podporuji program Učitel naživo, protože je v souladu s mým přesvědčením o tom, co je hlavním cílem vzdělávání učitelů, jakými profesními kompetencemi, tedy znalostmi, dovednostmi, postoji a hodnotami by měl být vybaven absolvent, aby byl schopen kvalitně zvládat učitelskou profesi.“ (prof. Vladimíra Spilková)


Varianty programu

Intenzivní roční je pro lidi, kteří mají čas, chtějí do toho jít naplno a pak co nejrychleji do ostrého provozu. Znamená to věnovat 2,5 dne v týdnu výcviku.

Dvouletá studentská je pro lidi, kteří mají méně času, potřebují si výcvik rozložit do dvou let, ale nechtějí studiem trávit víkendy. Znamená to věnovat v průměru 1–2 dny v týdnu výcviku.

A je tu i dvouletá varianta při práci pro lidi, kteří mají méně času, potřebují si výcvik rozložit do dvou let a jsou ochotní investovat víkendy, aby si ušetřili pracovní čas. Znamená to věnovat 1 den v týdnu a část víkendů výcviku.


Kde budu na praxi?

Tvé umístění záleží na předmětech, které budeš učit. Každé pololetí / rok pak budeš u jiného učitele s jiným předmětem – máš-li kombinaci. Dlouhodobě vyhledáváme zajímavé a inspirativní učitele na tzv. tréninkových školách. Přesné umístění na tréninkovou školu se dozvíš včas před nástupem na praxi – obvykle do konce června předchozího školního roku.

Provázející učitele a tréninkové školy najdeš ZDE.


Cena?

Cena pro studenta je v rozsahu od 12 000 do 23 000 Kč za celý kurz v závislosti na zvolené variantě a termínech placení. Přesné částky jsou u jednotlivých variant programu. Výcvik Učitel naživo usiluje o maximální kvalitu a zároveň je v intenzivní vývojové fázi, takže reálné náklady jsou přes 100 000 Kč za studenta. Realizaci výcviku v tuto chvíli podporují finanční partneři projektu tak, aby byl program cenově dostupný pro všechny.


Spolupracujte s námi

Jste učitel, lektor, ředitel a máte zájem předávat dál své zkušenosti? Máte zájem se s vaší školou zapojit do programu? Chcete spolupracovat jinak? Kontaktujte nás a my se ozveme.


Michal Novák: Zpověď odcházejícího učitele

čtvrtek 30. března 2017 · 9 komentářů

Dříve než mě začnete soudit, byl bych rád, abyste si přečetli těchto pár řádků. Nechci se v nich obhajovat, chci, abyste pochopili, z jakého důvodu jsem se doposud takto choval. Takže proč? A těch proč je hned několik.

Obdivuji lidi, kteří dokážou stručně, výstižně a poutavým způsobem vyjádřit své myšlenky. V tomto ohledu mnohé z nás převyšuje angloamerický čtyřicátník Simon Sinek. Proč? Protože když obětujete 15 minut svého času a zhlédnete klip ZDE, pochopíte, co vás možná již trápí léta. Proč se drtivá většina našich potomků chová tak, jak se chová. A pusťte si ho prosím dřív, než budete pokračovat v dalším čtení...

Zatím jsem nenarazil na člověka (napříč generacemi), kterého by výše zmíněný čtvrthodinový Sinekův monolog nechal chladným. Mně osobně ani tak neukázal, čím vším je nejmladší generace postižena, jen jsem si do této chvíle nedokázal připustit v jakém rozsahu. Najednou jsem si uvědomil, že mladí lidé, kterým doslova přirostl mobil k ruce se chovají úplně stejně jako mí bývalí svěřenci, kteří byli před mnoha lety hospitalizováni kvůli gamblingu nebo drogám na dětském oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Co je všechny spojuje? Závislost. Jakmile jim odeberete jejich drogu (ať je to již hrací konzole, pervitin, či jen mobil nebo PC s připojením na sociální sítě), začne se u všech projevovat zvýšená podrážděnost, neklid, citová labilita a nereálné, až paranoidní vnímání svého okolí. Zkrátka, projeví se u nich abstinenční syndrom.

Se závislostí (na čemkoliv) je spojena problématika motivace. Přesněji, její přesměrování do oblasti spojené se závislostí (např. komunikační technologie a sociální sítě) a její postupné vymizení v dalších zájmových oblastech. Co si přejí naše děti najít pod vánočním stromečkem? Lyže, nebo tablet? Co by nejraději dělaly o víkendu? Jely se s vámi projet do přírody na kole, nebo si zalezly do svého pokojíčku a zapnuly si PC? A kromě ztráty motivace se naši potomci začínají potýkat i se sociální izolací.

S motivací a sociálními dovednostmi úzce souvisí morálněvolní vlastnosti. Proč naši potomci nevydrží u žádné (smysluplné) činnosti déle než 15 minut, jsou nespolehliví a všechno jim musíte říkat minimálně dvakrát?

Dlouho jsem si kladl otázku, proč s postupem doby se morálněvolní vlastnosti oslabují. Proč má generace byla rozmazlenější než generace našich rodičů, proč nejmladší generace je zhýčkanější než ta naše. Dle mého soudu za to může paradoxně blahobyt.

My, jako rodiče, jsme geneticky naprogramováni na ochranu a zabezpečení svých potomků. Dáme jim vše, co můžeme, budeme je hájit proti celému světu. A příroda není hloupá, ví, proč to tak chce. Potíž ale nastává v situaci, kdy nemusíme osobně usilovat o získávání zdrojů, které nejenom lidstvo, ale veškerý život provází po celou dobu její existence. Převedeno do lidského obydlí od poloviny minulého století dodneška – naše děti dostanou vše, nač si vzpomenou. My jsme dostali vše, co naši rodiče byli schopni za reálného socialismu sehnat. Naši rodiče od našich prarodičů vše, co byli schopni sehnat a na co měli peníze – to znamená, téměř nic. Téměř nic hmotného. Vše, co nám naši předci nebyli schopni dát, se snažili vynahradit jiným způsobem. A ten jiný způsob, zejména návyky a dovednosti současné generaci hodně chybí. Navíc je ochuzena o jistý druh důležité emoce, o které se zmíním později.

Tyto neduhy se mohou začít projevovat již v předškolním věku, nicméně s nástupem do školských zařízení se projeví v plné své síle. Do této doby se vám možná podařilo své potomky uchránit před nástrahami masmédií a reklam, ale teď začnete být masírováni otázkami: „Proč ještě nemám mobil, když už ho má každý ve třídě? Proč jen my nemáme na chalupě wi-fi?“ To zažíváte doma. Málokdo z rodičů si ale dokáže představit, co se děje přímo ve škole.

Můj kamarád se mi nedávno svěřil, že jeho syn, jedničkář, nedokázal po čtyřech letech výuky anglického jazyka přeložit větu To je krásné. U mě, v hodině matematiky, nedokážou někteří žáci maturitního studia načrtnout pravoúhlý trojúhelník. Kdykoliv se s něčím podobným svěřím jinému učiteli, má i on z praxe podobnou zkušenost. Naši svěřenci mají vesměs obrovské nedostatky znalostí z předešlého stupně školy – my, místo abychom učili, co máme, suplujeme výuku předešlých stupňů vzdělání.

V sociálních dovednostech jsou naši žáci takřka negramotní – máte co dělat, aby se vám ve třídě nerozjela šikana. A když už najdete sílu postavit se tomu všemu čelem, jste v zájmu zkvalitňování výukového procesu zahlceni takovým množstvím často nesmyslné administrativy, že na skutečně potřebnou práci s žáky nebudete mít čas.

Chci-li jako pedagog v současné době přežít, mám snad jedinou volbu, přizpůsobit se. V první řadě nepřemýšlet o smysluplnosti jakéhokoli nařízení shora a vše dokonale splnit, nebo lépe řečeno vyplnit (protože pravda je to, co se napíše, a ani ne to, co se ve skutečnosti udělá). Vsugerovat si, že v mé třídě mají žáci mezi sebou skvělé vztahy, a když je očividně nemají, poslat je do příslušné spolupracující instituce, kde během jedné, dvou návštěv problém odstraní, a já si budu moci odškrtnout kolonku vyřešeno. A co je nejdůležitější? Mít za každou cenu se všemi zúčastněnými (žáky, rodiči, nadřízenými i všemi ostatními kolegy) nekonfliktní vztahy. Toho nejlépe docílím hyperprotektivním (nechci použít přímo slovo rozmazlujícím) přístupem k žákům. Protože, kde není žalobce, není soudce.

U mě osobně pověstný pohár trpělivosti přetekl. Za těchto okolností se již dál nechci podílet na tomto pro mě výchovně-vzdělávacím úpadku a z mého současného pracoviště chci odejít. Nechci však ani zdaleka ukončit svou pedagogickou činnost. Stále věřím (možná naivně), že i v této době najdu školu, kde na prvním místě bude opravdový rozvoj žáka, kde si každý každého váží, kde se lidé vzájemně respektují, kde u svých žáků dokážu vykouzlit úsměv a pocit štěstí po zvládnutí pro něj doposud neřešitelného úkolu, kde bych všem ukázal hodnotu každého z nás a jeho důležitost pro ostatní.

Mnozí z mých přátel mi často říkají: „Nechápu, proč nejdeš dělat něco jiného. Ve školství nikdy nemůžeš udělat kariéru a ani nezbohatneš.“

Nechci dělat kariéru, nechci být bohatý. Chci být šťastný. A abych byl šťastný, musí být šťastní všichni v mém okolí. Víte, jaký je to pocit, když vás bývalí žáci zdálky pozdraví nebo když vám na maturitním večírku řeknou: „Jako matikáře jsme vás často nenáviděli, jako člověka vás milujeme“?

Martin Rychlík: Neznalosti studentů z matematiky a fyziky jsou obrovské

středa 29. března 2017 · 0 komentářů

Na prestižní univerzitě učí fyziku a teorii plazmatu, ale varuje: vysoké školy nesmějí pro dnes tolik preferovaný výzkum zapomínat na kvalitní výuku. „Zejména když matematické znalosti příchozích studentů ze středních škol šly za 33 let velice dolů,“ popisuje v rozhovoru své zkušenosti profesor Petr Kulhánek, fyzik z ČVUT v Praze.

Petr Kulhánek, teoretický fyzik, který vyučuje na fakultách ČVUT a popularizuje astrofyziku či teorii plazmatu, v rozhovoru mimo jiné říká: „Když jsem v osmdesátých letech začínal učit, v posluchárně bylo odhadem 80 procent lidí, kteří věci rozuměli a měli i šanci projít, a 20 procent studentů, kteří byli zjevně mimo a nedokázali reagovat. Dnes je ten poměr přesně obrácený: asi 20 procent lidí, kteří na to mají, a zhruba čtyři pětiny těch, kteří jsou na počátku naprosto mimo…“

LIDOVÉ NOVINY: Co říkáte zhoršujícím se výsledkům českých studentů v mezinárodních testech PISA a dalším indiciím týkajícím se matematiky nebo přírodních věd?

KULHÁNEK: Myslím, že to odpovídá stavu našeho školství. Nastala řada chyb a hlavní je, že dříve byla maturita jasnou vizitkou, že člověk umí číst, psát a počítat – to byly tři základní dovednosti. Ale v okamžiku, kdy se z toho vyčlenila matematika, střední školy již neměly motivaci matematiku hlouběji učit a výuka tím dost poklesla… Výsledek vidíme. Dnes lidé dostávají papír o maturitě, bezcenný papír, a přicházejí k nám na vysokou školu, jenže moc počítat neumějí…

LIDOVÉ NOVINY: Jsou pak čerství vysokoškoláci vašimi nároky šokováni?

KULHÁNEK: Jsou. A někdy i tím, když po nich chceme elementární středoškolskou matematiku. Podle mne je ale i velice chybné, že byla maturita vnucena na učňovské obory, protože to jsou lidé, kteří by se měli naučit hlavně svému řemeslu, perfektně jej ovládat, za což si jich bude samozřejmě každý člověk vážit, když jej budou řádně umět, ale ne nutně musejí mít papír o složené maturitě.

