pf 2019

pondělí 31. prosince 2018 · 0 komentářů



Hans Rath, Edgar Rai: 88 věcí, které byste měli stihnout se svým dítětem, než vyletí z hnízda

sobota 29. prosince 2018 · 0 komentářů

Kniha dvou úspěšných německých spisovatelů vychází z jednoduchého, ale často nedoceňovaného faktu: silné a důležité vzpomínky na dětství, které nás často formují na celý život, se nezřídka vážou ke zdánlivě docela obyčejným událostem a zážitkům. Někdo nám ale tehdy věnoval svůj čas, a my jsme na to nikdy nezapomněli.

Tento rodičovský rádce je napsaný uvolněným tónem a poskytuje 88 osobních tipů a impulzů dvou zkušených otců, jak (a kde) takové nezapomenutelné zážitky dětem zprostředkovat. Nejde přitom zdaleka jenom o „akci“, ale často o zdánlivě banální a všední věci, z nichž se však může stát něco mimořádného. Věci, jež významnou měrou přispívají k vytvoření pevné vazby mezi rodičem a dítětem a k dětskému pocitu jistoty a bezpečí a rodičům připomenou, jaké to bylo, když byli ještě dětmi, po čem toužili a co chtěli s vlastními dětmi dělat jinak. Vyšlo v pěti vydáních.

Z obsahu: Postavit něco, co plave. Naučit se důstojně prohrávat. Krást třešně. Hádat se. Improvizovat. Loučit se. Šířit strach a hrůzu. Hrát na hudební nástroj. Trénovat občanskou neposlušnost. Vymyslet si tajný jazyk. Společně si číst. Hodit se do gala. Dělat nepořádek. Povídat si o lásce. Naučit se ocenit luxus. Poslouchat náročnou hudbu. Čekat. Psát si dopisy. Zachránit svět.

Hans Rath vystudoval psychologii, filozofii a germanistiku. Je úspěšným autorem a scénáristou. Žije v Berlíně. Edgar Rai vystudoval hudební vědu a anglistiku. Pracoval mimo jiné jako scénárista, trenér basketbalu, sbormistr, řemeslník a on-line redaktor. Od roku 2001 je spisovatelem na volné noze. Žije také v Berlíně.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Zdeněk Slejška: Jak na systémové změny ve vzdělávání

pátek 28. prosince 2018 · 0 komentářů

Záměrem této studie je nabídnout seznámení s těmi, kdo se odhodlali k systémovým změnám v oblasti vzdělávání a reálně se do nich pustili. Jejich cesta byla do značné míry úspěšná, ale mnohdy byla lemována řadou neúspěchů. Ty jsou však neméně důležité pro pochopení toho, jak úspěšně dosáhnout změny.

Rok vydání: 2018
ISBN: ISBN 978-80-87725-46-7
Organizace: Nadace OSF
Programová oblast: Vzdělání dětí a mladých lidí


Publikace ke stažení

K výkladu o tom, jak provést změnu, by bylo samozřejmě možné využít některou z příruček o managementu změny. Přesto si myslíme, že ve vzdělávání je situace do určité míry odlišná. Pokud by totiž bylo vše tak jasné, nemuseli bychom 29 let po revoluci konstatovat, že se stále nepodařilo provést komplexní změnu ve školství. Vzdělávací systém je hodně rozsáhlý a všichni, kteří do něj vstupují, mají většinou mylný dojem, že mu rozumí, neboť „oni přeci byli také ve škole“. Bude proto určitě prospěšné poučit se z cest, které již byly prošlapány.

Základ studie vznikl na základě hloubkových rozhovorů, které jsme vedli v průběhu ledna až března 2018 se zástupci různých organizací jak v oblasti vzdělávání, tak v jiných oblastech lidské činnosti. Ve studii dále využíváme úryvky z dalších dvou studií – jednou je studie Hybatelé změn na cestě ke zvýšení dopadu, kterou v roce 2016 vytvořila společnost Ashoka v České republice. Druhou je studie Making It Big – Strategies for scaling social innovations od britské společnosti Nesta z roku 2014. Zároveň čerpáme z vlastních zkušeností získaných při aktivitách Nadace OSF a EDUin, o. p. s. Následně byl pracovní text studie předložen k doplnění a oponentuře vybraným expertům, kteří k němu poskytli cenné poznámky.

Jan Voda: Pokud dostáváte od života citrony, udělejte citronádu

čtvrtek 27. prosince 2018 · 0 komentářů

Běžná situace: děti přijdou z koupelny, kde si myly ruce, do třídy, vezmou si talířek s jídlem a posadí se na místo, kde už stojí hrníček s nalitým čajem. Většinou jsou u všech stolků všechny židle. Tentokrát však učitelka záměrně před svačinou některé židle odsunula stranou. Zákonitě si tedy některé dítě muselo židli přisunout, aby se všichni mohli nasvačit. Část dětí stála bezradně u místa bez židle a nevěděla, co si počít. Jedno dítě se přišlo učitelky zeptat, co má dělat, když na místě je čaj, ale chybí tam židle. Dvě děti si rovnou bez řečí došly pro židli k vedlejšímu stolku a sedly si. Děti, které už své místo měly, situaci komentovaly a radily dítěti bez židle, co má dělat.

Zdroj: Řízení školy MŠ 3/2018 15. 5. 2018


Rozdíl je v proaktivním jednání

Proaktivní člověk jedná tak, že v dané situaci přemýšlí co udělat, co změnit. Hledá nové cesty, jak problém vyřešit, jak dojít k výsledku. V tomto smyslu chápeme proaktivitu jako převzetí iniciativy ve vlastním životě a víru ve vlastní možnosti ovlivňovat svět kolem sebe. Opakem proaktivního jednání je jednání reaktivní. Takového člověka nenapadne přemýšlet o tom, jak by danou situaci mohl sám změnit. Důvody mohou být různé a často spočívají ve výchově. Dětem jsou velmi často předkládány činnosti i s návodem, jak úkol vyřešit. V rodinách probíhají značnou část dne činnosti, které proaktivitu vysloveně tlumí, jako např. sledování televize. Děti jsou navyklé, že jim budou dávány přesné instrukce, jak co vyřešit, jak co postavit, jak si hrát, jak tvořit apod. Děti jsou málokdy vystavovány situacím, ve kterých by si musely samy poradit, vyřešit nějaký problém, domluvit se. (N. Němcová)

Tuto zkušenost potvrzuje i následující příklad: Když děti např. rozlily pití, často jsme s kolegyní šly a aniž bychom jakkoli dítě zapojily do řešení, čaj jsme za něj utřely. Dítě pak vůbec nemělo možnost převzít za situaci odpovědnost. Zvyklo si pouze, že za něj spoustu věcí vyřeší někdo jiný bez toho, aby se namáhalo. Poté, co jsme změnily svůj přístup a začaly se dětí ptát, co s tím uděláš, a nutily je nad situací přemýšlet a nějak ji řešit, docílily jsme, že děti leckdy už ani rozlité pití učitelce nehlásí a jdou samy automaticky pro hadr a nehodu likvidují. (Š. Kašová)

Proaktivní jednání tedy zahrnuje (Suchý, Papánek a Náhlovský, 2016):
– Angažovanost, aktivitu, činorodost.
– Prozíravost, myslet dopředu, postřehovat dlouhodobé souvislosti.
Tvůrčí iniciativu: schopnost hledat a nacházet nejrůznější varianty, jak jednat.
– Optimismus.

Opakem je reaktivní chování. Za krajní variantu reaktivního chování lze považovat tzv. naučenou bezmocnost, kdy si jedinec vysvětluje svou (ne)úspěšnost příčinami, které sám nemůže ovlivnit, a tím se utvrzuje v pocitu, že není v jeho silách nic změnit (Pedagogický slovník). Je to bezmocnost vůči změnám, nepřipravenost efektivně čelit nesnázím, neschopnost poradit si, kontrolovat běh věcí. Alarmující je přívlastek "naučená", který odkazuje na skutečnost, že jsme tento pasivní, demotivovaný postoj získali v průběhu dosavadního života v důsledku opakovaných negativních zkušeností, a to často už v raném dětství.


Proaktivita v kurikulu předškolního vzdělávání

Ačkoli ústřední dokument – Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání – pojem proaktivita výslovně nepoužívá, důrazy na výchovu dětí k proaktivnímu chování jsou zde vymezeny zřetelně. Na úrovni klíčové kompetence k řešení problémů si dítě všímá problémů v bezprostředním okolí, hledá různé možnosti a varianty; chápe, že vyhýbat se řešení problémů nevede k cíli, ale že jejich včasné a uvážlivé řešení je naopak výhodou; uvědomuje si, že svou aktivitou a iniciativou může situaci ovlivnit (s. 12). Činnostní a občanské kompetence předškolní dítě projevuje tím, že chápe, že zájem o to, co se kolem děje, činorodost, pracovitost a podnikavost jsou přínosem a že naopak lhostejnost, nevšímavost, pohodlnost a nízká aktivita mají svoje nepříznivé důsledky (s. 13).

V rovině vzdělávacího obsahu je důraz na proaktivitu zastoupen v oblasti Dítě a svět ve formulaci cíle rozvíjet u dítěte schopnosti přizpůsobovat se podmínkám vnějšího prostředí i jeho změnám (s. 28). Tento cíl je pak dále konkretizován do znění očekávaného výstupu: dítě dokáže porozumět, že změny jsou přirozené a samozřejmé (všechno kolem se mění, vyvíjí, pohybuje a proměňuje) a že s těmito změnami je třeba v životě počítat, přizpůsobovat se běžně proměnlivým okolnostem doma i v mateřské škole (s. 29). Konečně RVP PV stanovuje, že učitel mateřské školy vede vzdělávání tak, aby děti mohly pochopit, že mohou prostřednictvím vlastních aktivit ovlivňovat své okolí (s. 43).

Jestliže je tedy deklarovaným úkolem předškolního vzdělávání usnadňovat dítěti jeho další životní cestu, pak dostatečně dobré základy proaktivního postoje položené v předškolním věku mohou být podstatným příslibem dalšího příznivého rozvoje dítěte v budoucnosti. Učitelé v mateřských školách k tomu mohou přispět tak, že budou:
– povzbuzovat děti, aby se pokoušely zjistit, zda mohou určitou situaci nějak ovlivnit; podporovat jejich sebevědomí a oceňovat za převzetí odpovědnosti, díky které mohou děti postupně pocítit úspěch a prožít zvládnutí daného úkolu;
– stavět děti do nejednoznačných situací, ve kterých společně s učitelkou hledají alternativy, způsoby řešení a kroky k dalšímu postupu; učit je, že chyby jsou v tomto procesu nevyhnutelné;
– rozvíjet jejich houževnatost a vytrvalost jakož i konkrétní dovednosti a postupy, jak se se situací vypořádat; slovem, povedou je k proaktivitě.


Výzkum proaktivity v předškolním věku

V zimním semestru akademického roku 2017/18 jsme na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity podnikli se studentkami (praktikujícími učitelkami) kombinovaného magisterského studia Pedagogika předškolního věku v rámci kurzu Pedagogický výzkum šetření proaktivity u dětí v mateřských školách. Jednalo se o tzv. akční učitelský výzkum. Celkově bylo do výzkumu zaangažováno 26 učitelek mateřských škol a zúčastnilo se ho přibližně 500 dětí.

Výzkum byl rozčleněn do tří fází:
– PRE-TEST: V průběhu jednoho týdne učitelka cíleně vytvořila a naaranžovala alespoň 3 příležitosti vybízející k proaktivnímu jednání dětí. Chování dětí pozorovala a zaznamenávala, ale nezasahovala do něj.
– EDUKACE: Učitelka připravila soubor edukačních podnětů či aktivit, jejichž cílem bylo u dětí zvědomovat a vytvářet návyk proaktivního jednání. Byly to např. různé simulační (rolové) hry s maňásky, řešení problémových situací ve společné diskusi ve třídě, demonstrace vhodných příkladů / pozitivních vzorů v rámci společné četby, praktický nácvik atd. Tyto aktivity byly realizovány během jednoho měsíce.
– POST-TEST: V průběhu navazujícího (šestého) týdne učitelka opět cíleně vytvořila a naaranžovala další příležitosti (varianty situací z pre-testu) vybízející k proaktivnímu jednání dětí. I tentokrát do dění nezasahovala a jen pozorovala a zaznamenávala jejich chování.

V následujícím textu chceme stručně představit, jaké situace učitelky pro děti například vytvářely, jaké chování u dětí vypozorovaly, jaké edukační podněty pro nácvik proaktivního chování použily a konečně jaký byl rozdíl v chování dětí na konci šestého týdne, tedy rozdíl v post-testu a pre-testu vlivem edukace dětí. Každou z těchto aktivit může kdokoli ve své učitelské praxi využít, chce-li cílevědomě rozvíjet proaktivní chování dětí.


