Miluše Havlínová, Jan Kovařovic: DOKUMENTY 17. Reforma školské reformy 2

pondělí 10. února 2014 · 0 komentářů

„Úvahy o tom, jak nedělat (UN číslo 4) i jak dělat reformu vzdělávacího systému (UN číslo 6 a 9) dokončíme v tomto čísle s nadějí, že vyvolají diskusi a polemiku čtenářů,“ píší autoři v roce 1991. Diskuse o způsobu provádění reformy by stála za to i dnes. Po tolika chybách. Všimněte si původních představ.

Zdroj: Učitelské noviny č. 10/1991, str. 8


Pedagogická experimentace pedagogů

Jestliže se bude každý pedagog rozhodovat sám za sebe pro přijetí programu vnitřní transformace vzdělávací soustavy, bude si muset samostatně zvolit, po jaké cestě vykročí. Může začít tím, že vhodně aplikuje reformní program na svoje úkoly a podmínky, ale může jej i sám ve své působnosti tvořivě rozvinout a ověřovat. Ten, kdo se nebude cítit být připraven vzít na sebe odpovědnost za vzdělání žáka bez opory a vodítka podrobně zpracovaná, měl by je mít k dispozici a vyhledávat je. Naopak ten, kdo si bude vědět rady se svým nově koncipovaným posláním ve vzdělávání žáka, bude moci uplatnit svoje originální nápady, záměry a programy přímo ve vlastní pedagogické činnosti jako legální experimentátor.

Motivace a schopnosti jednotlivého pedagoga jsou tím kapitálem, s nimiž vnitřní reforma vzdělávacího systému doslova stojí a padá. Strategie reformy proto vychází z předpokladu, že každý pedagog může být potenciálním experimentátorem, autorem programu či přímo projektu v rámci své působnosti, který by mu mělo být dopřáno vyzkoušet a který on také vyzkouší doopravdy a náležitě. Ale jak? To bude muset přejít do nějaké experimentální školy?

Co je „experimentální škola“, naši učitelé poznali. Zde nám však jde o něco jiného, třebaže instituci experimentálních škol bude potřebovat i reformující se vzdělávací systém poměrně brzy. Experimentální školy budou vznikat po dohodě zúčastněných stran tam, kde si například autoři projektu školské reformy nebo řešitelé výzkumných projektů budou ověřovat svoje programy nebo hypotézy. O ustavení instituce zmíněných bude určitě usilovat i řídící složka vzdělávacího systému, centrální i místní. Bude přece potřebovat vyzkoušet si řadu nových přístupů dříve, než se rozhodne podporovat jejich zavádění. Ostatně právě v tomto bodě se může šťastně setkat s reformními snahami v té podobě, kterou jsme nazvali pedagogická experimentace pedagogů v praxi.

Pedagogické experimentace jsou nezávislé na případném zřízení experimentální školy, jejíž pravidla a název nejsou vůbec ještě ani uvažovány, natož stanoveny. Kdyby učitelé a ředitelé škol a zařízení, kteří si přejí zavést do svého pedagogického působení změny ve prospěch humanizace a efektivnosti vzdělávání, čekali, až budou k experimentální práci přizváni, jednak by se jim to nelíbilo (opět pokyn shora), jednak by většina z nich byla z reformních snah vyloučena. Experimentující jedinci by byli zcela závislí na statutu školy. Bez jejich špičkového potenciálu se však budoucí reforma neobejde.

Bude-li pedagog potřebovat vyzkoušet určitou změnu v pojetí vyučovacího předmětu, ve způsobu organizace nebo metodách výuky, bude-li chtít zavést nějaký postup své pedagogicko-psychologické orientace a působení na žáky nebo nějaký systém hodnocení jejich výkonů atp., stane se věcí jeho profesionální prestiže si tyto svoje pedagogické záměry a potřeby experimentálně ověřit. Podobně se to týká celé školy, jestliže experiment bude nad rámec možností jednotlivého pedagoga, například změny ve vnitřním životě školy, jako je rozvrh hodin, režim práce a odpočinku nebo organizace žáků do skupin nezávislých na školní třídě pro potřeby realizace výuky jako tematického projektu žáků atp. Pedagogický experiment celé školy, který se bude týkat všech pedagogů a žáků, případně vymezené části, bude stále ještě převážně v kompetenci pedagogů a ředitele školy, a proto i věcí jejich profesionálního zájmu o rozvoj školy. Nově by měl vstoupit do této hry i prvek dosud jenom zárodečný, avšak předurčený, rodičovská a občanská veřejnost.

