Peter Gray: Hraní si s dětmi: Měli byste? A když ano – jak?

čtvrtek 10. května 2018 · 0 komentářů

Pokud budete googlovat frázi „hraní si s dětmi“, najdete mnoho tvrzení odborníků, jak důležitá je hra rodič–dítě pro obě zúčastněné strany.


Hraní si s vaším dítětem není „hra“, pokud se u toho nebavíte oba

Popisují takovou aktivitu jako způsob vytváření pouta a poznávání vašeho dítěte, jako možnost zábavy a zdravého cvičení a také coby způsob, jak vaše dítě naučit novým dovednostem. Nicméně také naleznete příspěvky rodičů, většinou matek, přiznávajících se, že si s dětmi hrají, neboť se cítí provinile, ale popravdě to nenávidí.


Problém dětí dominujících při hře nad rodiči

Mnoho z těch, kteří jsou natolik odvážní, aby dokázali přiznat, že nenávidí hraní si s vlastními dětmi (nebo to alespoň někdy nemají rádi), se dozvědělo od odborníků, že by neměli při hře dominovat a měli by dětem přenechat hlavní slovo. Ale s touto myšlenkou zacházejí příliš daleko.

Problémem je, že způsob, jakým si děti chtějí hrát, často není shodný s tím, jak si chtějí hrát rodiče. Děti milují vykonávat stejnou mizernou věc pořád a pořád a pořád dokola. Jsou k ní upoutány. To je způsob, jakým se učí a jak trénují určitou dovednost, dokud to nedělají správně. Ovšem rodiče, celkem pochopitelně, něco takového dělat nechtějí. Minimálně ne s aktivitou, kterou je dítě zrovna posedlé. Jedna maminka, jejíž syn vyžadoval, aby s ním opakovaně a stále stejně hrála „Discoball“, napsala: „Připouštím, že to byla zábava prvních 500 opakování… ale teď už to začíná být unavující.“

Děti také někdy ovládají své rodiče při hře jenom proto, že mohou. Stávají se malými tyrany a někteří rodiče jim to dovolí, protože si myslí, že by to měli dělat. Například jedna matka popisovala, jak její dcera při hře vyžadovala, aby matka říkala pouze přesně ty věty, které jí určila. Dcera šílela kdykoli maminka řekla něco jiného nebo promluvila v jiný moment. Dcera mohla být kreativní, ale matka nikoliv. Pro matku potom toto nebyla hra – byla pouze loutkou, ne spoluhráčem. Není divu, že to nenáviděla.

Zde tedy máme jeden z problémů, které se při hře rodič–dítě vyskytují. Byly nám (a tím „my“ mám na mysli spíše matky než otce) vymyty mozky pro víru, že naším posláním je prakticky v každé chvíli sloužit potřebám našich dětí. Někdy tím, že jim říkáme, co přesně by měly dělat, jindy přiživováním všech jejich rozmarů. V některých případech jsme my kápové, protože si myslíme, že jim máme vládnout pro jejich vlastní dobro. Ale jindy, a především při hře, si chybně myslíme, že je naším úkolem dovolit dětem nás ovládnout. Ale ovládnutí v jakémkoli směru ničí hru a nakonec ničí i vztahy. Hra vyžaduje vyjednávání a shodu tak, aby byly naplněny potřeby všech. Ne šikanování a podřizování.

Žádný seberespektující dětský spoluhráč by netoleroval být opanován takovým způsobem. Dítě, které by bylo znuděné po 500 opakováních stejné hry, by prostě řeklo: „Buď budeme hrát něco jiného, nebo končím.“ Ve hře na něco by každé dítě, které by nemohlo být kreativní, okamžitě protestovalo, a pokud by takový protest nebyl úspěšný, skončilo by. Schopnost vyjádřit nespokojení, rebelství, odchod je to, co dělá takovou hru mocným nástrojem sociálního učení. Když dovolíme dětem při hře nad námi dominovat a být nepozorné k našim potřebám a touhám, ničíme společenskou hodnotu hry. „Hraním si“ takovým způsobem pro ně nic neděláme. Ve skutečnosti tím z nich můžeme udělat rozmazlené spratky.


Problém rodičů dominujících při hře nad dětmi

Opačnou chybou je samozřejmě naše dominance ve hře nad dětmi, nebo v extrémním případě úplné ovládnutí hry a vyřazení dětí. Tatínkové jsou v tomto obvykle více vinni, ale zažil jsem takto se chovat i maminky. Společně začnete něco hravě budovat, třeba hrad z písku nebo jeden z těch specifických modelů z Lega. Zcela se do toho zaberete a jste v tom o mnoho lepší než dítě, takže úplně převezmete iniciativu nebo říkáte dítěti, co přesně má dělat. Potom už to je jenom vaše hra, ne dětská.