Příklady situací použitých k testování

Oblékání: Každý den, než jdeme s dětmi ven, ve třídě sděluji, jaké je venku počasí a jak se tedy mají obléknout. To samé ještě opakuji v šatně: "Venku sněží a je zima". Tentokrát nebudu zasahovat a napomínat děti, že se adekvátně ne-oblékly. Vše nechám na nich… Nejdříve na nás děti začaly pokřikovat, zda si mají vzít to či ono. Dětem jsme řekly, ať se obléknou, jak uznají za vhodné, že jdeme na dlouhou dobu ven. Protože jsem vybrala den, kdy bylo počasí velmi nepříznivé a pršelo, děti musely přijít na to, že je třeba si vzít pláštěnky a holínky. Děti mají možnost se podívat přes prosklené dveře, jaké je venku počasí. Avšak takto se oblékli pouze někteří, vesměs to byli předškoláci. Když byly děti oblečené, šly jsme na dvůr před mateřskou školu a nechaly jsme je chvilku pobíhat, bez ohledu na to, zda jsou vhodně, či nevhodně oblečené. Za malou chvilku začalo pršet více a více, a tak jsme s kolegyní čekaly, zda děti samy přijdou s návrhem, že si půjdou obléct ještě pláštěnku… (K. Richterová)

Květina: Pod oknem je na zemi převrácená květina v květináči a hlína všude kolem ní… Po předškolákovi Alexovi, který byl ve třídě první a květináč úspěšně přehlížel, přišla předškolačka Petruška, která mi okamžitě po zhlédnutí té spouště běžela říct, co viděla. Vzápětí přišli sourozenci Klárka a Severin a bylo vyřešeno. Klárka bez toho, aby za mnou přišla a hlásila mi to, sama od sebe došla pro smetáček a lopatku, hlínu zametla a květinu vrátila zase na okno. Když vracela smetáček zpět k mému stolu, vysvětlila mi, že se jí to nelíbilo, a i když to měl uklidit ten, kdo to udělal, tak chce, abychom to tady ve třídě měli hezké… (R. Šavlíková)

Rozházené boty: Dlouho si toho nikdo nevšímal, až najednou po svačině, kdy si děti chodí umývat ruce do umývárny, přiběhla holčička a začala na celou třídu volat, že někdo rozházel jejich boty. Pak přiběhly i další děti a každý neustále opakoval, co se stalo. "Pojďte se podívat," zvolal jeden z chlapců. Najednou se i zbylé děti, které měly ještě svačinu před sebou, zvedly a utíkaly do šatny… Vznikla z toho chaotická situace. Všimla jsem si, že skupinka kluků podezírala holčičku, která přiběhla jako první, že to určitě způsobila ona. Několik holčiček jen nevěřícně zíralo a nechápalo, co se to stalo. Asi tak šest dětí jsem viděla, jak pomalu začínaly hledat svoje boty a dávaly je zpět na svá místa. Proč by se jim tohle mělo stát?! Proč zrovna jejich botičky? Objevilo se tu různorodé chování, a to od podezírání, stížností učiteli, svalování viny na druhé až po utěšování a nabídku pomoci při hledání. (M. Šírová)

Pomůcky na výtvarné činnosti: Doposud byly děti zvyklé, že jsme jim s kolegyní pomáhaly vše připravit. Když jsem přemýšlela nad situací, kde by děti mohly využít svou samostatnost a být proaktivní, napadla mě tato situace. Děti moc dobře vědí, kde máme čtvrtky, kelímky na vodu, štětce a jiné výtvarné věci, tak není potřeba, aby v tomto byly odkázány na naši pomoc. Proto jsme tentokrát dětem nedaly žádné instrukce… Děti zpočátku seděly, čekaly a povídaly si, po chvilce se holčička T. zeptala, kde jsou čtvrtky. Ostatní děti dál seděly, některé si mezi sebou povídaly, jiné jen tiše pozorovaly. Odpověděla jsem, že čtvrtky jsou jako vždy na červeném stojanu. Holčička T. šla a vzala si čtvrtku, některé děti ji napodobily. Chlapeček H. jen seděl a koukal, s nikým se ani nebavil. Děti se mezi sebou začaly bavit a začaly si ujasňovat, co budou potřebovat. Děti si postupně nosily štětce, vodu a nakreslily si modré pozadí. (K. Filipi)

Děti samy ve třídě: Dětem jsem řekla zadání úkolu a odešla jsem ze třídy… Děti nejprve asi minutu pracovaly v klidu. Postupně se hladina hluku zvyšovala. Po několika minutách už se ze třídy ozýval křik, hlasité mluvení, byl slyšet pohyb dětí, šoupání židliček. Skupinka několika dětí začala vyvolávat zmelodizovanou větu "Sovičky, sovičky, zavřete zobáčky!" (tento popěvek využívám, když potřebuji děti utišit). Ostatní děti na toto upozornění či okřiknutí nereagovaly, proto skupinka dětí zvyšovala hlas a větu stále opakovala. Následovalo volání "paní učitelko!". Poté jsem vešla do třídy, abych mohla uklidnit situaci. (M. Vančová)

Ranní kruh: Do třídy, kam děti přecházejí na ranní kruh, jsem umístila hromadu "stavebního materiálu". Byly tu ruličky od papírových utěrek a toaletního papíru, krabičky od kapesníčků, spousty víček od PET lahví, dřívka… S kolegyní jsme se domluvily, že děti do třídy pouze přivede, ale nic víc dětem neřekneme. Sedla si ke mně a "jako" jsme si povídaly… V prvních minutách se 15 dětí usadilo do kruhu na koberec, aniž bychom je k tomu vyzvaly, někteří koukají na hromadu, dohadují se, k čemu to bude. Tři děti běhají po třídě, Markétka se je snaží uklidnit a vřadit do kruhu. Ve čtvrté minutě sedí přibližně na kruhu všechny děti a polohlasně si povídají mezi sebou. Po pěti minutách se přišel zeptat Oskárek, jestli si budeme povídat ("za chvilinku, Oskárku"). V tu chvíli kruh opět ztratil obrysy a i děti, které původně seděly v klidu, se začínají pohybovat po třídě. Adámek a Lukášek se přišli zeptat, jestli si mohou půjčit hračku ("jednu můžeš") a Markétka se ptá, k čemu je ta hromada ("uvidíš, to je překvapení"). Další děti si chodí říkat o hračku. Jeden z nejmladších chlapců se přišel pomazlit. Po deseti minutách si hrají i děti, které se nepřišly zeptat, jestli si mohou půjčit hračku. Čtyři děti stále sedí v místě kruhu a čekají, povídají si… (K. Čiháková)


Edukační podněty

V předškolním vzdělávání je uplatňováno situační učení, založené na vytváření a využívání situací, které poskytují dítěti srozumitelné praktické ukázky spojitosti příčiny a následku. V tomto smyslu se učitelky s dětmi často vracely k proběhlým situacím pre-testu, reflektovaly s nimi, jak se děti zachovaly, a v diskusi a skupinovém brainstormingu zvažovaly vhodné varianty řešení.

Učitelky také často pracovaly s příběhy, ze kterých vytvářely celé tematické bloky, a stavěly děti před otázky typu "Co by se stalo, kdyby…?" nebo "Co bys udělal, kdyby…?" Uplatňovaly přitom nezřídka metodu dramatizace, včetně využití maňásků nebo plyšových hraček, a problémové situace čerpaly z pohádek (O Budulínkovi, O neposlušných kůzlatech…) a dětských knížek (Ester Stará: A pak se to stalo!, Daisy Mrázková: Co by se stalo, kdyby…, Matthieu De Laubier: Gaston, chlapeček, který se pořád ptal, Gerlinde Ortnerová: Pohádky radí nejmenším, Sean Covey: 7 návyků šťastných dětí a další). Tyto přístupy pomáhaly dětem zvědomovat si proaktivní chování.

K nácviku proaktivity směřovaly situace, ve kterých učitelky svěřovaly dětem řízení a odpovědnost. Např. na vycházce jedno dítě určovalo cestu a průběh procházky (kam se půjde, co se bude dělat – sběr přírodnin) a naopak jiné děti se snažily najít cestu zpátky do školky. (E. Jantačová) Jiným zajímavým a náročným úkolem bylo zadání rozdělit se do čtyř podobně velkých skupin (dětí bylo ten den ve školce 18), a to tak, aby v každé skupince nebyli víc než 2 předškoláci. Každá skupina pak měla postavit "hrad" z různých věcí, ale musela použít právě jen 3 druhy stavebního materiálu. Během rozdělování se děti chodily ptát, bylo jim divné, že není ve všech skupinách stejně dětí. Znovu jsme připomněly zadání a uklidnily je, že nevadí, že někde jsou 4 děti a někde 5. (K. Čiháková)

Skutečně odvážný experiment provedla učitelka, která pozorovala děti v situaci, kdy záměrně ponechala otevřenou branku ze školní zahrady do ulice. Poté, co si branky všimlo jedno dítě, šlo vyhlížet, avšak nepřekročilo práh branky. Následně se u branky shromáždilo více dětí a divily se, proč je branka otevřená, a koukaly při tom na mě. Nikdo však do silnice nevkročil – jednalo se především o předškoláky. Pak se k nim připojil i tříletý chlapec. Ten si následky neuvědomoval a vkročil za branku do silnice. (Tuto situaci jsme předvídaly, a proto kousek za brankou stála kolegyně, aby mohla zakročit.) Starší děti však nic neudělaly. Neřekly svému mladšímu kamarádovi, že se tam chodit nemá, že by se mohlo něco stát, jenom na něj koukaly a smály se. (K. Richterová) Taková situace je nepochybně výborným podnětem k navazující reflexi.


Závěry z výzkumu

Všechny výše uvedené situace a další použité ve výzkumu přinesly zajímavá zjištění a nastolily řadu otázek k promýšlení. Např. K. Čiháková (viz Ranní kruh) uvažovala nad tím, zda jsou více proaktivní ty děti, které si sednou bez vyzvání na kruh (protože předpokládají, že bude probíhat povídání podle pravidel a řádu), nebo spíše ty, které začnou řešit nezvyklou situaci? Anebo jsou to ty děti, které si začaly hrát s materiálem z hromady, protože správně předjímaly, že to tady "k něčemu bude"?

Důležitým výstupem z výzkumu je, že všechny učitelky shodně konstatovaly pozitivně změněné chování dětí vlivem edukačních podnětů. Např. P. Holubová se ve svém pozorování zaměřovala na každé jednotlivé dítě a barevně vyznačovala do tabulky míru jejich zapojení do řešení situace. Barevné schéma tak přehledně ukázalo, jak proaktivita dětí v průběhu šetření postupně gradovala.

Učitelky také na základě této výzkumné zkušenosti potvrdily, že výchova k proaktivitě je relevantní téma pro předškolní vzdělávání. Podle mého názoru, říká K. Skálová, se to v mateřských školách už děje, jen se to nenazývá pojmem proaktivní jednání. V každé mateřské škole učitelky usilují o to, aby si děti řešily spory tak, aby si navzájem neublížily a řešení bylo ku prospěchu všem a ne jen jednomu. V každé mateřské škole učitelky usilují, aby si dítě po sobě utřelo rozlité mléko. Stejně tak se v každé mateřské škole snaží o to, aby se dítě, které si namočí rukávy do polévky, převléklo a nechodilo s nepříjemným pocitem studených rukou. Nebo také aby se děti nepraly o hračky, ale vyřešily situaci domluvou a všechny si mohly hračku půjčit. Rovněž D. Baierová soudí, že by u dětí měl být rozvíjen pocit odpovědnosti za vlastní jednání. Děti by se měly naučit, že každý náš čin má určité následky. My všichni máme možnost za své jednání převzít odpovědnost a ovlivnit to, jak se bude náš život dále vyvíjet. Denně učíme děti nést odpovědnost za své činy a snažíme se u nich rozvinout pocit určité svobody, kdy každý může jednat sám za sebe.


Širší rámec – dětský leadership

Výše popsané šetření proaktivity u dětí bylo dílčí součástí širšího výzkumu zaměřeného na dětský leadership. Vycházíme ze zjednodušeného modelu, že leadership je kombinací proaktivity a sociálního vlivu, tedy že k utváření budoucnosti leader využívá svoji schopnost přesvědčit ostatní. Nebo ještě jinak řečeno: leader je ten, kdo má před sebou cíl a za sebou lidi, kteří mu věří a následují ho. Jak proaktivita, tak sociální vliv a dohromady proaktivita v sociálních vztazích jsou tedy klíčovými prvky leadershipu.

Dětský leadership jsme čtenářům představili například v Řízení školy 1/2017 (I ve vaší škole vychováváte budoucí leadery) a ve Speciálu pro MŠ 1/2017 (Jak se pozná dětský leader). O zjišťování a měření sociálního vlivu u dětí jsme referovali ve Speciálu pro MŠ 1/2016 (Týmové práci se musejí děti učit) a ŘŠ 9/2017 (Pět nejlepších otázek, díky kterým lze mezi dětmi poznat leadera). Společně s nejnovějšími texty v ŘŠ 3/2018 (Jestliže na vás příležitost neklepe, postavte si dveře) a v tomto vydání Speciálu tak portrét dětského leadera pomalu začíná získávat komplexní obrysy.

PhDr. Jan Voda, Ph. D.

Mark Goulston: Domluvit se dá s každým. Techniky úspěšné komunikace

sobota 22. prosince 2018 · 0 komentářů

Autor předkládá jednoduché, prověřené techniky k odstranění komunikačních bariér. Jejich cílem je navázat produktivní a konstruktivní dialog se šéfem, zákazníkem, kolegou či rodinným příslušníkem.

Kniha objasňuje tajemství empatické komunikace podložené studiemi mozku. Nabízí verbální i neverbální způsoby, jak kohokoli upoutat. Popsáno je též sedm rychlých metod pro zvládání náročných situací.

