Daniel Pražák: Dlouhé a nepozitivní přiznání

Měl jsem teď krásnou možnost bavit se s řadou inspirativních učitelek a učitelů o tom, jak vnímali koronavýuku, co jim to přineslo a podobně. Často šlo o vyučující, ke kterým taková ta naše učitelská bublina vzhlíží, inspiruje se jimi, obdivuje je a věří, že všechno zvládají.

Zdroj: status na FB 7. 6. 2020 + diskuse!

Oslovilo mě, když se jeden z nich (pro mě opravdu supehrdina) omluvil, že nemá moc co inspirativního sdílet, že je z toho prostě jenom unavený a smutný. To zaznívalo i v dalších rozhovorech. Uvědomil jsem si, že to je pocit, co mnou probublává už docela dlouho. A že možná takových nás bude víc.

Myslím, že je velmi důležité ukazovat nejenom dobrou praxi, úspěchy a to, co se nám v našich třídách daří, ale i to ostatní.

Měl jsem řadu cílů a představ, jak chci online výuku vést. Co zvládnout, co stihnout, v čem se posunout. Jak změnit spolupráci mezi žáky. Řadu těch věcí jsem prostě nezvládl a nedal to. Z původní rozjuchanosti v prvních týdnech, z nadšení a energie se najednou stal splín a stav, kdy mě ta činnost netěšila. Začal jsem vnímat výuku víc jako práci a míň jako to, co dobrovolně dělám proto, že chci.

Uvědomil jsem si, že bez kontaktu face to face s dětmi je to prostě nanic. Že kdyby to trvalo déle, tak to položím. I když znám všechny Meety, Kahooty, Discordy, Teamsy, Mentimetery a podobně. Že mi to nedává tu radost. A tím, že mi to nedává tu radost, že nedokážu učit tak, abych byl sám se sebou spokojený.

Překvapilo mě, kolik skvělých učitelských kolegyň a kolegů mi soukromě řeklo něco podobného. A tak to chci sdílet. Protože možná tu je někde další spousta učitelů, kteří se cítí podobně. Že selhali, že to nedali, že jsou učitelé nanic a měli by jít vrátit diplom. Že vidí práci ostatních, jejich neutuchající nadšení a připadají si jak kus lejna na chodníku.

Tak chci sdílet, že v tomhle pocitu nejste a nejsme sami. Že takový pocit má i velká řada pedagogických superhrdinů, u kterých by to člověk nečekal.