LIDOVÉ NOVINY: Vy přednášíte na ČVUT hodně složité předměty – mimo jiné astrofyziku či teorii plazmatu –, takže se s nějakými začínajícími studenty, s prváky asi ani moc nesetkáváte, ne?

KULHÁNEK: Právě že učím i v prvním semestru: a to fyziku v jednom oboru na elektrotechnické fakultě. Učím zhruba 110 kluků – a mezi nimi i pár dívek, což je na „elektru“ velice vzácné – a mám je čtyři hodiny týdně, jsem s nimi poměrně dost. A musím říct, že neznalosti jsou obrovské. Osnovy rozhodně nestihnu, stíháme z Fyziky I. tak asi polovinu, protože v té druhé polovině supluji to, co neznají ze střední školy… Ale musím to udělat, poněvadž jinak by neměli šanci projít dál.

LIDOVÉ NOVINY: Vidíte během posledních deseti, dvaceti let nějaký vývoj, že se úroveň například zhoršuje?

KULHÁNEK: Vy mě děláte daleko mladším, než skutečně jsem (smích). Učím na ČVUT už přes 33 let, vlastně třetinu století. Vývoj vidím a je velice dramatický – zejména v posledních letech. A znalosti matematiky a fyziky jdou opravdu velice, velice dolů…

LIDOVÉ NOVINY: Nejsou to jen nějaké dojmy?

KULHÁNEK: Ne, v žádném případě. Za více než 33 let výuky mohu zodpovědně říci, že to nejsou jen nějaké mé osobní dojmy. Když jsem někdy v roce 1983 začínal, tak jsme si ve Fyzice I. a II. mohli dovolit derivovat, integrovat, dělat parciální derivace a všechno ti kluci brali, kdežto dnes, když si to troufnu, studenti vytřeští oči a odejdou z posluchárny. Je to úplně jiné.

LIDOVÉ NOVINY: A co s tím zmůžete? Snižujete odbornou laťku, byť jste na elitní technické univerzitě?

KULHÁNEK: Snažím se laťku držet, ale za cenu, že z akreditovaných osnov neodučím vše. Pokud bych odučil vše, nebudou látce rozumět, a to nemá žádný smysl. Takže vyberu zhruba polovinu témat, ve zbylé polovině supluji neznalosti matematiky i fyziky z předchozích stupňů studia a výsledkem je, alespoň doufám, že je naučím logickému myšlení a v některých partiích i tomu, jak současná fyzika vypadá. Pokud se „chytí“, jsou si to schopni dočíst a zvládnout sami. Je to něco za něco. Znalostí předám méně, ale laťku nesnižuji.

LIDOVÉ NOVINY: Zvýšil se za těch 33 let poměr studentů, kteří tomu nerozumí – oproti těm chápajícím?

KULHÁNEK: Ano. Když jsem v osmdesátých letech začínal učit, v posluchárně bylo odhadem 80 procent lidí, kteří věci rozuměli a měli i šanci projít, a 20 procent studentů, kteří byli zjevně mimo a nedokázali reagovat. Dnes je ten poměr přesně obrácený: asi 20 procent lidí, kteří na to mají, a zhruba čtyři pětiny těch, kteří jsou na počátku naprosto mimo…

Mým cílem je za první semestr pozvednout alespoň ten zbytek, něco jim předat, aby propad nebyl tak obrovský, a doufat, že se takříkajíc „chytí“ potom někde dál. Takže propustnost je 40 až 50 procent. Na zkoušku mají samozřejmě tři pokusy…


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Vlastní zkušenost je více než obrázek, platí v muzice dvojnásob

úterý 28. března 2017 · 0 komentářů

S projektem podpory hudebního vzdělávání dětí základních škol jako doplňkem ke klasické hudební výchově přichází nadační fond The Music FunDation. Program se nezakládá na výkladu teorie, ale možnosti hudební nástroje si osahat, vyzkoušet a pochopit, jak důležitá je pro muzikanta schopnost umět naslouchat.


Rozvoj hudebního vzdělávání a aktivního přístupu k hudbě

Smyslem vzdělávacích programů je děti školou povinné motivovat, nadchnout a vzbudit v nich chuť věnovat se muzicírování nejen ve škole v rámci hudební výchovy, ale rovněž aktivně po škole, ve svém volném čase. „Děti jsou od přírody hravé, rády experimentují. Proto možnost jednotlivé nástroje jako cajon, trubku, kontrabas, či elektrickou kytaru nejen osahat, ale i přímo vyzkoušet, je pro děti neocenitelná. Dítě tak pochopí účel a specifika jednotlivých hudebních nástrojů přirozeně, a mnohem lépe než jen z teoretického výkladu a obrázků, ” vysvětluje Jindřich Střelka, zakladatel nadačního fondu.

Vzdělávací programy jsou otevřené pro celé třídy základních škol zatím ve dvou podobách, úvodu do světa hudebních nástrojů pro nejmenší a rozšířené verze programu o aktivní a praktický workshop pro děti 3.–5. tříd. Děti si tak nejen řadu hudebních nástrojů vyzkouší, ale rovněž pochopí, proč každá kapela potřebuje basáka, jakou úlohu má bubeník a především, jaký význam hraje v každém hudebním tělese umění spolupráce a schopnost si naslouchat.

„Jsme si vědomi toho, že prostor, který škola může věnovat hudební výchově, je limitovaný stejně tak jako finanční prostředky na rozšíření nástrojové výbavy. Mít vybavenou hudební učebnu v každé škole je téměř utopie. Využíváme tedy vlastního umu a prostředků, které máme jako fond k dispozici a snažíme se oslovit přímo celé třídy ZŠ,“ sdělil Střelka a dodává, že smyslem fondu je otevírat téma hudebního vzdělávání i pro ty, kteří doposud nechtěli, nemohli či nevěděli jaký a zdali vůbec k muzicírování zaujmout postoj.

Nadační fond The Music FunDation je nestátní neziskovou organizací, která se snaží zasadit o rozvoj hudebního vzdělávání, informovat společnost o důležitosti a smyslu aktivního přístupu k hudbě. Projekt podpory hudebního vzdělávání dětí základních škol je výchozím bodem pro navazující vývoj metodických postupů výuky hudební výchovy uplatnitelných na ZŠ. Nadační fond TMF v současné době k projektu metodik realizuje průzkum mezi učiteli hudební výchovy

Kontakt:
Anna Nováková, tel.: 601 354 115
www.tmf.cz, facebook.com/themusicfundation

Donella H. Meadows: DOKUMENTY 153. Co přinese vaše škola budoucnosti? Část první

pondělí 27. března 2017 · 0 komentářů

Stejně jako dnes jsme před dvaceti lety uvažovali o potřebách budoucnosti a našich žáků v ní. Může být zajímavé porovnat, jak se tehdy přemýšlelo. Velký vliv měly myšlenky manželů Donelly a Dennise Meadowsových.

Russell Ackoff popsal tři postoje, které může člověk zaujmout, přemýšlí-li o budoucnosti a hledá-li k ní svůj vztah. Každý z těchto způsobů nakládání s budoucností byl aktivně zastoupen na každé škole, kterou jsem poznala. A všechny se projevily v každé diskuzi o osnovách.

Přemýšlíte-li o budoucnosti, můžete být:

Reaktivní: obávat se budoucnosti, která se bude lišit od toho co znáte, pravděpodobně se zuby nehty bránit každé změně, dávat přednost nikoliv pohybu vpřed, ale zpět do minulého světa, který si pamatujete jako lepší než cokoliv v přítomnosti a jistě i lepší než vše, co ještě přijde. (Osnovy odpovídající tomuto přístupu trvají na klasických předmětech, Ztraceném ráji nebo Platonovi v původním jazyce).

Proaktivní: dychtiví poznat, jaká bude budoucnost, abyste se na ni mohli připravit jako jedni z prvních, toužící po přesných předpovědích, aby bylo možno věci uspořádat výhodně, bez ohledu na to co přichází. (Osnovy odpovídající tomuto postoji kladou důraz na studium životního prostředí, počítače, genetické inženýrství, elektronickou hudbu. Název mého příspěvku, tak jak jsem o něj byla požádána – „Co přinese budoucnost vaší škole?" je otázkou odpovídající proaktivnímu módu).

Interaktivní: být si jisti, že budoucnost je něco, co můžete tvarovat, že budoucnost se vám „nepřihodí", ale že vy ji můžete spoluvytvářet. Jakým osnovám dávají přednost takto uvažující lidé?

Později tomu budu věnovat mnohem více času, ale teď, abyste mne mohli sledovat, dovolte, abych vás ujistila, že osnovy nejsou nalinkovány ani podle „Ztraceného ráje" ani počítačem, ačkoliv mohou spojovat obojí neobvyklým, novým způsobem.

Mělo by být jasné, že já se kloním k interaktivnímu přístupu, proto jsem převrátila název mé přednášky na „Co přinese vaše škola budoucnosti?". Chci rovněž, abychom měli od samého počátku zcela jasno ve dvou dalších bodech, o kterých chci mluvit:

Za prvé nikdo neví, jaká budoucnost bude. Budoucnost je mnohem otevřenější než si obvykle myslíme. Je na nás, abychom si ji zvolili, nikoliv předvídali. Diskuze by se měly zaměřit na to, co si vybrat, nikoliv na to, co se stane.

A za druhé, nikdo neví, jaký typ výchovy a vzdělání připraví studenty pro budoucnost nejlépe. Z části proto, protože jsme si my ani oni ještě budoucnost nevybrali, a částečně proto, že i když již budoucnost zvolíme, nebudeme si jisti, JAK na ni příští generaci připravit.

Když jsem si to uvědomila, reagovala jsem odmítavě a byla jsem zklamaná. Chtěla jsem budoucnost předurčenou a zcela určitě jsem chtěla vědět, jestli způsob, jakým učím, je správný. Postupně jsem se dostala přes váhavé přijetí konečně až k nadšení, až k potěše. Nyní se cítím být osvobozena. Už nemám neúnosné břímě předvídání budoucnosti a rovněž už nikdy víc nemusím hájit způsob, kterým učím, jako jediný fungující. Konečně jsem svobodná a mohu být sama hledačem a žákem, pracovat s vámi všemi na vytváření nových vzdělávacích programů, zkoušet a zlepšovat je. Do diskuze vnáším jen to, co může každý z nás: svoji tvořivost, založenou na svém přemýšlení a své zkušenosti, nic víc a nic míň.

A to stejné nabízím i zde – myšlenky o budoucnostech, ze kterých si můžeme vybírat, založené na mých zkušenostech v oblasti počítačového modelování společenských systémů a některé zkušenosti o tom, které formy se osvědčily a které nikoli při práci se studenty, založené na deseti letech pokusů a omylů na Dartmouth College.


Pohled do budoucnosti prostřednictvím počítačů

V posledních dvanácti letech jsem se účastnila fascinujícího cvičení. Brala jsem představy o budoucnosti – vlastní i myšlenky jiných – a simulovala jsem je na počítači. Role počítače v tomto procesu je méně okázalá, než si většina lidí myslí. Prostě nás nutil
– vyjádřit všechny naše myšlenky explicitně a přesně, tak aby ostatní mohli vidět, z čeho jsme vycházeli
– být konzistentní, definovat všechny pojmy a vztahy, které jsme používali
– rozpracovat závěry, plynoucí ze všech našich předpokladů úplně, logicky a jednoznačně

Počítač, jinak řečeno, byl pouze nástrojem, který pomáhal udržovat diskuzi jasnou a upřímnou. A to je obzvláště důležité, protože budoucnost, kterou jsem zkoumala, byla budoucností celé planety, její ekonomiky, energetických systémů, životního prostředí i politiky. Lidé, s kterými jsem diskutovala, patřili do rozrůstající se rodiny tvůrců globálních modelů – lidí, kteří své pohledy na svět vyjadřovali jazykem počítačů.

Od roku 1971, kdy Jay Forrester sestavil první globální počítačový model, prošlo stejným procesem nejméně 20 skupin, mnohé, aby vyvrátily, a jiné, aby rozšířily jeho závěry. Globální modely vznikly v USA, Evropě, Japonsku, Jižní Americe, Indii, Austrálii i Sovětském svazu. Dva důležité modely potravních a energetických systémů byly vytvořeny mezinárodní skupinou v International Institute of Applied System Analysis (IASA) ve Vídni. A nejméně tři další modely vytvořily různé organizace patřící k OSN.

