Jana Hrubá: Reminiscence po kulatém stole SKAV s politiky

úterý 27. dubna 2010 · 4 komentářů

Na rozdíl od jiných kulatých stolů s neméně závažnými školskými tématy bylo nabito. Všichni chtěli vědět, jaké záměry ve školství mají politické strany ve svých programech. Není divu.


Nedávno jsem zažila na tiskové konferenci České školní inspekce k výsledkům inspekčního šetření na bývalých zvláštních školách stále sílící pocit, že se ve školství už roky opakuje stejná chyba: legislativa předbíhá vytvoření podmínek a soustavně absentuje finanční zajištění.

Jen si zpětně vybavte alespoň několik příkladů: zrušení školských úřadů, právní subjektivita škol, tzv. optimalizace, zrušení pedagogických center, školní vzdělávací programy, státní maturity, vlastní hodnocení školy, změna zvláštních škol na základní školy a tak dále a tak podobně. Vždycky šlo o nějaký politický více či méně bohulibý záměr, o více méně povinnou reakci na evropské trendy či dokumenty, o reakci na výrok mezinárodního soudu nebo na nějakou mediální „kauzu“. Nikdy o skutečně koncepční řešení v souvislostech celého systému vzdělávání, dostatečně podložené výzkumy a objektivně interpretovanými daty, na kterém by se politická reprezentace dohodla a pro které by byly vytvořeny podmínky: především finanční a personální zajištění změny, důkladné vysvětlení smyslu změn veřejnosti odborné i laické, důkladné prodiskutování se všemi aktéry a zapracování jejich připomínek, motivace a včasné vzdělávání ředitelů a učitelů, dostatečné vybavení škol a pomocné materiály pro učitele, osvěta v médiích. O nezbytnosti strategického řízení celého procesu ani nemluvě.

V důsledku postupných změn zmizela jakákoli možnost centra skutečně ovlivňovat kvalitu školství (včetně vysokého), školy spravují obce, které to často neumí, právní subjektivitu mají i malé školy, které ji nepotřebovaly a nechtěly, základní školy se stávají zbytkovými a na víceletá gymnázia odchází stále vyšší procento žáků, normativní financování na žáka se v situaci demografického poklesu promítá do boje o (jakéhokoli) žáka, redukovala se fungující síť dostupných vzdělávacích zařízení právě v době, kdy bylo potřeba učitele masově vzdělávat, školní vzdělávací programy psali zadarmo převážně nepřipravení a nemotivovaní učitelé, školy se začaly potýkat s vlastním hodnocením bez dostatečné nabídky evaluačních nástrojů, za přípravu státních maturit se utratily miliony ještě dřív, než jsou hotovy školní vzdělávací programy středních škol (takže hrozí, že více ovlivní obsah vzdělávání než RVP), na základní školy se integrují děti bez odborně připravených učitelů a bez dostatečného finančního zajištění, je snaha navrátit romské děti do hlavního vzdělávacího proudu, aniž jsou na školu včas připraveny a aniž se řeší problémy této menšiny jako celek (a přitom se úředně neví, kdo je vlastně Rom), ve školách občas máme asistenty pedagogů, ale učitelé je neumějí využívat, mateřské školy jsou přeplněné, pro mnoho dětí nejsou místa a přitom mají do MŠ být přijímány i dvouleté děti, narůstá agresivita dětí a mladých lidí, ale nikdo neřeší celý kontext problému, natož v nějaké spolupráci ministerstev, na vysoké školy je přijímáno stále více zájemců, ale pro bakaláře není uplatnění a akademici si stěžují na klesající kvalitu studentů, absolventi pedagogických fakult většinou na školy nenastupují, máme povinnou angličtinu, ale nemáme dostatek kvalifikovaných učitelů, přetrvává krizová úroveň nekvalifikovanosti v řadě předmětů na základních i středních školách…

To všechno dopadá na školy, v tom žijí děti a studenti, to všechno dopadá na učitele a především na ředitele, kteří jsou dnes odpovědní za všechno. Můžeme se divit, že panuje všeobecná otrávenost? Ale co ti ostatní „zodpovědní činitelé“? To všechno přece dopadá i na společnost.


Máme opět před volbami

Obloukem se vracím ke zmíněnému kulatému stolu i k volebním programům stran. Záměr hledat systémové řešení problémů ve školství v nich najdete výjimečně, zdá se mi, že především reagují na medializované dílčí věci (nedostatek učňů, státní maturita, školné, nekvalifikovanost učitelů angličtiny, útoky žáků na učitele) – však se do nich podívejte. Jediné, na čem se strany (proklamativně) shodnou, je posílení platů a vůbec financování školství – kde na to vezmou, už většinou neprozrazují. Na kulatém stole dokázali reprezentanti stran vysvětlovat záměry ve volebních programech podle úrovně svého nadhledu. Jediný skutečně systémový pohled na problematiku vzdělávání a na strategické řízení školství předestřel Ondřej Liška. Vzhledem k předvolebním prognózám pro jeho stranu můžeme jen litovat, že se zřejmě ministrem školství znovu nestane. A rozhodovat o dalších a dalších novelách zákonů budou noví poslanci právě podle momentálních tlaků a úrovně svého nadhledu. Docela přitom mrazí… A na ministerstvo školství přijde nový pravicový či levicový ministr, přivede nové lidi do starých pašalíků, zruší všechno, co snad dobrého začali jeho předchůdci, protože byli z protichůdné strany, a zase začne školství záplatovat z pravého nebo levého pohledu. Dvacet let už se tenhle bludný kruh opakuje.

Jak hluboko bude muset (asi nejen) úroveň vzdělávání klesnout, aby se veřejnost probudila ze své spokojenosti se školstvím a aby došlo v politické reprezentaci k nějaké shodě? Na jaké pozici do té doby skončí náš stát?