Eva Böhmová: DOKUMENTY 164. Přijdou absolventi pedagogických fakult učit do škol?

pondělí 19. června 2017 · 1 komentářů

Podobnou otázku jako v titulku bychom si mohli položit i dnes. Tento článek byl napsán v roce 1998 po roční zkušenosti čerstvé absolventky – tedy téměř před dvaceti lety. Nakolik tehdejší poměry ovlivnily dnešní stav? Nakolik se situace od té doby změnila? Víme, proč odchází řada z toho mála začínajících učitelů po dvou až třech letech ze školství? Co proti tomu děláme? Pomohou atestace?

Tuto otázku si, jako mnoho jiných týkajících se současného stavu českého školství, kladu již delší dobu.

V loňském školním roce jsem studovala závěrečný ročník učitelství pro 1. stupeň základní školy na Pedagogické fakultě University Karlovy. (V našem studijním kruhu jsem měla samé kolegyně. V ročníku se však nacházelo i několik spolužáků.) Za čtyři roky studia jsem měla možnost pozorně sledovat dění mezi námi studenty i situaci ve školách, které jsme měli možnost navštívit během praxí. Faktem je, že někteří z mých kolegů na fakultu přišli jen s malým či žádným odhodláním se učitelskému povolání po dostudování věnovat, ale spíše se zájmem o magisterský titul. (Pravdou je, že toto není problémem jen pedagogických fakult, i když patrně na nich je to velmi časté.)

Někteří v průběhu studia zjistili, že jejich volba nebyla správná. Důvodem mohly být myšlenky na nezvládnutí obtížného povolání učitele či vidina poměrů, které panují na feminizovaných základních školách. V neposlední či možná v první řadě i z důvodů finančních, které se nás měly již zanedlouho bytostně dotýkat.

Poslední skupinou byli kolegové (mezi které jsem se řadila i já), kteří učit chtěli. U některých z nich ale také přetrvávala právě obava z atmosféry učitelských sborů. Byli jsme dočasně srozuměni s výší budoucích příjmů. Ta je podle mého názoru absolutně nedostačující. Finanční ohodnocení je jistě největším důvodem, proč na našich zejména základních školách muži téměř nevyučují. Uvědomovala jsem si, že to vede v konečném důsledku k nepřirozené atmosféře v učitelských sborech. Dopadá to samozřejmě i na děti – absencí mužského vzoru a role, která mnohým dětem chybí od raného věku vinou rozvodů a feminizace v mateřských školách.

Přemýšlela jsem o tom, jak dlouho tato špatná finanční situace ve školství ještě může trvat. Uvědomovala jsem si, že to již nemůže být dlouho. Jedním z aspektů tohoto jevu je skutečnost, že učitelské sbory rapidně stárnou. Kladla jsem si tudíž otázku: Kolik z nás, dosud odhodlaných učit, do škol nastoupí a setrvá v nich? Neodvažovala jsem si to odhadnout. Bylo mi však jasné, že to bude menšina z nás.


A jak je tomu nyní po uplynutí jednoho roku?

Jako realita se skutečně prokázalo, alespoň v rámci našeho bývalého studijního kruhu, že učit šla menšina mých kolegyň. Pro některé z nich složení státních závěrečných zkoušek znamenalo i závěrečné rozloučení se s „učitelskou dráhou". Některé, a nutno podotknout, že pro učitelské povolání nadané kolegyně, očekávaná finanční odměna tak „motivovala", že již pracují v jiných odvětvích. Je zřejmé, že tak byl finančním aspektem problému učiněn přirozený předvýběr. Z něho vyplynulo, že jen menšina z nás se rozhodla jít to přesto přese všechno vyzkoušet. (Já osobně jsem začala vyučovat na částečný úvazek na jedné základní škole v Praze.)

Od těchto svých kolegyň mám v současné době různé informace. Některé zprávy, kterých je však méně, jsou vcelku dobré, např. že v jejich škole je několik zejména mladších učitelů podobně naladěných k určitým změnám, že s nimi spolupracují, že vedení jejich školy do jisté míry akceptuje jejich pohled na věc. Přesto však převažují spíše názory negativní. Opět se potvrdilo, že vedle již reálně existující finanční stránky věci je hlavní překážkou v práci špatná atmosféra školy a neochota cokoli měnit. Domnívám se, že právě na atmosféře mají největší podíl učitelé a vedení školy. Ve většině škol je dnes situace zřejmě více méně totožná. Svým chodem, životem a hlavně atmosférou (pravda, mnohde se ji snaží pozitivně narušit několik „učitelů – trosečníků") se podobají té, kterou jsem v 80. letech navštěvovala já. Byla však jiná doba. Já osobně cítím současnost jako výzvu k obratu k lepšímu právě v oblasti vzdělání.