Co mne na tomto procesu nejvíce fascinuje, je kvalita rostoucího mezinárodního dialogu. Je to diskuze o stavu planety a jejích možnostech, tak jak jsou viděny z pohledu mnoha oborů a kultur, stále více používající jazyk vědy. Samozřejmě je ale v nich pořád i politická rétorika. Socialistický globální model se liší od kapitalistického, ten z třetího světa zdůrazňuje základní lidské potřeby a japonský zase hladký mezinárodní obchod. Ale všechny předpoklady a východiska jsou tam proto, aby byly prověřovány a testovány, aby se o nich polemizovalo a aby byly případně změněny. Samo intelektuální dobrodružství této diskuze přineslo povzbuzující výsledek. Přes mnoho rozdílností mezi těmi, kdo modely tvořili, objevila se některá společná poselství o možné a pravděpodobné budoucnosti našeho světa. (Jsou do detailu popsána v „Gropping in the Dark; the First Decade of Global Modeling." eds. Meadows, Richardson, and Bruckmann, Wiley, 1982).

Zde jsou některá z těchto poselství, které jsem si vzala z deseti let práce ve skupině tvůrců globálních modelů. Myslím, že by s nimi souhlasili všichni mí kolegové, ačkoliv pravděpodobně používám silnější slova, než jakým oni, s jejich vědeckou průpravou, dávají přednost:

Víme toho mnohem méně, než si myslíme, že víme. To myslím vážně. Po letech sestavování malých „světů" na počítači, světů, ve kterých známe všechny zákonitosti, protože jsme je vytvořili, jsme poznali vážná omezení lidské mysli v pochopení chování jakéhokoliv systému, ve kterém jsou více než tři druhy, více než dvě provázané ekonomiky či více než jeden obnovitelný zdroj. Krátce, naše mysl není schopna simulovat žádný ze systému, který nás skutečně zajímá. A ani počítač, i když může pomoci, nedokáže zvládnout celou složitost reálného světa.

V krátkodobé perspektivě (10–20 let) je budoucnost tvarována „věcmi, které jsou již na cestě" – továrnami, které jsou postaveny nebo se staví, chemikáliemi, které již kolují v prostředí, zákony v právních kodexech, dětmi, které se již narodily, výchovou, kterou dostává současná generace. Pokud do hry nevstoupí skutečně nespojité, i když zcela možné události, jako je jaderný konflikt, krátkodobé trendy nelze rychle obrátit. Z toho plyne, že krátkodobě můžeme čekat nejistý ekonomický růst, ničení životního prostředí, vyšší ceny energií, a nacionalistické nálady, které vedou k válkám.

V dlouhodobé perspektivě (20 a více let) je ale doslova možné vše. Noví lidé, nové továrny, nové myšlenky, nové technologie v rostoucí míře ovládnou scénu. Vše se může přihodit – od úplného zničení světa až po svět bez válek, hladu, poškozeného životního prostředí, bez chudoby. Většina problémů, které dnes ohrožují život, může během dvaceti let zmizet.

Jsme mnohem více vzájemně propojení a na sobě závislí, než si jsme ochotni připustit. Sucho v Kansasu ovlivňuje cenu chleba v Ghaně. Naše dnešní rozhodnutí, jaké palivo spálíme, ovlivní podnebí nás všech. Můj osobní blahobyt a pohoda jsou ovlivněny, jemně ale jistě, utrpením a smrtí somálských uprchlíků či příští chemikálií, vytvořenou ve firmě Dupont. Chtěli bychom věřit, že státy mohou být podstatným způsobem od sebe odděleny, že lidská společnost může existovat odděleně od přírody, že člověk může existovat odděleně od druhých lidí, ale je stále těžší si tuto víru podržet.

Současný stav planety nelze tolerovat. Každou minutu umírá v důsledku strádání 28 lidí, milion dolarů je vydáno na zbrojení, 40 akrů tropického pralesa je vykáceno. Každý den vyhyne jeden živočišný nebo rostlinný druh. Většina lidí na světě se nebojí temné a bezútěšné budoucnosti – protože v ní již žijí.

Není ale důvod, aby byl stav světa takovýto. Je možné naplnit potřeby všech na této Zemi, a současně je možné obnovit a posílit zdroje, které má Země k dispozici. Chtěla bych zdůraznit – toto je společný závěr všech těch, kteří se globálním modelováním zabývají. Již teď máme technologie, materiály, peníze a instituce, které to mohou realizovat. Objem potravy, která se na Zemi vyprodukuje, je schopen zcela nakrmit současné lidstvo i populaci, kterou očekáváme kolem roku 2000. Známe technologie, jak zastavit erozi půdy, snížit používání pesticidů a udržet vysoké výnosy. Je dostatek energie pro všechny naše potřeby, dostupné známými metodami. Ve skutečnosti není nedostatek žádného přírodního, nebo člověkem vytvořeného zdroje, ačkoliv se s nimi velice plýtvá a špatně zachází.

Bariéry, stojící v cestě lepšímu světu leží v našich myslích, ve způsobu, jakým uvažujeme o věcech, ve způsobu, jakým vidíme překážky tam, kde nejsou, v našem, nikoliv nezbytně černém, pohledu na lidskou přirozenost, v našich nepřirozených a nefunkčních pravidlech společnosti, v našich systémech odměn a trestů, v našich sdílených, ale ne přezkoumávaných přesvědčeních, vizích a záměrech.

Je-li svět opravdu takový, otázka, která stojí před námi, skutečně není bezvýznamná: je to doslova otázka výběru mezi peklem nebo rájem. Myšlenky, a celý způsob myšlení, který my a mladí lidé na našich školách do světa vnášíme, tvoří budoucnost. Ta je téměř bez omezení – ať kladných nebo záporných. Každý z nás a každý z našich studentů může být klíčovou osobou pro vypořádání se s hladem, pro odvrácení jaderné války, záchranu životního prostředí – nebo pro další ničení ekosystémů a lidských společností.

(Vyšlo v Environmental Science and Management Studies Yearbook 1993 – Interdisciplinary Environmental Education at Universities, edt. Diana Šulga, vydalo Ecological Center, University Riga, Lotyšsko, překlad Milan Caha)

Donella H. Meadows studovala chemii a biofyziku na Harvardské univerzitě, podílela se na vytvoření globálního modelu World 3, který na objednávku Římského klubu vznikl v letech 1970–72 na MIT Boston, od roku 1982 učí na Dartmouh College. Každý týden vychází její sloupky „Global Citizen", komentující světové události ze systémového hlediska, v síti dvaceti novin po celých Spojených státech. Je autorkou několika knih (mimo jiné Limits to Growth, Beyond the Limits, Global Citizen). S Dennisem Meadowsem založila a koordinuje Balatonskou skupinu – koalici jednotlivců a center z více než dvacítky zemí, zabývajících se problematikou trvale udržitelného rozvoje a zacházení se zdroji. Žije a hospodaří na organické farmě v Plainfieldu v New Hampshire.

Zdroj: Meadows Donella H.: Co přinese vaše škola budoucnosti? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, leden 1997, č. 5, str. 20–21. ISSN 1210-6313

Druhou část článku si můžete stáhnout ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Vychází 3. díl Anči a Pepíka od Lucie Lomové. Legendární myší detektivové také dojeli až na obrazovky České televize

sobota 25. března 2017 · 0 komentářů

V Ušíně snad nemine jediný den, aniž by se něco zajímavého stalo. Tu na koncert zavítá slavný zpěvák Richardo, jindy se v nedalekém lese usadí ledové víly. Anča se změní v obra a co teprve jestli se vyplní jasnovidcova věštba! Ještě že mají Anča s Pepíkem pro strach uděláno a nebojí se ani děsivého žroutovce, ani pravěkých Myšanů. Kdo jednou ve zdraví přečkal výlet s ambiciózním bratrancem Robertem, vydrží už vše.

Souborné vydání oblíbeného komiksového seriálu z časopisu Čtyřlístek pokračuje třetím svazkem zahrnujícím čtrnáct příběhů z let 1994–1996. Pamětníkům z řad rodičů připomene milovanou četbu jejich dětství, nově příchozí pak uhrane a okouzlí stejně jako před dvaceti lety. Myšky totiž nestárnou, myšky mají stále plno sil, jak ostatně dosvědčuje i nový animovaný seriál České televize.

Seriál Anča a Pepík představuje svého druhu mimořádnou událost – poprvé totiž v České televizi vznikl kreslený seriál určený starším dětem. Je to dáno charakterem příběhů, které jsou dobrodružné, napínavé a také tajemné. „Ti, kteří komiks znají, v seriálu najdou vše důležité, a ještě mnohem víc. Příběhy jsme rozšířili o další zápletky a objeví se v nich i některé úplně nové postavy," popisuje seriál kreativní producentka Barbara Johnsonová. Postavám svůj hlas propůjčili: Ivana Korolová, Jan Maxián, Jiří Lábus, Vladimír Brabec, Jan Přeučil, Jaroslava Kretschmerová a další. Hudbu složil Ondřej Soukup, jednu píseň nazpívala Lucie Bílá. Česká televize připravila 13 dílů o stopáži 13minut. První poběží v neděli 12. 3. v 9:20 na ČT :D.

Svět Anči a Pepíka možná na první pohled působí dětsky, jedná se ale o svět bez příkras, který dětem rozhodně nenabízí jednoduchá řešení na komplexní problémy světa. Myší svět dokáže být stejně nebezpečný jako lidský, plný nástrah, křivostí a lži. Zároveň ale okouzluje humorem, dějem, který plyne jako o závod a hlavně… můžeme si být jistí, že všechno vždycky dobře dopadne.

Anča a Pepík se narodili v roce 1986, když si Lucie Lomová se starší sestrou Ivanou, dnes velmi uznávanou malířkou, na chalupě kreslily legrační postavičky a vymýšlely si k nim příběhy, stejně jako to s nimi v dětství dělal tatínek. Kromě toho v sobě měly roční zkušenost z USA, kde je jako děti okouzlily kreslené televizní grotesky i komiksy.

„Na chalupě v Krkonoších to vypadalo, jako by se tam zastavil čas někdy ve 30. letech, prostředí, které probouzelo fantazii. Jednou večer jsme si otevřely víno a prostě jsme jen tak kreslily a blbly a najednou jsme nakreslily dvě myší postavičky. Začaly jsme si o nich povídat a přemýšlet, co bychom s nimi tak asi mohly udělat.“ Sestry začaly rozvíjet svět, ve kterém myšky žijí, a nakonec se rozhodly, že je obsadí do komiksu. Aniž by předem promýšlely, kde výslednou práci otisknou, začaly živelně vymýšlet příběh, z nějž se postupně vyvinula detektivka. Společně jej pak i kreslily – Lucie měla na starosti postavičky, Ivana doplňovala pozadí, barvy a texty v bublinách.

Sestrám se podařilo najít nakladatele a první příběh nazvaný Anča a Pepík na stopě vyšel na jaře 1989 v nakladatelství Panorama v edici Ilustrovaných sešitů. Po revoluci Anča a Pepík přijali pozvání na stránky legendárního komiksového časopisu Čtyřlístek a jejich jedinou autorkou už byla nadále jenom Lucie Lomová. Napsala a nakreslila přes šedesát epizod, které vycházely ve Čtyřlístku deset let.

„Po deseti letech se mi najednou začaly dít divné věci, měla jsem psychosomatické potíže, svědily mě uši a kostrč, skoro jako bych se sama začala měnit v myš. Chtěla jsem se začít věnovat i jiným věcem, astrologii, mandalám, začala jsem vytvářet i komiksy pro dospělé, například Anna chce skočit. Anču a Pepíka jsem na čas opustila,“ říká Lucie Lomová.

V myš se tedy neproměnila a v novém tisíciletí vydala všechny příběhy knižně. Jeden z nich se dočkal úspěšné divadelní adaptace souborem Buchty a Loutky. Ke svým hrdinům se Lomová vrátila, aby více než tři roky pracovala na sedmi třináctiminutových animovaných dílech, které v režii Michala Žabky odvysílá Česká televize příští rok.