Pamatuji si jak před lety, když byl můj syn malý, jsme se přidali ke skupině nazvané Indian Guides, jejímž cílem bylo poskytovat příležitosti k upevňování vztahů mezi otci a jejich mladými syny. Jenou z předložených aktivit bylo vyrobení malých dřevěných autíček pro závod „Pine Box Derby“. Předpokládal jsem, že účelem bylo, aby syn postavil auto a otec při tom hrál jakousi usnadňující roli – předvést chlapci jak používat bezpečně a efektivně nástroje nebo jak vyčistit štětce po jejich použití. Byl jsem celkem hrdý na malé auto, které můj osmiletý syn postavil a on vypadal, že ho to tvoření bavilo. Zdálo se, že to pro něj byla unikátní tvořivá hra.

Ale když jsme s autem v ruce přišli na start závodu, byli jsme oba dva sklíčení. Všechna ostatní auta byla perfektně opracována, nádherně natřena a naleštěna. Byl jsem ohromen zručností všech ostatních otců. Bylo zřejmé, že jejich děti v tom nehrály vůbec žádnou roli kromě pozorování nebo pouhého vykonání několika přesně zadaných úkolů. Možná, že ta událost, alespoň do nějaké míry, poskytla dětem příležitost ke vzdělání, zatímco pozorovaly své otce, ale rozhodně pro ně nebyla hrou. V každém případě jsme se synem cítili silnou touhu se vypařit, odplížit se domů a zahodit naše auto, které vypadalo jako vyrobené osmiletým klukem, do popelnice.


Smutný důvod, proč se dnes rodiče cítí povinni hrát si s dětmi

Hra by nikdy neměla být povinností – vždy by měla být zábavou. Hra, už z definice, je něco, co chcete dělat. Takže pokud si „hrajete“ se svými dětmi, aniž byste sami chtěli, potom si ve skutečnosti nehrajete.

David Lancy, autor „The Anthropology of Childhood“ a možná největší světová kapacita na vztahy dětí a rodičů, zdokumentoval myšlenku, že by si rodiče měli hrát se svými dětmi, jako celkem novou, pocházející ze západní civilizace. V jiných kulturách, a také v té naší, kromě posledních několika desetiletí, byly děti vždy obklopeny jinými dětmi, s nimiž si hrály. Rodiče necítili potřebu si s nimi hrát a zejména děti samy si nechtěly hrát s dospělými, neboť děti měly spoustu zajímavějších spoluhráčů – dětí všech věkových skupin.

Dospělí v těchto kulturách si mohli hrát, ale hráli by si takovým způsobem, jaký by si vybrali. Někdy by se děti přidaly, což bylo v pořádku, pokud děti takovou hru nezkazily. A někdy by se dospělí, obzvláště mladí, přidali k dětem. Ale pouze pokud by sami chtěli a bylo by to pro děti v pořádku do té míry, dokud by jim dospělí nekazili jejich hru. Kdykoli si dospělí hráli s dětmi, nebylo to nikdy z povinnosti, ale pouze pro zábavu. Podle antropologických výzkumů toto vše platí především pro společenství lovců a sběračů. Bylo to tak obvyklé i v komunitách ve Spojených státech, kde jsem v padesátých letech dvacátého století vyrůstal.

Děti si přirozeně hrají lépe s jinými dětmi než s dospělými. Mají podobnější zájmy, výdrž i smysl pro humor. S menší pravděpodobností se chovají povýšeně a nesnaží se úmyslně změnit hru na nudnou příležitost k učení. Už dříve jsem argumentoval, že obzvláště cenné mohou být pro děti hry ve věkově smíšených skupinách. A to jak pro ty starší, tak i pro mladší. Ale když se bavíme o někom přes třicet, hrajícím si dítětem mladším deseti let, taková propast může být, aby zůstal zachován pravý duch hry, složitá k překonání (ačkoli to není nemožné).

Vytvořili jsme, hanba nám, svět, kde děti nemohou jít jen tak ven a najít si další děti na hraní bez dozorujících, vměšujících se a hru ruinujících hru dospělých. Kromě období otroctví a intenzivní dětské práce je to poprvé v historii lidství, kdy si děti nemohou hodiny denně volně hrát s jinými dětmi. Samozřejmě, že se proto cítíme vinni – a měli bychom. Měli bychom však tuto naši vinu využít k řešení skutečného problému. Potřebujeme najít způsob, jak dovolit našim dětem hrát si svobodně s dalšími dětmi, místo snahy zaplnit jejich prázdnotu námi. Prázdnotu, již jsme mizerně vybaveni zaplnit.

Celý text a k tomu pár zábavných her s dětmi najdete ZDE.