Slavomír Mácha: Příprava na start 1 – nefér výhoda?

úterý 28. ledna 2014 · 0 komentářů

Než půjde naše dítě poprvé do školy, má za sebou již šest nebo sedm let vývoje, kdy je schopno se „samo“ se učit, byť to bylo s naší pomocí jako rodičů, od kamarádů, okolí, kterým bylo dítě obklopeno. Náš úkol jako rodičů spočívá v tom, abychom vytvořili k učení vhodné podmínky a podpořili to dobré v jeho osobnosti.

Cílem výchovy tedy reálně nemůže být vytvoření harmonicky a všestranně rozvinutého člověka, ale vychování člověka, jenž bude znát své vlastnosti a schopnosti, dokáže je uplatnit a který bude schopen šťastně a plnohodnotně žít.

Hlavní úkol školy je rozvinout osobnost dítěte – žáka, veškeré učivo je pouze nástrojem k dosažení cíle… Ve škole již osobnost dítěte nelze utvářet tak snadno, jak si představují rodiče. Osobnost dětí je utvářena v prvních třech letech života a v šesti letech je téměř většina osobnosti (nelze vyjadřovat v procentech nebo nějakých jednotkách) hotova. Vývoj osobnosti potom různě rychlým tempem pokračuje po celý život. K nám jako učitelům do prvních tříd přicházejí děti, které jsou na školní práci a studijní nároky na různých úrovních připraveny.

Prvních šest let života je rozhodujících, zda máme ve třídě dítě, které se nebojí poznávat a samo poznávat chce. Zda je komunikativní, kreativní, odvážné, schopné soustředění, vytrvalosti, anebo zda se schopnosti dítěte pohybují v obou krajních polohách, například strach vs útočnost, pasivita, hyperaktivita.

Jako rodič i jako učitel mám možnost srovnat své výchovné metody s výchovou rodičů mých žáků včetně možnosti porovnání s odbornou literaturou. Je také pravdou, že je velký rozdíl, v pojetí výchovy dítěte, zda vychováváte prvorozeného/prvorozenou, či další dítě v pořadí a zda tím, kdo vychovává, hraje si, případně trestá, je otec či matka.

Stěžejním tématem tohoto článku je prvních šest let, přesněji rok dva před nástupem do školy. Dítě před nástupem do školky musí zvládnout alespoň částečnou sebeobsluhu, tj, umět se obléknout, samo se najíst, použít toaletu a nemít pleny, umět vyjádřit slovy (nikoli pantomimou nebo kojenštinou) své přání, zapojit se do hry, společných aktivit a tak dále. Toto naučit dítě je úctyhodným podílem výchovy matek. Matka je z hlediska filosofie výchovy ostatně prvním a nejdéle působícím učitelem – učitelkou člověka a to často ještě dlouho po své smrti. Vliv matky v nás zůstává po celý život.

Role otce spočívá ve výchově v poznávání a rozvoji potenciálu dítěte, trpělivosti, kreativity, řešení problémů, vypořádání se se stresem, strachem, umění navazovat vztahy a udržet je, umět se soustředit, umět i prohrát a z prohry se poučit. Teď nepíši jako učitel, ale jako otec a zastávám například názor, že přerušit zápal nebo soustředění hry či objevování dítěte například jen kvůli obědu či večeři je téměř výchovný hřích, a to je třecí plocha mezi pojetím výchovy otců a matek. Udržet soustředění, zájem a nadšení pro objevování je důležitější pro život, než mít včas plný žaludek a spojit si toto s jídlem anebo ještě hůře trénink soustředění kvůli jídlu přerušit. Naše děti jednou bude živit schopnost začít a dokončit práci. Mzda či jídlo bude potom odměnou, nikoli nutnou touhou…

Celý text si můžete přečíst ZDE.