Nakladatelství Práh vydá příběhy Anči a Pepíka v pětidílném souborném vydání, opatřeném ilustrovanými doslovy. První dva díly vyšly v loňském roce.

Lucie Lomová: Anča a Pepík 3. Práh, 104 stran, doporučená cena 299 Kč


Olga Medlíková: Rodinné rituály – potřeba i radost

pátek 24. března 2017 · 1 komentářů

Pusa před spaním, nedělní obědy s prarodiči, Vánoce v létě, novoroční punč s rodinou a přáteli, oslavy narozenin, pouštění lampiónů přání, každoroční rodinná soutěž v lukostřelbě… To všechno jsou rituály. Každodenní, každoroční, tradiční nebo originální, pouze rodinné nebo prožívané v rámci širší rodiny a kruhu přátel. Tradice, na které se těšíme, ke kterým se vracíme. Ale proč?

Rituály utužují vztahy. Jsou zastavením v běhu, něčím stabilním, tím, na co se můžeme těšit. Dávají nám jistotu, ukazují, že jsme součástí společenství. Můžeme vymýšlet speciální, jenom naše rodinné rituály, nebo používat ty běžné – hlavní je jejich hodnota. Rituály učí projevovat city, upevňovat nebo narušovat status quo, vyvolávat změny, ale i obnovovat rovnováhu. Jsou léčivé pro tělo i ducha. Pomáhají předávání rodinných hodnot z generace na generaci, přinášejí poselství vzájemnosti a sounáležitosti, zahrnují i přesahují racionalitu.

Tím, že zažijeme, jak celá rodina skáče v pytlích a táta jásá, že zvítězil, máme perfektní vzpomínku. Jak často se vracíme v hovoru k tomu: „A vzpomínáš si, jak táta běhal kolem garáže, mával rukama a hulákal, že je první?!“ Krásné, stmelující téma, historka, která ožívá při rodinných setkáních. Michael Marsch označuje tradice jako „paměť rodu“ – něco, co si generace předávají vyprávěním příběhů, fotografiemi, videozáznamy z rodinných akcí nebo zápisy v rodinné kronice.

Rituály jsou důležité zejména pro děti a starší lidi. Příslušníci obou těchto skupin jsou hodně citliví na změny – vnášejí jim do života nejistotu, zmatky, někdy až strach. Pravidelnost, opakovanost a jasná struktura rituálů poskytuje zázemí, bezpečí, stabilitu a řád. Každodenní rituály jako třeba způsob vítání, loučení, dělání úkolů, ranní vstávání a zvyky s ním spojené zároveň svojí stereotypností umožňují člověku určité pohodlí. Když jsme vyčerpaní nebo nemocní, vykonáváme tyto činnosti automaticky, aniž na ně musíme myslet. Je to pohodlná zkratka, další výhoda rituálních činností.

Vzpomínám si, jak mě jako dítě otravovaly rodičovské otázky: „Co bylo ve škole?“, „Co jste měli k obědu?“, „Co paní učitelka?“, ale po letech jsem si uvědomila, že maminka mi tím projevovala zájem o můj den. Že chtěla vědět, co jsem dělala, zatímco jsme se neviděly. A i když jsem si zejména v pubertě umiňovala, že tohle dělat nebudu, samozřejmě jsem do rodičovských otázek vplula také.

Nebo rituál společného jídla či usínání. Když rodina jí společně aspoň během víkendu (přes týden to leckdy nejde kvůli rozdílnému vytížení jejích členů), je to příležitost si spolu popovídat, vyměnit si zážitky za týden, na které nebyl v tom každodenním kolotoči čas, vyprávět si drby, vtipy nebo se i z legrace pohádat – a to všechno učí dítě komunikovat, vnímat druhé, ale i poslouchat. Nebo rituál usínání – bude se přirozeně měnit z původní pohádky a pusy na dobrou noc třeba na povídání si v posteli o láskách a posledním rande, na společný poslech relaxační hudby nebo třeba půlnoční margaritu ženských členek rodiny jako v zábavném americkém filmu Magická posedlost.

Když jsou rodinné rituály zdravé a dobře nastavené, dokážou pomoci dítěti překonat obtížné situace – nástup do školy, odstěhování se z domova, propad u zkoušek, bolestný rozchod nebo potíže ve vztahu. Totéž platí samozřejmě i pro dospělé. Zdravé rituály jsou takové, které se obměňují podle potřeb rodiny, podle jejího života a vývoje jejích členů. Nesmí se na nich rigidně lpět. Mají být oporou, ochranou, stabilizací a radostí. A je zajímavé, že když spolu začnou žít dva lidé z rozdílného rodinného prostředí, tak ten, který ve své původní rodině zažil funkční rituály, většinou k nim toho druhého přitáhne.

V naší společnosti se na tradice a rituály leckdy hledí s despektem jako na něco, co svazuje a omezuje osobní svobodu jednotlivce. Pravda je, že rituály jsou náročné, zejména časově, ale často i energeticky nebo finančně. Ono zorganizovat oslavu dědečkových osmdesátin pro rodinu obnášející 58 lidí je náročné až běda. Také dosti chybějí obecné rituály, takže rodiny či komunity si často vytvářejí svoje vlastní (poutě, bazárky dětského oblečení, společné výstupy na památná místa…). Tato tendence naopak narůstá, takže je vidět, že my lidé rituály k životu potřebujeme.

Nezbývá než si přát, aby zdravých rituálů měla každá rodina požehnaně. Aby byly pro rodiče i děti příležitostí se vnímat, sdílet a být si blíž.

A kdybyste měli málo těch vlastních, můžete sáhnout k netradičním – třeba slavit Světový den manželství (12. ledna), Mezinárodní den objetí zdarma (5. července) nebo Světový den koktejlů (15. května) a když chcete být velmi, ale velmi originální, čeká na vás Světový den toalet (19. listopadu)!


Olga Mendlíková: autorka e-booků, publikací a článků, lektorka, konzultantka, bývalá manažerka, spokojená manželka a matka dvou dcer, www.olga-ebooky.cz

Lektor/ka primární prevence

čtvrtek 23. března 2017 · 0 komentářů

Zajímá Tě prevence na profesionální úrovni? Chceš přijmout výzvu a mít možnost ovlivnit nastupující generaci? Máš jasno v tom, že práce s dětmi (a učiteli) je pro Tebe to pravé? Pak hledáme právě Tebe!

Jules a Jim, z. s.,  Krkonošská 1534/6, Praha – Vinohrady

Jules a Jim, z. s. je nevládní nezisková organizace s patnáctiletou tradicí, specializující se na osobnostní a sociální výchovu, prevenci rizikového chování žáků a studentů a tomu odpovídající vzdělávání pedagogů. Těžištěm jsou metody kritického myšlení, zážitkové pedagogiky a konektivismu.

Hledáme lektory/ky všeobecné a selektivní primární prevence, tj. výjezdových a blokových kurzů pro žáky a studenty ZŠ a SŠ.

Více podrobností najdete ZDE.

František Brož: Časopis PROČeštinu je tu pro vás – žáky a studenty

· 0 komentářů

Jestli čtete tyto řádky, znamená to, že buď opravdu máte rádi češtinu, nebo rádi luštíte hádanky a křížovky, nebo rádi čtete, nebo si potřebujete vyřešit nějaké testové úlohy, nebo jste „jen“ zvědaví, nebo taky od všeho kousek.


Časopis pro každého, kdo má rád češtinu

Jste na začátku druhého – a letošního prvního – čísla elektronického časopisu PROČeštinu. Stejně jako minule si můžete časopis číst v elektronické podobě, nebo si ho vytisknout, nebo si vytisknout jen stránky, které vás zajímají.

Protože se přiblížily jednotné přijímačky, je celá třetina tohoto čísla věnována právě jim. V časopisu najdete deset stran označených Zkuste si vyřešit se soubory testových úloh, které jsou zaměřeny k vybraným jevům, na něž můžete v jednotných testech narazit. K procvičení se vám nabízejí vyjmenovaná slova, velká písmena, rozlišení faktu a domněnky, slovní druhy, čárka ve větě a souvětí, shoda přísudku s podmětem, nalezení informace v textu, psaní s-/z-, -s-/-z-, koncovky -i/-y, psaní -ě-/-je-, -mě-/-mně-. K přípravě můžete využít také dvě strany věnované textové návaznosti i stránku Jazykové procvičování.

Řešení uvedených souborů úloh si možná vyzkoušejí i maturanti – dané jevy bývají zastoupeny také v maturitních testech. Přípravě k maturitě bude věnována podstatná část příštího vydání časopisu PROČeštinu.

Středoškolákům současným i budoucím může posloužit jazykový domeček, který je jednoduchou pomůckou k orientaci v jazykových vrstvách.

Časopis najdete ZDE

Václav Trojan: Je třeba vyplout na moře, či jen odstranit balast?

středa 22. března 2017 · 0 komentářů

Stalo se poslední dobou velice módní strefovat se do veřejného, zejména základního školství a pojmenovávat, co všechno nezvládá a neumí. Nepřipravuje děti do života, nerealizuje ty pravé (nejraději cool) aktivity, neumí děti zaujmout, a dokonce po nich občas také něco chce. Mnohdy je to jistě pravda, však v převážné většině otrávené šípy nepřinášejí ani náznak řešení.

…Fandím inovacím ve škole a bedlivě sleduji trendy nejen zvenčí, ale častými a důkladnými návštěvami ve školách, při rozhovorech s řediteli, učiteli, dětmi i rodiči. Jednou ze základních zásad správného řízení změny je to, že se nesmí (pokud to skutečně není pravda) u stávajícího týmu vytvořit pocit, že jeho dosavadní práce byla špatná či neúspěšná.

Zaujala mne v těchto dnech deklarovaná myšlenka, že je třeba podporovat veřejné školství, aby nedocházelo k dalšímu štěpení systému. Pokud to autoři tohoto prohlášení opravdu myslí vážně, a já jim moc fandím, budou pochopitelně muset také říci, jak ta podpora má vypadat a co by bylo potřeba udělat. České školy odrážejí situaci ve společnosti. Mnoho bylo napsáno o selektivitě, o vzdalování jednotlivých skupin obyvatelstva od sebe, o odcizování lidí navzájem, proto podpora škol bude potřebovat mnohem širší kontext…

…Čím to je, že musíme znovu a znovu objevovat a přemýšlet o tom, zdali cestou přes oceán objevíme novou cestu do Indie, jako to udělal před několika staletími Kolumbus? Snad ne proto, že bychom byli tak sklerotičtí, pohodlní či přímo líní. Jsem přesvědčen o tom, že základním faktorem (ano, viníkem) je postupné přidávání balastu, který nenápadně, leč vytrvale doléhá na české školy. Balast v podobě nesmyslné byrokracie, protichůdných požadavků ze všech stran, mediálních masáží od lidí, jejichž jediným smyslem je hledání černých míst ve školách a podpora rodičovské nespokojenosti (bohužel to není pouze skutečnost sociálních sítí). Knížecí rady ředitele spíše naježí a odradí. Budeme-li totiž hovořit o podpoře veřejných škol, musíme začít od toho, co už nyní dělají. Často je za nimi vidět moderní vynikající práce, která se ovšem povrchnímu pozorovateli může zdát běžná a obyčejná. Leč soubor neustále se opakujících změn a inovací nemusí být pro žáky a školy samotné to nejlepší řešení, některé změny je nutno usadit, zažít a s časovým odstupem reflektovat…

…O podpoře škol uvnitř toho bylo již napsáno mnoho – odstranění byrokracie, uvolnění rukou řediteli, jiný systém financování, dostatek připravených absolventů učitelství, pravidla pro zřizovatele, omezení stížností. Školy a jejich ředitelé ovšem potřebují podporu systémovou, společenskou i mediální. Přál bych si totiž, aby kterýkoli rodič chtěl zapsat dítě do základní školy nejbližší bydlišti dítěte, protože té škole a jejím učitelům věří. Na cestě k rozdělování dětí podle nejrůznějších měřítek jsme zašli příliš daleko a je třeba se vracet zpět. A nebát si přiznat výhody, ač jednotlivce nepotěší.