Pedagogická experimentace bude novým jevem v životě vzdělávacího systému. Pedagogové se budou učit, jak udělat projekt, podle jakých pravidel. Stačí, když se budou řídit zhruba těmi kritérii a pravidly, která platí pro kterýkoli projekt. Nejde vůbec o nějakou novou právní normu, ale o aplikaci neformální metodologie tohoto druhu na oblast pedagogického experimentu. Má-li se experimentující učitel postarat, aby jeho projekt byl náležitý, měl by přinejmenším dbát, aby nesl určité obecné znaky, mezi něž patří: co je cílem experimentu, co má být předmětem změny, cesta dosažení změny (optimální, alternativní), koho se týká, jak dlouho bude program trvat (harmonogram), čím bude ověřována jeho účinnost nebo jak se pozná jeho úspěch, materiální a organizační podmínky, informace a diskuse o programu a jeho výsledcích s kolegy (pro učitelskou veřejnost, pro rodiče, s nimiž je nutná spolupráce), závěry a další program činnosti, co udělat, když se program nebo jeho část nebude dařit, jak zabezpečit žáky před nežádoucími zátěžemi, které souvisejí s obsahem programu a rovněž se změnou a novými požadavky jako takovými, atp.

K tomu, aby byl pedagog schopen vytvořit a realizovat nové věci, potřebuje se dostat k informacím o zdrojích poučení a ke zdrojům poučení, které si vybere. V souvislosti s tímto přípravným stadiem jsou důležité neformální kontakty a komunikace iniciativního učitele s kolegy na místě. Odhodlaný mladý učitel vyhledá podporu staršího zkušeného. Učitelé příbuzných stanovisek se domluví na společném postupu. Rozdělí se získávání podkladů, které jsou předpokladem zamýšleného projektu. Získají ke konzultacím nebo i ke spoluúčasti odborníka z vysoké školy, z výzkumu, z mimoškolské praxe. Přihlásí se ke spoluřešení výzkumného úkolu. Domluví se ředitel a učitelé na projektu změn v celé škole.

Experimentální projekty v zájmu vnitřní proměny školy a vzdělávání mohou začít ihned. Vstřícně. Udat tón. Nastavit laťku. Není zde sice ještě plně uvolněný prostor, protože platí řada závazných předpisů centralistické povahy, avšak u vědomí celkového trendu vývoje vzdělávací politiky státu směrem k liberalizaci a pluralizaci je přímo žádoucí konkretizovat tento trend zdola ve vlastní pedagogické činnosti se svěřenými žáky.


Informace všemi směry

Pakliže při centrálně direktivním způsobu řízení školství bylo chybou centra, že si nevybudovalo zpětnou vazbu o průběhu reformy, informační tok od učitele a školy směrem k sobě, je nyní zcela nemyslitelné obejít se bez této vazby, tak i bez informačního toku směrem od centra ke škole, k učiteli, veřejnosti. Informační systémy by však měly pracovat nejen v obou směrech po vertikále, ale měly by být zavedeny i početnými komunikacemi uvnitř složek vzdělávacího systému a na úrovni lokalit, tedy v rovině horizontální. Informační tok uvnitř vzdělávacího systému by měl zároveň směřovat ven ze systému, k veřejnosti. K jejímu informování je pak zapotřebí vytvořit vazby na návaznou infrastrukturu dalších prostředků, v prvé řadě na tisk a další masové sdělovací prostředky.

