Zdeněk Helus at al.: DOKUMENTY 10. Pojetí žáka a jeho postavení ve škole

pondělí 9. prosince 2013 · 0 komentářů

Pracovní skupiny NEMES začaly pilně pracovat na zvolených okruzích „projektu nápravy vzdělávací politiky, školství a pedagogiky“. První výstupní studie byly zpracovány v únoru až červenci 1990. Dnes se můžete seznámit s jednou z nich.

O vzniku skupiny NEMES si můžete přečíst ZDE.

… Jednou z pěti oblastí, na kterou skupina orientovala svou pozornost, je i oblast „pojetí jedince, jeho potřeb a možností rozvoje". V tomto článku stručně připomenu hlavní inspirující podněty, které lze vyvodit z diskusí ke zmíněné oblasti a které si zaslouží trvalou pozornost širší veřejnosti. Vždyť stále hrozí nebezpečí, že v přístupech ke školské reformě bude zřetel k dítěti převrstvován zřeteli jinými, za kterými budou stát zájmy velkých a mocných institucí, prosazujících se nejrůznějšími mechanismy a podrobujících si i společenské mínění v neprospěch dítěte. V prvé řadě to mohou být odcizené zájmy ekonomické umožňující škole jenom takové fungování, které není dítěte adekvátní a neumožňuje mu přijímat ji jako smysluplnou příležitost realizace jeho psychických a fyzických potencialit. Viz například zbídačení školy poskytováním jen těch prostředků, které na ni zbudou, takže nedostatečné vybavení učeben, vysoké počty dětí ve třídě, nezajištěnost kvalitních kulturních kontaktů s okolním světem apod. způsobuje permanentní nuzování, v němž se široké spektrum školních situací stává posléze spíše škodlivinou, než plnohodnotnou výchovně-vzdělávací příležitostí. Nebo viz např. příliš časté, dětem a mladistvým nepřiměřené, extrémně zdůrazňované podřizování školy zřetelům reprodukce pracovní síly ve stávajících, zastaralých provozech, bez ohledu na širší a nutnou kultivaci vzdělanostní, dovednostní, kreativizační, morálně postojovou, napomáhající seberealizaci osobnosti v perspektivách její otevřené životní dráhy.

Ukazuje se ale také, že i v případech, kdy jsou škole přiznávány prostředky na velkorysejší reformy, hrozí stále ještě nebezpečí, že se bude profilovat jako totální instituce (D. W. Johnson, 1970, 1970), tedy jako instituce utvářející dítě ku prospěchu svého fungování, namísto aby se profilovala jako systém služby dítěti, jako soustava příležitostí jeho optimálního rozvoje. Jinými slovy, ani vyzdvižení zabezpečenosti a autonomie školy jako společenské priority zdaleka nemusí automaticky znamenat, že tato škola neznásilní dítě požadavky na jeho přizpůsobení organizačně administrativním provozům a režimům, typicky zeškolštěnému filtrováni života, známkovacímu kontrolování, ne-li přímo tyranizování, subordinačním a mnohdy nedůstojně znesvéprávňujícím stereotypům. A to vše na úkor práva dětí a mladistvých hledat a vyjadřovat svou identitu bez obav, že za to budou tak či onak negativně postihováni; kultivovat sobě vlastní originalitu a svéráz; odlišovat se, procházet krizemi a tápat, očekávat kompetentní pomoc při řešení rozporů a zmatků provázejících cestu od dětství do dospělosti, ať už ve sféře poznávací nebo morálně postojové.

Úspěšné projektování reformy školy se zřetelem k potřebám a právům dítěte a k možnostem rozvoje jeho osobnosti tedy není zdaleka samozřejmostí. Spíše naopak jsme opakovaně svědky, že se na dítě jaksi zapomíná a budování školy sleduje v míře větší či menší jinou logikou než je logika zrodu a rozvoje osobnosti. V posledních letech však přece jen dochází ke změně, projevující se v zevrubné a výzkumné dokumentované analýze prohřešků školy na dítěti, a návazně pak ve vytyčování programů či vůdčích zřetelů humanizace školy (K. Singer, 1981; T. F. Klassen, E. Skiera, B. Wächter, 1990). Významná je přitom prohlubující se psychologická reflexe dětství a mládí, jakož i reflexe školy, adekvátní potřebám, právům a rozvojovým možnostem dětí a mládeže.


I. K analýze prohřešků tradiční školy na dítěti (žákovi)

V širokém proudu kritiky školy, s níž se setkáváme v odborné i populární publicistice, zaujímá specifické místo analýza nedostatků v pojetí a postavení dítěte (žáka, studenta). Lze ji shrnout do následujících osmi bodů:
1. Nedoceňování určitých kvalit žákova prožívání a jeho důsledky.
2. Navozování komplexnějších, postojově emocionálních syndromů výrazně blokujících využívání žákových rozvojových a výkonových potencionalit.
3. Vyhrocování situací, kdy na jedné straně sílí vnější nátlak školy na dítě, aby se podrobovalo vzdělávacím požadavkům výuky, na druhé straně ale zaostává uvědomování si smyslu těchto požadavků a hodnoty vzdělání i školy jako takové dítětem samotným.
4. Redukce některých závažných hodnot mezilidského soužití v podmínkách běžné školní výuky.
5. Ve škole zpravidla platí nevyváženost v interakcích mezi učiteli a žáky.
6. Spoutávání tvořivé invence žáků tím, že je v nich navozován pocit nezbytnosti reagovat vždy jenom tak, jak to učitel předpokládá, či chce, jak je to "jedině správné".
7. Netolerance vůči odchylkám a individuálním zvláštnostem, a to v širokém spektru jejich projevu.
8. Přecenění vnější disciplíny a regulace na úkor utváření a kultivace vnitřní autoregulace…“

Podrobnosti k těmto bodům a celý text studie si můžete stáhnout ZDE. Digitalizace: Kateřina Brožová


Další díly seriálu najdete ZDE.