Škola je bez přehánění posledním místem, které umožňuje společný život dětí z různých sociálních skupin, různého nadání, různých osudů i předpokladů. Je nezbytné, aby tomu bylo i v budoucnosti, která bude očekávatelně složitá a nejistá…

…Ovšem píchnutí na závěr mého rozjímání. Podle Slovníku cizích slov je jedním z významů slova balast „zatížení u lodi nebo letadel na vyrovnání váhy nebo těžiště“. Je proto namístě klást otázku, co budeme tím balastem chápat, co je skutečně nepotřebné, a co by naopak mělo u správné školy zůstat. Možná právě pro to vyrovnávání těžiště, neboť škola bez ukotvení, bez pravidel, bez koncepce ovlivňovaná módními vlnami a krátkodobými přáními tím pevným bodem v tekuté společnosti nebude.

Celý text si můžete přečíst ZDE.


Pozměňovací návrh poslance Zlatušky může včas čelit nedostatku učitelů

úterý 21. března 2017 · 0 komentářů

Cílem návrhu je dočasně vytvořit přiměřené podmínky, aby se učiteli mohli stát i další lidé s vysokoškolským vzděláním v magisterském studijním programu, kteří jednoznačně prokážou předpoklady k výkonu práce učitele, jako je to běžné v zahraničí.

V pozměňovacím návrhu je jasně prokázáno, že pedagogických pracovníků je nedostatek a tento stav bude trvat i do budoucna. Na konkrétní informace je možné se ptát také ČŠI nebo na jednotlivých školách.

Zajímavé je přitom srovnání s informacemi například v tomto článku.

Pozměňovací návrh poslance Jiřího Zlatušky k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk 959) bude zařazen na jednání Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu č. 38 dne 22. března 2017.

Návrh si můžete stáhnout ZDE.


Z důvodové zprávy

…Současné znění zákona o pedagogických pracovnících striktně reguluje přístup k učitelské profesi. Už nyní je ale v několika krajích kritický, stěží řešitelný a stále rostoucí nedostatek učitelů některých aprobací (fyzika, matematika, první stupeň). Leckde učí na druhém stupni i na střední škole češtináři fyziku, což současný zákon kupodivu umožňuje.

S populační vlnou, která postupně prochází prvním stupněm, s nárůstem počtu tříd, s nímž se počítá v souvislosti se změnami financování škol, a vzhledem k nepříznivé věkové skladbě učitelů se v horizontu několik let situace ještě prohloubí a zasáhne všechny aprobace.

Cílem návrhu je dočasně vytvořit přiměřené podmínky, aby se učiteli mohli stát i další lidé s vysokoškolským vzděláním v magisterském studijním programu, kteří jednoznačně prokážou předpoklady k výkonu práce učitele, jako je to běžné v zahraničí…

Novela zákona počítá s třemi kvalifikačními stupni. Podle novely každý začínající učitel nastupuje do prvního kariérního stupně a absolvuje dvouleté adaptační období, které je zakončeno poměrně náročným atestačním řízením.

Návrh má za cíl umožnit přijímání vysokoškolsky vzdělaných pracovníků i bez formální kvalifikace v zákoně a dát možnost škol možnost v případě uložit doplnění potřebné kvalifikace.

…Zásadním cílem tohoto návrhu je předejít pozdějším ad hoc změnám obdobným např. snižováním požadavků na vzdělání ve služebním zákoně – je vhodnější mít systémovou možnost přijímat pod dozorem ředitele školy vysokoškolsky vzdělané pracovníky motivované k učení než spoléhat na možnost v případě nouze nechat učit např. pouze středoškoláky. Atestační řízení je přitom vhodnějším a rychlejším způsobem faktického doplnění kvalifikace pod dozorem již zkušených učitelů, než by bylo formalistické trvání na získání pedagogické kvalifikace cestou, která jinak odpovídá studiu pracovníků, kteří vysokoškolské vzdělání dosud nemají… (str. 2)


Ze závěru

…Jedna z námitek vůči předloženému návrhu může spočívat v tom, že návrh vlastně otevírá cestu k učitelské profesi zcela mimo pedagogické fakulty, ve vyhrocené podobě by pedagogické fakulty bylo možné zrušit. To samozřejmě nikdo nežádá ani nemá v úmyslu. Naopak je třeba pedagogické fakulty posunout na novou kvalitativní úroveň.

V současné době je ovšem zřejmé, že absolvování pedagogické fakulty žádný jasně definovaný soubor znalostí a dovedností, který by naplňoval standard učitele, nezaručuje. Namátková prohlídka (1) okruhů otázek ke státní závěrečné zkoušce z pedagogiky a psychologie na různých fakultách jen potvrzuje, že se navzájem velmi liší a že v řadě položek nepokrývají navrhovaný standard učitele. Absolvent pedagogické fakulty je tedy „profesními kompetencemi učitele v jednotlivých oblastech pro příslušný kariérní stupeň“ vybaven víceméně nahodile.

Rozpor mezi formální kvalifikací a skutečnou odbornou připraveností tak další profesionalizaci povolání učitele spíše škodí, než prospívá. Zatím stavíme dům od střechy, požadujeme formální kvalifikaci, ačkoli víme, že nezaručuje potřebné profesní kompetence. Tím dáváme najevo, že rezignujeme na skutečnou kvalitu této kvalifikace, čímž snižujeme její hodnotu.

Až do regionálního školství začnou nastupovat první absolventi fakult připravujících učitele, u nichž bude záruka, že splňují požadavky standardu učitele, pak bude jistě na místě možnost vstoupit do profese učitele jinak zrušit. Bude ale trvat minimálně dva roky, než pedagogické fakulty stanoví rámcový profil absolventa v souladu se standardem učitele, a dalších pět let, než první absolventi nastoupí do škol. Proto také návrh počítá s omezením na sedm let. Do té doby je třeba vynaložit maximální úsilí a podporu pedagogickým fakultám, aby mohly kvalitně a efektivně plnit úkoly, které před ně zkvalitnění českého školství klade. (str. 10)


________________

(1) http://katedry.ped.muni.cz/pedagogika/wp-content/uploads/sites/17/2014/11/pozadavky.doc
http://www.kpg.zcu.cz/STATNICE/MSLPGPS.doc
http://www.pf.jcu.cz/structure/departments/kpe/szz-pev-pedagogika.html
http://kpv.upol.cz/download/2016/Okruhy-SZZ-pedagogika-1-stupen-ZS_U1STZS.pdf2007
http://www.uhk.cz/Download/?DocumentID=19411

Někde doporučená literatura končí rokem 2004, což je při vývoji v některých oborech psychologie i pedagogiky zarážející. O to více, že Rámcové vzdělávací programy byly vydány až v roce 2005. Jak tedy fakulty připravují své absolventy např. na to, aby u žáků rozvíjeli klíčové kompetence podle RVP? Pravda, např. na PedF UHK pracují s nejmodernější literaturou. Rozhodně však platí, že výstupy z různých fakult vzdělávacích učitele jsou velmi rozdílné.

Klára Hyláková: Kde studovat učitelství a jaké šance na přijetí máte

· 0 komentářů

Je pro vás učitelství celoživotním snem nebo sháníte univerzitu, na které si můžete dodělat pedagogické minimum? I pro vás jsme připravili článek, který vám představí vaše možnosti.

Zdroj: StudentMag 4. 3. 2017

Každoročně se na pedagogické fakulty hlásí tisíce studentů a ti pak zkouší své šance v učitelských oborech. Možnosti jsou nezměrné a můžete se zaměřit na věkové kategorie od mateřských škol až po vysoké školy. Výhodou navíc je, že si můžete vybrat vysněný obor, který pak budete předávat dalším generacím. Podívejte se na další důvodu, proč studovat pedagogiku.

I pedagogika má samozřejmě své mouchy, učitelé se musí vypořádávat s celou řadou problémů. Přečtěte si o nejčastějších problémech v učitelství! Pokud nejste schopni tyto překážky skousnout, raději si do budoucna volte jinou kariéru.


Přehled vysokých škol zaměřených na učitelství

Pedagogika je jeden ze základních vyučovaných oborů, vaše možnosti jsou zde tedy velmi široké a můžete vybírat nejenom z pedagogických fakult, ale také například z přírodovědeckých či filozofických. I tady jsou totiž obory, které svůj program zaměřily na vzdělávání.

Podívejte se tedy na přehled vysokých škol a konkrétních fakult, na kterých pedagogické obory naleznete.

Univerzita Karlova v Praze
Pedagogická fakulta
Filozofická fakulta
Přírodovědecká fakulta
Matematicko-fyzikální fakulta
Fakulta tělesné výchovy a sportu
Husitská teologická fakulta

Masarykova univerzita v Brně
Pedagogická fakulta
Fakulta sportovních studií
Přírodovědecká fakulta
Filozofická fakulta
Fakulta informatiky

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
Pedagogická fakulta
Fakulta výrobních technologií
Filozofická fakulta
Přírodovědecká fakulta

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Pedagogická fakulta
Filozofická fakulta
Přírodovědecká fakulta
Teologická fakulta
Zdravotně sociální fakulta

Ostravská univerzita v Ostravě
Pedagogická fakulta
Přírodovědecká fakulta
Filozofická fakulta

Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Přírodovědecká fakulta

Technická univerzita v Liberci
Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická

Univerzita Palackého v Olomouci
Pedagogická fakulta
Cyrilometodějská teologická fakulta
Přírodovědecká fakulta
Filozofická fakulta
Fakulta tělesné kultury

Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta pedagogická
Fakulta aplikovaných věd
Fakulta filozofická
a jiné


Příprava na studium učitelství

Možnou přípravou na studium učitelství mohou být již pedagogické střední školy. Pokud se ovšem rozhodnete během gymnázia nebo studia jinak oborově zaměřené střední školy, nemusíte zoufat. Vaše šance jsou stále vysoké.

Procento přijatých uchazečů na pedagogické fakulty se obecně pohybuje okolo 50%. Pokud se podíváme konkrétně, tak na Karlovu univerzitu je to asi 40% uchazečů, v Brně přijímají 45% přihlášených a třeba do Liberce se dostane až 62% studentů.

K přípravě můžete využít i některé z přípravných kurzů, ty se pořádají hlavně se zaměřením na psychologii a společenské vědy.


Jak získat pedagogické minimum

V poslední době si řada pedagogů, kteří se učitelství věnují již řadu let, byla nucena dodělat takzvané pedagogické minimum. Většinou jde o intenzivní kurz, na konci kterého byste i ze zákona měli být oprávněni vykonávat pedagogickou profesi.

Kurz je vyučován všemi již výše zmíněnými veřejnými univerzitami. Délka kurzu se z podstaty liší, může mít 20 nebo i 300 hodin. Studovat můžete jak v prezenční, tak v dálkové formě o víkendech. Kurz je vždy zpoplatněn a ceny se pohybují od 5 000 Kč do 35 000 Kč.

Kurzy, které si můžete vybrat, se věnují nejrůznějším oborům a je tedy jedno, zda jste češtinářem nebo fyzikem. Studium pedagogického minima by vás navíc mělo připravit na učitelství pro mateřské, základní, střední i vysoké školy.


Jana Hrubá: DOKUMENTY 152. Jak se žije absolventům pedagogické fakulty?

pondělí 20. března 2017 · 0 komentářů

Nedostatečná připravenost absolventů pedagogických fakult, nedostatek praxe, hnutí studentů za změnu v pregraduálním studiu – to nejsou žádné novinky, jak budeme dokumentovat v tomto dílu našeho seriálu.

Nedávno jsme upozorňovali na iniciativu studentů PedF MU Otevřeno.

Podobné hnutí vzniklo na PedF UK již v 90. letech. Co znamená zkratka HNUS, vysvětluje tehdy docent Stanislav Štech.



Co to znamená HNUS?

„Skupina s tímto sugestivním názvem (znamená „Hnutí sobě") vznikla v roce 1991 na PedF UK na katedře primární pedagogiky. Pracoval jsem s ní 4 semestry. Východiskem pro její vznik byl požadavek studentů na odstranění akademičnosti („příliš mnoho teorie") a touha vidět, jak učitelství funguje v praxi. Druhým důvodem byla vzpoura proti fragmentárnosti poznatků o profesi a narůstání jejich objemu – spousta předmětů a didaktik předmětů „až k didaktice hrábí". Třetím důvodem byla touha studentů zkvalitnit nízkou úroveň své přípravy jako budoucích učitelů I. stupně.