K postupům, které kniha vysvětluje, patří účinné naslouchání, projevování pochopení či uklidňování rozčileného protějšku. Autor nabízí i sadu antikonfliktních otázek, které lze použít například při prodeji či ve vypjatých situacím mezi kolegy.

Text, který je humorně pojatý, je doplněn mnoha testy, tipy, otázkami a příběhy z praxe.

Mark Goulston je obchodní poradce, konzultant, řečník a kouč. Působí jako krizový psychiatr a psychiatrii též vyučuje. Školí FBI a policii o způsobech vyjednávání s únosci. Přispívá do různých médií, vystupuje na televizních stanicích a píše blogy. Česky vyšla jeho kniha Nestůj si v cestě.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Jiří F. Valíček: Vánoční příběh

pátek 21. prosince 2018 · 0 komentářů

Redakce Učitelských listů přeje všem čtenářům šťastné a spokojené Vánoce, hodně klidu a rodinné pohody.

Zdroj: Svoboda učení 1. 12. 2018

Vánoce pomalu klepou na dveře a mně se vybavuje jedna událost, která se právě o Vánocích udála. Od té doby uběhlo sice víc než šedesát let, přesto si na ni pořád pamatuji.

Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru, svátky, během kterých víc než kdy jindy vzpomeneme na všechny své známé, přátele i na ty, kteří již mezi námi nejsou. Svátky, které sebou nesou radost, ale i trochu nostalgie. Často si vzpomenu na vánoční svátky, které jsem prožíval jako dítě, na štědrovečerní procházky po Brně, ale i na krásné, přímo ladovsky bílé a mrazivé Vánoce prožité na Vysočině. Většina vzpomínek je po letech jen matných a útržkovitých, jedny mi však utkvěly v paměti natrvalo.

Je mi tak sedm, možná osm let a mám problémy se psaním. Ne, nejde o to, že bych psát neuměl. To jsem se naučil poměrně snadno. Ale podle rodičů „drápu jak kocour“, jedno písmenko malé, druhé velké, no prostě hrůza, která se nedá přečíst. A tak jsem den co den seděl nad sešitem a psal a psal a psal, jedna popsaná stránka střídala druhou, ale výsledky pořád ani zdaleka neodpovídaly vynaloženému úsilí a už vůbec ne představám rodičů. Nic platné nebyly ani pohlavky, kterých bylo bezpočet, nepomáhal ani zákaz chodit ven mezi kamarády. Až jednou. Máma kdesi objevila sešity na těsnopis. Těch linek v nich, až přecházel zrak. A psací „maraton“ pokračuje dál. Ale ani tentokrát nejsou výsledky právě ocenění hodné. „Od čeho tam máš ty linky? Podívej se, jak to vypadá! Tady to máš pod linkou, tady přes linku, tady ti to lítá kdesi v luftě“…

Čas plynul, Vánoce byly přede dveřmi, a já se pořád marně učil krasopisu. Nějaký pokrok jsem snad udělal. Ale představám rodičů o tom, jak má vypadat úhledně napsaná věta, pořád neodpovídal. „Jestli budeš takhle pokračovat, tak ti Ježíšek nic nepřinese“, začínala další lekce psaní. Bezvýsledně. Přivést umění písma k dokonalosti se mi nedařilo a nedařilo. Na Ježíška už jsem dávno nevěřil, a tak jsem si s dárky asi moc těžkou hlavu nedělal, a navíc už jsem byl vůči všem snahám rodičovstva nejspíš úplně apatický.

Je tu Štědrý večer. Dojídáme slavnostní večeři a těším se na rozsvícený stromeček a samozřejmě na dárečky. Táta, stejně jako každý rok, musí odejít od stolu. „Cink, cink“, ozývá se s pokoje cinknutí zvonečku a po chvíli se pode dveřmi objevuje slabý proužek světla. To jsou svíčky na stromečku. Už už se se sestrou chystáme otevřít dveře a vrhnout se ke stromečku, ale máma nás zastavuje. „Ještě ne. Musíme chvilku počkat, nebo Ježíška vyplašíte.“ Táta se vrací a po chvilce čekání už stojíme před stromečkem.

Začínají se rozbalovat dárky, ale ať hledám, jak hledám, pro mne není pod stromečkem nic. Žádná hračka, dokonce ani žádná knížka, která pod stromečkem nechyběla nikdy. Bylo to velké zklamání. Pro osmiletého kluka snad až příliš velké. Samozřejmě jsem se dal do breku. „Nebreč. Je to tvoje vina,“ pustil se do mě táta. „Říkali jsme ti přece, že když se s tím psaním nepolepšíš, Ježíšek ti nic nepřinese.“ Byl jsem z toho nešťastný a zbytek Štědrého večera jsem probrečel v posteli.

Z následujícího svátečního rána si moc nepamatuji. Jen to, že jsem se probudil propocený a třesoucí se zimnicí. Zbytek už vím jen z vyprávění sestry. Horečka, se kterou jsem se probudil, byla natolik vysoká, že rodiče museli zavolat pohotovost. Doktor ale nezjistil žádnou příčinu. Podle všeho jsem měl být úplně zdravý, ale nebyl. Předepsal tedy jen Acylpyrin, a pokud horečka nepovolí, budu muset do nemocnice.

Ani další den jsem na tom nebyl o moc líp. Horečka sice klesla tak, že jsem začínal vnímat svět kolem sebe, ale pořád byla vysoká a rodiče mě neustále chodili kontrolovat. Nevím, který z nich dostal ten nápad, ale před obědem přišli za mnou do pokoje a přinášeli knížky pohádek a pár hraček. Ráno prý to všechno leželo pod stromečkem. „To ti Ježíšek asi přinesl v noci, když už jsme všichni spali.“

Jako zázrakem bylo do večera po horečce a byl jsem zase zdravý. Když se na mě navečer přišel podívat doktor, byl jsem už úplně v pořádku. O čem potom s rodiči mluvil, to jsem se nikdy nedověděl, faktem ale zůstává, že hodiny strávené nad sešitem s perem v ruce se od té doby staly minulostí.

Krasopis, tak jak si ho rodiče představovali, jsem nakonec také zvládl. Dopracoval jsem se k němu ale až po dlouhých letech. Snad mi k tomu pomohlo i to, že už mě k němu nikdo nenutil. Ta potřeba naučit se psát takovým způsobem, ta vznikla kdesi uvnitř mě samotného.

Jitka Dolanská: Otec zmapoval základní školy, odhalil problémy s jazyky i šikanou

čtvrtek 20. prosince 2018 · 0 komentářů

Zajímavé informace vyplynuly ze srovnání základních škol v Karlových Varech. Výsledek odhalil, že mezi školami existují významné rozdíly. Projekt vytvořil karlovarský advokát Ronald Němec společně se svou ženou Veronikou. Jeho cílem je najít odpovědi na otázky, jež si rodiče kladou před nástupem své ratolesti do školy. Nápad zaujal i magistrát, který chce podobně provést vlastní průzkum.

Zdroj: iDNES.cz 17. 12. 2018

„Rodiče předškoláků často tápou. Chtějí pro své dítě to nejlepší, ale rozhodnout se, kam šestileté dítě ke vzdělávání zapsat, není právě jednoduché. To se týká i nás a našich přátel. Proto jsme se rozhodli základní školy v Karlových Varech pomocí sedmdesáti kritérií zmapovat. Nechceme ale školy hodnotit. Pouze jsme školy oslovili a jejich odpovědi předložili na stránce www.zakladky.eu rodičům. Ti si pak mohou udělat o škole vlastní úsudek,“ vysvětluje Ronald Němec.

Sedmdesát otázek dostali na stůl ředitelé všech základních škol ve městě. Odpověděli všichni. Díky tomu mohl vzniknout přehled, který nemá v historii školství obdoby.

„Rád bych karlovarským školám poděkoval, že odpověděly, i když některé velmi svérázně. Zkušenosti z dalších měst, kde se rodiče vydali stejnou cestou, ukazují, že to není právě obvyklé. Zajímavé také bylo, že zatímco některé školy neměly s většinou otázek problémy, jiné nechaly přibližně třetinu otázek bez povšimnutí. Tvrdily, že odpovědi nemají, neznají je, nebo na ně odpovědět nemusejí. Některé otázky zřejmě byly více filozofické, ale svědčí o přístupu ředitele k dětem či rodičům. To si musí rodiče přebrat,“ domnívá se advokát.

Výstupy nicméně odhalily, že ke vzdělávání dětí přistupují školy různě. „Ukazuje se, že velký problém mají školy ohledně výuky jazyků. Z dotazníků jsme zjistili, že řada učitelů nemá na tento předmět aprobaci případně jazykový certifikát. Proto jsme při jednání na magistrátu nastínili možnost, aby město oslovilo své obyvatele, kteří jsou rodilí mluvčí, zda by se nechtěli podílet na výuce,“ uvádí Němec.

Toho také překvapilo, že ačkoli se dnes intenzivně řeší vzrůstající podíl dětí s nadváhou či dokonce obezitou, do projektu ministerstva školství Zdravá jídelna se zapojila ze všech čtrnácti základních škol ve městě pouze jedna.

Některé školy také evidují zvýšený počet případů šikany. Ve třídách také roste počet dětí, které se učí podle individuálních vzdělávacích plánů.

„Leckde je to až třetina žáků, což obecně nemusí být takový problém, ale už to signalizuje, že výuka ostatních dětí v takové třídě zřejmě nebude úplně optimální,“ říká advokát.

Průzkum také zjistil, že někde po páté třídě odejde velká část ročníku na gymnázium. „To podle mého také není úplně v pořádku. Moje vize je, že by mohly vzniknout alespoň v některých školách speciální třídy, kde by výuka byla náročnější, podobně jako na gymnáziu. Pak by, myslím, k takovému odlivu inteligence ze škol nedocházelo. Musí totiž existovat sociální a společenská odpovědnost úspěšných a majetných,“ zamýšlí se Ronald Němec.

Projekt manželů Němcových zaujal i náměstkyni primátorky Hanu Zemanovou, která má v krajském městě na starost oblast školství. „S projektem jsem se seznámila. Jeho podstata je bezpochyby dobrým nápadem a má smysl. Aby ale výstupy z takového projektu byly skutečně relevantní a srovnatelné, je potřeba jinak, a podle mě lépe, formulovat dotazy, na které budou ředitelé škol odpovídat. Vytvoříme tedy modifikovaný seznam otázek, které všem našim školám předáme k zodpovězení. Výstupy zveřejníme na stránkách magistrátu,“ uvedla náměstkyně Zemanová.

Pavel Kovařík: Vánoční přání? Zrušit školu. Umíte si představit, co by se stalo?

středa 19. prosince 2018 · 1 komentářů

Co se stane, když zrušíme povinnou školní docházku? Prospěje to dětem, změní se pohled na vzdělávání, zefektivní se proces učení, zlepší se nabídka a kvalita vzdělání a postavení učitelů. Nabízím zamyšlení a 9 konkrétních změn.

Zdroj: Svoboda učení 23. 11. 2018

– Co by sis přál ze všeho nejvíc na Vánoce?
– Mír na celém světě.
– Myslíš, že to může někdo zařídit?
– Nevím. Ale už kvůli všem dětem na celém světě by to měl někdo zařídit.
– Hm. A nemůžeme dětem pomoct jinak? Třeba ne všem. Třeba aspoň některým z nich.
– Jo.
– Jo? Jak?
– Zrušit školu. Zrušit tu nudnou, otravnou školu, kam musíme chodit, i když se nás nikdo neptá, jestli se nám tam chce.
– Tebe nebaví poznávat nové věci?
– Baví. A Moc! Ale copak můžeme něco takového dělat ve škole?
– Jak to, že ne? Vždyť se tam učíte tolik zajímavých věcí.
– Tys asi dlouho ve škole nebyl, že? Musíme tam sedět, dávat pozor, poslouchat, co nám říká učitel před tabulí. Většina z toho je pěkná nuda. Já chci dělat to, co mě baví. Chci se učit, co mě zajímá. Chci se učit, když se mi chce, ne když zrovna musím. A hlavně si chci hrát. Vždyť jsem ještě malý kluk.
– No počkej, ale to všechno je přece pro tvoje dobro. Nemůžeš vědět, kdy se ti to bude hodit.
– Jo. Ale co když se mi to nikdy hodit nebude? A vůbec, proč mám dělat domácí úkoly? A proč mi někdo dává známky a proč píšeme písemky? Víš, jak je to hrozné, když se bojíš, že tě někdo bude zkoušet a ty něco nebudeš vědět? Škola je jako vězení!

Pojďte na chvíli stranou. Necháme malého P. a spolu s ním velkého P., aby si mohli povídat mezi čtyřma očima. To nejdůležitější už jsme stejně slyšeli.

Malý P. by si přál k Vánocům, aby někdo zrušil školu. Má k tomu očividně své důvody.
Ale protože my dospělí víme, že je to jen malé dítě, že nemá rozum, že neví, co je pro něj dobré, budeme méně radikální. Mně osobně by stačilo, kdyby někdo zrušil povinnou školní docházku.

Ne zrušil školu. Škola stojí v jádru na dobré myšlence. Zajišťuje přístup k vědění a rozličným dovednostem. Alespoň potenciálně.

A už vůbec bych nestavěl jakékoli překážky na cestě ke vzdělávání. Jenže škola, jak ji známe dnes, jich do cesty staví přehršle. Bohužel, jak řekl malý P., škola je jako vězení.