Informační systémy nejrůznějšího druhu a poslání bude vzdělávací systém potřebovat trvale, zvláště pojme-li reformu jako proces seberozvíjení a nikoliv jako jednorázovou akci. Projekt školské reformy je však nástrojem, který si jako prioritní může klást podmínky pro optimální realizace svých záměrů. Proto by měl nastartovat i řešení týkající se informačních systémů.

Projekt školské reformy by mě obsahovat návrh na sběr informací o fungování projektem zaváděných změn a zásahů ve vzdělávacím systému – ve školách, zařízeních i školské správě – na monitorování dat o stavu systému podle stanovených standardních ukazatelů, a v neposlední řadě na příjem informací o projevech vnitřní reformy, zvláště pak o pedagogických experimentech ve školách. Statistické zpracování, analýza výpočtů a interpretační postupy musejí být zahrnuty do informačního systému jako jeden celek se sběrem dat, byť tato data byla sebepohotovější a v sebelepší struktuře uložena. Rychlý výstup zpracovaných údajů by měl sloužit řídícím orgánům – ministerstvu a školské správě – k dosažení kompetentnosti jejich rozhodovacích procesů a výsledných rozhodnutí a k perspektivnímu rozvoji celého systému.

Kromě moderních prostředků, které výše uvedený způsob informací jedině umožňují, tvoří klasické prostředky informačního toku složku ne nevýznamnou. Ostatně i tu je teprve třeba obrodit. Významnou zpětnou vazbou jsou stanoviska, hodnocení a podněty, které přicházejí přímo od pedagogů, prostřednictvím korespondence adresované řídící sféře, nebo jsou sdělovány v učitelském tisku či prostřednictvím rozvíjejících se profesně zájmových sdružení pedagogů a jejich orgánů. Konečně má učitel právo veřejně se vyjadřovat k tomu, co se děje a perspektivně má odehrávat ve sféře jeho profesního zájmu a lidského poslání.

Podobně je nezbytné vyvolat k životu novou funkci tzv. rodičovské veřejnosti. I rodiče budou mít nová práva. Přestože sám pedagog a školství se teprve emancipují, je důležité, aby se ani v této přechodné etapě školství neuzavřelo do sebe. To zde již bylo, i když z jiných příčin. Rodiče jsou součástí nejvíce zainteresované občanské veřejnosti, bez níž je život školy v občanském státě nemyslitelný. Je tomu tak proto, že škola vychází ze zásady, že vzdělání žáka se musí uskutečňovat v souladu s přáním jeho rodičů. Pedagogové a školští pracovníci všech úrovní zde musejí proto předpokládat, že rodiče jako svobodní lidé mohou využít svých občanských práv a vyjádřit se veřejně jak o školství a jeho řídících orgánech, tak o škole, do níž chodí jejich syn nebo dcera. Význam a rozsah této formy veřejné kontroly školských poměrů si u nás zatím málokdo dovede doopravdy představit. Nicméně, je výhonkem demokracie k ozdravení celého školství, protože mu poskytuje neocenitelnou zpětnou vazbu informací o tom, jak plní svoje cíle a zásady. Proto bude důležité ji uvítat, kdekoli se objeví a posléze taky kultivovat vzájemné vztahy s ní.

Živý informační tok a podíl všech zúčastněných složek a lidí na něm, mezi ně patří samozřejmě i žáci, je zárukou a předpokladem fungování a rozvoje vzdělávacího systému směrem k jeho cílům.


Zkoumejte nás

Nadpis je provokující. Měla by se pod ním objevit naše koncepce výzkumu a vědecké práce v oblasti vzdělání, zvláště jeho aktuálních otázek. Učitelskou veřejnost nejvíce zajímá pedagogický výzkum a pedagogická věda. Nechť se nejdříve vyjádří sami ti, kdož se na pedagogické vědě a výzkumu podílejí. Všichni čekají. I my.


PhDr. Miluše Havlínová, CSc., ing. Jan Kovařovic, Nezávislá mezioborová skupina pro reformu vzdělávací politiky, školy a výchovy (NEMES)

Digitalizovala Kateřina Brožová


Další díly seriálu najdete ZDE.