Studenti si nejprve politickou akcí vydobyli „hájení" a vlastní experimentální studijní program. V prvním období trávili spoustu času přímo ve školách. Viděli děti, učitele a zkoušeli si učení. Po velmi krátké době docházelo k velkým deziluzím, protože chodili nikoli do standardních škol, ale mezi experimentátory. Realita se jim začala rozkmitávat a vraceli se s určitou pokorou a přáním o věcech diskutovat.

Druhým řešením bylo rychle předělávat výuku. Studenti si vybírali atraktivní kursy i vyučující, aniž by se přemýšlelo o vzájemných vazbách.

Teprve v 2. roce experimentu se reflektovaly zkušenosti a určité předměty se studentům ukázaly jako nezbytné (např. přírodověda).

Třetím východiskem byla otázka specializace učitele I. stupně – potřeba pozvednout si sebevědomí ve srovnání se studenty oborů II. st. nebo speciální pedagogiky. Proto tedy snaha vystudovat jazyk, alespoň stručný úvod do speciální pedagogiky, prohloubit si hudební a výtvarnou výchovu. Místo semináře psychologie jsme zavedli psychodidaktický seminář, kde jsme diskutovali o tom, co je hlavní rolí učitele primární školy. Došli jsme k tomu, že to je iniciace do světa kultury přes uvádění do poznávacích činností. Největší práce byla přivést je k tomu, aby přijali normativitu poznání. Studovali osnovy, učivo – proč je to tam takhle, jak pojmy souvisejí, jak jejich uspořádání ve vědní disciplině vzniklo. Druhá úvaha byla podívat se na dětské verze poznatků, jakým způsobem děti uvažují, jak postupují. Třetím pilířem byla didaktická analýza – navození osobního dialogu žáka s normativními poznatky v učivu. Otázka, jak ho vtělit do situace vyučování, jak koncipovat vyučovací situaci. Šli jsme přes konstruktivistické projekty. Problémem bylo studentům vysvětlit, že nejde o to, aby v projektu děti něco dělaly, ale o přesné zjištění, zda to, co děti dělaly, je efektivním posunem mezi situací před vyučováním a po něm. Ovlivněni tehdejší módou hrát si, vciťovat se, relaxovat dávali automaticky na začátek každé hodiny ležení na koberci. Mně nebylo jasné, k čemu to je dobré např. pro pochopení rozdílu mezi ovocem a zeleninou. Ztrácela se hlavní funkce školy.

Domníval jsem se, že v touze po vědění, realizované např. v doktorandském studiu, zůstanou dva tři hoši. Konec studia tomu nasvědčoval – rychlý úprk za tím dohnat si standardní formu, projít ke státnicím, nějak to ukončit. Jsem rád, že to dopadlo jinak. Pokračují do dneška: založili občanské sdružení „Hnutí sobě" a pravidelně se všichni (i dívky na mateřské dovolené) scházejí, jezdí na semináře a nosí na ně svoje zkušenosti z praxe.

Co vidím jako nevyřešené? Eklekticismus – snahu zahrnout vše od komunikace přes práci s učivem, výcviky dovedností. Zdá se mi, že všechno není stejně relevantní. Další otázkou je, zda psychodidaktický akcent je to pravé pro I. stupeň. Chtějí spíše experimentovat ve věcech socializačních, kázeňských, v managementu třídy a ne přemýšlet o tom, jak učit téma „Domov".

(Vybráno z vystoupení na semináři PedF UK „Vzdělávání učitelů primárních škol" v březnu 1996.)

Zdroj: Štech, Stanislav: Co znamená zkratka HNUS? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, červen 1997, č. 10, str. 13. ISSN 1210-6313

My jsme se setkali s těmito bývalými studenty po čtyřech letech v praxi. Rozhovor to byl zajímavý.


Jak se žije absolventům pedagogické fakulty? Rozhovor s členy reformní skupiny "Hnutí sobě" (HNUS) po čtyřech letech

Navštívili jsme je na jednom z jejich seminářů, na které se pravidelně sjíždějí ze všech koutů, kam je vítr zavál. Bývalých studentů, nyní již našich kolegů, jsme se zeptali:

Jak vás pedagogická fakulta připravila na reálný život ve škole? Jak se vám nyní žije?

Michal: „Učím v 1. třídě na ZŠ. Je to vlastně alternativní škola (v projektu Začít spolu na bázi Obecné školy), podporovaná i inspekcí. Vedení školy je skvělé, inspekce dopadla velmi kladně, inspektorka věci rozumí, chodí např. na semináře dramatické výchovy. Takže se mi žije dobře, z hlediska volnosti si nemám na co stěžovat. Spíš mám problémy vnitřní – jak to dělat.

Na fakultě jsme původně postrádali dialog s vyučujícími. Nevěděli jsme, k čemu to všechno, co se učíme, bude. U některých věcí to nevíme dodnes. Ale ty hlavní mezery náš studijní program zacelil. Navázali jsme s vyučujícími vztah, ve kterém šlo o učitelskou profesi v její hloubce. Scházíme se s nimi dodnes. Jsme rádi, že jsme tuto možnost dostali. Přesto jsme se šoku ze vstupu do profese nevyhnuli."

Mirka: „Učím také v 1. třídě. Co se týče vedení, mám volnou ruku. Co si budu dělat ve třídě, je moje věc. Ale co mi chybí, je návaznost na školku, na pedagogicko-psychologickou poradnu, vadí mi i nezájem ostatních."

Olga: „Já pokračuji ve studiu, takže mám pocit, že bych si potřebovala vyzkoušet v reálných podmínkách, co jsem si z fakulty odnesla. Praxe, kterou jsme měli na škole, nebyla vždycky dost využitá."

Lenka: „Já jsem teď na mateřské dovolené, učila jsem rok a půl. Postrádala jsem strašně hlasovou výchovu. Na fakultě jsme asi měli dělat věci víc do hloubky, teorii ve spojení s praxí. V teorii jsme se někdy dostali k ideálům, ale chyběla nám zpětná vazba, takže naše vize o profesi se pak rozcházela se skutečností. S dětmi to ale pro mě bylo hezčí, než byla moje představa."

David, tč. na civilní službě v mateřské škole: „Moje dojmy jsou dobré. Ve školce člověk zdánlivě nemusí děti nic učit a nic naučit, tak jako ve škole. Tady se nepředpokládá, že dítě vyjde s nějakou kvalifikací, schopné splnit přijímací zkoušky někam. Když člověk chce, může mateřskou školku dělat výrazně víc jinak."

Irena, učí v MŠ: „To s tebou nesouhlasím. Protože hodně dětí teď nechodí do školky, máme plno ohlasů od učitelů z I. stupně, že jim chybí mnohé dovednosti, které potřebují v 1. třídě (např. rozlišování barev, geometrických tvarů, pravo-levá orientace atd.). Mě naopak volnost pro učitele ve školce, kde nejsou osnovy, připadá mnohem náročnější a musím hodně přemýšlet nad smysluplným naplněním času dětí."

David: „Tak jsem to nemyslel. Ve školce si učitel může víc udělat program po svém, tím, že si sám stanoví, k čemu chce děti dovést. To ve škole tak úplně nejde."

Petr, učí na I. st. ZŠ: „Já jsem fakultu prožíval jako proplouvání určitými zdymadly, která se musela zvládnout. Teprve zpětně oceňuji i to překonávání potíží. Nejvíce si vážím vztahů, které jsem tam navázal s těmi několika učiteli, kteří pro nás vytvářeli oázu pochopení."

Mirka: „Mně někdy chybí schopnost posouzení vlastní reakce na nějaký problém ve třídě – jestli jsem reagovala dobře, nebo špatně a jaký to bude mít dál vývoj."

doc. Slavík, PedF UK, zde lektor semináře: „Tohle je možné trénovat – učit se dívat na to, co dělám jako kantor. Říká se tomu reflektivní praxe. Na pedagogické fakultě už tímto stylem někteří pracují, ale ještě se to dostatečně nepojmenovalo jako program. To totiž znamená úplně jinou koncepci výuky, než tam až dosud panuje. Zatím je obtížné najít společnou řeč s ostatními katedrami – chybí nám komunikace."

Mirka: „Myslím, že bychom byli potřebovali mnohem víc psychologické přípravy na jednání s dítětem, s nestandardními žáky, s rodiči, než odbornosti z matematiky, češtiny atd. Takhle si člověk musí pomoci hodně sám, pořád něco studovat."

Michal: „Já osobně reflexi potřebuji, sám si ji dělám, ale v alternativní výuce je dialog s psychologem nutností. Mám výhodu, že to náš projekt umožňuje. Škola představuje obrovské množství nečekaných situací, na které se nelze nějak modelově připravit."

doc. Slavík: „Tady jde o princip. Nemusí to být nutně psycholog, ale kdokoli, s kým mohu komunikovat o tom, co dělám. Jinak je učitel neuvěřitelně osamělý. Lékaři na to mají celé týmy. Je zajímavé, že oni se hlásí ke své alma mater, zatímco pedagogická fakulta je svými absolventy odmítána. Vždyť by mohli zpětně ovlivňovat to, co se na fakultě dělá. Ti, co kritizují, by se do této instituce měli vrátit a pozvednout ji. Mělo by to být pro ně výzvou."

Michal: „Já mám z fakulty zážitky oboustranné – jak nesmírné strnulosti, tak setkání s lidmi, kteří jsou na špičce oboru."

doc. Slavík: „Myslím, že na pedagogické fakulty jdou lidé, kteří jsou více tvořiví. Už jsem se setkal s tím, že naši studenti jsou hodnoceni jako dynamičtější, tvořivější. Umějí jazyk, jsou trénovaní na práci s lidmi, na rozhodování. Proč by tedy šli za pár haléřů do školy? Ve škole není řešena gradace – jak člověk nastoupí, tak také skončí."

Petr: „Kolik se vyměnilo lidí na pedagogické fakultě? Slyšel jsem, že za pět let jen 30 %. Setrvačnost pak nutně převažuje."

doc. Slavík: „Mechanismy existují – každé dva roky je konkurs. Je to tedy otázka nabídky – nejsou adepti. Návrat na fakultu není cítěn jako potřebný. A nezanedbatelná je otázka finanční. Už dnes mám méně než moje žena."

Vidíte ještě nějaké jiné důvody, než jsou finance a neperspektivnost, proč absolventi PedF nenastupují do škol?

Jana: „Já jsem byla původně ve školce a utíkala jsem odtud, protože poměry tam byly strašné. Člověk tam ztrácí energii, všechno, co udělá pozitivního, se ztratí. Začala jsem tam dělat něco, co se tam nikdy nedělalo, a bylo zle. Kolegyně mi řekly: Dvacet let to tu děláme takhle a osvědčilo se to. Jestli to pro vás není dost dobré…"

Lenka: „Mě připadala praxe na škole mnohem strnulejší než fakulta (hlavně v posledním ročníku). Úroveň některých sborů je ubohá – drbe se o tom, kdo právě chybí. Řekla jsem si: tady bych zdegenerovala do dvou let. Většina učitelů je strnulých a vadí jim, když dělám něco jiného. Nakonec jsem si našla kompromis. Z ideálů jsem musela hodně slevit."

Jana: „Já to ještě snáším, ty finance. Ve svém věku se obejdu bez večeří. Před dvěma lety jsem nastupovala s 3 300 Kč. Největší problém je prostředí – systém školství odradí člověka víc než peníze."

Michal: „My jsme asi opravdu výjimečná škola. Chodí k nám na praxi studenti, líbí se jim to, co děláme, chtěli by tak učit, ale nemají kam jít. Takových možností není mnoho. Někdy to řeší tím, že jdou učit na vesnici, na málotřídku. Samozřejmě ale peníze určují profesi – já jako chlap přinesu domů opravdu málo. Bez peněz za semináře, které dělám, bychom se asi neobešli."

doc. Slavík: „My učitelé jako profese nemáme jazyk, kterým bychom společnosti vysvětlili, co je pro nás ekonomicky nutné. Že potřebujeme specifický osobnostní výcvik a specifickou psychohygienu při práci, na které je třeba dát peníze. Málo se o tom mluví, zatímco u lékařství to každý chápe. Přitom lékařství je svým způsobem opravování něčeho, zatímco učitelství vytváří budoucnost."