A nemyslí si to sám. Stejný názor má i profesor Peter Gray, uznávaný americký psycholog. Ten se zabývá vývojem dětí, učením a vlivem hry na rozvoj osobnosti. I on patří k těm, kdo by školu takovou, jakou ji známe dnes, nejraději zrušili.

No řekněte sami, jak by se vám líbilo, kdybyste museli každý den chodit někam, kam chodit dobrovolně nechcete? A prosím, nepleťte si to teď se zaměstnáním, tam chodit nemusíte. Přinejmenším u nás neexistuje žádný zákon, který by vám to nařizoval. Není nic, jako povinná pracovní docházka.

V případě dětí to je jinak. Dětí se nikdo na nic neptá. Ty prostě musí. Máme povinnou školní docházku. Ta ukládá dětem povinnost chodit do školy v rozsahu devíti tříd. A nově máme dokonce povinnou předškolní docházku v rozsahu jednoho roku.


Teď si představte, co by se stalo, kdyby se povinná školní docházka zrušila.


1. Preference a potřeby dětí budou na prvním místě

Preference a potřeby dětí a jejich rodičů by se najednou začaly dávat na první místo. Přestalo by se řešit, co potřebuje společnost. Politici, úředníci, ale i experti – centrální plánovači, všichni ti by ztratili vliv na vzdělávací proces. Nemohli by nadále nikomu říkat, co je pro něj dobré, co se musí naučit, jak se musí ve škole chovat. Pokud by totiž nadále existovala škola, kde by se někdo snažil uplatňovat svůj mocenský vliv a poroučet ostatním, aniž by o to ostatní stáli, většina lidí by do takové školy přestala chodit.

Školy a vzdělávací instituce by se najednou začaly ptát dětí, případně jejich rodičů, co je zajímá, co by se chtěly učit. Začaly by se dokonce ptát, jakým způsobem se chtějí učit. Jako mávnutím kouzelného proutku by se školy doopravdy začaly zajímat o to, co si děti myslí. Co chtějí. Co považují za důležité. A musely by se setsakramentsky snažit, protože v opačném případě by jejich budovy zely prázdnotou.


2. Žádné povinné kurikulum


Povinné kurikulum, rámcové vzdělávací programy… nic z toho by neexistovalo. A pokud ano, tak pouze jako doporučení.

Děti by si samy volily, co je zajímá. Mohly by rozvíjet své silné stránky, své talenty. Škola by jim byla nápomocná tím, že by vytvářela svá vlastní kurikula. Tu by kladla důraz na humanitní vědy, tu na přírodní, jinde na umělecké obory.

Škola by přirozeně mohla čerpat z doporučení, které by vydávala centrální autorita v podobě státu či ministerstva. Ale také by nemusela. Jistě by se našla řada nezávislých odborníků, kteří by dokázali mnohem lépe definovat, co a v jakém rozsahu je důležité pro ten který vzdělávací směr. Určujícím vodítkem by byly též požadavky, které by pro zájemce o studium předepisovaly střední (případně vysoké) školy.

Podobné by platilo pro vydávání certifikátů o absolvování určitého vzdělávacího programu. Autoritu ministerstva by nahradila autorita nezávislých certifikačních organizací. Ty by jednoduše musely pracovat na své důvěryhodnosti a renomé, aby jim lidé věřili a brali je vážně. Že to nejde? Už dnes tu máme Scio, jehož přijímací testy považuje řada vysokých škol za relevantní. Proč by soukromé firmy nemohly garantovat kvalitu závěrečných zkoušek a udělovaných certifikátů?


3. Konec zneužívání státu ze strany vlivových skupin

Vzdělávání by bylo svobodnější a transparentnější, protože by na něj přestaly mít vliv různé organizace, které se snaží určovat jeho podobu podle svého vidění světa nebo ke svému prospěchu.

Tyto organizace a vlivové skupiny často chtějí, aby se na školách vyučovalo to, co považují ideologicky za správné. Mohou to být různé názorové a postojové otázky, které vnucují dětem jednostranné odpovědi. Často jsou to ale též zaměstnavatelské svazy, které očekávají, že jim stát prostřednictvím školy zajistí přísun zaměstnanců takříkajíc vyrobených na míru. Tyto organizace by bez povinné školní docházky přirozeně nezanikly. Jejich fungování by se ovšem stalo transparentnějším, protože by k prosazování svých zájmů nemohly nadále zneužívat mocenský aparát státu.

V případě zaměstnavatelů bychom se navíc nepochybně dočkali expanze ve zřizování firemních škol, kde by se učilo právě to, co budou jejich budoucí zaměstnanci potřebovat. Umíte si představit, jak by taková výuka byla efektivní? Speciálně v případě navazujícího učňovského vzdělávání by se dramaticky zkrátila doba trvání učebního programu a žákům by odpadla celá řada předmětů, které považují za zbytečné. Učební obory by se otevřely také mladším dětem, které by mohly svou zručnost rozvíjet mnohem dříve a v případě zájmu se o několik let dříve také postavit na vlastní nohy a začít vydělávat.


4. Učitel by se stal respektovanou autoritou a prestižním povoláním

Škola bez učitelů by nebyla škola. To bude platit nejspíš ještě hodně dlouho. Pravda je, že role učitele se postupně mění. A právě proto bude na učitelích záležet, jak bude škola úspěšná v očích dětí a jejich rodičů. Pokud bude docházka do školy dobrovolná, bude jen málo důvodů, aby děti ztrácely čas s učiteli, kteří pro ně nepředstavují žádný přínos.

Dobrý učitel nebude ten nejchytřejší, ale ten, kdo dokáže dětem pomoci v jejich cestě ke vzdělávání. Školy si takové učitele budou hýčkat. Učitel se bude v budoucnu těšit zasloužené autoritě. Ve školách budou převažovat ti, které učení baví, kteří přijali učení jako své životní poslání. Jasně, že takoví jsou už teď a že je jich spousta. Jen jsou utopení v nepřátelském systému, se kterým musí často sami zápasit, což jim bere energii, kterou by mohli věnovat dětem.

Díky kvalitativní proměně systému vzdělávání budou učitelé svobodnější. Také oni si budou smět vybírat, kde chtějí učit, čemu se chtějí věnovat a jaké pedagogické směry jsou jim blízké. Samozřejmě, tato kvalitativní proměna by měla vliv na platy učitelů. Těm nejlepším by platy narostly exponenciálně.


5. Školy by se staly bezpečným prostředím pro růst a vzkvétání

Potřeba bezpečí a jistoty je v pyramidě lidských potřeb hned u samotné základny. A teď si vemte, že děti v šesti letech (nebo ještě dříve v případě školky) vrhneme z bezpečného prostředí domova do cizího a nepřátelského prostředí školy. To musí zamávat s každým. Jo, přežili jsme to a oni to taky přežijí. Nastartují se totiž různé obranné mechanismy, které však dokáží nadlouho dopředu, někdy až nenávratně, poškodit lidskou duši a pokřivit schopnost utváření mezilidských vztahů.

Velký problém je, že prostředí dnešní průměrné školy omezuje růst jedinců a klade bariéry lidskému vzkvétání. Bohužel, tohle by si vyžádalo samostatný článek. Nicméně zkusme alespoň protentokrát důvěřovat respektovanému zakladateli humanistické psychoterapie, Carlu Rogersovi, který považuje bezpečné prostředí za základ růstu jednotlivce v psychoterapeutickém i jakémkoli jiném vztahu. Rogers se zabýval i učením a roli učitele spatřoval právě v tom, aby systematicky a cíleně vytvářel bezpečné prostředí, kde mohou žáci rozvíjet svůj potenciál.

Pokud školy přestanou být represivními institucemi (a bezduchými nalejvárnami) a budou zaměřené na potřeby svých žáků, totálně to změní jejich nastavení. Učitelé budou přirozeně tíhnout k tomu, aby pomáhali vytvářet pro své žáky prostředí příznivé pro učení a růst. Díky tomu se ze škol stanou bezpečné přístavy. Školy přestanou být místem utrpení. Děti tam budou chodit rády a budou se tam cítit dobře. A právě to se stane, pokud odstraníme onu povinnost navštěvovat školy určené státem, případně jakékoli další. Růst je tendence k lidskému vzkvétání.


6. Děti by si ve školách mohly hrát

Pobuřující, že? Proč by si sakra děcka měly ve škole hrát?!
Asi patřím k těm, kdo si myslí, že mezi učením a hrou není žádný rozdíl. Děti si hrají na popeláře nebo prodavače, rýpou se klackem v hlíně, pletou se doma do vaření. A při tom všem se učí mimoděk spoustu věcí. Je to pro ně přirozený způsob učení, podobně jako u jiných živočichů. Děti navíc hladoví po učení, chtějí poznávat a objevovat. Proč jim tedy brát radost z učení? Proč jim kazit hru?

Při hře se navíc učí jedno dítě od druhého. Mladší se učí od starších, ale také starší se učí díky péči o menší děti. Literatury k tomu je v dnešní době víc než dost. A existují četné příklady dobré praxe i u nás.
(Pár příkladů uvádím v tomto článku.)

Pokud má být škola bezpečným místem pro učení a růst a pokud tam mají děti chodit rády a dobrovolně, musí mít v takové škole dostatek prostoru pro hru.

Mimochodem, už dnes slouží škola jako odkladiště dětí, jen si to nechceme nahlas přiznat. Škola má zaplnit prostor, kdy na děti nemáme čas. Proč se tedy tvářit, že je to jinak a že tam děti chodí proto, aby se naučili něco, co by se bez školy naučit nedokázaly? Jedno s druhým se nevylučuje. Otevřeme školy hrám. Udělejme ze hry školní mindset.


7. Stát by ušetřil miliardy a uvolnil by se nezměrný lidský potenciál

A ty miliardy může ponechat lidem v jejich peněženkách. Jen na chod samotného ministerstva školství, pokud čtu správně v tabulkách, padne ročně více než miliarda. Do regionálního školství, včetně platů, jde ročně více než 120 miliard. Jsou tyto výdaje skutečně efektivní? A jaký mají skutečný přínos pro děti a jejich vzdělání?

Kolik peněz, času a lidského potenciálu stojí všechny ty plánované reformy, reformy reforem, strategie, studie? Pokud by padla povinná školní docházka, velká část zmíněného by přestala dávat smysl. Armáda bezpochyby chytrých a kreativních lidí by své schopnost a úsilí začala uplatňovat jinde. Co vše dobrého by z toho mohlo vzejít…

A víte, co mě udivuje? Že jen v minulém roce přišlo na ministerstvo na padesát žádostí o povolení zřídit soukromou školu v různých částech republiky. Ministerstvo povolilo zhruba polovinu z nich. Rok předtím přistál na stole ministerstva podobný počet žádostí. Myslím, že z toho jasně vyplývá, že rodiče přestávají být spokojení se systémem vzdělávání pro své děti. Chtějí něco jiného. To je vlastně dobrý signál.

Znamená to, že pokud by přestala být školní docházka povinná, školy by mohly vznikat svobodněji, protože by je nesvazovalo žádné úřední omezení. Ano, stát by mohl omezit přísun peněz z rozpočtu do soukromých škol. Ale i kdyby byl rozpočet pro státní školy dvojnásobný, pokud by se nezměnily, byly by prázdné. Začali by z nich prchat jejich zaměstnanci, v první řadě učitelé. Uvolnil by se obrovský potenciál. Do školství, které by se osvobodilo od povinné školní docházky, by naopak začali přicházet další lidé, protože by to pro ně začalo být zajímavé. Rostoucí poptávka po soukromých alternativách navíc naznačuje, že lidé jsou ochotní za vzdělání svých děti připlatit.


8. Stát by investoval do skutečného vzdělávání

Za mě platí, že školství bez státu by teprve bylo opravdové, svobodné, smysluplné. Bylo by více o vzdělávání, vytvářelo by prostor pro učení (a hru), přestalo by být školským systémem.

Ale dobře, když už ten stát máme a chceme, aby pomáhal se vzděláváním, ptejme se jak.
Pokud pomineme prosté řešení, že stát ponechá lidem peníze vybrané z daní, aby sami nesli odpovědnost za své vzdělání a vzdělání svých dětí, řešení bude jediné.

Vezmeme-li za své výše uvedené body, pak jediný spravedlivý a opravdu účinný způsob, jak podpořit vzdělávání, je příspěvek na osobu. Hrubým odhadem mi z toho vyplývá, že pokud vezmu čistě peníze určené na regionální školství, tak na osobu ve věku do 18 let ročně připadne bratru šedesát tisíc korun.

Stát na svobodném, a vlastně jakémkoli, vzdělávacím trhu nedokáže rozlišit, co je a co není smysluplné, kvalitní, účinné. To mohou posoudit pouze děti, potažmo jejich rodiče. Proto to rozhodování musí nechat na nich. Dostane-li každý stejnou částku, může ji uplatnit na vzdělávání dle své libosti. Každý se rozhodne sám, do čeho investuje svůj balíček určený na vzdělávání.

Zní to nereálně? Co když to někdo utratí za blbosti, které nesouvisí se vzděláváním? Co když na tom bude chtít někdo jen prachsprostě vydělávat? Kdo na to bude dohlížet?! Nejspíš by musela vzniknout nějaká pravidla, co považuje stát za vzdělávání a co už ne. Vím, čouhá z toho další možná nespravedlnost. Ale pořád mi to připadá jako lepší řešení, než to, které tu máme teď.