Co je ale realitou? Strnulost, zkostnatělost, stereotyp, neochota, nevlídnost. Rozhodne-li se člověk něco vyzkoušet, obvykle narazí. Jak je to však možné dlouho vydržet? Proč vedení škol nedávají možnost a prostor pro větší otevřenost a tvořivost, nehledě na to, že to umožňují i osnovy? Odpověď je nasnadě – protože je pohodlnější a lépe kontrolovatelné to, co je stejné. Jakákoli odchylka se nedoporučuje. Otázkou tedy zůstává: Budou vedení škol preferovat raději průměrnost, a to jak průměrnost budovanou u žáků, tak i u učitelů? Nebo se pokusí dát prostor a příležitost k vyzkoušení něčeho nového, co se samozřejmě nemusí podařit, nebo naopak co může mít daleko lepší výsledky? Možná by se leckdo divil, kolik by se uskutečnilo zajímavých nápadů.

Obloukem je možné se vrátit k původní otázce: Přijdou absolventi pedagogických fakult učit do škol? S tím souvisí právě určitá vize budoucnosti našeho školství. Jaká je? Co může současná škola mladému člověku nabídnout a poskytnout? Je zřejmé, že o finančním ohodnocení, které by odpovídalo prestiži, již má učitel ve společnosti, nemůže být řeč. Atmosféra učitelského sboru také není nejlepší. Možnost využití vlastní invence, tvořivosti a energie je rovněž značně omezována. Co jiného než tento poslední bod by měl mladé učitele a učitele vůbec do školy přivést? Je tu však ještě jedna a asi nejdůležitější okolnost – láska k dětem.


Existují vůbec nějaká řešení?

– Je zřejmé, že se finanční situace ve školství bohužel vzhledem k celkové ekonomické situaci naší země hned tak nezlepší. Na druhou stranu lze obecně říci, že je velmi trestuhodné šetřit právě na výchově a vzdělávání dětí a mládeže (i když je zřejmé, že takto mohou argumentovat i jiné resorty). Vždyť jde, i když to zní frázovitě, o obrovskou investici do budoucnosti, o budoucnost dětí samých i celé naší společnosti. Chceme se tedy programově stát špatně vzdělaným národem?

– V současnosti zbývá pouze jediné, co nejlépe hospodařit, mnohdy a mnohde spíše se ctí přežít dané složité finanční podmínky (krácené rozpočty). K tomu je zapotřebí dobré spolupráce vedení školy s učiteli, ale hlavně s ekonomickým úsekem školy. Snažit se prostředky, jež jsou k dispozici, co nejlépe a nejvýhodněji využívat a investovat.

– S finanční problematikou souvisí samozřejmě také mzdové ohodnocení zaměstnanců škol, resp. učitelů. V současné době, kdy jsou opět rozpočty škol kráceny, nejsou mnohde skoro vůbec prostředky na např. osobní ohodnocení. Z toho plyne, že všichni učitelé pak dostávají jen tarifní plat. Jaká je tedy potom motivace? Žádná, vlastně jen jedna – zestárnout. (Stranou nezůstává otázka, kdyby více finančních prostředků bylo, pak podle jakých kritérií učitele odměňovat.)

– Je nezbytně nutná usilovná snaha o zlepšení atmosféry školy. Ideální by bylo, kdyby tato snaha vycházela z obou stran, jak od vedení školy, tak od učitelů. Všichni mají přece společný zájem – dát dětem to nejlepší. Právě ředitel by však měl učinit první kroky. Neboť je to on, kdo může otevřenou atmosféru vhodně přenášet na ostatní. Domnívám se, že pokud učitelé (jistě ne všichni) uvidí ochotu vedení komunikovat a diskutovat o vzniklých problémech, plánech a nápadech, zlepšily by se mezi nimi vzájemné vztahy a klima. To by se pozitivně odrazilo na vztahu učitelů a žáků, na úrovni a kvalitě výuky.

– Určité možnosti se skrývají také v oblasti personální práce. Tato šance je však např. v Praze značně omezena. Ředitelé tak často stojí v nelehké situaci. Není snadné nalézt vhodného učitele nebo spíše vůbec učitele pro určitý předmět. Katastrofální je to na 1. stupni základních škol.

Domnívám se však, že vzhledem k demografickému vývoji, kdy se předpokládá, že dětí bude méně, je pravděpodobné, že bude zapotřebí rovněž méně učitelů. Snad by mohli zůstat právě ti lepší.

Ze všeho, co jsem uvedla, je patrné, že jde o začarovaný kruh. Jako začínající učitel bych si přála alespoň to, abych, když přijdu jako učitel s něčím neobvyklým, novým, byla alespoň trochu podporována, byť jen slovem. Abych měla vědomí, že za mnou někdo stojí.

Je to málo nebo moc? Je to jenom můj pocit?


Další díly seriálu najdete ZDE.