Vidíte nějakou možnost, jak změnit atmosféru ve společnosti, hodnocení učitelské profese?

doc. Slavík: „Já myslím, že se to bude měnit samo. Končí éra léčby a začíná éra výchovy. Lidé začínají tíhnout k zvládnutí sebe sama. To směřuje k éře výchovy. Učitelství nemá takový patos jako lékařství. Proto je třeba hledat patos pro učitelství. Učitel stojí uprostřed lana, kde na jedné straně je řešení toho, že někdo někomu snědl svačinu, a na druhém konci je duchovní prostor. Kantor musí děti převést přes vlastní ramena na druhou stranu. Je těžké vytvořit pro to model, ale v tom je to krásné."

Irena: „Jak si mohou lidé vážit pedagogů, když si jich neváží vlastní ministr?"

Jana: „Já mám dojem, že v diskusích jsou nejukřičenější ti učitelé, kteří nemají co říct. Pak si jich těžko může někdo vážit. S některými bych nechtěla mít vůbec nic společného."

David: „Ve škole je důležitý faktor dětí a rodičů. V poslední době mi připadá, že děti jsou čím dál různější. Rodiny se rozbíhají na různé strany a školství za tím totálně zaostává. Buď to musíme změnit, nebo se to zhroutí – a nebo se to zhroutí a na troskách dojde ke změně."

Irena: „Starší pedagogové si někdy neuvědomují, že výchova v rodinách se změnila, že je mnohem volnější. Mnozí rodiče dávají svým dětem větší prostor a děti někdy nevědí, kde mají své mantinely."

doc. Slavík: „To je právě nedostatek vzdělání, které by mi umožnilo se měnit. Dříve se myslelo, že pokud naberu určitý vzor pro chování, může se mnou jít celý život. Teď je to ale jinak – posun je v tom, že se učím nahlížet na svoje chování, učím se s tím zacházet. Tak je to i v profesích – prosazuje se myšlení vyšší úrovně, kdy nejenom uvažuji nad tím, co dělám já, ale snažím sebe sama zasadit do kulturního kontextu, pochopit, co tam dělám. To je intelektuálně náročné. Kde na to brát lidi? Chápu, že někdo má radost, když se naučí telefonní seznam nazpaměť, a je otázka, jestli mu tuhle radost brát. S dětmi se pracuje fantasticky, ale člověk najednou zjistí, že některé se v určitých etážích necítí dobře. Tam si člověk klade otázku, zda je to jenom metodou, nebo zda by potřebovaly něco jiného, jiného kantora."

Michal: „Mám stejnou zkušenost. Rozdílnost je opravdu výrazný prvek a to je dřina nejen pro učitele, ale pro všechny. I děti narážejí na svoje různosti. Zvládnout různost je nová kompetence učitele – musí tomu naučit i děti, které spolu musí žít."

David: „To je zajímavé právě na školce, kde se různost může projevit tak, že to nelze přehlédnout. Je třeba děti také chránit před sebou samými a před tím, že jsou různé. Proto je třeba dát jim něco k dispozici, aby s tím uměly žít ve společenství a komunikovat mezi sebou, ačkoli jsou tak různé."

doc. Slavík: „Model reflektivity s růzností pracuje. Když si uvědomím, že druhý je jiný a že má jiný náhled, pak se buď pokusíme najít, co je mezi námi společného, a nebo zjistíme, že různost je nám daná a můžeme se z toho radovat, protože jinak by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní."

Jak vidíte do budoucna svou situaci ve školství?

Michal: „Já chci zůstat – mám rozdělanou práci. Mám dvě možnosti – buď přežiju, a nebo ne. To by mě docela mrzelo."

Jana: „Doufám, že mi energie vydrží."

Olga: „Já budu ještě studovat a pak se uvidí."

Lenka: „Já jsem teď na mateřské, ale kamarádka na málotřídce mi slibuje, že mi bude držet místo a že pak uděláme spolu tým."

Petr: „Já jsem taky optimista a věřím, že se vrátí časy, kdy nejdůležitějšími osobnostmi v obci bude kněz, hospodský a učitel." (Kolegové se smějí: To už budeš tím hospodským!)

doc. Slavík: „Já mám pocit svobodné volby – co jsem si zvolil, to mi zatím funguje."

Irena: „Jsem ráda, že jsem mohla začít v mateřské školce a pochopit ty různosti. Za dva tři roky chci přejít na základní školu a pak se dál uvidí. Třeba se sejdeme na fakultě…" (kolegové: Třeba budeš ministryní školství. Byla bys dobrá ministryně!)

Ostatní se rovněž prohlásili za optimisty a zaječí úmysly nemají. Je to jen díky jejich osobnosti, nebo je „experimentální vzdělávací program", který si kdysi na fakultě vydobyli, přece jen formoval nějak jinak? K hlubšímu přemýšlení nad vlastní profesí, nad sebou samými – k sebereflexi?

Zdroj: Hrubá Jana: Jak se žije absolventům pedagogické fakulty? Rozhovor s členy reformní skupiny „Hnutí sobě" (HNUS) po čtyřech letech. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, červen 1997, č. 10, str. 14–15. ISSN 1210-6313


Máte pocit, že se něco významného v přípravě učitelů za ta léta pohnulo? Ale přece jen jsou tu jiskřičky naděje. Doufejme, že studenti rozdmýchají plamen, který hned tak nepohasne.


Změny na Pedagogické fakultě MU: Práce se žáky už od začátku studia

Studenti mezi sebou teď v seminářích daleko víc diskutují o tom, co s žáky a ve školách zažili. V nově koncipovaných menších seminárních skupinách dostane prostor mluvit každý.

Velké změny se od začátku tohoto akademického roku dějí ve výuce budoucích učitelů na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Fakulta změnila společný základ, jímž procházejí všichni studenti, a hlavně jeho pedagogicko-psychologický modul a fungování praxí. Všechno proto, aby se studenti k tomu, co chtějí opravdu dělat, dostali co nejdříve.

Největší změnou, která přišla s loni na jaře schválenou novou akreditací fakulty, jsou praxe, jež od letoška povinně absolvují všichni posluchači studijního programu Specializace v pedagogice (všechny klasické učitelské obory) už na bakalářském stupni.

„Posluchači k nám přišli studovat učitelství, kontakt s žákem potřebují mít brzy a ne až v navazujícím magisterském studiu. Změny by měly pomoct tomu, že jim motivace vykonávat povolání opravdu zůstane,“ podotkla Jana Kratochvílová, vedoucí katedry pedagogiky.

Start učitelské kariéry dnešních studentů nově vypadá tak, že v prvním semestru druhého ročníku studenti nejdříve doučují děti, většinou ze sociálně znevýhodněného prostředí. Tuto praxi zajišťuje katedra sociální pedagogiky, která přitom využívá dlouhodobých zkušeností a kontaktů z projektů v minulosti.

Za semestr se umisťuje k dětem 200 až 250 studentů a zatím platí, že poptávka po doučování nabídku studentů fakulty převyšuje. Od příštího roku se naplno rozjedou také praxe, při nichž budou studenti druhého ročníku bakalářského studia docházet přímo do škol a mít roli asistentů pedagoga.


Po praxích podrobná reflexe a zpětná vazba

Na magisterském stupni už působí studenti přímo jako učitelé – hned od prvního ročníku, dohromady po tři semestry. Procentuální zastoupení praxí a jejich reflexí se díky tomu v navazujícím magisterském studiu pohybuje kolem dvanácti procent z celkové výuky.

Studenti mezi sebou teď v seminářích daleko víc diskutují o tom, co s žáky a ve školách zažili. V nově koncipovaných menších seminárních skupinách dostane prostor mluvit každý. V předmětu Sebezkušenostní příprava na profesi, který je navázaný na praxe v bakalářském studiu se navíc pozornost neobrací jen na současné prožitky studentů z praxí, ale i na jejich vzpomínky na vlastní školní docházku a chování jejich učitelů.

Všechno se to děje v souladu se změnami, které pro stávající a také budoucí učitele chystá ministerstvo školství. Studenti od začátku pracují s reflektivními deníky a chystají si svoje portfolio, kterým se můžou později prokazovat při hledání práce. Budou ho později předkládat, také když budou usilovat o postup v rámci nového kariérního systému. Vzít si ho jako pomůcku můžou i ke státní závěrečné zkoušce.


Párová výuka

Když chtějí změny pohledu a myšlení po studentech, udělali ji ve svém přístupu také vyučující na pedagogické fakultě. Protože se spojily do jednoho předměty Úvod do pedagogiky a Úvod do psychologie, předstupují v propojeném kurzu před studenty vždy dva učitelé, kteří se ve výkladu navzájem doplňují. Budoucím pedagogům díky tomu zprostředkovávají různé pohledy na věc.

„Vytvořili jsme šest dvojic vyučujících, kteří se spolu scházejí a navzájem se slaďují. Kromě toho jsme se snažili i pohlídat, aby všichni předávali přibližně tytéž informace a neprojevovala se v některých tématech osobní preference vyučujícího,“ sdělili Kateřina Lojdová a Josef Lukas, kteří patří mezi jednu z učitelských dvojic.

Zdroj: Fojtů Martina: Změny na Pedagogické fakultě MU: Práce se žáky už od začátku studia, www.online.muni.cz, 21. 2. 2017. Také ZDE.



Další díly seriálu najdete ZDE.

23. 3. 2017 Kulatý stůl SKAV a EDUin

sobota 18. března 2017 · 0 komentářů

Téma: Proč rodiče zakládají nové školy místo, aby své děti umístili do té nejbližší?

Cílem kulatého stolu je hledat odpovědi na otázky:
Co přinášejí tyto školy české společnosti?
Co těmto rodičům nevyhovuje na systému veřejných škol?
Jací rodiče do takových škol své děti dávají?
Jak vedle sebe mohou fungovat proinkluzivní snahy vedle možnosti zakládat
soukromé školy?
Jak se vyvíjí situace okolo zakládání nových škol v ČR?
Jak můžou rodiče ovlivnit kvalitu své školy?

Pozvaní účastníci
panelové diskuze:
Jindřich Kitzberger, Duhovka Group
Pavel Kraemer, Institut pro podporu inovativního vzdělávání
Lucie Macášková Hejbalová, Projekt ScioŠkol
Petra Sakáčová, Dobrá škol(k)a, Zlín Prštné
Jana Straková, Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, Pedagogická fakulta UK
Daniela Vodová, Spolek Hůrka, Kutná Hora

Moderuje: Tomáš Feřtek, EDUin

Místo a čas konání: ZŠ Vodičkova 22, Praha 1, 10.00–12.00 hod.

Kontakt: info@skav.cz

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za únor 2017

· 0 komentářů

Přečtěte si, co je nového v nabídce Pedagogické knihovny J. A. Komenského za měsíc únor.

Knižní novinky:

pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Ukázka

Zásobník aktivit pro práci s dětmi nejen na příměstských táborech: metodická příručka pro začínající pedagogy / Lenka Vodárková – Vydání první Praha: Powerprint, 2016 – 38 stran, ISBN 978-80-87994-94-8

Příměstské tábory jsou jedna z mnoha možností a příležitostí, jak dětem ukázat smysluplné a aktivní využívání volného času. Specifická forma tábora pro děti. Aktivity vevnitř i venku – různorodé nebo celotáborové pod odborným dohledem pedagoga. Spolupráce pedagoga s dětmi. Zpětná vazba od dětí.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):

první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:

z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázky

Čtenářské dílny pomáhají žákům vyjadřovat vlastní myšlenky / Romana Slaninová – cze In: Týdeník školství – ISSN 1210-8316 – Roč. 25, č. 2 (2017), s. 5.

Zkušenosti Základní školy a mateřské školy Palachova v Brandýse nad Labem se zapojením do projektu Čtenářské dílny. Struktura činností v hodině čtenářské dílny: stanovení tématu hodiny, vysvětlení tématu na ukázce, samostatné čtení, zápisy do čtenářského deníku, diskuse o tom, jak děti porozuměly textu a jak se v textu projevilo téma hodiny. Další činností je vlastní tvorba Třídní knihy pohádek. Význam podpory rodiny a spolupráce s místní knihovnou. Přínos projektu: děti najdou cestu ke knize a rozvíjejí řadu dovedností uplatnitelných v jiných předmětech i v životě, např. diskutovat a vyjadřovat své vlastní myšlenky.