Dodávám, že v tomto malém myšlenkovém experimentu vycházím z toho, že máme stát, který chce podpořit vzdělání svých obyvatel. Můj osobní názor je ten, že stát by neměl do vzdělávání zasahovat vůbec a tím pádem by měl také ponechat lidem jejich peníze, které dnes přerozděluje přes státní rozpočet.


9. Stát nebude zavírat do vězení za odmítnutí školní docházky

Tohle se skutečně děje! A je to důsledek povinné školní docházky. Rádi se stavíme do role soudců a říkáme ostatním, co je správné a jak by měli jednat. Rádi se stavíme do role těch lepších, kteří chtějí zajistit blaho dětem. Svým dětem, ale také dětem těch ostatních.
Když někdo odmítne dát své děti do školy, ať už jsou důvody jakékoli, stát má právo ho potrestat několika lety vězení. Protože má jiný názor?

Komu to pomůže? Státu? Učitelům? Vám? Rozhodně ne dětem ženy, která z důvodů tzv. zanedbání povinné školní docházky u svých dětí dostala pět let natvrdo. A můžete si říkat, jak chcete, že to děláte pro dobro těch dětí.

Nebude-li povinná školní docházka, nikdo nebude zavírat lidi za to, že odmítnou posílat své děti do školy.

Co myslíte, mohlo by to fungovat bez povinné školní docházky? Osobně jsem přesvědčený, že ano. Ostatně, stejně je jen otázku času, kdy zanikne škola v podobě, jako ji známe dnes.

Pro mě osobně ve vzdělávání neexistuje předem daný cíl. Určitě ne takový, který by měl někdo moudrý určit a který by měl platit pro všechny bez rozdílu. Jsme posedlí cíli a jejich měřitelností. Ale vězte, že to není jediná cesta. Pokud se někdo snaží společný cíl definovat a vytváří státní vzdělávací koncepci s takto definovanými cíli, nikdy nebude úspěšný. Vzdělávání je navíc nikdy nekončící proces. Tak jaký může mít cíl?

Osobně vnímám vzdělávání jako součást osobního růstu. (Neplést prosím s populárním odvětvím osobního rozvoje.) Je to snaha o sebezdokonalení. A to může pro každého znamenat úplně něco jiného.

Ostatně, jeden moudrý pán, zakladatel svobodné školy Summerhill, A. S. Neil, který žil s dětmi a dýchal pro děti, řekl, že cílem jeho školy je probudit v dětech „schopnost pracovat radostně a žít pozitivně“. Jinými slovy, není až tak důležité, co děláte, jestli jste úspěšný popelář nebo jen (nepostradatelný) popelář, důležité je žít šťastný a spokojený život. A víte, co si tenhle ten Neil ještě myslel? Že „nutnost zajistit dětem štěstí by mělo být základním principem všech vzdělávacích systémů“.

Co říkáte, může povinná školní docházka zajistit dětem dostatek štěstí?

Pro generaci Z je důležitý čas, ne peníze. Bohatství pro ně je, když mají dobrý pocit z toho, co dělají, říká futurolog Boender

úterý 18. prosince 2018 · 0 komentářů

Pojmenování pokolení za pomoci písmen vzniklo díky knize Generations dvojice amerických historiků Neila Howea a Williama Strausse z roku 1991. Vymysleli sice označení mileniálové pro lidi narozené mezi lety 1980 a 1994, jejich teorie ale postavila základ pojmenování generací podle abecedy. Z mileniálů se stala generace Y. Příští rok dosáhnou plnoletosti příslušníci generace Z, která vyrostla ve zcela digitálním světě.

Zdroj: Leoš Rousek, Hospodářské noviny 27. 11. 2018

„Skupině lidí z generace Z jsme dali na výběr mezi chlebem, pohárem vody a iPhonem. Všichni volili iPhone," řekl v rozhovoru pro HN futurolog René C. W. Boender během konference Czech Economic Summit pořádané ING Bank.

HN: Mladí lidé se vždy snažili odlišit od svých rodičů. Když dospějí, mezigenerační rozdíly mizí. Platí to stále?

Zčásti ano. Nová takzvaná generace Z ale usiluje o to, zbavit se všeho, co život komplikuje a ubírá čas. Nechtějí se přizpůsobit tolik, jako je do jisté míry ochotná moje a vaše generace, tedy generace X či Y. Chtějí, aby zůstalo vše dobré, a to, co je otravuje, zmizelo.

HN: Co přesně už nemá jejich životy otravovat?

Zbytečná rutina. Důležitý je čas. Peníze jsou až na druhém třetím místě. Hodnotu práce soudí podle toho, jak je naplňuje. Když si mohou vybrat mezi prací na něčem nezajímavém za hodně peněz a prací za málo, ale pro Elona Muska nebo Tima Cooka v Applu, volí hůře placený džob. Ať už jde o čtení, hry, sledování videí nebo jídlo, vše v nich musí vzbudit zápal a nadšení.

HN: Proč volí hůře placenou práci?

Zisk měřený časem je to nejdůležitější. Den má stále 24 hodin, je ale na vás, co s nimi uděláte. Mladá generace chce mít lepší život, což není totéž jako bohatší život ve smyslu více majetku, než jejich rodiče. Souvisí s tím také, jak vnímají, co firmy dělají třeba v ekologii. Chováte-li se špatně, nebudou pro vás pracovat. Proto vnímají BP jako British Pollution. Pamatují si, co se stalo v Mexickém zálivu (v roce 2010 způsobil výbuch ropné plošiny BP zamoření pobřeží USA, pozn. red.).

HN: To ale platí snad pro všechny mladé. Co se změní, až generace Z zhruba v roce 2025 převezme otěže světa?

Musíte si uvědomit, že tito mladí lidé dobře vědí, že budou muset pracovat a vydělávat 44 až 48 let. Chtějí, aby jejich zaměstnání mělo smysl a umožňovalo jim věnovat se snům a koníčkům. Bohatstvím pro ně je, že mají dobrý pocit z toho, co dělají a jak nakládají se svými životy.

HN: Jak se mladí lidé, a zejména generace Z, budou stavět a chovat k nadřízeným a autoritám obecně?

Budou ochotni autoritu přijmout, protože budou jednat pragmaticky. Starší nadřízení mají více zkušeností. Mladí od nich budou chtít zkušenosti nabrat a spolupracovat jako partneři. Jednání nadřízeného s podřízeným ve stylu „Marku, musíš to dělat takhle" k ničemu nepovede. Úspěšnější bude šéf, který řekne: „Marku, už jsi někdy tohle dělal? Já to dělal takto. Nechtěl bys to zkusit společně?" Přístup generace Z je učení se prací.

HN: To je přece učení italské pedagožky Marii Montessoriové. Do montessori škol chodili zakladatelé Googlu Larry Page a Sergej Brin či Amazonu Jeff Bezos. Spočívá budoucnost ve větším využití tohoto typu vzdělávacích zásad?

V každém případě musí dojít ke změně v tom, jak školy nyní fungují. To, s čím přišla Maria Montessoriová, je velmi dobrý a zdravý systém. Než se tam ale dostaneme, zaměřme se na učení tím, že děláme něco konkrétního. Jen tak budeme připraveni na okamžik, až se plně projeví umělá inteligence.

HN: Nemáte z umělé inteligence obavy? Prospěje rozvoji lidstva?

Nemám. Protože nám pomůže mnohé, s čím se dnes otravujeme a děláme to s velkým úsilím, zjednodušit a tím dojde ke zlepšení našich životů.

HN: Digitalizace postupně zasáhla takřka všechny oblasti lidské činnosti. Kdo souboj s ní v budoucnosti vyhraje a kdo prohraje?

Opakující se rutinní činnosti převezmou roboti.Vše, co vyžaduje dovednosti, dostane více prostoru, aby mohlo vyniknout. Poroste význam a hodnota truhlářů, kadeřníků či holičů. Zatím neexistuje počítačový program, který by tyto profese nahradil. Řemesla a poskytování služeb se stane novou normou., jak lidé budou měřit naplnění v osobním životě. A nemusí jít nutně o práci jako zdroj obživy. Udělali jsme si průzkum mezi mladými lidmi v 50 zemích světa a jejich odpovědi lze shrnout takto: Chci pracovat tři dny v týdnu, abych měl dost na živobytí, třeba v bance nebo v novinách. Chci ale jeden den na to, abych mohl dělat, o čem jsem vždy snil a co nemá s mou prací nic společného. Třeba psát román nebo tvořit sochy.

HN: Budou si lidé vybírat zaměstnání a zaměstnavatele podle toho, jestli dostanou čas na to, co je baví?

Naprosto. Volný čas je to nejdůležitější, co mají. Je to vlastně to nejluxusnější, co mohou získat. Neplatí to samozřejmě všude na světě, ve většině rozvinutých a civilizovaných zemí však ano…


Charakteristika generací


Generace X

Narození 1965-1979. Významná událost: krach burzy v roce 1987.
Generace X zažila během dětských let ve velké míře rozvody svých rodičů. Jejich matky zároveň začaly běžně pracovat, děti tak musely trávit více času samy doma. Generace je také často charakterizována velkou mírou skepse vůči okolnímu světu.

Generace Y

Narození 1980-1994. Významná událost: teroristický útok 11. září 2001.
Generace známá také pod pojmem mileniálové. Je pro ně charakteristická roztříštěnost do zájmových skupin, kterou umožnil nástup technologií, jako je třeba kabelová televize. Typické pro ně byly SMS zprávy, DVD nebo herní konzole. Díky iPodu začali nakupovat hudbu na internetu.

Generace Z

Narození 1995-2009. Významná událost: celosvětová ekonomická krize.
Většina lidí spadající do této generace používá technologie už od svého mládí. Technika se během jejich dětství neuvěřitelně rychle vyvíjela a oni se museli změnám přizpůsobit. Jsou připojeni k internetu kdykoliv a kdekoliv. Symbolem této generace se staly sociální sítě Instagram a Snapchat. Na rozdíl od předchozích generací je příliš nezajímají tradiční celebrity, ale spíše hvězdy sociálních sítí, které jsou v jejich věku.

Generace Alfa

Narození 2010+. Významná událost: Trump prezidentem USA, brexit.
O generaci Alfa toho zatím moc nevíme. Všichni příslušníci jsou ještě v dětském věku. Podle futurologa Marka McCrindla bude tato generace nejvzdělanější a nejbohatší v historii lidstva. Ve svém produktivním životě budou pravděpodobně používat plně autonomní auta, zcela běžně budou komunikovat s pokročilou umělou inteligencí. On-line pro ně bude prakticky výlučně mobilní.


René C. W. Boender (60)

René Boender je uznávaný řečník a spisovatel, který část svých přednášek a knih věnuje generaci Z. Je také poradcem nadnárodních společností, včetně ING, a univerzit.

Pracoval v marketingu, kde se podílel na kampaních pro firmy jako Coca-Cola nebo Goodyear. Ve své knize Generation Z and the Fourth (industrial) Revolution společně s kolegou Josém Ahlersem dopodrobna popisuje, jakým způsobem generace Z vnímá svět, co si myslí o politice či jak vnímá vzdělání. V listopadu měl na toto téma první přednášku v Česku.

Celý text najdete ZDE.

Hana Vaverková: Jak jsem se školila

pondělí 17. prosince 2018 · 0 komentářů

Někdy koncem srpna nebo začátkem září jsem se dobrovolně přihlásila do MAP II, aniž bych tušila, o co jde. Všichni ostatní v našem malinkém sboru už měli tolik povinností, že jsem při svém malém úvazku usoudila, že to zvládnu, ať je to co je to.

Sešli jsme se ve velkém zasedacím sále krajského úřadu. Hned při zápisu do prezenční listiny mě zaskočil starší kolega, který se organizátorů ptal, co podepisuje, a naznačil, že si to ještě rozmyslí. Na podobném školení jsem nebyla dobrých 5 let, vlastně od doby, co už nejsem ředitelka, ale pracující důchodce. Byla jsem zvědavá, co bude. A bylo.

Úvodem prezentace, co to vlastně MAP je – Místní akční plán. Snažila jsem se vnímat a pochopit. Po 20 minutách mi kolegyně z řady přede mnou předala kolující papírek s obrázkem lokomotivy s vagónky a nápisem „ Koho to nebaví, ať nakreslí vagónek“. To mě pobavilo a přikreslila jsem ten svůj. Po hodince si vzal slovo další řečník, který nás seznámil se zkratkou SRP. Čekala jsem, že přidá i kladivo, dnes se to tak trochu už zase nabízí. Nikoliv. SRP je totiž zkratka pro Strategické řízení a plánování. Moje pozornost poněkud ochabovala. Vagónků nejspíš přibývalo, mnozí přítomní se koukali do svých mobilů a já si přepisovala důležité údaje do kalendáře na příští rok.