Mentální mapy žáků: lokální identita a hodnocení místního regionu / Jan D. Bláha, Jan Jaroš – cze In: Geografické rozhledy: výuka a popularizace geografie, ekologická výchova – ISSN 1210-3004 – Roč. 26, č. 1 (2016/2017), s. 8–9.

Výhody používání mentálních map v geografickém vzdělávání, možnosti mezioborového propojení. Článek představuje mentální mapy využitelné při výuce místního regionu. Zdůraznění významu dané oblasti pro regionální identitu žáka. Uveden příklad zakreslení konkrétní mentální mapy (Úštěcko), kde žák vyznačuje své preference ohledně oblíbených míst. Hodnocení místního regionu z nejrůznějších kritérií (estetická hodnota, ekologická hodnota, kvalita sociálního prostředí, kulturní dominanty aj.).

Možné sociální a emocionální problémy nadaných dětí / Lenka Baše – cze – Obsahuje bibliografické odkazy In: Školní poradenství v praxi: nový odborný časopis pro poradenské pracovníky – ISSN 2336-3436 – Roč. 4, č. 1 (2017), s. 2–4.

U rozumově nadaných dětí se často vyskytují sociální a emocionální problémy ve větší míře oproti ostatní populaci. Autorka některé z možných problémů představuje, charakterizuje a doporučuje způsob jednání s těmito dětmi. Jedná se o hyperaktivitu, perfekcionismus, supersenzitivitu, netoleranci autority, netoleranci k rutinním činnostem, problémy v sociálních kontaktech, vztahy k vrstevníkům, multipotencionalitu. Specifickou skupinu nadaných tvoří tzv. handicapovaní nadaní (dvojí výjimečnost). Jsou uvedeny i obecné problémy, které souvisejí s výše zmíněnými.

První den ve školce… a dva miliony let evoluce, které mu předcházely… / Jeroným Klimeš – cze In: Psychologie dnes – ISSN 1212-9607 – Roč. 23, č. 2 (únor 2017), s. 16–20.

Psycholog Jeroným Klimeš upozorňuje na zbytečné chyby, které rodiče dělají při vstupu svého dítěte do mateřské školy. Na základě evoluční biologie vysvětluje vznik tzv. dyadické vazby – vazby jednoho dítěte k jedné matce. Vzhledem k nevyvinutému sociálnímu myšlení dítěte doporučuje docházku do mateřské školy nejdříve ve třech letech. Upozorňuje na sedm fází separační reakce, které se u dítěte projevují a mohou mít následky i v dospělosti. Závěrem Tipy pro přechod dítěte do školky.

Syndrom vyhoření u pedagogů / Roman Pešek – cze In: Rodina a škola [cze] – ISSN 0035-7766 – Roč. 64, č. 1 (leden) (2017), s. 10–11.

Autor popisuje syndrom vyhoření jako psychický stav charakterizovaný celkovým vyčerpáním a snížením pracovní výkonnosti v důsledku dlouhodobého a silného stresu. Zaměřuje se na syndrom vyhoření u učitelů způsobeny školními stresory (nadměrná pracovní zátěž, mnohdy nesmyslná administrativa, časté změny ve struktuře školského systému). Učitele stresují také emočně náročné interakce s problémovými žáky, problémovými rodiči, konfliktními kolegy včetně nadřízených, nedostatek pozitivní zpětné vazby, příliš početné třídy nebo nevyhovující pracovní prostředí školy. Řešení spočívá ve třech možnostech – změna, smíření, útěk.

Ondřej Šteffl: Příležitost pro státní školy

pátek 17. března 2017 · 0 komentářů

Ministerstvo by mělo podpořit, aby uvnitř jinak klasické školy mohly vznikat třídy, kde se učí podle moderních principů a zásad. Alternativa jen v některých třídách uspokojí rodiče, kteří nechtějí své děti dávat do tradiční školy, a nevadí ani těm, kteří chtějí zůstat při starém. V tom mohou pomoci i soukromé školy, pro které je snazší zkoušet a ověřovat netradiční postupy, zavádět moderní metody, přinášet inovace, jít rychle dopředu, a tak být inspirací pro všechny ostatní.

Zdroj: Pedagogické info 20. 2. 2017

Rostoucí počet nově vznikajících soukromých škol zatím vnímá státní školství mnohem víc jako hrozbu než jako příležitost (viz ZDE). Nikoliv ale proto, že to nějak vážně narušuje stávající systém státních, rep. obecních škol, ani ne proto, že by to znamenalo odliv žáků ze škol. Počet soukromých základních škol sice roste, ale jde vesměs o školy malé a celkový počet žáků, kteří do nich chodí, je pouhé jedno procento všech školou povinných dětí a ročně se zvětšuje o pouhou desetinu procentního bodu. Problém nejsou ani výdaje. Na každém žákovi na soukromé škole ušetří veřejné rozpočty minimálně dvacet procent. A nejde ani o inkluzi, většina vznikajících soukromých škol je silně proinkluzivní, často dokonce u jejich zrodu stojí rodiče s obtížně zařaditelnými dětmi.


Co (ne)chtějí jedni rodiče

Hlavní problém je v tom, že rostoucí zájem zřetelně odhaluje, že část rodičů chce od škol něco trochu jiného, než většina státních škol nabízí. O co jde? Data k tomu nemáme, a nemá je bohužel ani MŠMT, ale zdá se, že tihle rodiče by uvítali něco takového:
1. umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení,
2. podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů,
3. vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci,
4. rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých,
5. připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti,

9. pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu s reálnými možnostmi a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci.

Bránit vzniku škol, které něco takového nabízejí, je nesmysl. Poptávku části rodičů po jiném pojetí vzdělávání to nezastaví. Naopak. S dětmi v tradiční škole budou nespokojeni a nejspíš to tam dají i najevo. A vedle toho budou hledat nejrůznější jiná nesystémová řešení, která českému školství rozhodně neprospějí. Budou zakládat pseudoškoly mimo systém s dětmi v domácím vzdělávání, docházku do státní školy budou různým způsobem obcházet (jsou to vesměs vzdělaní a schopní lidé a jistě si cesty najdou), pošlou děti do zahraničních škol v cizině, ale zahraniční školy jsou i u nás, odstěhují se do jiné země atd.

Rozumnější by bylo vznik takových škol podpořit, a to bez ohledu na zřizovatele. Jednak proto, že i podle Školského zákona má vzdělávání zohledňovat vzdělávací potřeby jednotlivce a být veřejnou službou. Mělo by tedy brát v úvahu i to, co část rodičů žádá. Především však takové školy zaslouží podporu proto, že naplňují přesně to, co stát sám deklaruje jako cíle vzdělávání.


Kdo naplňuje cíle státem deklarované vzdělávání

Pokud čtenář předpokládal, že výše uvedených šest bodů je program ScioŠkol, asi ho překvapí, že jsou to doslovně citované cíle základního vzdělávání z platného Rámcového vzdělávacího programu. Přesně tohle by tedy měly být cíle každé školy!

A na více místech už opravdu takové školy existují. Za všechny třeba státní (!) školy v Plané nad Lužnicí, v Chotýšanech, v Chrudimi nebo v Chrášťanech, kde ředitelují Hana Velánová, Daniela Bukovská, Zdeněk Brož a Karel Derfl. Jenže takových škol zatím zdaleka není dost, a tak ne každý rodič, který by o podobnou školu stál, ji má v dosahu. Poznatky odborné literatury, zprávy České školní inspekce ale především zájem rodičů svědčí o tom, že většina státních škol uvedené cíle zatím naplňuje jen málo. A často o to ani neusiluje.

Ano, na takových školách je často místa dost. Ale to, že je místo na školách, které uvedené cíle Rámcového vzdělávacího programu moc neplní, to přece nemůže být důvod k tomu, nepovolit školy, které k těmto cílů chtějí směřovat. To by znamenalo úplně popřít cíle vzdělávání, které stát deklaruje.

Zájem rodičů o modernější pojetí vzdělávání znamená, že část rodičů (konečně!) chce vlastně přesně to, co chce i stát. Je to tedy skvělá příležitost využít zájmu rodičů a posunout vzdělávání v České republice žádoucím směrem.


Překážkou jsou ostatní rodiče

Co vlastně brání vzniku dalších takových státních škol? Proč už nejsou všude? Překvapivě, nejvážnější překážkou jsou ostatní rodiče. Většina rodičů stále chce víceméně takovou školu, jakou znají ze svého dětství. Hlavně jedničky, dobře složené zkoušky, cení se poslušnost a množství encyklopedických znalostí. Podle hesla, „když jsme tím prošli my, nemůže to uškodit ani našim dětem“, je jim učení, které děti baví, podezřelé. Poptávka po škole, kde jde o to, aby se děti uměly učit, výuka podněcovala zvídavost a tvořivé myšlení, rozvíjela respekt k druhým a podporovala děti, aby se projevovaly jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, zdaleka není většinová. Těžko se divit školám, že k takovým cílům příliš nesměřují, když většina rodičů nic takového nechce.

Řada škol ale už našla řešení. Uvnitř jinak klasické školy daly vzniknout třídám, kde se učí podle jiných principů a zásad. Takové třídy mají už dlouho v Praze 4 na Beránku či Na Dlouhém lánu v Praze 6, na Kladně v Norské, kde mají volitelné Montessori programy, alternativní třídy najdeme i v Mníšku pod Brdy, v Mělníku, v Rychlebech, v Tišnově a na řadě dalších míst. Alternativa jen v některých třídách uspokojí rodiče, kteří hledají modernější pojetí výuky, a nevadí ani těm, kteří chtějí zůstat při starém. A zpravidla je i pro školu jednodušší najít potřebné kantory, když jinému pojetí výuky nejsou všichni na škole nakloněni.

Takové třídy ovšem obvykle vznikají až na nátlak rodičů a jen tam, kde je nátlak dost silný a včasný. S podobnými projekty by ale mohly a měly přicházet samotné školy, tak jako třeba nyní na gymnáziu Na Zatlance. Zřízení alternativní třídy jistě není nic snadného a přináší i problémy, proto by školy především potřebovaly od Ministerstva slyšet, že je něco takového žádoucí, a ne že se takové aktivity zakazují. A jistě by také uvítaly metodickou, organizační a finanční podporu. To všechno by ovšem mělo být možné zajistit z operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, vždyť přesně k takovým inovacím má celý program sloužit.


V čem mohou pomoci soukromé školy

Není pochyb, že právě ti rodiče, kteří dnes zakládají soukromé školy nebo do nich hlásí své děti, by se do vzniku takového programu rádi zapojili. Rádi by pomohli, a něco tak udělali pro vzdělávání svých dětí. O nic jiného jim ostatně ani nejde.

Školy aktivních ředitelů, jako jsou ty v Plané nad Lužnicí, v Chotýšanech, v Chrudimi či v Chrášťanech samozřejmě už nyní pomáhají školám, které se do něčeho podobného pouští. Výhoda soukromých škol je v tom, že zpravidla začínají na zelné louce, jsou malé, přece jen je svazuje méně předpisů, zřizovatel je neunavuje administrativou, mívají i více peněz a pokud mají ve své vizi jasno, soustředí se kolem nich rodiče, kteří s vizí souzní. A tak na rozdíl od velké státní školy mohou zkoušet a ověřovat netradiční postupy, zavádět moderní metody, přinášet inovace, jít rychle dopředu. A takové školy pak mohou být inspirací pro všechny ostatní. Společnost Scio připravuje program ScioŠkoly Školám, jehož smysl je právě v tom, aby se další školy státní, církevní i soukromé mohly inspirovat a čerpat ze zkušeností, nápadů a postupů, které ve ScioŠkolách vzniknou, odzkoušejí a odladí. A samozřejmě, že jsme připraveni pomoci i školám s přípravou a případně i realizací alternativních tříd, pokud se rozhodnou je zřídit.

Když zesiluje vítr, někdo staví hradby a jiný větrné mlýny.

Převzato z autorova blogu na Aktuálně.cz

Celý text (4 důležité informace!) si můžete přečíst ZDE.