Když se mikrofonu ujal mladinký fešák z Prahy, odložila ženská část v sále mobily a zaměřila své zraky na úvodní slajd. Byl na něm obrázek turisty s batohem. Řečník, projektový manager, se zeptal – plánujete strategicky? Co na to říct? Asi jo, ne? Následovala další otázka – co k tomu potřebujete? Prošedivělý kolega v zadní řadě zvolal – peníze! Následovala otázka – na co? Přišla odpověď – na všechno! Tady řečník slibně se rozvíjející debatu utnul a vrátil se ke své dvouhodinové prezentaci, aby nám sdělil perly typu – pokud nevíte, kam jdete, pravděpodobně skončíte někde jinde. My s vagónky si lehce domysleli, že v pr…. Pokud už tam dávno nejsme…

Tu a tam se zvedla ruka a zaznělo – ministerstvo neumí plánovat a po nás chcete strategické plánování. Nebo – ministerstvo samo neví, kam směřovat. Ředitelky mateřských škol se ozvaly s dotazem, kdy se školit, když je nemá ve školce kdo zastoupit a nemají peníze na zaplacení zástupů. Padla kritika, jak dopadla inkluze – nejsou asistenti, a pokud jsou, nejsou peníze na jejich zaplacení. Pán z Prahy se nenechal vyvést z míry a svoji prezentaci zakončil záhadnou větou – nic se neděje náhodně. Ufff!!!

Pro naše dotazy a připomínky už nebylo moc prostoru. Mladá černovláska si troufla a podotkla, že je to zbytečná práce, všichni jsou zavaleni administrativou, jsou přetížení a mnozí vyhořelí. Kolegyně Anička, těsně před důchodem, připomněla, že koncepci školy všichni máme včetně dlouhodobých a krátkodobých plánů, předkládáme je inspekci i zřizovateli, jsou součástí konkurzů. Zdálo se mi, že to projektového managera překvapilo. Tak jsem se neudržela a dodala, že kdyby nám toto všechno říkal před dvaceti lety, asi by to padlo na úrodnou půdu. Nyní ty tři hodiny tady pokládám za ztracený čas. Tím jsem ho asi naštvala a řekl, že teda vyřídí v Praze, že žádné MAP vlastně nepotřebujeme. Hurá, nebyla jsem tu zbytečně!

Bylo to asi první mé školení v životě, kdy ani jednou nezazněl potlesk. Ani ten ze slušnosti. „ To musíme?,“ zeptala jsem se Aničky při loučení. Smutně a odevzdaně kývla. Ministerstvo nařídí, přenese na kraje či magistráty a ty na školy. Kdo se nepřidá, je rázem podezřelý a koleduje si o malér. Vzpomněla jsem si, že něco podobného jsem před lety sama zažila. Nechtěla jsem se zapojit, už nevím do čeho, a zanedlouho mě osobně ve škole navštívila vrchní inspektorka! ( A pak jsem se přidala…)


O hodinu později jsem zahajovala to „ naše“ školení.

Po půl roce se nás na spřátelené škole sešlo něco přes třicet na jubilejním desátém P-AU. Kdo neví, tak se značkou PAU přišel před téměř 30 lety Standa Červenka a znamená to Přátelé angažovaného učení. My ji před 4 lety oprášili a přejmenovali na P-AU, jako že je nám často do au, au.

Dnes jsme si pozvali naši oblíbenou lektorku Blážu s tématem Komunikace v týmu a Inteligence úspěchu. Jen co jsem vstoupila do dveří školy, přehnal se kolem mě houf pubertálních děvčat, která zpívala – Škola hoří, oheň sálá, hurá, hurá, ještě něco přiložíme“. Hned se mi zvedla nálada. V prvním patře se už tvořily skupinky kamarádů s kávou v ruce. S některými jsme se naposled viděla na květnovém P-AU, které bylo zážitkové a na němž někteří při jízdě na raftech spadli do řeky Moravy. To bylo radosti!

Z chodby školy se stal koncertní sál s krásnou akustikou a před námi se seskupila děvčata od 3. do 9. třídy. Před nimi v 1. řadě vynikal jediný muž, můj loňský páťák Patrik. Kluk s Aspergerovým syndromem, který hrozně rád objímá, a když se naštve, občas i škrtí. A pak toho lituje. Zpívali a tančili s takovou vervou, že jsem zapomněla na tři krušné dopolední hodiny a skvěle se bavila. Na kytaru je doprovázel a hlasitě povzbuzoval ředitel Míla. Patrik zpívá moc rád a hlasitě. Ne vždy se trefí do správné tóniny. Ale je to bavič k pohledání. My diváci tleskali a krásně se naladili na nadcházející učení.

Ve třídě, kde se konal seminář s Blážou, bylo na tabuli napsáno – Milujeme Učitele Vaši Žáci. Nebyla to třída 1. stupně, kde to není až tak neobvyklé. Kéž by to bylo útěchou pro ředitele Mílu, který možná nemá všechny papíry v dokonalém pořádku, a kterého často navštěvuje ČŠI. Zato má srdce, a to se bohužel nehodnotí.

Hned na začátku jsme od Bláži dostali dárek – tužku s nápisem Život je krásný. A pak se nás začala ptát Proč? Proč tu jsme? Naše odpovědi se shodovaly – rádi se vidíme, rádi se učíme, je pro nás přichystáno výborné občerstvení… Aktivitou Oceňující dotazování nás Bláža přivedla k zamyšlení nad sebou samými, nad naším životem, naší prací a budoucností dalšího setkávání se. A protože se rozhodně setkávat chceme, domluvili jsme se na jaro 2019, tentokrát na Sluňákově! A vypadá to, že se máme zase na co těšit.

Cestou domů jsem si připomněla 3 S, které máme v našem školním vzdělávacím programu – spolupráce, svobodná volba, smysluplnost – tři důležité podmínky pro efektivní učení. Mohla jsem srovnávat. Dopolední seminář měl ke všemu daleko. Většina z nás se ptá – jaký to má smysl? Odpoledne to bylo jiné – lektory si vybíráme a platíme sami, jsme tu dobrovolně ve svém volném čase, nejčastěji v pátek odpoledne a občas i v sobotu. Spojuje nás láska k povolání, které jsme si vybrali. A občas si připomínáme, že život je krásný.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za listopad 2018

sobota 15. prosince 2018 · 0 komentářů

Novinky z pedagogiky, psychologie, dětské literatury či článků v časopisech českých i zahraničních, které můžete najít v Pedagogické knihovně J. A. Komenského.


Novinky za listopad 2018

Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Jak se úspěšně učit s ADHD: praktický rádce pro rodiče / Stefanie Rietzler, Fabian Grolimund ; z německého originálu Erfolgreich lernen mit ADHS: der praktische Ratgeber für Eltern přeložila Tereza Těšínská – Vydání první
Bratislava: NOXI, 2018 – 255 stran
ISBN 978-80-8111-471-7 Sign.: II 116304V1
Pro děti s ADHD a jejich rodiče je škola často velmi zatěžující. Děti se většinou vyhýbají neoblíbeným domácím úkolům, vedou s rodiči nekonečné diskuze o tom, jaký smysl mají určitá cvičení, lelkují, jsou zasněné a rychle reagují podrážděně, když se jim něco nepodaří nebo nedokáží vyřešit nějakou úlohu. Knižní rádce nabízí rodičům konkrétní a praktické rady.

Absorbující mysl: vývoj a výchova dětí od narození do šesti let / Maria Montessori ; z anglického originálu The absorbent mind přeložil Radek Glabazňa – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 301 stran
ISBN 978-80-262-1393-2 Sign.: II 116294V1
Období ve vývoji dítěte do šesti let je podle M. Montessori za nejdůležitější v životě. Je to období, kdy se rodí budoucí dospělý se všemi svými charakterovými vlastnostmi, návyky a postoji. Do šesti let se rozhoduje o duši člověka. Cílem výchovy je nabýt odpovídajícího stupně nezávislosti.

Hlava na čísla: jak excelovat v matematice (i když jste z ní propadli) / Barbara Oakley ; překlad: Lenka Čížková – 1. vydání
Brno: BizBooks, 2018 – 319 stran
ISBN 978-80-265-0789-5 Sign.: II 116279V1
Fascinující kniha nabízí spoustu užitečných postřehů a technik, jak zvýšit efektivitu učení, jak udržet pozornost, jak správně procvičovat probranou látku, jak najít klíčové myšlenky a jak si je zapamatovat a tím vás proces učení začne doopravdy bavit.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázky

Studenti vypadávají až moc často / Martin Rychlík. In: Lidové noviny: založeny 1893 – obnoveny 1988 – ISSN 0862-5921 – Roč. 31, č. 209 (8.–9. IX.) (2018), s. 3.
Příspěvek komentuje studijní neúspěšnost vysokoškoláků a uvádí údaje o neúspěšně ukončených bakalářských studiích (oborech) podle délky studia v letech 2001 až 2016 a vysoké školy (započatá studia v roce 2013). Podrobnosti lze získat na webu https://dropout.pef.czu.cz/Info.aspx v aplikaci, která přináší data o míře nedostudování studijních oborů na vysokých školách. Web spustil tým odborníků České zemědělské univerzity ve spolupráci s ministerstvem školství.

Vychovávejme v tělesné výchově!: program rozvíjející kritické myšlení / Radka Peřinová. Obsahuje bibliografické odkazy: 1 In: Tělesná výchova a sport mládeže: odborný časopis pro učitele, trenéry a cvičitele – ISSN 1210-7689 – Roč. 84, č. 4 (2018), s. 14–18.
Úloha tělesné výchovy není jen výchova k pohybu, ale může podporovat i osobnostní a sociální rozvoj žáka. Autorka představuje program, který využívá formu konstruktivistického přístupu ve vzdělávání a podporuje kritické myšlení. Učitelé ho mohou využít na lyžařském kurzu, při sportovním soustředění nebo v rámci výuky tělesné výchovy, kdy není k dispozici tělocvična. Ukázkový program s názvem Fair play je určen pro 10–12leté žáky. Forma programu je vytvořena podle třífázového modelu E – U – R (evokace, uvědomění si významu informací a reflexe). Organizace jednotlivých fází je podrobně popsána v textu.

Zaměstnanci v průmyslových firmách stárnou. Jejich průměrný věk se od začátku tisíciletí zvýšil o 5 let

pátek 14. prosince 2018 · 0 komentářů

Zvyšování věkového průměru se úzce dotýká i pracovního trhu. Zatímco v české populaci stoupl od začátku tisíciletí průměrný věk o necelého tři a čtvrt roku, u průmyslových firem hovoří odborníci až o 5 letech. Tento trend může společnostem přinést stabilitu pracovního týmu, zároveň ale i budoucí nevyhnutelné změny v jeho fungování a vedení. Firmy také budou muset řešit, jak kvůli nedostatku mladších pracovníků přenést své know-how na další generace.

Podobně jako roste věkový průměr v celém obyvatelstvu, děje se tak i v průmyslových firmách. Rychlost je však v jejich případě o něco vyšší. Zatímco podle údajů Českého statistického úřadu stoupl průměrný věk v Česku od roku 2001 z 38,8 na loňskou hodnotu 42,2 let, u průmyslových firem uvádějí personalisté rozdíl ještě vyšší.„Věkový průměr zaměstnanců v průmyslových firmách stoupl od začátku nového tisíciletí o 4 až 5 let. Trend je přímo úměrný napříč všemi obory. Pracovní kolektivy jsou věkové rozmanité. Ve firmách je stále více zaměstnanců nad 50 let a lidé odcházejí do důchodu v pozdějším věku,“ uvedla Gabriela Kodenková ze společnosti Talentica specializující se na nábor technicky zaměřených pracovníků.

Jednou z průmyslových firem, která tento trend také registruje, je strojírenský koncern ZKL. „Věkový průměr ve výrobních podnicích narostl za poslední desetiletí ze 44 na 46 let, u nevýrobních podniků pak ze 40 na 42 let. Průměr výrazně určují především starší zaměstnanci, snižují ho pak absolventi,“ uvedl personální ředitel koncernu Rostislav Brodecký. Podle odborníků však zvyšování průměrného věku zaměstnanců v průmyslových firmách nemusí nutně znamenat problém. „Naopak, firmám může přinášet především stabilitu zaměstnanců. Starší lidé už tolik neprahnou po změně zaměstnání,“ řekla Kodenková.

Ředitel Regionální hospodářské komory Brno Čeněk Absolon vidí jednu z hlavních výhod současného trendu ve snížení nezaměstnanosti v seniorních věkových skupinách. „Z hlediska udržení zaměstnání mohou patřit k těm ohroženějším. Důležitým společenským efektem je však změna v jejich vnímání, ocenění jejich zkušeností, odbornosti a loajálnosti,“ doplnil Absolon. Zmíněný koncern ZKL je přitom jedním z příkladů firem, které na loajalitě svých pracovníků dlouhodobě staví. „Někteří zaměstnanci u nás tráví většinu své profesní kariéry, u některých je to i celý život. Často se přitom stává, že na tyto zaměstnance navazují mladší generace přímo z jejich rodiny. Know-how se tak postupně předává z generace na generaci,“ doplnil Brodecký.


Hrozí generační propast?

Podle Kodenkové je jedním z hlavních důvodů současného trendu zvyšující se věk odchodu do důchodu i zrušení započítávání dětí pro odchod do důchodu u žen, což zvedá věkový průměr zaměstnankyň.Trend však ovlivňují i mladí lidé, kteří častěji studují vysoké školy nebo využívají možností vycestovat či studovat v zahraničí. Spousta studentů si také rozvolňuje studium, protože tolik nespěchá do pracovního procesu. Firemní sociolog Václav Bednář v tom však částečně vidí i neschopnost mladých lidí osamostatnit se, a to i přes široké možnosti, které jim trh dává. „V důsledku toho odkládají klíčová rozhodnutí, jako je hypotéka či manželství, a jsou z pohledu zaměstnavatele delší dobu nestabilní,“ řekl.

To potvrzuje i Rostislav Brodecký, podle něj celá řada mladých zaměstnanců v současnosti osciluje mezi firmami a hledá pro sebe tu pravou pracovní náplň.„Kvůli jejich momentálnímu nedostatku na trhu práce je možné, že starší generace nebudou mít komu předávat svoje zkušenosti při odchodu do penze. Zatím to není problém, ale generační propast nás teprve čeká,“ uvedl personální ředitel koncernu. Bednář však v tomto příliš velký problém nevidí. Podle něj se již v historii ukázalo, že chybějící pracovní sílu je z mimo jiné možné z malé části importovat. „Na druhé straně existuje také přirozená flexibilita. Starší generace bude v práci podstatně déle, ta po ní následující také. Když se přitom dnes ptá člověk mladé generace, co očekává od práce a života, v odpovědích se objevuje vyváženost a odpočinek. V praxi to však bude paradoxně dost možná ona, která bude pracovat nejdéle,“řekl Bednář.


Změny fungování týmu i implementace robotů

Co firmy v souvislosti se stárnutím zaměstnanců musí již nyní řešit, je přizpůsobování pracovních podmínek věku pracovníků. Může se jednat o flexibilnější úvazky či zkracování pracovní doby. Václav Bednář nastínil i další změny spojené se současným trendem. „Mění se i fungování týmů, dynamika jejich výkonnosti i způsob, jakým je potřeba kolektivy a týmy vést. Starší zaměstnanci netrpí některými problémy mladších, jsou pečlivější, nemají tak časté kázeňské výstřelky. Protože řada z nich jsou nositeli know-how, je potřeba řešit, jak je zachovat pro další generace,“doplnil.

Ačkoliv podle Absolona nic nenasvědčuje tomu, že by se trend stárnutí zaměstnanců měl v dohledné době zásadně měnit, firmy by se měly dokázat s těmito dopady vyrovnat. „Postupně mění svoje strategie v oblasti lidských zdrojů a takzvaného age managementu. Ve výrobní oblasti s tím souvisejí i výzvy spojené s automatizací a robotizací. Silně to vnímáme i v rámci našeho klastru Industry Cluster 4.0, který se snaží pomoct svým členům s implementací prvků Průmyslu 4.0 a zvýšením přidané hodnoty jejich produkce,“ uzavřel Čeněk Absolon.

Jiří Karen: Učitelé se bouří proti konzervativní tradici

čtvrtek 13. prosince 2018 · 0 komentářů

Vyhrožování, snížení úvazku, psychický nátlak i vyhazovy. Tomu všemu čelí v českých školách řada pedagogů, kteří se snaží učit inovativními metodami v souladu s moderními didaktickými trendy. Co všechno kvůli zastaralému školství ztrácíme?

Zdroj: Deník Referendum 28. 11. 2018

Konzervativní prostředí českých škol, založené na tradiční a autoritářské výuce, klade některým učitelům, zkoušejícím nové metody, řadu překážek. Učitelé popisují situace, kdy jsou nuceni učit podle zastaralých osnov z roku 1996, je na ně kladen nátlak, aby používali didakticky nevhodné metody jako výklad a diktování do sešitu a v řadě případů je jim dokonce vyhrožováno vyhazovem z práce, pokud se nepřizpůsobí požadované klasické podobě vyučování.

Příběhy jednotlivých učitelů jsou pravidelně publikovány na facebookové stránce Nechte nás sakra učit dobře, jejíž ambicí je poukázat převážně na nevalnou kvalitu výuky na českých školách. Stránka zveřejňuje příběhy učitelů, kteří zde popisují své zkušenosti s problémy doprovázejícími aplikaci moderních metod, ale také své zážitky s rasismem některých ředitelů, neřešenou šikanou či nevyhovujícími pracovními podmínkami na soukromých školách.

Mezi emblematická témata patří zejména vyžadování tradičního schématu vyučovací hodiny – frontální výuku a diktování do sešitu. Převažující podobu tohoto z didaktického a pedagogického hlediska naprosto neefektivního a nevhodného způsobu výuky potvrzují taktéž statistická šetření České školní inspekce i empirické výzkumy na českých univerzitách.

Přestože závazné kurikulární dokumenty ministerstva deklarují snahu o aktivizující inovativní výuku, realita praktické školní hodiny je ideálu dalece vzdálena. Smyslem velké kurikulární reformy českého školství v roce 2008 přitom bylo zbavit učitele povinnosti odučit „přikázané učivo“ a dát jim svobodu ve výuce, aby si učivo mohli sami vybrat v kontextu Rámcového vzdělávacího programu.

Z příběhů některých učitelů zveřejněných na stránce přitom vyplývá, že část českých škol nejen vědomě ignoruje závazný státní apel na moderní vzdělávání, ale že dokonce inovativní postupy aktivně blokují za využití nejrůznějších forem nátlaku a perzekuce.

Rámcový vzdělávací program tak řada škol zcela ignoruje a učitelé často frontálně předávají žákům absurdní množství odborného učiva, které jejich krátkodobou pamětí proteče bez jakéhokoliv efektu.

Takovýto způsob „výuky“ se dá považovat na základě nesčetné řady vědeckých výzkumů v oblasti kognitivní psychologie i psychologie učení téměř za pedagogický zločin. Žáky frustruje, vytváří v nich niternou nechuť k jakémukoliv vzdělávání obecně a neumožňuje rozvíjet klíčové dovednosti pro život v 21. století, jako je kreativita, soft skills, kritické myšlení či schopnost racionálně pracovat s informacemi.

N základě různých indicií a jednotlivostí se lze jen domnívat, co všechno k takovému stavu vedlo, protože relevantní statistická data neexistují. Jako významný faktor se zdá být autoritářská tradice českého školství kořenící snad až někde v 19. století, v militarismu pruské důstojnické školy. Neslučitelnosti takového přístupu s demokracií si byli vědomi někteří už v 90. letech, jak ukazuje například vynikající dokumentární film Škola demokracie Tomáše Škrdlanta.

Učitelé vnímající se jako nadřízení prosazují svou mocenskou autoritu vůči žákům, přičemž transmisivní výuka (učitel-vládce předává ústně informace pasivnímu žákovi-podřízenému) se zde stává účinným nástrojem disciplinace a nadvlády. Ostatně vzpomínky mnohých na školní léta jsou zcela prosyceny obrazy mocenského zneužívání učitelského postavení.

Hluboká konzervativnost českého školství podle některých možná souvisí s tím, že řada učitelů často spadá do psychologického typu „ochránce“ (nutno přiznat, že podle vědecky sporné teorie MBTI) zapáleně hájícího status quo a vyžadujícího tvrdé potrestání jakéhokoliv přečinu vůči řádu.

Dalším důležitým faktorem je hluboká, často na základě zkušenosti oprávněná a logická, nedůvěra českých učitelů vůči státu a ministerstvu, na základě čehož velké množství škol zcela odmítlo dobře míněnou (a v lecčems opravdu zásadně progresivní) kurikulární reformu jako „další zbytečné ministerské papírování, které je třeba nějak ošulit“.

Nutno podotknout, že ministerstvo školství aplikaci kurikulární reformy tragicky podcenilo a skoro absolutně ignorovalo vysvětlování a proškolování učitelů v efektivních pedagogických metodách. Připočteme-li zoufalé podfinancování českého školství a ostudné platy učitelů, objevuje se nám výbušná směs hrozící nenávratně poškodit budoucí generace.

Samozřejmě existuje stále se rozšiřující řada kvalitních a stále se zlepšujících škol, které vycházejí z moderních pedagogických východisek, jejichž cílem je plně rozvinutá osobnost žáka namísto stroječku na krátkodobou recitaci. Nicméně se ukazuje (i na základě výzkumů), že ona katastrofálně tradiční škola plná frontální výuky, biflování, autoritářství, ponižování, nadvlády a frustrace je stále výrazně většinovým trendem, zvláště v oblastech mimo velká města.

České školství je zatíženo strukturálními problémy, avšak zdá se, že konkrétní podoba vyučovací hodiny „řeknu ti-napiš si-řekni mi zpět-známka“ je problémem nejpalčivějším, protože se týká celé mladé generace teď a tady. Každým dnem, kdy mladí chodí do panoptikálního skanzenu současné školy „odtrpět si denně těch šest hodin“, ztrácí naše společnost ohromný kus potenciálu čelit chaotickému digitálnímu věku nepředstavitelně rychlé budoucnosti.

Parafrázuji, co jsem četl na sociálních sítích: „Chceme po osmnáctiletých, aby jako dospělí občané naší republiky kriticky analyzovali mediální sdělení, aby byli aktivní a společensky angažovaní, aby dokázali čelit propagandě, aby měli všechny ctnosti demokratického občana, aby byli svobodní, kritičtí, myslící, ekologicky uvažující, kulturní, solidární, soucitní, empatičtí, vnímající a nezávislí… a přitom jsme po nich ještě před měsícem nekompromisně vyžadovali, aby se přihlásili o dovolení, zda můžou jít na záchod.“

Jan Sláma: Maturitní vize

· 0 komentářů

Tak se opět přišlo na nápad, jak pozvednout laťku vzdělanosti národa. Těch nápadů jsme za poslední léta viděli vícero. Máme další. Asi se ty dřívější jaksi neosvědčily. Jak jinak, český název pro tento zázrak se nehodí. Možná by mu lidé rozuměli! Jak se to tedy vlastně jmenuje ? Cut off score. Počeštěno na dlouhé ó ve slově score.

Toto anglické idiomatické rčení má v originále více významů. Tak třeba – přerušit spojení – že by se žáky? Nebo – oddělit – to už je lepší, třeba zrno od plev? Nebo -skončiti-, to snad ale ne. Určitě hodlají pokračovat. Co takhle – isolovati – tak to určitě ne! To by bylo v rozporu s inkluzí. Tak zbývá ještě – vyděditi – no, to asi autoři neměli v úmyslu.

Všechny podoby slova cut off mi ale vnukají myšlénku, že se autoři chtějí něčeho nebo někoho zbavit. K těmto účelům sloužil v minulosti kat. Tento učební obor, jak se domnívám, není nikde provozován, ale název kata připomínající a záměr oddělit cosi od čehosi tu je. Sice ne hlavu od trupu, ale děti s nějakými schopnostmi od dětí se schopnostmi jinými.

Školská veřejnost nechť mi odpustí, že si z tak vážných věcí dělám legraci. Nevím už ale jak jinak. Všechno to už bylo dávno vymyšleno, jen se to ale stále zavrhovalo. Teď, díky inkluzi, budou podmínky navrhovaného systému jen ještě složitější. Podstatou tohoto katovského zázraku má být bodový systém, kterým musí dítě projít. Bude-li úspěšné, pak prý má šanci udělat v budoucnu maturitu a tedy absolvovat střední školu s maturitou a snížit alarmující počet dětí u maturity propadajících.

Jak do toho zapadá složitost výuky ve třídách s inkluzí? To dokážu jen odhadnout. Domnívám se ale, že to s „katem“ příliš nekoresponduje. Inkluze sama se tu objevila dle mého soudu předčasně. Zapadla by výborně do vzdělávání v době, kdy nebudou na Zemi soupeřící politické a hospodářské systémy, kdy nebude třeba se rvát o pozice ve společnosti, do doby všeobecného souladu, míru a lásky. Snad ta doba někdy nastane.

Zatím, alespoň u nás, máme vysoké procento propadlých u maturit a nedostatek technicky vzdělaných pracovníků. Nad tím dnes pokrytecky lkají ti, kteří tleskali zákonům trhu a doširoka otevírali brány gymnázií. Dokonce i zástupci profesních komor lživě vykládají, jak na problémy upozorňovali a nikdo je neposlouchal. Není to pravda. Upozorňovat začali, až když podnikatelům začalo „téct do bot“. A kdyby nedošlo ke konjunktuře a nedostatku technicky vzdělaných lidí, ani by je nenapadlo si stěžovat. Sám jsem se přesvědčil, že na včasné výstrahy nikdo nedbal.

Vracíme se po spirále tam, odkud jsme vyšli. To, že po spirále je jen změna v části podmínek vzdělávání a ve změně ve společnosti. Ty změny ve společnosti nejsou ale jen k lepšímu. Děti dnes vyrůstají v jiných podmínkách, mají jiné zájmy, jsou strženy proudem elektronizace a virtuálních technik. Zájem o vzdělání jim je mnohdy zcela cizí. Svoji budoucnost si ani nepokoušejí představit. Nechci ale bagatelizovat.

Takže „kat“ má prohnat děti sítem bodů. Které propadnou, půjdou na řemeslo. Ale hodí se na něj? A co teď, když si nebudou moci ani „tu maduridu“ udělat.

Léta se motivace pro manuální práci na školách zanedbávala. Teď se snad podmínky zlepší. Ale čas běží. Co se zanedbalo, bude se vyrovnávat, ale bude to trvat. K odpovědnosti by měli být voláni lidé, kteří tento stav způsobili. A nejen ve školství. To není odtrženo od společenských podmínek, které se po převratu vytvářely.

V minulém režimu byl princip dostupnosti vzdělání kladen na první místo. Nadaní žáci z odborných učilišť měli možnost buď v maturitních oborech nebo v nástavbovém studiu na maturitu dosáhnout. Byla zaručena prostupnost na vysoké školy. Je pravda, že maturity neměly stejnou úroveň a tedy i úspěšnost na vysokých školách nebyla srovnatelná. Současné bitvy o jednotnou maturitu jsou ale dle mého soudu zbytečné. Proč by neměla být jiná maturita na školách, do kterých jdou děti s cílem vystudovat obory společensko-vědní nebo vysloveně teoretické a jiná pro děti, které mají cíl uplatnit se v průmyslu a zemědělství.

V tomto duchu by měly být i maturitní předměty a zejména matematika by se měla přizpůsobit potřebám dětí a jejich budoucímu zaměstnání a ne tvrdohlavě trvat na tom, že všichni musí myslet matematicky a že bez toho nelze žít.

Nejsou-li společenské podmínky podobné rajské zahradě, ale spíše bojišti, radím, spíše než se zabývat inkluzi věnovat potřebné prostředky na výběr a výchovu dětí mimořádně nadaných. Měli bychom si též uvědomit zhoršující se fyzickou kondici dětí. Navrhuji proto zvýšit dotaci hodin pro tělesnou výchovu a sport.

Autoři „kata“ by se měli též zamyslet nad psychologickými dopady na děti.

Smutný závěr: řadu let se snažíme poradit odpovědným orgánům, ale naše rady zůstávají oslyšeny. V lepším případě nám ministerstvo nebo jiný orgán napíše: „Děkujeme vám, že se o problematiku školství zajímáte“… atd. To v naději, že je přestaneme otravovat. A tak se ta kára školství drkotavě plazí dál.

Robert Čapek: Statečné srdce

středa 12. prosince 2018 · 0 komentářů

Líný učitel nemůže být líný/kreativní/podporující/klimatický – bez statečného srdce. Lidé neodpouštějí kvalitu tam, kde vládne podprůměr.

Zdroj: Čapek Robert: Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně. Praha: Nakladatelství Dr. Josef Raabe s.r.o., 2017. ISBN 978-80-7496-344-5

Línému učiteli se může lehce stát, že bude pro žáky tím nejžádanějším a nejpopulárnějším učitelem ve škole. Musí se proto připravit na mínění některých nepřejících kolegů, že se dětem „podbízí“. Nedává špatné známky, takže dle mínění jiných bude „nenáročný“. Neprůměruje známky, systémy jako Bakalář považuje za nepedagogické a zbytečné, čtvrtletní práce nebere vážně, s dětmi si až příliš hraje – to vše bude trnem v oku některým vyhořelým, zpátečnickým nebo nekvalitním učitelům. Ani u vedení nemusí mít takový učitel na růžích ustláno. Na druhou stranu nemusí každému vnucovat své pravdy. Být líným učitelem znamená pro někoho projít si náročnou osobní změnou, jistým rozvojem spojeným s individualitou člověka. To je intimní věc. Pokud nemá štěstí na školu, kde se může opřít o kolegy nebo vedení, je vlastně průkopníkem, inovátorem a pionýrem, tím správným pedagogickým předvojem, a to bývá bolestivé. Ale žáci a jejich rodiče někoho takového zoufale potřebují!

Stejně musí prokázat, že má statečné srdce, když hájí zájmy žáků. Nesmí se bát přijít za kolegou, ba i vedením školy, když někdo zásadně porušuje správné pedagogické a (nebojím se toho slova) lidské řešení případů a problémů. Líný učitel může být líný na slovo, ale pokud je to potřeba, vezme věc za svou a jde za svými zásadami.

Na jisté škole, kde jsem dlouhá léta učil, jsem měl kamarádský vztah s 90% učitelů, svých kolegů. Kdybych měl neomezenou moc ředitele a chtěl vybudovat kvalitní školu, polovina z nich by musela dostat výpověď! Na hodinu. Ale protože jsou to mí přátelé a já nejsem ve škole absolutistický monarcha, mohu se alespoň pokusit je měnit, vysvětlovat, ukazovat. Je to přece i moje věc, moje škola, moji žáci! A k tomu je statečné srdce také třeba.

(str. 32–33)

A ještě odjinud:


Škola je příliš důležité místo na to, aby se tam učitelé mohli flákat, říká Robert Čapek, „ostrý“ školitel učitelů

Zdroj: Jitka Polanská, Rodiče vítáni 24. 10. 2018

…Mnozí učitelé vnímají limity svého způsobu výuky, ale nevědí, odkud to začít měnit, a jak. Je vždy spousta důvodů, proč to nejde. Jak se to stane, že se učitel odlepí od ostatních a začne dělat něco jinak?

Mám pocit, že se hodně učitelů i ředitelů bojí dělat něco svobodně. Přitom český školský systém je dost svobodný. Jho je někdy zcela zdánlivé nebo rozhodně ne tak velké, jak se zdá. Pokud učitel někoho nezmlátí, může si v podstatě dělat, co chce. Když si to obhájí. A to je možná ten problém. Musí být připraven na to, že se ho někdo zeptá, proč dělá to a to a umět to vysvětlit. Nebát se, neříkat si předem, tohle mi nedovolí vedení, tohle mi nedovolí rodiče. I když samozřejmě je fakt, že dobré vedení školy, které učitele podrží, je dobrý základ.

V mém případě to opravdu bylo tak, že když jsem si plnil základní „učitelské“ – rozuměj byrokratické – povinnosti, mohl jsem učit, jak jsem chtěl, a dokonce i hodnotit, jak jsem chtěl. Učitelé si na českých školách ani navzájem necpou, jak by se mělo učit. Řekl jsem kamarádovi: já známkuju takhle. A on: jo? Já zase takhle. A to bylo vše. Žádný tlak jsem necítil. To bylo kdysi, nepopírám, že nyní se šrouby utahují více. Shora i od kolegů. Tlak nastupuje ve chvíli, když žáci začínají říkat, že by chtěli místo nějakého učitele jiného. A tohle se rozšíří po škole nebo po městě. Když se začne řešit, že kvůli nějaké učitelce se děti do školy netěší, a na pana učitele naopak ano. A když to začnou řešit rodiče. Pak to někdy přeroste do kampaní, petic za odvolání učitele apod. Ostatně, proč ne, rodiče mají právo zatlačit na školu, že nechtějí špatného učitele.

Jsou ale i případy, že rodiče zatlačí, aby odešel ten dobrý…

Jasně, někdy nepoučení rodiče ze strachu třeba odpískají Hejného matematiku i s tím učitelem, který ji začal. Ale obecně si myslím, že učitel, který učí moderně, a je odejit, někde udělal chyby. V učitelských kruzích je známý případ mladého dějepisáře, který se strašně snažil o nové metody, ale ve škole neuspěl. Napsal o tom blog. Můj názor na tenhle případ je, že učil sice moderně, ale neměl zvládnuté hodnocení a ani nereflektoval postoj dětí ke své výuce. Zdá se mi, že u hodně učitelů, kteří neuspěli, nejsou na vině moderní metody, ale prostě didaktické chyby. Někde něco přepískli, nebo naopak neošetřili. Těch důvodů spojených s osobností a odborností daného člověka může být hodně. Zanedbání komunikace s dětmi a s rodiči je jeden z faktorů. A taky podcenění metod. Představa o moderní výuce je jedna věc, konkrétní realizace, metody, kterými toho dosahuju, je druhá věc. Když je dobře neznám, velmi snadno mohu pohořet. Já mám revoluci ve výuce v hlavě, ale také velmi dobře podepřenou metodami. Ideje se realizují praxí a ta praxe musí didakticky sedět…

Příběh sedmý. Etnicky nevhodný host

úterý 11. prosince 2018 · 0 komentářů

Učil jsem v převážně romské třídě. Chtěl jsem trochu ozvláštnit hodinu občanské výchovy, tak jsem se rozhodl pozvat do hodiny romského aktivistu.

Aktivista společně s neziskovým sektorem bojoval proti obchodování s chudobou a proti mafiánským praktikám v sociálně vyloučených lokalitách. Ostatně málo lidí ví, že za katastrofální sociální situaci Romů často mohou romští podnikatelé, kteří vydělávají na jejich bídě.

„Pane Tománku, to si děláte srandu? Pozvat cigoše do hodiny?!“ seřvala mě ředitelka.
„No… jsme zapojeni do spousty multikulturních projektů, na webovkách máme napsáno, že bojujeme proti rasismu… to je problém, že je to cigán? Pro spoustu romských žáků to bude host, s kterým se mohou identifikovat.“
„Podívejte se. Vy to nebudete, komu budou chodit do kanceláře rodiče a nadávat, že tu propagujeme neomarxismus, multikulturalismus a cigoše.“
„Aha. A co mám teda dělat?“
„Když už jste si ho pozval, tak dobře tedy. Ale ať z té pozvánky, co visí na chodbě, není zřejmé, že je to cigán. Opravdu. Já mám svých problémů dost a tohle prostě nechci řešit.“

Přednáška nakonec proběhla bez problémů a rodiče si na etnickou nevhodnost hosta nestěžovali. Otázkou je, zda jediným, kdo s tím měl problém, nebyla ředitelka školy.

Václav Klaus ml.: Rozpočet školství

pondělí 10. prosince 2018 · 0 komentářů

Do Vánoc zbývají dva týdny, politika nikoho nezajímá, ale musím ještě něco napsat vážného. Ve Sněmovně leží rozpočet na rok 2019.

Zdroj: Novinky.cz 10. 12. 2018

Že v době nebývalé konjuktury, skoro nulové nezaměstnanosti, absenci válek a živelných pohrom (kůrovce nám vypěstovali ekologičtí aktivisté – to je jiný typ pohromy), nevýstavby dálnic..., že v této době nasekáme další dluh 40 miliard korun – o tom mluví a kritizuje kdekdo. A má naprostou pravdu!

Ještě horší je, že ty peníze projíme a rozfofrujeme, minimum investic. Republika není dojná kráva a daňovým poplatníkům se utahuje tipec. Stoupáme v pořadí zemí s nejvyšším zdaněním vesele vzhůru a ještě podnikatelům přidáváme kontrolní hlášení a další buzerace. Vyždímáme to z nich, ale i z normálních lidí – zdanění práce je u nás jedno z nejvyšších na světě (jen se to vybírá pod třemi různými názvy: daň–sociální–zdravotní).

No a co s tolika penězi?

Popíšu vám situaci ve školství. Za poslední dva roky vzrostl rozpočet regionálního školství (v jádru mateřinky, základní a střední školy) ze 103 na 144 miliard! Čtyřicet procent. To je sakra dost ne? Skoro to generuje otázku, jak to, že jsme (ve školách) nezemřeli hlady před několika lety, kdy ta čísla byla poloviční. A školství dosahovalo o něco lepších výsledků než dnes.

Ale zůstaňme u posledních dvou let. Zlepšila se kvalita školství o 40 procent? Dosahují studenti u státních maturit lepších výsledků (alespoň o čtyři procenta)? Dostali učitelé přidáno o 40 procent, nebo dokonce o víc, když se furt mele, jaká je to priorita? NE. Ani náhodou. Ani na jednu z těchto otázek není odpověď – ANO.

Nabízí se tedy logicky, kde ty peníze skončí?

Skončí v tzv. Reformě financování školství, tedy v sanaci poloprázdných škol. V placení školám za to, kolik odučí hodin. Bez ohledu na to, jestli učí dobře, jaké mají výsledky nebo že nemají skoro žádné studenty. Počítání jakýchsi Ph-maxů. Jde o pokračování díla předchozí ministryně Valachové. Tedy nejen snaha, aby se nekontrolovala kvalita vzdělání, aby všichni studovali od dvou do dvaceti šesti let. Soft skills a ideologie. Inkluze a pamlskové vyhlášky. Obědy zdarma. Ještě zničit poslední zbytky zdravého rozumu, zničit stabilitu financování systému.

Ty výdaje budou ještě mnohem vyšší nakonec. Já být ministr financí, tak z toho zešedivím, a být ministr školství – tak se zastřelím. Bez ironie.

Snažil jsem se tento nebezpečný nesmysl zákonem zrušit, ale premiérovi nevím kdo co nakukal, a sám se s problematikou nestihl vůbec seznámit (jak ukázala i moje čtvrteční interpelace), shodili to a jen odložili o rok. Tak už to máme.

Hnutí ANO mělo heslo „řídit stát jako firmu“. Nechci to karikovat, bylo to marketingově myšleno určitě pozitivně, tedy zdravě a efektivně hospodařit. No právě. Tak se na to podívejme z hlediska firmy, tedy v tomto případě školy.

Představte si (já si to představuji živě), že bych přišel jako ředitel na Správní radu a měl jsem v hospodaření o 40 procent (60 milionů) vyšší náklady. Může být. Postavil jste nějakou novou budovu v uplynulém roce, pane řediteli? Ne. Jaké máte výsledky ve státní maturitě? No, o něco jsme se zhoršili, beztoho to nebylo valné. Přidal jste asi hodně peněz pedagogům za jejich záslužnou práci? No něco jo, spíš to teda slibuju a natahuju, dám jim víc do základu a uberu na osobním a odměnách. Myslíme, zda jste jim přidal 40 procent? Ne, to ani náhodou. Safra, safra a kam teda ty peníze mizí? Udělal jsem tu ve financování větší chlív a platíme každému, kdo si co řekne. Kristepane, máte aspoň vyšší příjmy? Trochu jo, ale 60 milionů jsem si půjčil a vydal další dluhopisy.

Tohle není zlé podobenství – to je realita této vlády.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger